Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Kazbegi je malé horské městečko
Nebo spíše vesnice v severní Gruzii poblíž hranice s Ruskem. Leží přímo pod nádhernou horou Kazbek (5033 m.n.m.). Atraktivní horská poloha pod hřebenem Velkého Kavkazu Kazbegi přímo předurčuje k turistice. A skutečně, turistů je tu spoustu, Gruzínců i zahraničních návštěvníků. Narozdíl třeba od Svanetie je tato oblast lehce dostupná maršrutkou přímo z Tbilisi.
Cesta trvá tři hodiny (150 kilometrů). V nejvyšším bodě překonává průsmyk v nadmořské výšce 2379 m.n.m. a pak opět poněkud klesá do Kazbegi (1700 m.n.m.). Na gruzínské poměry je to vynikající silnice – však ji také ještě za sovětských časů stavěli vojáci a dali si na ní záležet. Na několika místech je sice trochu rozbitá, s tím si ale maršrutky hravě poradí. Silnice dále pokračuje směrem na Vladikavkaz, hlavní město ruské autonomní republiky Severní Osetie, ale gruzínsko – ruská hranice je bohužel v současné době kvůli špatným vztahům obou zemí pro turisty uzavřena.
V Kazbegi je několik malých hotelů. Je však možné se zde ubytovat i v soukromí. Hned jak jsem vystoupil z maršrutky, odchytla mě a ještě dva Slovince místní bábuška Valja a o solidní ubytování bylo hned postaráno. Slovo bábuška evokuje pocit něčeho příjemného a domáckého a nutno říci, že u Valji jsme se opravdu cítili dobře jako u babičky. Cenu ubytování jsme usmlouvali na jednu osobu na 15 Lari na noc (1 Lari = cca 13 Kč). Za dalších 10 L nám pak Valja připravila vydatnou večeři. Měli jsme chléb, sýr, chinkali (knedlíky či noky plněné mletým masem, gruzínská specialita), zeleninový salát, brambory, limonádu, čaj a okusili jsme i trochu vodky. Co víc si přát, že? Večer jsme se Slovinci poklábosili o cestování – projezdili toho opravdu hodně, prakticky celou Asii včetně Číny.
Když jsem se ráno probudil, zastihl mě na verandě až kýčovitě nádherný pohled na horu Kazbek, pokrytou ledovcem a tvořící dominantu celého širokého dalekého okolí. Vůbec jsem měl na Kavkaze štěstí na počasí, četl jsem několik deníků lidí, kterým lilo třeba týden v kuse, mě ale skoro pořád svítilo sluníčko.
V popředí na kopci nad vesnicí stojí malý kostelík Cminda Sameba ze 14. století, ležící ve výšce 2170 m.n.m., jeden ze symbolů celé Gruzie. Celá dnešní trasa jako na dlani! Mým plánem bylo dostat se až k meteorologické stanici ve výšce 3700 m.n.m., zde přespat a druhý den se vrátit zpět. Cestou je nutno na krátkém úseku překonat ledovec.
Vyrazil jsem brzy ráno abych to stihnul. Zpočátku jsem postupoval velice rychle, došel jsem ke kostelíku a pokračoval dále. Po cestě jsem potkal pár pastevců a předešla mě jedna skupinka turistů, jinak jsem cestou nikoho nepotkal. Dostal jsem se až do výšky přes 3000 m.n.m. Cesta nebyla příliš jasná a už vůbec ne značená, ale usoudil jsem nakonec správně, že je třeba překonat menší ledovcovou řeku.
Bohužel se mi jí nepodařilo na žádném místě překročit, takže jsem byl nucen vrátit se zpět – říčka nebyla sice moc široká, ale zato velice studená a rychlost proudu vzbuzovala respekt. S velkou krosnou na zádech jsem se přejít neodvážil. Místní pastevec mě potom poučil, že jsem dorazil v nevhodnou denní dobu – po poledni má říčka, napájená tající vodou z ledovce, nejvíc vody, takže ideální je vydat se sem brzy ráno. Všude po horách se pasou krávy a prasata, ovcí je zde kupodivu méně.
Vrátil jsem se k bábušce značně unaven. Cesta sice nebyla sama o sobě příliš náročná, ale pokud člověk nese na ramenou dvacetikilový batoh, dá to zabrat. Druhý den jsem se již zotavil a naplánoval jsem si dvoudenní trek. Rozloučil jsem se s Valjou (dostal jsem od ní na rozloučenou malý dárek – pár pohledů ještě ze sovětské éry, na nichž dominuje nedaleká vesnice Sno) a šel pěšky zpočátku po rovince.
