Filipíny III.–Jihovýchodní Luzon a Manila

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Jihovýchod ostrova Luzon mi kdosi doporučil v nějaké internetové diskusi. Nachází se tu především dvě turistické atrakce – nejkrásnější filipínská sopka Mayon a místo, kde si lze zašnorchlovat s největšími žraloky na světě. Nakonec jsem se opět přesunul do Manily, kde jsem strávil dva dny.

Sopka Mayon

   Sopka Mayon (Mayon Volcano, též Mount Mayon), ležící u města Legaspi na jihovýchodě ostrova Luzon, je považována za nejkrásnější sopku na Filipínách. Její efektní, strmý, dokonale symetrický kužel (údajně nejsymetričtější na světě) ční do výšky 2421 metrů nad mořem. Toto číslo ovšem není úplně vypovídající. Je třeba si uvědomit, že sopka se zvedá prakticky z mořské hladiny.

Převýšení je tedy vskutku impozantní. Základna sopky je široká 48 kilometrů, obvod této základny je kolem 130 kilometrů. Lze ovšem najít i jiné údaje. Nadmořské výšky činných sopek se totiž dost často mění.

A Mayon je sopka velice činná! Od roku 1616 (první historicky doložená erupce) do roku 2009 (zatím poslední výbuch) vybuchla Mayon celkem 49x. Z hlediska počtu lidských obětí bylo nejhůře v roce 1814, kdy při erupci zahynulo asi 2200 lidí (viz též níže). V roce 1897 vulkán soptil nepřetržitě sedm dní a lávový proud pohřbil vesnici Bacacay, na kterou navršil patnáctimetrovou vrstvu lávy.

Při erupci v roce 2006 pak zahynulo 1266 lidí. Jako na potvoru totiž během výbuchu přišel ještě hurikán a přívalové deště způsobily vznik bahenního proudu (bahno obsahovalo hlavně sopečný popel), který pak řadu lidí pohřbil přímo v jejich domovech. Lidé v Legaspi mají zřejmě hodně pevné nervy či mimořádně silnou víru. Já bych tedy na úpatí tak aktivního vulkánu bydlet věru nechtěl.

Filipínský deník číslo 3

Středa 11. května 2011   Přesun Puerto Princesa (Palawan) – Donsol (jihovýchodní Luzon)

Ráno jsem odjel tricyklem na letiště. Odbavení proběhlo normálně. Zajímavé je, že na každém letišti na Filipínách se platí jiný vnitrostátní letištní poplatek. V Puerto Princesa to bylo směšných 40 pesos (= 16 Kč; v Manile je to 200 P). I na letišti v PP bylo ráno docela dost lidí, letí odsud těsně po sobě několik letadel různých společností. Vyletěli jsem s mírným zpožděním, let trval celkem 56 minut. V Manile jsem si vyměnil na letišti australské dolary za filipínská pesos a přestoupil jsem na další let do Legaspi.

Toto město se též často přepisuje se „z“, Legazpi. Žije v něm asi 200000 obyvatel. Druhý let trval jen 37 minut a nabrali jsme další zpoždění, takže v Legaspi jsem přistáli skoro o hodinu později. Za Legaspi se tyčí sopka Mayon, jejíž vrchol byl ovšem skryt v mracích. Z letiště jsem se přesunul tricyklem na stanoviště minivanů, odkud jsem pak jednou dodávkou dojel do 45 kilometrů vzdáleného Donsolu. To je veliká vesnice, která má přibližně 50000 obyvatel (věřte mi, opravdu to nemá městský charakter, i když zde žije tolik lidí).

Zde jsem hned natrefil na hotel Santiago Lodging House, zmíněný v Lonely Planet, ve kterém jsem se ubytoval. Zbytek večera jsem strávil klábosením s dalšími hotelovými hosty, jídlem a na chvíli jsem se byl podívat na basket. Basketbal je totiž nejpopulárnější sport na Filipínách. Jednak mi to jeden chlápek potvrdil, ale hlavně je to vidět přímo na ulici. Už poslední den v Puerto Princesa jsem se byl večer podívat na basket. Měli tam ovšem jen jeden koš, ale jinak to bylo docela na úrovni – nechyběl rozhodčí, časomíra odpočítávající čistý čas, klakson houkající konec čtvrtiny a dokonce tu měli i improvizovanou tabuli se skóre – nebyla ovšem elektronická, nýbrž dvě dívky, každá na své straně, neustále mazaly houbou skóre a psaly aktuální stav.

