Severní Paraguay – Horké srdce Jižní Ameriky

Po návštěvě dvou největších měst Paraguaye, Asunciónu a Ciudad del Este, jsem se vydal na sever. Do této oblasti moc turistů nejezdí, přece jenom je to trochu z ruky. A také je tu pěkné vedro!

Ačkoliv geograficky se Paraguay dělí spíše na západní a východní (přičemž hranicí je řeka Paraguay), pro účely tohoto a příštího článku zvolím dělení na severní a jižní Paraguay. Obě největší města Paraguaye, Asunción a Ciudad del Este, leží přibližně na 25. stupni jižní zeměpisné šířky. Velká většina země pak leží na sever od této rovnoběžky.

Menší část tohoto území leží východně od řeky Paraguay. Druhá část, ležící na západ od řeky Paraguay, se nazývá Gran Chaco. Je to takový „Divoký západ Jižní Ameriky“. Gran Chaco bylo kolonizováno nejpozději ze všech oblastí jihoamerického světadílu. Podmínky pro život jsou zde mimořádně tvrdé a není divu, že dodnes je tato oblast velmi řídce osídlena.

Národní park Cerro Corá, aneb pomník jednoho megalomana

Z Asunciónu jsem se vydal autobusem na sever, do NP Cerro Corá. Ačkoliv jindy nadávám na klimatizované autobusy, ve kterých je kolikrát pěkná zima, zde bych klimatizaci naopak uvítal. Jel jsem přes den, kdy bylo venku úděsné vedro, neboť ačkoliv je teoreticky období dešťů, slunce pere o sto šest a poslední tři dny ani nekáplo. Autobus klimatizaci postrádal, musela tedy stačit otevřená okna. Krajinu v této části země pokrývá nejčastěji řídký listnatý les. Občas jsou vidět pastviny s ohradami pro dobytek, místy naopak povrch připomíná africkou savanu či buš někde v Austrálii.

Národní park Cerro Corá se nachází asi 40 kilometrů západně od Pedro Juan Caballero, což je město na hranici s Brazílií. Lying Planet ho zařadil mezi nejzajímavější highlights celé Paraguaye a i jinde jsem četl, jaké je to tam pěkné. Houbeles, nejezděte sem! Nejblíže pravdě je asi komentář pana Chocha, velkého toť cestovatele, který sem zavítal asi 8 měsíců přede mnou: „Národní park Cerro Corá sestává z nepoužívaného letiště, spousty domů v nejrůznějším stádiu rozkladu, desítek soch paraguayských diktátorů a zbytků lesa.“

Nedbaje tohoto nelichotivého hodnocení, vysednul jsem z autobusu u cedule „NP Cerro Corá“ a došel ke vstupu do parku. Místní zaměstnanec mi bez okolků dovolil, abych si na trávníku uvnitř návštěvnického centra postavil stan. Z kohoutku tu teče dokonce pitná voda, je zde WC s koupelnou a elektřina. A to vše zadarmo! Bohužel je tu také spousta hmyzu – tolik much a mravenců snad nebylo ani v Amazonii. Naštěstí je tu i mnoho požíračů těchto malých neřádů.

Tak například hnedle u stanu jsem málem šlápl na obrovskou žábu, která měla na délku tak 25 centimetrů – větší „ropuchu“ jsem v životě neviděl. A hned po setmění  desítky pavouků bleskurychle vytvořilo množství sítí pod lampami a odřízli mě tak od přístupové cesty ke koupelně. Večer jsem si zalezl s počítačem do kuchyňky, avšak i zde mě vystopovala ta obrovská žába…

Ráno jsem čekal asi hodinu před informačním centrem, ale nikdo se neměl k tomu, aby ho otevřel, tak jsem vyrazil sám do parku. Park se rozkládá na ploše 55 km² a údajně se v něm  nachází spousta zvěře. Kromě nesčetných druhů ptáků zde žijí například pásovci či  mravenečník, největší šelmou je pak puma americká (Puma concolor). Já jsem se však na své procházce parkem musel spokojit s vyfotografováním pěkné, leč přejeté modrozelené ještěrky.

