Nová Kaledonie II. – Stopem kolem Kaledonie

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Po čtyřech dnech, strávených v Nouméa, jsem se konečně sebral a jal jsem se poznávat krásy ostrova. A stejně jako na Tahiti, i zde jsem objel celý ostrov stopem. Nová Kaledonie je ovšem podstatně větší a hlavně delší než Tahiti – z jednoho konce ostrova na druhý je to po silnici 500 kilometrů.

Kaledonský autostop

   Na poznání krás Nové Kaledonie (dále budu používat jen zkrácený název Kaledonie, jak ostatně činí i místní) jsem si vyčlenil 10 dnů. Všichni mi sice tvrdili, že nejkrásnější na Nové Kaledonii jsou okolní ostrovy, a to obzvláště Iles Loyauté (anglicky Loyalty Islands), na to bych však potřeboval více času i peněz. A tak jsem  raději zvolil okružní jízdu okolo hlavního ostrova. A i když autobusy nejsou v Kaledonii zase bůhvíjak drahé, zvolil jsem autostop. Jednak ušetřím a ještě poznám místní obyvatele.

   Svého rozhodnutí jsem nelitoval, neboť autostop v Kaledonii byl vynikající. V zásadě jsem nikde nečekal moc dlouho. Trochu hůře to šlo na východním pobřeží. Ani ne tak proto, že by mě místní nebrali, ale každý popojížděl jen kousíček, takže jsem se posunoval jen pomalu. Na severovýchodě pak frekvence provozu nebyla zrovna nejhustší. Ale lidé byli všude milí. Brali mě místní černoši (tedy Kanakové – původní Melanésané) i běloši a všichni byli v pohodě.

U bělochů byla mírná výhoda v tom, že většina z nich, na rozdíl od Kanaků, mluvila alespoň trochu anglicky. Zajímavé je, že v Kaledonii neuvidíte velké sociální rozdíly. Pravda, v Nouméa jsem viděl pár vandráků (vesměs černých). To byla ovšem výjimka, a pak, těžko kritizovat, protože největší socka a vandrák jsem v Kaledonii já, učitel z České republiky. Jinak platí, že i všichni černoši si žijí dobře a nějaká ghetta, chudinské čtvrti či chudé vesničky zde moc nenajdete. V Kaledonii jsou sice vysoké ceny, ale platy jsou zde údajně dvakrát vyšší než ve Francii!

To je také důvod, proč se sem poměrně hodně Francouzů stěhuje. Blahobyt je vidět i na zdejším vozovém parku. Převládají velké vozy, přičemž tak 90% aut je francouzských nebo japonských. Jezdí zde (stejně jako na Tahiti) velké množství Dacií Logan. Časy se holt mění. Dacia dnes patří pod koncern Renault a dávno již nevyrábí ona malinká stařičká vozítka, které se ještě tu a tam dají zahlédnout na českých silnicích.  Mimochodem, silnice, tak ty jsou samozřejmě také vynikající a kolem Nouméa je dokonce dálnice. Mimo Nouméa je ovšem provoz velice řídký (země má jen 250,000 obyvatel a 40% žije v Nouméa a okolní aglomeraci), což činí z Kaledonie ráj pro každého motoristu.

Rozhodně se vám tu tedy nestane, že uvíznete někde v koloně jako u nás na dé jedničce. Vůbec, města se v Kaledonii téměř nevyskytují. Snad jedině Koné (hlavní město provincie Sever) lze nazvat městem. To, co vypadá na mapě Kaledonie jako města, jsou buď větší vesnice nebo přinejlepším malinká městečka, která mají tak 2,000 – 5,000 obyvatel. Vedle toho žije řada domorodých Kanaků v tzv. tribu, což lze volně přeložit jako „kmen“, či klan.

To, co je v mapě označeno jako „tribu“, jsou většinou menší rozptýlené vesničky domorodců, ovšem kmenové území zahrnuje i okolní venkov, takže někdy vidíte ceduli s názvem kmene a vesnice není nikde v dohledu. Kanakové v tribu dodržují domorodé tradice, jinak si ovšem žijí také dobře, takže Vás nesmí překvapit, že za domorodou chýší stojí luxusní japonská limuzína.

  Při autostopu jsem se také od místních leccos dozvěděl. Zdá se, že obyvatelé Kaledonie spolu vycházejí velice dobře, nehledě na barvu pleti. Nová Kaledonie je hrozně bohatá, za což mohou hlavně obrovská naleziště niklu a velice štědré subvence z Francie. Dvou bělochů jsem se ptal, jestli si myslí, že Kaledonie bude nezávislá (počínaje rokem 2014 má právo vyhlásit referendum o nezávislosti).

Oba tvrdili, že to je nesmysl, neboť v takovém případě Francie stopne zemi dotace a většina bělochů odejde ze země. Někteří Kanakové zase touží po nezávislosti. Tak jsem na to zvědav, ale střízlivým rozumem vzato, nebylo by asi vyhlášení nezávislosti v blízké budoucnosti příliš rozumným krokem. Ekonomické vyhlídky Kaledonců jsou totiž i nadále velmi slibné a země by měla stále více bohatnout a bohatnout.

Z deníku autostopaře

Den 1.-2. Bourail

Ráno jsem vstal brzy, nechal jsem část věcí v úschovně hostelu v Nouméa a vyrazil jsem na stopa. Měl jsem kliku, protož jsem se nemusel ani trmácet moc daleko z centra, hned jsem chytnul stopa na kraj Nouméa, kde začíná dálnice (placená) a druhé auto chvíli na to mě zavezlo až do 163 kilometrů vzdáleného Bourailu. Mým cílem nebylo přímo toto malé městečko, nýbrž mořské pobřeží, které je od Bourailu vzdáleno přibližně 8 kilometrů a kam jsem došel pešky. Symbolem Bourailu je především osamělý skalní pilíř „Bonhomme de Bourail“ (franštináři nechť si to laskavě přeloží, děkuji J), krásný toť příklad působení mořské abraze. Mocný příboj zde vytvořil i hezké skalní stěny, malé brány a tunely. Mezi jednotlivé skalní útvary jsou pak vklíněny tři malé pláže.

Jasně nejhezčí z nich je Želví pláž (La baie des Tortues). Želvy se zde opravdu vyskytují, a to konkrétně kareta obecná (Caretta caretta, anglicky Loggerhead Turtle). Ta může měřit až jeden metr a vážit 150 kilogramů. Na zdejší pláži klade vejce. Jednu želvu jsem viděl plavat v moři. Samotná pláž je také pěkná a přímo vybízí ke koupání. Dokonalou scenérii pak dotvářejí vysoké ztepilé araukárie, což jsou stromy, vypadající jako kříženec borovice a bambusu. Jsou to jehličnany, ovšem kmeny jsou relativně úzké a vysoké a vyrůstají z nich jen velice krátké větve.

Výsledkem je strom bambusovitého vzrůstu, u kterého je div, že se při nějakém silnějším poryvu větru nezlomí. Kousek odsud se pak vlévá pěknou malou deltou do oceánu řeka Nera. Pláž je velice oblíbená i rekreanty, mimo jiné proto, že sem vede příjezdová komunikace. Proto jsem v noci spal na druhé, menší plážičce, kde jsem odpoledne potkal jednoho hada a jednoho rybáře, večer  tu však nebyla ani noha a já měl celou krásnou pláž pro sebe. Druhého dne jsem navštívil nedaleký „les cykasů“. Cykasy jsou  živé fosilie mezi rostlinami.

Ovládaly zeměkouli hlavně v mladších prvohorách (stačí se kouknout na nějaký obraz Zdeňka Buriana) a nějakým zázrakem přežily až do dnešních časů. Dorůstají výšky až šesti metrů a vzhledem silně připomínají palmy, se kterými ovšem jinak nemají nic společného. Na kraji lesa byl i „vzorek“ mangrovového porostu. Zde (a ovšem i na dalších místech v Kaledonii) jsem udělal zkušenost, že kde jsou mangrove, jsou i houfy krvežíznivých komárů (kterých se tu jinak v kaledonské „zimě“, tedy období sucha, moc nevyskytuje).

Poté jsem dostopoval na druhou pláž, která již nenabízí tolik přírodních krás, ale dobře se tu lenoší a strávil jsem tu druhou noc. Koupat se tu moc nedalo, neboť moře je tu velice mělké a za odlivu by člověk mohl jít snad kilometr a pořád by stačil – dvě stě metrů od břehu bylo vody po kolena. Jinak laguna v okolí Bourailu je jednou ze šesti zón, které jsou zapsány na Seznamu UNESCO pod souhrnným názvem „Laguny Kaledonie“.

Těchto šest zón, zahrnujících okolní oceán i přilehlé pobřeží (kde kromě pláží najdeme i četné mangrovové porosty), pokrývá dohromady plochu kolem 16,000 km² a údajně se jedná o potápečský ráj, kde se prohání hejna žraloků, mořských želv, rejnoků mant a dalších potvor. Osobně to ovšem posoudit nemohu, neboť jsem se nepotápěl. Šnorchlovat jsem zkoušel v Kaledonii asi na třech místech, ale zrovna jsem se vždycky nacházel u nějaké písčité mělčiny, kde zrovna nebylo nic k vidění.

Den 3.-6. Hienghène, dálný sever a domorodci

Třetího dnes se mi podařilo dostopovat z Bourailu až těsně před Hienghène, což je přes 200 kilometrů. Přesunul jsem se tak pozvolna napříč ostrovem ze západního pobřeží na pobřeží východní a shledal jsem zde jisté rozdíly. Tak zatímco na západním pobřeží je všechno oplocené, neboť zde převažují pastviny, tak na východě, kde spadne mnohem více srážek, jsou spíše lesy a pralesy (či spíše jejich zbytky) a oplocené není skoro nic. Na východě žije také mnohem větší procento Kanaků než na západě a bělochů tu nepotkáte tolik. Srdečnost zdejších domorodců se pozná mimo jiné tím, že se všichni, pěší i řidiči, zdraví navzájem zamáváním.

To platí ale právě jenom na východním pobřeží. Ze stopů toho dne stojí za zmínku především dva vysmátí chlapíci, kteří oba (spolujezdec i řidič) hulili za jízdy trávu a radovali se, jak jim ta cesta vesele ubíhá. Noc jsem strávil u krásných skalnatých útvarů na pobřeží. Ty jsem si částečně prohlédl druhého dne ráno a dojel jsem do Hienghène. Symbolem této vesnice  je skalní útvar v moři, který silně připomíná slepici. Ve vesnici samotné je pak pěkné kulturní centrum, kde můžete shlédnout tradiční kanacké chýše a totemy.

Kousek za  Hienghène jsem narazil na velký shluk vozidel a lidí, kam jsem se lehce vetřel. Byli zde samí Kanakové a říkali mi, že jde o svatbu. Mluvili jen velmi málo anglicky, ale nakonec jsem pochopil asi tolik, že svatba se bude konat až za 14 dní a tohle je slavnost,, kde kromě toho, že se něco sní a vypije (dostal jsem taky najíst), se hlavně kupují látky a oděvy pro novomanžele.

Všechen textil byl na takových hromadách, jak někde na trhu, a místní za to platili částečně normálními frankovými bankovkami, ale hlavně tradičními kanackými penězi. Ty už se dneska používají jen při obřadech a různých slavnostních příležitostech. V podstatě se jedná o barevné plátěné váčky, do kterých je zabalená šňůrka z korálků.

Tyhle váčky pak chlapi pokládali na ty štosy látek a tím to bylo zřejmě zaplaceno. Pak jsem šel pěšky dost dlouho a nic jsem nemohl stopnout, protože nic nejelo, až jsem našel pěkné místečko u pláže a rozbalil jsem stan.

   Moje nocležiště leželo kousek od vodopádu Tao, ke kterému jsem se vydal hned následujícího dne ráno. Vodopád je pěkný, odhadem tak sto metrů vysoký. Pak jsem stopoval dál na sever. Byla zrovna sobota, což znamená, že velká část Kanaků paří a chlastá. Což by nebylo nejhorší, oni se ale při tom zároveň i přesouvají autem. Jednu takovou rozjařenou skupinku jsem stopnul. Byli super, dostal jsem samozřejmě napít. Řidiče jsem tedy naštěstí pít neviděl, ale jinak je záliba domorodců v současném holdování rychlé jízdě a alkoholu (případně marihuaně) dost nebezpečná, o čemž dosti výmluvně svědčí vraky aut ve škarpách, které nikdo neuklízí (vrakoviště tu asi nevedou).

Pařmeni mě vyhodili v místě zvaném Balade, o kterém prohlásili, že je to místo, kde přistál první Evropan, kterým byl James Cook. A měli pravdu! Slavný mořeplavec tu přistál roku 1774. Zatímco celá osádka vozu se jala (zřejmě na počest pana Cooka) oslavovat až do druhého rána, já jsem se raději rozloučil a dostopoval jsem toho dne do kanackého tribu jménem Arama.

To místo jsem původně neměl v plánu, ale cestou mi ho někdo poradil, že to prý je ještě původní kmen, který není zkažen turisty. Jinde totiž místní domorodci často hrají „divadlo“ pro turisty – tančí, vaří domorodá jídla a můžete u nich bydlet – to vše za peníze a turisty sem vozí cestovní agentury. To místo bylo zajímavé. Zpočátku si mě tu vůbec nikdo nevšímal, jako bych byl vzduch. Chlapi hráli petang, místní omladina fotbal a volejbal a ostatní, tj. především ženy, hrály něco jako bingo, o peníze.

Postavil jsem si stan kousek za Aramou a chvíli jsem se tu večer potloukal. Nakonec na mě místní kývli, abych si s nimi zahrál volejbal. Pak jsem dostal najíst od jedné ženy, která uměla alespoň pár slov anglicky. Celé to místo vypadalo jako veliká náves. Byl tu i kostel a hřiště, ale nebyly tu obytné domky a jak padla tma, místní nasedli do svých aut a rozjeli se do domů v okolí.

   Strávil jsem v Aramě noc  (jako vždy ve stanu) a druhého dne jsem stopoval dál. Přestože jsem toho dne nic moc neviděl, byl to nakonec den docela zajímavý. Nejdříve jsem se zastavil ve vesnici Poum, což je na úplném severním konci ostrova. Nic zajímavého jsem tu ale neviděl, a tak jsem se posunul do vesnice Voh. Zde se nachází jeden přírodní div. Je jím zdejší slavné srdce, které vykouzlila údajně sama příroda v místních mangrovových porostech.

Část porostu, která je výrazně světlejší než okolí, skutečně zabírá plochu tvaru srdce. Tento přírodní úkaz proslavil fotograf Yann Arthus-Bertrand, který vydal slavnou knihu fotografií, snímaných převážně z letadla, případně z hor, rozhleden a jiných vysokých míst a motiv tohoto srdce je dokonce vyobrazen na obálce knihy.

Bohužel však pravdou je, že srdce je pořádně vidět  pouze z letadla, když letíte přímo nad ním. Já jsem vyšplhal na nejvyšší kopec v okolí a útvar byl někde v dálce. To srdce je odsud sotva rozpoznatelné a nemít fotku v prospektu, kde je zachycen i kousek okolí, snad bych ho ani nenašel. Pokud tedy nejste šťastným vlastníkem či nájemcem letadla, helikoptéry, balonu či jiného vzduchoplaveckého prostředku, pak sem ani nejezděte, opravdu, ale opravdu ten výstup na ten kopec nestojí za to.

   Večer jsem zkejsnul na západním pobřeží. Už se sešeřilo a já pořád šel a šel a šel a nikde jsem nemohl najít místo na spaní, protože všude kolem byly oplocené pastviny. A tu mi nějaká paní sama od sebe zastavila a vzala mě až do Nouméa, tj. nějakých 220 kilometrů. Celkově jsem tedy toho dne urazil 400 kilometrů napříč skoro celým ostrovem. Paní bydlela v paneláčku na kraji Nouméa. Její -náctiletý bratr má ovšem hned za tím domem na kopečku takovou chajdu ve stylu domorodé chýše, kde se slézá s kamarády a hrají tam na bicí, klávesy a tak. A tam mě ti dobří lidé nechali přespat. Spal tam se mnou i ten klučina. A dostal jsem najíst a napít.

Z deníku trampa, aneb tři dny v parku Rivière Bleue

   Z Nouméa je to do parku Rivière Bleue asi 50 kilometrů. Dostopoval jsem tam sedmého dne ráno a strávil jsem v něm celkem tři dny a tři noci. Po parku jsem se pohyboval výhradně pěšky, jen k východisku pěších tras mě vzali sami od sebe nějací mladí Franncouzi, čímž mi ušetřili dobrých 10 kilometrů pochodu. I tak jsem nachodil za tři dny nějakých 60 kilometrů s krosnou na zádech, takže jsem se rozhodně neflákal.

   Rovnou můžu říct, že park Rivière Bleue je tím nejhezčím, co jsem viděl v celé Nové Kaledonii. Jak již název napovídá, rozkládá se kolem Modré řeky (Rivière Bleue), která se zde stéká s Bílou řekou (Rivière Blanche). Kolem soutoku obou řek se rozprostírá menší vodní nádrž, která celkem pokrývá (i za hranicemi parku) plochu 40 km². Zatímco voda v nádrži je krásně modrá, okolní vegetace je zelená a půda oranžová, takže to dohromady dává pěkný barevný mišmaš.

Kdysi se zde těžilo dřevo i nerostné suroviny, takže došlo k částečnému odlesnění zdejší krajiny, na které se proto dost silně podepisuje eroze. Místy lze v krajině najít jámy, pozůstatky po činnosti dávných prospektorů, kteří zde dělali něco jako geologický průzkum. Vyhloubili díru až 20 metrů hlubokou a z ní pak vzali vzorky horniny. Pokud zjistili, že hornina má vysoký obsah nějaké rudy, mohlo se teprve začít s těžbou. Zajímavým úkazem jsou také pozůstatky lesa, utopené v místní přehradě.

   V mapce, kterou jsem dostal u vstupu, píší, že park Rivière Bleue je krásnou ukázkou deštného pralesa. To si dělají legraci, ne? – říkal jsem si, když jsem viděl okolní suchý les (je období sucha a celé tři dny mého pobytu nepršelo). Když tu, jako mávnutím kouzelného proutku, doslova na několika metrech, se vegetace jakoby sama zahustila a najednou jsem se ocitl v nefalšovaném deštném pralese. Všude hustá vegetace. A tím vším se vine Modrá řeka. A turistů tu moc nepotkáte. Jeden den jsem dokonce nepotkal vůbec nikoho, to když jsem se zatoulal dosti daleko od vstupu.

   Samotný park má dokonalou infrastrukturu. V podstatě se dělí na dvě údolí (Modrá řeka a Bílá řeka), která se stýkají u mostu Pont Perignon. Odsud se poté rozbíhají dvě hlavní trasy do obou údolí. Údolí Bílé řeky jsem moc neviděl. Podle mapky je zde méně zajímavostí a mohou sem jezdit auta. Proto jsem dal přednost údolí Modré řeky. Sem auta nesmí, šestkrát denně sem však jezdí autobus, který turisty sbírá a zase je vysazuje na jednotlivých zastávkách.

Na hlavní cesty pak navazuje celá síť menších stezek, které jsou bezvadně značené. Všude jsou informační tabule ve francouzštině i angličtině, nechybí ani odpočívadla s lavičkami, WC, telefonní budky (napájené ze solárních panelů) a někde jsou dokonce i chaty, kde se dá přespat. Vstupné do parku (400 franků) mi přijde velice nízké, když si vezmu, jaký komfort za tu cenu park návštěvníkům poskytuje. A ještě zde můžete zdarma kempovat. V prospektu byla tedy vágní věta, že se mám zeptat u vstupu na možnost kempování.

To jsem neudělal, ale nakonec mě prvního dne odpoledne, když už se blížila zavírací hodina (park se zavírá v 17:00, v 18:30 už je začátkem září úplná tma), sám odchytnul místní ranger a doporučil mi krásné místo na spaní. Jedinou malou vadou na kráse je to, že v parku není téměř nikde pitná voda. Skoro na každém kohoutku s vodou je nápis, že voda není pitná. Řešil jsem to desinfekcí vody, kterou jsem měl naštěstí s sebou. Samozřejmě jsem s sebou táhnul také zásoby jídla na tři dny.

   Kromě toho, že jsem se kochal krásou místní krajiny, jsem se toho z informačních tabulí a prospektů také hodně dozvěděl o tomto parku a přírodě v Nové Kaledonii vůbec. Kaledonská příroda je především rájem pro každého botanika. V celé Nové Kaledonii bylo zatím popsáno 3,344 druhů rostlin. 2,011 z nich roste ve zdejších deštných pralesích, kterých ovšem v Kaledonii moc nezbylo. Odhaduje se, že kdysi pokrývaly pralesy 70% území Nové Kaledonie, zatímco dnes je to jen 22%.

Člověk pralesy zničil především vypalováním (kvůli nové půdě), kácením dřeva a těžbou nerostných surovin. Jeden z nejvýznamnějších zbytků deštného pralesa se nachází právě v parku Rivière Bleue. 82%  druhů zdejších pralesních rostlin jsou endemity, které se nevyskytují nikde jinde na světě, jen v Nové Kaledonii. Je to výsledek poměrně dlouhého odloučení ostrova od okolních pevnin a ostrovů. Jen palem roste v Kaledonii 37 druhů. Řadí se do 16 rodů, z nichž 15 je endemických! Zatímco my máme spojené palmy především s pouštními oázami (palma datlová) či tichomořským pobřežím (palma kokosová), novokaledonské palmy rostou hlavně v pralese).

Ve zdejším pralese rostou i masožravky. Láčkovka Nepenthes viellardii má veliké, až 20 centimetrů vysoké kalichy, na jejichž dně je tekutina, do které padá neopatrný hmyz. To jiná zdejší masožravka, rosnatka Drosera neocaledonica, je naopak droboučká rostlinka, kterou snadno přehlédnete. Pravými vládci pralesa jsou však gigantické lesní velikány.

Symbolem parku jsou především stromy kauri (Agathis lanceolata, francouzsky Kaori, český rodový název zní damaroň). Největší z těchto obrů je vysoký 40 metrů a jeho stáří se odhaduje na 1,000 let. Další obrovské stromy jsou Neoguillauminia cleopatra a Montrouziera cauliflora (anglický název je The Houp). Všechny tyto stromy mají obvod kmene kolem devíti metrů a vynikají ani ne tak výškou, jako spíš neuvěřitelnou mohutností.

   Živočišstvo Nové Kaledonie je poněkud chudší než rostlinstvo. I mezi živočichy je samozřejmě zastoupeno množství endemitů. Žije zde například obrovský holub goliáš (Ducula goliath), největší holub světa, hnízdící na stromech, který může vážit až 830 gramů, nebo krásný gekon Rhacodactylus ciliatus. Pravým symbolem celé Nové Kaledonie je však kagu chocholatý (Rhynochetos jubatus, anglicky Kagu, francouzsky Cagou). Patří k Nové Kaledonii stejně neodmyslitelně jako kivi jižní k Novému Zélandu a stejně jako kivi, i kagu je pták nelétavý. Ačkoliv má docela velká křídla, není schopen letu.

Kdybyste kagua vysadili někde v Evropě do lesa, okamžitě by se stal kořistí lasiček, kun, tchořů či toulavých koček. V Kaledonii ovšem žádná dravá zvířata původně nežila, a tak kagu schopnost letu ztratil, protože v hustém pralesním podrostu by stejně létat nemohl. Kagu se živí zejména hmyzem a červy. Žije v párech, které obývají poměrně veliké teritorium, 10 až 30 hektarů.  Samec i samice jsou si k nerozeznání podobni. Pták má bílé zbarvení, oranžové nohy a zobák a na hlavě jakousi pokrývku z peří, která se může rozvinout do jakéhosi vějíře či čelenky.

Samice však může bohužel snést jen jedno vejce ročně. Navíc do Kaledonie byly zavlečeny druhy, které zde dříve nebyly. A tak invaze psů, koček, krys a divokých prasat způsobila, že dnes žije v celé Nové Kaledonii ve volné přírodě jen asi 1,000 těchto opeřenců, a z toho téměř polovina (450 jedinců) právě v parku Rivière Bleue (tento odhad je ovšem už z roku 1999, možná už se to zlepšilo). Správa parku dnes spolupracuje se ZOO v Nouméa a úspěšně vypouští další jedince do přírody a současně likviduje psy, kočky a krysy odstřelem a jedem (po celém parku jsou zřetelně označené návnady s jedem, asi hlavně proti krysám).

Kagu tedy zatím přežívá, přesto se však jedná o druh ohrožený vyhynutím a spatřit tohoto opeřence lze velice nesnadno. Přesto se mi to podařilo! A musím říct, že to byl můj nejsilnější zážitek z celého pobytu v parku. Jdu si takhle po cestě a najednou koukám, že z lesa na mě civí kagu! Za chvíli se tam objevil druhý a třetí (zřejmě pár s odrostlým mládětem). Praštil jsem s krosnou, vytáhnul jsem foťák a jal jsem se ptáky pronásledovat do podrostu.

Většinou ode mě odbíhali dál do lesa, ale kdy jsem se zastavil, nehýbal jsem se a dřepnul jsem si, občas se stalo, že u kagua zvítězila nad strachem prachsprostá zvědavost a šel si mě prohlédnout zblízka. Tak jsem měl možnost fotit tohoto vzácného ptáka ze vzdálenosti jednoho metru! Kagu vydává občas zvláštní skřek, jako když chroptí nějaká ještěrka. A je to pták relativně veliký, asi jako slepice.

   Budoucnost Nové Kaledonie vypadá v současnosti slibně. Hlavním hrozbou do budoucna je ovšem zřejmě riziko ekologické devastace zdejší nádherné krajiny. V Kaledonii se nachází čtvrtina světových zásob niklu a řada dalších kovů, které se nacházejí doslova pod celým povrchem ostrova. Nezbývá než doufat, že zdejší lidé budou mít dost rozumu a uchovají přírodní skvosty i pro příští generace. Protože po přírodní stránce je v Kaledonii na co koukat!

   Po pobytu v parku jsem se vrátil zpět do hostelu v Nouméa, kde odpočívám a třídím fotky a píšu například tento článek. Život cestovatele nejsou jen samé úchvatné zážitky, je potřeba také občas vysadit, odpočinout si a věnovat se třeba i takovým přízemním činnostem, jako je praní prádla nebo nakupování. Zároveň samozřejmě intenzivně pracuji na plánování další cesty. Moje příští kroky by měly vést na souostroví Vanuatu. Na mapě je to od Nové Kaledonie, co by kamenem dohodil, ale loď tam jede tři dny…

Nová Kaledonie – shrnutí + praktické informace

Kursy v září 2010: 1 EUR = 119.33 F (pacifický frank, kurs je pevně fixován na euro), 1 Kč = 4.70 F)

   Jak už bylo řečeno v článku o Nouméa, Nová Kaledonie je jednou z nejdražších zemí světa. Já jsem nakoupil zásoby v hypermarketu v Nouméa a po cestě jsem utrácel jen minimálně.

bageta              110-120 F

litr mléka          120 F              (oboje v malém krámku na vesnici)

Park Rivière Bleue

   Park je vzdálen 50 kilometrů od Nouméa. Vstupné do parku je 400 F na osobu. Park je otevřen denně kromě pondělí od 7:00 do 17:00, přičemž do parku lze vstoupit nejpozději ve 14:00. V parku lze ovšem kempovat a já jsem zde spal tři noci. Můžete zde jezdit autem, autobusem, chodit pěšky či jezdit na horském kole.

Pokud máte na návštěvu pouze jeden den, je pravděpodobně nejlepší zvolit kombinaci dopravy autem a místním autobusem (ten jezdí v té části parku, kde se autem jezdit nesmí). Park má excelentní značení, bezvadnou infrastrukturu a u vchodu dostanete přehlednou mapku se základními informacemi. Jediné, co zde chybí, je pitná voda – přivezte si vlastní nebo se zásobte prostředky na desinfekci vody. Nenajdete zde ani elektřinu, pokud však máte telefonní kartu, jsou zde telefonní budky (napájené ze solárních panelů).

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN