Bifurkace řeky Orinoko

Velikost řeky Orinoko sice trochu bledne při srovnání s dalšími jihoamerickými veletoky, Amazonkou a Rio de la Plata, ale to neznamená, že by Orinoko byl nějaký drobeček. Tato řeka je dlouhá 2,740 kilometrů (asi jako Dunaj). Na rozdíl od Dunaje se však celý tok Orinoka vmáčknul do území jedné jediné země, Venezuely. Pouze menší část jeho toku tvoří venezuelsko-kolumbijskou hranici. Už z toho je vidět, že Venezuela je země dost veliká. Přesto by se ale do ní Orinoko nemohlo vejít, kdyby nemělo tak zvláštní tvar. Pramení v horách Guyanské vysočiny a během celého svého toku zatáčí doprava, čímž nakonec změní původní směr svého toku téměř o 180^o.

Orinoko má plochu povodí asi 1,085,000 km² (čísla jsou přibližná a často se udávají v různých pramenech odlišně – není divu, vždyť celá oblast jeho povodí ještě ani není pořádně prozkoumána!). Vytváří poměrně velikou Orinockou nížinu. Ta je však pouze na levém břehu Orinoka, zatímco na pravém začíná Guyanská vysočina. Průtok Orinoka na dolním toku je asi 14,000 m³ za sekundu (to je asi tolik jako průměrný průtok dvou Volhy a Dunaje, dvou nejvodnatějších řek Evropy, dohromady). Orinoko se vlévá do Karibského moře nádhernou deltou. Mořský příliv se projevuje často až ve městě Ciudad Bolivar, které je od moře vzdáleno 435 kilometrů. Vody Orinoka se hemží piraňami, krokodýly, také zde ale nalezneme vzácného delfínovce amazonského.

Orinoko přijímá z území Venezuely i Kolumbie řadu velkých přítoků. Mnohem delší jsou přítoky zleva – Guaviare, Meta a Apure . Největším přítokem zprava je řeka Caroni. Na té leží obrovská přehrada Guri. Na jednom z přítoků řeky Caroni, Carrao, pak leží nejvyšší světový vodopád Salto Angel (výška 979 metrů – vodopád byl pojmenován po svém objeviteli, legendárním objeviteli Jimmy Angelovi).

Zatímco u ústí Orinoka přistál již Kryštof Kolumbus při své třetí výpravě v roce 1498, pramen Orinoka zůstával dlouho nevyřešenou záhadou. Hledali ho i hrdinové knihy Julese Verna „Na vlnách Orinoka“. Pramen se podařilo lokalizovat až v roce 1951 venezuelsko-francouzské expedici, která ho objevila poblíž brazilské hranice v nadmořské výšce 1,047 m.n.m.

Bifurkace Orinoka

Bifurkace je zvláštní případ, kdy se řeka rozdělí do dvou toků, z nichž každý poté teče do jiného povodí. Část řeky nad rozvětvením (bifurkací) je tedy součástí dvou povodí. K bifurkaci dochází nejčastěji v oblastech plochých rozvodí. Bifurkaci můžeme najít i na území České republiky! Nejedná se však přímo o bifurkaci řeky – místem bifurkace je Radostínské rašeliniště ve Žďárských vrších na Českomoravské vrchovině. Voda z tohoto rašeliniště odtéká do dvou různých povodí – do řeky Sázavy, ale rovněž do řeky Doubravy (povodí Labe).

Nejznámějším případem bifurkace je ovšem bifurkace řeky Orinoko. Objevil ji slavný německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Bonpland v roce 1800. Prokázali tak propojení povodí Orinoka a Amazonky.

Rio Negro vzniká soutokem řek Guainía a Casiquiare na hranicích Kolumbie a Venezuely. 

Oním „neposlušným“ tokem, který odvádí část vody z povodí Orinoka do povodí Amazonky, je řeka Casiquiare. K rozdělení dochází u osady Tamatama, asi 300 kilometrů od pramene Orinoka. Přibližně dvě třetiny vody pokračují dále na severozápad jako hlavní tok řeky Orinoko, avšak třetina vody se vydává řekou (či spíše jakýmsi velikým přírodním kanálem) Casiquiare na jih. U osady San Carlos de Rio Negro, na hranicích Venezuely a Kolumbie, se pak vlévá do řeky Guainía. Soutokem řek Guainía a Casiquiare pak vzniká řeka  Rio Negro, jeden z nejdůležitějších přítoků Amazonky. Řeka Casiquiare je dlouhá 322 kilometrů (jiný údaj udává 355 km). A je to řeka poměrně mohutná. V okolní oblasti se pravděpodobně nachází ještě několik dalších, ovšem podstatně menších bifurkací, mezi povodím Orinoka a Rio Negra (respektive Amazonky).