Mount Kosciuszko a Canberra

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Při putování zemí protinožců jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít příležitost vylézt na Mount Kosciuszko (2,228 m.n.m), nejvyšší horu pevninské Austrálie – Mount Kosciuszko. Zároveň jsem navštívil třetí australský stát, Nový Jižní Wales. Z hor jsem se potom vydal do Canberry, hlavního města Australského svazu.

New South Wales (Nový Jižní Wales)

   Nový Jižní Wales (anglicky New South Wales – oficiální zkratka je NSW), je nejlidnatějším australským státem. V roce 2010 v něm žilo přes 7 milionů obyvatel, čili třetina australské populace. Více než polovina obyvatel tohoto státu žije v jeho hlavním městě Sydney. Rozlohou kolem 800,000 km² (10x větší než Česká republika) je NSW průměrně velkým australským státem. Přímou součástí NSW je i Lord Howe Island Group, čili Ostrov lorda Howea a přilehlé ostrovy, které jsou situovány přibližně 700 kilometrů severovýchodně od Sydney v Jižním Pacifiku.

Celková rozloha tohoto souostroví je 154 km². Nejvyšší horou NSW (a zároveň nejvyšší horou celé kontinentální Austrálie) je Mount Kosciuszko (2,228 m.n.m.). Tento vrchol leží ve Sněžných horách (Snowy Mountains), které jsou součástí rozsáhlého Velkého předělového pohoří (Great Dividing Range). Málo známým faktem je ovšem skutečnost, že teoreticky je nejvyšší horou celé Austrálie Mawson Peak (2.745 m.n.m.), ležící v ostrovním teritoriu Heard Island and McDonald Islands. Tyto subantarktické ostrovy lze ovšem stěží považovat za přímou součást Austrálie. Územím NSW rovněž protékají obě nejdůležitější australské řeky, Murray a její přítok Darling.

Nejvyšším představitelem státu New South Wales je teoreticky guvernér, který zde přímo zastupuje britskou královnu. Královna je totiž formálně zastoupena v každém australském státě guvernérem a v celé Austrálii navíc generálním guvernérem. Ve skutečnosti je faktickou hlavou státu NSW místní premiér. Úplně stejně to ostatně funguje i v dalších australských státech.

   Z historického hlediska je NSW jednoznačně nejvýznamnějším australským státem. V roce 1770 přistál slavný britský kapitán James Cook v Botanické zátoce (Botany Bay) na území dnešního města Sydney a formálně vznesl jménem  britské koruny nárok na toto území. První britská kolonie na australském kontinentě, Nový Jižní Wales, byla založena 26. ledna 1788. Tehdy zde přistál kapitán Arthur Phillip se skupinou trestanců a vojáků, kteří byli určeni k jejich ostraze.

Téměř všechny ostatní australské státy a teritoria (s výjimkou Západní Austrálie) pak vznikly formálním odtržením od Nového Jižního Walesu. Součástí NSW byl v letech 1840-1841 i Nový Zéland. Na počátku 19. století byl guvernérem NSW mimo jiné i známý kapitán William Bligh. Slavný námořník, proti němuž vypukla vzpoura na lodi Bounty, neměl ve vedoucích funkcích štěstí – vzpoura proti němu (tzv. rumová rebelie) vypukla i v NSW. Byl to prostě smolař…

Sněžné hory a Mount Kosciuszko

   Mount Kosciuszko (2,228 m.n.m.) je zcela jistě nejsnáze přístupná nejvyšší hora nějakého světadílu. Až na vrchol dokonce kdysi vedla silnice, která je však nyní pro auta uzavřena. Musíte sem tedy dojít pěšky, což ovšem není nijak velká túra, jinak by jí většina pohodlných Australanů, vozících se všude autem, těžko zvládla. Nejsnadnější přístup na vrchol vede z průsmyku Charlotte Pass (1,755 m.n.m.), kam lze dojet autem, a odsud je to nahoru 8 kilometrů.

Charlotte Pass je rovněž zeměpisně velice významným místem, neboť zde byla roku 1994 naměřena teplota -23.0°C, což je rekord celého světadílu Austrálie a Oceánie.

Pro pořádek dodejme, že Mount Kosciuszko je nejvyšší horou australské pevniny, avšak nejvyšší horou celého světadílu Austrálie a Oceánie je Puncak Jaya (4,882 m.n.m.), tyčící se v západní, indonéské části ostrova Nová Guinea.

Mount Kosciuszko leží ve Sněžných horách (Snowy Mountains či zkráceně The Snowies), na území státu Nový Jižní Wales (New South Wales), poblíž hranice se státem Victoria. Název Sněžné hory opravdu sedí, neboť zde každou zimu napadne spousta sněhu a jsou zde i vyhlášená lyžařská střediska. Zajímavé je, že Mount Kosciuszko je stejně vzdáleno od obou rivalských měst, Sydney a Melbourne – od každého asi 450 kilometrů.

Sněžné hory jsou ovšem pouze součástí pohoří Australské Alpy (Australian Alps), a ty jsou zase pouze částí nejdelšího australského pohoří, které se nazývá Velké předělové pohoří (Great Dividing Range) a táhne se v délce 3,600 kilometrů podél celého východního pobřeží Austrálie.

Tadeusz Kosciuszko

Prvním člověkem, který vylezl na nejvyšší horu australské pevniny, byl Polák Paul Edmund Strzelecki, kterému se to povedlo roku 1840. Strzelecki pak tuto horu pojmenoval po Kosciuszkovi, legendárním polském bojovníku za svobodu svého národa.

   Tadeusz Kosciuszko bojoval už ve válce za nezávislost USA na americké straně, kde se dokonce natolik vyznamenal, že mu bylo uděleno americké státní občanství a hodnost brigádního generála. Přesto se vrátil do Polska, kde se roku 1794 postavil do čela velkého protiruského povstání. Ačkoliv se Poláci bili jako lvi, byli poraženi. Kosciuszko byl Rusy zajat, poté byl však kupodivu propuštěn. Zemřel v roce 1817 ve švýcarském exilu.

   Až do roku 1997 se jméno hory psalo v poangličtěné verzi, tedy Kosciusko, roku 1997 sem však bylo přidáno z, jak odpovídá původnímu polskému pravopisu. Anglická výslovnost by se ovšem Polákům moc nelíbila – místní to čtou „Kozjájskəu“.  Kolem hory byl roku 1906 vytvořen Kosciuszko National Park. Dnešní rozloha parku je 6,470 km².

Canberra

   Canberra je především produktem nesmiřitelné rivality mezi Melbourne a Sydney. Melbourne bylo v době vzniku Australského svazu v roce 1901 největším městem a tak se stalo dočasně i městem hlavním. To ovšem obyvatelé Sydney nedokázali vydýchat a Melbourňáci zase nechtěli ani slyšet o tom, že by se metropolí mělo stát Sydney. Navíc ústava z roku 1901 předpokládala vybudování nového hlavního města.

Nakonec byl tedy zvolen kompromis. V roce 1908 bylo rozhodnuto, že bude vybudováno nové hlavní město mezi Sydney a Melbourne a byl k tomu vyčleněn konkrétní pozemek. Byl zvolen název „Canberra“, což v jednom z aboridžinských jazyků znamená „místo setkávání“.

Aby hlavní město neleželo na území členského státu federace (v tomto případě by to byl NSW), bylo už roku 1911 vyčleněno území kolem města jako Australian Capital Territory (zkratka ACT). ACT je spravováno přímo federální vládou, která v Canbeře sídlí. Zajímavé je, že ACT je o dost větší než samotná Canberra. ACT má rozlohu zhruba 2,400 km², ale samotné město má jen nějakých 800 km² a je umístěno dosti nesymetricky v severní části teritoria, zatímco v jižní části se dokonce nachází Namadgi National Park.

   Město bylo postaveno podle přesných plánů na zelené louce. Autorem architektonické koncepce tohoto města byl Walter Burley Griffin, Američan z Chicaga, který zvítězil ve velké veřejné soutěži, která byla vypsána. Stavět se začalo roku 1913 a hlavním městem se Canberra oficiálně stala roku 1927, kdy byla alespoň menší část města jakžtakž postavena a bylo sem možno z Melbourne přestěhovat parlament. Definitivní podobu ovšem Canberra získala až po druhé světové válce a například nová budova parlamentu byla otevřena teprve v roce 1988. Stavělo se tedy dosti dlouho. Dnes žije na území ACT něco přes 300,000 obyvatel. Canberra leží v průměrné nadmořské výšce 632 m.n.m. a je to největší město v australském vnitrozemí.

Z deníku autostopaře

Run to the hills! – středa 16. února 2011

V minulém článku jsem se s Vámi rozloučil ve městě Wodonga. To má asi 35,000 obyvatel a se sousedním Albury tvoří docela velké dvouměstí, a to přesto, že města leží v rozdílných státech. Wodonga je ještě stát Victoria, kdežto Albury už je New South Wales (dále NSW). Hranici mezi oběma státy tu tvoří Murray, nejvodnatější a nejdelší (s přítokem Darling) řeka Austrálie. Tu jsem tu ovšem neviděl. Přespal jsem u Davida, kterého jsem den předtím stopnul, a spal jsem jako zabitý. Ráno mě pak David hodil na výpadovku, kde jsem započal stopovat. Odsud jsem se třemi stopy dostal do Corryongu, což je z Wodongy asi 125 kilometrů.

Přehradní jezero Lake Hume

Cestou jsme míjeli docela velké přehradní jezero Lake Hume. Bylo v něm hodně zaplavených stromů. Hladina v něm  je momentálně hodně vysoko a okolní kopcovitý kraj je dosti podmáčený, neboť i zde byly povodně a platí, že tento rok je mimořádně deštivý a relativně studený (jindy v únoru jsou tu čtyřicetistupňová vedra a lesní požáry). Paní, kterou jsem stopnul do Corryongu, mě zavezla do jedné restaurace, kde seděl starý pán. který by mě prý rád viděl. Byl to totiž Slovák! Narodil se v Košicích, ovšem teď už žije v Austrálii 60 let (je mu 84). V roce 1950 byl na vojně u Aše a podařilo se mu utéct do Německa a odsud si to pak namířil do Austrálie.

Od té doby nikdy v Československu (či na Slovensku) nebyl.  Na to, že je takovou dobu pryč, umí slovensky dost dobře, rozhodně lépe než já anglicky. Pán se rozhodl, že pomůže krajanovi a odvezl mě asi 20 kilometrů do městečka Khancoban. Cestou jsem přejeli nikterak velikou řeku Murray (která je zde, na horním toku, docela mrňavá) a ocitli jsem se ve státě NSW, čímž jsem navštívil svůj v pořadí třetí australský stát. V Khancobanu jsem se několik hodin schovával v místním informačním středisku, neboť začalo pršet.

Horské středisko Thredbo

Nakonec ale přestalo, takže se mi ještě podařilo stopnout dva kluky, jedoucí do horského střediska Thredbo. Cestou jsme projížděli po klikaté horské silnici, vedoucí eukalyptovým (jak jinak) lesem. Potkali jsme i menší sesuv skal (další důsledek vydatných dešťů) a dva drzé klokany, rodiče a juniora, kteří, když jsem otevřel dveře do auta, se lísali ke mně a loudili něco k snědku.

Thredbo velmi připomíná náš Špindlerův Mlýn. Má asi 3,000 obyvatel a leží v nadmořské výšce 1,370 m.n.m. Je to velmi významné lyžařské středisko a je zde spousta lanovek, vleků, sjezdovek a hotelů a zároveň se jedná o jedno ze dvou míst, odkud se obvykle podnikají výstupy na Mount Kosciuszko. Teď to tu ovšem zeje prázdnotou. Australané sem prý v létě moc nejezdí a když už, tak hlavně o víkendu. Večer jsem vyšel kousek nad město a postavil jsem stan.

Výstup na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko – čtvrtek 17. února 2011

Konečně se mi podařilo vylézt na nejvyšší horu nějakého kontinentu, i když je to ta nejnižší, a to ještě pouze kontinentální Austrálie. To však nemůže nikterak zkalit moji radost! Ráno jsem sbalil mokrý stan (v noci pršelo), hodil jsem krosnu do křoví a před osmou jsem vyrazil na kopec. Cestou pršelo, nejdříve málo, pak normálně a pak hodně, takže než jsem dorazil do Eagles Nest (1,937 m.n.m.), pořádně jsem zmoknul. Eagles Nest je konečná lanovky, která sem vede z Thredbo, a neviděl jsem věru mnoho lidí, kteří by šli, stejně jako já, nahoru pěšky.

Na konečné lanovky je také nejvýše položená restaurace v Austrálii. Asi tři čtvrtě hodiny jsem odpočíval a částečně sušil věci (šlo tu zapnout topení), a pak jsem vyrazil „dobýt vrchol“. Cesta od lanovky je dlouhá 6.5 kilometru a stoupá velmi pozvolna, takže slovo „dobýt“ tu není moc na místě. Také slovo hora se mi zdá pro Mount Kosciuszko trochu nadnesené, spíše je to takový nevýrazný kopec, který je ovšem nejvyšší mezi těmi dalšími. Okolní krajina v této vrcholové části je poměrně plochá a spíše než „Australské Alpy“ by se tyto hory měly jmenovat „Australské Krkonoše“, neboť našim nejvyšším horám se podobají rozhodně více než Alpám.

Dole rostou eukalypty (ale zase nějaký jiný druh než v nížině), nahoře už ale stromy nejsou a všude roste alpinská vegetace. Během této fáze pochodu přestalo pršet, Mount Kosiciuszko ovšem nebylo vidět, neboť všude byla mlha. Nahoře bylo docela dost lidí. Pořídil jsem vrcholovou fotku (já, patník a mlha) a zase jsem sestoupil stejnou cestou zpátky. Mlha se zatím trochu roztrhala a dokonce párkrát vylezlo i sluníčko, takže si můžete ve fotogalerii prohlédnout, jak nejvyšší hora Austrálie vypadá.

Zaznamenáníhodný je rovněž fakt, že ve výšce 2,100 m.n.m. (Rawson Pass) jsou nejvýše položené veřejné záchodky v Austrálii. Jakýkoliv takovýto rekord neopomenou Australané nikdy zdůraznit, což je od nich pěkné… Výstup nebyl technicky obtížný a ani převýšení nebylo velké, přesto jsem byl docela unaven. Ušel jsem asi 20 kilometrů, což v horách není tak málo. Okolní krajina, když zrovna neleje a není mlha, je docela hezká, ale musím říct, že naše Krkonoše jsou mnohem hezčí a i hory v Tasmánii se mi líbily víc.

   Zpět k „úschovně zavazadel“ jsem dorazil asi v půl třetí, avšak vzhledem k únavě jsem neměl už dnes náladu stopovat. Zítra je taky den! A tak jsem se věnoval četbě, psaní a relaxaci a spal jsem ve stanu na stejném místě jako včera.

Přesun do Canberry – pátek 18. února 2011

Canberra je od horského městečka Thredbo vzdálena asi 200 kilometrů. Ráno jsem stopoval skoro hodinu, hlavně díky tomu, že jsem si zprvu našel špatný výjezd z městečka. Ale pak už to šlo jako po másle a čtyřmi dalšími rychlými stopy jsem se dostal až do centra Canberry, kde jsem se ubytoval v hostelu Canberra City YHA. Pak jsem nakupoval a zašel na internet do místní knihovny a relaxoval jsem a prohlídku města jsem nechal na zítra. Za pozornost stojí i fakt, že během jízdy autem před námi přeběhla přes silnici liška, což je samozřejmě zvíře pro Austrálii nepříliš typické. Lišky sem byly dovezeny, aby zlikvidovaly přemnožené králíky. To se sice v zásadě podařilo, avšak zase se přemnožily ty lišky a s těmi si teď nikdo neví rady…

Den kultury v Canbeře – sobota 19. února 2011

Vzhůru do ulic Canberry, za kulturou!Ne, nešel jsem na pivo, ale za opravdovou kulturou, neboť jsem dnes navštívil hned dvě galerie, což se mi stalo v životě úplně poprvé a troufám si říct, že takto nepravděpodobná událost už se nikdy nestane. Ale po pořádku. Canberra, jak už bylo řečeno výše, je městem, jehož základní architektonický plán vymyslel pan Walter Burley Griffin z Chicaga. Navrhnul město, rozdělené na dvě funkční poloviny, které od sebe navzájem odděluje jezero Lake Burley Griffin. Jezero je patrně umělé a patrně pojmenované nikoliv neskromně samotným panem architektem, nýbrž později. Řadu budov navíc navrhli jiní architekti, neboť Griffin byl především autorem celkové koncepce.

City Hill a Capitol Hill

Jedna polovina města je určena k bydlení. Jsou zde tedy  obytné domy, obchody, kina a další užitečné budovy. Jakýmsi centrem této části města je City Hill, což je zcela nepatrně vyvýšený pahorek, kolem nějž vede kolem dokola ulice London Circuit, mající tvar šestiúhelníku a ohraničující jakýsi velký centrální prostor (těžko to nazvat náměstím). Na druhé straně, za jezerem, je pak čtvrť, kde jsou hlavně vládní budovy, velvyslanectví a několik dalších veřejných budov.

Této části města dominuje Capitol Hill, další nevýrazný pahorek, který je ovšem zvýrazněn vysokou budovou nového parlamentu. Obě části města pak spojuje most Commonwealth Avenue Bridge, překlenující jezero. Jednotlivé významné budovy jsou většinou velmi moderní. Vzhled a koncepce města je velice kontroverzní a má své zapřisáhlé příznivce i odpůrce.

První dojem z Canberry

A jak město působilo na mě? Řekl bych, že Canberra není město ani hezké, ani ošklivé, rozhodně je však zajímavé. To není alibistické prohlášení, ale je skutečně obtížné Canberru nějak ohodnotit, neboť žádné podobné město jsem nikdy nikde jinde neviděl. Většina budov se mi příliš nelíbila.

Pravdou ale je, že architektonický plán byl vymyšlen velice účelně. A to navzdory Griffinovu původnímu předpokladu, že zde bude žít nějakých 25,000 lidí. Dnes má Canberra přes 300,000 obyvatel a počet obyvatel dále poměrně rychle roste. Přesto zde nehrozí dopravní zácpy. Ulice jsou široké, všude je spousta prostoru a zeleně. Vůbec si zde nepřipadáte jako ve velikém městě. Myslím, že žít zde může být docela příjemné. Na druhou stranu je město docela roztahané a i když jsem se dnes pohyboval pouze v centru, docela jsem se nachodil.

Místňákům je to patrně fuk, neboť všude jezdí autem, ale turistům se obvykle doporučuje půjčit si kolo. Jenže půjčení kola v našem hostelu stojí 25 dolarů na den a to se dušují, že to je nejnižší cena ve městě. Pěkně děkuju…

Nový parlament

První budovou, kterou jsem navštívil, byl nový parlament. Ten byl dokončen v roce 1988 a je určitě nejznámější budovou v Canbeře. Bývalý premiér Malcolm Fraser, který měl výstavbu parlamentu na starosti, označil budovu po jejím dokončení za „nezměrnou katastrofu“ a za jeden ze svých nejvážnějších politických omylů. Mně se ale budova docela líbila. Stavba se těžko popisuje.  Je to napůl budova a napůl jakýsi uměle navršený pahorek, na jehož střeše se tyčí kovová konstrukce, nesoucí stožár s australskou vlajkou.

Vstup do budovy je zdarma, pouze musíte projít přes bezpečnostní rám, jako na letišti. Žádné poslance ani senátory jsem tam ovšem nepotkal, byla sobota. V budově se dozvíte mnoho o australském ústavním systému. Pokud vyjedete výtahem na střechu, můžete se kochat krásným výhledem. A co jsem se tedy vlastně dozvěděl o ústavním systému Austrálie?

Ústavní systém Austrálie

   Austrálie je konstituční monarchií. Oficiální hlavou státu je britský panovník, v tomto případě tedy královna Alžběta II., která nastoupila na trůn už v roce 1952, a má tedy nakročeno k tomu, aby překonala svoji legendární předchůdkyni královnu Victorii, která panovala celkem 64 let. V zemi je zastoupena generální guvernérem a navíc ještě v každém jednotlivém australském státě guvernérem. Moc královny a guvernérů je ovšem čistě formální a reprezentativní, a to přesto, že například generální guvernér je teoreticky vrchním velitelem australských ozbrojených sil.

Ve skutečnosti všechno řídí především Prime Minister (premiér, doslova “první ministr“), stojící v čele vlády. Nejvyšší funkce jsem tu sice vyjmenoval v mužském rodě, avšak v současnosti vládnou v Austrálii především ženy! Neboť tři nejvyšší ústavní funkce ve státě (královna, generální guvernérka a premiérka) zastávají momentálně ženy. Premiérkou je od roku 2010 paní Julia Gillard a je to docela fešanda.

Australský svaz

   Australský svaz („Commonwealth of Australia“ – neplést s Commonwealthem alias Britským společenstvím národů!) je federace, která vznikla (na radu Járy Cimrmana) 1. ledna 1901. V současné době se Austrálie skládá ze 6 států a dvou teritorií (ACT a Northern Territory). Federativní uspořádání země je podobné tomu americkému.

Parlament se skládá ze dvou komor. Dolní komora, House of  Representatives (Sněmovna reprezentantů), má 150 členů. Volí se většinovým volebním systémem ve stejně lidnatých obvodech. Na jeden volební obvod připadá v současnosti asi 92,000 voličů. Takže zatímco celé obrovské Severní teritorium a stejně tak skoro celá Západní Austrálie (s výjimkou Perthu a okolí) jsou jedinými volebními obvody, tak města Sydney nebo Melbourne jsou rozdělena na mnoho obvodů.

Volební období reprezentantů je tříleté. Do Senátu se pak volí v jednotlivých státech, přičemž na každý stát připadá 12 senátorů a na každé teritorium dva senátoři, celkem tedy 76 senátorů. Volební období senátorů je šestileté, přičemž vždy jednou za tři roky se volí polovina Senátu. Jednotlivé státy a teritoria pak mají vlastní malé parlamenty, vlastní vlády a, jak již bylo řečeno výše, i vlastní guvernéry.

   Australská ústava také přesně rozděluje kompetence mezi federální, státní a místní úroveň. Federální úřady mají na starosti armádu, letiště, imigrační politiku, měnu a poštu, státní úřady rozhodují o zdravotnictví, školství, ochraně přírody, policii a vodních zdrojích a místní samosprávy se starají například o veřejné knihovny, silnice, dopravu či likvidaci odpadu. Místním samosprávám se říká „municipality“ a v čele každé municipality stojí rada zvaná „local council“. Municipalit je celkově v Austrálii asi 700, takže by se daly přirovnat dejme tomu k našim okresům.

   Obohacen těmito novými poznatky, vyrazil jsem obhlédnout další zajímavosti vládní čtvrti. Kousek od nového parlamentu leží budovy parlamentu starého, který zde fungoval v letech 1927–1988 (předtím parlament zasedal v letech 1901 – 1927 dočasně v Melbourne). Dnes zde sídlí muzeum Australské demokracie. Musím říct, že budova starého parlamentu se mi tedy vůbec nelíbila. Před starým parlamentem táboří Aboridžinci. Visí tu jejich vlajky a rovněž jsou zde cedule s jejich požadavky, které by se daly jednou větou popsat jako „vraťte, co jste nám (vy běloši) ukradli“. Na jakési boudě se dokonce skví nápis Aboriginal Tent Embassy.

Národní galerie Austrálie – National Gallery of Australia

Aboridžinci tu už prý takhle táboří od roku 1972 a sami o sobě tvrdí, že tu zastupují milion původních obyvatel. Pak jsem navštívil galerie, a to dokonce dvě!  National Gallery of Australia je hezká a obrazů, fotografií a dalších uměleckých děl je v ní spousty. Asi nejlepší je kolekce umění Aboridžinců, jejichž malby jsou občas hodně zvláštní a většinou abstraktní, ale rozhodně působivé.  Je tu také průřez mnoha moderními směry. Neoplývám zrovna nezměrnými znalostmi výtvarného umění, ale zaznamenal jsem tu i jména jako Picasso, Monet, Warhol, Matisse a dokonce jsou zde i dvě fotografie našeho Josefa Sudka.

National Portrait Gallery of Australia

Velký prostor je tu samozřejmě věnován i australským autorům. Druhá galerie, National Portrait Gallery of Australia, mě naopak nezaujala vůbec. Exponátů je zde málo a navíc se jedná téměř výhradně o portréty australských osobností, které našinci nic neřeknou. Klidně by těch pár obrazů a fotografií mohli přesunout do větší galerie a v jednom velkém baráku by se jim uvolnila fůra místa. Prostor však není zrovna entitou, kterou by v Canbeře (na rozdíl od mnoha jiných přelidněných velkoměst) šetřili…

Pak jsem prošel kolem mimořádně hnusné budovy nejvyššího soudu (High Court), která vypadá, jako by se místní umělci snažili mermomocí okopírovat náš socialistický realismus v jeho nejhorší podobě, a setrval jsem chvíli v National Library, kde měli internet zdarma. A hurá zpět do hostelu, neboť prohlídka města byla dnes docela náročná.

Canberra – den 2 neděle 20. února 2011

Australský památník války – Australian War Memorial

Za jeden den se nedá v Canbeře všechno stihnout ani náhodou, takže dnes jsem doháněl včerejší resty. Ráno jsem nejdříve vyrazil na Australian War Memorial. Tento velký památník má připomínat všechny australské hrdiny, kteří hrdinně padli za „vlast“. Podle mě je ale tento památník spíše přehlídkou hlouposti a nadutosti australské zahraniční politiky. Ve většině těchto válek padli australští vojáci ani ne tak za Austrálii, jako za Velkou Británii. Tento fakt je v Austrálii vydáván za příklad neochvějné loajality ke staré vlasti.

Je pravda, že někdy měla válečná účast Austrálie své opodstatnění. V druhé světové válce, kupříkladu, hrozila Austrálii přímo japonská invaze a Japonci dokonce Austrálii přímo vojensky napadli, když bombardovali přístav Darwin. Navíc Británii tehdy hrozilo, že jí Němci jednoduše obsadí (že to nakonec dopadlo jinak, je jiná věc). Ale proč se Australané a Novozélanďané účastnili třeba búrské války, která byla navíc ze strany Británie válkou útočnou a evidentně nespravedlivou, a proč se angažovali v napadení Turecka, které neohrožovalo ani Austrálii, ani Británii?

Výsledkem bylo 11,000 mrtvých vojáků ANZAC (Australia and New Zealand Army Corps), kteří zemřeli v bitvě u Gallipoli v roce 1915. Cynik by ovšem mohl namítnout (a měl by pravdu), že jejich oběť nakonec tak docela zbytečná nebyla, neboť Austrálie i Nový Zéland v první světové válce zabraly německé kolonie v Pacifiku. O tom se ale na pietním místě pochopitelně nepíše… Prostor okolo památníku se neustále buduje. Hlavní budova se tyčí nad hrobem neznámého vojína, který padl v první světové válce. A co na to neznámý vojín? Myslím, že píseň Karla Kryla zná asi každý, takže jeho peprnou odpověď zde není třeba citovat.

Kostel svatého Jana Křtitele

   Kousek od památníku stojí anglikánský kostel svatého Jana Křtitele. Ten byl vysvěcen už roku 1845. Ne celá Canberra tedy byla postavena ve 20. století! Kostel je pěkný a navíc se kolem něj prostírá zajímavý hřbitov. Nejstarší hrob zde je rovněž z roku 1845. Celkově zde bylo v letech 1845–1998 pohřbeno 893 lidí. Nejzajímavější je v tomto ohledu rodina Shumackových, jejíchž členů je tu pohřbeno celkem 29, přičemž první z nich, John Shumack, zde navždy spočinul již v roce 1849. Místo je hezky upravené a nepůsobilo na mě vůbec depresivním dojmem, na rozdíl od megalomanského válečného památníku.

Commonwealth Park

   Poté jsem se prošel po obou březích jezera Lake Burley Griffin. Na „obytném“ břehu je hezký Commonwealth Park s rybníčky, kachničkami a černými labutěmi, na druhém, „vládním“ břehu, se zase rozprostírá galerie portrétů „Australanů roku“, mezi kterými jsem identifikoval třeba slavného herce Paula Hogana (Krokodýl Dundee) nebo tenistu Patricka Raftera. Hned vedle vlaje 80 vlajek států, které mají diplomatické zastoupení v Austrálii. Vlajky jsou seřazeny podle abecedy (v anglickém jazyce) a nechybí tu ani vlajka česká.

Národní muzeum Austrálie – National Museum of Australia

   Pak jsem zase přešel zpět na „obytný“ břeh. Zde se nachází na malém poloostrově National Museum of Australia. A řeknu rovnou, že mě velmi zklamalo. Zajímavá je snad jen samotná budova, která je velice moderní a zajímavě řešená. Expozice se věnuje Austrálii obecně (historie, Aboridžinci, fauna), ale je dost divně řešená a vůbec mě nezaujala.

Nejhorší muzeum, které jsem viděl za hodně dlouhou dobu. Neboť jinde, i když se mi některé expozice také nelíbily, jsem si vždy našel alespoň jednu, která byla zajímavá. Ne tak zde. Navíc exponátů je málo a část prostor je kvůli rekonstrukci uzavřena. Další příklad toho, jak se v Canbeře prostorem vyloženě plýtvá, neboť tato veliká budova by se dala jistě využít mnohem efektivněji.

   Pokud bych měl shrnout Canberru jako celek, tak jednoznačně nejzajímavějšími objekty ve městě jsou budova nového parlamentu a Národní galerie. Na ostatní budovy se klidně vybodněte a raději si udělejte procházku v parcích okolo jezera.

   Z Canberry jsem se vydal do Sydney. Kterak jsem se tam dostal a co jsem tam viděl, o tom si přečtěte příště. J

Peníze, peníze, peníze…Kde na to beru?

   Pořád se mě někdo ptá, kde jsem na tuhle cestu vzal. Asi si všichni myslí, že jsem milionář. Ano, ale hodně dobře utajený!J Ale teď vážně. Cestu financuji ze svých celoživotních úspor.

Peníze jsem si vydělal na studentských brigádách, v práci („ti učitelé fakt asi neví, co s penězi“, slýchávám často) či v různých televizních soutěžích (Risk je zisk!). Menší příjmy mám také z různých článků a sem tam pošlou na můj účet menší částky i různí  tajemní (avšak bezpečně živí!) sponzoři. Jiné práci (kromě psaní článků) se na Cestě zatím úspěšně vyhýbám. Cestuji už skoro 600 dní a zatím jsem utratil asi 500,000 Kč.

V průměru jsem tedy utratil necelých 1,000 Kč denně. Struktura mých výdajů je ovšem velmi nerovnoměrná. Původně jsem počítal s daleko nižší celkovou částkou, ale zejména dvě krádeže a cesta do Antarktidy s mým rozpočtem dost zamávaly a kromě toho se mi opět potvrdilo, že ať odhadnu náklady na nějakou větší cestu jakkoliv, vždy jsou nakonec vyšší. Na účtu už mi ale nyní zbývá jen posledních 100,000 korun, se kterými musím vydržet 5 měsíců a ještě musím zakoupit letenky na trasu Austrálie – jihovýchodní Asie – Evropa.

Takže v současnosti se musím vejít do rozpočtu 500 Kč denně, což je cca 25-30 australských dolarů. Komu se to zdá hodně, nechť si uvědomí, že přesně tolik stojí jedna noc v hostelu. Je ale pravda, že za dopravu skoro neutrácím (autostop) a dost často spím ve stanu, takže i když něco utratím za jídlo, zatím se do tohoto šibeničního rozpočtu vejdu. Po Austrálii mě čeká ještě jihovýchodní Asie, kde je o dost levněji, takže peníze by mi měly vyjít, pokud se nestane nic mimořádného. Ale vyskakovat si v žádném případě nemůžu.

Australština

   V Austrálii se samozřejmě mluví anglicky, avšak australská angličtina se od té britské i od americké dost liší. Výslovnost je často zvláštní a navíc se zřejmě liší v jednotlivých částech Austrálie. Zde uvádím pár zajímavých slovíček, kterými se „australština“ liší od angličtiny britské.

australsky                  britsky                        česky

arvo                             afternoon                     odpoledne

barbie                          barbecue                     grilování

chook                          chicken                        kuře

dill                               idiot                             idiot

grog                             –                                  alkoholický nápoj, obvykle pivo

piss                              beer                             pivo

yabbie                         crayfish                        rak (sladkovodní)

waxhead                      surfer                           surfař

   Existují desítky dalších krásných australských výrazů, které se ovšem většinou nedají přeložit jedním slovem, tak je zde neuvádím.

Mount Kosciuszko a Canberra – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v únoru  2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD

   Vstupy: Kosciuszko National Park – vstupné se tu pro osoby neplatí. Pokud sem však jedete autem, připravte si nemalý obnos na parkování. To je totiž v celém parku zpoplatněno. Canberra – ve všech institucích, které jsem navštívil, je vstupné zdarma! To se týká budov nového parlamentu, National Gallery of Australia, National  Portrait Gallery of Australia, Australian War Memorial i National Museum of Australia.

   Ubytování: Canberra City YHA – 30.50 AUD na osobu v dormitory pro 8 osob, s průkazkou člena YHA (pro nečleny 34 YHA). Další rekordní platba za ubytování, ale na australské poměry je to normální cena. Nejlevnější pokoje (dormitory pro 10 osob) stojí pro členy 28.50 AUD, ale zrovna nebyly k mání. Internet v hostelu stojí 10 AUD na den. Čaj a káva jsou v kuchyňce k dispozici zdarma. Hostel se nachází přímo v obytném „Civic“ centru. Dobré ubytování.

   Internet: Canberra – v místní knihovně Civic Library, která je z hostelu hned za rohem, je wifi připojení zdarma. V National Library, která se ovšem nachází v druhé, vládní části města, je wifi připojení také zdarma a navíc je rychlejší a spolehlivější.