Rovněž se zde prý ukrývají jakési prehistorické malby v jeskyních, na které jsem rovněž nenarazil. V parku roste především suchý les. Občas jsou při cestě solidní malé rokle, vyryté dešťovou vodou, hezký toť příklad eroze. Nejhlubší rigóly mají hloubku tak 3-4 metry. O to více překvapí, když se skutečně zčistajasna před vámi zjeví letiště – dlouhá a relativně rovná plocha uprostřed ničeho. Nevypadá to ale, že by tu někdo v poslední době přistával.

Příroda mě tedy nijak zvlášť neuchvátila. Paraguayci ovšem tento park nenavštěvují ani tak kvůli přírodě, jako spíš kvůli historii. Právě zde totiž skončila válka proti Trojspolku, nebo, jak říkají Paraguayci, Velká válka (La Guerra Grande). Stalo se tak 1.března 1870, kdy maršál Francisco Solano López a hrstka jeho nejvěrnějších konečně dostali to, co si zasloužili a byli všichni do jednoho pobiti, čímž válka skončila. Padnul zde i syn maršála, kterému bylo 16 let. Údajná poslední maršálova slova zněla: „Umírám pro svou vlast“. Hezký slogan, ovšem spolu s maršálem zemřelo „pro svou vlast“ i 90% mužské populace Paraguaye.

Pravda, Paraguayci byli svému maršálu a prezidentovi v jedné osobě až fanaticky oddáni. Podle toho to však také s nimi dopadlo. Na konci války už neměl za Paraguay prakticky kdo bojovat, takže na frontě válčili i dvanáctiletí chlapci. Podle mě byl tedy López prachsprostý válečný zločinec, co napadl své sousedy a nakonec svou vlast přivedl do záhuby, nicméně pro Paraguayce je to asi jejich největší národní hrdina. A tak stojí na místě posledního boje fanatického maršála v NP Cerro Corá velký památník, kde je spousta cedulí s textem typu, že ten a ten potentát toho a toho roku se sklání v obdivu před velkým maršálem.

V obdivu se skláněli a pamětní desky zde připevnili i velvyslanci Argentiny a Uruguaye, které stály ve válce proti Paraguayi… Kromě těchto pomníků paraguayského fanatismu jsem však v parku nenašel nic zajímavého a jelikož zde nebyly ani žádné značené trasy, byl jsem s prohlídkou asi za dvě hodiny hotov. Ještě jsem nakouknul do mezitím otevřeného návštěvnického centra (expozice se samozřejmě nese v duchu „Ať žije náš slavný maršál a hrdina Francisco Solano López!“), načež jsem sbalil stan a odešel zpátky na hlavní silnici, kde mi asi po 40 minutách stopování konečně zastavil autobus do Concepciónu.

Concepción – město, kde se zastavil čas

Město Concepción má zajímavou polohu. Jednak leží na řece Paraguay a je zde důležitý říční přístav, ale hlavně je Concepción situován téměř přesně na obratníku Kozoroha. Tato důležitá rovnoběžka prochází rovněž například městem São Paulo, ale také středem Austrálie. Podnebí se také tomu australskému dosti podobá: vedro, vedro, vedro! V Paraguayi mě zastihlo zatím asi největší vedro na celé mé Cestě, a to je teprve listopad. Co tu dělají lidé v lednu a únoru, kdy vrcholí na jižní polokouli léto, to fakt nechápu.

Každopádně tomu čelí statečně, a to především pomocí instituce zvané siesta. Siesta znamená, že tak od dvanácté hodiny do šesté hodiny odpolední je všude totálně mrtvo. Lidé jsou někde zalezlí, popíjejí tereré a pouze pasivně přežívají. Pokud je potřeba udělat nějakou práci, pak to musí být hotovo dopoledne. Večer se pak  lidé vzpamatují a ulice opět ožívají.