V Donsolu mají mnohem lepší hřiště. Hraje se venku, na dva koše a mají tu dokonce hned dva rozhodčí. Filipínci ten basket hrají fakt dobře. Jsou neuvěřitelně obratní, jen mi přijde, že žonglování s míčem jde občas na úkor přesnosti střelby. Večer je venku příjemně, svítí umělé osvětlení. A hlavně, zápas sledovalo přímo tak 200-300 diváků. Nevím, kolik jich u nás chodí na nejvyšší basketbalovou soutěž, ale o moc víc asi ne. Nepřímo se pak účastní dalších pár set lidí, kteří se potulují okolo. Lidi jsou v ulicích, stánkaři prodávají jídlo a pití, mrňata a randící teenageři vyrazili na procházku a vedle toho se jen tak mimochodem hraje basket.

Na Filipínách to žije hlavně večer. Moc se mi to líbilo. Dokonce se tu hraje i hazard. Mají tady jakousi obdobu rulety. Sází se ale jen na červenou a bílou barvu, nula neexistuje, a losuje se tak, že se do malého koše hodí dva pinpongové míčky, které pak dopadnou na šachovnici, kde jsou bílá nebo červená pole. A na to se sází peníze přímo na hrací plochu, asi jako u nás v gotesu.

   Poznámky: 1) Ačkoliv Filipíny jsou na tom ekonomicky zhruba stejně jako Indonésie, ve srovnání s Indonésií jsou v něčem sto let za opicemi. To se týká zejména bankomatů. Například na Palawanu jsou bankomaty (ATM) pouze v Puerto Princesa, ale je jich tu jen pár. Na letišti je jeden, ale vydává peníze jen držitelům karet vydaných na Filipínách.

Mnoho filipínských bankomatů si navíc za výběr jakékoli částky účtuje poplatek 200 pesos (ještě navíc k tomu, co si strhne banka v Česku). Mimo Manilu je obtížné najít bankomat, který by vám vydal peníze a ještě vás navíc nezkásnul. Mobilní síť naopak na Filipínách funguje skoro všude. 2) Na filipínských silnicích téměř nepotkáte osobní auta. Jezdí zde hlavně veřejná doprava (autobusy, jeepney, minivany, tricykly) a náklaďáky.

Čtvrtek 12. května 2011   Donsol – nevydařený výlet za „neviditelnými“ žraloky

Ráno jsme si i se spolubydlícími z hotelu vzali tricykl a dopravili jsem se k visitor centru, odkud se jezdí na lodi za velrybími žraloky. Ve visitor centru jsem zaplatili celkem 1000 pesos na osobu a vyrazili jsem na moře. Bylo nás pět turistů a pět mužů posádky. Loď vypadá stejně jako ta v El Nido – jedná se o úzký a dlouhý, ale stabilní člun s motorem. Stabilita člunu je vyvážena z každé strany jedním vahadlem.

   Žralok velrybí (Rhincodon typus, anglicky whale shark, filipínský lokální název je butanding) je největším druhem žraloka na zeměkouli. Občas se v českých pramenech píše, že je to největší ryba, což ovšem není pravda. Vychází se přitom z anglicky psaných zdrojů, které uvádějí, že žralok velrybí je „largest fish“. Jenže anglické slovo „fish“ neznamená pouze rybu, nýbrž téměř jakéhokoliv živočicha, plovoucího v moři. Takovými „rybami“ jsou rovněž medúzy (anglicky jellyfish), raci (crayfish) a jiní korýši (shellfish) a další potvory.

