Velká plavba II. – Jižní Georgie (South Georgia)

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Po návštěvě Falkland, které se řadí do Jižní Ameriky, jsme konečně vyrazili do Antarktidy! Naším prvním cílem ovšem nebyla pevnina, nýbrž ostrov Jižní Georgie (South Georgia), která je sice od Antarktidy poměrně daleko, avšak leží už za antarktickou konvergencí a je na rozdíl od Falkland pokryta z velké části ledovci. Z falklandského města Stanley jsme museli plout asi 1,450 kilometrů na východ, než jsme dorazili k tomuto ostrovu.

Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy – základní fakta

   Jižní Georgii (South Georgia) poprvé zahlédl v roce 1675 londýnský obchodník francouzského původu Anthony de la Roche, podle kterého byla zpočátku  pojmenována jako Rochův ostrov. Avšak prvním člověkem, který se na ostrově vylodil, byl až slavný Brit James Cook. V roce 1775 zde přistál, ostrov podrobně zmapoval a pojmenoval ho podle tehdejšího britského krále Jiřího V. (George). Zároveň ostrov prohlásil za britské území. Britská vláda zde však byla formálně zřízena až v roce 1843.

   V 19. a 20. století sloužil ostrov především jako základna pro lovce lachtanů a velryb. Nor Carl Larsen zde v roce 1904 založil stálou velrybářskou stanici (pro argentinskou velrybářskou společnost), první stálou osadu na ostrově vůbec. Zároveň se jednalo o první stálou velrybářskou stanici v celém antarktickém regionu.  V prvním roce existence této stanice tu bylo uloveno 195 velryb. Dále zde byli loveni hlavně lachtani. Larsenem založená stanice se jmenovala Grytviken a jako velrybářská základna fungovala až do roku 1965. Vedle ní  bylo později v Jižní Georgii zřízeno dalších 6 velrybářských stanic.

Povolení k jejich zřízení uděloval britský guvernér ostrova. Lovci lachtanů a velryb se na základnách zdržovali pouze v sezóně, tj. od října do března. V dobách největší velrybářské slávy žilo v Grytvikenu během sezóny 300 lidí, na celé Jižní Georgii pak 1,000. Odhaduje se, že 7 stanic v Jižní Georgii ulovilo v letech 1904 -1965  celkem 175,000 velryb, za stejné období pak bylo v celém antarktickém regionu uloveno asi 1.5 milionu těchto kytovců.

   19.března 1982 obsadili argentinští „obchodníci“ rybářskou stanici Leith Hatbour, což bylo přímou předehrou k Falklandské válce. 3.dubna (pouhý den po invazi na Falklandy) argentinské jednotky obsadily Grytviken. Ostrov byl znovu dobyt britskými jednotkami 25. dubna 1982.

   Jižní Sandwichovy ostrovy (South Sandwich Islands) byly objeveny roku 1775 Jamesem Cookem. Skládají se celkem z 11 ostrovů. Osm těchto ostrovů objevil Cook, který souostroví pojmenoval po tehdejším prvním lordu admirality, Sandwichovi, a protože v té době už neslo název „Sandwichovy ostrovy“ Havajské souostroví, byl přidán k těmto novým Sandwichovým ostrovům přívlastek Jižní, aby se to nepletlo. Zbylé tři ostrovy pak objevil Rus Fabian Gottlieb von Bellingshausen v roce 1819. Britové Jižní Sandwichovy ostrovy formálně zabrali v roce 1908.

   Státoprávně dnes tvoří Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy (South Georgia and the South Sandwich Islands) jediné britské zámořské území („overseas territory of the UK“), ačkoliv na všechny tyto ostrovy si dělá z nějakého záhadného důvodu nárok i Argentina. Britové toto samostatné zámořské území zřídili teprve v roce 1985, předtím byly všechny tyto ostrovy spravovány jako dependence Falklandských ostrovů. Celkově zabírají všechny tyto ostrovy plochu 3,903 km².

Daleko největším ostrovem je samotná Jižní Georgie (někdy též označovaná jako ostrov Pepys), která má rozlohu 3,528 km² (s přilehlými menšími ostrůvky pak 3,756 km²). Ostrov je asi 170 kilometrů dlouhý a v nejširším místě 40 kilometrů široký. Leží přibližně na zeměpisných souřadnicích 54°30’S a 37°00’W. Ostrov je velmi hornatý a silně zaledněný. Zeměpisná šířka Jižní Georgie na jižní polokouli přibližně odpovídá stejné zeměpisné šířce Labradoru či severní Anglie na severní polokouli, v Jižní Georgii je ovšem podstatně chladněji.

