Na skok v Indii

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Indicko – pákistánská hranice

Dnes, v roce 2007, má Indie přes 1100 milionů obyvatel a Pákistán 170 milionů. Kolikpak asi byste řekli, že existuje mezi oběma zeměmi hraničních přechodů? Správná odpověď zni: jeden. Ježíšmarjá, řeknete si možná, jeden přechod pro tolik lidí? Tam musí být šílené fronty? Ne, na přechodu není ani noha. Indové a Pákistánci se nenávidí tak moc, že zásadně nejezdí do země nepřítele. Indicko-pákistánská hranice je pak jednou z nejstřeženějších hranic na světě, asi jako u nás za komunistů – ostnaté dráty, střílny, pozorovací věže…

A tak na jediném pákistánsko – indickém hraničním přechodu mezi Láhaurem a Amritsarem žádné fronty nejsou. Kromě nás se Zdeňkem, kteří jsme překročili hranici pěšky, jsme potkali jen jediné auto s německými dobrodruhy, kteří jeli tu dálku z Německa až sem vlastním vozem. Jinak nebyla na přechodu ani noha. Na téměř nulový počet návštěvníků tu ovšem čeká hezkých pár úředníků, kteří ten „nával“ na hranici řídí, kontrolují a usměrňují. Neboť úředník je v Indii bohem. Ba může se zdát, že leckterý z mnoha indických bohů a bůžků nemá ani zdaleka tak velkou moc jako všemocný indický úředník.

Cestou přes čáru jsme prošli asi čtyřmi kontrolami. Pákistánci byli v pohodě, zato na indické straně nastaly problémy. Na otázku úředníka, jestli máme u sebe indické rupie, jsme bohužel odpověděli po pravdě kladně. Chyba, s pravdou (nejen v Indii) moc daleko nedojdete! V tomto případě byste pak nedošli ani do Indie.

Poslední pákistánské rupie jsme totiž ještě na pákistánské straně vyměnili za indické, protože nám namluvili, že v Indii se pákistánské rupie vyměnit nedají. Ovšem fakt, že do Indie ani z Indie se nesmí vyvážet žádná indická měna, nám samozřejmě směnárníci taktně zamlčeli. Takže úředník na nás samozřejmě ihned radostně vybalil informaci, že dovoz indických rupií je přísně zakázán. Budeme se tedy asi muset vrátit zpátky do Pákistánu! Pak na nás ale spiklenecky zamrkal a řekl si o úplatek. Část rupií – konkrétně 200 rupií na člověka (jedna indická rupie byla v té době jen o malinko méně než jedna česká koruna) tedy skončila v bezedné úředníkově kapse.

Jeho doporučení, abychom na dalších kontrolách neříkali, že nám ještě nějaké rupie zbyly, jsme rádi respektovali, nechtěli jsme přijít i o ten zbytek. Následovaly další dvě kontroly, kde jsme vlastnictví indické „tvrdé měny“ zamlčeli. Museli jsme projít zevrubnou prohlídkou našich batohů a vyskládat všechny předměty na velký stůl, celník se v tom prohrábnul a kupodivu nám nic nezabavil a přežili jsme prohlídku bez úhony. Ale měl jsem pěkně nahnáno! Svazeček indických bankovek jsem tou dobou už neměl v batohu, nýbrž schovaný v botě. Sandály se ovšem neprokázaly jako dostatečně důmyslná skrýš, protože v jeden moment mi všechny peníze ze sandálů vypadly na zem. Úředník to naštěstí neviděl, protože ho zřejmě nesmírně zaujal nějaký předmět z mé krosny (že by pár smradlavých ponožek?).

Uff, takže jsme nakonec zvládli i indickou byrokracii a vstoupili jsme do Indie!

Amritsar a sikhové

Amritsar je město kousíček od hranice a má dnes hodně přes milion obyvatel. Je to město dost důležité pro indickou historii. Známý je například pojem „amritsarský masakr“. Jedná se o událost z roku 1919, kdy při potlačování nepokojů nařídil britský generál Dyer střelbu do davu a výsledkem bylo téměř 400 mrtvých a přes tisíc zraněných Indů.

Hlavně je ale Amritsar významným poutním místem. Je nejvýznamnějším poutním místem sikhů. Jeho důležitost pro sikhy je srovnatelná třeba s významem Mekky pro sikhy nebo Jeruzaléma pro židy a křesťany.

