São Paulo – Brazilský New York

Původně jsem cestu do São Paula ani neplánoval. Ale pak jsem si řekl, že jako zeměpisec  si nemůžu návštěvu největšího města Jižní Ameriky nechat ujít. A město je to když ne krásné, pak tedy určitě zajímavé. Svou etnickou pestrostí a bezpočtem mrakodrapů připomíná São Paulo severoamerický New York.

Stát a město São Paulo

São Paulo není jen název města, ale také daleko nejlidnatějšího brazilského státu.V současnosti zde žije 44 milionů obyvatel (ve druhém nejlidnatějším státě, Minas Gerais, žije „jen“ 19 milionů lidí). Rozlohou (248,209 km²) patří São Paulo ke středně velkým státům federace, hustotou zalidnění (160 obyvatel na km²) je v Brazílii na druhém místě za státem Rio de Janeiro.

São Paulo je také nejbohatším brazilským státem, měřeno ukazatelem HDP na jednoho obyvatele. Lépe je na tom v Brazílii pouze Distrito Federal, tedy hlavní město Brasília, která ovšem nemá status státu, nýbrž federálního teritoria. Stát São Paulo vytváří zhruba třetinu brazilského HDP.

São Paulo se řadí (spolu se státy Rio de Janeiro, Minas Gerais a Espírito Santo) do geografického regionu Jihovýchod. Stát i město São Paulo byly pojmenovány po svatém Pavlovi. První Evropané, Portugalci, přistáli na území státu kolem roku 1510. 25. ledna 1554 byla založena jezuitská misie São Paulo dos Campos de Piratininga,  čili dnešní město São Paulo. V roce 1600 žilo v tomto městečku 1,600 obyvatel ve 150 domech. Ze São Paula později vyšli dobrodruzi a objevitelé, známí jako „bandeirantes“.

Šlo jim samozřejmě o osobní prospěch, hledali hlavně zlato, stříbro a diamanty a rovněž mezi nimi byli lovci otroků, kteří zotročovali domorodé Indiány. Zároveň  se však tito muži rozhodující měrou zasloužili o to, že se Brazílie, původně zaujímající poměrně úzký pruh osídlení na březích Atlantiku, rozšířila směrem na západ a sever (Amazonie) a stala se tak jednou z největších zemí světa. Nicméně v roce 1822, kdy byla vyhlášena nezávislost Brazílie, mělo São Paulo pořád jen 25,000 obyvatel. Město leží ve vnitrozemí, dopravní poloha tedy nebyla ideální. To se ovšem změnilo v roce 1860, kdy byla vybudována železnice, spojující São Paulo s přístavem Santos.

Kolem města São Paulo se začala ve velkém pěstovat káva (dnes je Brazílie daleko největším producentem kávy na světě), která se vozila právě do přístavu Santos a odtud do světa. Město začalo nabývat na významu. Zpočátku bylo na kávových plantážích využíváno otroků, v roce 1888 však bylo otroctví v Brazílii zakázáno (jako v poslední zemi obou Amerik). Náhlý nedostatek pracovních sil byl vyřešen velkým přílivem imigrantů především ze Španělska, Portugalska a Itálie. Po roce 1908 navíc začala velká imigrace z Japonska.

Dále se sem začali stěhovat Němci, Židé, Arabové (především křesťanští Libanonci a Syřané), Číňané, Korejci či Řekové. Zároveň začala i veliká industrializace. Největší městem Jižní Ameriky se São Paulo stalo v roce 1945. Příliv imigrantů pokračuje i dnes – v současné době se sem například stěhuje hodně lidí z Bolívie. São Paulo je jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě.

Některé etnické skupiny vytvářejí ve městě etnické enklávy – najdeme zde italskou, arabskou, židovskou či asijskou čtvrť (v asijské čtvrti Liberdade převažují Japonci – je to největší japonská populace mimo Japonsko). V tomto ohledu připomíná São Paulo jiné americké velkoměsto, New York City. Rasově převažují v samotném městě São Paulo (v úředních hranicích) běloši, kterých je kolem 65 %. Následují míšenci (Pardo – „hnědí“ – brazilský výraz pro mulaty, je jich kolem  25%), černoši a Asiaté (po 5 %).

Dnes má město São Paulo 11 milionů obyvatel v úředních hranicích. Celá metropolitní oblast je ovšem podstatně lidnatější, žije zde 20-22 milionů obyvatel a São Paulo je tak největším městem Jižní Ameriky a jedním z největších měst světa vůbec. V metropolitní oblasti São Paula se nachází celkem 38 měst. Největšími z nich jsou (kromě São Paula) Guarulhos (1.3 milionu obyvatel) a Campinas (1.1 milionu obyvatel). Z dalších měst je asi nejznámější Santos (400,000 obyvatel), nejvýznamnější brazilský námořní přístav, který proslavil především legendární brazilský fotbalista Pelé, který za místní klub FC Santos hrál téměř celou kariéru.

V São Paulu se mluví převážně portugalsky. Protože však největší část imigrantů přišla z Itálie, je zdejší portugalština výrazně ovlivněna italskými dialekty. Díky rozličnému mixu všech etnických skupin najdete v São Paulu 52 různých typů kuchyní (čínská, italská, japonská, francouzská, arabská…), najíst se pak můžete ve 12,000 restauracích a bezpočtu pouličních stánků a občerstvení. São Paulo je jednoznačně největší ekonomickou a kulturní metropolí Brazílie, přestože nikdy nebylo hlavním městem země. Je tu 260 kin, 152 divadel a 90 muzeí.

Samotné město São Paulo leží ve vnitrozemí, ve vlhkém subtropickém pásu. Centrum města leží 70 kilometrů od Atlantiku, v nadmořské výšce kolem 800 m.n.m. Ročně zde spadne kolem 1,300 mm srážek. Zajímavá je i zeměpisná šířka São Paula – leží totiž přesně na obratníku Kozoroha.

São Paulo je samozřejmě i městem sportu. Nejslavnějšími fotbalovými kluby jsou Corinthians, Palmeiras a São Paulo FC, velmi populární je i Pelého FC Santos z nedalekého přístavního města. Největší fotbalový stadion ve městě je Morumbi, kde hraje São Paulo FC. Morumbi má kapacitu 73,500 diváků. Nedaleko São Paula leží závodní okruh Interlagos, kde se jezdí Velká cena Brazílie vozů F1.

V São Paulu jsou obrovské sociální rozdíly. Zatímco mnoho lidí živoří v chudinských favelách či na ulici, v centru žije mnoho miliardářů. Je zde také  veliká pouliční kriminalita a velké dopravní zácpy. Proto místní pracháči často létají po městě vrtulníkem. São Paulo má největší flotilu vrtulníků ze všech světových velkoměst. V roce 2008 zde bylo registrováno 468 soukromých helikoptér. Někteří jednotlivci či společnosti mají své vlastní vrtulníky, jiné společnosti je pronajímají – existuje tu „helicopter taxi“. Autobusové nádraží Tietê Bus Terminal  je druhé největší na světě (větší je pouze New York/New Jersey terminal v USA).

Ve víru velkoměsta

Přiznám se, že původně jsem do São Paula ani jet nechtěl. Toto město nemá dobrou pověst, prý není hezké, je moc velké a je tu  velká kriminalita. Proto se mu také většina turistů obloukem vyhýbá. Ale pak jsem si řekl, co bych to byl za zeměpisce, kdybych se vyhnul největšímu městu Jižní Ameriky! A musím říct, že mě São Paulo celkem příjemně překvapilo.

Krásou se nevyrovná Riu ani Salvadoru, ale je to město rozhodně zajímavé. São Paulo je především městem mrakodrapů. Myslím, že v New Yorku to vypadá stejně, i když je pravda, že severoamerické mrakodrapy jsou zatím pořád o dost vyšší. Jak už jsem uvedl výše, New Yorku se São Paulo podobá i svým etnickým složením – je to typické kosmopolitní město, kde se slévají snad všechny rasy a národnosti ze všech koutů světa. V následujícím přehledu Vás chci stručně seznámit s pamětihodnostmi, které jsem v São Paulu navštívil a které stojí podle mého názoru za vidění:

Katedrála (Catedral Metropolitana da Sé) se nachází na náměstí Praça da Sé a je největším kostelem ve městě. Byla postavena v převážně novogotickém slohu, jsou zde ovšem patrné i prvky novorenesanční (kupole). Krásná stavba. Před katedrálou stojí socha svatého Pavla. Bohužel náměstí Praça da Sé je sídlem bezdomovců, kteří se zde houfují a vykonávají hygienu ve zdejších kašnách. V centru São Paula je bezdomovců a dalších podobných existencí o dost více než v Riu, a i díky nim je město dost špinavé.

Podobně ostudně to vypadá i na druhém hlavním náměstí, Praça da República. Nachází se zde park, kterému je kvůli zdejším pochybným existencím snad lepší se vyhnout i ve dne. Někteří bezdomovci a další chudáci mají zajímavou práci – slouží jako chodící reklama. Nejčastěji mají na krku cedule s nápisem „Compro ouro“ („Koupím zlato“). Tak těm bych asi zlato na ulici neprodal, říkal jsem si. Až pak jsem si všimnul, že jde pouze o reklamu, neboť na spodku cedule byl vždy adresa výkupny. Ale stejně si nejsem jist, zda je to pro daný podnik nejlepší reklama…

Mrakodrap „Edifício Itália“ se nachází kousek od Praça da República. Svým tvarem trochu připomíná slavnou newyorskou „Žehličku“. Budova je vysoká 168 metrů. Na vrcholu (41. patro) je vyhlídková plošina, ze které je nádherný výhled na město. Je sem vstup zdarma, pouze však mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední, kdy je rovněž nejlepší světlo na focení.

Mimo tuto hodinu můžete navštívit restauraci, která se nachází ve stejném patře, ta však vypadá dost luxusně a ceny v ní asi nebudou zrovna nízké. Hned vedle Edifício Itália se nachází další mrakodrap, Edifício Copan, který navrhnul nejznámější brazilský architekt Oscar Niemeyer. Jedná se o úzkou a vysokou stavbu, jejíž půdorys má tvar vlnovky. Budova je to pěkná a elegantní a působí moderně i dnes, přestože byla postavena již v letech 1951-1966. Komu se tento druh umění nelíbí, nechť si vzpomene, co se v té době stavělo u nás.

Ačkoliv jsem, co se týče kultury, solidní barbar, rozhodl jsem se, že vyrazím do galerie! Neboť jsem se dočetl, že zdejší museum umění, MASP (Museu de Arte de São Paulo), je nejlepší v celé Latinské Americe. Tato galerie se nachází na třídě Avenida Paulista. Nejlépe se sem dostanete metrem – kousek od muzea je zastávka Trianon-MASP. Muzeum mě docela zklamalo. Čekal jsem nějakou stálou expozici světových malířů, místo toho však zde byly čtyři výstavy.

Sochy a fotografie Augusta Rodina mě tedy nezaujaly ani trochu (i když vzhledem k počtu návštěvníků a skutečnosti, že tu natáčela i televize, to asi měl být zlatý hřeb programu). Snímky amerického fotografa Waltera Evanse taky nic moc (černobílé fotografie předválečného New Yorku by mohly být zajímavé, kdyby nebyly tak mrňavé – Evans fotil polaroidem). Obrazy na téma „mytologie“ už byly lepší. Nejvíc mě zaujala kolekce portrétů, jakýsi průřez tímto malířským odvětvím od 17. století až po současnost. Mají tu i několik obrazů Van Gogha, Van Dycka, Rembrandta, Rubense, Maneta, Picassa atd., ale čekal jsem od „nejlepší galerie Latinské Ameriky“ mnohem víc.

Muzeum MASP leží na třídě Avenida Paulista, která mě naopak velice zaujala. Mě se prostě mrakodrapy líbí. Věžáky lemují tuto tři kilometry dlouhou ulici  po celé její délce. Typické jsou pro ně masivní antény, které jsou namontovány na střechách. Zde jsem se opravdu fotograficky vyřádil.

Nejzajímavějším a nejznámějším mrakodrapem je však asi Edifício Altino Arantes (též nazývaný Torre do Banespa). Ten stojí v centru a nemůžete ho přehlédnout. Je velmi podobný nejvyššímu newyorskému mrakodrapu Empire State Building, kterým se nechal inspirovat jeho hlavní architekt, Plinio Botelho do Amaral. Altino Arantes, po kterém je stavba pojmenována, byl prvním prezidentem Banky státu São Paulo. Tato instituce (portugalsky Banco do Estado de São Paulo  – odtud zkratka Banespa, která se rovněž používá pro název této budovy) sídlí v mrakodrapu dodnes. Budova se stavěla v letech 1939 – 1947. Je vysoká 161 metrů a má 35 podlaží.

Nahoru vede rovných 900 schodů (nebojte se, vyvezou Vás výtahem). Za hezkého počasí je z vrcholové plošiny vidět 40 kilometrů daleko. Za pozornost stojí i velký křišťálový lustr, který visí ve vstupní hale mrakodrapu. Je 13 metrů vysoký, má průměr 2 metry a váží 1.5 tuny. Vstupné na vyhlídkovou plošinu je zdarma! Otevřeno je pouze ve všední dny od 10 do 17 hodin. U vstupu se musíte prokázat dokladem totožnosti (stačí fotokopie pasu). Dostanete (rovněž zdarma!) informační brožuru a poté Vás obsluha vyveze výtahem nahoru do 35. patra.

Výhled z mrakodrapu je asi ještě lepší než z plošiny budovy Edifício Itália, zde se však můžete krásným výhledem kochat jen 5 minut, protože dole u vstupu se tvoří fronta. Nejlepší je navštívit obě budovy, pokud bych ale měl zvolit jen jednu, pak bych si vybral „Itálii“, protože zde můžete být celou hodinu. Hned vedle Torre de Banespa pak stojí o dost nižší Edifício Martinelli. Tento první zdejší mrakodrap byl dokončen  již roku 1930.

Asi 4 kilometry od centra leží park Ibirapuera. Byl jsem zde zrovna v sobotu, takže park byl plný sportovců (běžci, cyklisté), venčitelů psů i rodinek, které zde trávily volný čas. Do parku se vstupné neplatí, ale jsou tu brány s hlídači, takže na rozdíl od parků v centru se sem nedostane místní verbež a tudíž je to příjemné a relativně čisté místo. Nachází se zde i několik moderních staveb. Před parkem, oddělen od něj hlavní rušnou silnicí, stojí trochu jako kůl v plotě Obelisk hrdinů (Obelisco dos Hérois),  který není nepodobný některým našim socialistickým monumentům z let nedávných.

Dvě budovy v parku jsou velmi originální. Obě jsou postaveny podle návrhu veleslavného Oscara Niemeyera. První stavbou je Auditório Ibirapuera, koncertní síň, která byla otevřena v roce 2004. Má tvar bílého hranolu, ze kterého nade dveřmi vyčuhuje jakési červené křídlo (nebo to jsou padací dveře?). Hned vedle stojí Edifício Oca, jejíž tvar na mě působí jako cosi mezi iglú a létajícím talířem. Tato budova byla dostavena v roce 2005, ovšem její koncept ztvárnil velký Brazilec již v roce 1954! Do obou budov se platí vstupné a jelikož jsem se kulturně již vyžil dostatečně návštěvou muzea MASP, dovnitř jsem nešel.

Navštívil jsem i asijskou (či spíše japonskou) čtvrť Liberdade, která leží kousek od náměstí Praça da Sé. Že jste vkročili do „malé Asie“, to poznáte především podle „čínských“ lamp, které se klenou nad zdejšími ulicemi. Etnicky převažují jednoznačně Japonci, žije zde však i dost Číňanů a sem tam nějaký ten Korejec. Na ulicích zase není tolik japonských či čínských nápisů, avšak místní obchody prodávají převážně asijské zboží – lucerny, lampiony, rýži (té je spousty druhů), buddhistické sošky, či typické asijské potraviny. Prodavači jsou většinou rovněž Asiaté. Je tu i hodně japonských a čínských restaurací. Nejzajímavější bylo knihkupectví – všechny knížky byly v japonštině. Měli  tu i časopisy, které mají latinkou psán akorát nadpis a zbytek už je opět psán ve znacích.

A to je asi tak všechno, co jsem viděl v São Paulu. Zajímavé ovšem může být i pouhé zevlování po bulvárech. Nejvíc mě zaujaly již zmíněné chodící reklamy, a dále obchody s hudebninami, kde kromě CD a DVD prodávají i staré desky. Samozřejmě jsem si žádnou nekoupil, nemám ji kam dát a koneckonců doma nemám ani gramofon, ale dýchla z toho na mě taková krásná nostalgie. Zaujal mě také náboženský fanatik, který pořád něco vykřikoval na náměstí před Katedrálou. Nerozuměl jsem mu, ale zřejmě nás strašil ďáblem a přitom sám jako ďábel vypadal.

Zkrátka a dobře, abych to uzavřel: pokud budete mít čas, jeďte do São Paula. Máte-li jen jeden den času, navštivte alespoň oba vyhlídkové mrakodrapy, třídu mrakodrapů Avenida Paulista a Katedrálu. Komu se ovšem mrakodrapy vůbec nelíbí, může São Paulo klidně vynechat. Mám ale pocit, že bez návštěvy největšího brazilského města to prostě není ono. Asi jako kdybyste procestovali USA a neviděli New York.

São Paulo – shrnutí a praktické informace

Kurs v říjnu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

Doprava: Autobus Angra dos Reis – São Paulo – 7 hodin, 60.50 R$. Autobus São Paulo – Foz do Iguaçu: vzdálenost 1,047 kilometrů, 15 hodin jízdy, cena 101.50 R$. V São Paulu je metro, které však často jezdí dost narvané. Když jsem přijel poprvé s plnou polní do São Paula, nacpal jsem se až do třetího metra, a to musí být člověk trochu agresivní. Návaly jsou časté zejména v přestupních stanicích. Taky mě dostalo, když jsem jednou musel vystát nejméně stometrovou frontu na lístek do metra. Cena jedné jízdy je 2.55 R$. Lístek si koupíte na každé stanici u pokladny a strčíte ho nenávratně do turniketu. Městské autobusy mají čtyřmístná čísla (!) a stojí 2.30 R$.

Ubytování: Bydlel jsem v podniku jménem „São Paulo Hostel“ na ulici Barão de Campinas 94. Výborná poloha (kousek od Praça da República, což je úplné centrum), hostel je v LP. Ovšem cena 41 R$ za noc v dormitory pro 7 lidí je dost vysoká – bylo to moje jasně nejdražší ubytování v Brazílii. V ceně je ovšem skvělá snídaně („sežer co můžeš“) a půlhodina internetu zdarma. Internet na hotelu jinak stojí 3 R$ na hodinu,  naproti přes ulici stojí internet 2 R$. V hotelu jsem občas chytil i nezabezpečenou wifi, ale s velmi slabým signálem, pořád to vypadávalo nebo nešel chytit vůbec. Celkově dobré ubytování, určitě o dost lepší než v Riu.

Jídlo: Po více jak dvou měsících v Brazílii jsem konečně pochopil klíčové slovo pro každého masového jedlíka – rodízio! Neboť pokud tento nápis uvidíte před nějakou churrascarií, znamená to  anglicky „all you can eat“ či hezky česky „sežer co můžeš“. Objevil jsem jeden takový podnik na hlavní třídě Avenida Sao João, asi 100 metrů od São Paulo  Hostelu. Za pěkných 12 R$ můžete sníst tolik grilovaného masa, kolik Váš žaludek snese. Podrobněji jsem tento způsob stravování popsal v článku o Riu.

Zde je to stejné – obsluha odkrajuje na Váš talíř nožem z grilovacích mečů maso a k tomu si samozřejmě můžete nabrat v bufetu tolik příloh, kolik chcete. Když to srovnám s podobným podnikem v Riu, tak za mnohem nižší cenu bylo maso z grilu mnohem lepší, i když je pravda, že v Riu měli bohatší a lepší bufet. Jak už jsem si zvykl v podnicích podobného typu, dovnitř přicházím vždy s radostným očekáváním, ven pak odcházím mírně zahanben, že jako jedlík jsem prohrál na celé čáře. Proč nemám čtyři žaludky! Dále jsem v São Paulu ochutnal na ulici gyros (portugalsky churrasco grego – churrasco je výraz pro jakékoliv grilované maso) za 1.50 R$. Je moc dobrý, i když kvalit pravého řeckého gyrosu (či tureckého kebapu) nedosahuje. Maso zde dávají do obyčejné housky, k tomu přidají zeleninu.

Jen tomu chybí ta řecká zálivka. Novinkou, co se týče brazilské gastronomie, pro mě bylo i açaí. Prodává se v restauracích i na ulici ve stánku, kde jsem koupil malý kelímek za 2 R$. Je to taková zmražená fialová hmota, což nezní moc vábně, ale je to moc dobré. Chuťově je to něco mezi ovocnou zmrzlinou (chutná asi jako lesní směs) a ledovou tříští, do toho Vám ještě nasypou műsli a pokapou to kondenzovaným mlékem. A jí se to lžičkou. Moc dobré, určitě vyzkoušejte! Jinak açaí je název pamlsku a zároveň ovoce, ze kterého se to vyrábí. Někde proto můžete ochutnat pod názvem açaí i ovocný džus.

Informace: První místo, kam byste měli zajít při návštěvě São Paula, jsou turistické informace. Nacházejí se na ulici São João 465. Paní zde byla moc ochotná a především mě vybavila perfektní mapou města, kde jsou navíc i základní informace o místních pamětihodnostech v angličtině.

Vstupy: Do Katedrály je  vstup zdarma. Na vyhlídkovou plošinu mrakodrapu Edifício Itália je vstup rovněž zdarma, pouze však ve všední dny mezi 15:00 a 16:00. Vstupné do galerie MASP je 15 R$ (studenti mají slevu), otevřeno je denně kromě pondělka a čtvrtka od 11 do 18 hodin. Vstupné na vyhlídkovou plošinu mrakodrapu Edifício Altino Arantes (Torre do Banespa) je zdarma! Otevřeno je pouze ve všední den. Pozor, u vstupu chtějí vidět doklad totožnosti (stačí jim fotokopie pasu). Do parku Ibirapuera je vstup zdarma. Pokud jste studenti, určitě si vezměte ISIC, skoro všude mají studenti slevu.

Různé: Co jsem také zjistil a na co vždycky zapomenu: Zásuvky často vyžadují jiný, „americký“ tvar kolíků. Proto si pro jistotu vezměte redukci. Pozor! V Brazílii je v zásuvkách napětí 110 V. Měl jsem s sebou nabíječku k notebooku a na baterie do foťáku, které automaticky nabíjejí pod napětím 110 i 220 Voltů, takže jsem to sotva zaregistroval, avšak některé jiné přístroje (například nabíječky na tužkové baterie) nefungují na 110 Voltů!