Iquitos je nejenom největším, ale také nejdůležitějším, nejznámějším a neturističtějším městem peruánské Amazonie. Pokud jedete do Peru a chcete poznat Amazonii, tohle je to správné místo pro Vás!
Historie Iquitos
Iquitos byl založen jako jezuitská misie někdy kolem roku 1750. Zpočátku byl Iquitos vcelku bezvýznamnou osadou. Při prvním sčítání lidu v roce 1808 zde žilo 81 obyvatel, do roku 1840 vzrostl počet obyvatel na 200. Význam města vzrostl v roce 1864, kdy se stal hlavním městem regionu Loreto. Počet obyvatel v roce 1870 se tak zvýšil asi na 1,500. Hlavní rozmach však město zaznamenalo v souvislosti s kaučukovníkovou horečkou.
Ta probíhala v letech 1880 – 1912 a stala se příčinou obrovského boomu tohoto města. Osud města velmi připomíná příběh brazilského Manausu. Za několik let se někteří podnikatelé v Iquitosu domohli pohádkového bohatství, ovšem za cenu toho, že sedřeli z kůže mnoho obyčejných dělníků, často z řad domorodého obyvatelstva, kteří byli přinuceni sbírat latex z kaukučovníků. Tito sběrači žili prakticky v otroctví.
V této době byla také postavena většina krásných budov, které jsou v Iquitosu dodnes k vidění. Bublina splaskla, když se Britům podařilo propašovat kaučukovník do Malajsie, kde ho začali zpracovávat ve velkém. To znamenalo obrovský propad cen kaučuku na světových trzích a konec slávy „gumovníkových baronů“ nejen v Iquitosu, ale v celé Amazonii vůbec.
Carlos Fermin Fitzcarrald
Jednou z nejzajímavějších postav tohoto období byl Carlos Fermin Fitzcarrald. Narodil se v roce 1862 jako nejstarší dítě irského námořníka, který se usadil v Peru. Fitzcarrald odešel do peruánského pralesa, kde mimořádně zbohatnul při sběru kaučuku. Dnes je po něm v Iquitosu pojmenována ulice a jeho jméno nese i jedna peruánská provincie.
Hlavně se ale jeho příběhem nechal inspirovat německý režisér Werner Herzog a natočil v roce 1982 film „Fitzcarraldo“ s charismatickým Klausem Kinským v titulní roli. Hlavní hrdina, nadšený obdivovatel pěvce Carusa, si usmyslí, že postaví v pralese operu a udělá pro to i zdánlivě nemožné.
Ve filmu je mimo jiné slavná scéna, kterak hlavní hrdina nechává přetáhnout přes kopec veliký parník, aby ho dostal z jednoho povodí do druhého. Tato epizoda se zakládá na pravdě – Fitzcarrald skutečně dokázal přemístit přes kopec parník, vážící 30 tun (filmaři to ovšem trochu přehnali – ve filmu má parník rovnou 320 tun…) Možná jste ten film viděli.
Překážky musel překonávat nejen Fitzcarraldo, ale i filmaři. Film se natáčel za mimořádně obtížných podmínek tři roky, během nichž musel režisér měnit i herecké obsazení – mimo jiné odstoupili např. Jack Nicholson a Mick Jagger.
Takovou slávu, jakou prožívalo město v dobách kaučukovníkového boomu, už Iquitos asi nezažije, rozhodně se však nedá říci, že by byl dnes bezvýznamným městem. Iquitos je jedním z největších měst v Peru. Dnes v něm žije asi 400,000 obyvatel. Je hlavním městem regionu Loreto. Celé Peru se administrativně dělí na 25 regionů (a dále pak na 195 provincií a 1,828 distriktů) a region Loreto je z nich daleko největší.
Má rozlohu 368,852 km2 (29% rozlohy Peru), je tedy velký zhruba jako Německo. Žije v něm ovšem pouze 736,000 obyvatel (z čehož více než polovina připadá právě na metropoli Iquitos), takže hustota obyvatelstva v tomto pralesním regionu je pouze 2 obyvatele na km2.
Iquitos má jeden světový rekord
Především však drží Iquitos jeden světový rekord – je to největší město na světě, které nemá spojení se zbytkem světa po pozemní komunikaci a je zcela odkázáno na lodní a letecké spojení. Z Iquitosu tedy vedou dvě silnice, ale jedna končí ve 100 kilometrů vzdálené osadě Nauta (ta se nachází poblíž soutoku Ucayali a Marañonu a bystří čtenáři našeho seriálu o Amazonii již jistě vědí, cože to tam vzniká za řeku?!) a druhá vede do přibližně stejně vzdálené osady Franzico de Orettana na soutoku řek Amazonas a Napo. Dál se však z Iquitosu po silnici nedostanete.
Na druhou stranu je Iquitos mimořádně významným přístavem. Samotný Iquitos leží na Amazonce. Přes řeku Ucayali má spojení s dalším velkým městem peruánské Amazonie, Pucallpou. Po řekách Marañon a Huallaga se zase lze odsud dostat do města Yurimaguas. Po řece Napo se dá plout až do ekvádorského města Coca.
A poplujete-li po samotné Amazonce pořád dále na východ, dojedete do Kolumbie a Brazílie. Málokteré město je tak důležitou říční křižovatkou jako Iquitos. Kromě lodní dopravy je pro ekonomiku města důležitá především těžba a zpracování ropy a rovněž turistický ruch.
Iquitos leží necelé 4 stupně na jih od rovníku v nadmořské výšce 107 metrů nad mořem. Do Prahy je to odsud vzdušnou čarou 10,133 kilometrů. Ve městě je celoročně vlhký vzduch, i když zde jsou dvě roční období. Období dešťů trvá od listopadu do května (a tudíž v květnu má Amazonka v Iquitosu nejvyšší stavy vody), období sucha trvá od června do října (nejmenší stav vody v říjnu).
Ročně spadne v Iquitosu asi 2,600 mm srážek, průměrná roční teplota je kolem 26oC. Nedaleko Iquitosu se nalézá přírodní rezervace Pacaya-Samiria National Reserve. S rozlohou 20,800 km2 (čtvrtina rozlohy České republiky) je to největší přírodní rezervace v Peru, druhá největší v Amazonii a čtvrtá největší v Jižní Americe. A ještě jedna zajímavost – jelikož Iquitos leží téměř na rovníku, časový rozdíl mezi nejdelším a nejkratším dnem v roce je pouhých 18 minut.
Ve městě
Iquitos je na první pohled velice živé město. Není zase o tolik větší než Pucallpa, ale kromě hustoty silničního provozu předčí Pucallpu ve všech směrech. Ve městě je rozvinutá turistická infrastruktura a je to vidět na každém kroku. V centru je spousty „zápaďáckých“ restaurací, hotýlků a turistických kanceláří. Téměř všichni pracovníci cestovních kanceláří mluví anglicky (věc v Peru jinde nevídaná), v angličtině jsou i jídelní lístky v restauracích v centru.
A na ulicích je to samý gringo! I když je ve městě sem tam i luxusnější hotel, zatím platí, že Iquitos je městem baťůžkářů. Drtivá většina turistů sem přiletí z Limy letadlem, sem tam někdo přijede i lodí, jako třeba moje maličkost. Nutno říct, že letenky jsou neuvěřitelně laciné – nejlevnější letenky do Limy jsou k mání už za 100 solů (něco přes 600 Kč).
Město samo nenabízí nějaké významné památky, zajímavé ale rozhodně je. I když největším náměstím v Iquitosu je Plaza 28 de Julio (údajně největší náměstí v Peru, mně se ale nezdálo být nějak zvlášť obrovské), srdcem města je Plaza de Armas, jako ostatně skoro v každém peruánském městě. V jeho okolí se zachovalo mnoho hezkých domů z období gumovníkové horečky.
