Do Skopje na letiště Alexandra Velikého přilétáme v půl jedné ráno. Využíváme výhodného spoje Praha – Skopje operovaného Czech Airlines (přímý spoj Praha – Skopje funguje nově od 20. května 2016) za přijatelnou cenu a to včetně podpalubního zavazadla do 15 kg a příručního zavazadla do 10 kg. Cesta trvá dobré dvě hodiny. To je ve srovnání s délkou cesty vlakem a cenou jasná volba.
Den 1 – Skopje a první výšlap
Na letišti ve Skopje
Na letišti se seznamujeme s Čechem Markem, který má v plánu odstopovat ze Skopje do Prahy. Z letiště jezdí autobusový spoj (Vardar express) do centra Skopje (jízdní řády jsou k dispozici zde http://skp.airports.com.mk/default.aspx?ItemID=491). V autobuse berou eura, ale protože předem zarezervované ubytování máme uhradit v denárech, vyměňujeme nějaká eura za opravdu nevýhodný kurz přímo na letišti (touhle dobou určitě není otevřená žádná směnárna v centru). Později zjistíme, že to nebylo nutné, protože eura berou neoficiálně všude, ale vrací v denárech. Makedonská měna je Makedonský denár. Kurz v době naší cesty za euro je 61,3 – 61,5 (100 MKD = 44,106 Kč). Zajímavostí je, že nejmenší jednotka je 10 denárů, která už se dále nedělí. Mince v hodnotě 10 denárů jsou vizuálně větší než ty v hodnotě 50 denárů.
Nenasytní taxikáři nám nabízí svezení do centra (zhruba 23 km) za „výhodnou cenu“ 800 MKD. Naštěstí autobus zatím neodjel a velmi rádi platíme těch 175 MKD za odvoz na mezinárodní autobusovou a železniční stanici nedaleko od centra. Cesta trvá zhruba 45 minut.
Řeka Vardar
Přicházíme k řece Vardar, podél které jdeme dál do centra. Prochází kolem nás hodně toulavých psů, kterých je na celém Balkáně opravdu hodně. Občas je zábavné sledovat všelijaké směsky ras.
Na řece je na betonovém základě postavených několik masivních dřevěných lodí, které slouží jako restaurace pro zbohatlé. Uprostřed hlavního náměstí sedí na koni umístěném na bílém 10 m vysokém podstavci válečník. Jdeme se podívat blíž, abychom zjistili, co to je to za pána, ale je to prostě jenom válečník na koni (Warrior on a Horse). Až doma se dozvíme, že jej všichni považují za Alexandra Velikého, krále Makedonie v letech 336 př. n. l. – 323. př. n. l. považovaného za nejúspěšnějšího vojevůdce historie. Socha se však oficiálně jeho jménem nechlubí. Prý provokují Řecko a přivlastňují si jejich historii. Všichni však ví, že je to právě on. Podstavec stojí ve fontáně a kolem dokola na něj lvi, kterým nějaký vtipálek obarvil koule, chrlí vodu[1].
Vítězný oblouk – Pella square
Jdeme dál k Vítěznému oblouku (Porta Makedonija) na Pella square. Je celý nevzhledně potřísněný barvami. Tušíme, že sprejeři tu asi neřádili. Během našeho pobytu v Makedonii zjišťujeme, že lidi jsou nespokojení s vládou, kterou i s celou zemí nazývají hodně vytříbenými výrazy. Třešničku na dort tomu asi přidal jejich „milovaný“ prezident Ďorge Ivanov, který v dubnu 2016 mávnutím ruky zastavil trestní stíhání vrcholných politiků a vůdce vládnoucí strany VMRO-DPMNE Gruevského. Tímto gestem rozpoutal barevnou revoluci v Makedonii. Barvami lidé nešetřili zejména na budovách zrekonstruovaných či nově postavených v rámci projektu Skopje 2014. Pro veřejnost jsou totiž symbolem rozšafného rozhazování nemalé částky peněz na bezcenné kosmetické úpravy města, které skutečné problémy země jen těžko zamaskují. Barvami vykrášlené jsou i jiné vládní budovy v některých dalších městech po celé zemi.
Pevnost Kale
Jdeme zpátky přes kamenný most (Stone bridge) na řece Vardar k pevnosti Kale. Procházíme místy, kde je přes den tržiště (Old Bazar). Večer se tu jenom hádají hospodští a na ulici zachumlaný v dece žebrá podřimující vandrák. Dojdeme k hradbám, ale už se nám zavírají oči. Loučíme se s Markem, který pokračuje po svých a jdeme zpět k zarezervovanému hostelu „Backpackers hostel“ blízko hlavního autobusového a vlakového nádraží. I přesto, že jdeme pěkně pozdě, ubytuje nás pohodový pán, který Evče rozespalý dobrovolně vyrve krosnu a vynese po schodech až do horního patra. Celá budova by potřebovala rekonstrukci, na kterou asi jen tak peníze nebudou, ale je to tady pěkně čisté a útulné. Zdi jsou pomalovány originálními obrázky a cestou nahoru si díky obrázkům na stěnách připadáme jako při výšlapu do hor. Cítíme se tady jako doma. Usínáme časně ráno.
Přesun na autobusové nádraží
V jedenáct dopoledne vstáváme na pozdní snídani. Pan domácí je fajn a už takhle po ránu vedeme hlubokomyslnou debatu o smyslu života. Krosny necháváme v hostelu a vyrážíme na poslední nákupy do Skopje. Čeká nás nákup kartuše na vařič. Našli jsme si, že typy uzavíratelných kartuší mají v obchodě Outdoor.mk nedaleko centra. Vedle je hned směnárna (makedonsky menuvachnica), kde vyměňujeme za obstojný kurz 61,35 Eura.
Kartuši naštěstí měli (primus). Ve Veru dokupujeme nějaké potraviny a jsme připravení do hor. Cestou pro krosny neodoláme a navštívíme místní hospodu. Servis bez jediné chybičky a úžasné jídlo nás velmi mile překvapí. Dáváme si i saláty, kde je čerstvá zelenina dokonale schovaná pod peřinkou toho nejlepšího balkánského sýra. Nechybí ani šťavnatá oliva uprostřed, díky které naše chuťové pohárky zažívají cestu rájem.
Přesouváme se na autobusové nádraží a kupujeme lístky do Tetova (110 MKD/os). V Tetovu nás
za 500 MKD (první nabídka byla 700 MKD) taxík veze o 1 200 metrů výš do opuštěného lyžařského areálu Popova Šapka. Vyhodí nás před obrovským opuštěným hotelem, kde není ani noha. Vypadá dost zchátrale. Vedle něj je ledabyle zapíchnuto několik párů lyží do země. Po průzkumu okolí se vydáme po cestě kolem zavřené hospody a hromady sáněk třesoucích se na sníh. Pokračujeme dál po sjezdovce směr Titov Vrv.
Na konci vleku slyšíme, že se k nám po sjezdovce řítí místní štramák v polorozpadlém autě. Zřejmě si v budově u vleku něco zapomněl. Vesele se s námi zdraví a radí nám kudy na Titov Vrv. Prý je cesta značená. Míjíme se také se stádem ovcí a poprvé potkáváme Šar Planince – pastevecké psy. Jsou obrovští, ale jenom se přesouvají mezi nás a ovečky.
Napojíme se na značenou cestu a pokračujeme dál na Titov Vrv. U odbočky na Titov Vrv usoudíme, že už jsme dost daleko a po dnešním dlouhém dni stavíme stan ve vyschlém korytě u cesty. Obklopují nás pouze nekonečné hory a pastviny.
Den 2 – Titov Vrv kolem a kolem
Probudíme se do jasného a osamoceného rána. Široko daleko není ani noha. Jdeme vzhůru na Titov Vrv. V dalším údolí doplňujeme vodu v malé říčce. Myslíme si, že na Titov Vrv je to kousek. Ale než začneme finálně stoupat, ujdeme pěkných pár kilometrů. Stezka nás totiž nevede tak přímo, jak jsme si původně představovali.
