V šestém díle pražských nej se podíváme na církevní stavby – kostely, kláštery, kaple apod., tedy na stavby, které většinou bývají chloubou každého města. A v Praze je v tomto směru určitě čím se chlubit.
Výčet a popis pražských církevních památek by samozřejmě zabral mnoho stránek, nás však opět budou zajímat jen stavby rekordní – největší, nejstarší apod. Kromě rekordních údajů jsou zde i další základní informace o rekordních objektech, nemohu se však pouštět do sáhodlouhého popisu. Kromě staveb se zmíníme i o několika pražských (a zároveň vesměs i českých) církevních prvenstvích.
Největší kostel (chrám) a nejvyšší kostelní věž
Jasně největším (nikoliv však nejvyšším!) kostelem v Praze je katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Je postavena v gotickém (původně) a novogotickém (dostavba) stylu. Od roku 1997 se tento kostel oficiálně jmenuje katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Hlavní chrámová loď je nejdelší v Praze, měří 124 metrů, její největší šířka je 60 metrů. Maximální výška klenby je 33 metrů. Velká neboli Zvonová věž, je vysoká 99.3 metru(nejvyšší kostelní věž v Praze), 2 menší věže měří 80 metrů (jiné zdroje uvádí výšku věží často o několik metrů rozdílně, kupříkladu podle pis.cz je výška hlavní věže jen 96.5 m, výška průčelních západních věží je podle stejného zdroje 82 m).
Základní kámen katedrály položili v roce 1344 markrabě moravský Karel, jeho otec král Jan Lucemburský a arcibiskup Arnošt z Pardubic. V roce 1344 byla totiž Praha povýšena na arcibiskupství a v souvislosti s tím bylo třeba postavit reprezentativní katedrálu, která je dodnes sídelním kostelem pražského arcibiskupa. Hlavními architekty katedrály byli Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. Francouz Matyáš z Arrasu stavbu zahájil, ale zemřel již v roce 1352. Jeho hlavním pokračovatelem byl Petr Parléř, Němec ze švábského Gműndu.
Katedrála se stavěla (s přestávkami) téměř 600 let a byla definitivně dokončena v roce 1929 u příležitosti 1000 let vraždy svatého Václava (byl zavražděn 28.9.929 nebo 28.9.935, rok je dodnes nejistý). Do 19. století byla katedrála daleko menší než dnes. Chybělo především celé západní průčelí se dvěma věžemi a byla zde pouze jedna hlavní věž (Velká nebo též Zvonová). V katedrále jsou uloženy české korunovační klenoty a je zde pohřbena řada českých králů (mj. Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II., Václav II., Karel IV., Václav IV., Jiří z Poděbrad, Rudolf II.).
Nejvyšší kostel (výška hlavní lodi) a nejvyšší oltář
Nejvyšším pražským kostelem, co se týče výšky hlavní lodi, je gotický chrám Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí na Novém Městě. Maximální výška klenby hlavní lodi je 34 metrů, tedy o metr více než u katedrály svatého Víta. V chrámu Panny Marie Sněžné je i nejvyšší pražský sloupový oltář – je vysoký 29 metrů.
Chrám Panny Marie Sněžné byl založen roku 1347 císařem Karlem IV. (podle dobových zápisů byl založen dne 3. 9. 1347, tedy jeden den po korunovaci Karla IV.). Nebyla ale nikdy dokončen a z monumentálního projektu bylo postaveno jenom kněžiště a ambit. Chrám je poměrně dobře ukryt v zástavbě poblíž Václavského náměstí mimo jiné proto, že nemá věž a samotná loď chrámu nepřevyšuje okolní domy o mnoho. V době husitských bouří zde kázal známý pražský husitský radikál Jan Želivský.
Největší zvon
Největší český zvon se jmenuje Zikmund a je umístěn ve svatovítské katedrále. Byl ulit v roce 1549 Tomášem Jarošem z Brna. Je 203 cm vysoký, jeho největší průměr je 256 cm a váží 16,500 kg. Je zavěšený v prvním patře Velké (Zvonové) věže katedrály.