Nejznámější z nich je Casa de Hierro (Železný dům), dílo geniálního francouzského inženýra Gustava Eiffela. Dům byl navržen a sestrojen v Paříži. Poté byl rozmontován na jednotlivé díly, dovezen do Iquitosu a zde byl znovu postaven přímo na náměstí Plaza de Armas někdy kolem roku 1890. Železný dům je, pravda, stavba pro Iquitos trochu netypická, ostatní domy však už vypadají „klasicky jihoamericky“. Ty opravené zdobí krásně barevné fasády s hezkými balkony, další se rekonstruují. Letopočty na těchto domech jsou všechny z let gumovníkové horečky.
Belén
Asi nejzajímavější částí města je Belén. Je to čtvrť chudiny asi tak kilometr od centra, která se nalézá na břehu Amazonky. Tedy břeh je zde alespoň zakreslen na mapě. Jenže máme zrovna období sucha (psáno koncem července), stav vody v tomto veletoku je dosti nízký a to znamená, že domky v Belénu teď stojí hezky pěkně na suchu.
Většina z nich ovšem stojí na dosti vysokých kůlech, další jsou pak připevněny na vory, které teď v červenci také !kotví“ na suchu. Jakmile však začne období dešťů, hladina v řece se zvedne o několik metrů. Domečky pak buď stojí ve vodě nebo plavou na vodní hladině a lidé se mezi nimi přepravují na lodičkách. Což je možná hezčí období, protože teď jer tu všude bahno a nepořádek.
Bydlí zde evidentně dosti chudá vrstva obyvatelstva a při procházce mezi domky mě asi 10 lidí varovalo, že mě okradou. Příště si koupím foťák, který se vejde do kapsy a nebudí takovou pozornost, jako můj velký aparát, který se mi houpe na krku. Nakonec mě tři policisté víceméně pošlou pryč, abych se tu raději nepotuloval.
V Belénu, kousek nad domky na kůlech, je také velikánské tržiště. Tady se prodává všechno, na co si vzpomenete. Nejen jídlo a pití, ale i oblečení, boty, nářadí, kosmetika, železářské zboží, turistické cetky… Zajímavé je, že ačkoliv je celkem teplo, maso na trhu vůbec nesmrdí. Viděl jsem tu prodávat i dvě velké vodní želvy. Jelikož to bylo na trhu s masem, jejich osud byl celkem jasný – domácí mazlíčci to asi nebudou.
Iquitos je město, které je v podstatě obklopeno řekami ze všech stran. Z jedné strany teče Amazonka. Do ní se však v Iquitosu vlévají ještě řeky Nanay a Itaya, které město prakticky uzavírají kolem dokola. Na mapě to trochu připomíná anakondu. Nezdá se ovšem, že by řeky město dusily, naopak, jsou hlavní spojnicí s okolním světem. A mimochodem – i když je zrovna období sucha, můžete i teď spatřit sem tam plovoucí domy kousek od pobřeží. U jednoho domku mají dokonce i plovoucí kadibudku.
Iquitos – praktické informace
Orientační kurs v červenci 2009: 1USD = 3 S (peruánskou měnou je nový sol)
Doprava: Letenky do Limy lze dostat od 100 S výše, let trvá asi 100 minut (letecká vzdálenost Lima – Iquitos je 1000 kilometrů). Loď z Pucallpy do Iquitosu jede 3-5 dní (říční vzdálenost 990 kilometrů) a stojí 100 S (viz minulý článek). Moto-taxi z přístavu do centra (2-3 km) jsem usmlouval na 2 S. Rychlá loď z Iquitosu do Santa Rosy (hranice Peru/Kolumbie/Brazílie) jede 8 hodin a stojí 180 S nebo 60 USD (v ceně je snídaně a oběd). Jezdí pravděpodobně každý den.