Stoupáme pomalu vzhůru zatravněnou krajinou bez jediného stromu či křoviny. Obdivujeme zdejší květenu a užíváme si opojného klidu, který ruší snad jenom pozpěvující ptáci a mečení ovcí kdesi v dálce. Z leva obcházíme vrchol v mapě uvedený jako Kozani a za ním už se nám konečně ukáže Titov Vrv. Nemůžete si ho splést s jiným, protože se na jeho vrcholu nachází kamenná stavba. Ta je už zřejmě nějaký ten pátek v rekonstrukci. Krosny necháváme pod kopcem a výrazně lehčí si vyšlápneme závěrečný krpál.
Hora Titov Vrv je pojmenovaný po prezidentu
Titov Vrv, pojmenovaný po jugoslávském prezidentu Josipu Broz Titovi (původně Golem Turčin – velký Turek), je nejvyšší horou celé Šar planiny a v rámci Makedonie si se svou výškou 2 748 m. n. m. obhajuje druhé místo. Nahoře je krásný výhled jak do Kosova, tak Makedonie. Pod námi se stále jistěji začínají převalovat mraky. Kromě nich není vidět, odkud jsme přišli
Kvůli špatné viditelnosti jdeme zpátky tou samou cestou až k odbočce na Titov Vrv. Šlo by to zkrátit. Naším směrem je však pouze hustá mlha. Neznáme terén, proto se raději napojíme na známou cestu.
U říčky si vaříme malý oběd a sejdeme zpět na cestu. Zjišťujeme, že je značená až do Mavrova jezera. Kromě Mavrova jezera ukazuje také na izvori r. Smreka a Bogorovicko ezero (ani jedno nemůžeme na naší mapě nikde najít). Držet se značené cesty by bylo moc jednoduché. Jdeme po ní jenom chvilku. Po čase totiž začne odbočovat až moc podezřele doleva a dolů z kopce.
Salaš, bača a fena
Cesta vede kolem podmáčené salaše bači, kde na nás nedůvěřivě štěká rozzuřená fena, jejíž skoro odrostlá štěňata si nás zvědavě prohlížejí. Teď jsou srandovní, ale uplyne pár měsíců a úplně v klidu si můžou dělat srandu oni z nás. Bača kromě Titova Vrvu nezná žádné jiné názvy kopců. Kde přesně teď jsme, zůstává v domněnkách.
Pokračujeme dál do mírného krpálu. Za zatáčkou se nachází další horská bystřina a vpravo od nás se znovu ukáže náš starý známý Titov Vrv.
U horské bystřiny dnes přespíme. K naší smůle jsme nevzali otvírák na konzervy. Nevadí. Po zbytek dovolené pilujeme velmi sofistikovanou metodu otevírání konzerv vývrtkou. Trvá to sice podstatně déle, ale alespoň si uděláme pořádný hlad. Naštěstí pro nás, zas tolik konzerv sebou nemáme. Jenom chudák vývrtka už skoro ani neví, co je to korek.
Den 3 – Bogorovicko ezero nebo Belo ezero?
Spíme jako v peřince až do doby, než si náš stan najdou sluneční paprsky, které nám pozvolna zatápí pod kotlem a neúprosně nás vyhání na další cestu. Pokračujeme dolů do údolí bezejmenné říčky. Kocháme skalnatými i oblými vrcholky hor, které překrývá nadýchaná travnatá peřinka. Přejdeme přes říčku a po nevyužívané cestě pokračujeme do protějšího kopce. Myslíme si, že už jsme na hranicích s Kosovem. Hranice s Kosovem na naší mapě ani není. Taky je nám trochu jasné, že na mapě jsme trochu jinde, než skutečně jsme (kde jsme byli přesně se dozvíme až po příjezdu a porovnávání trasy s google mapami).
Bogorovicko ezero je vlastně Belo ezero 🙂
Přehoupneme se přes kopec. Před námi se otevře výhled na krásné jezero. To musí být Bogorovicko ezero. Včera na něj ukazovala značka. Skutečně dole na kameni je i tento název napsán. Bohužel ho nemůžeme na našich mapách najít. Kde skutečně jsme, zůstává jen v domněnkách. Napadne nás nespočet teorií, ale až doma zjistíme, že jezero, které se v té ruské jmenuje Belo ezero, je Bogorovicko ezero. Mohlo nás to napadnout, protože voda z něj přitéká do města Bogovinje, ale těžko vůbec říct, jestli se jedná o shodu jmen či nikoliv. Na mapě je těch jezer více.
U ústí jezera přeskočíme potok a podél něj pokračujeme vzhůru údolím až k jeho pramenům. Tráva je vysoká. První z nás si raději nasazuje návleky kvůli hadům. Mineme ustrašeného kolouška schovaného v houští a v dálce se nám ukáže nový výhled na siluetu tří krav pasoucích se na špičce útesu.
Obědváme v útulném údolíčku nedaleko pramenů. Kolem nás se pasou krávy, které si nás jenom líně změří a hledí si svého.
Přehoupneme se přes sedlo. Před námi se otevře výhled do dalšího údolíčka ohraničeného strmými svahy a malým jezírkem. Za námi na nás jako strážní věž bdí Titov Vrv. Pokračujeme do dalšího údolí, kde se nám otevře výhled mnohem rozlehlejší. V dálce vidíme na zasněžené masivy pohoří Korab
a kousek pod námi je další jezero. Myslíme si, že jsme konečně u Bělo ezera.
Nedaleko pramínku horského potůčku stavíme stan a kocháme se krásným výhledem. Jako každý večer, polemizujeme nad mapami a přemýšlíme, kudy půjdeme zítra.
Den 4 – S bouřkou v patách do Kosova
U jezera opět narazíme na značenou stezku. To už je určitě Belo ezero. Stezka sice trochu vybočuje ze směru, ale snad se stočí zpátky. Kam jinam než do Mavrova jezera by taky vedla. Jdeme podél potůčku, který teče stále strmějším kaňonem. Široko daleko kromě bači nikdo není. Přes cestu se nám proplazí krásná zmije. Jenom neochotně se vzdává svého místa na vyhřátých kamenech na cestě.
Cesta do Kosova – Podél řeky do Restelice
Stezka nás vede stále více mimo směr až do té doby než se nám ukáže výhled na vesničku. To musí být Brod a nebo Restelice (z automapy Makedonie víme, že jsme už v Kosovu). Jakmile to bude možné, stočíme se na západ. Stezka odbočuje po nově postavené cestě vedoucí pod lanovkou ke skromnému lyžařskému středisku. Vyšlápneme si strmý kopeček. Na kopcích, přes které správně máme jít, zuří bouřka. Odbočujeme na jih a s burácením hromů v zádech klesáme ke krásné říčce. V dálce směrem na západ se nám ukáže další vesnice. Je nám jasné, že to už musí být Restelice a ta vesnička před tím byla Brod. Převládne nás zvědavost a vyrážíme vstříc obyvatelům Kosova.
Po krátkém obědě pokračujeme podél řeky do Restelice. Ze shora jsme viděli pěknou cestu z Restelice na jih k makedonským hranicím. Ztracené kilometry konec konců třeba doženeme stopem.
Na začátku vesnice jdeme podél nově rekonstruovaných domů a babiček skládajících přesně odměřené obdélníky hnoje na paletu. Vůbec si nás nevšímají. U řeky pán v modré bundě schovaný za obrovským balvanem něco pálí. Co pálí, vědět ani nechceme. Podle vůně, kterou zaplavil celou vesnici, to bude asi něco pro blaho čistoty ovzduší.
Zrovna dopálil a s kolečkem se připojuje k nám. Matěj se s ním dává do řeči. Jde to těžko, ale rozumí si i česky. Po chvíli uvidíme na celou vesničku, které dominují dvě rakety (muslimské motlitebny). Ukazuje nám směr do centra.
Dokupujeme zásoby a jedeme dál
Vesnička se rozkládá na obě dvě strany přes údolí. Uprostřed centra na silničce zapadla dodávka s limonádami a několik chlapů jí vyprošťuje. Všichni na nás pokřikují německy a italsky až nevíme kam se dřív otočit. Na to, kolik tu je lidí a je víkend, mají hodně otevřených obchůdků. Matěj dokupuje zásoby a kolem Evči se mezitím shromažďují místní kluci. Za euro pade celkem slušně nakoupíme. Stala se z nás pochodující atrakce. Místní nám velmi ochotně ukazují kudy dál. Obáváme se, že stopem to půjde jenom horko těžko. Kromě toho zapadlého auta jsme jiné pojízdné snad ani neviděli.
Máme štěstí, hned dole nám zastaví chlápek, který nám zastavuje. Je to asi jediné auto, co tu kdy projede a shodou okolností je to majitel stavební firmy, která silnici zrovna staví. Veze nás po fungl nově postavené silnici spojující jihozápad Kosova a severozápad Makedonie. Vypráví nám, že získali peníze z dotací na asi 7 km téhle cesty. Dál už je cesta nezpevněná a neudržovaná. V tomhle duchu vede asi 35 km do Makedonie. Přemýšlíme nad účelností dotací. Ale co, mají tady fajn silnici.
Řidič nás vyveze pouze nahoru na konec jeho nové silnice. Cestou ještě udílí rozkazy dělníkům. Někteří před ním pro jistotu skáčou do příkopu. Dál už pokračujeme po svých. Prý na hranice je to kousek. Poznáme je vůbec? Na další salaši se proto ptáme, jestli už jsme v Makedonii, ale pořád nejsme. Do Makedonie to pár kilometrů bude. Před hranicemi bychom měli sejít z „hlavního tahu“ zpět do hor. Cesta je únavná pořád po prašné cestě.
Bílá dodávka
Dojíždí nás tři chlapíci z Kosova ve velké bílé dodávce. Ptají se nás, jestli nechceme svézt a jestli jsme v pohodě. Nejde jim na rozum, co se takhle táhneme s krosnami do hor a zvědavě se nás vyptávají, co tu vlastně děláme. Co tam dělají oni, nás raději ani moc nezajímá. Loučíme se s nimi a pokračujeme po svých. Po čase je zase dojdeme. Čekali na nás. Vypráví nám, čím se živí a fotí se s námi. Takové „blázny“ asi ještě neviděli.
Loučíme se s nimi podruhé a pokračujeme. Za námi se pěkně zatáhlo. Bouřka je na spadnutí.
U odbočky bivakujeme. V okolí marně hledáme vodu. Matěj se jde podívat dolů po cestě směrem do Makedonie. Tam voda byla, ale momentálně v obležení dobytka. Když se vrací zpátky, nedaleko za námi vidí jeden blesk za druhým, jak neúprosně dopadá na rozlehlou planinu. Podle Matěje je náš stan zespoda nejvyšší bod v okolí. Narychlo ho proto přesouváme níž.
K naší smůle se spouští bohatý liják a do minuty jsme mokří až na kost. Jakmile zalezeme do přesunutého stanu, obloha se rázem vyjasní. Po bouřce ani stopa a ještě se nám ukáže sluníčko. Naše obavy jsou najednou na míle vzdálené. Co blbneme, vždyť je venku tak krásně.
Den 5 – Chodí pešek okolo – Golem Korab 1. pokus
Vzbudíme se do krásného slunečného rána. Jako obvykle na obzoru nevidíme vůbec nikoho, pouze vzdálené pohoří Korab. Pokud půjde všechno podle plánu, dneska zdoláme Golem Korab.
Jdeme po pěšince traverzem podél vrcholu Šerupa a dalšího kopce hned vedle něj. Po cestě už zřejmě nikdo nějakou tu dobu nešel. Je pěkně zarostlá a až po kolena se brodíme v houští. Návleky máme pro jistotu oba dva. Kdo ví, do čeho můžeme šlápnout a jakého místního obyvatele asi vyrušíme. Třeba taková Zmije Turecká nás na čajový dýchánek asi nepozve. Čím dál jsme, okolí začíná být spasené ovcemi a jdeme mnohem rychleji.
Narazíme na starý hraniční patník na pomezí Albánie a Makedonie. Už jsme zpátky v Makedonii, ale ne na dlouho. Jdeme dál podél hranic směrem na Jih na Golem Korab. Široká cesta se mění v úzkou pěšinku, která po většinu času traverzuje okolní svah. Mineme baču s ovcemi. Přeskočíme horský pramínek, kde doplníme zásoby vody. Za pár metrů je další a za pár metrů další. Dnes se o vodu opravdu nebojíme.
Vybočujeme ze směru
Pěšinka se nám rychle ztrácí. Ani se nenadějeme a už se zase brodíme v houští. Vybočujeme už dost ze směru, proto se kousek vrátíme. Traverzujeme hlubokým údolím nad říčkou Štirovica. Není to tu moc spasené ovcemi. Obdivujeme proto mnohem rozmanitější květenu. U potůčku si dáváme pauzu na oběd a kocháme se krásným údolím. Jsme sice špatně, ale široko daleko úplně sami. Navíc je tu opravdu krásný výhled do zaříznutého údolí rezervovaný jen a jen pro naše potěšení.
Jdeme dál proti proudu říčky až k jejím pramenům. Nakonec se rozhodneme pro cestu, která vede přes ne moc přívětivý kopeček. Je to samá skála, ale schůdný nějak určitě bude.
Tenhle nápad by chtěl spíš patent na rozum! Cesta vede jen několik metrů za salaš bači, která byla schovaná za skálou. Bača se prohání vysoko v horách a nás vítají Šar Planinci přívětiví asi jako divočák, kterému vzali oblíbenou hračku. Naštěstí jsou přivázaní. Zato hlas mají opravdu vytříbený. Koncert bez vstupenek si užíváme další hodinku svižného stoupání do kopce.
Co dole vypadalo neschůdně, vyšlápneme vskutku elegantně. Vyhoupneme se nahoru a před námi se otevře výhled na další veledílo. Určujeme, se kterými kopci máme tu čest a tlučeme si buzolou do hlavy, protože nám to nedává žádný smysl. Jeden z těch kopců musí být i Golem Korab, ale který z nich? Vydáme se dál na jihozápad vyšlapanou cestičkou. Kdo ví, třeba nás na něj zavede. Bača je daleko. Spoléháme se jen na náš úsudek a na buzolu, která je možná trochu zmatená, protože nám párkrát spadla na zem a ještě ke všemu byla nějaký čas u magnetu hadičky k vaku na vodu.
Jezírko
Cestička se po chvilce ztrácí, ale zavede nás ke krásnému jezeru, které je ze všech stran ohraničené vysokými horami. Jezero je skoro prázdné a celé poseté sytě zatravněnou plošinkou, kde si ve spletité síti provázků nacházejí ten svůj uzel četné potůčky. Při jarním tání, to bude opravdu krásná podívaná. Odtok z jezírka se ztrácí kdesi ve skále a z protějšího svahu k nám doléhá pouze hlasité bečení ovcí, kterým se už pomalu blíží celodenní šichta ke konci.
Rozhodneme se pro cestu korytem malého potůčku přitékajícího do jezera z jihovýchodního svahu. Cesta je náročnější, do strmého svahu a každou chvilku přeskakujeme potok z jedné strany na druhou. Výhled zpět je ovšem majestátní. Nemůžeme se dočkat, co nám ukáže další údolí. Dojdeme do údolí výš a pokračujeme do sedla na východní straně.
Vracíme se na stezku na Golem Korab, ale už je pozdě
Přehoupneme se přes sedlo. Výhled nás nezklame. Dohlédneme až do nitra národního parku Mavrovo a na Mavrovské jezero. Vydáme se dál na jih po úbočí sedla, které jsme přešli.
Nakonec narazíme na značenou stezku na Golem Korab. Už je pozdě, před tím, než se stezka začne stáčet na západ, postavíme stan. Rozhodneme se však, že ještě dneska Golem Korab pokoříme.
Na lehko pouze s vodními vaky a čelovkami se vydáme po stezce na Golem Korab. Myslíme si, že už to je kousíček, jenom konečný krpál, ale zdání klame. Jsou to k němu asi 4 km, ale jenom tam. Údolí po stezce směrem na západ je jako z pohádky. Za hory zapadající sluníčko a rychle se ženoucí mraky vytváří magickou hru světla a stínů.
Nahoře bude opravdu krásný výhled. Nevíme však, co nás tam čeká. Navíc sluníčko už si klidně zapadlo. Nabereme si pouze vodu a skoro za tmy se vracíme ke stanu. Golem Korab nám nikam neuteče. Zítra je také den.
Den 6 – Golem Korab 2. pokus
Vstaneme časně ráno do husté mlhy, skrz kterou není vidět ani vlastní nos, natož krok. Nasnídáme se a čekáme, jestli se roztrhá. Pomalu jo, ale žádná sláva. Na lehko vyrážíme na Golem Korab. Jdeme pomaloučku a doufáme, že než dojdeme na vrchol, mlha zmizí. Ta se však jen líně převaluje po kopcích ne a ne naše přání vyslyšet.
Na podruhé to vyšlo – Golem Korab pokořen
Golem Korab nám přes noc sice neutekl, ale schovává se nám opravdu rafinovaně. My si s ním však poradíme. Přecházíme přes potůček a rozlehlá sněhová pole. Chvílemi nevidíme vůbec nic. Je to jako procházka na konec světa.
Konečně jsme na vrcholu! Mlžná opona se před námi tu a tam otevře a my se zájmem sledujeme majestátní představení odehrávající se za ní. Mapa se nám rázem dokresluje. Co včera bylo domněnkou, dnes je skutečností. Byli jsme Golem Korabu téměř na dosah ruky. Kdybychom se vydali mírně na jihozápad, už jsme tady byli. Terén však z naší pozice vypadal neschůdně. Obešli jsme proto celý masiv z východu, kde je cesta podstatně jednodušší.
Cesta dolů je okořeněná skluzem po sněhu. Dokonce potkáváme první turisty! Nepřekvapuje nás, že je to pětičlenná skupinka Čechů a Slováků. Povídáme si a vyměňujeme zážitky, kterých je opravdu hodně. Dávají nám pár zajímavých tipů.
Balíme stan a pokračujeme dolů do Střezimíře. Cestou potkáme jednoho rodilého Američana, který zdolává nejvyšší vrcholy Balkánu a že zítra jde na Olymp. Asi první outdoorovej Američan, co jsme kdy potkali. Dneska si splní dvě mouchy jednou ranou.
Pohráváme si s myšlenkou, jestli s ním nepojedeme na Olymp také. Nápad ale rychle zavrhneme. S ubývající nadmořskou výškou přibývá stromů. Ani se nenadějeme a procházíme krásným hustým bukovým lesem podél potůčku až do Střezimíře. Je to jenom jakási horská chatka, kde je prý nutné se ohlásit při výstupu na Golem Korab. My to neudělali. Asi to nebude tak horké.
Přecházíme Štirovnici, ze které už je pořádná říčka vlévající se za rohem do Raduky. Čeká nás dlouhá cesta k rušnější silnici do Mavrovi Anovi, kde máme větší šanci na stop. Je to ta samá cesta, po které jsme šli i v Kosovu. Naděje na stop jsou mizivé. Projede pouze jedno auto. Než se vzpamatujeme, je pryč. Další varianta je, že by nás mohl svézt Američan, který má prázdné auto, ale asi to bude mít na dlouho. Nezbývá nám nic jiného než šlapat po svých.
Klima
Zdejší klima je přívětivé pro bujnou vegetaci, která obklopuje kamenité břehy průzračné říčky. Toho náležitě využívají i rozličné druhy hmyzu a tak nás cestou provází pestrobarevní motýli a různí broučci. Opravdu úžasná podívaná. Bohužel co oči hladí, to nohy tíží. Cesta je nekonečná a ani změna bot neuleví od bolavých chodidel. Doufáme, že za každou zatáčkou už určitě bude ta rušnější silnice, ale objeví se jenom zatáčka další. Projdeme vesničkou Ničpur, kde je jenom jeden polorozbořený barák.
Konečně jsme na silnici R 1202 vedoucí do Mavrovi Anovi. Stopneme snad druhé auto, které kolem nás projede. Jsou to dva mniši, kteří jedou z kláštera Bigorsky monastery do Gostivaru. Matějovi se podaří jedno malé faux pas s vírou (spletl si je s muslimama), ale berou to opravdu sportovně. Dokonce si z nás dělají srandu. Vyhodí nás v Mavrovi Anovi a ještě nám doporučují návštěvu jejich kláštera Bigorsky monastery.
Mavrovi Anovi je malá vesnička u Mavrovského jezera. Je tu hodně hospod a malé obchůdky. Kupujeme trochu předimenzované zásoby, ale pár dní v horách s člověkem udělá divy. Ne že by nám nezbylo jídlo, ale kdo dá přednost paštice před čerstvým ovocem a zeleninou po několikadenní túře v horách. Původně jsme sem jeli kvůli infocentru, které je však zavřené. Pokračujeme dál do vesničky Mavrovo.
Mavrovo
Dojdeme na hráz, kde je odbočka do vesničky Mavrovo a zkoušíme štěstí podruhé. Po nějaké době nám zastaví mladý Makedonec, který pracuje v Německu. Podle něj „Makedonia suks“, ale pro turisty, že je dobrá. Vyhazuje nás u drahého hotelu na okraji Mavrova. Je možné postavit stan na zahradě hotelu, ale na stan to je opravdu drahé a navíc se s námi baví tak nějak pohrdavě. Pokračujeme dál. Vesnička Mavrovo je pěkně roztáhlá. Naše nohy simulují krok už jenom ze setrvačnosti. Všude jsou polo dostavené penziony, kde je jenom střecha. Asi tady někdo chtěl vydělat majlant na turistech, ale pozdě zjistil, že jich sem moc nejezdí. Je tu dokonce i několik lyžařských vleků. V zimě to tu třeba žije trochu víc.
Dojdeme až k zatopenému kostelíku St. Nichollas church postavený v roce 1850, ze kterého je vidět pouze špička. Kostel tady stál dlouho před tím, než byla postavená vodní nádrž Mavrovo. Voda ho tenkrát kompletně zaplavila, ale během sucha v posledních letech kostel částečně vykukuje z vodní hladiny. Do té doby to byl úplně obyčejný kostelík. Jakmile ho však zatopili a začal vyčuhovat nad hladinou, stala se z něj teprve atrakce. Není se ani čemu divit, je to celkem netradiční podívaná. Na břehu hned vedle něj stojí nový funkční.
Poptáme se na pokoje a ani nevíme na co, ale kývneme na první částku, co nám velmi sympatická paní nabídne. Nakonec se z toho vyklube celkem slušný apartmán v přízemí. Možná trochu dražší, ale co. Po dlouhé době si vychutnáváme teplou sprchu a za chvíli už si dopřáváme dalšího luxusu v podobě měkoučké postele a čistého povlečení.
Den 7 – Bigorsky monastery a zpátky do civilizace
Dneska máme v plánu odpočinek, malou procházku po Mavrovu a maximálně nějaké to koupání. Po snídani jdeme do jeskyně Šarkova Dupka, na kterou jsme dostali tip od Čechů na Golem Korabu.
Prý je zavřená, ale nad železnými dveřmi je otvor ve stropě, kterým je možné prolézt na druhou stranu. Hned za dveřmi jsou jističe pro zapnutí světel. Přelezeme přes dveře. Oprášíme pár netopýrů a už si užíváme krásnou jeskyni plnou stalaktitů a stalagnitů. Kdyby tady byl nějaký průvodce, určitě bychom mu rádi nechali něco za vstup, ale ten si asi vzal na nějaký ten pátek volno. Benevolentně tady alespoň nechal díru ve stropě, aby neošidil turisty o zajímavou podívanou.
Mavrovo
Energie už máme dost na to, abychom po obědě pokračovali dál na jih do Ohridu. Zastavíme se na pár místech v NP Mavrovo. Dáváme si výtečný oběd s výhledem na St. Nichollas church a jako dezert nezapomeneme ani na místní salátek. Matěj poprvé ochutnává taratur – nastrouhaná okurka s česnekem zamíchaná v poctivém smetanovém jogurtu. Salát je celý posypaný nasekanými vlašskými ořechy a samozřejmě jako třešnička na dortu nechybí ani šťavnatá oliva. Taratur, to je láska na první sousto.
Nasazujeme krosny a jdeme vstříc dalšímu dobrodružství. Za několik málo minut nám zastaví mladý pár, který nás sveze do vesničky Mavrovi Anovi. V Mavrovi Anovi se dáme do řeči s místním, který čeká na bus do Debaru. Je opravdu ukecaný a chvíli si tak příjemně zkrátíme.
Bus skutečně přijel. Nový známý nám dohodne zastávku u Bigorsky Monastery. Zaplatíme nějaký ten drobák za cestu a svezeme se až k odbočce ke klášteru. Odbočka je na silnici směrem do Debaru před vesničkou Rostuša. Vystupuje s námi i několik místních. Vyšlápneme si kopeček nahoru a už vstupujeme do komplexu, který nás mile překvapí. Všechno je tu udržované a zrekonstruované. Vítá nás mnich, který nám nabízí čaj. Panuje tu příjemná atmosféra. Ze dvorku vidíme na protější svah údolí, kde jako maják na moři trčí další muslimská „raketa“.
Bigorsky monastery
Klášter Bigorsky monastery stojí už od roku 1020. Samozřejmě ne vždy tak úplně v celku. Osmané ho v 16. století pocuchali k nerozeznání. Znovuobnovený byl až v roce 1743. Na začátku 19. století došlo k jeho rozšíření. Smůla se mu však lepila na paty a v roce 2009 přišla další pohroma v podobě velkého požáru, který zničil značnou část původního komplexu. V roce 2010 byl rekonstruovaný se snahou k maximalizaci podoby s původním komplexem. Jestli se to povedlo nebo ne, nevíme.
Tak i tak je to mírumilovné místo stvořené pro relaxaci, které je jemně zakomponované do skály. Mniši oblečení v tradičních róbách propůjčují danému místu klid a mír. Ptáme se, kde jsou ti dva, co nás včera vezli. Nakonec se s jedním z nich potkáváme a děkujeme za doporučení. Vypadal, že má radost ze shledání a my doufáme, že včerejší nedorozumění jsme si trochu vyžehlili.
Most Elen skok
Opouštíme Bigorsky monastery a pokračujeme k další památce – Most Elen skok. Pešky sejdeme dolů na silnici vedoucí na jih do Debaru. Po delší chvilce si stopneme tři rybáře, kteří jedou na lov ryb na Malou reku, přes kterou je postavený i Elen skok bridge. Hodně těsně se i s krosnami nasoukáme do malého auta, ale jsou velmi ochotní. Jeden z nich Evče dokonce vezme krosnu dopředu. Poprvé se setkáváme s pojmem Mavrovská pastrmka. Přemýšlíme, co by to tak mohlo být za rybu. Doporučují nám také vesničku Lazaropole. Prý je velmi ljubivá. Necháme se dovézt až k mostu Elen skok, kde je odpočívadlo. Zrovna tam mají piknik místní Makedonci a jeden mnich z kláštera.
Jde o velmi starý a úzký kamenný most, který se v oblouku tyčí přes říčku. Byl postavený už za vlády Osmanů. Koluje několik příběhů, proč byl vůbec postavený. Jeden z nich vypráví, že jej nechal postavit lovec na počest jelena, jehož kuráž předčila lovcovo očekávání. Lovec v těchto místech pronásledoval jelena, který už byl smrtelně zraněný, a když už sahal pro smrtící ránu, jelen přeskočil řeku a utekl na druhou stranu. Lovce to oslovilo tak, že na jeho počest nechal postavit most ve tvaru skoku jelena (elensky skok). Dříve propojoval několik vesniček v regionu Malá reka. Dnes už je však pouhou vzpomínkou na bohatou historii.
Zákon zvednuté krosny
Piknik místních skončil. Na odpočívadle po nich zbyly jenom odpadky. Chvíli tady posedíme také
a přemýšlíme, kam se vydáme dál. Rozhodneme se pro cestu do Lazaropole. Půl hodiny se snažíme někoho stopnout. Vůbec se nám nedaří. Nejezdí zde už tolik aut, a když už zastaví, tak nemají do Lazaropole cestu. Asi pojedeme dál na jih do Debaru.
Zákon zvednuté krosny okamžitě zafunguje. Zastaví dva Indové, kteří mají k autu připojenou malou kárku. Prý v autě místo nemají, ale ať skočíme na kárku. Jasně, že jedeme. Kárka je plná rezu a zbytků kovového nářadí. Na autě mají repráky, do kterých nám hrají příhodnou „indickou“ hudbu. Atmosféra je dokonána. Stoupáme serpentýnami do vesničky Lazaropole, která se nachází v sedle vrcholu Mount Bistra v nadmořské výšce 1 350 m. n. m. Jestli je kárka dobře připojená nebo ne raději vůbec neřešíme a kocháme se možná „trochu adrenalinovou“ jízdou a krásnými výhledy, které s přibývající výškou dostávají nový rozměr. Dojíždí nás auta, ze kterých na nás koukají trochu nevěřící řidiči. V té malé kárce, co se sotva drží, totiž není náklad, ale nějací dva lidé.
Lazaropole
Dojedeme do Lazaropole. Vysadí nás uprostřed návsi před obchodem. Rozloučíme se s milým párem, který zahajuje sběr železného šrotu. Matěj jde nakoupit něco na zub a s Evčou se baví místní rusky mluvící návštěvníci. Jsme tu moc na očích, proto vycházíme na průzkum vesničky.
Vesničce dominuje klášter pravoslavných, který je zavřený. Jsme vysoko v horách. V zimě to tady musí být dost kruté. Procházíme si vesničku a obdivujeme zdejší architekturu a zahrádkářskou tvořivost. Vedle pečlivě opečovávaných zahrádek s několika téměř dokonalými vymoženostmi se zpravidla najdou zahrady a budovy úplně devastované, o které nikdo ani moc nestojí.
Vrátíme se do centra dění na náves, kde je hotel, sámoška a nekosená loučka, jejíž traviny pevně objímají vrak auta a telefonní budku, která je tady asi tak potřebná jako parník v poušti. Dorazil jeden Makedonec se psem, který přišel o práci a přijel na návštěvu za známými. Zkusíme se zeptat na cenu za noc v hotelu, který nám přijde úplně prázdný, proto nás 30 Euro za noc celkem rozesmálo. Jdeme si za vesnici najít nějaké místečko pro náš skromný hotel.
Líbí se nám u hřbitova, kde je i zdroj vody. Je to sice u cesty, ale nevypadá frekventovaně. Stavíme si stan a vaříme. Jako by se strhnul pytel s lidmi a už o nás ví celá vesnice. Přemýšlíme, že po tmě stan přesuneme, abychom potencionálním zlodějům zamotali hlavy, ale nevypadáme, že jsme před chvílí vykradli banku.
Směrem přes louku k vesničce zase vidíme dva lidi, jak něco pěkně dlouho sbírají nebo zkoumají, ale co netušíme. Začínají nás tu obtěžovat sršni, proto rychle zalézáme do stanu.
Jsme trochu paranoidní, že nás přes noc někdo vykrade. Přeci jenom už jsme blíž civilizaci. Spíš pro klid naší dušičky, než skutečný efekt, zavazujeme stan zevnitř. Proti zloději s nožem to moc nepomůže, ale žádné lepší řešení nás nějak nenapadá. Dobrou noc a sladké sny.
Den 8 – Konečně moře – Ohrid
Ráno nás vzbudí zvuk, něčeho co si neúnavně hraje s naší taškou s odpadem ze včerejší večeře, kterou jsme prozíravě přes noc nechali dál od stanu, aby se nám do něj nic nedobývalo. Nejdřív nás napadne, že je to určitě medvěd, pak pes, ale je to jenom drobný pták, který s naší aktivitou okamžitě odletí. Tahle noc nám neprospěla. Očka jsme zamhouřili jenom tak pro diváky. Nepřidal tomu ani skřehotající pták, který vydával takové hlasité a nepravidelné zvuky, že by i Šípková Růženka potřebovala další trn.
Stádo polodivokých koní
Pomalu balíme a snídáme, když v tom přiběhne stádo polodivokých koní. Jistojistě si to míří k nám. Přesně řečeno k ucpanému lavoru, do kterého neustále teče voda z kapajícího kohoutku. Asi sem chodí často, ale nás tu nečekali a lekli se jak oni tak my. Chvíli se ostýchavě zdržují opodál
u rozpadlého statku a nakonec utečou po cestě zpět kamsi za hřbitov. Krásná podívaná. Balíme stan
a uvolňujeme u lavoru místo.
Jdeme po cestě zpět na náves. Vesnička ještě spí a kromě prťavého a chundelatého štěněte uprostřed příjezdové cesty do vesničky a psa stojícího na zadních pijícího z kohoutku vodu nepotkáme živáčka. Bude štěstí, jestli někdo vůbec pojede takhle brzo ráno. Smíříme se však s tím, že cestu dolů půjdeme po svých. Ani nám to nevadí, je opravdu krásné počasí bez jediného mráčku a výhled do dalekého údolí nás hladí na duši.
V dálce slyšíme auto
Štěstí nám však přeje. V dálce slyšíme auto. Zastaví nám dva důchodci, kteří mají auto plné bylinek zakonzervovaných na všechny možné způsoby. Jeden je trochu ochotnější než druhý a přesvědčuje toho druhého, že když ty bylinky dají do kufru, přece jenom se vejdeme. My samozřejmě souhlasíme a rychle jim pomáháme s bylinkami do kufru. Jen tak tak se i s našimi krosnami nasoukáme na zadní sedačku. Cesta dolů by nás zdržela, proto jsme rádi, že nás vezou.
Zjistíme, že oba dva hrají bridge a žijí ve Skopje a to oni včera večer chodili po louce. Prý sbírali Cantarion. Nic moc nám nerozumí, ale jeden z nich se chytá trochu anglicky. Vyprávíme jim o našem treku v horách a nočním přespání u hřbitova. Prý kdybychom je potkali včera, mohli jsme u nich přespat a tu mapu hor by nám taky dali. Jsou nadšení. Dovezou nás na Božkov most, fotíme se s nimi
a vyměňujeme maily. Dostáváme tři svazečky zázračných bylinek Cantarion, které se podobají Třezalce. Po příjezdu zjistíme, že Cantarion je opravdu třezalka.
Cesta do Debaru
Zamáváme jim a pokračujeme opačným směrem do Debaru. Po cestě stopujeme, ale zatím se nám moc nedaří. Najednou projede auto, které váhavě přibrzdí a nakonec k nám začne couvat. Je to Američanka July, která moc neví, kde je. My dva experti to zrovna víme úplně přesně a tak jí ochotně ukazujeme naší mapu. Veze nás do Debaru. Prý pracuje na americkém velvyslanectví ve Skopje a její rodina odletěla do Londýna. Tam se jí nechtělo a tak vyrazila s půjčeným autem do Albánie k moři. Jedeme s ní až do Debaru, kde nás vyhodí před lákavě vypadající cukrárnou.
Debar je chaotické a poměrně nevzhledné město, kterému dominuje pár raket. Pro představu má 14 561 obyvatel, z nichž tvoří tři čtvrtiny Albánci. V cukrárně si dáváme šťavnaté zákusky a kafe. Rádi bychom do Debarského jezera. Jedná se o uměle vytvořenou nádrž přehrazující řeku Black Drim (alb. Drini i ZI – „the black deer“), která se vlévá do Strugy. Nepodařilo se nám najít schůdnou cestu, proto pokračujeme dál do Ohridu.
Pokračování do Strugy
Pokračujeme po hlavní silnici směrem do Strugy. Čím dál na okraj města se dostáváme, tím více budov je ve výstavbě. Zastavíme ve stínu stromu před skladem obilí a zkoušíme stopovat. Nedaří se a po nějaké době si všimneme dvou rotvajlerů naproti přes silnici, jak na nás civí a vodítko je našponované jenom na nějaké tyčce trčící ze země, která se podezřele naklání.
Moc neváháme a zvedáme krosny. Jenom ledabyle zamáváme na kolemjdoucí auto. Zákon zvednuté krosny opět zafunguje a auto nám hned zastaví. Jsou to dva Albánci bratři a dítě jednoho z nich, které sedí vepředu se spolujezdcem. I přes jazykovou bariéru se však dozvíme něco o rozdělení Jugoslávie, o soužití s Makedonci, o muslimech a dalších zajímavostech. Opravdu pohodoví a přátelští lidé, kteří uprostřed cesty zastaví a řidič všem koupí pitíčka. Jedinou skvrnku má však environmentální smýšlení. Jakmile dopijí, okamžitě prázdné obaly vyhazují z okna. Ještě nám ochotně otevírají naše, abychom si od odpadu také ulehčili. Matěj všechno rozpačitě nasouká do krosny, ale na další poučování si netroufáme. Necháme se vysadit ve městě Struga. Jeden z bratrů nám ukazuje nejrychlejší cestu do centra. Přes jeho nevoli mu Matěj dává i nějaký peníz za cestu.
Vysadili nás u překvapivě průzračné říčky Crn Drim, podél níž jdeme až do centra. Říčka je sice průzračná, ale sem tam v ní plave nějaká ta pračka a další peprnosti. Místní omladina v centru města skáče z mostu do řeky a užívá si vodních radovánek. Průzračná řeka a vedro k tomu přímo vybízí. Čím blíže Ohridskému jezeru jsme, tím více se město mění v jakési přímořské letovisko, ale je takové chaotické. Konečně dojdeme až k „moři“.
Ohridské jezero a cesta do Ohridu
Ohrid takové malé sladkovodní moře. Se svou rozlohou 363 km2 hloubkou až do 300 m se Ohridské jezero řadí mezi jedno z největších krasových jezer na světě a mezi nejhlubší jezera na Balkáně. Jeho část přesahuje hranice do Albánie. Voda do něj přitéká podzemními vodami z Prespanského jezera (vzdušnou čarou přes hory se nachází 10 km na jihovýchod a 160 m výše než Ohridské jezero).
V Ohridském jezeře žijí dokonce i druhy pstruhů (letnica a belvica), které nenajdete nikde jinde na světě. Místní jim neřeknou jinak než ohridská pastrmka, opravdová lahůdka na talíři. To si posléze ověřujeme v jedné z hospůdek u pláže, kde nás opět nezklame dokonalý servis. Ještě nevíme, že nám přinesou jednu z nejlepších ryb, co jsme kdy ochutnali.
Po obědě jdeme podél břehu směrem k Ohridu. Míjíme různé kempy a hospůdky. U jednoho takového kempu se vykoupeme a na nějakou chvilku usínáme.
Po delším odpočinku míříme do Ohridu. Měli bychom se dostat na hlavní tah ze Strugy do Ohridu, ale nakonec to není třeba. Po pár metrech narazíme na autobusovou zastávku. Čeká zde paní, že prý někdy teď pojede autobus. Měla pravdu a za chvíli už jedeme v přeplněném autobuse, který staví snad za každým rohem. Z minulého autobusu jsme si mysleli, že zaplatíme až při výstupu. Jakmile se autobus rozjel, tak nám trochu nepříjemný řidič nevybíravě naznačuje, že chce peníze hned. Na druhou stranu za jízdy dokáže počítat peníze a jakžtakž se udržet na silnici. Cesta je dost nepohodlná a každou chvíli se někomu vyhýbáme.
Do víru města Ohrid
Za chvilku dorazíme do centra Ohridu. Vystupujeme nedaleko tržiště na ulici Makedonski Prosvetiteli. O ubytování tady není nouze. Ptáme se hned v jednom soukromém penzionu u zastávky. Je to trochu drahé a navíc bychom zítra museli vyklidit pokoj do 9 hodin. Nevadí, jdeme na trh. Oceníme obzvláště meruňky, které mají zrovna sezónu.
Zastaví nás pán, který nám celkem sympaticky a nenásilně nabízí penzion k ubytování. Přesvědčí nás a zanedlouho s ním jdeme do penzionu Vila centar v ulici Boulevar Makedonski Prosvetiteli nedaleko hasičárny. Poměr cena a kvalita nám vyhovuje. Navíc pan domácí je fajn. Rozumíme si s ním vesměs česky a vypráví nám různé zajímavosti.
Dlouho neleníme a vydáváme se do víru města. Namíříme si to na promenádu k Ohridskému jezeru. Jako bychom se teleportovali do Chorvatska. Je tady všude plno lidí a nespočet turistických obchodů nabízející vše, co známe z přímořských promenád v Chorvatsku. Zítra si půjčíme skútr a projedeme si okolí. Na infocentru nás nasměrují do půjčovny trochu mimo hlavní turistickou ulici. Prodavač nám s drobným úsměvem povídá, že bohužel již mají všechna vozidla obsazená, ale je na něm opravdu vidět, jakou radost má z kvetoucího byznysu. Rozloučíme se slovy to je super pro Vás a domluvíme si skútr trochu dražší na turistické promenádě v ulici Klimenta Ohridského. Bohužel pán, co nám to původně nabízel, už tam není a tak půjčení skútr komunikujeme zprostředkovaně se slečnou, která prodává šperky.
Cesta k St. Jovan Kaneo
Pokračujeme dále až ke břehu jezera. Vítr a vlny očesávající plážičku a skalnatý břeh linoucí se podél vodní hladiny. Vítr důkladně pročesávající naše vlasy a procházka po dřevěném molu podél skalnatých útesů směrem k St. Jovan Kaneo, kočka čekající na malé rybičky, vyvrhující vlny na oblázkovou plážičku vedle útesů.
Stoupáme od břehu úzkými pěšinkami. Před námi se otevře výhled, vystřižený jak z pohlednice, na zachovalý St. Jovan Kaneo. Za klášterem se rozprostírá celé Ohridské jezero od východního břehu se tyčí majestátní pohoří Galičica.
Vítr je opravdu silný. Pohrává si se zavěšenou kovovou lampou jako s papírovou hračkou. Jdeme se podívat do útrob kláštera St. Jovan Kaneo. Nevšimneme si cedule ohledně vstupného. Jakmile vejdeme dovnitř, hned vybírají penízky. Vevnitř to není nic extra, ale máme dobrý pocit, že alespoň přispíváme na zachování tohoto skvostu u jezera.
Procházíme si i ostatní památky Ohridu a nejvíce nás zaujmou zbytky opevnění, ze kterých máme Ohrid a Ohridské jezero jako na dlani. Málem nás tam nepustili, protože jsme přišli těsně před zavíračkou, ale ochotný pan vrátný nám dává deset minut navíc a koupí si nás také několika českými slovíčky.
Cestou potkáme několik Čechů, dáme si pizzu a k Matějovo neskrývající radosti stihneme i mistrovství Evropy ve fotbale a večer s majitelem ochutnáváme místní pálenku.
Den 9 – Velké plány nevyšly
Vstáváme poměrně brzy a jdeme pěšky do ulice Bulevar turistička pro skútr. Dnes na něm dojedeme k Prespanskému ezeru. V půjčovně je to samé papírování, které nemá konce. Až asi po půl hodině můžeme nasednout na fungl nový skútr. Prý jsme první, kdo si ho půjčuje a mají vítr z toho, aby se mu něco nestalo. Trochu s obavami si říkáme, že budeme platit každý imaginární škrábanec.
Skútrem do Albánie
Po pár metrech je nám jasné, že oproti skútrům na které jsme zvyklí z Asie, je tenhle pouze chudý příbuzný. Moc nejede a motor tak nějak podivně chrčí. Vracíme se zpátky do půjčovny, aby nám dali jiný. Ubezpečují nás, že to je v pohodě a že jiný bohužel nemají. Nechceme se jen tak vzdát našeho plánu a o dobytí Prespanského jezera se alespoň pokusíme. A kdyby to náhodou nevyšlo, to se může snadno stát, objedeme si Ohridské jezero kolem dokola přes Albánii.
V nejbližší benzínce natankujeme do prázdné nádrže a jedeme zabijáckou rychlostí (z kopce až 30 Km/hod) na jih do vesničky Trpejca, kde je odbočka přes pohoří Sara-Pind k Prespanskému ezeru. Od jezera se tyčí strmé útesy a jenom blázen by si myslel, že cesta bude po rovině. Po jednom prudším kopci nám škytne skútr. Evča seskakuje a jde po svých. Je nám jasné, že k Prespanskému jezeru s pomocí skútru těžko dojedeme. Zbývá varianta číslo dva kolem Ohridského jezera přes Albánii.
Prosvištíme vesničkou Lubaništa směrem do kláštera Svatý Naum. Před ním se zastavíme u méně známého kláštera S. Athanasius. Malebný klášter je jemně zakomponovaný do okolní přírody. Je krásně opečovávaný a nikdo tu není.
Pokračujeme dále ke klášteru S. Naum. Stojí u místa, kde vyvěrá voda z Prespanského jezera a vlévá se do Ohridského jezera. Jedná se o velkou turistickou atrakci. Za úplatek se můžete k vyvěrajícím pramenům dovézt loďkou. Lidí už je tady hodně, proto si užijeme výhledu z hradeb kláštera a jedeme do Albánie.
Člověk míní, celníci mění
Mysleli jsme si, že přes hranice přejdeme bez problémů, ale člověk míní, celníci mění. První podezření na hladký průběh pojmeme, když se celník už 10 minut nevrací s našimi pasy a papíry od skútru. Nakonec k nám přijde se slovy „Vy klidně běžte, ale skútr zůstane tady.“ V půjčovně jsme si bohužel nesjednali přeshraniční návštěvu. Zkoušíme se s celníkem domluvit. Ačkoliv jinak je docela sdílný a hovorný, tak v otázce skútru přes hranice je dost nekompromisní.
Pěšky do Albánie nepůjdeme. Cestou zpátky do Ohridu zastavíme u vody, sejdeme z útesů a odpočíváme na balvanité plážičce pod skálou. Podél pobřeží se nachází různé kempy a občerstvení. V zapadlé hospůdce ochutnáváme tradiční jídlo Tavče gravče (prostě fazole) a vracíme se na finále mistrovství Evropy ve fotbale. Jakou radost z toho Matěj měl, ani psát nemusím.
Skútr máme až do rána, zítra si přivstaneme na východ slunce.
Den 10 – Přejíždíme do Bitoly
Budík se nás urputně snaží vyhnat, ale nikdo mu nevěnuje pozornost. Vstaneme až „těsně“ po východu slunce. Projedeme se po městě a dělíme se. Evča jde koupit mapu do národního parku Pelister a Matěj vrací skútr, za který naštěstí nechtěli nic navíc.
Vyrážíme do Bitoly. Navazujeme na stopování, ale vůbec se nám nedaří, proto vezmeme za vděk poklidné jízdě v autobusu. To jsme si mysleli až do té doby, kdy řidič nečekaně sjíždí z hlavního tahu na opuštěnou vedlejší cestu do zapadlé vesničky, kde prázdnými lahvemi nalévá vodu z potoka do chladiče. Cestující mu ochotně pomáhají, ale voda se rychle vypařuje.
Ve vedlejší zahradě se najde hadice, která proces nalévání vody do chladiče významně urychlí. Než se však správně nastaví nad plot, cestující ze sedadla za řidičem pozná osvěžení na vlastní kalhoty. Zvláštní na tom je, že všichni opravu berou s takovou samozřejmostí, jako kdyby po nich chtěl průvodčí lístek. A že si to ještě fotíme? To jim hlava nebere.
Bitola
Jsme v Bitole. Autobusové nádraží je blízko od železničního. Ubytujeme se v nedalekém hostelu za příznivou cenu.
Bitola je druhé nejlidnatější město v Makedonii asi 14 km na sever od hranic s Řeckem. Procházíme rušným městským parkem (City park), kde jsou pouťové atrakce. Jedeme kolem Clock town a Yeni mosk. Zdaleka nejkrásnější kostel v Bitole je „Forty Martyrs of Sebaste“ nacházející se ve svahu severně od města. Je od něj krásný výhled na celé město ohraničující pohoří Baba. Při cestě k němu nám cestu na louce kříží volně žijící suchozemská želva.
Den 11 – Vyrážíme na Pelister – pohoří Baba
Časně ráno přejíždíme taxíkem do Magareva na další trek národním parkem Pelister. Národní park Pelister se rozprostírá v pohoří Baba. Jedná se o nejstarší národní park v Makedonii, založený roku 1948. Cesta je zvláštní. Taxikář pořád něco vypráví a každou chvíli se nad svými slovy křižuje. Dozvíme se od něj, že známým ledovcovým jezerům Golemo a Malo ezero, místní říkají Pelisterský oči.
Legenda o Pelistrovi
Jezera jsou opředena další legendou o nešťastně zamilovaných sestrách do jakéhosi Pelistera. Matka jim lásku neschvalovala a za trest je poslala s kletbou do hor „Budete blízko sebe, ale nikdy se neuvidíte“ a zhrzené dívky v horách ronily slzy tak dlouho, dokud nevznikla tato skvostná jezera na úpatí svahu Pelister1. Ve skutečnosti však jde o nejjižnější řádění ledovce z poslední doby ledové.
Vstříc hoře Pelister
Necháme se vysadit v Magarevu. To ještě nevíme, že nás čeká 6 km dlouhá cesta po silnici až k hotelu Molika, kam nás mohl taxikář klidně dovézt, ale přece nejsme žádný másla a nudný úsek po asfaltu přejdeme docela rychle. Mapa, kterou jsme sehnali, není mapa v pravém slova smyslu, ale spíše takový plánek. Dozvíme se z něj, která zvířátka kde žijí. Například medvědi jsou za každým rohem. Skutečnou vzdálenost a převýšení můžeme jen letmo odhadovat. V plánu máme horu Pelister, ledovcová jezera Golemo a Malo a sestup do vesničky Niže Polje, ze které se dopravíme zpět do Bitoly.
Za hotelem Molika silnice končí. Pokračujeme po cestičce vzhůru vstříc hoře Pelister. Cesta je značená, vypadá to, že s orientací problémy nebudou. Užíváme si cestu ve stínu borovic. Vegetace je zde velmi bohatá. Nejcennějším druhem je Molika, borovice terciálního stáří dosahující výšky i 40 metrů. Počasí krásně vyšlo a tak nějak se každý pohroužený do vlastních myšlenek kocháme krásnou přírodou. Pozdě zjistíme, že značka už nás nevede.
Krčíme se nad mapou
Před námi se otevře krásný výhled na Bitolu. Z plánku usuzujeme, že jsme došli na Jorgův Kámen. Nevadí, výhled je majestátní. Už se zase opakuje ten známý obraz. Krčíme se nad mapou a z buzoly určujeme ten správný směr. Zpátky nepůjdeme. Na Pelister jdeme přímo. Prodíráme se cestičkami pod stíny borovic. Porost je s přibývající výškou stále menší až zmizí úplně a nás obklopí nekonečné kamenné moře táhnoucí se po hřebeni vzhůru.
Jako kamzíci skáčeme po viklajících kamenech po hřebeni masivu. Cesta dostává úplně nový rozměr. Konečně se nám ukáže i Pelister a zanedlouho narazíme na značenou cestu vedoucí na Pelister po vrcholech Stiv a Ilinden.
Pelister (2 601 m.n.m.) je nejvyšší vrchol Pohoří Baba. Nelze si ho splést, jsou na něm nevzhledné vysílače, které kazí jinak nedotčený výhled na Prespanské jezero a kamsi za hranice Řecka. Lidí je tu o poznání více i vzhledem k tomu, že je víkend.
Cesta zpět do Bitoly
Jdeme dolů kousek po cyklotrase. Sejdeme ze stezky k Malo ezero, kde je turistů o poznání méně. Pokračujeme k jezeru Golemo. Jezdí tu hodně cyklistů. U jezera Golemo je nám jasné, že tu nejsou náhodou. Koná se závod a hudba linoucí se z reproduktorů nám dává jasně najevo, že dnes bude zábava v plném proudu. Chvíli nasáváme zdejší atmostéru, ale je tu moc rušno a tak pokračujeme dál do údolí do vesničky Niže Polje. Po cestě potkáme organizátora celé akce u jezera a dva Francouze, kterým radíme, kudy k jezeru. Zdejší místopis už zvládáme na jedničku.
Dorazíme na silničku, kam jako na zavolanou taxík vyhazuje skupinku lidí. Neváháme a odvezeme se s ním zpátky do Bitoly. Odvozu brání snad jenom bača s ovcemi, které pomalu uvolňují místo na silničce.
V Bitole zaslouženě večeříme v restauraci Putnik nedaleko železniční stanice. Jde o trochu nóbl restauraci, kde se personál vehementně připravuje na večerní soukromou oslavu. Místečko pro nás se však najde. Velmi ochotný číšník nás i přes to, že smrdíme a nemáme ten správný ohoz, rozmazluje tak pohotově, nenásilně a snad i rád, že si ještě teď mlaskáme blahem. Navíc točí Zlatopramen. Na české pivo průměr, ale po dnešních 25 kilometrech v horách a převýšení zhruba 2 000 výškových metrů nahoru i dolů si mlaskáme blahem.
Den 12 – Vracíme se zpět do Skopje
Ráno se podíváme na pozoruhodně zachovalé zůstatky antického města Heraclea, založeného v polovině 4. století př. n. l. Zaplatíme vstup 100 MKD a kocháme se freskami z dob dávno minulých. Je hrozné vedro a tak nás to baví jenom chvíli. Pomalu se balíme na cestu do Skopje. Koupíme si lístky na vlak se zastávkou v Prilepu (250 MKD). Budova železniční stanice je celkem zchátralá. O to více nás překvapí moderní vláček motoráček, který je na naše poměry značně luxusní a klimatizovaný.
Údolí Pelagonia
Vlak projíždí údolím Pelagonia, od kterého se na západě zvedá pohoří Baba, Ilinska a Bisheva a na východě je ohraničeno pohořím Babuna, Selechka a Dren. Úrodná půda v údolí řek Crna, Shemnica a Blato spolu se zdejším klimatem umožňují zemědělcům pěstování široké škály plodin. Navíc Makedonie, stejně tak jako ostatní státy bývalé Jugoslávie, není ovlivněna velkoplošným scelováním pozemků. Obdivujeme tak zemědělská políčka různých tvarů, velikostí a druhů plodin, která často protínají drobné meze a remízky. V dálce se od údolí zvedá oku lahodící pohoří Baba.
V Prilepu si za poplatek necháme krosny v nedalekém autobusovém nádraží a vyrážíme do centra. Centru dominuje socha krále Marka, vůdce západního regionu Makedonie z druhé poloviny 14. století a 55 metrů vysoká věž s hodinami vybudovaná v první polovině 19. století.
Zamíříme vzhůru k ženskému klášteru St. Archangel Michael, který je umístěný v přilehlých skalách Prilepu. Je odsud krásný výhled na celé město a široké údolí.
Zpět do Skopje
Už se vezeme vlakem zpátky do Skopje. Říkáme si, jak se vyspíme, ale přeplněný vlak nám kazí plány a tak cestujeme vlastně každý sám. Evču vzdělává další babička bylinkářka a ve sbírce nám tak kromě třezalky přibývá i směs koření na výrobu Rakije.
Ve Skopje kupujeme lístky na autobus na letiště (175 MKD). Bus jede až ve dvě hodiny ráno. Za zbylé denáry si dáváme dokonalou véču ve známé restauraci a zbytek času pospáváme v čekárně vlakového nádraží.
Konečně už jsou dvě hodiny ráno. Jdeme na autobusovou zastávku. Nabídne se taxikář, který nás prý za lístky na autobus odveze na letiště. Rozespalí a bez přemýšlení kývneme. Svést se taxíkem za lístky na autobus to přece dává smysl a tak místo pohodové jízdy autobusem oba dva třeštíme oči jak tenisové míčky. Napadají nás nejrůznější scénáře. O co nás ten blázen chce asi okrást? V krosně máme leda tak špinavé hadry a peněz pět. Naše myšlenky jsou ještě intenzivnější, když náhle sjedeme z hlavního tahu na letiště na jakousi polňačku, kde ke všemu stojí auto s černými skly.
Divní taxikáři
Už si počítáme orgány, ale auto mineme bez povšimnutí. Naše otázky taxikář smete otřepanou frází „Don´t worry it‘s because of taxes.“ Naštěstí nejsme ve filmu a už jsme na letišti. Proč taxikáři stačili za odvoz pouze lístky na autobus, je divné, ale pravděpodobně potřeboval na letiště a stačilo mu cokoliv, aby se mu cesta alespoň trochu vyplatila. Lístky třeba ještě někde střelí.
Nasedáme do letadla a probudíme se zpátky v Praze. Na zádech už nás netíží jenom krosna, ale i těžká realita všedního dne.
Mapa treku Popova Šapka – Mavrovo
Popovy Šapky přes Titov Vrv a Golem Korab do Mavrova. Celkem 104 Km z toho 6 535 metrů nahoru a 7 280 metrů dolů.
Mapa treku na Pelister
Start ve vesničce Magarevo a konec ve vesničce Nizhepole. Celkem 25 Km z toho stoupání přibližně 2 094 m a klesání 2 038 m. Mapa přiložená zde.
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.