Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
V prosinci, kdy jsme pobývali na Srí Lance, začíná poutní sezóna výstupů na nejposvátnější horu Srí Lanky, Adamův štít (Adam’s Peak, Sri Pada, 2,243 m.n.m.). Takže na tento významný kopec jsme samozřejmě museli vystoupit i my.
Adamův štít – hora nejposvátnější
Nejvyšší horou Srí Lanky je Pidurutalagala (2,555 m.n.m.), horou nejposvátnější je však Adamův štít. Leží v jihozápadní části srílanské Vysočiny a měří 2,243 metrů. Český název je doslovným překladem názvu anglického (Adam’s Peak), někdy se též používá překlad Adamova hora. Místní název je ovšem buď Samanalakanda („Motýlí hora“), nebo Sri Pada(„Posvátná šlépěj“). Podle legendy totiž kdosi na vrcholu Adamova štítu zanechal ve skále otištěnou šlépěj svojí nohy.
Je zajímavé, že o tom, že stopa na vrcholu Adamovy hory je posvátná, nepochybují obyvatelé Srí Lanky vůbec, ať jsou jakéhokoliv vyznání. Kdo je však „autorem“ otisku, v tom už se jednotlivá náboženství mezi sebou neshodnou. Jelikož je na Srí Lance nejvíce buddhistů, nejrozšířenější je verze, že stopu na vrcholu zanechal sám Buddha. Hinduisté ovšem tvrdí, že šlépěj je Šivova a muslimové favorizují prvního člověka, Adama, který je významnou postavou i pro muslimy.
Křesťané pak stopu připisují buď rovněž Adamovi (odtud tedy název Adam’s Peak), nebo apoštolu Tomáši, který podle legendy šířil křesťanství v Indii a zastavil se i na Srí Lance.
Ať už je pravdivá či nepravdivá kterákoliv verze, je Adamův štít posvátnou horou pro všechna náboženství na ostrově a jedním ze dvou nejposvátnějších míst na Srí Lance vůbec (tím druhým je chrám Buddhova zubu v Kandy, který je ovšem posvátný pouze pro buddhisty). Příslušníci všech náboženství tedy konají poutě na tuto posvátnou horu. Poutní sezóna trvá obvykle od prosince do května. Vystoupit na Adamův štít lze kdykoliv během dne, ovšem většina poutníků a prakticky všichni turisté lezou na vrchol po půlnoci, aby uviděli východ slunce a spatřili tajemný trojúhelníkový stín, který hora vrhá na okolní krajinu.
Výstup na vrchol
Měli jsme štěstí, že v prosinci, kdy začíná poutní sezóna, jsme zrovna byli na Srí Lance, takže jsme si samozřejmě výstup nemohli nechat ujít. Místem, odkud většina poutníků vychází, je vesnice Dalhousie (též se někdy přepisuje Delhousie). Samotná vesnice je pro Srí Lanku dosti netypická. Je to tu samý hotel a hlavní ulici lemují v poutní sezóně spousty krámků a restaurací.
Ve stáncích se prodává zboží jako u nás o pouti – z potravin hlavně sladkosti a z ostatního sortimentu převažují dosti nevkusné hračky a další suvenýry. Mezi tím vším je samozřejmě sem tam i nějaká socha Buddhy či menší chrámek. V samotné vesnici ale výrazně převažuje komerce nad duchovnem. Ono se ani nelze místním moc divit – poutní sezóna trvá méně než půl roku a během ní je potřeba vydělat si na celý rok, protože mimo sezónu sem skoro nikdo nejezdí a většina stánků, restaurací a hotelů je zavřených.
My s Jardou jsme sem dorazili jednoho krásného odpoledne autobusem z Kandy. Toho dne bylo hezky a z autobusu jsme se mohli kochat krásnými výhledy na okolní krajinu. Na zdejší Vysočině se střídají čajové plantáže s borovými a eukalyptovými lesy a palmami. Autobus se točí v četných serpentinách. Když se správně natočí, můžete občas v dálce zahlédnout výraznou špičatou horu – Adamův štít.
