Nuda v Los Angeles a Návrat do Evropy – Divoký západ 19

Los Angeles je město veliké, nudné a ošklivé. Strávil jsem tu na konci svého amerického putování celkem pět dní. I když L.A. moc krásy nepobralo, i zde je leccos zajímavého k vidění. Pak jsem nasedl na letadlo a po ose L.A.-Chicago-Frankfurt-Vídeň-Praha jsem se vrátil zpět. Domů, do Prahy, do Vysočan, do práce….

Los Angeles

Los Angeles je největším městem státu California a druhým největším městem Spojených států amerických. V roce 2012 zde žilo 3.9 milionu obyvatel (v úředních hranicích). V metropolitní oblasti Los Angeles však žije 13-18 milionů lidí (záleží na tom, jak tuto oblast vymezíme). Celá metropolitní oblast (aglomerace, konurbace) se totiž skládá z několika desítek měst, která jsou dosti neorganicky poslepována v jednu velkou zastavěnou plochu. Kromě samotného Los Angeles leží v této obrovské metropolitní oblasti například města Long Beach, Anaheim, Santa Ana, Irvine, Glendale a mnoho dalších.

Kromě těchto formálně samostatných měst se samozřejmě i vlastní L.A. skládá z mnoha čtvrtí, z nichž tou nejznámější je patrně Hollywood, známá Mekka filmového průmyslu. L.A. leží v subtropické oblasti. Roční průměrné srážky jsou tu poměrně nízké, jen 379 mm, přičemž prší hlavně od listopadu do dubna, zatímco v červenci a v srpnu neprší prakticky vůbec. Absolutní teplotní rekordy pro Los Angeles (střed města): +45°C (27.9.2010) a -4°C (22.12.1944). Mrazy jsou tedy v L.A. naprosto výjimečnou záležitostí.

Los Angeles (španělsky „Andělé“) založil Španěl Felipe de Neve v roce 1781. V roce 1821 se stalo město součástí nově vzniknuvšího Mexika. Roku 1848, po americko-mexické válce, se pak Los Angeles stalo, stejně jako celá Kalifornie, součástí USA. Los Angeles patří mezi nejbohatší města světa, měřeno celkovým objemem místní ekonomiky; bohatší jsou jen Tokyo a New York. V Los Angeles se dvakrát konaly letní olympijské hry – v letech 1932 a 1984. LOH v roce 1984 ovšem poznamenal bojkot zemí sovětského bloku, které se tak pomstily Američanům za jejich bojkot LOH v Moskvě v roce 1980.

V Los Angeles je tolik významných věcí, že je těžké něco vypíchnout. Letiště Los Angeles (mezinárodní zkratka LAX) je třetím největším letištěm USA (po Atlantě a Chicagu) a šestým největším letištěm světa (stav v roce 2012). Sídlí tu řada sportovních klubů, z nichž u nás jsou asi nejznámější basketbalové celky Los Angeles Lakers a Los Angeles Clippers. Hokejovou NHL pak hrají nejen Los Angeles Kings, ale rovněž Mighty Ducks z nedalekého Anaheimu. Poměrně hodně bylo u nás v poslední době slyšet i o celku Los Angeles Galaxy, hrajícím Major League Soccer (tedy ligu klasického fotbalu, kterému ovšem američtí sportovní neznabozi říkají soccer). Za Galaxy totiž hrál v letech 2007-2012 jeden z nejslavnějších fotbalistů posledních let, David Beckham.

Cestovní deník – část 19.

Los Angeles, L.A., Kalifornie, USA, Amerika

„V Americe je blaze, bohužel ale poněkud draze.

Kdybyste na burze hrál, nebo byl naftový král,

pak ovšem byste se smál…

Až budu mít v bance peněz jak želez,

ou peněz jak želez,

ou peněz jak želez,

zajedu si lodí do Los Angeles,

ou do Los Angeles,

Angeles!“

„Vincent Vega, náš člověk z Amsterodamu!

Jules Winfield, náš člověk z Inglewoodu!“

Den 52. – pátek 17.8.2012   Back to L.A.

Domů, do L.A.! Po 7 týdnech putování po Divokém západě autem, stopem i autobusy jsem se opět vrátil do výchozího bodu. Úplně doma budu samozřejmě až v Praze. Ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že v L.A. jsem už taky skoro doma. Již jsem tu jednou byl a už se odsud až do konce svého pobytu v USA nehodlám hnout. Jednak jsem líný, a pak mi taky skončila 15-denní jízdenka na Greyhound a nechce se mi už za další bus utrácet. Poslední přesun autobusem z El Pasa do L.A. byl dlouhý 832 mil. Celkem jsem v USA nakonec ujel autobusy Greyhound 3906 mil (6285 kilometrů).