Pokud se ovšem budeme držet českého názvosloví, pak žraloci se řadí (spolu s rejnoky například) do samostatné živočišné třídy „paryby“ (Chondrichthyes). Paryby mají mimo jiné, na rozdíl od ryb, chrupavčitou kostru. Žralok velrybí se pak od ostatních žraloků liší především způsobem obživy. Přízvisko „velrybí“ sedí nejenom díky jeho velikosti. Podobně jako většina druhů velryb se totiž žralok velrybí živí především planktonem, i když příležitostně spolkne i nějakou tu malou rybku či sépii. Hubu má skutečně jako vrata a v ní tisíce drobných zoubků, seřazené ve 300 – 350 řadách.

Těmi ovšem potravu nekouše ani nežvýká, nýbrž je používá (podobně jako velryby kostice) k filtrování drobné potravy. O velikosti těchto tvorů se vyprávějí legendy, které ovšem zřejmě přehánějí. Prospekt, který jsem dostal v Donsolu, tvrdí, že žraloci velrybí mohou dosáhnout délky až 18 metrů, hmotnosti 40 tun a dožívají se až 100 let. Lze se setkat i se senzačními údaji o délce přes 20 metrů. Spíše bych ale věřil střízlivějším odhadům.

Podle Wikipedie měl zatím nejdelší spolehlivě změřený jedinec žraloka velrybího délku „jen“ 12.65 metru, nejvyšší zaznamenaná hmotnost pak zatím byla 36 tun. Délka dožití je odhadována na 70 let. Žralok velrybí žije, na rozdíl od velryb, pouze v tropických mořích.

   U Donsolu je jedna z největších koncentrací těchto obřích mořských tvorů na světě. Turistický boom nastal v Donsolu teprve roku 1998. Tehdy jeden potápěč natočil kamerou žraloky velrybí a z ospalé vesnice se rázem stalo jedno z nejturističtějších míst na Filipínách. Lying Planet tvrdí, že pokud jedete pozorovat žraloky v hlavní sezóně, tedy od února do května, není otázka, jestli žraloka uvidíte, ale kolik jich uvidíte.

Když je příznivý den, můžete jich prý vidět i 15… Je fakt, že turisté, které jsem potkal na Palawanu, mi říkali, že jich viděli během dvou dnů 10, což je slušné. Do vody se ke žralokům skáče se šnorchlem, brýlemi a ploutvemi – přístrojové potápění je zde zakázáno a od žraloků musíte udržovat vzdálenost minimálně tři metry (a od ocasu čtyři). Maximálně se ke žralokovi může přiblížit 6 lidí, z čehož vyplývá nejvyšší povolená kapacita člunů pro turisty. Tolik teorie.

   V praxi se náš výlet proměnil v dlouhé, třiapůlhodinové bezvýsledné křižování podél břehů. Nenarazili jsme ani na jednoho jedince, ani ploutev se nevynořila, prostě nic. A to přesto, že lodí bylo celkem sedm a jeli jsem v rojnici, takže by nám obří žralok těžko proklouzl. Zaslechl jsem, že je prý ve vodě špatná viditelnost, způsobená nedávnými prudkými dešti, které naplavily do moře spousty zeminy.

Žraloci se tedy ponořili níž a lze je z hladiny jen těžko spatřit. Včera prý turisté zahlédli alespoň jednoho, my jsem ovšem dnes měli nehoráznou smůlu. Alespoň jsem se projeli po Sibuyanském moři, což je vodní plocha, o které jsem předtím jaktěživ neslyšel, a to učím zeměpis. Na svou obranu musím ovšem uvést, že toto meziostrovní moře je zakresleno v málokterém atlase.

   Od Visitor centra jsem pak došel pěšky do hotelu, kde jsem zaplatil a nasedl jsem na jeepney do Legaspi. Jeepney mě vysadil ve městě Daraga, což je de facto předměstí Legaspi. Jelikož jsem sem chtěl stejně zítra vyrazit a navíc noční autobus do Manily jede přímo odsud, ubytoval jsem se zde v jednom lehce obskurním hotelu. Recepční ze mě byl dost vykolejený; běloši tu evidentně moc často nenocují, jelikož v LP není samozřejmě o hotelu ani zmínka.

