Údolí smrti – no řekněte, nezní už ten název skvěle? A protože jsme měli namířeno na východ, do Nevady a Arizony, nemohli jsme toto romantické zákoutí, ležící při cestě, minout. Pravda, na přelomu června a července tam bývá běžně přes 50°C ve stínu, ale taková prkotina nás, zkušené dobrodruhy, nemůže od návštěvy odradit. Naopak, můžeme teď machrovat – přežili jsme v Údolí smrti.
Údolí smrti
Údolí smrti v Kalifornii je skutečně drsným místem, a to nejen díky svému názvu. Byla tu naměřena nejvyšší teplota na zeměkouli a v létě je tu horko jako v pekle. Údolí smrti je rovněž nejníže položeným místem Severní Ameriky.
Místní Indiáni, Šošoni, nazývali toto místo Tomeša („Hořící zem“). Celkem přiléhavý název pro místo, kde panuje v létě neuvěřitelné vedro. Dnešní název ovšem dala tomuto údolí skupina asi čtyřiceti zlatokopů, kteří sem ke své smůle zabloudili v roce 1849. Byli prvními bělochy v tomto údolí vůbec a než našli východ ven, trvalo jim to několik týdnů a málem zde zemřeli. Aby přežili, museli sníst několik volů, které měli s sebou a rozštípat dříví ze svých vozů, aby měli maso na čem uvařit. Jedna žena z této skupiny se prý s oním místem rozloučila slovy: „Sbohem, Údolí smrti!“ A název se ujal a používá se dodnes, i když během kalifornské zlaté horečky zde nakonec zemřel pouze jeden člověk.
Zlato a stříbro se skutečně těžilo i v Údolí smrti, a to v 50. letech 19. století. Později se zde začal těžit borax. Borax je sůl, která má chemický vzorec Na2B4O5(OH)4 . 8 H2O. Tvoří bílé nebo bezbarvé krystaly na dně solných pánví a je jedním z mála minerálů, z nichž lze průmyslově získat prvek bor. Tento nerost se dále používá ve sklářském, keramickém, chemickém a potravinářském průmyslu.
Údolí smrti leží ve východní Kalifornii, v severní části Mohavské pouště (Mojave Desert). Má vyloženě pouštní charakter a v nejsušších částech jsou srážky nižší než 50 mm ročně (pouště se obecně vyskytují tam, kde jsou průměrné roční srážky nižší než 200 mm). Je to způsobeno především díky faktu, že Údolí smrti leží ve srážkovém stínu pohoří Sierra Nevada. Většina srážek spadne během krátkých letních dešťů. Někdy mohou dokonce nastat i katastrofální povodně, protože pokud přijde opravdu nenadálý silný liják, voda se nestačí do země včas vsáknout a smete vše, co jí stojí v cestě. Tak například záplavy v roce 2004 způsobily smrt dvou lidí.
Drsné jsou ovšem především teploty, a to hlavně v létě. V místě zvaném Furnace Creek(leží v „nadmořské“ výšce -54 m.n.m.) byla 10.7.1913 naměřena teplota +56.7oC, což je nejvyšší absolutní teplota naměřená nejen v Severní Americe, nýbrž celosvětově! Světová meteorologická organizace (WMO) totiž 13.9.2012 oficiálně vyřadila ze seznamu světových rekordů záznam z libyjského El Azizia, který byl naměřen 13.9.1922 a činil +57.8°C. Tento bývalý světový rekord byl organizací WMO shledán nevěrohodným, protože při měření bylo porušeno několik pravidel, která jsou pro uznání rekordů nezbytná.
Teploty v Údolí smrti v létě často přesáhnou 50oC ve stínu a v noci málokdy klesnou pod 30oC. Avšak v zimě může klesnout teplota v Death Valley i pod bod mrazu! Rekord byl kupodivu naměřen rovněž ve Furnace Creek: -9.4oC. Roční srážky ve Furnace Creeku jsou 60 mm. Toto číslo je ovšem průměrné. V některých letech neprší vůbec (nulové srážky byly naměřeny v letech 1929 a 1953).
Několik dalších rekordů bylo v Death Valley naměřeno v červenci 2012, tedy v době, kdy jsme se zde ocitli my! 12. července 2012 naměřili v Údolí smrti průměrnou denní teplotu 47.5°C, což je světový rekord. Ve dne naměřili hezkých 53.3°C, zatímco v noci klesla teplota jen na 41.7°C. Škoda, že jsme nezavítali do Údolí Smrti o 11 dní později, mohli jsme si ten rekord užít.
Když se díváte na mapu v nepříliš podrobném atlase světa, vypadá Údolí smrti docela nepatrně. Ale zdání klame – údolí je dlouhé 230 kilometrů a široké 8-25 kilometrů. Místo zvané Badwater je nejníže položeným místem Severní Ameriky – má „nadmořskou“ výšku -86 m.n.m. Tento bod leží pouhých 136 kilometrů východně od hory Mount Whitney (4418 m.n.m.), což je nejvyšší hora pohoří Sierra Nevada a zároveň nejvyšší hora USA mimo Aljašku.
Bezprostředně nad Údolím smrti se pak tyčí hora Telescope Peak (3368 m.n.m.). Nikde jinde na severoamerickém kontinentě není tak velké převýšení na tak krátké vzdálenosti. Povrch Death Valley má, jak už bylo řečeno, pouštní charakter, Vyskytují se zde například badlands (suché svahy rozbrázděné hlubokými erozními rýhami) a solné pánve, jako je například právě Badwater, nejnižší místo Severní Ameriky. Jen za velmi silných dešťů se mohou tyto pánve zaplnit vodou a změní se na dočasná slaná jezera, která ale velice rychle vyschnou.
Najdeme zde i krásné písečné duny nebo pouštní kaňony. Asi nejzajímavější jev však lze pozorovat na vyschlém solném jezeře zvaném Racetrack Playa. Na tomto povrchu se pohybují kameny! Po občasných deštích, kdy je dno vyschlého jezera vlhké, se někdy v důsledku velmi silného větru stane, že kámen se sklouzne po hladkém vlhkém povrchu a zanechá za sebou zřetelnou stopu. K tomuto jevu však dochází pouze jednou za dva až tři roky.
V Údolí smrti a jeho blízkém okolí byl v roce 1994 vyhlášen Death Valley National Park. Rozkládá se na území států California a Nevada a má rozlohu 13553 km2. V roce 2006 navštívilo tento park 744000 návštěvníků. I přes drsné klima zde roste zde přes 1000 druhů rostlin. Ze zvířat tu žije množství hadů (například chřestýš rohatý), na zimu se sem stahují horské ovce tlustorohé.
Cestovní deník – část 2.
Proč člověk vlastně jezdí do takového šíleného místa, jako je Údolí smrti? Proč? „Znal jsem chlápka, co si sundal šaty a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ptal proč… Asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad.“
Údolí smrti (Den 5. – neděle 1.7.2012)
Probrali jsme se brzy ráno za „naší“ farmou u Bakersfieldu. Jelikož ovšem farma nebyla až tak úplně naše, vstali jsme brzo a co nejdřív jsme odjeli. Přece jenom farmáři vstávají brzy a nemusejí nás tu načapat. Nasnídali jsme se tak až u jedné benzínové pumpy.
Benzínová pumpa v USA, to je velká věc. Můžete si tu dojít na WC, provést zde základní hygienu (a někdy, když není na WC moc rušno, i hygienu poměrně komplexní), dobít baterie do foťáku. Občas jsme také na pumpách, světe div se, brali benzín.
Pumpaři na nás byli milí, tj. nevyhnali nás, když jsme byli každý na záchodě 20 minut, ani jim nevadilo, když jsme si hned vedle pumpy vařili na přenosném vařiči.
Po snídani jsme přejeli hřeben hor Tehachapi Mountains. Toto horské pásmo, vysoké asi 2500 metrů, tvoří poměrně výrazný klimatický předěl. Sotva jsme projeli průsmykem Tehachapi Pass (1156 m.n.m.), poznali jsme v praxi, jak funguje srážkový stín. Čím jsme jeli dále východním směrem a čím více jsme klesali dolů, tím byla krajina sušší a sušší, až jsme se ocitli na regulérní poušti. Mohavská poušť (Mojave Desert) ovšem není Sahara nebo Atacama. Občas tu i zaprší, a tak je tu poměrně dost suchomilné vegetace. Trávu byste tu marně hledali, ale je tu dost suchých keřů a zvláštní stromy, evidentně přizpůsobené místnímu suchu. Občas jsou tu k vidění i solné pánve, teď na počátku července vyschlé.
Před městečkem Mojave jsme se stočili na sever a dojeli jsme až do městečka Lone Pine. Paradoxně jsem se tak dostali téměř do bodu, odkud jsme včera vyjeli. NP Sequoia je odsud coby kamenem dohodil. Jenže mezi námi a tímto parkem se tyčí pohoří Sierra Nevada. Jedna z těch suchých hor na obzoru je Mount Whitney (4418 m.n.m.). I tady je krásně vidět srážkový stín – na západní straně Sierry Nevady rostou díky vysoké vlhkosti sekvojovcové lesy, zatímco východní strana je velmi suchá a spadá přímo do Mohavské pouště. My jsme ovšem hlady ani žízní netrpěli, neboť jsme v Lone Pine zašli do Mekáče, nacpali jsme se tam a využili zdejší wifi připojení zdarma.