Sikhové jsou jedním z nejmladších světových náboženství. Toto náboženství založil guru Nának, který se narodil v 15. století poblíž Láhauru v dnešním Pákistánu. Vzniklo v Paňdžábu, což je oblast, která byla v roce 1947 rozdělena mezi hinduistickou Indii a islámský Pákistán. Sikhismus je jakousi směsí a zároveň reformou islámu a hinduismu a nikdy neměl na růžích ustláno. Sikhy pronásledovali celou historii hlavně muslimové a mnoho sikhů, včetně sikhských vůdců (guruů), bylo popraveno velmi krutým způsobem.

Hodně to připomíná pronásledování křesťanů v římské říši. Nicméně sikhové tlaku odolali a vytrvali ve své víře. Další pohroma pro sikhy nastala v roce 1947. Při dělení bývalé Britské Indie byl Paňdžáb rozdělen mezi oba státy. Většina sikhů, kteří se ocitli v Pákistánu, odešla spolu s mnoha hinduisty do Indie. Exodus obyvatelstva z Pákistánu do Indie a obráceně (z Indie zase utklo do Pákistánu mnoho muslimů) bylo mnoho lidí zabito.

Nejposvátnějším místem všech sikhů je Zlatý chrám v Amritsaru. Chrám vzniknul už v 16.století, ale původně se jednalo o velmi skromnou stavbu. Postupně byl upravován a zkrášlován. Chrám byl vystavěn kolem posvátného jezera („Jezero nektaru nesmrtelnosti“, tak zní jeho poetický název), které dnes spíše připomíná veliký bazén.

Sikhové věří, že voda v jezeru je zázračná a léčí nejrůznější nemoci, například lepru. Okolo je „bazén“ obestavěn velkým komplexem pěkných bílých budov. Nejposvátnější budova, samotný Zlatý chrám, se nachází uprostřed jezera na jakémsi ostrůvku. S „pevninou“ je spojen úzkým můstkem či chodníčkem. Tato budova pak byla pokryta mnoha kilogramy plátkového zlata, takže si svůj název Zlatý chrám plně zaslouží.

Dalším pohnutým rokem v sikhské historii byl rok 1984. Sikhští extrémisté (či bojovníci za nezávislost? – vyberte si) se tehdy chtěli odtrhnout od Indie a vyhlásit nezávislý sikhský stát – Chálistán. Někteří z nich se ukrývali ve Zlatém chrámu a přechovávali tu i zbraně. Situaci se v roce 1984 indická premiérka Indíra Gándhíová rozhodla vyřešit rázným způsobem a poslala armádu, aby chrám obsadila. Následovalo obrovské krveprolití, kdy armáda dobyla chrám mimo jiné i za použití tanků a zabila při tom stovky sikhů.

Brutální potlačení sikhského povstání však stálo Gándhíovou život. Odvetou za znesvěcení Chrámu ji zabil sikh z její osobní stráže. S podrobnostmi ze sikhské historie se můžete seznámit v muzeu v areálu chrámu. Jsou tu děsivé obrazy líčící mučednickou smrt mnoha sikhů v bojích s muslimy i fotografie z roku 1984, na kterých jsou mimo jiné vidět tanky, které prorazily stěny okolních budov a vjely přímo do areálu chrámu.

Sikhové jsou velice dobře identifikovatelní podle svého vzhledu. Každý sikh (toto slovo znamená žáka či učedníka) by měl mít dlouhé vlasy a vousy, krátké kalhoty a tři ocelové předměty – krátký meč či dýku (kirpan), náramek a hřebínek. Muži si vlasy a vousy nestříhají. Pro každého sikha začíná den sáhodlouhou úpravou zevnějšku, kdy si své dlouhé vlasy nejprve učese a poté stočí do jakéhosi drdolu na hlavě. Drdol je pak zakryt typickým turbanem, takže vlasy nejsou paradoxně téměř vůbec vidět, stejně jako hřebínek, který je rovněž ukryt v turbanu.

Díky své pohnuté historii, zejména co se týče krvavého útlaku ze strany muslimů, byli sikhové vždy vynikajícími válečníky. Na znamení toho si všichni sikhští muži přidávají za své jméno přízvisko „Singh“, což znamená lev. Dodnes tvoří sikhové významnou část indických ozbrojených sil. Sikhové mají také pověst nejlepších indických řidičů, vynikají i jako doktoři a zdravotníci.

Jsou velice schopní, podnikaví a snaživí, na rozdíl od milionů hinduistů z nižších kast, kteří pouze fatalisticky snášejí svůj nelehký osud. Sikhové dnes tvoří asi dvě procenta obyvatelstva Indie, jejich vliv je ovšem větší, než odpovídá jejich počtu. Z přibližně 25 milionů sikhů jich žije většina právě ve státě Paňdžáb, zbylí sikhové jsou rozeseti po celé Indii.

Monzun v Amritsaru

Amritsar leží necelých 30 kilometrů od indicko-pákistánské hranice. Naší první starostí tedy bylo dostat se z hranice do města. Odmítli jsme několik nabídek nosičů, kteří chtěli odnést naše zavazadla. Nosiči – kuliové – byli často čiperní staříci tak kolem sedmdesáti let a spíše bych řekl, že se jedná o žebráky než pracující.

Krosny jsme si odnesli sami. Jednak jsme ušetřili pár drobných, ale hlavně bych se při pohledu na malého kuliho, který by se vláčel s mojí velkou krosnou, hluboce styděl. Odmítli jsme předražené nabídky taxikářů a za pouhých osm rupií se svezli z hranice až do Amritsaru téměř prázdným autobusem.

Náš hlavní cíl v Amritsaru byl jednoznačný – Zlatý chrám. Avšak první jev, na který jsme v Amritsaru kupodivu narazili, byl monzun. Monzuny jsou vlastně dva druhy sezónních větrů. Suchý zimní monzun vane v zimě z vnitrozemí Asie směrem do Indie a pokračuje nad Indický oceán. Srážky nepřináší. Zato letní monzun je vlhký, vane směrem od Indického oceánu nad indický subkontinent a přináší s sebou období dešťů. Když řekne Evropan slovo „monzun“, myslí tím obvykle automaticky letní vlhký monzun.

Pro většinu Indů jsou letní monzunové deště značnou úlevu. Pravda, přichází záplavy, které se občas vymknou kontrole, spousta lidí se utopí a řada komunikací je touto dobou úplně nesjízdná. Ale pořád je to lepší, než nesnesitelná vedra, která panují před příchodem období dešťů, kdy rtuť teploměru zejména v severní Indii šplhá často až k magickým 50^oC. To už je vražedná teplota i pro rodilé Indy, zvláště když se monzuny opozdí a doba největších veder trvá déle než obvykle.

Monzuny přicházejí nejdříve do jižní Indie – v červnu. Postupně začíná pršet na území téměř celého subkontinentu a prší až do září. Neznamená to ovšem, že by lilo nepřetržitě. První týden až dva prší opravdu velmi silně, v následujícím období pak prší třeba jen hodinku či dvě denně, zato velice vydatně.

Do jižního Pákistánu a severozápadní Indie monzuny již nedosáhnou, a tak je tu celoročně nedostatek vláhy a převažují pouště (v Indii hlavně poušť Thár). Doma nám známí říkali, že až do Amritsaru se deště nemusíte dbát. A skutečně, jejich předpověď se ukázala být pozoruhodně přesnou. První monzunový déšť jsme zažili až v Amritsaru, jako by se snad sama příroda zalekla ostře střežená indicko-pákistánské hranice. Už když jsme v Amritsaru vylezli z autobusu, obloha se povážlivě zatáhla.

A za chvíli se rozpršelo. Pořád bylo teplo, ale lilo jako z konve. A lilo vydatně. A jelikož Amritsar leží v úplné rovině a téměř postrádá kanalizaci, tak po hodinové přeháňce bylo všude v ulicích půl metru až metr vody. Zapadli jsme do nejbližší „hospody“, kde jsme si dali čaj (čaj se pije zásadně s mlékem a oslazený) a čekali, až voda opadne. No to bychom se načekali! Pršet sice přestalo, ale voda ne a ne zmizet! Voda dokonce zatékala i do naší hospůdky. Tím vším se prodírali chodci, rikšové, posvátné krávy, auta, motocykly.

A nakonec i my, protože už jsme byli dychtiví dorazit do Zlatého chrámu. I my jsme se tedy museli prodírat bahnitou kalnou vodou. Nebyla studená, spíše jsme se obávali, abychom do nějaké odřeniny nechytli infekci. S tím si ovšem místní hlavu nelámou – místní klučinové pro naše pobavení dokonce ve vodě na ulici plavali.