Nejvyšší hora Jižní Georgie se jmenuje Mount Paget  (2,934 m.n.m.), největším ledovcem je pak Fortuna. Ledovců je na Jižní Georgii asi 160 a některé z nich spadají z příkrých hor až do moře. Celkově pokrývají ledovce nebo věčný sníh asi polovinu ostrova. I když Jižní Georgie leží jen nepatrně jižněji než Falklandské ostrovy, je zde podstatně chladněji, protože Jižní Georgie už leží na jih od antarktické konvergence (viz dále). Na Falklandské ostrovy je to z Jižní Georgie 1,450 kilometrů. Nejbližším kontinentem k Jižní Georgii je Antarktida (cca 1500 kilometrů), dále pak Jižní Amerika (2,100 kilometrů) a Afrika (4,800 kilometrů).

Jižní Sandwichovy ostrovy jsou pak vulkanického původu, přičemž některé sopky na ostrovech jsou stále aktivní a občas jsou zde zemětřesení. Ostrovy leží 563 – 805 kilometrů na jihovýchod od Jižní Georgie. Kromě samotné Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů je tu i několik dalších ostrůvků (například Shag Rocks, Black Rock, Clerke Rocks, Bird Island a mnoho dalších menších ostrůvků u pobřeží Jižní Georgie).

   Na ostrově Jižní Georgie spadne ročně v průměru kolem 1,600 mm srážek, většinou ve formě sněhu či deště se sněhem. Průměrná roční teplota je +1.8°C, přičemž v létě je teplota v průměru +5°C a v zimě kolem -1°C. Teploty jsou poměrně málo rozkolísané, absolutní rekordy jsou +26.3°C a -19.4°C (všechny tyto údaje byly naměřeny na meteorologické stanici King Edward Point v Grytvikenu, čili na hladině moře, v horách je samozřejmě chladněji). Na ostrově vanou prudké větry převážně ze západu. Proto je klima mnohem příjemnější na severovýchodní, závětrné straně ostrova, kde leží i hlavní správní středisko, Grytviken.

Jednak zde nejsou takové vichry a pak je zde tepleji, neboť se zde často projevuje föhnový efekt (vzduch, který spadá z hor na závětrné straně ostrova, je podstatně teplejší než na závětrné straně). Na jihozápadní, návětrné straně ostrova, dosahují často větry rychlosti až 100 uzlů (185 km/h)! Grytviken je nejvýznamnějším přístavem ostrova a je poměrně častým cílem turistických lodí, které plují (podobně jako ta naše) do Antarktidy. Je zde jeden z nejjižnějších kostelů na světě.

Kostel je plně funkční a občas jsou v něm dokonce uzavírány sňatky. Byl vysvěcen v roce 1913. Dále je v Grytvikenu muzeum, pošta a hrob legendárního polárníka Ernesta Henryho Shackletona. V Grytvikenu žije kolem 20 lidí, které však nelze označit za stálé obyvatelstvo. Celoročně jsou  přítomni pouze vědci na stanici King Edward Point.

   Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy jsou spravovány komisařem (kterým je guvernér Falklandských ostrovů), nemají však žádné stálé obyvatelstvo a ekonomická aktivita zde je silně omezená. Většinu příjmů tvoří poplatky za rybolov. Ostrovy dále vybírají poplatky za přistání turistických lodí a vydávají poštovní známky. Celé toto území se zeměpisně jednoznačně řadí k Antarktidě, nevztahuje se však na něj platnost Antarktické smlouvy, neboť leží na sever od 60. rovnoběžky, kdežto Antarktida je ve smlouvě právně definována jako veškeré území, ležící na jih od 60. stupně jižní zeměpisné šířky.

Jižní oceán a antarktická konvergence

   Ačkoliv jsme se vždycky ve škole učili, že na světě jsou čtyři oceány (Tichý, Atlantický, Indický a Severní ledový), anglosaští geografové a oceánografové „vytvořili“ poměrně nedávno ještě pátý oceán. Jižní oceán (Southern Ocean) podle nich obklopuje ze všech stran Antarktidu. Toto pojetí není zatím všeobecně přijímáno, má však určitou logiku. Okolo Antarktidy probíhá totiž v oceánu hranice, známá jako antarktická konvergence (Antarctic Convergence, též se používá anglický termín Polar Front, což se ovšem může plést s polární frontou v meteorologii). Tato hranice odděluje relativně teplé vody nižších zeměpisných šířek od studených vod kolem Antarktidy.