V Dalhousie jsme se ubytovali v hotelu s krásným názvem White House a vyrazili na procházku po vesnici. Kromě spousty již zmíněných pouťových stánků toho v samotné vesnici moc k vidění není. Večer před výstupem jsme si chtěli zajít na pivo, ale v tomto posvátném místě se alkohol téměř nikde neprodává. S výjimkou největšího hotelu ve vesnici.
Tam bylo pivo sice trochu dražší než jinde, zato tady ale mají krásný výhled přímo na Adamův štít. Začala padat tma, a tak jsme popíjeli a z terasy pozorovali, jak se na Adamově hoře postupně rozsvěcují malá světýlka. Světýlka postupně vytvořila dlouhého světelného hada – tudy vede cesta na vrchol, kudy proudí davy poutníků, a proto je cesta v noci osvětlena.
V hotelu jsme potkali naše „staré známé“ – Čechy, se kterými jsme letěli po trase Frankfurt – Doha – Colombo. Bydleli na pláži v Hikkaduwě a občas vyráželi na výlety po okolí. Znovu jsme je potkali o několik hodin později na vrcholu Adamova štítu a o několik dní později i přímo v Hikkaduwě, kde bydleli asi 50 metrů od našeho hotelu. Svět je malej…
S pitím jsme to samozřejmě nepřeháněli a šli jsme brzy spát. Po půlnoci bylo totiž třeba vyrazit na výstup. Na vrchol Adamova štítu je to 7 kilometrů daleko a čeká nás 4,800 schodů. Nahoru se dá vylézt (podle průvodce) za 2.5 – 4 hodiny. Turisté tedy většinou vyráží kolem druhé hodiny ranní či nepatrně později, protože slunce vychází přibližně mezi 6:30 a 6:40 ráno.
My jsme vstali v půl třetí a ve 2:45 ráno vyrážíme směrem k vrcholu. Zpočátku jdeme hodně rychle. Cesta je všude dobře osvětlená pouličním elektrickým osvětlením a nelze tady zabloudit. Jen občas se cestičky rozdvojují – to když je zde odbočka k nějakému chrámu. Menších buddhistických svatostánků je cestou spoustu a mnoho z nich je otevřeno i v noci. Poutníci se tu pomodlí a většinou přispějí do kasičky na milodary. Cestou potkáváme zástupy poutníků i turisty.
Zatímco turisté jsou na výstup celkem dobře vybaveni stejně jako my (horské trekové boty), místní poutníci chodí na vrchol většinou v ťapkách nebo dokonce bosi! Cesta se postupně stává velmi strmou a jde se již prakticky jen po schodech. Jdeme docela rychle, výstup je to ale velmi ostrý. Po cestě míjíme řady čajoven, kde je všude (ve čtyři hodiny ráno!) otevřeno a kromě čaje si tu můžete dát i něco na zub. Někteří poutníci už na vrchol vylezli večer a teď jsou směrem dolů. Funím cestou do kopce a cestou se občas skoro stydím.
Já, mladý, bohatý turista ze západu, s perfektním vybavením (berte s rezervou – ale v porovnání s místními to berte doslova) a proti mně schází ze schodů babka, které je dobrých 80 let. Schody jsou vysoké, ve velmi zanedbaném stavu, takže si musíte dávat pozor, abyste si nezvrkli nohu. Babka tedy jde pomalu, opatrně klade bosou (!) nohu na kameny pod sebou. Jde to z tuha, terén je nerovný a babka navíc nese v náručí malé dítě (vzhledem k jejímu věku bych to tipnul na pravnouče)…
Takže i když už toho mám během výstupu docela dost, při pohledu na babku se zastydím, zatnu zuby a pokračuji dál. Kousek pod vrcholem jsem nicméně nevydržel a zaplul na půlhodinku do jedné z čajoven. Dal jsem si dva čaje a něco na zub a pak už to byla na vrchol hračka. Cesta na vrchol mi nakonec trvala 2¾ hodiny, včetně půlhodinové přestávky na zmíněné občerstvení. Takže pokud jste fyzicky zdatní, dá se to vyběhnout za dvě hodiny, ale je to makačka.