Po cestě nás odchytl místní mladík, že prý pro něj a jeho rodiče bude velkou ctí, když ho navštívíme. Protože už jsme měli brodění vodou plné zuby, souhlasili jsme. Jeho rodiče však kupodivu nebyli návštěvou zápaďáckých turistů nijak nadšeni. Matka mladíka nám sice přinesla čaj, ale vrhla na nás pohled jednoznačně naznačující: „Tak si to rychle vypijte a vypadněte!“ Což jsme také nakonec celkem rádi učinili, protože mladík začínal bát poněkud vlezlý.

Od mladíkova příbytku jsme si najali cyklorikšu a ta nás dovezla až k samotnému chrámu. Sice jsem se opět necítil nejlépe, když jsem viděl chudáka na bicyklu, jak vší silou šlape, aby utáhl dva líné Evropany i s jejich nemalou bagáží, ale pořád to byla lepší alternativa, než hledat Chrám pozvolným broděním se ve stojatých amritsarských vodách.

Zlatý chrám

Konečně Zlatý chrám! Vešli jsme dovnitř a ihned se nás ujal mladý sikh, odhadem tak patnáctiletý. Ale nebyl vlezlý nebo nepříjemný, ani po nás za své průvodcovství nic nechtěl. Naopak, vysvětlil nám, že tu je pouze pro nás a že je to jeho náboženská povinnost. A anglicky nám vysvětloval některé podrobnosti o sikhském učení a prováděl nás po celém areálu.

U sikhů je velice příjemné, že nejenom že Vás do svého nejsvatějšího místa (na rozdíl třeba od muslimů v Mekce) pustí, ale dokonce máte nárok zdarma zde přespat a najíst se po tři následující dny. Tolik času jsme bohužel neměli, ale pohostinství jsme rádi na jeden den a noc využili. Sympatické je také to, že sikhové se Vás ani v nejmenším nesnaží přesvědčovat o své pravdě, obracet na víru. Že je Zdeněk věřící katolík a já bez vyznání, jim v nejmenším nevadilo, naopak byli velice rádi, že ač jinověrci, zajímáme se o jejich náboženství.

Poutníci mohou zdarma přespat v ubytovně, která je uvnitř chrámu. Nejedná se o žádný luxus, spí se na obyčejných rohožích. Ovšem je tu čistší prostředí než v leckterém levném hotelu. V ubytovně jsme potkali i spoustu zajímavých lidí. Například dva Slováky, z nichž jeden byl bohužel dost nemocen, jen polehával a nemohl téměř chodit. A bláznivou Litevku, která se zde usadila a žila zde už několik týdnů. I když měla jako my ostatní nárok pouze na třídenní pohostinství, nebylo v silách sikhů ji odtud vyhodit.

Večeře se podávala ve veliké místnosti, kde se shromáždily desítky poutníků. Sedělo se v tureckém sedu na dlouhém koberci. Před nás bleskově servírovali misky s jakousi hrachovou kaší a kousky plackovitého chleba. Jídlo bylo poměrně skromné, ale dobré.

Moc nás také zaujalo již zmíněné muzeum s informacemi o historii sikhů. Celý areál, a obzvláště Zlatý chrám samotný a okolní jezero, se nám velice líbil. A sikhové jsou velice příjemní lidé. A na svou víru jsou velice hrdí. Jejich svatyně působí jako příjemná oáza klidu, kde si člověk odpočine od okolní poněkud drsné indické reality.

Dillí

Leč bylo třeba jet dál! Do Dillí (anglicky Delhi) jsme se přesunuli vlakem. Na každém nádraží je k dispozici dokonce i sprcha, kterou jsme rádi využili. A samotný vlak také nebyl nejhorší, jeli jsme v lehátkovém vagoně a docela jsme se přes noc i vyspali.

Dillí má dnes asi tak 20 milionů obyvatel a je hlavním městem Indie. Přesněji řečeno hlavním městem je Nové Dillí (New Delhi), což ale není samostatné město, nýbrž pouze nově vystavěná čtvrť s vládními budovami. Najdeme zde i mrakodrapy.

Staré Dillí je pak město velice historické, protože bývalo hlavním městem Indie za vlády Velkých Mogulů. Britové pak sice po ovládnutí Indie přemístili hlavní město do Kalkaty, později ale své rozhodnutí změnili a hlavním městem se od roku 1911 opět stalo Dillí. Velcí Mogulové, bývalí muslimští vládci převážně hinduistické Indie,  vystavěli v Dillí spoustu honosných staveb. Samotné slovo „Mogul“ (též „Mughal“) je odvozeno od slova „Mongol“, protože tato dynastie byla mongolského původu. Mogulům se podařilo pod svojí vládou sjednotit většinu Indie, porazit britské vetřelce však byl úkol nad jejich síly.