Okolo Antarktidy totiž protéká velmi silný oceánský proud, který je v našich zeměpisných atlas obvykle označen jako Západní příhon (teče totiž ze západu na východ), anglicky též Antarctic Circumpolar Current („Antarktický cirkumpolární proud“), neboť teče okolo Antarktidy. Tento oceánský proud je nejmohutnější na světě. Průměrný průtok Západního příhonu se odhaduje na 135,000,000 metrů krychlových za sekundu (pro srovnání – daleko nejvodnatější řeka světa, Amazonka, má průměrný průtok kolem 219,000 m³ za sekundu, čili asi 600x méně než Západní příhon).

V našich zeměpisných atlasech je tento proud označován jako studený a je hlavní příčinou toho, že se teplé vody na sever od něj prakticky nepromíchávají se studenými antarktickými vodami. Proud může téct kolem celé zeměkoule díky tomu, že se zrovna v těchto místech  nenachází žádná pevnina. Nejužším místem, kterým Západní příhon protéká, je Drakeův průliv mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem, který je zhruba 1,000 kilometrů široký.

Celkově proud na  mapě opisuje kolem Antarktidy na mapě jakousi deformovanou kružnici, jejíž obvod je kolem 20,000 kilometrů. Antarktická konvergence se nachází přibližně mezi 50. a 60. stupněm jižní zeměpisné šířky. Je to několik desítek kilometrů široké pásmo, které se ovšem během roku i během různých let posouvá, není tedy stále na stejném místě. Voda na sever od této hranice je podstatně teplejší než na jihu.  Moře v oblasti Západního příhonu je velmi bouřlivé, neboť zuřivým západním větrům zde nestojí v cestě žádná pevnina a vlny tak mohou dosáhnout výšky až 30 metrů.

Ernest Henry Shackleton (1874 – 1922)

   Asi nejznámějšími antarktickými polárníky byli Roald Amundsen a Robert Scott, jejichž závod o dobytí jižního pólu sledoval se zatajeným dechem celý svět. Avšak žádný polárník pravděpodobně nezažil tolik dobrodružství, jako Ernest Henry Shackleton. Jeho jméno je mimo jiné silně spjato s ostrovem Jižní Georgie.

   Shackelton byl anglo-irského původu. Narodil se 15.února 1874 ve měst Kilkea nedaleko Dublinu v dnešním Irsku. V 16 letech se stal námořním důstojníkem a později svůj osud spojil s Antarktidou. V letech 1901-1903 se Shackleton zúčastnil své první antarktické expedice, která nesla název Discovery Expedition.

Této výpravě velel slavný Robert Falcon Scott, pozdější dobyvatel jižního pólu. Expedice vyrazila z Londýna v červenci 1901 a do Antarktidy dorazila v lednu 1902. V listopadu 1902 se vydali tři muži směrem k jižnímu pólu. Byli to Robert Scott, Edward Wilson a Ernest Shackleton. Spíše než o seriózní pokus o dobytí jižního pólu se jednalo o průzkumnou misi. Podařilo se dosáhnout souřadnice 82°17’S, což byl tehdy světový rekord. Scott a jeho druzi měli ovšem jen 22 psů, což se ukázalo býti jako množství zcela nedostatečné pro dlouhou expedici a navíc všichni tito tahouni během expedice uhynuli, takže muži museli svůj náklad tahat sami.

Na zpáteční cestě trpěl Shackleton kurdějěmi a téměř zemřel. Nebyl schopen chůze, takže ho Scott s Wilsonem  museli zbytek cesty táhnout na saních. V únoru 1903 konečně došli zpět ke své lodi a Shackleton byl odeslán zpět do vlasti. Scott pak dorazil se zbytkem výpravy do Británie v září 1904. Samotná expedice byla poměrně významná z vědeckého hlediska, neboť se jí podařilo definitivně prokázat, že Antarktida není jen souostrovím, jak se řada lidí do té doby nesprávně domnívala, nýbrž regulérním kontinentem.

   Ačkoliv během výpravy měl Shackleton na mále, v žádném případě ho to od dalších polárních výprav neodradilo. Rozhodl se, že se stane prvním člověkem, který dosáhne jižního pólu, a byl prvním, kdo v tomto směru podniknul seriózní pokus. Uskutečnil slavnou expedici, která vešla do dějin pod názvem Nimrod Expedition (1907-1909). Nimrod se jmenovala loď, na které Shackleton a jeho druzi dorazili v lednu 1908 do Antarktidy. Shackleton a jeho tři kolegové (Jameson Adams, Eric Marshall a Frank Wild) zahájili 19.října 1908 velký pochod (Wild ho později pojmenoval jako Great Southern Journey) s cílem dobýt jižní pól. V lednu 1909 dosáhli zeměpisné šířky 88°23’S. Toto místo je vzdáleno od jižního pólu pouhých 180 kilometrů.