Pátek 13. května 2011   Daraga a Cagsawa Ruins

Původně jsem se chystal udělat túru na sopku Mayon a chtěl jsem vylézt dejme tomu do poloviny tohoto 2421 metrů vysokého kopce, ale pak  jsem si řekl, že se spokojím pohledem na něj z uctivé vzdálenosti. Dobře jsem udělal. Jednak jsem se tolik nezpotil a navíc jsem viděl dva krásné kostely s Mayonem v pozadí.

Mayon je vskutku nádherná. Poprvé jsem ji zahlédl, když se naše letadlo z Palawanu chystalo na přistání v Legaspi. Její vrchol ovšem nebyl vidět, byl zahalen v mracích. Oblaka se kolem této krasavice honí neustále, takže někdy není vůbec vidět. Zato když je celá odhalená, vyniknou její ladné dokonalé křivky. Mayon je často označována za „nejperfektnější“ sopku na světě, a to především kvůli dokonalé symetrii jejího kužele.

   Neméně zajímavé jsou ovšem i dvě památky, které jsem navštívil. První z nich se jmenuje Cagsawa Ruins. Jedná se o krásnou zříceninu kostela, kolem níž jsou pak rozesety již celkem nezajímavé základy dalších budov. Z kostela (postaven po roce 1724) se vlastně pořádně zachovala akorát kostelní věž, ale ta stojí zato. Je to ruina, porostlá kapradím.

Zde můžete pořídit klasickou fotku kostelíku s mohutným kuželem vulkánu v pozadí. Ruiny jsou vlastně jakýmsi památníkem katastrofy, která nastala 1. února 1814. Erupce sopky Mayon tehdy zabila asi 2200 lidí. Z toho asi 1200 lidí zahynulo právě v tomto kostelíku, ve kterém se schovali. Zřejmě se modlili k Bohu a věřili, že je zachrání. Bohužel Bůh tehdy asi zaspal nebo u něj měli místní obyvatelé nějaký vroubek, protože všichni byli v tomto kostele pohřbeni zaživa a svatyně byla pokryta vrstvou sopečných pum a lávou.

Dnes je Cagsawa poutním místem a zároveň turistickou atrakcí, kde se dokonce platí symbolické vstupné. A je tu spousta filipínských turistů a stánky se suvenýry. Hned vedle turistického areálu dokonce nějaký podnikavec postavil hotelový komplex s několika bazény (je to tu jak pěst na oko). Potkal jsem tu i jednoho bělocha, ale jinak jsem byl za exota. Opět se se mnou místní holky fotily, což mi dělá moc dobře J. Od ruin jsem se pak přesunul zpět do Daragy. Zde, hned nad mým hotelem, stojí nádherný barokní kostel, daleko nejhezčí, co jsem viděl na Filipínách.

Jmenuje se The Nuestra Señora de la Porteria Church, stojí na vršku Santa Maria Hill a byl postaven roku 1773. V současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí, kdy se mimo jiné bělí fasáda. Zastihnul jsem zřejmě práce v nejzajímavější fázi – většina fasády už vypadá jako nová, ale kostelní věž je stále ještě ruinou, ovšem velmi krásnou a připomíná tu v Cagsawě.

Kontrast mezi zchátralou věží a rekonstruovanou fasádou je pozoruhodný. Nakouknul jsem i dovnitř, ale zde je naopak stavba velmi nehezká. Jsou tu v podstatě jen holé stěny a ta trocha výzdoby, co tu je, je fungl nová. Jelikož kostel stojí na kopci, je odsud rovněž nádherný pohled na Mayon.

   Odpoledne jsem strávil zevlováním po městě, abych to nějak přečkal do odjezdu nočního autobusu do Manily. Mimo jiné jsem po dlouhé době zašel na placený internet – cena 20 P (8 Kč) na hodinu je opravdu úžasná a přitom připojení bylo velmi rychlé.

Sobota 14. května 2011   Manila

Jelikož v hotelu Lovely Moon v Manile, kde jsem se opět ubytoval, je výborné wifi připojení, strávil jsem většinu dne u počítače. Jsem na internetu už vpravdě závislý; příště budu muset jet někam úplně mimo civilizaci, kde není signál J. Zašel jsem do nedalekého nákupního mallu Robinson’s Place, kde má mimo jiné pobočku společnost Cebu Pacific.