Největší zvonkohra
Největší zvonkohru má pražská Loreta. Je v ní celkem 30 zvonů a zvonků. Loreta je mariánské poutní místo na Hradčanech (Loretánské náměstí) s kopií Svaté chýše („Santa Casa“) a barokním kostelem Narození Páně. Kostel byl dokončen v roce 1631. Zdejší zvonkohru sestavil v roce 1694 hodinář Petr Neumann ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Amsterdamu a umístil do průčelí na hodinové věži. Poprvé se zvonkohra rozezněla v roce 1695 a v současné době vyzvání každou hodinu.
Nejstarší zachovaná rotunda
Nejstarší zachovanou rotundou v Praze je pravděpodobně rotunda svatého Martina na Vyšehradě. Byla postavena za krále Vratislava I. (panoval v letech 1061 až 1092, jako král od roku 1085), tedy v poslední třetině 11. století (na samotné rotundě je popisek, udávající, že rotunda vznikla kolem roku 1100). Po vítězství husitů nad císařem Zikmundem v roce 1420 byly všechny církevní stavby na Vyšehradě zbourány. Uchoval se jen kapitulní chrám sv. Petra a Pavla a tato rotunda.
V Praze se do dnešních dob dochovaly v původní podobě pouze 4 románské rotundy. Kromě rotundy svatého Martina je to dále rotunda svatého Kříže na Starém Městě (na rohu ulic Karoliny Světlé a Konviktské). Tato rotunda pochází asi z 2. čtvrtiny 12. století. Třetí zachovanou rotundou je rotunda svatého Longina na Novém Městě. Leží v těsném sousedství kostela svatého Štěpána v ulici Na Rybníčku. Je nejmenší pražskou rotundou. A konečně čtvrtou pražskou rotundou, na kterou se často zapomíná (protože neleží, na rozdíl od ostatních tří, v centru Prahy), je rotunda svaté Maří Magdalény v Přední Kopanině. Její stáří je nejisté. Podle některých pramenů vznikla v 11. století, podle jiných zdrojů až ve 12. století, podle pověstí dokonce existovala již v době kněžny Ludmily (první polovina 10. století), takže by mohla být starší než rotunda svatého Martina. Původní rotunda se zachovala dodnes, byla k ní však později přistavěna hranolová věž a za jezuitů ještě čtvercová přístavba.
Všechny 4 pražské rotundy jsou malé kruhové stavbičky s průměrem lodi 5-6 metrů. Všechny 4 rotundy mají rovněž malou apsidu (půlkruhový výklenek).
Ostatní pražské rotundy byly v průběhu času buď zbourány, nebo přestavěny. Tak například na místě svatovítské katedrály stála původně rotunda svatého Víta, kterou zde nechal postavit svatý Václav. Měla průměr 13 metrů, čili oproti dochovaným pražským rotundám to byla stavba dosti veliká. Dokončena byla někdy ve 30. letech 10. století a původně v ní byly uloženy ostatky jejího zakladatele, svatého Václava. V podzemí dnešní katedrály svatého Víta se z této dochovaly jen malé části základového zdiva, přesná podoba rotundy ovšem není známa. V roce 1096 zde totiž byla namísto rotundy dostavěna románská bazilika svatého Víta, kterou dal postavit kníže Spytihněv II. A od roku 1344 se na místě této baziliky začala stavět katedrála svatého Víta (viz výše).