Zde však polárníky zastihla třídenní sněhová bouře a docházely jim zásoby, takže se museli vrátit. Za tento heroický výkon byl Shackleton po svém návratu králem Jiřím VII. povýšen do šlechtického stavu. Kromě rekordní zeměpisné šířky dosáhla tato expedice i obrovského vědeckého úspěchu. Britové Edgeworth David, Alistair Mackay a Douglas Mawson, kteří byli rovněž součástí Shackletonovy expedice, stanuli jako první lidé v říjnu 1908 na jižním magnetickém pólu.

   Shackletona ovšem zajímalo zejména dobytí jižního pólu. Proto ho velmi rozladil Amundsenův úspěch. Záhy si proto vytknul jiný ambiciózní cíl – přejít Antarktidu napříč z jednoho pobřeží k druhému přes jižní pól. Amundsen i Scott se totiž vraceli stejnou cestou, po které přišli. I když tato výprava svého cíle nedosáhla, stala se nejznámější Shackletonovou výpravou a byla jednou z nejdobrodružnějších expedic, jakou kdy nějaký člověk podniknul.

   Výprava dostala v souladu se svým cílem název Imperial Trans-Antarctic Expedition (1914-1917). Součástí expedice byly dvě lodě, které se vydaly na cestu v roce 1914. Na palubě lodi Endurance plul Shackleton a jeho druzi, celkem 28 mužů. Tito muži se měli vylodit na pobřeží Weddellova moře a odsud přejít napříč kontinentem přes jižní pól k Rossově moři, kde na ně měla čekat druhá loď Aurora,  které velel Aeneas Mackintosh. Endurance vyplula z Anglie 8.srpna 1914 navzdory faktu, že právě vypukla první světová válka. Výprava však měla hned na počátku smůlu. 19.ledna 1915 byla uvězněna ve Weddellově moři mezi ledovými krami.

Expedice pak pomalinku driftovala i s lodí směrem na sever, nakonec však byla loď 21.listopadu 1915 ledovými krami úplně zničena a potopila se. Následující dva měsíce strávila posádka na ledové kře a driftovala k severu. Poté byli polárníci nuceni přesednout na jinou kru. Když se tato druhá kra rozpadla na dvě, nasedli muži po více než 4.5 měsících driftování na ledových krách (21.listopadu 1915 – 9.dubna 1916) do záchranných člunů (byly celkem 3) a po 5 dnech se jim podařilo přistát na ostrově Elephant Island (ostrov v souostroví Jižní Shetlandy).

Ostrov je však pokryt ledovcem, je velmi nehostinný a naděje, že by zde trosečníky nalezla nějaká loď, byla mizivá. Proto Shackleton s dalšími 5 muži nasedl do jediného záchranného člunu (22 ostatních zůstalo zatím na ostrově) a po patnáctidenní plavbě, dlouhé 1,300 kilometrů, se jim podařilo přistát v květnu 1916 na ostrově Jižní Georgie. Jelikož ovšem výprava přistála na neobydleném západním pobřeží, musel Shackleton se dvěma společníky (zbylé tři muže ponechal v místě vylodění) pěšky přejít tento ostrov, aby dosáhnul východního pobřeží, kde byly velrybářské stanice.

Shacletonovi se nakonec podařilo s dvěma společníky po 36 hodinách chůze ledovou pustinou dosáhnout norské velrybářské stanice Stromness. Všechno nakonec dobře dopadlo, jako v pohádce. Shackleton se vrátil v pořádku do Británie v květnu 1917, vysvobozeni byli i zbylí muži, které cestou nechal na opačném pobřeží Jižní Georgie a na ostrově Elephant Island. Výsledek expedice je roven zázraku – všech 28 členů Shackletonovy výpravy toto neuvěřitelné putování přežilo! Neuvěřitelnou Shackletonovu anabázi nafotil a natočiů australský fotograf Frank Hurley, který byl členem expedice.

   Na svojí poslední expedici do Antarktidy se Shackleton vydal v září 1921 na palubě lodi Quest. Expedice nesla oficiálně název Shackleton-Rowett Expedition (1921-1922) a jejím cílem byl další výzkum v oblasti Antarktidy. Během cesty na jih však Shackleton dostal v Rio de Janeiru srdeční zachvat. Odmítl nezbytnou lékařskou péči a pokračoval dále na Jižní Georgii, kde přistál 4.ledna 1922. 5. ledna 1922 ráno však Shackletona zradilo jeho srdce podruhé a definitivně.

