Filipíny II. – Palawan: The last Frontier

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Ostrov Palawan je jedním z nejodlehlejších koutů Filipín. Dnes sem, pravda, létají letadla a jezdí lodě, a není problém se sem dostat. Infrastruktura ostrova však není v žádném případě dokonalá. Turisty přitahuje především sever a střed Palawanu, zatímco odlehlý a málo navštěvovaný jih dělá čest filipínské přezdívce ostrova: „The Last Frontier“. 

Palawan – základní info o ostrově

   Palawan je úzký protáhlý ostrov, ležící mezi filipínským ostrovem Mindoro a malajským Borneem. Z jedné strany ho omývá Jihočínské a z druhé Suluské moře. Rozloha tohoto ostrova je 11784 km² (jiný údaj: 12239 km²) a v roce 2007 zde žilo asi 682000 obyvatel (údaj za celou provincii, nikoliv jen za samotný Palawan).

Rozměry ostrova jsou zhruba 450 x 50 kilometrů. Ostrov je hornatý – jeho nejvyšší hora Mount Mantalingahan měří slušných 2086 metrů. Přes 50% plochy ostrova pokrývá prales. Hlavním městem Palawanu je Puerto Princesa (210000 obyvatel v roce 2007). Palawan je zároveň filipínskou provincií (a to dokonce provincií plošně největší), ke které se řadí kromě Palawanu samotného i okolní menší ostrůvky.

Filipínci za součást provincie považují i souostroví Spratly Islands, ležící několik set kilometrů západně od Palawanu v Jihočínském moři. Tyto malé atoly (100 ostrůvků o celkové rozloze 5 km²) jsou sice neobydlené, ale protože okolní vody jsou bohaté na ryby a navíc se zde předpokládají ložiska ropy a zemního plynu, nárok na toto území vznesly i další státy: Čína, Taiwan, Malajsie a Vietnam. Malajsie a Vietnam vznesly nárok jen na část souostroví, Taiwan, Čína a Vietnam chtějí všechno. Všech 5 zemí také vytvořilo na ostrovech malé vojenské základny, aby tak podpořily svůj nárok na tuto oblast.

   Obyvatelstvo Palawanu je etnicky velmi pestrou směsicí. Mluví se tu celkem 52 jazyky. Asi 50% obyvatel mluví jazykem tagalog (filipínština), palawanštinou však jen 4%. Nábožensky převažují katolíci, ale jsou tu i skupinky protestantů, buddhistů a muslimů (na jihu ostrova).

   Prvními Evropany, kteří kdy přistáli na Palawanu, byli členové Magalhãesovy výpravy, kteří zde přistáli roku 1521 již po smrti svého kapitána. V prosinci 1944 tu japonská vojska zmasakrovala přes 130 amerických válečných zajatců.

   Palawan je považován za jednu z nejkrásnějších filipínských destinací. Často je na Filipínách označován jako „The Last Frontier“ („Poslední hranice“). Navzdory této přezdívce je Palawan snadno dostupný z Manily letadlem a jezdí sem docela dost turistů, které láká především zdejší pobřeží. V provincii Palawan leží dvě místa, zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO – Puerto Princesa Subterranean River National Park (1999) a Tubbataha Reef Marine Park (zapsán roku 1993).

Tubbataha Reef Marine Park se nachází 181 kilometrů na východ od Puerto Princesa, v Suluském moři. Je tvořen dvěma korálovými atoly, které jsou od sebe navzájem odděleny osm kilometrů širokým průlivem. Pravdou však je, že obzvláště jih ostrova Palawan je stále dosti odlehlým a nepříliš navštěvovaným místem.

Palawanský deníček

Úterý 3. května 2011   Vzhůru na Palawan!

Z hotelu v manilské čtvrti Malate jsem se dostal blíže k letišti metrem LRT (konečná Baclaran). Metro bylo tentokrát narvané, ale podařilo se mi nacpat hned do druhého vlaku. Z metra jsem pak došel pěšky k prvnímu terminálu. Zde jsem vyhledal kancelář společnosti Cebu Pacific, kde jsem reklamoval dvojí platbu za jednu letenku.