Tam jsem si vystál 1.5-hodinovou frontu (zdejších šest zaměstnanců věru nepracuje zrovna stachanovským tempem…), abych mohl opět reklamovat, že mi ti lumpové strhli z účtu platbu za letenku dvakrát. Slečna za přepážkou evidentně nevěděla, která bije. Nejdříve se asi pětkrát ptala své kolegyně a pak mi slíbila, stejně jako pán na jiné pobočce před 11 dny, že se mi ozvou mailem. Silně o tom pochybuji, nicméně dále si kvůli necelé tisícikoruně nervy cuchat nehodlám. Do toho mi ještě napsali mail z jiné společnosti, že mi přebukují letenku z Paříže do Prahy.

Tak už by ta překvapení ohledně letenek mohla dát pokoj… Z jednoho velkého nákupního mallu jsem se pak přesunul do toho úplně největšího v Manile. Jmenuje se Mall of Asia. Kromě ledové plochy, kterou zrovna chystali na nějaký koncert, jsem tu ale neviděl nic zajímavého. Je ovšem fakt, že takhle obrovská nákupní střediska u nás nejsou.

Navíc v Manile více kontrastují s pouliční realitou. V mallech je totiž čisto, bezpečno (všude stojí ochranka) a chladno (klimatizace), zatímco venku je vedro, bordel, špína a smrad. Ceny jsou v mallech na filipínské poměry hodně nadprůměrné, ale pořád jsou nižší než v České republice. Filipíny jsou opravdu hodně levnou zemí a pohodlně se vejdu s rozpočtem do 500 Kč denně (kromě letenek), stejně jako v Malajsii.

Neděle 15. května 2011   Poslední celý den na Filipínách

Strávil jsem ho celý v Manile. Ráno jsem vyrazil na Čínský hřbitov (Chinese Cemetery), jelikož tento je často zmiňován jako zdejší známá turistická atrakce. Celý hřbitov je obehnaný zdí a vypadá spíše jako městečko než jako pohřebiště. To, co se jeví jako domky, jsou ovšem hrobky bohatých Číňanů. Mezi „domy“ pak vedou klasické ulice (mají i názvy, psané latinkou i čínsky).

Zdá se, že několik domů je skutečných a že zde i pár lidí bydlí. Hodně ponuře pak působí místo, kde jsou pohřbeny malé děti a novorozenci. Tito mají vymezeny pouze malé kóje a zřejmě jsou pohřbíváni mimo rodinné hrobky. Asi tak polovina těchto hrobů patří dětem, které zemřely těsně po porodu, neboť mají na náhrobním kameni uveden stejný den narození i úmrtí.  Drsné… Celkově mě ale hřbitov zase nějak extra nenadchnul.

Filipíny, Luzon, Manila, sopka mayon, Puerto Princesa, Palawan, Donsol, Daraga, Cagsawa Ruins, Čínský hřbitov,

   Zbytek dne jsem strávil prací na počítači a plánováním další cesty, neboť procházet se šílenou Manilou v odpoledním vedru (máme už polovinu května a slunce pěkně praží) mě nelákalo. Manila je opravdu nehezká a není v ní vůbec nic, co by stálo za vidění. Pokud neuvidíte staré město nebo Čínský hřbitov, o moc nepřijdete.

Podle mého názoru je Manila nejhnusnějším velkým městem (nad milion obyvatel), které jsem kdy navštívil.

Jakarta je taky hrozná, ale Manila je ještě horší. Jediné, co se dá dělat v Manile, je nakupování a konzumace. Také manilské metro (nadzemní) je celkem fungující a čisté. Jinak je ale Manila opravdu tristním místem.

Filipíny – highlights

   1) El Nido, Palawan – příjemné městečko, ze kterého se dají dělat hezké výlety na okolní ostrovy. Doporučuji zejména výlet A.

   2) Batad a Banaue, severní Luzon – rýžové terasy. Hezčí jsou ty v Batadu.

   3) Jeskyně Lumiang a Sumaging, Sagada, severní Luzon. Průchod (či spíše průlez) jeskynním systémem je velmi zajímavou zkušeností, ale bez průvodce tam nelezte.

   4) Sopka Mayon a okolí, jihovýchodní Luzon. Doporučuji navštívit kostel v Daraze i Cagsawa Ruins.

   5) Podzemní řeka v Sabangu, Palawan. Projížďka jeskyní po Podzemní řece je pěkná.

   Samozřejmě opět zmiňuji jen místa, která jsem osobně navštívil. Celkově mě Filipíny úplně nezklamaly, ale ani nenadchly. Zatím všechny země jihovýchodní Asie, které jsem do teď navštívil (Thajsko, Indonésie, Singapur), se mi líbily víc. Ještě jsem byl chvíli v Malajsii, ale zatím jsem toho moc neviděl. To ovšem hodlám brzy napravit, neboť v Malajsii bych chtěl strávit většinu zbývajícího času. Do konce Cesty zbývá už jen 2.5 měsíce…

Filipíny III. – jihovýchodní Luzon a Manila – shrnutí a praktické informace

orientační kurs v květnu 2011: 1 P (filipínské peso) = 0.40 Kč

   Letenka Puerto Princesa (Palawan) – Manila – Legaspi: 1456 Kč. Koupeno přes internet u společnosti Cebu Pacific (filipínská nízkonákladovka). Na letišti v Puerto Princesa se musí extra  zaplatit vnitrostátní letištní poplatek 40 P, při přestupu v Manile se pak už nic neplatí.

   Autobus Daraga – Manila: 470 kilometrů, 12 hodin jízdy, 628 P

   Jiná doprava: Puerto Princesa: tricykl z hotelu na letiště (cca 3 kilometry) 50 P. Legaspi: tricykl z letiště na stanoviště minivanů (cca 3 kilometry): 50 P. Minivan Legaspi – Donsol: 45 kilometrů, 1.5 hodiny jízdy, 75 P,  jeepney Donsol – Daraga (40 kilometrů, 1.5 hodiny) stál 70 P. Daraga – Cagsawa Ruins (cca 3-4 kilometry): tricykl 50 P, jeepney 8 P.

   Ubytování: Donsol: Santiago Lodging House – 500 P za pokoj. Pokoj ujde, sociálka zoufalá. Daraga – Arvic Pension House – 350 P za pokoj. Manila – Lovely Moon Pension Inn (ve čtvrti Malate): 400 P za pokoj s větrákem + výborné wifi připojení zdarma.

   Kursy měn na letišti v Manile (11.5.2011 – nákup): 1 AUD = 45 P, 1 USD = 42 P, 1 EUR = 60 P. Kursy na letišti jsou férové (jinde jsem viděl nepatrně lepší, ale i horší kursy) a neplatí se žádné poplatky (měnil jsem tu zbylé  australské dolary).

   Jídlo a pití: Legaspi: supermarket – litr jogurtového nápoje 82 P, kilo banánů 32 P. Donsol – stánky a pouliční krámky: pivo Red Horse (500 ml láhev, 6.9% alkoholu) 33 P, jedno kuřecí obalované stehýnko (a la KFC) 25 P, malý pytlík popcornu 5 P, 1.5 litru vody ve „water filling station“ 10 P. V restauraci jsem si dal palabok. Za 125 P mi donesli velikánskou porci rýžových nudlí, posypaných vajíčkem, mletým masem a krevetkami. Bylo to dobré, ale nedojedl jsem, byla toho fakt hromada.

   Donsol-výlet lodí za velrybími žraloky: Stál  mě 1000 P. 300 P je registrační poplatek. Celý člun i s posádkou stojí 3500 P, maximálně veze šest lidí. Nás bylo 5, takže jsem platili 700 P na osobu. Ještě jsem zaplatil 150 P za půjčení ploutví (pokud si potřebujete půjčit i brýle a šnorchl, zaplatíte dalších 150 P). Jízda trvala 3.5 hodiny, neviděli jsem nic.

   Cagsawa Ruins: vstupné 10 P.

   Internet (Daraga): 20 P na hodinu (!).