Shackleton zemřel v Jižní Georgii, v místě, které bude navždy spojeno s jeho jménem. Jeho hrob se nachází v hlavním „městě“ ostrova, Grytvikenu. Jeho smrtí zároveň skončilo heroické období antarktických objevů, kterým dominovala především tři jména – Amundsen, Scott a Shackleton. Všichni tito muži také v polárních pustinách nalezli svoji smrt. Scott zemřel koncem března 1912 při návratu z jižního pólu a Shackleton v lednu 1922 v Jižní Georgii, zatímco Amundsen zahynul v roce 1928 v Arktidě, když se s ním zřítilo letadlo během pátrání po trosečnících z Nobileho vzducholodi Italia.

Lodní deník

4.den – sobota 2.1.2010 – Plujeme po otevřeném moři

Naše cestovní rychlost se opět pohybuje kolem 11-13 uzlů, loď se mírně houpe. Když sedím nebo ležím, tak tyto pohyby ani nevnímám, ale při chůzi po lodi je lepší se něčeho přidržet. Docela obdivuji číšníky, že něco nerozbijí či nevylijí, jsou to prostě profíci. Dopoledne jsme absolvovali dvě přednášky, věnované geologii a postavě Ernesta Henryho Shackletona, odpoledne pak další přednášku na téma „ptáci Jižní Georgie“.

Přiznám se, že přednášky mě moc nebaví. Nerozumím všemu, přece jenom nejsem žádný brilantní angličtinář, a navíc na mě mají spíše uspávací efekt.Večer nám promítli první díl filmu o Ernestu Shackletonovi (v hlavní roli Kenneth Branagh). Přes den jinak bylo zataženo či dokonce slabě pršelo a na moři nebylo s výjimkou několika ptáků vidět vůbec nic zajímavého. Posádka se nám ovšem snaží cestu všemožně zpestřit. Dnes byla například vyhlášena tipovací soutěž, kdy a kde uvidíme první plovoucí iceberg. Každý si tipnul datum, hodinu a zeměpisnou šířku.

5.den – neděle 3.1.2010 – Plujeme po otevřeném moři

Dnes bylo prakticky celý den krásné počasí, svítilo sluníčko a dokonce se na palubě podával odpolední čaj. V poledne je 11°C, avšak když pořádně zafouká, žádné velké teplo není, i když v bundě se to dá v pohodě vydržet. Moře je krásně modré a ne šedivé, jako včera. Okolo lodě stále létá mnoho mořských ptáků. Dopoledne měl Polák Mikolaj (expert na mořské savce) moc pěknou přednášku o velrybách, kromě fotek nám pouštěl i velrybí zvuky. Odpoledne jsme měli povinné školení, jak se správně chovat v Jižní Georgii a potažmo v Antarktidě.

Především jsme byli upozorněni, že na ostrov nesmíme přenést žádný organický materiál, a tak jsme vysavači luxovali naše batůžky a bundy, abychom třeba nezanesli semena z Falkland na Jižní Georgii. Během večeře jsme proplouvali okolo Shag Rocks, což jsou malé skalnaté ostrůvky před Jižní Georgií. Jsou to v podstatě jen holé skály, vyčnívající až 70 metrů nad hladinu.

Jsou pusté a bez vegetace, hnízdí na nich ale mořští ptáci. Po večeři jsme potom shlédli druhý díl filmu o Shackletonovi. Večer vítr zesílil a byly velké vlny. Nebylo mi z toho dobře a mám pocit, že valné většině pasažérů na palubě taky ne, ale nepoblil jsem se, což považuji za pěkný úspěch. Když chodíme po lodi, musíme se něčeho přidržovat, je to docela síla. Jsem moc rád, že máme kajutu v nižším patře, kde to přece jenom nehoupe tolik jako nahoře.

6.den  – pondělí 4.1.2010 – První vylodění na Jižní Georgii

Ráno byly podstatně menší vlny než včera, nicméně se mi stejně podařilo zavrávorat na palubě tak, že jsem praštil rukou do zábradlí a rozbil jsem si hodinky… Ráno jsme shlédli krátký půlhodinový film o Jižní Georgii. Původně to vypadalo, že na Jižní Georgii se vylodíme až zítra, ale počasí nám přálo, a tak jsme dnes měli oběd dříve a hned po něm nás naše Zodiaky vylodily v zátoce Elsehul v severovýchodním cípu ostrova Jižní Georgie. Voda v zátoce je nádherně čistá a modrá, v okolních horách je sem tam sníh. Je hezky, většinou svítí sluníčko. Občas fouká studený vítr, ale když vyleze slunce a přestane foukat, je nám v zimních bundách skoro vedro.