Ubytování: Ubytoval jsem se v hotelu „Woodpecker’s“ na ulici Putumayo, hned vedle náměstí Plaza de Armas, za 10 S na noc. Sprcha a záchod na chodbě, chlazená pitná voda zdarma, je tu klid (skoro nikdo tu nebydlí) a dá se tu zdarma chytit wifi síť, takže ideální ubytování.
Jídlo a pití: Ve městě je spousty restaurací. Zašel jsem například do Ari’s Burger, což je docela dobrá hamburgrárna na náměstí Plaza de Armas. Menu (hamburger, hranolky, džus) tu vyjde na 12-15 S a zasytí. Hamburgery výborné, obsluha je ovšem někdy trochu pomalejší. Vedle hamburgrárny prodávají výbornou kopečkovou zmrzlinu (1 velký kopeček – 1.5 S). Pak jsem si oblíbil supermarket, který leží na rohu ulice Morona, kousek od náměstí Plaza de Armas. Kromě normálních potravin (0.5 litru jogurtu 2.70 S, vítaná změna) je tu i něco jako kavárna (trojúhelník dobré pizzy 4 S, vynikající džus 1S). Pivo se kupodivu prodává po celém Iquitosu převážně ve třetinkových lahvích (0.350 litru). Nakonec jsem našel dobrý podnik v ulici Huallaga pár bloků od centra, kde mají velké pivo (dvanáctka, 0.650 litru) za 3.50 S.
Internet: Internet je v Iquitosu doslova na každém rohu. Na hlavním náměstí Plaza de Armas najdete velikánskou internetárnu s celkem dobrým připojením, stojí 2 S na hodinu. Jinde stojí internet kolem 1.5 S na hodinu. Vzhledem k tomu, že jsem měl notebook a chytil jsem u sebe v hotelu bezdrátovou síť (dost pomalá, ale zdarma), využil jsem veřejný internet pouze jednou.
Fotogalerie – Iquitos
Moc zajímavé čtení. Fotky jsou fakt dobrý, jaký že to Petře máš foťák? Jinak se ani nedivím, že jsi za gringa, když všude žereš hamburgery 🙂 (Jo a dřív než odjedeš z Peru bys měl zkusit Inca Kolu, chutná jak žvejkačka a peruánci jí vypijou víc než Cola Coly!)
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.
Ahoj Franto, fotím na Panasonic DMC FZ4, taková pseudozrcadlovka. Výborný objektiv Leica, na krajinky ideální. Ale potíže mám při focení s bleskem a při zaostřování na blízké předměty, autofokus má své mouchy. Příště si koupím malý foťák, co se vejde do kapsy, velký aparát na krku je moc provokativní, s tím se moc nedá courat v chudinských čtvrtích… Inka kolu už jsem pil, v nějaké peruánské hamburgrárně v Limě :-)V Iquitos – město nejdůležitější, největší a nejznámějšíu jsem si oblíbil Aris Burger, už na tom mám závislost :-)Já jsem rád za globalizaci – jím samozřejmě i místní stravu, ale když už mi leze krkem (většinou pořád dokola kuře s rýží), sáhnu po euroamerické stravě.
S tím foťákem souhlasím, mám zrcadlovku Canon EOS 300 a všude to nosit nejde, takže jsem si pořídil malej Olympus do kapsy. Škoda že elektronika je v Jižní Americe docela drahá, ale Ciudad del Este (Paraguay) a Punto Arenas (Chile) jsou bezcelní zóny, třeba tam budou mít něco malýho levnýho do kapsy.
Tak jsem si koupil zásoby pití na loď, mimo jiné i Inca Colu. Máš pravdu, Franto, fakt to chutná jako žvýkačka! Jinak co mi chutná v Iquitos – město nejdůležitější, největší a nejznámějšíu nejvíc, to je zmrzlina. Vynikající a spousta druhů, jedl bych jí pořád.