Na začátku svého amerického pobytu jsem už v L.A. byl, ale nic z něj jsem prakticky neviděl. Jen jsem přespal v hostelu u letiště, pak jsem přejel metrem a autobusem do Anaheimu, kde jsem se setkal s Mirkem a Šárkou, načež jsme si v půjčovně vyzvedli auto a vyrazili jsme na sever. Takže jsem během jednoho dne přejel prakticky celé L.A dvakrát – jednou v MHD, jednou autem. Můj první dojem z tohoto města byl velmi nepěkný. Los Angeles je město mimořádně ošklivé, obrovské a nevzhledné. Provádět hodnocení nějakého místa hned na začátku článku, obzvláště když je to hodnocení negativní, to se jaksi nedělá, kdo by to pak četl dál, že? Přesto to na tomto místě udělám.

Pro mě osobně je Los Angeles jedním z nejošklivějších měst na světě, která jsem navštívil. Horší už snad byla jenom Manila. Městu dominují zoufale nevzhledné budovy. Ani mrakodrapy v centru nejsou nijak zajímavé, dále od centra je to ale ještě mnohem horší. L.A. (respektive jeho metropolitní oblast) je konglomerátem asi 80 měst. Tato města sice teoreticky tvoří souvislou zástavbu (a na mapě to taky tak vypadá), ve skutečnosti ovšem sled budov není souvislý. V L.A. jsem získal pocit, že městu nevládnou budovy, nýbrž obrovské šestiproudé dálnice, železnice, nadjezdy, podjezdy, skladiště, potrubí, kanály a další záhadná infrastruktura, nesloužící k bydlení. Všude jen beton, beton, beton, špína, smog, nepořádek. Betonová džungle! Myslíte si, že Američané jsou čistotní? V centru to asi platí, ale zkuste se podívat do nějaké chudší okrajovější čtvrti, obývané obvykle černochy či Hispánci a budete překvapeni, jaký je někdy i v Americe nepěkný bordel.

Doma jsem měl kdysi pohled z L.A. Na něm, z dálky, vypadalo město docela hezky, za ním se navíc tyčí pěkné hory. Jenže takový pohled na L.A. se Amíkům moc často nenaskytne, protože nad městem neustále leží oblak smogu. V Americe se mi líbilo moc. A i některá města jsou pěkná, třeba San Francisco nebo Seattle. Ale v L.A. bych opravdu žít nechtěl. Leda jako milionář v nějaké luxusní okrajové čtvrti, třeba v Beverly Hills. V následujícím text popíšu i pár míst v L.A., která se mi líbila. Ale na celkovém dojmu z města se tím nic nemění. Spěcháte-li, máte-li třeba na cestování po Americe málo času a váháte-li, jestli se zdržet ve městě déle, radím vám: vemte nohy na ramena a zmizte odsud, jak nejrychleji to půjde! Pokud ovšem za každou cenu nechcete vidět třeba Hollywood nebo Disneyland.

Tedy po 832 mílích a 16 hodinách, strávených v posledním autobuse, jsem ráno v 8:30 dorazil do L.A. Přeřídil jsem si hodinky o hodinu zpět a vyrazil jsem pěšky do centra. Nevěděl jsem tedy ani pořádně, kde přesně je situována konečná autobusu, kterým jsem sem přijel. Ale v dálce byly vidět mrakodrapy, tak jsem šel pár kilometrů tím směrem, až jsem do toho centra dorazil. Cestou jsem procházel nevábnou zástavbou, kterou bych neváhal označit jako nevzhledné předměstí, jenže tyhle baráky nejsou „před městem“, nýbrž téměř uprostřed města, vezmeme-li v úvahu, že celá metropolitní oblast L.A. má v průměru nějakých 100 kilometrů a zabírá plochu zhruba o velikosti Středočeského kraje. V centru jsem se nejdřív napral u Carla (fast food s dobrými hamburgery i mexickou kuchyní).