Dnešek je pro mě velký cestovatelský den – připisuji si další kontinent – Antarktidu!  Jižní Georgie je sice ostrov, ale geograficky se řadí k Antarktidě. V zátoce jsme strávili celkem 3 hodiny. Viděli jsme tu tučňáky patagonské (Aptenodytes patagonicus, King Penguin) a tučňáky oslí (Pygoscelis papua, Gentoo Penguin), hlavně jsou tu ale stovky lachtanů antarktických (Arctocephalus gazella, anglicky Antarctic Fur Seal). Tito  lachtani jsou poměrně malí. Samci dosahují maximální délky dvou metrů a váhy 200 kilogramů, samice měří maximálně 1.5 metru a váží nejvýše 40 kilogramů.

Živí se hlavně krillem (drobní mořští korýši) a rybami, občas ale nepohrdnou ani tučňákem (což mi přijde divné, neboť na pobřeží se tučňáci vesele mezi těmito lachtany prohánějí). Lachtan antarktický vydrží pod vodou na nádech pouhé 2 minuty, dokáže se však potopit do 30-40 metrové hloubky. Lachtani se vyskytují přímo na pobřeží, prohánějí se ve vodě, válejí se však i v okolních kopcích. Jsou tu samci, samice i malá mláďata. Mezi nimi pobíhají sem tam tučňáci. Občas lze zahlédnout i mršinu lachtana a lachtaní či tučňáčí kosti a lebky.

Lachtanů je tu tolik, že ani nelze vždy dodržet minimální pětimetrovou vzdálenost a někdy je třeba projít mezi dvěma jedinci, kteří jsou pár metrů od sebe.  Občas po nás nějaký lachtan jakoby vystartuje, ale pak couvne. Hlavně malá mláďata si hrají na hrdiny, jejich „útoky“ však budí spíše úsměv. Byli jsme instruováni, abychom před lachtany nikdy neutíkali, což dodržujeme, ale když po mě vystartuje velký samec, mám trochu nahnáno. Celkově moc krásné místo. Jedeme zpátky na loď a pokračujeme plavbou podél severního pobřeží ostrova.

   Večer jsme vyrazili znovu na projížďku Zodiaky, tentokrát jsme však nevylézali na břeh a spokojili jsme se pomalou jízdou podél pobřeží v zátoce zvané Rosita Harbour. Na pobřeží jsou stovky tuleňů a nějaký ten tučňák, z okolních hor dokonce spadají dva menší ledovce.

7.den – úterý 5.1.2010 – Jižní Georgie

Ráno byl budíček už v 6:00 a podávala se miniaturní snídaně. Přes noc sněžilo a na horách je čerstvý sněhový poprašek. Vyloďujeme se v místě zvaném Salisbury Plain, kde trávíme asi 3 hodiny. Téměř celou dobu mrholí. Na Salisbury Plain, kam až oko dohlédne, jsou všude samí tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus, King Penguin). V roce 1912 jich na tomto místě hnízdilo pouhých 350 párů, dnes jich tu hnízdí kolem 60,000, což znamená, že se tu vyskytuje nějakých 250,000 tučňáků!

Mláďata už jsou pořádně veliká, skoro jako dospěláci, akorát je stále ještě pokrývá světle hnědé peří. Mezi tučňáky potom sem tam polehávají lachtani antarktičtí (stejný druh, jako jsme viděli včera). Poté, co nás Zodiaky opět odvezly na loď, udělalo se krásně. Režim dne je poněkud posunut, takže teprve v 11:00 se podává regulérní snídaně. Poté měl opět Polák Mikolaj skvělou přednášku, tentokrát o tuleních a lachtanech (Mikolajovy přednášky jsou jednoznačně nejzajímavější).

   Oběd byl posunut na 14:00 a po něm následovalo druhé vylodění v zátoce Fortuna Bay. V této zátoce jsou k vidění ledovce, které spadají až téměř do moře. Také jsou tu nějací tučňáci a lachtani. My se odtud ale především vydáváme na 5.5 kilometru dlouhý trek, při kterém překonáváme sedlo ve výšce 300 m.n.m. Jdeme po stopách legendárního polárníka Shackletona, který zde zakončil svoje neuvěřitelné putování v roce 1917 (viz výše). Viděli jsme zde dokonce i soby, zvířata, která sem jaksi správně nepatří, ale byla sem zavlečena ze severní Evropy a daří se jim tu dobře.

V sedle jsme každý dostali panáka rumu, a pak jsme se vydali na sestup do Stromness Bay, kam se mezitím přesunula naše loď. Cestou jsme sjížděli po zadku asi 200 metrů dlouhý sněžník, všichni jsme dováděli jak malé děti. V údolí na nás záměrně nalétávali zdejší malí ptáci, létali kousek od našich hlav. Připadali jsme si jak ve filmu od Hitchcocka, i když nás nakonec žádný netrefil. Tito malí opeřenci takhle zahánějí vetřelce, když se pohybují blízko hnízd, kde mají mladé.

