Filipíny I. – Severní Luzon: Jeskyně, rakve a rýžové terasy

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Ze severního Bornea je to na Filipíny tak blízko a letenky jsou tak levné, že jsem neodolal a musel jsem tuto zemi navštívit. První oblastí, kam jsem po příletu vyrazil, byl severní Luzon, největšího filipínského ostrova.

Filipíny – základní údaje

   Filipínská republika (Republic of the Philippines) je ostrovní země v jihovýchodní Asii. Jejími nejbližšími mořskými sousedy jsou Taiwan na severu a Malajsie a Indonésie na jihu. O něco dále na východ leží stát Palau, který se už ovšem řadí do Oceánie. Dále na západ a severozápad pak leží Vietnam a Čína.

Filipíny obklopují veliká moře Jihočínské (ze západu) a Filipínské (z východu) a z jihu pak podstatně menší Celebeské a Suluské moře. Mezi jednotlivými ostrovy se pak ještě několik malinkých meziostrovních moří (například Sibuyanské, Boholské, Visayanské, Samarské nebo Camoteské). Na severu pak odděluje Filipíny od Taiwanu dosti široký Luzonský průliv, který zároveň spojuje moře Jihočinské a Filipínské. Filipínské moře je moře meziostrovní a je to vůbec největší moře na světě, pokud samozřejmě nepočítáme celé oceány.

Rozloha Filipínského moře je  5.7 milionu km²,  což odpovídá zhruba polovině Evropy. Východní pobřeží Filipín pak lemuje Filipínský příkop, který je dlouhý 1320 kilometrů a byla v něm naměřena (v místě zvaném Galathea Depth) maximální hloubka 10540 metrů (3. nejhlubší oceánský příkop po Marianském a Tonžském).

   Filipíny mají celkovou rozlohu 300000 km² (asi jako Polsko) a v roce 2010 zde žilo 94 milionů obyvatel. Filipíny jsou 12. nejlidnatější zemí světa. Název Filipín byl odvozen od jména španělského krále Filipa II. (vládnul 1556-1598). Země se skládá ze 7107 ostrovů. Největší z nich je ostrov Luzon (rozloha cca 105000 km², 17. největší ostrov světa), na němž leží hlavní město Manila.

Ta měla v roce 2007 oficiálně jen 1.7 milionu obyvatel, avšak v celé metropolitní oblasti Manily žilo ve stejném roce 11.6 milionu obyvatel. Na Luzonu žije přes 50 % filipínské populace. Skoro stejně veliký jako Luzon je ostrov Mindanao (95000 km², 19. největší ostrov světa). Další ostrovy už jsou podstatně menší: Samar (13000 km², 61. na světě), Negros (13000 km², 62.), Palawan (12000 km², 64.), Panay (12000 km², 66.), Mindoro (10000 km², 77.) a Leyte (7000 km², 93., všechny údaje o rozloze zaokrouhleny na tisíce). V první světové stovce tak mají Filipíny 8 zástupců.

   Nejvyšší horou Filipín je Mount Apo (2954 m.n.m.) na ostrově Mindanao, stratovulkán s nejasným statutem (je označován jako potenciálně činný). Filipíny se vyznačují mimořádnou koncentrací činných i potenciálně činných sopek. Nejznámější sopkou na Filipínách je bezpochyby Pinatubo na ostrově Luzon. Sopka naposledy vybuchla v červnu 1991.

Tehdy měla výšku 1745 metrů. Tato gigantická exploze byla druhá největší na zeměkouli ve 20. století, větší byla jen erupce sopky Novarupta na Aljašce v roce 1912. Aljaška je však velmi řídce osídlená, což se v žádném případě nedá říct o ostrovu Luzon. Při erupci sopky Pinatubo bylo do vzduchu vyvrženo asi 10 kilometrů krychlových sopečného materiálu.

Kouř ze sopky stoupal až 40 kilometrů vysoko. Dnešní nadmořská výška vrcholu sopky je 1485 metrů, čili o 260 metrů méně než před výbuchem. Výbuch způsobil dočasné celosvětové ochlazení asi o 0.4°C. Exploze zabila naštěstí jen asi 800 lidí, protože před největší erupcí již sopka zvyšovala svou aktivitu a byla provedena evakuace obyvatelstva. Po výbuchu se ve zbylé kaldeře vytvořilo nové jezero, Lake Pinatubo.

   Před příchodem Evropanů se na Filipínách rozšířil islám, buddhismus i křesťanství. Prvním Evropanem, který připlul na Filipíny, byl Portugalec Fernão de Magalhães. Magalhães plul ovšem ve španělských službách, a tak Filipíny formálně zabral jménem španělského krále. Doplutím na Filipíny mimo jiné Magalhãesova výprava definitivně prokázala kulatost zeměkoule.

Žádný Evropan zde sice ještě před slavným Portugalcem nebyl, ale jeho malajský sluha zjistil, že se tu  dokáže domluvit s místními domorodci. Samotný Magellan (jak se jeho jméno přepisuje do angličtiny) se ovšem z tohoto objevu dlouho netěšil, neboť zahynul v potyčce s domorodci 27. dubna 1521 na ostrově Cebu. Prvním člověkem který obeplul celou zeměkouli, tak vlastně nebyl Magalhães, nýbrž Španěl Juan Sebastián del Cano (či Elcano), kterému se nakonec podařilo přivézt na palubě lodi Victoria trosky zbídačelé expedice do Španělska  (celkem se vrátilo 18 mužů z původních 237).

Kolonizace Filipín Španělskem ovšem fakticky začala až roku 1565. Tehdy sem přijel z Mexika Španěl Miguel López de Legazpi a založil první kolonii na ostrově Cebu. Španělé pak ovládli celé Filipíny a udrželi se zde až do roku 1898. Během jejich vlády přijala nakonec většina obyvatel katolické křesťanství. V roce 1898, po americko-španělské válce, obsadili Filipíny Američané.

Filipínci sice 12. června 1898 vyhlásili nezávislost (na Španělsku), což ovšem Američané jaksi nevzali na vědomí a učinili z Filipín svou kolonii. Projevilo se to i nábožensky – přišli sem protestantští misionáři, takže dnes najdete na Filipínách mnoho křesťanských církví, i když katolíků je pořád daleko nejvíc.

   Za druhé světové války Filipíny obsadili Japonci, kterým se  podařilo odsud vytlačit Američany. Ti ovšem nakonec po velkých bojích dobyli ostrovy v roce 1945 zpátky. Boje byly dosti tvrdé na zemi i na moři. V červenci 1944 tu dokonce došlo k největší námořní bitvě druhé světové války. V bitvě u Leyte (též bitva v Leytském zálivu) porazili Američané, podporovaní Australany, Japonce.

Celkem nasadili obě strany do bitvy 545 plavidel a čtvrt milionu mužů. Bitva skončila katastrofální porážkou Japonska, ze které se již jeho námořnictvo do konce války nevzpamatovalo. Japoncům v bitvě nepomohly ani sebevražedné letouny kamikaze, které zde byly nasazeny vůbec poprvé. Ve druhé světové válce přišlo o život asi milion Filipínců.

Výsledkem války ovšem nakonec přece jen byla nezávislost Filipín, vyhlášená 4. července 1946. Z poválečných dějin je nejznámější jméno prezidenta Ferdinanda Marcose, který vládnul jako diktátor (s podporou USA) v letech 1966-1986. V roce 1986 donutily nepokoje v Manile Marcose odejít do exilu.

   Od roku 1986 jsou Filipíny demokratickou prezidentskou republikou. Prezident (či prezidentka) je volen obyvatelstvem na šest let, ovšem pouze na jedno volební období. Filipíny jsou spravovány jako unitární stát, s výjimkou autonomního regionu Muslimské Mindanao (o rozloze přibližně 23000 km²), který má vlastní vládu. Filipíny se jinak dělí na 3 ostrovní skupiny (Luzon, Mindanao a Visayas), 17 regionů a 80 provincií. Veškeré státní zřízení jinak kopíruje vládní systém USA. Kongres je dvoukomorový a skládá se ze Sněmovny reprezentantů a Senátu. Stejně jako v USA je i na Filipínách prezident zároveň předsedou vlády.

   Obyvatelstvo Filipín je velice různorodé. Neexistuje žádná „filipínská národnost“. Nejpočetnější etnika na Filipínách jsou tato: Tagalog – 28% populace, Cebuano 13%, Ilocano 9%, Bisaya/Binisaya 8%, Hiligaynon Ilonggo 8%. Nábožensky drtivě převažují křesťané, z nichž daleko nejvíc je římských katolíků (81% celkové populace). Malá, ale významná je muslimská menšina (5%), žijící převážně na jihu ostrova Mindanao.

Úředními jazyky jsou filipínština a angličtina. Filipínština byla (podobně jako indonéština) vytvořena uměle, a to na základě jazyka tagalog (největší etnikum na Filipínách), byla však do ní zařazena slova i z jiných filipínských jazyků. Filipínština (filipino) se řadí do malajsko-polynéských jazyků (větev austronéské jazykové rodiny) a píše se latinkou. Jako rodný jazyk ji užívá asi třetina Filipínců. Nejvíce se filipínsky mluví v okolí Manily. Co se týče angličtiny, filipínská výslovnost i přízvuk jsou velmi zvláštní.

Filipínci navíc v angličtině používají i některá španělská slova. Pro nás Čechy je mimořádně zajímavá filipínská vlajka, která hodně připomíná tu českou, i když žádná příčinná souvislost mezi oběma vlajkami není. Základní barvy jsou stejné, avšak klín je na filipínské vlajce bílý a je na něm slunce a hvězdy. Zvláštností filipínské vlajky je fakt, že existuje ve dvou variantách – mírové a válečné. V době míru je červený podélný pruh dole a modrý nahoře, ale v době války je to naopak, červený pruh je nahoře a modrý dole.

   Ekonomicky patří Filipíny v rámci jihovýchodní Asie mezi chudé země. Jsou na tom mnohem hůře než Malajsie. Filipíny jsou poměrně bohaté na přírodní bohatství. Těží se tropická dřeva, z nerostných surovin pak  ropa, nikl, měď, stříbro a zlato. Přestože ekonomika celkově na Filipínách relativně rychle roste, země je nadále poměrně chudá a obrovské množství (asi 10 milionů!) Filipínců pracuje v zahraničí. Nejdůležitějšími obchodními partnery Filipín jsou Čína, Japonsko a USA.

Pár slov o Manile

Manila je hlavním městem Filipínské republiky. V úředních hranicích má jen 1.7 milionu obyvatel (rozloha pouhých 38.55 km²!) a proto se někdy uvádí, že je druhým největším městem Filipín. Větší (v úředních hranicích) je totiž město Quezon City, které má asi 2.7 milionu obyvatel. Ve skutečnosti je ovšem Quezon City a řada dalších měst součástí metropolitní oblasti Manily, která v současnosti čítá asi 12 milionů obyvatel. Tato aglomerace se rozkládá na 639 km², čili ploše jen o málo větší než je rozloha Prahy. 

Z čehož plyne, že Manila je strašlivě přelidněná, neboť hustota obyvatelstva je tu skoro 20000 obyvatel na km². A hustota osídlení v samotném hlavním městě Manile (v úředních hranicích) činila v roce 2007 přes 43000 obyvatel na km², což činilo z Manily město s nejvyšší hustotou obyvatelstva na světě. Prostě hlava na hlavě. Pochopitelně to přináší obrovské problémy. V Manile je vysoká koncentrace smogu a řeka The Pasig River je jednou z nejznečištěnějších řek světa a biologicky je prakticky mrtvá.

Manila je také obvykle označována jako jedno z nejošklivějších měst světa a turisté se většinou snaží z Manily dostat co nejrychleji pryč. Město se rozkládá na východním pobřeží zátoky Manila Bay. Podnebí je tu klasické tropické monzunové. Za rok tu spadne v průměru 2085 mm srážek – nejméně v únoru (13 mm, 3 deštivé dny za měsíc), nejvíc v červenci (432 mm, 24 deštivých dnů za měsíc). Období dešťů tu trvá zhruba od května do listopadu, období sucha od prosince do dubna.

   První písemná zmínka o Manile pochází už z 10. století. V 15. století Manilu obsadil brunejský sultán, který v oblasti dnešní filipínské metropole zřídil satelitní stát, závislý na Brunejském sultanátu, díky čemuž se zdejší obyvatelstvo islamizovalo. Pak přišli Španělé, kteří zase místním pro změnu vtloukli do hlavy jejich jediné správné náboženství, a to katolické křesťanství.

Španělé učinili z Manily velice významný námořní přístav. Nejdůležitější dopravní trasa mezi španělskými koloniemi vedla z Manily do Acapulca (Mexiko), spojovala tedy Asii s Latinskou Amerikou. Za druhé světové války probíhaly v Manily tvrdé boje („Battle of Manila“) mezi Japonci a Američany, během nichž v Manile zemřelo 100000 civilistů (+ 13000 vojáků obou stran).

Bojovalo se přesně měsíc, od 3. února do 3. března 1945. „Vyznamenali“ se obzvláště Japonci, kteří za ústupu město zapálili, ale velké škody způsobilo i americké (a menší i japonské) bombardování. Bojů se zúčastnili i Filipínci, a to na obou stranách (japonské i americké). Manila byla druhým nezničenějším velkým městem za druhé světové války (po Varšavě). Dnešní město je tedy téměř celé postaveno po válce.

Filipínský deník

Pondělí 25. dubna 2011   Velikonoční pondělí!

Tak to v Malajsii nikdo neslaví. Dnešek jsem strávil celý v hotelu u počítače. Dělal jsem na svých stránkách a hlavně jsem konečně doplánoval výlet na Filipíny. Koupil jsem přes internet i vnitrostátní letenky u Cebu Airlines (filipínská nízkonákladovka).

Úterý 26. dubna 2011   Na Filipíny!

Ráno jsem šel nejdříve kus na autobusové nádraží, odkud jsem dojel na letiště Kota Kinabalu, Terminal 2. Odbavení u Air Asia i u celníků v pohodě. Váha u mého velkého batohu ukázala 13.3 kg, což je snad nejlehčí batoh, který jsem kdy měl. Však se také zbavuji věcí. Včera jsem kupříkladu vyhodil trekové boty Meindl. Po dvou letech na Cestě se mi na nich podařilo úplně prochodit podrážku! Jsem holt drsný turista. Technická poznámka: pokud jedete na Filipíny, musíte mít zpáteční letenku (případně lodní lístek)! Kontrolovali to už zde, na letišti v Malajsii. Bez ní Vás pravděpodobně na Filipíny nepustí.

   Letěli jsme asi hodinu a půl. Odbavení na Filipínách v pohodě, akorát jsem musel vystát dlouhou frontu za zástupem malých malajských tanečnic. Pobyt na Filipínách je bezvízový, ovšem pouze na 21 dnů, což je na tak velkou zemi dost málo. Letiště Clark je bývalá americká vojenská základna u města Angeles, poněkud na sever od Manily.

Po výbuchu sopky Pinatubo v roce 1991 to tu Amíci vyklidili a Filipínci z toho udělali mezinárodní letiště. Provoz je tu  ovšem minimální a letišťátko je to dost mrtvé. V dálce za ním se výhružně rýsuje kužel sopky Pinatubo. Na letišti se mi nepodařilo vybrat peníze z bankomatu. Šel jsem pěšky asi kilometr. Okolo samé duty free shopy, ve kterých nejsou skoro žádní zákazníci, okolo postávají zevlující týpci, co vypadají jako veksláci. Divné místo. Nicméně jeden chlapík mě zdarma hodil na motorce o kousek dál k bankomatu, kde se mi konečně podařilo vybrat fiilipínská pesos.

Pak jsem se dvěma jeepney posunul do centra Angeles na autobusové nádraží. Podstatná věc: jelikož Filipíny byly nejdřív španělské a pak americké, jezdí se tu vpravo! Což je pro mě velká změna, neboť od opuštění Nové Kaledonie (září 2010) jsem se pořád pohyboval v zemích, kde se jezdí vlevo (Vanuatu, Fidži, Samoa, Tonga, Nový Zéland, Austrálie, Singapur, Malajsie). Mám v tom zmatek, a tak se teď na silnicích raději rozhlížím několikrát na obě strany a doufám, že mě něco nepřejede.

   Na nádraží jsem se najedl a pak jsem skočil na autobus do Baguio. Autobus byl klimatizovaný (ne extrémně, ale teplo v něm nebylo), vypadal obstojně, ale bylo v něm málo místa na nohy. Do Baguia jsem přijel ve 22:30. Zastavili jsme kdoví kde (nebylo to autobusové nádraží). Zde mě odchytil nadháněč, který mi nabídnul, že mě hodí do penzionu za 500 pesos na noc. Souhlasil jsem. Bohužel jeden penzion byl plný a druhý stál 600 P, ale vzal jsem to, nechtěl jsem v noci bloudit městem. Penzion Dauz nic moc. ale alespoň mám na jednu noc kde hlavu složit.

   A ještě jednu věc jsem dodatečně zjistil – jestli dobře počítám, tak Luzon je mým jubilejním 50. ostrovem, který jsem během Cesty navštívil.

Středa 27. dubna 2011   Baguio

Baguio je docela velké město – v roce 2007 zde žilo asi 300000 obyvatel. Leží 240 kilometrů na sever od Manily, v horském regionu Cordillera, asi 1500 metrů nad  mořem. Díky své nadmořské výšce má  příjemné subtropické klima, neboť je tu v průměru asi o 8°C chladněji než v horké přímořské Manile. Většinou se teplota drží kolem 20°C. Absolutně nejnižší teplota, která kdy byla v Baguiu zaznamenána, byla +6.3°C, absolutní nejvyšší +30.4°C. Rozdíly teplot jsou tedy velmi malé.

Hodně tu ovšem prší, roční průměr je zde 4542 mm za rok.  Jsou zde ovšem velké rozdíly během roku. Období sucha trvá zhruba od listopadu do dubna (nejsušší měsíce jsou leden a únor – 23 mm), období dešťů trvá od května do října (nejdeštivější měsíc je srpen – 1161 mm). V létě tedy asi není moc dobrý nápad jet sem na dovolenou. Navíc v létě zasahují Filipíny cyklony. Při jednom takovém cyklonu tu naměřili za jeden jediný den 1168 mm srážek!

   Baguio nedávno slavilo sto let od udělení městského statutu. Ten obdrželo roku 1909. Město bylo oficiálním letním hlavním městem v dobách, kdy vládli na Filipínách Američané. V létě vždy americký guvernér, a s ním i další úřady, přesídlily z horké Manily do chladnějšího Baguia. Centrum města naplánoval slavný americký architekt Daniel Burnham. Jeho plány se ovšem naplnily jen zčásti, a to hlavně proto, že původně plánovaný počet obyvatel byl 25000, což ovšem bylo brzy mnohonásobně překročeno.

V roce 1978 se v Baguiu konalo slavné šachové klání o titul mistra světa mezi Anatolijem Karpovem (SSSR) a Viktorem Korčným (Švýcarsko, kam emigroval ze SSSR). Zápas se bral hlavně v Sovětském svazu velmi prestižně (přece nenecháme vyhrát toho zrádce!) a říká se, že KGB dokonce najala hypnotizéra, aby Korčného psychicky rozhodil. Zda to pomohlo, těžko říct, faktem ale zůstává, že Karpov tehdy vyhrál 6:5 a obhájil titul světového šampiona. V roce 1990 bylo Baguio postiženo velikým zemětřesením (7.8 stupně Richtera). Velká část budov a infrastruktury byla zcela zničena. Baguio bylo z velké části postaveno znovu, za vydatné pomoci centrální filipínské vlády, Japonska, Singapuru a dalších zemí.

   Při prohlídce samotného města je těžké uvěřit, že vzniklo byť i jen částečně podle nějakého plánu. Nějaké architektonické koncepce se v něm lze jen těžko dopátrat. Většina domů je nevzhledných a jsou rozesety zcela nahodile po zdejších kopcích, neboť město je vertikálně poměrně hodně členité. Strávil jsem tu celý den, protože na sever do Banaue jsem chtěl jet až nočním autobusem.

Víceméně jsem jen tak zevloval po městě a pořád jsem něco jedl. Stánků, krámků a fastfoodů s rychlým občerstvením je tu neuvěřitelné množství. Jen McDonaldů jsem potkal nejméně 10 a to mají ještě všude po Baguiu mnoho malých kiosků pouze se zmrzlinou. K tomu KFC, Subway apod., podobné fastfoody filipínské provenience a stánky s jídly asijskými.

   Kromě jídla jsem ve městě zaznamenal jen tři zajímavější objekty: katolickou katedrálu, buddhistický chrám a městské tržiště (City Market). V katedrále (vysvěcena 1936) zrovna probíhala svatba. Dostat se do buddhistického chrámu pak byl docela oříšek. Stojí na kopci, ale najít k němu cestu je složité. Nakonec jsem tam trefil. Brána vypadala zavřená, ale stačilo do ní šťouchnout a mohlo se dovnitř. Stál tu ovšem sekuriťák a zapsal si mě do notesu. Chrám samotný nic extra a navíc v něm probíhají stavební úpravy.

Jen velká socha sedícího Buddhy je docela pěkná. Tržiště je velice rušné a docela zajímavé, jako všechna tržiště v Asii. Prodává se tu jídlo (včetně masa a ryb), veškeré možné i nemožné cetky a oblečení. Kupovat jsem nic nechtěl, jet tak jsem se coural. Nejvíc mě zaujala rýže – prodávají jí tu nejméně 20 druhů a každý druh má speciální název.

   Nejzajímavější věcí ve městě ovšem nejsou památky, nýbrž jeepney. Jeepney, to je filipínská dopravní specialita. Jedná se o větší dodávku nebo malý autobus, sloužící jako hromadné taxi (jako maršrutka v zemích bývalého SSSR, matatu ve východní Africe nebo dolmuš v Turecku). Jezdí hlavně ve městech a na kratších trasách.. Na rozdíl od  klasické dodávky se nastupuje zadem. Uvnitř jsou pak vypolstrované lavice po stranách na sezení. Je to docela pohodlné, pokud se ovšem do narvaného jeepney nervete s krosnou jako já včera v Angeles.

Ale hlavně, jeepney jsou nádherně vyzdobená! Každé auto je vymalováno. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Barvy jsou jasné a témata na vozech jsou zpracována tak kýčovitě, až je to zarážející. Co třeba je na autech namalováno? Namátkou: ladné ženy, Panna Maria, kovbojové, Mickey Mouse a jiné figurky od Disneyho, lodě a jánevímcovšechnoještě. Co kus, to originál. Nicméně v prašném šedivém městě jsou nádherná jeepney pastvou pro oči. Jelikož jeepney jezdí po městě spousty, musí se na Filipínách uživit celá armáda malířů, kteří ta auta vyzdobují.

   Další postřehy z Filipín: Filipínky jsou moc krásné. A nádherné jsou i filipínské děti. Což ostatně platí pro všechny země jihovýchodní Asie, takže žádná novinka… Turistů v Baguiu opravu moc nezaznamenáte, jsem tu trochu za exota… Jezdí odsud mnoho různých autobusových společností, ale neexistuje tu žádné centrální nádraží, každá firma má svůj „terminál“ (což může být klidně obyčejná plechová bouda, kterou snadno přehlédnete).

Musíte se doptat… Chlapík včera mi tvrdil, že Baguio je (na rozdíl třeba od Manily) bezpečným městem. Nicméně velké množství uniformovaných mužů (security) hovoří spíše o opaku. Sekuriťáci stojí před každým významnějším obchodem, bankou či univerzitou, jsou všude. Na druhou stranu jsem se tu nikde nebezpečně necítil. Baguio nicméně není ničím zajímavé, takže je to celkem zbytečná zastávka na trase na sever.

   Odpoledne jsem se vrátil do pensionu, kde mě chvíli nechali sedět u počítače. Pak jsem se vydal na autobus. Před odjezdem jsem ještě stihnul spořádat půlku kuřete a litrovku piva.  Konečně nějaká země, kde je pivo levné! Na bližší seznámení se s tímto mokem jsem však zatím neměl čas. Vyjeli jsem ve 21:30.

Čtvrtek 28. dubna 2011   Banaue

Cesta autobusem byla dosti nepohodlná a moc jsem toho nenaspal. Bylo plno a místa na nohy  málo. Kupodivu nebyla zapnutá ani klimatizace (nejspíš byla rozbitá), takže se to dalo v autobuse vydržet alespoň co se teploty týče.

   Do Banaue jsem dorazili těsně po páté hodině ranní. Ubytoval jsem se v hotelu Banaue View Inn za krásných 250 pesos na den (asi 100 Kč – už ani nevím kdy jsem bydlel naposledy takhle levně). Hotel má jen jednu drobnou mouchu – neteče tu teplá voda. Ta už netekla ani v Malajsii. Jenže u pobřeží je vedro a „studená“ voda má tak 30°C, takže ohřívat ji není potřeba. Ale tady v horách je studenější.

   Ráno jsem se ještě na chvíli natáhnul a v deset jsem vyrazil na průzkum Banaue. Toto sídlo má asi 3000 obyvatel, ale je to vesnice, i když docela rušná. Obývá ji národ Ifugao. Tihle borci už asi před 2000 tisíci lety (a někde patrně už mnohem dříve) postavili obrovský systém rýžových teras a od té doby ho úspěšně udržují. Terasy na severním Luzonu prý pokrývají neuvěřitelných 10360 km², čili celou velkou oblast, kterou původně pokrýval deštný prales.

Nejslavnější jsou právě terasy v Banaue a o kousek dál v Batadu. Některé z těchto teras pak byly roku 1995 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Rice Terraces of the Philippine Cordilleras“. Kam se hrabou faraoni se svými pyramidami! Tady se vykonalo daleko více práce. Pravda, nebylo to najednou a budování teras trvalo desítky generací, ale zase třeba na rozdíl od těch pyramid jsou rýžové terasy opravdu užitečným dílem.

   Z hotelu jsem nejdříve sešel na náměstí, kde zrovna probíhal nějaký festival. Soutěžící z Banaue i jiných okolních vesnic byli navlečení v krásných krojích a soutěžili v tanci a ve zpěvu. Jelikož mi ovšem v turistických informacích řekli, že odpoledne bude pravděpodobně pršet, vyrazil jsem na rýžové terasy už před polednem.

Nejlepší pohled na terasy je z vyhlídkových bodů (viewpoint), kterých je celkem pět (alespoň těch označených) a jsou rozeseté kolem silnice směrem na Bontoc. K nejvzdálenějšímu (a současně nejvýše položenému) viewpointu je to z Banaue asi 4-5 kilometrů. Nahoru jsem vyjel tricyklem. Tricyklů popojíždí po Banaue spousty. Jsou to mototaxi, přičemž řidič sedí na motorce a vy v sajdkáře. Cena 100 pesos za jízdu nahoru byla celkem příznivá, protože kluk mě vždycky vysadil na viewpointu, počkal na mě, až si to tu vyfotím a pokračoval dál. Na viewpoint číslo 5 jsme dojeli zrovna před začátkem závodu „dřevěných motorek“.

Tato akce se evidentně konala v rámci festivalu. Asi tak 15 chlapíků v krojích vyvezlo nahoru svoje „biky“, dřevěná vozidla, připomínající křížence motorky a koloběžky. Dřevěná jsou ovšem i kola, takže to musí při jízdě pěkně drncat. Závodníci vystartovali za asistence policie (která jela před nimi a troubila) směrem dolů na náměstí. Nejeli ale nijak závratnou rychlostí.

   Já jsem se vydal ze silnice směrem dolů mezi terasy. Měla by tu vést cestička až zpět do Banaue. Ale i kdybyste měli mapku (do které jsem v turistických informacích nakouknul), nebude vám nic platná. Cestiček je tu moc a místní mě na můj dotaz „Banaue“ posílali různými směry, až jsem nakonec kapituloval, vyšel jsem zpět na hlavní silnici a sešel dolů pěšky po ní. Dorazil jsem do hotelu tak akorát, protože o chvíli později se spustil slušný liják, doprovázený bouřkou.

Předpověď nelhala! Bohužel jsem dorazil na rozhraní období sucha a období dešťů. Celkově jsou terasy pěkné a to zvláště ty, které jsou svěže zelené. Tuhle krásně jasně zelenou barvu má na svědomí mladá vyrůstající rýže. Čerstvě osázených políček však zatím není mnoho, hezčí je to asi tak o měsíc později, kdy ovšem zase víc leje.

   Večer jsem výjimečně zašel na večeři do restaurace Greenview Lodge, neboť zde mají zdarma wifi připojení, pokud si něco objednáte, nebo pokud jste hosty hotelu. Večer se vyjasnilo a já jsem spatřil po téměř dvou letech Polárku. Už jsem ani nevěřil že existuje. Nacházím se totiž nyní zhruba na 17. stupni severní šířky, což je zatím moje daleko nejsevernější poloha na Cestě, nepočítám-li odlet z Prahy a mezipřistání v Madridu.

Pátek 29. dubna 2011   Výlet do Batadu

Batad je vesnička, která leží asi 15 kilometrů východně od Banaue. Různé zdroje udávají počet jejích obyvatel mezi 1000-1500, o čemž ovšem velice silně pochybuji, protože ve vesnici je tak 50 domků. Až do Batadu se nelze dostat veřejnou dopravou, kus musíte jít po svých. Protože je Batad méně přístupný, není tu zase tolik turistů, což je příjemné zjištění. A proč že je Batad tak zajímavý? Jsou tu rýžové terasy. Ty v Batadu jsou ovšem mnohem hezčí než v Banaue a jsou, na rozdíl od Banaue, zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO, spolu s několika dalšími komplexy teras v širším okolí.

    Z Banaue vede „silnice“ (spíše tedy hodně rozbitá cesta) do místa zvaného Batad Junction. Sem se lze dostat s jeepney. Ten ovšem nejezdí ráno, jak tvrdí LP, nýbrž pouze odpoledne. A tak, pokud chcete zvládnout celý výlet během jediného dne, musíte si najmout tricykl. Ten je na místní poměry poměrně drahý (700 pesos za zpáteční výlet), avšak cena v sobě zahrnuje i čekání řidiče. Jel jsem s mladým klukem, který mě vysadil na Batad Junction, kde na mě čekal celkem 7 hodin! Odsud jsem pěšky vyšel nejdříve do Sedla (Saddle), které se tyčí jak orlí hnízdo nad hlavní silnicí i nad samotným Batadem. Do Saddle vyjedou i některá jeepney a auta s náhonem na všechna 4 kola, ne však tricykly. Ze Sedla pak ostře klesá dolů do Batadu cesta pouze pro pěší.

   Terasy v Batadu jsou mnohem hezčí než ty v Banaue. Jednak jsou (alespoň v tomto ročním období) mnohem zelenější (Bataďané zaseli dřív), ale hlavně obklopují jádro vesnice kolem dokola. Když se tedy chcete do vesnice dostat, musíte jít alespoň část cesty přímo po terasách. Cesta pro turisty je většinou zpevněná betonem a jsou zde udělány betonové lávky přes četné potůčky, které terasami protékají (a současně je napájejí vodou) a rovněž schody a někde i zajímavé kamenné stupy, které ční z teras do stran.

Trasa ovšem není značená a musíte se ptát místních. Z nich tak polovina vám ochotně poradí, zatímco druhá polovina neporadí, ale nabídne se vám jako průvodce. I když totiž turismus není ani v Banaue, natož v Batadu, masovou záležitostí, přece jen už stačil místní trochu zkazit, takže spousta lidí vám neustále nabízí průvodcovské služby nebo jízdu tricyklem.Tricyklů, kupříkladu, jezdí v Banaue a okolí velikánské množství a moc nechápu, jak se všichni ti kluci uživí.

V Batadu samotném ovšem na žádná motorová vozidla nenarazíte a na to, abyste si proklestili cestu po hrázích napříč Batadem a došli až k vodopádu Tappia Waterfall, průvodce nepotřebujete. Vodopád je pěkný, odhadem tak 40 metrů vysoký a protéká jím docela dost vody, žádný čůrek. Cesta z Batad Junction až k vodopádu mi zabrala 2.5 hodiny, někde jsem se ovšem coural a trochu fotil. V Batadu mě zaujala plechová bouda alias kostel. No a všude okolo jsou samozřejmě terasy a rýže a rýže a terasy a sem tam nějaký domorodec a psi a všude tečou desítky potůčků, které terasy napájejí neustále čerstvou vodou. Celé to dohromady hezky ladí a vypadá to moc pěkně – koukněte se na fotky.

   Cestou zpět jsem u jednoho hotelu potkal dva Čechy, tak jsem se s nimi asi na hodinu zakecal. Mimo jiné jsem se s nimi shodnul, že Filipíny docela dost připomínají Indonésii, ale jsou hodně odlišné od Malajsie. A to přesto, že obě země (Indonésie a Malajsie) hovoří prakticky stejným jazykem a jsou převážně muslimské. Jinak zde na severu Luzonu zvolili podobný plán jako já (Banaue, Batad, Sagada), akorát oni v Batadu v tom hotelu stráví noc, kdežto já se vracím do Banaue.

Cestují po Srí Lance a jihovýchodní Asii už čtyři měsíce… Na Batad Junction jsem dorazil až v půl páté. Na „silnici“ do Banaue nás zdržel zával. Provádí se zde totiž „upgrade of the road“ (přeloženo do češtiny: rozmlácená cesta se rozšiřuje vybouráváním skály), pročež šutry padají na silnici a bagr to pak odklízí tak, že kamení hrne dolů ze svahu. Dá-li Bůh a silnice bude tímto způsobem opravdu jednou  dorozšířena, docela rád bych jí pak viděl. Podle mě bude zasypávána permanentně, protože pochybuji, že místní pracovníci tu skálu nad ní zpevňují…

   Do Banaue jsme dorazili v podvečer. Napral jsem se hamburgery a džusem, načež jsem zbytek večera strávil, jako obvykle, u kompu. Celý výlet mě docela unavil. Ušel jsem nějakých 15-18 kilometrů, což sice není mnoho, ale šplhání po strmých schodech a opatrná chůze po terasách je docela namáhavá. Že bych šel někde delší úsek po krásné rovné cestě, to se mi snad během celého výletu nestalo. Do Batadu se ale vydejte. Dřív, než někoho napadne, že by silnice mohla vést až do Batadu.

Sobota 30. dubna 2011   Sagada – bloudění v temné jeskyni

Ráno jsem nasednul na jeepney a odjel jsem na něm do Sagady. „Na něm“ tu je míněno doslova, protože většinu cesty jsem jel spolu s několika dalšími turisty na střeše (místní tak jezdí běžně). Projížděli jsme hornatou krajinou. Jsou tu vesničky a rýžové terasy. V nižších polohách roste jakási sekundární džungle, ve vyšších polohách pak kupodivu převažují borovice.

Cena 300 pesos se mi původně zdála přemrštěná, na mapě je to kousíček. To jsem ale ještě nevěděl, že těch 65 kilometrů pojedeme 3.5 hodiny. Silnice je mizerná, navíc pořád prudce stoupá a klesá a vine se ve spoustě zatáček a plně naložený jeepney také nebyl zrovna nejvýkonnějším vozidlem. Nahoře na střeše bylo celkem fajn, akorát jsem se lehce spálil, dnes docela svítilo sluníčko.

   V Sagadě jsem se ubytoval v hotelu Alapo’s View Inn a ihned jsem vyrazil jižním směrem. Nejdřív jsem prošel kolem místa Sugong, kde jsou „visící rakve“ (hanging coffins). Zní to zajímavě, ale je to jen pár dřevěných prken v dutině ve skále. To spíše ta skála samotná je zajímavá. Celé okolí je krasové a na povrchu se nachází mnoho špičatých vápencových útvarů, které evidentně vznikly škrapovou erozí. A pak je tu spousta jeskyní. Dvě z nich se nacházejí právě kousek za visícími rakvemi. Jedna se jmenuje Lumiang a druhá Sumaging.

Obě jsou to docela velké díry ve skále, vedoucí dolů do podzemí. Sumaging má i náznaky jakési výzdoby, vysoko na stropě jsou velké krápníky. Ty v Lumiangu chybí, ale zato se v ní nachází hromada dřevěných rakví. neboť kdysi tato jeskyně sloužila jako pohřební místo. Sumaging a Lumiang jsou vlastně dva vchody do téže jeskyně. Uvnitř je to spojené podzemními chodbami. Pokud chcete prolézt z jedné jeskyně do druhé, najměte si na to průvodce. Já šel bez něj, jen s baterkou, ale řeknu vám upřímně, nebyl to dobrý nápad.

Pokud byste šli úplně samostatně, nemáte sebemenší šanci průchod jeskyní nalézt. Je to docela namáhavé lezení, místy musíte prolézat velice úzkými průlezy a někde jsou zavěšená lana. Já jsem věřil, že ten labyrint projdu. Vyrazil jsem od rakví na začátku jeskyně Lumiang. Šlo tam několik skupin turistů s průvodci, kteří měli lampy. Nabízeli mi, že se  mohu připojit za 400 pesos. Já chtěl ale ušetřit a navíc jsem nevěřil, že to bude tak drsné. Šel jsem za jednou skupinou turistů, takže jsem viděl před sebou světlo lampy.

Skupina mi pak ale utekla a já se ocitnul v naprosté tmě. Jasně, svítil jsem si baterkou, ale když jsem zkusmo zhasnul, nebylo nikde ani světýlko. Plazil jsem se po skalách, prolézal úzkými průlezy, i do vody jsem si šlápnul, lehce jsem se odřel a definitivně jsem zlikvidoval staré kraťasy. Jednou mi baterka málem upadla. Bez ní by to bylo asi dost zajímavé, tma v jeskyni je naprosto dokonalá. Celkově jsem pod zemí bloudil docela dlouho, snad dvě hodiny. Naštěstí šly další skupiny turistů. Jedna z nich lezla proti mně.

Šel jsem tedy směrem, odkud přišli, ke svému překvapení jsem však našel ten výlez, kudy jsem se dostal dolů. Jeskynní systém se mi tedy celý projít nepodařilo, podle mého odhadu jsem došel asi tak do půlky. Celý průchod jeskyní zabere tak hodinu a půl, ne-li déle (s průvodcem). Nakonec jsem byl rád, že jsem se opět vyškrábal na světlo Boží. Ale jako turistická atrakce mi to přijde perfektní, zajímavá zkušenost. Doporučuji jít sám až ke vchodu, ale zde se připojit k nějaké skupině (vyjde to myslím levněji než když si průvodce najmete už ve městě a průvodci vás rádi vezmou a přivydělají si).

Sami tam ale nelezte, mohli byste tam zůstat navždy, a ani tu dřevěnou rakev by vám nikdo nezhotovil. Nedoporučuji dále (ani s průvodcem) lidem trpícím klaustrofobií a lidem velmi obézním (některé průlezy jsou opravdu hodně úzké). Vemte si s sebou dobré boty a batůžek nechte doma. Podle mě by se hodila i helma (ale kdo by se s ní tahal, že?) a rukavice.

   Večer jsem zakončil v hotelové restauraci. Dal jsem si tu dobrou večeři a zapil ji dvěma pivy Red Horse. Red Horse se prodává v půllitrech. Je velmi dobré a vyrábí ho stejný pivovar jako San Miguel. Při jeho konzumaci ale pozor, obsahuje 6.9% alkoholu! Čili je to asi tak sedmnáctka.

   Sagada je jinak vesnice docela živá a turistická. Žije tu nějakých 1500 obyvatel a je tu řada hotýlků a restaurací. Jeskyně a rakve jsou hlavní atrakcí této oblasti. V Sagadě se mluví úplně jiným jazykem než v Banaue. Ptal jsem se místního kluka, co jel s námi na jeepney. Říkal, že tím jazykem mluví doma v Sagadě a jazyk v Banaue že je úplně odlišný. Ale ve škole se učí všichni jen tagalog (neboli filipínštinu) a angličtinu, coby úřední jazyky.

   Ještě pár slov k místním „koupelnám“. Obvykle je to místnůstka, kde je záchodová mísa, kohoutek s vodou a kýbl s malým škopkem. Škopek se používá jednak na splachování záchoda a jednak jako sprcha. Vodu si natočíte do kýble a pak se jí poléváte. Teplou vodu tu nevedou, ale ani tady v horách není voda ledová, takže koupel je celkem osvěžující.

Je to podobný systém jako v Indonésii, kde tomu říkají mandi. Jenže v Indonésii mají v koupelně většinou vykachlíkovanou speciální nádržku, za které se pak poléváte, kdežto na Filipínách stačí obyčejný kýbl. A poslední poznámka se týká stolování. V jihovýchodní Asii se jídlo jí převážně lžící a vidličkou. Jen v místech s velkým výskytem Číňanů (Singapur) se používají i hůlky. Nůž se však k jídlu zásadně nepoužívá. Ono stejně není co krájet. Na rýži či nudle nůž nepotřebujete a maso se jí většinou rozkrájené či rozsekané na kousky, případně rukou (kuře).

Neděle 1. května 2011   Sagada a přesun do Manily

Ráno mě probudily děti, šikující se před hotelem. Měly na sobě masky a byly namalované a trošičku připomínaly malé Mikuláše. Nějaký zvyk v Sagadě na prvního máje asi.

   Dopoledne jsem si udělal asi dvouapůlhodinovou procházku. Vydal jsem se do údolí Echo Valley, kde jsou další visící rakve. Tentokrát jsou to opravdu rakve, ne jen pár prken jako včera, a jsou docela hezké. Některé z nich jsou prý několik set let staré, zatímco jiné sem byly umístěny teprve v posledních 40 letech. Jedna rakev vypadala například jako úplně nová.

Do rakví ve skalách a v okolních jeskyních se nechávají místní významní občané pohřbívat i dnes, přičemž jejich pohřeb je doprovázen obětí mnoha prasat a kuřat. Lidé v Sagadě jsou sice teoreticky křesťané (mají tu krásný velký kostel), ve skutečnosti však u nich nadále přetrvávají animistické představy a zvyky. Sagada, Banaue i Batad mi hodně připomněly Sulawesi (Indonésie), kde se v kraji Tana Toraja lidé pohřbívají  do otvorů vytesaných ve skalách. I na Sulawesi se mísí křesťanství s animismem a i tam je mnoho krásných rýžových teras.

Na Sulawesi jsou ovšem místní tradice mnohem rozmanitější a pestřejší, hezčí rýžové terasy jsou ale na Filipínách, hlavně ty v Batadu. Kousek od Echo Valley je Latang Cave, která je zajímavá tím, že zde protéká „podzemní řeka“ (no řeka, spíše potok). Nevzal jsem si s sebou bohužel baterku, ale i tak to bylo hezké.

Řeka teče kousek pod povrchem, kousek na povrchu a pak definitivně zmizí někde v jeskynním systému. Pěkné! A pěkné je i samotné Echo Valley, které má místy skoro kaňonovitý ráz, neboť je působivě zahloubeno do rozeklaných vápencových skal. Myslím, že amatérský speleolog, který by si s sebou vzal řádné vybavení, by se v Sagadě a okolí opravdu vyřádil.

   Původně jsem chtěl jet ze Sagady až večer, ale nakonec jsem vyjel už v jednu hodinu odpoledne. Přímý autobus do Manily totiž ze Sagady nejede a musí se přestupovat v Baguiu. A poslední autobus do Baguia jede právě ve 13:00. Cesta do Baguia trvala 6 hodin. Celou dobu jsem jeli velmi klikatou silnicí v horách, pod námi strmé srázy a rýžové terasy… V Baguiu jsem se napral v Jollibee, místní obdobě McDonalda (jejich velký hamburger Champ chce evidentně trumfnout Mekův čtvrtlibrák se sýrem, má dokonce třetinu libry). Čekání na noční bus (nechci přijet moc brzy do Manily).

Pondělí 2.května 2011   Den v Manile

Autobus do Manily vyjel z Baguia chvíli před půlnocí a po necelých 6 hodinách jsme přistáli v manilské čtvrti Pasay. Metrem (LRT) jsem se přesunul o několik stanic dále. Metro je nadzemní a u vchodu stojí ochranka a prohlíží každému ve frontě batoh (obdobné je to i u větších obchoďáků), lístek se kupuje u okénka. Manilské metro prý bývá hrozně natřískané, ale já jsem jel kolem šesté hodiny ranní a byla to pohoda. Z metra jsem se pak dostal do čtvrti Malate, kde jsem se ubytoval a dal si ještě chvíli šlofíka, protože v nočním autobuse jsem toho pochopitelně moc nenaspal.

   V poledne jsem se pak vydal hledat kancelář společnosti Cebu Pacific, jelikož na jejich stránkách jsem tušil nějaký problém ohledně mojí rezervace na zítřejší let. Kancelář jsem nakonec našel a paní za přepážkou někam zavolala a řekla mi, že vše je v pořádku a let je rezervován. To jsem si oddychl. Bohužel jsem ale následně při pohledu do bankovního výpisu zjistil, že Cebu Pacific mi strhla částku za první letenku (omylem?) dvakrát. Lumpové!

   První dojmy z Manily? Známý český autostopař Jiří Svoboda označil Manilu za jedno z 10 nejhnusnějších  měst světa. Myslím, že se nemýlil, něco tak ošklivého se jen tak nevidí. Částečně jsou v tom samozřejmě Manilané nevinně (válka…), ale stejně. Všude bordel, špína, smrad, nadměrný provoz a mraky lidí. Kdybych měl charakterizovat Manilu jen jedním slovem, byl by to chaos.

V jiných městech máte pocit, že ten chaos je jaksi alespoň částečně organizován a usměrňován. Ne tak v Manile. Někdy se, pravda, dá i v tom chaosu najít jakási poetičnost. Na ulici, kde někteří lidé bydlí v malinkatých baráčcích, se třeba koupou nahé děti hned vedle stánků s občerstvením. Filipínci jsou také velmi milí, často vás nezištně zdraví a usmívají se na vás. Někteří jsou ovšem naopak dotěrní, jelikož ve vás vidí chodící peněženku. Nejhorší ze všeho je však smog. Na křižovatkách jsem měl občas pocit, že se začnu dusit. Zlatý křišťálově čistý vzdoušek za zimní inverze v Praze!

   Odpoledne jsem se šel podívat do čtvrti Intramuros („mezi zdmi“), což je „historické“ jádro města. Tedy spíše bylo historické. Ani zde toho moc po válce nezůstalo a skoro vše bylo postaveno znova. Čestnou výjimkou je kostel San Agustin. Ten byl postaven v letech 1587-1606 a je nejstarším kostelem a dokonce i nejstarší budovou na celých Filipínách. Jako jediný z celé čtvrti unikl nějakým zázrakem zkáze za druhé světové války a je jedním z filipínských barokních kostelů, které jsou zapsány od roku 1993 na Seznamu UNESCO pod názvem „Baroque Churches of the Philippines“.

V areálu kostela (který samotný nebyl momentálně přístupný) se nachází i muzeum (nenavštívil jsem). Nejzajímavější budovou ve městě je ovšem podle mého názoru jednoznačně manilská římskokatolická katedrála Neposkvrněného početí. Ne že by na samotné pseudobarokní budově z roku 1958 bylo něco extra zvláštního, ale ten příběh! Zatímco například katedrála svatého Víta v Praze se stavěla s přestávkami šest a půl století, katedrála v Manile byla naopak tři a půl století systematicky bourána. Poprvé byla katedrála postavena roku 1581.

Hned roku 1583 však vyhořela a dílo zkázy dokončil tajfun o dva roky později. Druhá katedrála byla vztyčena na stejném místě roku 1591. Tu ovšem zle poškodilo zemětřesení roku 1599 a v následujícím roce ji další zemětřesení srovnalo se zemí definitivně. Třetí katedrála fungovala jen 4 roky (1641-1645). Roku 1642 poškozena zemětřesením, 30. listopadu 1645 poškozena dalším zemětřesením opět a o pár dní později, 5. prosince 1645, srovnána se zemí definitivně třetím zemětřesením. Čtvrtá katedrála (1681-1751) poškozena tajfuny a zemětřesením, opravena, ale nakonec se rozpadla a zbytek byl stržen.

Pátá katedrála (1760-1852) vydržela zatím nejdéle. Zničena, jako obvykle, zemětřesením. Že ti lidé neměli pocit, že si na tom místě Bůh prostě katedrálu nepřeje a stavěli pořád znova a znova?  Šestá katedrála (1858-1870) zničena zemětřesením. Sedmou katedrálu (1879-1945) poškodilo zemětřesení roku 1880, definitivně však byla zničena v bitvě o Manilu roku 1945. A tak je dnešní katedrála již osmým kostelem v pořadí, stojícím na stejném místě. Byla dokončena 1958 a zatím statečně odolává osudu, který se zdá být, vzhledem k výše uvedeným faktům, statisticky nevyhnutelným.

Na její výstavbu přispěli dokonce i Japonci a Američané (že by se v nich hnulo svědomí?). V roce 1981 navštívil katedrálu papež Jan Pavel II., kterého tady nazývají Janem Pavlem Velikým. Poslední památkou, kterou jsem navštívil v Intramuros, byla pevnost Fort Santiago. Španělé ji zde postavili roku 1571. Později se v jejím držení vystřídali Britové, Američané a Japonci. Ti posledně jmenovaní tu za války zřídili vězení, kde umučili a popravili 600 Filipínců. Během bitvy o Manilu byla ovšem pevnost rovněž zle poničena, takže její dnešní podoba je převážně výsledkem rekonstrukce.

Není to nijak mimořádný komplex, ale pro Filipínce má veliký historický význam. Těsně před svou popravou (30.12.1896) zde byl držen ve vězení největší filipínský národní hrdina José Rizal. Španělé ho obvinili (neprávem), že připravoval vzpouru, a odsoudili ho k smrti. Rizal byl spisovatel, básník, lékař a filipínský národní buditel. Byl mimořádně vzdělaný, kromě tagalogu (filipínštiny) ovládal 7 evropských jazyků, včetně latiny a řečtiny, plus hebrejštinu. Studoval v Paříži a v Heidelbergu.

Usiloval o nezávislost Filipín na Španělsku. Datum jeho smrti (30. prosinec) je dodnes filipínským státním svátkem. Pro nás je zajímavé, že k jeho přátelům patřil i český filipinista Ferdinand Blumentritt, kterého Rizal navštívil v Litoměřicích. Letos se chystají v Manile velké oslavy u příležitosti 150. výročí Rizalova narození (19. června 1861).

Filipíny I. – severní Luzon – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v dubnu  2011: 1 P (filipínské peso) = 0.40 Kč

   Ceny na Filipínách obecně: Filipíny jsou hodně levná země, o dost levnější než Česká republika, cenově asi na úrovni Malajsie.

   Přílet na Filipíny: Na Filipínách mohou občané České republiky pobývat bez víza 21 dní (dost málo na tak velkou zemi…). Pozor, při odletu na Filipíny musíte prokázat, že máte zpáteční letenku nebo lodní lístek z Filipín, bez něho vás na Filipíny pravděpodobně nepustí! Kontrolovali to už v Malajsii před odletem. Při odletu z Filipín nezapomeňte, že musíte zaplatit odletovou taxu 550 – 600 P (není v ceně letenky).

   Letenka Kota Kinabalu (Malajsie) – Manila-Clark (Filipíny) a zpět: společnost Air Asia (malajská nízkonákladovka). Koupeno kartou přes internet 6 dní před odletem, celková cena za obě letenky včetně všech poplatků 329 malajských ringgitů (ČSOB si strhla 1846 Kč). Cesta z centra na letiště v KK: autobus číslo 16 (jede na Terminal 2): 2 R, cca 20 minut jízdy.

   Ubytování: Baguio – penzion Dauz: 600 P na noc. Vlastní mrňavý pokoj, je v něm jenom postel. Velmi skromné ubytování. Banaue – Banaue View Inn: 250 P za lůžko v dormitory pro 3 osoby. Docela pěkné ubytování za tu cenu, akorát by mohli mít teplou vodu. Sagada – Alapo’s View Inn: 250 P za osobu a noc. Dostal jsem pěkný dvoják, bydlel jsem v něm sám. V hotelu lze koupit i pěknou mapku Sagady za 35 P, navíc dole je i restaurace a mají tam pivo. Velmi pěkné ubytování. Manila – Lovely Moon Pension Inn (ve čtvrti Malate): 400 P za pokoj s větrákem + výborné wifi připojení zdarma.

   Jídlo a pití: Baguio – vše jsou ceny v pouličních stáncích a fast foodech: zmrzlina McDonald’s 10-15 P, menu McDonald’s 155 P (double cheesburger, velké hranolky a kola), menu v Jollibee (místní obdoba McDonald’s – velký hamburger, hranolky, kola) 167 P, rýže + hovězí + zelenina ve foodcourtu (menší porce) 45 P, shawarma (kebap či gyros) 50 P. Banaue:  hamburger 35 P (velmi dobrý!), 2 dcl mangového džusu ve stánku 5 P. Večeře v restauraci Greenview Lodge 125 P (kuřecí choep suy + rýže, wifi zdarma při konzumaci). Sagada: večeře v hotelové restauraci 135 P (kuře, rýže, houby, zelenina, dobré a velká porce). Pivo: nejrozšířenější značka je San Miguel (Pilsen, dvanáctka). Láhev 320 ml stojí 30-45 P, v Baguiu jsem si dal  hospodě litrovku za 82 P. A to se vyplatí! Pivo Red Horse (500 ml láhev) 40-50 P. Toto pivo má 6.9% alkoholu (čili asi tak sedmnáctka)!

   Autobusy: Angeles – Baguio: 297 P, 170 kilometrů, 4.5 hodiny jízdy. Baguio – Banaue: 415 P, 8 hodin jízdy. Sagada – Baguio: 6 hodin jízdy, 220 P. Baguio – Manila: 268 kilometrů, 6 hodin jízdy, 440 P. V Angeles je jedno centrální autobusové nádraží, v Baguiu a v Manile je mnoho různých nádraží a zastávek různých společností.

   Jeepney: Angeles 8 P (cca 3 kilometry). Banaue – Sagada: 65 kilometrů, 3.5 hodiny jízdy, 300 P.

   Tricykl (mototaxi): Banaue – viewpoint 100 P. Kluk mě vezl asi 5 kilometrů, ale dělal po cestě zastávky a čekal na mě. Banaue – Batad Junction a zpět 700 P, včetně sedmihodinového čekání řidiče, než se vrátím z výletu. Prý je to snad jen 12 kilometrů, ale tricykl to jede nejméně tři čtvrtě hodiny, protože cesta je to pořádně rozmlácená. Tricykly jsou takové místní levnější taxíky. V Manile jsou k vidění tricykly i na lidský pohon (čili něco jako cyklorikši).

   LRT (povrchové metro v Manile): 15 P (jízdné je podle vzdálenosti, jel jsem asi 5 stanic).

   Zásuvky: Elektrické zásuvky jsou na Filipínách jiné než v Malajsii, potřebujete zástrčku s dvěma rovnoběžnými placatými dvojkolíky.

   Vstupy: San Agustin Museum 100 P (nenavštívil jsem), Fort Santiago 75