Venku se zničehonic objeví stánky s klobáskami, hamburgery, špízy a dalšími dobrotami, otevřené jsou i obchody a restaurace a je zase dobře. Siestu dodržují lidé i třeba v Brazílii, ale v Paraguayi se v ní lidé úplně vyžívají. Zdejší podnebí k tomu ovšem přímo vybízí. Tudíž jsem se i já občas přizpůsobil a po poledni se na chvíli hodil do klidu. Jako třeba v Concepciónu.

Před siestou ovšem, se ví, jsem vyrazil do města s foťákem a trochu ho prozkoumal. A musím říct, že mě město velmi příjemně překvapilo. Concepción má nějakých 50,000 obyvatel. Jelikož jsou zde samé nízké budovy, je to město poměrně veliké, značně roztažené do šířky. Síť širokých ulic je naprosto pravidelně pravoúhlá a uprostřed města zdobí ulice dlažba nebo asfalt, zatímco dále od centra není takový luxus samozřejmostí a asfaltované jsou pouze hlavní tahy. Některé budovy jsou docela hezké, ale žádnou bombastickou památku, kvůli které by se sem vyplatilo jezdit, zde nenaleznete.

Tak proč sem tedy jezdit? Kvůli atmosféře! Je zvláštní a těžko ji vyjádřit. Concepción působí dojmem, jako  by se zde zastavil čas někdy na přelomu 19. a 20. století. Pravda, moderní vymoženosti jsou zde všeobecně rozšířené. Ulice jsou plné motocyklů (převažují skútry), i auta zde pochopitelně jezdí a mobilní telefony jsou samozřejmostí. Ale stejně se člověk nemůže zbavit dojmu, že tohle všechno sem tak nějak nepatří. I na těch motocyklech jezdí místní pomalu a ohleduplně, jako by všichni byli zrovna na výletě. A běžnou součástí zdejší dopravy jsou koňské povozy.

Vozí se na nich osoby i náklad, koně se běžně pasou na ulicích a náměstích. Dokonce zde fungují povozy coby „taxi“! Takže hned jak jsem v Concepciónu vylezl z autobusu, už mi na nádraží nabízeli „carro“, tedy vůz, do centra (vzdálenost autobusové nádraží – centrum je asi jeden kilometr).. V tomto případě se ovšem jedná o „vůz“ v původním, nepřeneseném významu tohoto slova. Ve městě jsem zahlédl i volský potah, to ovšem asi taxík nebyl. V Concepciónu se také můžete stát svědkem výjevu, který by se asi u nás udát nemohl: povoz zastavuje na hlavní třídě, pasažéři vystupují a „řidič“ vytahuje mobilní telefon a telefonuje svým známým…

Na hlavní třídě však  můžete kromě telefonujících vozků spatřit také prazvláštní výstavku, jako vystřiženou z technického muzea. Pod širým nebem, uprostřed dvouproudé ulice, jsou zde vystaveny různé technické artefakty, jako je například malá lokomotiva, prastaré zrezivělé ocelové roury neznámého účelu či různé vysloužilé parní stroje. Vida, muzeum tedy nepotřebuje ani žádnou budovu!

Zavítal jsem konečně i k řece Paraguay, kterou jsem v Asunciónu ani pořádně neviděl. Je to řeka docela široká a hlavně dlouhá a pro Paraguay má velký význam, neboť ji spojuje přes řeku Paraná s Atlantikem. Proti proudu pak probíhá obchodní výměna s Brazílií. Přes řeku vede mohutný most, který je vidět v dálce za Concepciónem. Na druhé straně řeky začíná paraguayské Chaco, divočina, kterou Paraguayci vybojovali v kruté válce s Bolívií v letech 1932-1935.

Proto všude ve městě můžete vidět sochy a památníky, oslavující „Defensores del Chaco“,  čili obránce Chaca. V této válce se totiž Paraguay spíše bránila, neboť první zaútočila Bolívie. A přestože Paraguay měla tehdy třikrát méně obyvatel než Bolívie, bránila se dost úspěšně, neboť po válce jí připadly tři čtvrtiny sporného území. Vrchním velitelem paraguayských vojsk byl tehdy maršál José Félix Estigarribia, osoba v Paraguayi velmi vážená a zvěčňovaná v podobě soch a názvů ulic.

V Chacu je i město Mariscal Estigarribia, pojmenované po velkém maršálovi. Přesto je v Paraguayi z nějakého důvodu populárnější Francisco Solano López, zoufalec, který ve válce proti Trojspolku utrpěl zničující debakl. Zřejmě je něco zvláštního v psychologii Paraguayců…

Odkazům na válečnou historii se prostě v Paraguayi nelze vyhnout snad nikde. Přesto působí Paraguayci klidným a mírumilovným dojmem, a to obzvláště v Concepciónu. Až pojedete do Paraguaye, vyhraďte si na Concepción alespoň jeden den. Čas se tu snad opravdu kdysi dávno zastavil.

Mennonité v Gran Chacu

Vzhůru do Filadelfie! Ne, zatím jsem se ještě úplně nepomátl a nespěchám do Pennsylvánie, nýbrž do paraguayského Gran Chaca. Filadelfia je malé město, kde žijí převážně mennonité. Mennonity jsem už na Cestě jednou potkal. Bylo to v Guyaně, na hraničním přechodu s Brazílií. Pánové v nažehlených košilích, slušivých kloboucích a „montérkách“ přijeli z Bolívie. Nejvíce jihoamerických mennonitů však žije v Paraguayi, kde se ovšem na rozdíl od svých poněkud uniformovaných bolivijských soukmenovců oblékají úplně normálně, po evropsku.

První mennonité sem přišli z Kanady na pozvání paraguayské vlády, aby osídlili nehostinnou oblast Gran Chaca. Neboť je hezké vybojovat si pro sebe velikánský kus pustiny, ale horší je přimět někoho, aby tuto nevlídnou pustinu osídlil. Dostalo se jim za to od paraguayské vlády mnohých ústupků – nemusí rukovat do armády, mají vlastní náboženskou samosprávu a vlastní školy, mohou jako svůj jazyk používat němčinu atd. Mennonité tuto nabídku vděčně přijali a započali přeměňovati část této pustiny v kvetoucí zahradu, jak jim to Bůh nařídil. A daří se jim to náramně, neboť jsou velice pilní a jejich hospodářství vzkvétají. Kdo to tedy jsou, ti mennonité?

Mennonité jsou jedním z mnoha proudů novokřtěnců. Novokřtěnci (anabaptisté) jako protestantská církev vznikli ve Švýcarsku, kde se inspirovali učením velkého církevního reformátora Ulricha Zwingliho, později se však rozdělili na mnoho různých proudů. Jeden z těchto proudů založil Menno Simmons (žil 1496 – 1561), jehož přívrženci si z úcty k jeho osobě začali říkat mennonité. Po roce 1545 se jejich hnutí rozšířilo zejména v severním Německu a Holandsku.

Mennonité křtí své členy až v dospělosti, podobně jako ostatní novokřtěnci. Odmítají vojenskou službu, zastávání civilních úřadů a vůbec všechno, co by je odvracelo od jejich víry. Zato jsou to znamenití hospodáři a mennonitské zemědělské usedlosti vždy vzkvétaly. Jejich víra a zvyky však byly často trnem v oku vládnoucích mocipánů, ať už byli tito potentáti katolíci, protestanti (Anglie), pravoslavní či ateisté (bolševici). V roce 1555 byli mennonité z Holandska vyhnáni a hledali po celé Evropě místo, kde by se mohli usadit.

Zavítali i k nám na Moravu (habáni) nebo do Ruska (Kateřina Veliká právě dobyla Krym a osidlovala ho mimo jiné mennonity) a tehdy ruského Polska. Leč z Ruska i z jiných zemí (Anglie) museli nakonec rovněž uprchnout. V Rusku se jim například díky jejich píli mimořádně dařilo, takže na počátku 20. století vlastnili velké prosperující velkostatky. Pak přišli bolševici a s těmito „kulaky“ udělali krátký proces. Jejich statky byly samozřejmě zabaveny.

Část mennonitů, která přežila, se vydala do Ameriky, Afriky a Asie. Když v roce 1941 napadli nacisté Sovětský svaz, zbývající mennonité je často vítali jako osvoboditele od komunistického útlaku. Mnoho mennonitů proto bylo bolševiky zavražděno, nebo přesídleno na Sibiř. Některým z nich se však po válce podařilo před Stalinovým peklem utéct spolu se zbytky německé armády.

Mennonité se dělí na tři hlavní směry – tradiční, konzervativní a asimilované. Z nich asimilovaní mennonité se nejvíce přizpůsobili modernímu životu. Nejvíce mennonitů dnes žije v USA (370,000), Demokratickém Kongu (220,000), Indii (150,000)  a Kanadě (130,000). Celkově žijí nejméně v  51 zemích a jejich celkový počet se odhaduje na 1.5 milionu. Z jihoamerických zemí žije nejvíce mennonitů právě v Paraguayi. Zde se usídlili především v oblasti Gran Chaca.

Je jich zde asi 14,000. Zdejší mennonité mluví obvykle německy, respektive staroněmeckými dialekty., mladší generace však ovládá i španělštinu a někteří mennonité mluví i jazykem guaraní. První osadu v oblasti paraguayského Chaca, zvanou Loma Plata, založili kanadští mennonité již v roce 1927, tedy ještě před válkou o Chaco. Druhá kolonie, zvaná Fernheim, byla založena v roce 1930 ruskými mennonity, kterým se ještě před druhou světovou válkou podařilo vystěhovat či utéct ze Sovětského svazu. Třetí kolonii, Neuland (hlavní město Neu-Halbstadt), pak založili v roce 1947 němečtí mennonité z Ukrajiny, kterým se rovněž podařilo utéct před Stalinovou pomstou z komunistického „ráje“ do Ameriky.

Z historie kolonie Fernheim

Kolonie Fernheim má dnes asi 4,000 mennonitských obyvatel. Hlavním městem kolonie je právě Filadelfia, v kolonii se však nachází dalších 25 vesnic, roztroušených po blízkém okolí. Filadelfia je zároveň hlavním městem paraguayského departmentu Boquerón (celá Paraguay se administrativně dělí na 17 departmentů). Kromě mennonitů zde ovšem žijí i Paraguayci (především Indiáni), takže celkový počet obyvatel kolonie je kolem 10,000. Kolonie byla založena 1. července 1930 imigranty ze Sovětského svazu.

Mennonité žili v Sovětském svazu v několika oblastech. Jedna část se usídlila na Krymu a na jihovýchodní Ukrajině, další rozptýlené skupinky pak žily na ruském Kavkaze, v dolním Povolží, na Západní Sibiři a u řeky Amuru poblíž rusko-čínské hranice. V roce 1929 si 14,000 mennonitů podalo oficiální žádost o vystěhování ze Sovětského svazu. Z nich však povolení obdrželo pouze 6,000. Mennonité byli převezeni do Německa, kde však žili pouze dočasně, neboť Němci pro ně neměli umístění.

Nakonec se tito lidé vystěhovali do Kanady, Brazílie a Paraguaye. Několika stům mennonitů, kteří povolení nedostali, se podařilo opustit SSSR ilegálně dosti zajímavým způsobem – za velmi kruté sibiřské zimy přešli zamrzlou řeku Amur směrem do Číny a odtud byli potom loděmi evakuováni. 1,572 emigrantů pak založilo v roce 1930 kolonii Fernheim v paraguayském Chacu. K nim se připojilo i malé množství mennonitských emigrantů z Polska.

Začátky kolonistů v Gran Chacu nebyly lehké, a zdaleka ne jen kvůli drsnému klimatu.  Hned v roce 1930 zahynulo 94 přistěhovalců při epidemii skvrnitého tyfu. V roce 1932 navíc vypukla válka o Chaco mezi Paraguayí a Bolívií. Boje se odehrávaly i v blízkosti kolonie Fernheim, kolonisty samotné ale naštěstí válečné běsnění nepostihlo.

Po válce bylo naopak mnoho opuštěných zbraní přeměněno v zemědělské nářadí v železárnách kolonie (vida, opravdu lze „překovat meče v pluhy“!). V roce 1961 byla dokončena „dálnice“ Transchaco (dálnice významem, nikoliv povrchem), která vede z Bolívie kolem Filadelfie do Asunciónu.

Dnes kolonie prosperuje a produkuje hlavně zemědělské a potravinářské výrobky – obilí, mléko, maso. Ve Filadelfii ale najdete i nemocnici, vysokou školu, letiště, průmyslový závod, knihovnu či supermarkety.

Filadelfia

Dosti historických výkladů! Do Filadelfie jsem se na své soukmenovce zajel podívat. Z Concepciónu jsem musel použít dva spoje. Nejdříve jsem dojel do místa zvaného Pozo Colorado. To není ani tak město, jako spíše důležitá křižovatka, odkud vedou silnice do tří hlavních směrů – do Concepciónu, Asunciónu a přes Gran Chaco do Bolívie. Zde jsem asi po hodině čekání nasedl do druhého autobusu, který mě odvezl do Filadelfie.

Krajina v Gran Chacu připomíná východní Afriku. Převažuje řídký suchý les a křoviny, místy je povrch pokryt savanou. Krajina je téměř úplně rovná. Blíže k řece Paraguay je hodně bažin a jezírek (či spíše velkých louží), nad kterými poletuje docela dost vodního ptactva. I když se krajina často jeví jako zcela pustá, je využívána jako pastvina pro dobytek a proto jsou všechny pozemky oplocené.

Tyto pastviny se ovšem ani zdaleka nepodobají alpským luhům a hájům, na kterých se pasou Milky a jiné švýcarské krávy. Dobytek se často prodírá suchým lesem a tu suchou a trnitou pastvu mu tedy nezávidím.

Podnebí v Chacu je dost drsné. Ve Filadelfii spadne například ročně kolem 800 mm srážek a zdejší podnebí by se dalo charakterizovat jako střídavě vlhké tropy. Klimatická hranice pouště je kolem 200 mm srážek ročně a třeba u nás na Žatecku spadne pod 500 mm srážek ročně. Takže v Chacu mají vody dost, řeknete si možná. Jenomže to by tu nesmělo být takové vedro. Tak například v den, kdy jsem do Filadelfie dorazil (21. listopad, čili takové pozdní jaro) bylo v 17 hodin 42°C a ještě ve 20:30 bylo 36°C! Kolem poledne muselo být tak 45°C.

Ve stínu! Jenže stínu tu moc nenajdete. Navíc srážky jsou během roku rozloženy naprosto nerovnoměrně. Tak například v roce 2007 spadlo celkem 685 mm srážek. Téměř všechna voda napršela od listopadu do dubna (letní polovina roku = období dešťů). Jenže to je vedro, takže voda se rychle vypaří. A v zimní polovině roku (květen – říjen) napršelo jen 6 mm, a to 9. července. Jinak, s výjimkou tohoto jednoho jediného dne, nepršelo nepřetržitě od 27.4. do 1.11. 2007!

A pak občas přijde průtrž mračen a naprší přes 70 mm srážek za den. Další věc je, že v Chacu je sice podzemní voda, ale ta je často slaná a nedá se pít. Ve Filadelfii je proto 20 velkých  podzemních nádrží, do kterých se zachytává sladká dešťová voda na horší časy.

I v tomto vražedném klimatu se ovšem vcelku daří rostlinstvu. A daří se i mennonitům! S německou důsledností a pečlivostí zvelebují svoje kolonie. Filadelfia, to snad ani není Paraguay. Domy jsou spíše evropského vzezření a vše je evidentně na vyšší úrovni než jinde v Paraguayi. Místní obyvatelé pak mluví německy i španělsky. Starší generace dává přednost němčině, mladí už spíše mluví španělsky, ale němčinu ovládají také (oba jazyky se učí ve škole). Nápisy ve městě jsou v němčině i ve španělštině.

Hlavní třída ve Filadelfii se jmenuje Avenida Hindenburg. Kromě Němců zde ovšem žijí i Paraguayci. Jezdí sem občas i turisté, samozřejmě téměř výhradně němečtí. S angličtinou jsem se tu vůbec nechytal, a tak jsem používal němčinu, kterou skoro nevládnu, ale pořád dám dohromady víc slov v němčině než ve španělštině.

Prvního dne jsem přijel odpoledne, a tak jsem stihnul pouze projít několik ulic. Na větší vycházku jsem v tom pařáku opravdu neměl ani pomyšlení. Zakotvil jsem u krámku, kde prodávali plechovkové pivo. Původně jsem tedy zašel na jedno, ale dal jsem se tu do řeči s mladým Němcem Fernandem, takže z jednoho piva byla hned piva tři. Fernando mě potom na své motorce odvezl asi kilometr, aby mi ukázal zdejší „ZOO“. V několika ohradách tu chovají divoká prasata, tapíry a pštrosy nandu., v kleci mají nádherné papoušky ara.

Druhý den jsem vstal brzy a vydal se na krátkou procházku směrem ven z města. Cestou jsem se svou brilantní němčinou konverzoval s místními důchodci u hřbitova. Na zpáteční cestě jsem pak nahlédl do dvou kostelů. Byla neděle, kostely byly narvané lidmi a před kostelem stály desítky aut. Tady berou víru opravdu vážně.

Třetí a poslední den mého pobytu bylo konečně pondělí! V sobotu odpoledne a v neděli totiž byly téměř všechny obchody zavřené, stejně tak obě muzea. Zdejší supermarkety jsou skvěle zásobené, lepší jsem zatím v Paraguayi neviděl. Ceny jsou v nich stejné jako třeba v Asunciónu, čili nižší než v Čechách. Také jsem ráno absolvoval procházku na letiště. Není to samozřejmě žádný Frnakfurt, nýbrž jen jedna dlouhá prašná dráha, několik budov a benzínka. Hlavně jsem ale rád, že jsem navštívil obě zdejší muzea.

Pokud zavítáte do Filadelfie, vydejte se především do muzea Jacoba Ungera. Dostanete zde zdarma mapu města a informace v angličtině (nebo v němčině a španělštině). Paní v muzeu navíc snad jako jediná ve Filadelfii mluví anglicky. V expozici pak najdete pár vycpaných zvířat, která žijí v oblasti Chaca a předměty vyrobené zdejšími Indiány.

Druhé muzeum se jmenuje Muzeum kolonie a najdete zde hlavně historické fotografie a předměty denní potřeby z doby, kdy byla kolonie založena. Obě muzea jsou hned vedle sebe, vstup je zdarma a dozvěděl jsem se tu hodně o historii zdejší kolonie.

Ještě se chci zmínit o zvláštních stromech, které rostou ve Filadelfii. Původně jsem si myslel, že to jsou kolonisty vysazené baobaby, které jinak rostou v přírodě  pouze v Africe, na Madagaskaru a v Austrálii. Omyl! Strom se vědecky jmenuje Ceiba insignis (starší latinský název je Chorisia insignis). Celý český název tento strom nemá, jeho rodové jméno se někdy označuje českým názvem vlnovec.

Semena stromu jsou totiž pokryta jakousi „bavlnou“, proto se také strom řadí do čeledi čeleď Bombacaceae (bavlníkovité), svým vzhledem však silně připomíná již zmíněné baobaby. Tato „bavlna“ se v jihoamerických zemích sklízí a používá se například jako náplň do polštářů a matrací či jako zvuková a zároveň tepelná izolace. Strom dorůstá obvykle do výšky 4-18 metrů, maximálně však může měřit až 30 metrů..

Jeho mohutný kmen je mohutně vyboulen, takže tvarem připomíná láhev – proto se mu také španělsky říká árbol botella a německy Flaschenbaum, čili “lahvový strom”. Ceiba insignis roste v Paraguayi, Bolívii, Argentině a Peru. Zajímavé je, že v Paraguayi ono typické vyboulení mají pouze stromy v Gran Chacu, zatímco ve východní Paraguayi rostou kmeny normálně rovně.

Severní Paraguay – shrnutí a praktické informace

Kursy v listopadu 2009: 1USD = 4,800 paraguayských guaraní (PYG), 1 EUR = 7,000 PYG, 1,000 PYG = 4 Kč (či spíše o něco méně)

Ubytování: V NP Cerro Corá jsem bydlel zdarma ve stanu na půdě návštěvnického centra národního parku. K dispozici je tu i sprcha a pitná voda (z kohoutku). V Concepciónu jsem bydlel v „Hospedaje Santos“ hned vedle autobusového nádraží za 30,000 PYG. Na pokoji byla i televize a koupelna, celkem pěkné ubytování. Ve Filadelfii jsem bydlel v hotelu Florida za 40,000 PYG v pěkném jednolůžáku s větrákem, jen koupelna byla společná na chodbě. Za 140,000 PYG jsou zde k mání i luxusní pokoje s klimatizací a koupelnou (údajně zde dokonce jednou spal i paraguayský prezident). V hotelu je zabezpečené wifi připojení zdarma a restaurace. Voda z kohoutku je tu pitná!

Doprava: Autobus Asunción – Cerra Corá: 454 kilometrů, 8 hodin jízdy, 50,000 PYG. Autobus Cerro Corá – Concepción: 175 kilometrů, 4 hodiny jízdy, 25,000 PYG. V obou případech celkem pohodlný autobus, s WC, avšak bez klimatizace. Z Concepciónu do Filadelfie jede přímý spoj v 7:30 ráno a stojí 60,000 PYG, avšak jede pouze ve všední dny. V sobotu jsem proto jel nejdříve busem (rovněž v 7:30) z Concepciónu do Pozo Colorado (146 kilometrů, 3 hodiny jízdy, 25,000 PYG), a zde jsem čekal necelou hodinu na přípoj do Filadelfie (Pozo Colorado – Filadelfia: 173 kilometrů, 3 hodiny jízdy, 40,000 PYG). Autobus Filadelfia – Asunción: 466 kilometrů, 7-8 hodin jízdy, 70,000 PYG. Bus jede 4x denně – 7:15, 13:00, 21:00 a 22:00.

Otevírací doba: V téměř všech obchodech mají jednotnou otevírací dobu: pondělí – pátek 7:00-11:30 a 14:00-18:00, sobota jen 7:00-11:30. V neděli mají otevřeno jen některé restaurace.

Jídlo a pití: Jak už bylo řečeno v minulých článcích, jídlo a pití je v Paraguayi velmi levné. Dvoulitrová láhev limonády (bez cukru) v obchodě stojí 3,200 PYG, hamburger v pouličním stánku 5,000 PYG, pivo Brahma (dvanáctka, objem 960 ml) v obchodě 6,500 PYG, malý špíz či opečený špekáček na ulici 1,000 PYG (vše v Concepciónu). Ve Filadelfii je trochu dráže v restauracích (pivo Brahma v restauraci 8,000 PYG za 0,630 ml láhev, hamburger  na ulici 9,000 PYG), v supermarketech jsou ceny stejné jako jinde v Paraguayi. Restaurace Girasol (ulice Unruh) nabízí „all you can eat“ ve dvou verzích“ – běžného bufet stojí 37,000 PYG, bufet + maso z grilu pak 49,000 PYG.

Vstupy: Vstup do NP Cerro Corá i do návštěvnického centra u vstupu je zdarma. Filadelfia – Muzeum kolonie a muzeum Jacoba Ungera se nacházejí hned vedle sebe na hlavní třídě Avenida Hindenburg, naproti hotelu Florida. Otevřeno je v nich pondělí – sobota 7:00-11:30, vstup je zdarma. Muzeum Jacoba Ungera navštivte co nejdříve po příjezdu, neboť zde dostanete zdarma základní informace a především mapu města, bez které se ve Filadelfii dost těžko orientuje.

Internet: V Concepciónu jsem platil 4,000 PYG za hodinu za perfektní a rychlé připojení, ve Filadelfii byla v hotelu Florida wifi síť zdarma.