Na vrcholu už jsou desítky, možná i stovky lidí. V nejvyšším bodě vrcholové plošiny je buddhistický chrám, při vstupu se musíte zout. Majitelka hotelu Pink House v Kandy mi dala 50 rupií, abych je hodil do kasičky na vrcholu Adamova štítu jako milodar. Rád jsem jí vyhověl. Pak čekám s foťákem spolu s davy dalších poutníků a turistů na východ slunce. Postupně se rozednívá. Je docela zima, ale hezky a jsou odsud krásné výhledy na okolní horskou krajinu.
Konečně slunce vyjde. Většina lidí hledí mžouravě do slunečních paprsků, nejkrásnější výhled je ale na druhé straně hory. Hora vrhá krátce po východu slunce dokonale trojúhelníkovitý stín do kraje. Jak slunce stoupá, stín se postupně stahuje směrem k hoře a trojúhelník se zmenšuje, až zanikne docela. Je obdivuhodné, jak může něco tak nepravidelného jako je vysoká hora vrhat tak perfektní trojúhelníkovitý stín. Buddhisté ovšem věří, že to není samo sebou, protože trojúhelníkovitý stín je pro ně symbolem tzv. trojitého klenotu (ten označuje Buddhu, jeho učení a Sanghu, tj. komunitu buddhistických mnichů).
Jarda se na vrcholu kochá trochu déle než já, a tak sestup absolvuji s Čechy, se kterými jsme před necelým půl dnem popíjeli v hotelu pod horou. Sestup nám trvá hodinu a 50 minut. Je to celkem pohoda, jde se z kopce, ale na rozbitých schodech je třeba být opatrný a často se držíme zábradlí, které lemuje schody na mnoha místech.
Ráno po sestupu spát už nejdeme, platíme za hotel a vyrážíme s Jardou dál, do města Nuwara Eliya, do centra pěstování čaje. Naši známí Češi jedou zpět do Hikkaduwy a my doufáme, že je opět za pár dní potkáme v Hikkaduwě (a že se tak stalo, to si můžete přečíst v jiném článku).
Adamův štít – Praktické informace
kursy v prosinci 2008: 1 USD = 110 LKR, 1 EUR = 142 LKR, takže velmi přibližně 1 Kč = 5 LKR (srílanských rupií)
Doprava
Z Kandy jsme jeli do Dalhousie dvěma autobusy (přestup v Hattonu, kde jsme čekali 1.5 hodiny na další autobus, což je na Srí Lance naprostá výjimka – jindy jede bus kamkoliv ihned):
Kandy – Hatton 75 LKR (70 kilometrů, 2 hodiny jízdy)
Hatton – Dalhousie 60 LKR (2 hodiny jízdy)
Z Dalhousie do Nuwara Eliya jsme pak jeli také dvěma busy s přestupem v Hattonu.
Dalhousie – Hatton 60 LKR
Hatton – Nuwara Eliya 90 LKR (43 km, menší, na místní poměry drahý autobus)
Ubytování – Dalhousie
V Dalhousie je jeden nebo dva luxusní hotely a mnoho menších, skromných a levných hotýlků. Bydleli jsme v hotelu White House. Pojmenování se sídlem prezidenta USA asi nesouvisí, protože mnoho hotelů na Srí Lance má názvy podle barev – v Kandy jsme spali v Pink House, v Dalhousie byly kromě White House i Yellow House a Green House. White House byl nejlevnějším hotelem na celé Srí Lance, ve kterém jsme spali. Pokoj na jednu noc pro dvě osoby stál 500 LKR.
Různé
V hotelu s vyhlídkou na Adamův štít jsme si dali pivo za 200 LKR (0.625 litru, lahvová dvanáctka Lion Lager). Ceny jídel v restauracích v Dalhousie jsou „standardní cejlonské“, takže velmi nízké, zatímco v čajovnách při samotném výstupu jsou ceny na místní poměry velmi předražené – přesto Vás to rozhodně finančně nezruinuje (za dva čaje, dvoje malinké oříšky a chlebovou placku jsem dal 220 LKR, což je pro místní pořádná pálka, ale pro nás je to pořád méně než padesátikoruna…). Vstupné ani žádné jiné poplatky se při výstupu na Adamův štít neplatí.
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.