Pak jsme došli do Stromnessu, což je opuštěná velrybářská základna. Přímo k domům se nesmí, aby to na nikoho nespadlo. I zde byli lachtani a tučňáci, jako snad všude na Jižní Georgii. Pak jsme se nalodili na Clipper Adventurer a vypluli jsme dál podle pobřeží. Odpolední výlet byl krásný, hlavně bylo nádherné počasí a neviděli jsme jen „wildlife“, nýbrž i krásné hory, jezera, ledovce a sněžníky.

8.den – středa 6.1.2010 – Jižní Georgie

Ráno byl budíček v brutálních 5:15. Po mikrosnídani jsme se vylodili v St. Andrews Bay. Je to krásné místo, v okolí se nachází několik ledovců. Ledovce neústí až do moře, jsou o kousek dál. K jednomu z nich jsem se vypravil a alespoň si na něj stoupnul. Další menší ledovec spadá krásným ledopádem ze strmého srázu. Hlavně jsme ovšem pozorovali místní „wildlife“. V zátoce je velká kolonie tučňáků patagonských (Aptenodytes patagonicus, King Penguin), největší na ostrově.

I zde jejich populace mimořádně rychle roste. Zatímco v roce 1925 zde hnízdilo pouhých 1,100 tučňáků, v roce 2002 tu bylo napočítáno 150,000 párů! Důvody, proč tato populace tak rychle roste, nejsou přesně známy. Tučňáci jsou, pravda, velmi fotogeničtí, ale už je jich snad až moc. Je to jako v Africe se zebrami – zebra je nádherné zvíře, ale když vidíte 268. zebru, už se to trochu omrzí. A zatímco zeber jsme viděli v Africe řádově stovky, tak tučňáků jsou v Jižní Georgii a na Falklandech stovky tisíc! Co jsme ovšem viděli naopak na naší plavbě úplně poprvé, to jsou rypouši sloní.

Rypouš sloní (Mirounga leonina, Southern Elephant Seal) je vůbec největší šelmou (řád Carnivora) na zeměkouli! Tento obrovský tuleň se vyznačuje velkým sexuálním dimorfismem – samice jsou mnohokrát menší než samci. Samice měří až 3 metry a váží až 900 kilogramů, což není zrovna málo, ale samci dorůstají 4.5 metru a váží 3,000 – 4,000 kilogramů. Rekordní jedinec dokonce vážil 5,000 kg a měřil na délku 6,9 metru! Pro srovnání – největší suchozemské šelmy, medvěd lední (Ursus maritimus) a největší poddruh medvěda hnědého, medvěd kodiak (Ursus arctos middendorfi) váží maximálně jednu tunu a dosahují délky tří metrů. Svojí velikostí a váhou tedy rypouši skutečně připomínají slony (viz anglický název).

Tyto obrovské samce jsme ovšem neviděli, neboť v listopadu se oddělují od ostatních jedinců a odplouvají na moře, kde tráví 10 měsíců v roce. Zde se samci vykrmují a na pevninu se vrací pouze k páření. Během páření si jeden samec vytváří harém až 70 samic a tento harém si žárlivě střeží před ostatními samci. Na moři samci překonávají obrovské vzdálenosti. Jeden jedinec například urazil vzdálenost 2,600 kilometrů, přičemž denně uplaval kolem 85 kilometrů. Rypouši sloní se běžně potápějí do hloubky 900 metrů. Rekordní rypouš se pak ponořil do hloubky 1,800 metrů.

Pod vodou vydrží rypouši na jeden nádech až 2 hodiny! Během naší návštěvy byly v zátoce pouze samice, mláďata a mladí samci. I tito mládenci jsou ovšem dosti velicí a viděli jsme i jejich souboje, které budí respekt. Nebojují ovšem naostro, spíše si souboj pouze trénují, ale až dospějí, budou bojovat o samice už doopravdy. Ještě drobná poznámka – v angličtině se tuleni i lachtani označují slovem seal.

Tuleni se od lachtanů liší tím, ze nemohou vůbec podsouvat zadní končetiny pod tělo a tak se pohybují na souši jen plazením po břiše. Proto se válejí pouze u břehu, jako například rypouš. Zato lachtani mohou zadní nohy (či ploutve) podsunout pod tělo a tak jsou na souši mnohem obratnější. Díky tomu mohou například lachtani antarktičtí, kterých jsme na Jižní Georgii viděli opravdu hodně, šplhat i poměrně vysoko do okolních kopců.