Pak jsem si koupil celodenní lístek na MHD (5 USD – docela slušná cena) a metrem a busem jsem dojel do hostelu Adventurer. To je ten poblíž letiště, kde už jsem jednou spal po svém příletu do Ameriky. Platil jsem 25 USD za noc v dormitory pro 20 osob (!). 20 lidí v jedné místnosti, to zní dost hrozně, ale nebylo to tak strašné a navíc neměli plno. Cena byla ovšem malinko vyšší než minule – to jsem tu spal koncem června a asi ještě neměli plnou sezónu. Tenhle hostel se mi ale líbil. Jednak tu mají pěkný bazén, navíc káva a popcorn zdarma. Mají tu i wifi zdarma, jenže já už nemám netbook, vyhodil jsem ho do popelnice v Denveru.

Večer se tu tedy u kávy, popcornu a u bazénu příjemně lenoší. Když pak člověk jede na letiště, je to blízko a hostel navíc zajišťuje i bezplatnou dopravu (dodávkou) na letiště či na nejbližší metro. Akorát do centra je to odsud strašlivě daleko, tak 1-2 hodiny ve veřejné dopravě (záleží na tom, jak to navazuje; metro má totiž někdy dost šílené intervaly, čekáš třeba 20 minut). A to je L.A. městem, kde MHD, na rozdíl od řady jiných amerických velkoměst, docela funguje! Nemít tu tak dobře fungující metro (které ovšem jezdí převážně na povrchu, jen v centru pár stanic zajede pod zem), trvala by cesta přes celé město podstatně déle. Mají tu i docela dobré autobusové spojení, jenže kdo se má v té změti autobusových linek vyznat? Metro je přehlednější, navíc na každé stanici metra je plánek.

Lepší je ovšem trmácet se do centra města, než trčet v Inglewoodu, což je ta šílená černošsko-hispánská čtvrť, ležící vedle letiště LAX, kde se můj hostel nachází. No čtvrť, oficiálně je to dokonce samostatné město, které má přes 110000 obyvatel. Jen 4% obyvatelstva Inglewoodu tvoří běloši! 46% jsou černoši a 46% Latinos neboli Hispánci. Inglewood se těžko popisuje, je to taková změť nevzhledných nízkých budov.

V centru jsem se pak víceméně jen bezcílně potuloval. V knihovně jsem strávil 15 minut na internetu. Mají tu internet také zdarma, ale jen na těch 15 minut. Pak vás vyhodí, protože na internet zdarma se tu stojí fronta. V centru (Downtown) je spousta mrakodrapů, ani jeden z nich mě ale nijak zvlášť nezaujal. Pak jsem jel znovu „domů“, do hostelu. A šel jsem brzy spát, protože poslední noc v autobuse jsem se opět moc nevyspal a byl jsem utahaný jako kotě.

Den 53. – sobota 18.8.2013   Hollywood

Hlavním cílem dnešního dne byla návštěva Hollywoodu, kam jsem se z hostelu dostal poměrně komplikovaně pomocí tří linek metra. Vylezl jsem na stanici Hollywood/Highland a ocitnul jsem se přímo na hlavní hollywoodské třídě, jež se zove Hollywood Boulevard. Po bulváru normálně jezdí auta, je tu spousta obchodů atd. Na první pohled tedy normální americká velkoměstská ulice. Avšak podél částí této dlouhé třídy vede Walk of Fameneboli Chodník slávy. Jeho návštěva je pro každého návštěvníka L.A. povinná.

Walk of Fame je dlouhý 2.1 km a lemuje oba břehy této dopravní tepny. Celkem je na Chodníku Slávy v současné době umístěno 2400 hvězd, věnovaných hvězdám show businessu. Svou hvězdu tu mají hlavně slavní herci, samozřejmě, vždyť jsme v Hollywoodu. Ale jsou tu také slavní zpěváci, režiséři či moderátoři rozhlasu. Od roku 1958, kdy byl tento Chodník zřízen, už přece jenom hodně let uplynulo, takže řada jmen, umístěných na Chodníku, našinci nic neřekne. A mnohá jména evidentně nic neříkají ani drtivé většině Američanů, kteří chodí kolem. A tak zatímco mnohé hvězdy míjí všichni bez povšimnutí, u hvězd se jmény současných hollywoodských megahvězd je narváno a každý si je chce vyfotit. Hvězdu tu má například Sylvester Stallone, James Cameron, Jackie Chan, Kevin Spacey, Matt Damon, Russell Crowe, Harrison Ford, Anthony Hopkins, John Travolta, Charles Bronson, Robert Zemeckis, Jack Nicholson, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Tom Hanks, Paul Newman a mnoho, mnoho dalších.