Největší románský kostel
Největším románským prostorem Prahy je bazilika svatého Jiří na Pražském hradě. Byla založena už v roce 920 knížetem Vratislavem (synem Bořivoje a otcem svatého Václava) jako druhý pražský kostel a v roce 973 se stala součástí ženského benediktýnského kláštera (první klášter na území Čech!). Po požáru Pražského hradu byl kostel roku 1142 přestavěn, ale zachoval si svůj románský ráz. Dnešní podobu dal kostelu, který do značné míry odpovídá podobě baziliky ve 12. století, v letech 1888 až 1918 významný puristický architekt Ludvík Lábler. Vlastní kostel je trojlodní bazilika se dvěma věžemi v průčelí, čtvercovým kněžištěm s apsidou a trojlodní kryptou. Charakter budovy je převážně románský, budova má ale například krásné barokní průčelí, které dokončil roku 1671 pravděpodobně architekt Francesco Caratti. Délka baziliky v její dnešní podobě je 44 metrů, její věže jsou vysoké 41 metrů.
První klášter
Nejstarší klášter na celém území Čech byl zřízen v roce 973. Klášter založil kníže Boleslav II., či spíše jeho sestra Mlada. Ta se vydala s poselstvem do Říma, aby si vymohla založení kláštera a sama se stala jeho první abatyší. První klášter na území Čech byl totiž ženský benediktinský. Klášteru pak patřil kostel (později bazilika) svatého Jiří, proto se klášter nazývá většinou Svatojiřský.
První biskupství
První biskupství v Čechách bylo zřízeno v Praze rovněž roku 973. Bylo zřízeno z podnětu knížete Boleslava II. (972-999). Do roku 973 spadaly Čechy církevně do řezenské (Řezno, Regensburg v Bavorsku) diecéze. Na sjezdu císaře a říšských knížat v Quedlinburku získalo pražské biskupství uznání a potvrdil ho i papež ve stejném roce. Nové pražské biskupství bylo zároveň podřízeno prestižnímu, ale vzdálenému arcibiskupství v Mohuči (Mainz v Porýní), které nemělo v Čechách žádné zájmy. Prvním pražským biskupem se stal Sas Dětmar (Thietmar), druhým pak Čech Vojtěch Slavníkovec (v cizině známý pod jménem Adalbert, později svatořečený).
První mužský klášter
Druhým klášterem na území Čech a dnešní Prahy byl Břevnovský klášter. Byl založen rovněž knížetem Boleslavem II. (972-999) a svatým Vojtěchem, druhým pražským biskupem, v roce 993 v Břevnově. Rozhodující byl především vliv svatého Vojtěcha, který pobýval dlouho v Itálii, odkud přivedl první mužskou komunitu benediktýnských mnichů. Břevnovský klášter byl prvním mužským klášterem na českém území a spadal rovněž pod benediktýnskou řeholi (benediktýni jako řád byli založeni Benediktem z Nursie v roce 529, kdy tento pozdější světec zřídil klášter na hoře Monte Cassino v Itálii). Dnešní podoba budov Břevnovského kláštera je ovšem pochopitelně daleko mladší a vznikla v 18. století v barokním stylu.
První arcibiskupství
Na první arcibiskupství si musela Praha a celé Čechy počkat hodně dlouho – až do roku 1344. Rozhodující zásluhu na tom měl tehdejší moravský markrabě Karel, pozdější král a římský císař Karel IV. (1346-1378). Tehdejší papež Kliment VI. (sídlící v Avignonu) byl přítelem (a kdysi i učitelem) Karla IV. a schválil povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.
Nejstarší gotická stavba
Nejstarším celkem gotické architektury nejen v Praze, ale i na území celé České republiky, je Anežský klášter. Leží v severovýchodním cípu Starého Města. Klášter byl založen králem Václavem I. (vládnul 1230-1253) a jeho sestrou, svatou Anežkou Českou (zemřela 1282, svatořečena 12.listopadu 1989), po níž je pojmenován. Původně zde byl ženský klášter klarisek a Anežka byla jeho první abatyší, později zde byl přistavěn i mužský klášter minoritů. Stavba byla započata roku 1233 a dokončena byla v 80. letech 13.století. V komplexu gotického kláštera jsou 2 kostely (svatý František a svatý Salvator), dvě kaple, budova kláštera klarisek a hospodářské budovy. V klášteře jsou pohřbeni i oba přemyslovští sourozenci a jeho zakladatelé, král Václav I. a svatá Anežka Česká. Klášter plnil svoji funkci až do roku 1782, kdy byl Josef II. zrušen. Od roku 1963 sídlí v klášteře jedna ze sekcí Národní galerie v Praze.
Chrám s nejvíce náhrobky
Nejvíce náhrobků, kolem 60, najdeme v Týnském chrámu na Staroměstském námětí. Celý správný název tohoto kostela je kostel Matky Boží před Týnem (a nikoliv Panny Marie před Týnem, jak se často nesprávně uvádí). Tento kostel se začal stavět ve 14. století a na jeho stavbě se mimo jiné podíleli slavní stavitelé pražské katedrály, Francouz Matyáš z Arrasu a Němec Petr Parléř. Stavba chrámu byla přerušena husitskou revolucí. Husité ovládli tento chrám a stal se jejich hlavním pražským kostelem, kázal zde mimo jiné nejvýznamnější pražský husitský kazatel a později arcibiskup, Jan Rokycana. Kostel byl dokončen až roku 1511, kdy byla postavena jižní věž. Věže kostela se jmenují Adam a Eva, obě dosahují výšky 80 metrů, jižnější a mohutnější Adam je ovšem nepatrně (o 7 cm) vyšší než severnější a užší Eva. V poledne tak Adam chrání Evu před sluncem.
Náhrobky v kostele pocházejí z doby gotiky, renesance i baroka. Hrob zde má například husitský arcibiskup Jan Rokycana (zemřel roku 1471, stejně jako husitský král Jiří z Poděbrad). Asi nejznámější osobou, která má náhrobek v Týnském chrámu, je dánský astronom Tycho de Brahe (žil 1546-1601), který působil spolu s německým astronomem Johannesem Keplerem na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Astronomická měření Tychona de Brahe byla nejpřesnější před vynalezením dalekohledu. Na základě jeho přesných měření formuloval v Praze Johannes Kepler své první dva slavné zákony o pohybu planet. Po obou slavných astronomech byly rovněž pojmenovány významné krátery na měsíci – Kepler a Tycho.
Nejvýznamnější barokní kostel
Za nejvýznamnější a nejkrásnější barokní kostel v Praze je všeobecně považován chrám svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Tento chrám byl postaven v letech 1703 – 1755 na místě, kde původně stál gotický kostel ze 13. století. Autorem koncepce chrámu byl Kryštof Dietzenhofer, po něm pokračoval ve stavbě jeho syn Kilián Ignác Dietzenhofer. Zvonici dokončil v roce 1755 již po smrti mladšího Dietzenhofera (zemřel 1751) Anselmo Lurago. Mimořádně cenná je i vnitřní výzdoba interiéru kostela. Kostel patřil v době svého dokončení jezuitům. Hroty obou jeho věží dosahují výšky 74 metrů. Chrám svatého Mikuláše je lidově zvaný „Velký Mikuláš“ („Malý Mikuláš“ je další barokní kostel na Staroměstském náměstí) a rozděluje Malostranské náměstí na dvě téměř samostatné části.
Nejstarší barokní kostel
Nejstarší barokní kostel v Praze je kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně. Byl postaven v letech 1611-1613. Kostel se původně jmenoval kostel Nejsvětější Trojice a patřil německým luteránům. Dva roky po bitvě na Bílé hoře byl ovšem uzavřen a němečtí luteráni byli z Prahy vypovězeni. V roce 1644 byl kostel přestavěn a v pobělohorské době změnil rovněž náboženskou orientaci – připadl bosým karmelitánům, což byl katolický řád španělského původu (název řádu je odvozen od biblické hory Karmel v Palestině). „Vítězná“ Panna Marie měla upomínat na habsburské vítězství na Bílé hoře. Kostel je též znám pod názvem „U Jezulátka“. Hraběnka Polyxena z Lobkovic totiž darovala v roce 1628 kostelu 45 cm vysokou sošku Jezulátka. Soška pochází původně ze Španělska. Se soškou jsou údajně spojeny mnohé zázraky a proto byla v průběhu dalších staletí zbožně uctívána a karmelitáni jí umístili na skvostný střední oltář na severní straně kostelní lodi. Pražské Jezulátko je uctíváno po celém světě, především ve Španělsku a v Latinské Americe. Jezulátko dnes oblékají sestry karmelitky do královských šatů, jejichž barva se střídá podle období církevního roku.
Nejstarší a nejvýznamnější synagoga
Nejstarší a daleko nejvýznamnější (z uměleckého i náboženského hlediska) pražskou synagogou je Staronová synagoga v Pařížské ulici v Josefově (Židovské Město). Byla postavena někdy v letech 1270-1280 a jedná se o nádherný příklad rané gotiky. Dnes je pod úrovní terénu (z Pařížské ulice se k ní musí sejít po schůdkách), protože terén ve Starém Městě byl později zvýšen o 1-3 metry v rámci protipovodňových opatření, kdežto synagoga stojí na původní úrovni. Ke staronové synagoze se váže řada historických událostí a pověstí. Při velkém protižidovském pogromu v roce 1389 bylo v jejím okolí zavražděno asi 3,000 židů, kteří se marně snažili dostat dovnitř synagogy. Tato historická událost je bohužel pravdivá. Každý ovšem zná spíše pověst o Golemovi, umělém člověku, kterého podle pověsti uschoval rabbi Löw (vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel, též zvaný Maharal) někde ve Staronové synagoze. Rabbi Löw je pohřben na Starém židovském hřbitově v Praze.
Staronová synagoga je nejstarší dochovanou synagogou v Evropě!
Většinu jiných židovských svatostánků totiž zničili za druhé světové války nacisté. V Praze však k devastaci nedošlo, protože po vítězné válce a vyhlazení židů mělo být v Praze zřízeno muzeum „vyhynulé rasy“. Zatímco tedy byli téměř všichni pražští židé nacisty zavražděni, židovské památky zůstaly zachovány. Navíc se nejedná o „pouhou“ historickou památku, protože židovské bohoslužby se v ní konají dodnes, a to v ortodoxním ritu. Synagogu spravuje Židovská náboženská obec v Praze.
Starý židovský hřbitov
V Praze je mnoho zajímavých hřbitovů. Největším hřbitovem v Praze jsou Olšany (rozloha 47 hektarů), pro český národ je zvláště památný Slavín na Vyšehradě, kde je pohřbeno mnoho českých velikánů (například Jan Neruda, Božena Němcová, Karel Čapek…). Přesto si troufnu tvrdit, že nejkrásnějším pražským hřbitovem je Starý židovský hřbitov v Josefově. Vznikl už v první polovině 15. století a v následujících staletích byl rozšířen. Je na něm umístěno 20,000 náhrobků. Asi nejslavnější z nich je hrob rabbiho Löwa (zemřel roku 1609), velkého učence a údajného tvůrce Golema, který působil v Praze za císaře Rudolfa II. Je zde rovněž pohřben Mordechaj Maisel, lichvář, který žil rovněž za Rudolfa II. (a půjčoval mu peníze) a zemřel v roce 1601. Jeho jméno dodnes nese Maiselova synagoga a Maiselova ulice.
Použité zdroje:
Praha – plán města 1:20 000, Kartografie Praha, 1998
Staňková J., Štursa J., Voděra S.: Pražská architektura, Praha 1990
Kol. autorů: Dějiny zemí koruny české, nakladatelství Paseka, Praha 1992
Kronika lidstva, Fortuna Print, Praha 2003 (doplněno, originál vydává nakl. Chronik Verlag v Mnichově)
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.