Cestu lemuje několik vesniček, z nichž nejhezčí je právě Sno s pěknou malou zříceninou. K večeru se zatáhlo, takže jsem se rozhodl přespat pod mostem, který se tu jako na zavolanou objevil. Dobře jsem udělal, protože v noci lilo. Sice jsem se trochu bál že potůček tekoucí pod mostem se rozvodní a ohrozí mé nocležiště, ale naštěstí se tak nestalo.
Druhý den už cesta „kupodivu“ stoupala prudce do kopce. Minul jsem kontrolní stanoviště gruzínských pohraničníků, kde jsem byl nucen se legitimovat – asi pět kilometrů odtud je neklidná hranice s Čečenskem. Hned vedle vojenského stanoviště se rozkládá malý kemp, věc toť na Kavkaze téměř nevídaná!
Kromě postavených stanů tu dokonce mají hřiště na volejbal. Pokračoval jsem dál, až jsem nakonec zdolal nejvyšší bod cesty – průsmyk v nadmořské výšce 3056 m.n.m.Místy jsem šel dokonce po malých sněžnících a dvakrát jsem brodil řeku. Rychlost proudu nebyla závratná, musel jsem ale sundat boty a přebrodit ledový tok naboso. Okolní hory jsou krásné a pusté, opět jsem potkal jen pastevce, turistu tentokrát žádného. Pořád jsem čekal, že se někde „za bukem“ vynoří čečenský partyzán, ale kde nic tu nic. Z průsmyku jsem pak rychle sestoupil do dalšího údolí a u řeky poprvé v Gruzii postavil stan.
Ráno jsem zjistil, že to, co vypadá jako lesní cesta ke svážení dřeva, je ve skutečnosti hlavní silnice na Žinvali a že po ní dokonce jezdí autobus, který se mi podařilo odchytit v další vesnici. Autobus sice nejdřív svážel místní opilce (včera to s pařbou trochu přepískli a museli po sobě uklidit hroznou spoušť a odpadky, které po sobě zanechali, jinak je řidič odmítl svézt autobusem zpátky) a objel všechny vísky v okolí, aby nabral lidi, ale nakonec v pořádku dorazil do Tbilisi.
Pro milovníky hor je Kazbegi úplně ideální destinace. Ubytování je tu pořád ještě levné, je tu dost obchůdků, kde se dají nakoupit všechny základní potraviny (což zdaleka není v celé Gruzii samozřejmostí) a v okolí je spousta možných turistických tras, po kterých se můžete toulat třeba 14 dní. Jediné, co tu schází, jsou kvalitní turistické mapy. Moje stará sovětská vojenská mapa stažená z internetu byla sice v době vydání před 20 lety vynikající, ale krajina se přece jenom od té doby dost změnila.
Platí to zejména pro vyšší polohy. Například ledovce na Kazbeku za posledních 20 let hodně ustoupily a místo nich tu vznikly nové morény a vodní toky, které v mapě nejsou. Naopak názvy vesnic, u kterých by člověk očekával, že budou tu a tam přejmenovány, zůstaly všude stejné. Určitě doporučuji tyto mapy si stáhnout, prokázaly mi dobré služby. Hledejte na serveru ČVUT, kromě map Gruzie je tu i spousta dalších map z bývalého SSSR i odjinud.
Adresa serveru: http://mapy.mk.cvut.cz/list.
Kazbegi – praktické informace
(Kurs v létě 2007: 1 Lari = 13 Kč)
Jak se tam dostat: maršrutka Tbilisi – Kazbegi 8 Lari (vzdálenost 150 kilometrů, 3 hodiny jízdy po celkem kvalitní horské silnici).
Ubytování u bábušky: 15 Lari na osobu a den. Dalších 10 Lari jsem dal za stravu – snídani + výbornou večeři. Oběd jsem ani nechtěl, protože jsem vyrážel na túry. Bábuška byla milá, připadla jsem si tam skoro jako doma, ne jako v hotelu. Adresu neznám, ale bábušek je v Kazbegi spoustu a určitě Vás někdo odchytí hned jak tam přijedete. Nás Valja „ulovila“ hned jak jsme vylezli z maršrutky.
Ceny v obchodě : 1 velký sýr – 6 Lari
400 gramů párků – 2,80 Lari
2 litry Fanty – 2 Lari
1 menší bílý chléb (veka) – 0,50 Lari
1 středně velké sušenky – 1 Lari
Celkově se dá říct, že v Kazbegi je malinko dráž než třeba v Tbilisi. K dostání jsou všechny základní potraviny i ovoce, můžete si dát i točené pivo nebo párek v rohlíku. Krámků je tu poměrně dost, Kazbegi je dost turistické místo.
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.