Teprve poté jsme vyrazili přímo na východ, do Údolí smrti. Nejdříve jsme projeli průsmykem Towne Pass (1511 m.n.m.). Zde roste ještě nějaká vegetace, ale pak začíná silnice prudce klesat a krajina získává okamžitě pouštní ráz. Povrch je někde kamenitý, jinde skalnatý či hlinitý. Jen na několika místech lze spatřit i písečné duny. A právě na jednom takovém místě, zvaném Stovepipe Wells, jsme udělali první zastávku. Přijeli jsme sem už dost pozdě, kolem 17:00.
Přesto náš palubní teploměr ukazoval venkovní teplotu 113°F (stupňů Fahrenheita), tj. 45°C. Ve stínu, samozřejmě. A stín nikde! Když vylezete z klimatizovaného auta do takového vedra, je to docela pecka. Hned kousek od parkoviště začínají krásné písečné duny. Ty jsme si samozřejmě museli vyfotit. Jenže písek je horký, takže v sandálech se po něm chodit nedá.
Museli jsme se tedy přezout do pevné obuvi. Na dunách jsme strávili asi tři čtvrtě hodiny. Samotné vedro se celkem dalo vydržet, nepříjemný byl ale suchý horký vítr, který nám vanul přímo do tváře. Bylo to, jako kdyby na Vás pořád někdo zblízka foukal velkým fénem. Naštěstí nás posilovalo vědomí, že stačí udělat pár kroků zpět, a budeme zase v klimatizovaném autě.
Pěšky bych ale přes tohle údolí fakt putovat nechtěl. Dokážu si živě představit moje vybělené kosti někde v prachu. Prošli jsme se po dunách, s Mirkem jsme navzájem udělali pár nezbytných skákacích fotek, vyklepali jsme písek z bot a z ponožek a vůbec odevšad, a popojeli jsme o pár kilometrů dál.
Další naší zastávkou byl Furnace Creek. Cestou k této osadě jsem minuli silniční ceduli s nápisem Sea Level, u které jsme se samozřejmě museli rovněž zvěčnit. A pak vzhůru (nebo spíše dolů) do prolákliny! Furnace Creek je místem, které se pyšní dvěma světovými rekordy. Za prvé zde byla naměřena vůbec nejvyšší teplota na zeměkouli, 56.7°C ve stínu.
A za druhé se tu pyšní faktem, že je zde nejníže položené golfové hřiště na světě. Leží v „nadmořské“ výšce -214 ft (stop), tj. -65 m.n.m. Pokud tedy mohu posoudit (ač nejsem golfistou), hřiště nic moc, to třeba u nás ve Štiříně je určitě hezčí. Ale stejně je to div – tady, uprostřed pouště, zelený golfový trávník. Docela by mě zajímalo, jakým způsobem sem tahají vodu. Asi potrubím, ale odkud? Furnace Creek je de facto pouštní oázou, ale když pominu to golfové hřiště a teplotní rekord, moc zajímavé místo to není.
Zajímavější místo je Badwater Basin. To je vůbec nejnižší bod Severní Ameriky, ležící v nadmořské výšce -282 ft, tj. -86 m.n.m. Přijeli jsme sem zrovna v době, kdy slunce zapadalo. Teď, začátkem července, tu je pouze vyschlá solná pánev. Dá se po ní i chodit. Mimo nejsušší část roku je pánev částečně zaplavená, jak jsme se přesvědčili na fotografiích. Vysoko nad místem, kde jsme zaparkovali, se na skále skví cedule, označující hladinu moře.
Slunce zapadlo a my jsme vyrazili pryč z Údolí smrti. Jednak se v něm spát pod širákem ani nesmí, protože je to národní park (platí se sem vstupné, my měli ale Annual Pass a cestou nás nikdo nekontroloval), hlavně je tu ale i v noci vedro, ve kterém se nedá spát. V městečku Shoshone jsme si dali večeři a přímo na „návsi“, jestli se ten prostor dá takto označit, jsme provedli komplexní očistu vodou z hadice.
Nikoho jsme nepohoršili, protože v Shoshone bylo večer jako po vymření. Kousek za Shoshone jsme pak odbočili na vedlejší cestu a uložili se ke spánku – Šárka s Mirkem zalezli do stanu, já spal pod širákem. Mám spaní pod širákem rád, když nehrozí déšť a invaze komárů. A pouště a polopouště amerického Západu jsou pro spaní pod širákem jako stvořené… Byl to dnes dlouhý den, ujeli jsme celkem 372 mil!
Pro hodnocení se musíte 
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.