Navštívili jsme obrovskou mešitu Džami Masdžid (Velkou mešitu), největší v Indii a jednu z největších na světě. Svými ladnými kupolemi a nádhernými minarety silně připomíná jinou slavnou mogulskou památku, Tádž Mahal v Agře. Mešita v Dillí je ovšem postavena z rudého pískovce na rozdíl od bělostného Tádž Mahalu.

Z minaretů Velké mešity je pěkný výhled na celý areál. Rudou barvu má i obrovitá Červená pevnost. Vstupné do Červené pevnosti bylo neskutečně laciné, doslova pár korun. Až nám to bylo líto, když jsme viděli, v jakém zuboženém stavu je tato památka. Lepší by určitě bylo, kdyby vstupné bylo vyšší a výtěžek se použil na opravu památky.

V Dillí, stejně jako v dalších indických městech, zapůsobí nejvíce na člověka obrovské sociální kontrasty. Na jedné straně nádherné historické památky, obrovský duchovní síla indické civilizace ale také moderní čtvrtě s mrakodrapy, na straně druhé otřesná bída, která není nijak maskována, ale je naopak stavěna na odiv. Všude polehávají a posedávají žebráci a nemocní lidé a snaží se od místních i turistů urvat jakoukoliv almužnu. Bezprizorní děti, statisíce bezdomovců žijících na ulici, zápach a špína, absence i té nejzákladnější hygieny, to všechno udeří Evropana do očí, uší do nosu. Indii prostě vnímáte všemi smysly! A připadáte si přitom trochu provinile, jako zloděj, jako byste Vy mohli za to, že jste zdraví a neskutečně bohatí, zatímco Oni jsou nemocní a žijí v otřesné bídě…

Místem, jehož návštěva je pro návštěvníka Dillí téměř povinná, je Rádžghat. V tomto parku je památník Mahátmy Gándhího. Jedná se o posvátné místo pro všechny hinduisty a chodit se sem může pouze naboso stejně jako do jiných svatých míst. Vchod do parku zdobí všudypřítomné svastiky, posvátná hinduistická znamení. Svastika a árijský původ většiny Indů byly bohužel později zneužity a zdiskreditovány nacistickými ideology. Jaký to kontrast mezi „nacistickým“ symbolem a   Gándhím, který zásadně odmítal jakékoliv násilí!

Co by to bylo za návštěvu Indie, kdybychom nenavštívili hinduistický chrám? Neboť jsme se na místě rozhodli, že z Indie poletíme domů a s hrůzou jsme si uvědomili, že zatím jsme viděli jen samé sikhské a muslimské památky.  Poslední den našeho indického pobytu jsme si tedy najali motorikšáka, a ten nás zavezl do hinduistického chrámu Lakšmínarájan. Chrám vypadá velice moderně. Na první pohled zaujmou sochy slonů, všudypřítomné posvátné svastiky, sochy a oltáře božstev a bohatá květinová výzdoba (dostal jsem v chrámu kolem krku i květinový věnec).

Ale každá sranda někdy skončí a pro nás toho dne skončil náš indický pobyt. Rikšák nás zavezl ke svému „příteli“(agentovi cestovní kanceláře, kterému evidentně za bakšiš dohazoval klienty), který nám prodal kýženou letenku. Bohužel destinace Praha – Ruzyně zrovna na skladě nebyla, takže jsme koupili letenku z Dillí přes Moskvu do Frankfurtu nad Mohanem se společností Aeroflot. A  zanedlouho už jsme s naším „přítelem“ rikšákem (celý den se samozřejmě tvářil, že nás vozí zadarmo jako náš přítel) uháněli motorikšou na letiště.

Po dlouhém dohadování jsme zaplatili za jeho „nezištné“ služby celkem rozumnou cenu (ani se moc, vzhledem k předpokládané tučné provizi od prodavače letenek, kterému nás dohodil, nevzpíral) a za pár hodin už jsme viseli v ruském letadle někde nad Himálajem. Naše ˝velká expedice˝, kdy jsme stopem, autobusy a vlaky dojeli po souši z Prahy až do Indie, skončila. Za pár okamžiků přistaneme v blahobytné, ale trochu nudné Evropě a zapadneme do šedi každodenní reality. Vzpomínky na tuto cestu však nikdy úplně nevyblednou !!!