   V 11:00 jsme měli regulérní snídani a ve 14:00 oběd. Poté následovalo druhé dnešní vylodění v malé zátoce, ve které pluly dokonce ledové kry z nedalekého ledovce. Ze zátoky jsme se vydali na krátký, asi čtyřkilometrový trek (převýšení 150-200 metrů) do Grytvikenu. Grytviken je hlavním „městem“ ostrova a zároveň zámořského území s názvem „Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy“..

V podstatě je to opuštěná velrybářská stanice. V dobách největší velrybářské slávy zde žilo kolem 300 mužů. Celkem bylo v Grytvikenu zpracováno asi 54,000 velryb. Dnes zbyly z velrybářské stanice jen trosky. Zato tu mají pěkné muzeum a poštu, které se otvírají pouze tehdy, když přijede nějaká loď. V lednu sem v průměru přijede kolem 15 velkých lodí. Z pošty jsem poslal pohled domů, doufám že to dojde v pořádku. Pohled i se známkou do Evropy stojí přesně jednu libru nebo dva americké dolary. Kromě muzea a pošty je tu zajímavý kostel (z roku 1913) a místní hřbitov, kde je hrob Ernesta Shackletona, který zemřel v roce 1922 právě v Grytvikenu.

Na hřbitově jsou pohřbeni hlavně lovci velryb a všechny hroby jsou orientovány „hlavou“ k východu, jen Shackleton byl pohřben hlavou k jihu, kde leží Antarktida, která byla jeho osudem. Na okraji Grytvikenu je pak vědecká stanice BAS (British Antarctic Survey), kde se vědci zdržují po celý rok, zatímco další zdejší zaměstnanci (na poště, v muzeu, v prodejně suvenýrů) zde bydlí pouze v turistické sezóně, která trvá od října do začátku dubna. V Grytvikenu jsme také v místní zátoce spatřili první iceberg.

Sice byl dost malý a viděli jsme ho z velké dálky, ale iceberg to byl. Večer jsme pak měli večeři formou barbecue na venkovní palubě naší lodi. Byla trochu zima, ale dalo se to vydržet, zvláště když se podávalo pivo a svařák zdarma. Pozváni byli i lidé z ostrova.

9.den – čtvrtek 7.1.2010 – Jižní Georgie – den čtvrtý a poslední

Ráno budíček v 6:00, mikrosnídaně  a poté vylodění v zátoce Gold Harbour. Kromě moře tučňáků patagonských jsme tu zahlédli i další, už pátý druh. Je jím tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica, anglicky Chinstrap Penguin).

Viděli jsme ale jen dva zatoulané jedince. Pak tu bylo mnoho rypoušů sloních. Opodál jsou dva krásné ledovce, které spadají ze strmých srázů ledopádem do jezera. Po návratu na loď se podával brunch – bufet ve stylu sněz co můžeš, v podstatě snídaně a oběd dohromady.

   Po jídle jsme se naposledy vylodili na ostrově Jižní Georgii, a to v Cooper Bay. Vylodění bylo krátké a jeho cílem bylo zahlédnout posledního místního tučňáka, který nám zatím unikal, a tím je tučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus, anglicky Macaroni Penguin). Z místa vylodění jsem se vyšplhali do strmého srázu, kde tito tučňáci hnízdí v travnatém porostu.

Poté jsme se ještě na Zodiaku přiblížili na několik metrů k dalším tučňákům žlutorohým, kteří poskakovali po kamenech nedaleko pobřeží. Pak jsme se vrátili zpět na naší mateřskou základnu, loď Clipper Adventurer, a vyrazili jsme opět na oceán, směr Antarktida. Večer jsme shlédli film „South“, který natočil Frank Hurley, člen slavné Shackletonovy výpravy na lodi Endurance.

   Na Jižní Georgii jsme strávili krásné čtyři dny. Viděli jsme tu spousty tučňáků, lachtanů a rypoušů, podnikli dva výšlapy, mohli jsme se kochat ledovci, spadajícími až téměř do moře. Poslali jsme pohledy z Grytvikenu, kde jsme viděli i hrob Sira Shackeltona a jeden z nejjižnějších kostelů světa. Počasí nám také přálo, většinou svítilo sluníčko a nejhorší, co nás potkalo, bylo jemné mrholení. Žádné lijáky, sněhové bouře ani vichřice. Jižní Georgie je krásná země. Celkově se mi zde líbilo o hodně víc než na Falklandách, rovněž samotný Grytviken, přestože to ani není pořádná osada, mi přišel zajímavější než Port Stanley. O pokračování naší plavby si můžete přečíst v dalším článku.

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN