Z Canberry do Sydney

Několik dní v hlavním městě Austrálie

   Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň využíváme.

Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeřře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.

   

Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nově vybudované město na zelené louce, které bylo zbudováno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček, která obklopují lesy a louky uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání.

Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku třeba ještě stojí, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se starají výhradně jen o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na které vlaje australská vlajka velikosti kamionu.

    Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeřře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšimi Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Všichni pak společně večer sedíme a povídáme.

    Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeřře je tzv. War memorial neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo v obrovské hale Anzac se zúčastnit letecké bitvy mezi stíhačkami a bombardéry. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl velmi jedinečný a zajímavý zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.

    Celá Canberra na nás nechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a bruslaře na kolečkových bruslích.

Posledních pár dní v sedle bicyklu

 Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Citíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeřře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.

    Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru. Směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola a Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!

    Další den je velmi zajímavé počasí, silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.

    Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong, za nímž kousek nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme celkem velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové netradiční. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Muselo to tam být už ale mnoho dní, neboť led byl zašpiněný od prachu atd. Byli jsme z toho hodně překvapeni. Vždyť jsme byli u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.

Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney

    Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji Royal NP.  Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím do Sydney a druhá blíže k pobřeží středem národního parku Royal.

My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále se na co dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet na kole po rovince podél říčky a že bysme si tím ušetřili tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, kolem potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak stálo určitě za to.

Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, hned na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP se najíždíme na hlavní tah do Sydney z jihu. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nas povede až do centra. To bude ale trvat ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.

Poslední kilometry a jsme v cíli…

    Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem této čtyřmiliónové metropole. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky kde jinde než u Opera house a HarbourBridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic těžkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem… . Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje…tohle je ale opravdu už konec.

Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisiců krásných chvil …. tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se mísí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách… . Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít… .

    Poznámka: příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše lze zde vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás na své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.