Pán za přepážkou mi sdělil, že jejich systém ukazuje platbu provedenou pouze jednou a že prý se mi ozve mailem… Pak jsem sednul na taxíka a přesunul jsem se na Terminál 3, kde jsem byl bez problémů odbaven. Všude na letišti bylo hrozně moc lidí, Filipínci asi létají dost často. Vnitrostátní odletová taxa (200 P) se platí v hotovosti u okénka.

V Puerto Princesa jsme přistáli po necelé hodině letu. Venku bylo stejné vedro jako v Manile. Skočil jsem do tricyklu a nechal se odvézt do nejlevnějšího penzionu ve městě (podle LP). Zatímco na severním Luzonu vzrostly ceny oproti údajům v LP z roku 2006 jen málo, zde už to naskočilo podstatně více. Palawan je evidentně dost turistický, letadlo bylo plné. Někdo mi říkal, že pro zahraniční turisty je Palawan druhou nejoblíbenější filipínskou destinací po ostrově Boracay.

   Už jste někdy viděli vesnici, která má 200000 obyvatel? Tak to je v podstatě Puerto Princesa. V úplném centru má tedy toto sídlo přece jen městský charakter, ale už o pár ulic dál je to taková větší vesnice. Pochybuji, že je zde něco zajímavého k vidění a po pravdě řečeno, byl jsem docela unaven a na prohlížení města jsem neměl moc náladu. Najedl jsem se, koupil jsem si na tržišti nové kraťasy a zalezl jsem do pensionu, kde se ve stínu, v místnosti s větrákem a lahví piva při ruce, přece jenom dýchá lépe než venku na slunci.

   Hned vedle hotelu mě zaujal zvláštní domek – obchod s vodou. Ovšem ne s nějakou balenou minerálkou, jakých je všude kolem desítky. Mají tady filtr, kterým filtrují vodu z vodovodu, a tu pak prodávají. Koupit si můžete litrovou láhev, ale třeba i padesátilitrový kanystr. Cena je vpravdě lidová – 2 pesos (0.80 Kč) za litr.

   Večer jsem zůstal na hotelu, kde jsem si dal dokonce dvě večeře (2x špagety) a pár piv. Žijem jenom jednou! J Na pokoji spí mimo jiné krásná Čechokanaďanka Zuzka (narozena v Praze, žije v Ottavě). Zase jsem si popovídal česky. Cestuje sama po Asii a chválila hlavně Čínu, že se jí tam moc líbilo. Večer se spustil pěkný liják, což bylo pod střechou hotelu velice příjemné.

Středa 4. května 2011   Přesun do El Nido

El Nido je malé (cca 5000 obyvatel), ovšem velmi rušné městečko, ležící na severním konci ostrova Palawan.  Je tu dokonce i letiště. El Nido je především východiskem k výletům na okolní souostroví Bacuit Archipelago. Vyrazil jsem sem z Puerto Princesa autobusem. Bohužel nikdo mi nebyl schopen říct (a to ani v hotelu), v kolik hodin autobus jede. Myslel jsem si tedy, že pojedu v sedm ráno. Na nádraží, kam jsem se dopravil tricyklem, mi řekli, že bus odjíždí v osm, vyjeli jsme v devět.

Vozidlo bylo docela plné, ale nebylo to zase až tak nepohodlné. Je tu více místa na nohy než v leckterém „luxusním“ zájezdovém autobuse. Autobus jel i docela rychle, ale  přesto nám cesta trvala 7.5 hodiny, ačkoliv jsme nepřejeli ani polovinu ostrova. Jeli jsem v podstatě pořád po rovině, občas byly ale v okolí vidět i kopce. V krajině se střídala rýžová políčka s džunglovitými úseky. Chovají tu také docela dost vodních buvolů.

   V El Nido jsem se ubytoval v hotelu Friendly Inn. Smlouváním jsem cenu srazil z původních 700 na 600 pesos za pokoj. Je to levnější podnik, protože neleží přímo u pláže. Večer jsem se pak jen chvíli  coural městem a jedl. Skoro ve všech domcích jsou krámky, hotely, restaurace, masážní salony, cestovní agentury apod. Bílých turistů je tu docela dost a je tu živo a příjemně. Řekl bych, že 100% příjmů místních pochází z turistiky; pochybuji, že se zde někdo živí něčím jiným. Pořád se ale nejedná o extrémně rozvinutou oblast. Nejlepším dokladem toho je skutečnost, že elektřina ve městě funguje jen odpoledne a večer, ne však dopoledne.

   Většina turistů si zaplatí jeden z lodních výletů na okolní ostrůvky. Výlety nabízí v El Nido kde kdo a ceny jsou všude úplně stejné – antimonopolní úřad, pokud by tu nějaký fungoval, by z nich asi neměl radost J. V ceně výletů je vždy oběd, 500 ml láhev s vodou a doprava. Vyjíždí se ráno v 9:00 a končí se odpoledne kolem mezi 15:00 a 16:00. Výlety jsou celkem čtyři a mají je označené písmeny (ceny za jednu osobu):

   Výlet A: cena 700 pesos. Destinace: Small Lagoon, Big Lagoon, Simizu Island, Secret Lagoon, Seven Commandos Beach.

   Výlet B: cena 800 pesos. Destinace: Pangulasian Island, Snake Island, Codugnon Cave, Cathedral Cave, Pinagbuyutan Island.

   Výlet C: cena 900 pesos. Destinace: Hidden Beach, Star Beach, Shrine Cathedral, Secret Beach, Helicopter Island.

   Výlet D: cena 700 pesos. Destinace: Cadlao Lagoon, Paradise Beach, Bukal Beach, Natnat Beach, Pasandigan Beach.

   Poznámky k Filipínám: 1)Zajímavé jsou jízdenky v autobusech. Jedná se o lístek, na kterém jsou políčka od jednoho pesa až třeba po 200 pesos a průvodčí obvykle proštípá každému cestujícímu výslednou částku do těch políček, občas ale, pokud nemá kleštičky, zaškrtá výslednou částku fixem. Podobným způsobem se na jízdence označuje datum a někdy i počet kilometrů té které destinace. 2)Pekárny (bakery) jsou něco mezi pekárnami a cukrárnami, mají tam často buchty a jiné zákusky.

Ceny v pekárnách jsou směšně nízké a byla zvykl jsem si chodit do pekáren na snídani. 3)Prakticky všechny hotely na Filipínách udávají ceny ne za osobu, nýbrž za pokoj. Výjimkou jsou podniky, kde mají pokoje typu dormitory, ale těch není mnoho. Pokoje jsou skoro vždy dvojlůžkové. Takže pokud jedete dva, vydělte si ceny ubytování, které zde uvádím, dvěma.

Čtvrtek 5. května 2011   El Nido – ostrovní výlet C

Ráno mě v hotelu vyzvednul maník, který mi oznámil, že výlet A, který jsem si včera objednal, se jaksi nekoná, a že místo něho pojedeme výlet C. Tak jsem to vzal, i když mě naštvali. Filipínská vláda navíc před třemi lety zavedla „ekologický poplatek“ 200 pesos, který je třeba zaplatit ještě kromě ceny výletu. Podle mě je to zlodějna. Asi zjistili, že sem jezdí hodně turistů, a tak se rozhodli je zkásnout.

   Vypluli jsme kolem deváté a zpět jsme se vrátili v 15:30. Na palubě lodi byli kromě mne jen dva turisté z Anglie, průvodce a řidič. Jedná se o dlouhý úzký člun, vyvážený po stranách dvěma vahadly a poháněný motorem. Kapacita člunu je 8 osob, nejedná se tedy o nijak veliké plavidlo. Zato podobných člunů jezdí s turisty po ostrovech desítky, takže na každém místě, kde jsme zastavili, kotvily i další. Navštívili jsme celkem asi 5 míst. Nejvíc času jsme strávili na ostrově Mantiloc Island.

Zde je dokonce jakási křesťanská kaple či svatyně (Mantiloc Shrine), která zde vznikla zřejmě z toho důvodu, že severní výběžek ostrova má tvar srdce. Hezká byla Secret Beach, kam se musí proplavat relativně úzkou dírou ve skále, zatímco lodě kotví venku. Na většině míst jsme šnorchlovali. Šnorchlování tedy nic moc. Něco málo tu k vidění je, ale rozhodně to není žádná excelentní šnorchlařská destinace. Je tu hodně růžových medúz a dá se na ně sahat. Na jedné pláži nám pak udělali oběd – rybu, vepřové, zeleninu, rýži.

Chuťově průměrné, porce veliká. Ještě jsme se zastavili na ostrově Cadlao Island, který má dokonce soukromého majitele, ale smí tam i turisté. Kromě šnorchlování jsem se dále kochali výhledy na zdejší rozeklané ostrovy a ostrůvky. Jsou tvořeny vápencem, který vytváří vysoké skalní útvary. Vápenec je silně zerodovaný a jeho povrch vytváří velmi tenké hrany. Ty jsou ostré skoro jako nůž a pokud byste na ně spadli, pořežete se. Bacuit Archipelago a pobřeží Palawanu kolem El Nido silně připomíná thajské Krabi a ostrovy Phi Phi nebo vietnamskou zátoku Ha Long Bay.

Zatím toto místo není ještě tak profláklé, ale turistů už tu je docela dost. El Nido je ale pořád spíše baťůžkářskou destinací, luxusních hotelů pro profesionální plážové povaleče tu zatím není mnoho. Také bych řekl, že ačkoliv místní lidé jsou na turistickém ruchu setsakra závislí, zatím nejsou turistikou zkažení. Ceny jsou tu nízké jako jinde na Filipínách (snad jen to ubytování je o něco dražší), všichni se na vás usmívají a nikdo neotravuje a netahá vás za ruku, abyste bydleli zrovna v jeho hotelu nebo jeli na výlet jeho lodí. Všude klídek a pohoda.

Pátek 6. května 2011   El Nido – ostrovní výlet A

Dnes jsem se konečně dostal na lodní výlet A. Tentokrát nás bylo celkem devět turistů. Kromě mne tu byli tři Dánové, dva Filipínci, Španělka, Rus a Slovenka Jana, která žila čtyři roky v Dánsku a teď vyrazila na dovolenou na Filipíny. Zase jsem si pokecal česky. Jana navíc umí dánsky, takže s Dány konverzovala v jejich rodném jazyce. Těžištěm dnešního výletu byl ostrov Miniloc Island. Lonely Planet označil tento ostrov za nejkrásnější v souostroví a i jiní cestovatelé mi tvrdili, že výlet A je nejlepší.

A musím říct, že se mi výlet líbil mnohem víc než ten včerejší. Ostrovy a pláže byly hezčí a i šnorchlování vypadalo lépe než včera, přestože do ideálního šnorchlařského ráje to tu má pořád daleko. Mimo jiné proto, že v minulosti zde domorodci lovili ryby pomocí dynamitu a kyanidu (!), takže na mnoha místech se jim podařilo korály prakticky úplně zlikvidovat. Další pohromou pro korály jsou kotvy. Na každém místě kotví několik lodí s turisty, a to každodenně, přičemž kotvy se zasekávají většinou do korálů. Podle toho to tu vypadá.

Hezčí korály a více ryb je dále od břehu a jen v některých místech. Myslím, že za ty peníze, vybírané od turistů na poplatcích, by měli především postavit mola, kde by mohly lodě přirazit, a kotvy by měli zakázat. Jinak tu za pár let nebude k vidění vůbec nic… Na ostrově Miniloc Island jsme navštívili tři laguny. V Big Lagoon se právě natáčí populární švédská soutěž Survivor.

Mají tu na vodě instalovány plošiny pro filmaře. Celá Big Lagoon je vlastně taková dlouhá úzká zátoka. Prý vznikla v geologicky nedávné době propadem stropu, předtím to byla jeskyně. Do Secret Lagoon se pak musíte protáhnout úzkým otvorem. Na ostrůvku Simizu Island jsme pak dostali výborný oběd (také lepší než včera – ryba, kuře, krevety, ovoce, zelenina, rýže).

Ostrůvek byl pojmenován podle japonské potápěčky, která se zde před mnoha lety utopila. Výlet jsme zakončili na pláži s hezkým názvem Seven Commandos Beach, která se již nachází na pevnině.

Sobota 7. května 2011   Veget v El Nido

Dnešní den jsem pojal lehce relaxačně, protože se mi už nechtělo jet na třetí lodní výlet za sebou. Ráno jsem se šel projít kousek za El Nido. Je tu krásná pláž Corong Corong Beach, vhodná zejména pro plážomily. Všude krásný písek, palmy a v pozadí ostrovy. Šnorchlování tu ale je k ničemu, protože dno je písčité i dost daleko od břehu a žádné korály zde nejsou.

   Poznámky: 1)Lokální jídlo – v El Nido je mnoho stánků s místním jídlem. Většinou tu „vystavují“ několik kastrolů, ve kterých je maso, zelenina a další jídla, a vy se podíváte pod poklice a vyberete si. Jídlo se jí vždy s rýží, přičemž kopeček rýže vám přinesou na velkém talíři a na malých talířcích pak servírují ostatní ingredience (maso a omáčka na jednom talířku, zelenina na dalším talířku apod.).

Kromě místního jídla si můžete dát i hamburgery, pizzu, špagety a podobnou globalizovanou stravu v místních stáncích a restauracích. 2)Elektřina v El Nido nejde celý den, nýbrž vypínají ji mezi 6:00 a 14:30.

Neděle 8. května 2011   Přesun do Sabangu

Ráno jsem vstal po čtvrté hodině, jelikož první autobus do Puerto Princesa jel již v 5 hodin. Po šesti hodinách jízdy jsem dojel na křižovatku asi 40 kilometrů od Puerto Princesa, kde jsem po chvíli čekání chytnul další autobus do Sabangu. Sem jsem dorazil asi v jednu hodinu odpoledne, ale byl jsem unavený a nevyspalý a rozhodl jsem se, že výlet k Podzemní řece nechám na zítra. Sabang je taková malá turistická vesnička, kde jsou samé stánky se suvenýry a jezdí odsud lodě do národního parku.

Do toho se ovšem dá jít i po pralesní cestě pěšky. Ubytoval jsem se v podniku zvaném Dabdab v chatě, stojící na kůlech. Je to ubytování zajímavé, i když skromné, a to především díky faktu, že elektřina jde v Sabangu jen v noci od 18:00 do 6:00. V chatce je i během dne přítmí a moc se tu toho dělat nedá. Věnoval jsem se tedy relaxaci.

   Večer mne bohužel opět po delší době dostihla faraonova pomsta. Celá moje trávicí soustava reagovala na něco, co jsem během dne snědl nebo vypil. Že by faraonův hněv sahal tak daleko?

Pondělí 9. května 2011   Podzemní řeka v Sabangu

Nejdříve pár slov o národním parku, do kterého jsem dnes vyrazil. Puerto Princesa Subterranean River National Park se rozkládá na západním pobřeží středního Palawanu. Byl sice pojmenován podle hlavního města ostrova Puerto Princesa, jenže od toho je vzdálen 76 kilometrů a výchozím bodem k jeho návštěvě je právě vesnička Sabang.

Park byl vyhlášen v roce 1971. Tehdy zaujímal plochu 39 km², roku 1999 však byl rozšířen, takže jeho současná rozloha je 222 km². Ale hlavně, onoho roku 1999 byl zároveň zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako přírodní památka. Hlavní atrakce národního parku je zmíněna již v jeho názvu – je jím Podzemní řeka (Subterranean River). Ta protéká celkem 8.2 kilometru dlouhý úsek pod zemí a místní tvrdí, že to je nejdelší splavný podzemní tok na světě. S turisty jezdí místní průvodce  na loďce, ovšem jen po části onoho splavného úseku.

Projížďka loďkou je v ceně vstupného (200 P). K výchozímu bodu, odkud loďka jezdí, se můžete dostat buď člunem přímo ze Sabangu, nebo po 5.3 kilometru dlouhé pralesní stezce. Tu jsem zvolil já, protože jednak ušetřím, ale hlavně mi to přijde zajímavější, neboť v pořádném pralese jsem nebyl ani nepamatuji. Nejenom Podzemní řeka je zde totiž atraktivní. Území národního parku hostí jeden z druhově nerozmanitějších pralesů v celé Asii. Jsou tu rovněž významné pobřežní ekosystémy, včetně mangrovových bažin, u pobřeží jsou i korálové útesy (část rozlohy parku zabírá i pobřežní vody).

Žije zde rovněž řada živočišných i rostlinných endemitů. Za pozornost stojí především ptactvo. Ze 195 zdejších druhů ptáků je 15 druhů endemických (mimo jiné jeden druh bažanta, filipínský papoušek kakadu či palawanský zoborožec). Mimochodem, v současné době probíhá celosvětová anketa, ve které bude vyhlášeno sedm největších přírodních divů světa. Nemám tyhle ankety rád a nepřikládám jim velkou váhu (je to hlavně marketingový tah), nicméně za pozornost stojí, že Puerto Princesa Subterranean River National Park se v dubnu 2011 dostal do užšího finále mezi 14 vyvolených.

Soutěž stále probíhá a jelikož přepokládám, že pro tuto přírodní památku hlasují celé Filipíny, které mají skoro 100 milionů obyvatel, má park slušnou šanci se mezi těch sedm divů světa nakonec dostat. Na rozdíl třeba od fantastického australského skalního útvaru Uluru (Ayers Rock), který už ze soutěže vypadl. Australané v celosvětové anketě mohou uspět jen těžko, když mají jen 20 milionů obyvatel… Ideálním obdobím pro návštěvu parku je leden – květen (období sucha).

   Do národního parku jsem vyrazil ráno s Němcem Christianem, který bydlí v Dabdabu v chatce vedle mne. Je také na cestě kolem světa, má na to rok. Začal v jihovýchodní Asii a pak se letecky přesune do USA. Na Palawanu si půjčil motorku. Půjčení ho prý  vyšlo jen na 50 EUR na 14 dní. K Podzemní řece jsem šli pěšky.

Trasa je dlouhá 5.3 kilometru a všechny informační materiály a cedule nabádají turisty, že se jedná o cestu pouze pro fyzicky velmi zdatné turisty. Výsledkem těchto varování je, že skoro všichni turisté jedou raději předraženým člunem. Nás však tyto hrozby neodradily. Nejdříve jsme šli kus po pláži, kde jsem museli přebrodit jednu menší říčku.

Pak se cesta zničehonic rozhodla, že nás povede do kopce. Šli jsem pralesem. Nebylo vedro, ale zpotili jsem se pořádně. Jednak jsou zde docela kopce, ale hlavně je tu vysoká vlhkost vzduchu. Cesta samotná je přehledně značená a jedná se o docela dobře udržovaný chodníček. Místy jsou tu i dřevěné lávky a schody. Zdejší prales roste na silně zkrasovatělých vápencích.

   Ke stanovišti loděk, vozících turisty po Podzemní řece do jeskyně, jsem se dostali před desátou hodinou. Zahlédli jsem tu asi tři varany a několik makaků jávských (Macaca fascicularis), kteří jsou tu asi vykrmováni správci nebo turisty, poněvadž v pralese jsme neviděli žádné. Hlavně tu ale byla spousta lidí. Právě vrcholí hlavní sezóna, kdy navštíví jeskyni až 1000 turistů denně. Každý den sem jezdí desítky člunů ze Sabangu, které sem převážejí hlavně Filipínce.

Po pralesní cestě jde opravdu málokdo. Nasedli jsem tedy s Christianem do člunu a jelo se. Loďky, projíždějící jeskyní, nemají motor, jsou poháněny průvodcem, který třímá v rukou pádlo. Kromě pádlování se snaží podat i výklad, ovšem ačkoliv mluvil velmi jednoduchou angličtinou, skoro jsem mu nerozuměl, protože Filipínci dokáží tento jazyk zkomolit neskutečným způsobem. V jeskyni se svítí svítilnami, není zde nějaké umělé osvětlení. I když je podzemní řeka dlouhá 8.2 kilometru, s turisty se jezdí jen po 1.5 kilometru dlouhém úseku.

Dali nám i helmy, ovšem je to spíše dekorace, neboť strop se klenul mnoho metrů nad námi a hlavou tedy není možné do něj narazit. Všude je spousty masivních stalaktitů a stalagmitů a mezi nimi poletují mračna netopýrů. Řeka teče v podstatě velkým podzemním jeskynním tunelem. Je to hezká projížďka a líbila se mi, ale že by tahle Podzemní řeka byla jedním z přírodních divů světa, tak to zas ne.

   Zpět  jsme jeli motorovým člunem, neboť nám nabídli svezení za pouhých 150 pesos (které si evidentně strčili do kapsy). V Sabangu jsem si v Dabdabu vyzvednul batoh, rozloučil jsem se s Christianem a nasednul jsem do jeepney do Puerto Princesa. V Puertu jsem se opět ubytoval v Banwa Pensionu, kde jsem pak zbytek dne strávil převážně u počítače.

Úterý 10. května 2011   Puerto Princesa

Poslední celý den na Palawanu jsem strávil v Puerto Princesa. Hlavně jsem tu internetoval a relaxoval.

Filipíny II. – Palawan – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v květnu 2011: 1 P (filipínské peso) = 0.40 Kč

   Vnitrostátní letenky – Palawan: 1)Manila (Luzon) – Puerto Princesa (Palawan): 920 Kč. 2)Puerto Princesa (Palawan) – Manila (střední Luzon) – Legazpi (Jižní Luzon): 1456 Kč. Oboje koupeno přes internet u společnosti Cebu Pacific (filipínská nízkonákladovka), 8 dní před prvním odletem. Bohužel mi ti lumpové strhli za první letenku peníze z účtu dvakrát. Na letiště v Manile se nejrychleji dostanete z konečné stanice LRT Baclaran, která je nedaleko centra. Při odletu se na letišti platí v hotovosti vnitrostátní odletová taxa (není v ceně letenky). V Manile to bylo 200 P.

   Manila: Taxi na letiště 150 P za cca 2-3 kilometry z jednoho terminálu na druhý. Metro LRT – 6 stanic – 15 P.

   Doprava na Palawanu: Tricykl – Puerto Princesa: z letiště do centra (cca 3 kilometry) 50 P. Z centra PP na autobusový terminál (cca 6 kilometrů) jsem platil 50-80 P (80 P – jel jsem sám, 50 P – měl jsem dvě filipínské spolupasažérky). Autobus Puerto Princesa – El Nido: 280 kilometrů, 7.5 hodiny jízdy, 350 P. Jeepney Sabang – Puerto Princesa: cca 80 kilometrů,  2 hodiny jízdy, 150 P.

   Ubytování: Puerto Princesa – Banwa Pension: 350 P za noc v dormitory pro 5-8 osob. Wifi připojení zdarma. V hotelu i výborně vaří (ceny jídel cca 130-180 P) a mají tu vcelku levné pivo (San Miguel, 320 ml láhev, 40 P). Dobré ubytování. El Nido – Friendly Inn: 600 P za pokoj s koupelnou a větrákem. Velmi pěkné ubytování za asi nejnižší cenu v El Nido. Sabang – Dabdab: chatka za 400 P na osobu. Zajímavé, i když skromné ubytování.

   Jídlo: El Nido: cukrárna – buchty a zákusky různých velikostí za cca 2-25 P, Pepsi (láhev 355 ml) 13 P, zmrzlina Cornetto 20 P. Jídlo v levné restauraci 80 P (rýže, vepřové, zelenina – dobré, menší porce). Pivo San Miguel 65 P (12°, litrová láhev!), veliký hamburger 70 P.

   Bankomaty: jsou pouze v Puerto Princesa, jinde na ostrově ne! V El Nido jsou ale směnárny.

   Výlety na ostrovy Bacuit Archipelago (z El Nido): 700-900 pesos na osobu za zhruba sedmihodinový výlet. Podrobnosti viz výše. Dále je nutno zaplatit 200 P za „Eco Tourism Development Fee“, což je poplatek vládě. Permit platí 10 dní, proto pokud jedete na více výletů, schovejte si potvrzení.

   Puerto Princesa Subterranean River National Park: Vstupné do parku je 200 P. V ceně lístku je i zhruba 45-minutová projížďka na lodi po Podzemní řece. K řece samotné se lze dostat buď po moři lodí (700 P zpáteční výlet, musí se chvíli čekat, než se sejde víc lidí) nebo zadarmo po 5.3 kilometru dlouhé pralesní cestičce.

   Různé: kraťasy na tržišti (Puerto Princesa) – 200 P. El Nido: internet – 50 P na hodinu. Internetových kaváren jsou v El Nido spousty. Ledvinka 150 P, plážové sandály (hawaianas) 130 P.