Z hudebních hvězd nechybí třeba The Beatles. Ale tu nejuctívanější ze všech hvězd nevlastní žádný herec nebo režisér, nýbrž zpěvák – Elvis Presley. Jeho přezdívka, Král, je v Americe naprosto oprávněná. U Elvisovy hvězdy jsou nejenom pořád davy turistů, ale fanoušci a fanynky mu sem i mnoho let po jeho smrti nosí květiny a dokonce mu i píší dopisy. Neuvěřitelné! Elvis žije a bude žít, dokud Amerika bude Amerikou.

   Kromě hvězd na chodníku Vás zaujmou i různé postavy, navlečené do kostýmů, které se s Vámi za poplatek rády vyfotí. Potkal jsem tu třeba hrdiny z Hvězdných válek. Do muzea voskových figurín jsem nešel, ale vyfotil jsem se alespoň s voskovou Marilyn Monroe, která stojí (či spíše sedí) před muzeem. Ve stovkách krámků tu prodávají nesčetné množství suvenýrů. Nejlepší je to ale před Čínským divadlem. Hollywoodské hvězdy ze všech nejhvězdnější zde zvěčnily i otisky svých rukou a nohou do betonu. K tomu je připojen jejich vlastnoruční podpis a datum otisku. Nechybí tu třeba otisky Toma Hankse, Michaela Douglase či Steva McQueena. Ale nejlepší jsou otisky Arnolda Schwarzeneggera, u kterých nechybí jeho slavný citát z Terminátora: „I’ll be back“.

Ještě jsem si vyfotil veliký nápis Hollywood, který visí v kopcích nad Hollywoodem. Není třeba chodit až k němu, je dobře vidět i z jedné z teras nad bulvárem. Ten nápis není podle mě nijak zvlášť hezký ani zajímavý, ale nechybí v žádném průvodci, takže jsem si ho samozřejmě musel taky vyfotit.

Celý Hollywood je dosti komerční a kýčovitý, ale nemůžu si pomoci, mně se stejně moc líbilo, je to hezké místo. Sem určitě zajděte. Po pravdě řečeno, je to asi nejzajímavější místo v celém L.A.

Z Hollywoodu jsem sjel metrem do centra. Nejdříve jsem nakouknul do japonské čtvrti Little Tokyo. Ta mi ale zajímavá nepřišla. Hezkou budovou, asi nejhezčí v samotném centru, je City Hall, budova losangeleské radnice. To je krásný bílý mrakodrap. Byl postaven v roce 1928 a je vysoký jen 138 metrů, čili výškou se těm novějším v Downtownu nemůže rovnat, ovšem krásou je všechny strčí hravě do kapsy. 85 let stará budova pořád září novotou a působí svěže a moderně. Zato moderní katolická katedrála, stojící nedaleko radnice, je mimořádně ošklivá, ba přímo hrůzná moderní budova. Vnitřek vypadá trochu lépe než vnějšek. Navíc uvnitř byla zrovna svatba, ta ten interiér trochu zlidštila. Ale jinak je to snad nejošklivější kostel, jaký jsem kdy viděl, hrůza hrůzoucí.

Ještě jsem večer nakouknul do knihovny na internet a poté jsem opět odjel na základnu, „domů do Inglewoodu“.

Den 54. – neděle 19.8.2013   Long Beach

Při vyslovení jména Long Beach se mi vybaví především závody formule 1, které se tu občas jezdí. Taky se tu konal legendární koncert Iron Maiden, který je zvěčněn na prvním živém albu této kapely z roku 1985, jež nese název „Live After Death“.

Long Beach je formálně samostatné město, ve kterém dnes žije necelých půl milionu obyvatel. V Long Beach je úplně jiná atmosféra, než v Downtownu v Los Angeles, a to v přeneseném i doslovném smyslu. Od moře tu vane svěží vítr, takže tu není takové hnusné vedro a smog jako v centru. I město samotné je docela pěkné. Ani zde nenarazíš na historické skvosty, to je jasné. Ale procházka kolem moře, kterou jsem tu absolvoval, byla pěkná. Je tu velikánský přístav pro námořní lodě, kotví tu ale i stovky jachet. Je tu také hezký park a maják, a poněkud kýčovitá Shoreline Village (malé baráčky, ve kterých jsou různé krámky se suvenýry apod.). Taky tu mají veliké mořské akvárium. V tom jsem ale nebyl, protože jsem škudlil a vstupné 26 dolarů na osobu mi přišlo dost vysoké. V akváriu jsem byl konec konců v San Francisku, i když tohle vypadá, že je o dost větší.

Nejzajímavější jsou ovšem dvě lodě, které jsou zároveň exponáty. Bohužel i do nich se vybírá vstupné, takže vevnitř jsem nebyl, ale zajímavé jsou i zvenku. Kotví tu ruská ponorka (čert ví, kde ji Amíci splašili) a hned vedle ní obrovská loď Queen Mary. Queen Mary je obrovský zaoceánský parník, který brázdil Atlantik v letech 1936-1967. Loď to byla v zásadě civilní, ale během druhé světové války dočasně sloužila rovněž jako transportní loď pro spojenecké námořníky. Tento kolos je 311 metrů dlouhý a 55 metrů vysoký. Na palubě Queen Mary plulo až 1101 členů posádky a 2139 pasažérů, plout mohla rychlostí 28.5 uzlů (52.8 km/hod.). Od roku 1967, kdy byla poslána do výslužby, kotví Queen Mary v Long Beach a slouží jako muzeum.

Queen Mary ovšem nebyl jediný lodní kolos, který jsem viděl v Long Beach. Kousek od něj kotvila zrovna loď Carnival Splendor, což je velikánská výletní loď, která vozí turisty v současnosti. Svými rozměry je s Queen Mary téměř srovnatelná – její délka je 290 metrů. Její stavba stála 697 milionů dolarů, pojme 3006 pasažérů a 1150 členů posádky. Je ovšem trochu pomalejší, její maximální rychlost je jen 21 uzlů (39 km/hod). Jenže tyhle lodě nemusí být rychlé, poněvadž s výletníky pouze popojíždí po různých zajímavých místech.

Long Beach se mi líbilo velice, spolu s Hollywoodem to byla nejzajímavější místo v L.A., které jsem navštívil. Víc už jsem toho ale dnes nestihnul. Večer jsem relaxoval v hostelu, plaval ve zdejším bazénu a vyjídal okolní fastfoody. Neboť i v jinak nehezkém a nezajímavém Inglewoodu je fastfood na každém rohu. Jsme přece v Americe!

Den 55. – pondělí 20.8.2013   Nuda v L.A.

Dneska jsem toho moc neviděl, neboť jsem líný tvor. Sjel jsem z hostelu do Downtownu, kde jsem se hlavně ládoval ve fastfoodech a internetoval v knihovně. Nakouknul jsem akorát do čínské čtvrti. Ta je docela velká, ale nepřišla mi moc zajímavá, v San Francisku mají mnohem hezčí. Bylo také velké vedro, což byl další faktor, který mě od dalšího poznávání ošklivého losangeleského Downtownu spolehlivě odradil.

Den 56. – úterý 21.8.2013   Nuda v L.A.

Dnes jsem na prohlídku města rezignoval úplně. Takže fastfood, internet v knihovně a pak z centra alou zpět na základnu, do hostelu. Teprve dnes, poslední noc v hostelu Adventurer, jsem zjistil, že večer se tu zdarma podává zdaram malá večeře. Byly hranolky a k tomu nějaké dortíky. Nacpal jsem se ovšem pořádně, ani na večeři jsem už nešel.

V L.A. jsem spoustu věcí neviděl. V Downtownu toho tedy asi navíc moc zajímavého k vidění není. Návštěvníci L.A. jezdí ovšem často do letovisek na pobřeží, kde jsou krásné pláže. Na jednu pláž Tě doveze zdarma i shuttle od nás z hostelu. Ale představa celodenního válení se na pláži mě jaksi nedokázala dohnat k tomu, abych se tam vypravil. Poslední dny v Americe byly tedy ve znamení nudy a relaxu.

Den 57. – středa 22.8.2013   Odlet domů

Dnes letím domů! Domů, tím myslím opravdu domů, ne do L.A. nebo do Inglewoodu J. Ráno mě shuttle dodávka z hostelu hodila zdarma na letiště. Odbavení u terminálu společnosti UNITED AIRLINES bylo docela hororové. Aby ušetřili, má se každý člověk odbavit sám u terminálu. Jenže to nějak nefungovalo, čili jsem tam nakonec tvrdnul hodně dlouho. Jednu chvíli mi dokonce chtěli napařit přirážku 450 USD za zavazadlo. Nakonec se to ale nějak vysvětlilo a prošel jsem bez placení. Lehce vynervován nepružností zdejšího odbavení, uklidnil jsem se u Carla a napral jsem se hamburgerem. Mají to tu dražší než ve městě, ale cena pořád ujde.

Samotný první let z L.A. do Chicaga trval tři a půl hodiny. United Airlines disponují neuvěřitelně starými letuškami. Doby, kdy téměř každá letuška vypadala jako vnadná modelka, jsou dávno ty tam. Šetří se holt na všem: na odbavení, na personálu i na jídle (aneb k jídlu nám nedali vůbec nic).

Takže v Chigagu, na letišti O’Hare, jsem se především napral v Mekáči. Měl jsem tu chválabohu 2 hodiny na přestup. Letiště O’Hare je v současné době pátým největším letištěm na světě, kdysi ovšem bývalo i na prvním místě.

Druhý let po trase Chicago – Frankfurt jsme absolvovali se stejnou vypráskanou společností, United Airlines, ovšem s podstatně větším letadlem. Vzhledem k tomu, že letím na východ a posouvám tudíž čas na hodinkách dopředu, měl dnešní kalendářní den jen 15 hodin.

Den 58. – čtvrtek 23.8.2013   Konečně doma

Let do Frankfurtu trvá 7.5 hodiny čistého času. Tentokrát se uráčili dát nám i najíst, takže hlady jsem netrpěl.

Ve Frankfurtu jsem čekal necelé tři hodiny, načež jsem nasednul na let číslo 3 z Frankfurtu do Vídně. Letěli jsme jen asi hodinu, a to se společností Lufthansa. Kromě příjemné délky letu byla příjemná i změna letušek – ty německé byl všechny krásné a mladé. Asi Amíci více šetří. Anebo mají americké letušky silnější odbory, které jim garantují místo na palubě až do penze či snad rovnou do smrti? Kdo ví…

Ve Vídni na letišti mě ovšem čekalo nemilé překvapení. Batoh nikde! Čekal jsem u pásu, kde vyjíždějí zavazadla, asi 45 minut, ale moje stařičká Gemma nevyjela ven. Přihodilo se to i jedné holce, co letěla stejným letadlem. Tak to se mi ještě nikdy nestalo! Všechno je ovšem jednou poprvé, říkal jsem si. Po bezvýsledném čekání jsem tedy naklusal na ztráty a nálezy, kde si mě pán zapsal a sdělil mi, že zavazadlo se jistě najde a bude mi dopraveno do Prahy v následujících dnech. Loudal jsem se otráveně ven z letiště, když tu – hle! – na pásu se dodatečně objevila moje krosna, kroužíce kolem dokola s horou dalších zavazadel, která ovšem přilétla dalším spojem z Dubaje dokola. Byl jsem dojat tímto šťastným shledáním a hned se mi zlepšila nálada. Ta se mi ovšem vzápětí zhoršila, když jsem zjistil, že do autobusu Student Agency v 17:10 se nevejdu. Měl jsem totiž jen zpáteční open ticket, na který můžu jet kterýmkoliv spojem, pokud je v něm ovšem místo. A to nebylo. „Měl jste si to zabookovat mobilem nebo přes internet!“ sdělila mi káravým tónem přísná stevardka. Nemohla pochopit, že u sebe nemám ani laptop, ani mobil. Tak jsem čekal u letiště dvě hodiny na další bus. Ten vypadal, že bude taky plný, ale nakonec se druhá stevardka slitovala a vzala mě i jednoho Švéda, který také neměl rezervaci. Problém ve Vídni na letišti je v tom, že i když bus tam není nikdy úplně plný, další cestující přistoupí v centru Vídně a místa se jim proto musí držet.

Do Prahy jsem tak dorazil až v 00:30, čili po půlnoci, a v 01:00 jsem dorazil domů, do Vysočan. Cestou jsem se dozvěděl, že předchozí bus, který mě nevzal, měl na dálnici do Prahy poruchu. Cestující z něj museli vystoupit a čekat na náhradní, takže do Prahy nakonec určitě dorazili mnohem později než já. Jistě, člověk by neměl přát svému bližnímu cokoli zlého, ale někdy je těžké nebýt škodolibý J.

A to je konec expedice! Jakési celkové shrnutí a zhodnocení mé cesty si můžete přečíst v příštím, posledním článku.

Fotogalerie – Los Angeles