Viktoriiny Vodopády – David Livingstone a Výlet k Vodopádům

Když se skotský cestovatel David Livingstone blížil v listopadu 1855 k řece Zambezi, slyšel už zdálky hukot. Teprve po dalších dvou hodinách však zjistil, co je příčinou tohoto hluku. Viktoriiny vodopády tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe.

Viktoriiny vodopády jako přirozená přírodní hranice

Stanul na březích řeky Zambezi a jako první Evropan uviděl obrovské vodopády, které pojmenoval, jak bylo tehdy dobrým zvykem, po britské královně Viktorii. Slavný Skot si  do svého deníku vzletně poznamenal, že dokonce i andělé by se zastavili v letu, kdyby spatřili toto nádherné přírodní divadlo. Již před Livingstonem ovšem pojmenovali místní černoši tyto vodopády velmi přiléhavým domorodým názvem Mosi-oa-Tunya, což v jazyce Kololo znamená „Hřmící kouř“.

Dnes tvoří Viktoriiny vodopády hranici mezi Zambií a Zimbabwe. Vodopády jsou vysoké 108 metrů (pro srovnání – Niagarské vodopády měří „jen“ 58 metrů) a 1,7 kilometru široké (Niagarské mají šířku přesně jeden kilometr).

Mohutnost vodopádů závisí na ročním období. Zatímco na konci období sucha nepůsobí Viktoriiny vodopády nijak impozantním dojmem, na vrcholu období dešťů protéká vodopády neuvěřitelných 10,000 m³ za sekundu

Pro srovnání: Niagarskými vodopády protéká maximálně 7,000 m³/s a nejvodnatější česká řeka, Labe, má  průměrný průtok u Hřenska kolem 300 m³/s. Sloup vodní tříště se pak nad vodopády zdvihá do výše až 400 metrů a lze ho pozorovat ze vzdálenosti 30 kilometrů. Vodopády leží přibližně v polovině délky toku řeky Zambezi – nacházejí se 1,280 kilometrů od pramene řeky a 1,440 kilometrů od jejího ústí do Indického oceánu.

Je libo bungee jumping z Viktoriiných vodopádů?

Vodopády lze navštívit z obou stran. V Zambii je východiskem k vodopádům město Livingstone, pojmenované po jejich objeviteli, na zimbabwské straně se pak nachází město Victoria Falls.  Z obou stran Viktoriiných vodopádů se nacházejí národní parky. V Zambii leží NP Mosi-oa-Tunya, v Zimbabwe NP Victoria Falls. Kromě zhlédnutí vodopádů z bezprostřední blízkosti je možné si pronajmout i vrtulník a kochat se pohledem na ně z výšky.

Vodopády se staly oblíbenou turistickou atrakcí již na přelomu 19. a 20. století – v roce 1898 tu byly zbudovány chaty k táboření a v roce 1905 byl dokončen most, který překlenul malebný kaňon řeky Zambezi na dohled od vodopádů. Dnes po tomto mostě nejen proudí davy turistů, ale slouží zároveň i jako hraniční přechod mezi Zambií a Zimbabwe. Kdo má rád adrenalin, může si vyzkoušet bungee jumping. Skokani při něm padají z mostu až do hloubky 111 metrů.

Město Livingstone

K Viktoriiným vodopádům jsme se vydali ze zambijské strany. Nejdříve jsme ovšem museli dojet do města Livingstone. Jelikož jsme předtím navštívili národní park South Luangwa na severu Zambie, byli jsme nuceni absolvovat cestu napříč celou Zambií. Tisícikilometrovou vzdálenost jsme nakonec zvládli za jeden den. Nejdřív jsme letěli z letiště ve Mfuwe (poblíž NP South Luangwa) malým letadlem (pro 18 pasažérů) do Lusaky.

Z letiště jsme taxíkem dojeli rovnou na autobusové nádraží, odkud jsme narvaným minibusem pokračovali dalších 11 hodin do Livingstone (vzdálenost Lusaka – Livingstone je přibližně 500 kilometrů a osádka autobusu nám před odjezdem naslibovala, že jízda potrvá 6 hodin…Cesta zpátky z Livingstone ale trvala jiným autobusem jen sedm hodin a navíc nám ji zpestřil náboženský fanatik, který se z ničeho nic začal nahlas modlit a postupně se dostal až do jakéhosi extatického vytržení, ale posléze se uklidnil). Nakonec jsme přece jenom do Livingstone po rozmlácené silnici dojeli, i když už jsme v to ani nedoufali. Ubytovali jsme se před půlnocí v kempu Jollyboys a ještě jsme stihli dát si jedno pivo ve městě.

Druhý den jsme věnovali zewlingu v Livigstone. Po pravdě řečeno, samotné město není ničím moc zajímavé, alespoň to tu ale vypadá jako ve městě, což se o všech afrických městech říci nedá. Město Livingstone (na některých mapách je rovněž zakresleno pod názvem Maramba, který však v současnosti nikdo nepoužívá) bylo nejjižnějším bodem naší cesty – leží přibližně na 17.5 stupni jižní šířky.

Město je díky vodopádům hojně navštěvováno turisty, kteří sem většinou míří (narozdíl od nás) z jihu.

V livingstone jsme viděli i sochu Emila Holuba

Z Livingstone je to coby kamenem dohodil nejenom do Zimbabwe, ale rovněž do Namibie a Botswany. V kempu Jollyboys bylo ubytováno desítky turistů, vesměs baťůžkářů. Můžete si tu buď pronajmout pokoj, nebo rozbít na trávníku vlastní stan (dali jsme přednost druhé možnosti). Kemp působí moc příjemným dojmem. Je tu poměrně živá restaurace a  můžete tu využít kuchyňku. Kemp také organizuje výlety po okolí i do sousedních států.

Ve městě jsme první den prakticky jen relaxovali. Můžete tu navštívit Livingstonovo muzeum. Před muzeem jsme narazili na sochu Emila Holuba! Slavný český cestovatel byl mimo jiné autorem první mapy Viktoriiných vodopádů a jeho pomník zde v roce 2005 společně slavnostně odhalili velvyslanci České republiky a Rakouska. Holub se totiž narodil v roce 1847 Holicích, ale zemřel roku 1902 ve Vídni a tak se k němu hlásí Češi i Rakušané.

Výlet k vodopádům

Druhý den jsme si vyhradili na návštěvu samotných vodopádů. Ty jsou od centra Livingstone vzdáleny 11 kilometrů. Až ke vstupu nás zdarma (!) dovezla dodávka, patřící kempu Jollyboys, ve kterém jsme byli ubytováni.Celý areál vodopádů je oplocen. Vstupné stojí 10 amerických dolarů. Hned za plotem nás přivítala socha Davida Livingstona a vzápětí jsme se  ocitli u samotných vodopádů. Vodopády jsou skutečně impozantní, i když musím přiznat, že jsem očekával ještě lepší podívanou.

Na všech fotografiích v průvodcích či na pohledech jsou vodopády vodnatější, protože jsou zachyceny na vrcholu období dešťů, kdežto my jsme přijeli na počátku období sucha, v srpnu (vodopády mají nejvíce vody v březnu až květnu a nejméně vody v září až prosinci). Zase se ale vodopády snadněji fotily, protože ve vzduchu není tolik vodní tříště. Brali jsme si s sebou sice pláštěnky, ale bylo to skoro zbytečné, jen na jednom místě jsme museli zakrývat foťák, protože tu neustále lehce mrholí a místy se tvoří krásná duha.

Na stezce jsme potkali opičáky a damany

Podél vodopádů vede turistická stezka a na jednom místě se přechází po menším mostě. Kromě „klasického“ pohledu na vodopády (ze strany) je možná stejně zajímavý i pohled seshora, protože můžete vylézt i nad vodopády (a při troše nepozornosti by se dalo sletět i z vodopádu dolů, kdyby Vás strhnul prudký říční proud). Další krásná odbočka nás naopak zavedla pod vodopády, kde jsme se spolu s dalšími turisty vykoupali přímo v řece Zambezi.

Voda je teplá a dá se do ní snadno vlézt, ale je nutno se držet těsně u břehu, protože o několik metrů dále je proud řeky mimořádně prudký, takže při sebemenší neopatrnosti by nás patrně odnesl až do Indického oceánu. Cestou od burácejícího toku Zambezi jsme potkali (kromě spousty turistů) i opičáky a damany. V areálu vodopádů je dále malé muzeum, kde si můžete přečíst vše o historii vodopádů, jejich geologickém vývoji apod., či zakoupit všudypřítomné suvenýry.

Poté, co jsme shlédli vodopády zblízka, zatoužili jsme absolvovat procházku po nedalekém mostě, který vede více než 100 metrů nad řekou a spojuje Zambii se Zimbabwe. Z mostu se skáče bungee jumping, údajně třetí nejvyšší na světě (výška 111 metrů). Pohled na lepé dívky, skáčící z mostu a vlající ve větru, byl půvabný, nicméně nás k vyzkoušení této atrakce nezlákal.

Všudypřítomní vexláci

Odolali jsme i vexlákům, potulujícím se po mostě. Nabízejí jako suvenýry zimbabwské bankovky. V Zimbabwe je totiž v současnosti největší inflace na světě, takže se běžně platí stomiliardovými bankovkami (a není to nijak velký peníz – za 100 miliard zimbabwských dolarů si můžete v Zimbabwe koupit jednu láhev pitné vody…).

Čemu jsme však neodolali, byla návštěva samotného Zimbabwe! Po mostě je totiž možné přejít na druhou stranu a procházet se ještě několik set metrů po území Zimbabwe. Za opodál stojící celnici Vás ovšem už bez víza nepustí, takže jsme nakonec odpochodovali zpátky do Zambie, naposledy si z mostu vyfotili Vodopády s velkým V a taxíkem dojeli zpět do města Livigstone.

Praktické informace

(orientační kursy v létě 2008: 1 USD = 16 Kč, 1 EUR = 25 Kč, 1 USD = 3,400 zambijských kwacha – dále ZK, 1 EUR = 5,200 ZK,  takže 1,000 ZK = asi 5 Kč).

• letenka Mfuwe – Lusaka:    144 USD (136 USD + 8 USD vnitrostátní letištní poplatek), 1 hodina letu.
• Lusaka – taxi z letiště na autobusové nádraží:   150,000 ZK za celé taxi. I přes protesty řidiče se nás naskládalo do taxíku všech pět. V Lusace nejezdí na letiště žádná jiná doprava kromě taxíků! A letiště je dost daleko od centra.
• autobus Lusaka – Livingstone: 60,000 ZK na osobu. Šílená jízda v přecpaném minibusu, cca 500 kilometrů, 11 hodin jízdy.
• autobus Livingstone  – Lusaka: 70,000 ZK na osobu, 7 hodin relativně pohodlné jízdy. Zpátky jsme se totiž poučili a jeli jsme lehce dražším, zato však větším, pohodlnějším a podstatně rychlejším autobusem.
• Viktoriiny vodopády – vstupné 10 USD.
• Ubytování – kemp Jollyboys v Livingstone nás stál  6 USD na osobu a noc za ubytování ve vlastním stanu. K dispozici je kuchyňka, sprcha s teplou vodou (věc v Africe zdaleka ne samozřejmá!), bazén (ovšem s vodou značně studenou), restaurace, možnosti výletů a hlavně spousty mladých sympatických baťůžkářů, jako jste Vy
• Jídlo a pití je v Zambii obecně o něco levnější než u nás. Jedinou výjimku představuje pivo, které nám v Zambii z afrických značek chutnalo asi nejméně a přitom bylo nejdražší a ještě se většinou prodává v malých třetinkových lahvích. (za třetinku nevalného piva Moshi jsme v restauraci zaplatili 6,400 ZK za třetinkovou lahev).
• Internet stál v Livingstone 9,000 ZK na hodinu. Celkově na nás Zambie působila bohatším dojmem než Keňa, Tanzanie a Malawi. Je ovšem pravda, že Livingstone je díky vodopádům jedno z nejturističtějších míst Afriky.

Fotogalerie – Viktoriiny vodopády