Salar De Uyuni (Bolívie) – Zajímavosti, Výlet z Uyuni do San Pedro de Atacama

Nejvíce jsem se těšil v Bolívii na výlet na Salar de Uyuni. Tato největší solná pláň světa vypadá na fotkách naprosto fantasticky. Bude taková i ve skutečnosti? – říkal jsem si. Byla! 

Ze Sucre jsem zamířil autobusem rovnou do Uyuni, což je město, které je hlavním východiskem pro túry ke stejnojmennému salaru. Cestou jsme se stavovali  na oběd v Potosí. První část ze Sucre do Potosí vedla po poměrně kvalitní asfaltce, avšak někde za Potosí asfalt zmizel a jeli jsme po zpevněné cestě. Nebylo to ale zase tak hrozné.

Autobus byl celkem pohodlný, nicméně bolívijské autobusy postrádají proti argentinským jednu podstatnou věc, a to je WC.  Autobusy moc často nestaví, takže si můžete vybrat – buď jet neustále ve stavu lehké dehydratace, nebo pít normálně a pak musí Vás močový měchýř buď hodně vydržet, nebo musíte chodit obtěžovat řidiče, aby Vám zastavil. Ve druhé části trasy byly  občas vidět kaktusy a především spousty lam.

Městečko Uyuni

Městečko Uyuni má nějakých 15,000 obyvatel, z nichž se snad všichni živí turistickým ruchem. Přímo ve městě není nic zajímavého, co by stálo za zmínku. Je to však město velmi turistické, a tak tu najdete hostely, restaurace, směnárny a turistické agentury jednu vedle druhé. Prakticky všichni turisté totiž chtějí vidět Salar de Uyuni a další okolní krásy a obvykle absolvují, stejně jako já, „třídenní“ výlet (ve skutečnosti spíše dvoudenní – trval 48 hodin), přičemž program všech cestovek, které tento výlet nabízejí, je prakticky stejný.

Mnoho turistů začíná tento výlet v Uyuni, lze ho však absolvovat i obráceně, z chilského San Pedro de Atacama, a v Uyuni skončit, nebo vyrazit z Uyuni a do Uyuni se rovněž vrátit.  Do města Uyuni jsem tedy jen večer přijel, najedl jsem se, zakoupil jsem zájezd a jednu noc jsem zde přespal.

Salar de Uyuni – základní info

Salar de Uyuni je největší solnou plání světa. Pro solné pláně v Jižní Americe se obvykle používá slovo „salar“ či „salinas“. Salar de Uyuni zaujímá rozlohu 10,582 km² (jiné údaje kolísají v rozpětí 10,000 – 12,000 km²) a leží v jihobolívijských departmentech Potosí a Oruro, na náhorní plošině Altiplano, v nadmořské výšce 3,656 m.n.m. Celkově obsahuje tato solná pláň asi 10 miliard tun různých solí, přičemž ročně se zde vytěží 25,000 tun solí. Nejvíce je zde zastoupen halit (NaCl, kuchyňská sůl) a sádrovec (CaSO₄ . 2 H₂O).

Na bolívijském území se také nachází asi polovina světové zásoby lithia, z níž většina se nachází právě v této solné pánvi ve formě chloridu lithia (LiCl). Salar de Uyuni je pozůstatkem obrovského pleistocénního jezera Minchín, které se v této oblasti zformovalo asi před 30,000 – 42,000 lety. Dnes se na místě tohoto jezera nachází (kromě Salaru de Uyuni) i  jezero Poopó a Salar de Coipasa. Uprostřed Salaru de Uyuni se pak nachází celkem 22 „ostrovů“, které kolem dokola obklopuje solná plocha. V této části Altiplana jsou relativně malé srážky.

Když zaprší silněji (nejčastěji v lednu), pokryje se solná pláň dočasně vodou a vznikne jakési mělké „jezero“. Neznamená to ovšem, že by se sůl v solné pánvi touto vodou rozpustila. Sůl je tvrdá jako kámen a také se jako stavební kámen používá, mj. na stavbu domů a dále se z ní vyrábějí třeba sochy nebo různé upomínkové předměty. Vrstva vody je po dešti hluboká jen několik centimetrů či maximálně decimetrů a brzy se zase vypaří.

Každoročně v listopadu zde přebývají tři druhy plameňáků (chilský, Jamesův a andský). Typické  pro tuto solnou jsou pak obrovské kaktusy (např. druhy Echinopsis atacamensis pasacana, Echinopsis tarijensis), které dorůstají výšky až 12 metrů, přičemž jeden centimetr kaktusu roste zhruba jeden rok, takže nejvyšší kaktusy jsou i slušně staré.

Výlet z Uyuni (Bolívie) do San Pedro de Atacama (Chile)

Den první

Ranní odjezd našeho vozu, naplánovaný na jedenáctou hodinu (asi aby někdo náhodou nezaspal), se jako obvykle jemně zdržel (jsme stále v Latinské Americe…), takže vyrážíme v půl dvanácté. Posádku našeho terénního vozu Toyota Landcruiser tvoří Alex, což je řidič, kuchař a průvodce v jedné osobě, moje maličkost a pět Izraelců. Toyota je osmimístná, vyfasoval jsem luxusní místo vedle řidiče. Spolu s námi jede druhé auto ze stejné cestovní kanceláře, kde je Izraelců dokonce všech šest pasažérů, vytvořil jsem tedy jakousi osamělou národnostní menšinu.

Izraelců jsem potkal v Jižní Americe spoustu, a to hlavně v Argentině, Chile a Bolívii. Většině z nich je lehce přes dvacet let. V Izraeli je povinná vojenská služba od 18 let, a to pro muže na tři a pro ženy na dva roky. Pokud chcete v Izraeli studovat univerzitu, můžete na ní nastoupit až po vojenské službě. Po vojně pak mladí Izraelci vyrážejí do světa a jejich nejoblíbenější oblastí je právě Jižní Amerika. Západní Evropa a Severní Amerika je pro Izraelce drahá a v Africe a v Asii je hodně zemí (převážně muslimských), které Izraelce nemilují a mnoho států dokonce ani Izraelce nevpustí na svoje území.

První naší zastávkou je hřbitov vlaků. Toto místo se nachází asi tři kilometry za městem Uyuni. Uprostřed ničeho zde rezaví staré parní lokomotivy a nějaký ten vagón. Celkem zajímavé místo, takže turistů je tady spousty. Naše auto totiž nejede samo, nýbrž spolu s ním, za ním, před ním či vedle něj jede dalších asi 20 aut. Všechno jsou to rovněž Toyoty Landcruiser, naplněné turisty a všechny mají navlas stejný program. Osamocení tedy ve zdejší pustině nehrozí. Krajina okolo je něco mezi polopouští a pouští. Vegetace někde není téměř žádná, jinde jsou suché keříky, suchá pichlavá tráva, rostoucí v osamocených drnech nebo kaktusy.

Poté zastavujeme v nějaké vesnici, kde jsou domky postavené ze soli, hlavně se tu ale prodávají suvenýry. Pak vyrážíme dál. Asi 30 kilometrů za městem vjíždíme na Salar de Uyuni. Tato obrovská bílá plocha je zcela rovná, rozhodně rovnější než jakákoliv „silnice“ v této oblasti. Jen místy na ní krystalky soli vytvářejí malinké hrbolky. Většina plochy salaru je pak solí rozdělena na mnohoúhelníky.

Zpočátku jsme projížděli i oblastí, kde bylo asi deset centimetrů vody (před týdnem prý hodně pršelo), většina salaru je ale vyschlá. Smažíme to po solné ploše dost rychle, řekl bych tak stovkou.. Rychlost se těžko odhaduje, jelikož našemu autu nefunguje tachometr a v okolí nejsou žádné stromy a jiné orientační body, na které jsme zvyklí z našich silnic. Jen v dálce za solnou plání se rýsují kopečky. Celkově jsme jeli po solné pláni určitě mnoho desítek kilometrů. Celý den je hodně teplo, ne však vedro (jsme ve výšce přes 3,600 m.n.m.).

Hlavním dnešním cílem je nejvýznamnější „ostrov“, který se nachází uprostřed solného moře, a tím je Incahuasi. Je to kouzelné místo. Na tomto ostrově se nachází velké množství kaktusů. Obvykle jsou vysoké tak pět šest metrů. Nejvyšší z nich měl metrů dvanáct, čili je starý asi 1,200 let, ale bohužel přišel o svojí špičku. U dalšího kaktusu hlásá cedulka, že je vysoký 9 metrů.

Pohled z kopečků tohoto ostrova přes kaktusy na solnou pláň je nádherný. Po prohlídce ostrova nám Alex servíruje oběd a pokračujeme autem do místa dnešního noclehu, kterým je „solný“ hotel. Tento dům je napůl postaven ze solných kvádrů a napůl z betonu a prachsprostých hliněných cihel.

Den druhý

Ráno vyrážíme v osm hodin. Nejdříve projíždíme dalším salarem, ale ve srovnání se Salarem de Uyuni tento nestojí ani za řeč. Jednak je malý, a pak zde ani není pořádná vrstva soli, jen takový poprašek. Poté jedeme zvolna směrem „do hor“. Stoupáme však pomalu, spíše jsme na náhorní plošině. Cestou míjíme čtyři malé laguny, ve kterých živoří pár plameňáků.

Z náhorní plošiny vyrůstá spousta sopek, většinou vyhaslých. Nejvyšší horou, kterou jsme zahlédli, byl Volcán Ollagűe (5,865 m.n.m.), který se tyčí na bolívijsko-chilské hranici, podél které dlouhou dobu jedeme. Naše Toyoty jsou sice auta terénní, ale tyhle kousky už leccos pamatují a místní je zřejmě využívají tak dlouho, dokud se zcela nerozpadnou. Proto po cestě několikrát opravujeme motor a měníme pneumatiky střídavě u jednoho či druhého vozu. Přesto dosahujeme nadmořské výšky 4,600 m.n.m.

V této oblasti se rozkládá regulérní poušť, neroste zde prakticky nic. Povrch pokrývá převážně drobný  štěrk, písek a prach. Jsme v podstatě již na okraji pouště Atacama, nejsušší pouště světa. Povrch občas oživují skalní útvary, z nichž nejhezčí je skalní hřib, který nechybí na fotografii v žádné cestovní kanceláři, která pořádá výlety do této oblasti. Poté sjíždíme k jezeru „Laguna Colorada“.

Jezero vypadá působivě, bohužel však máme zpoždění a přijíždíme těsně před západem slunce, takže jsme si ho moc neužili. Na jezeře je spousty plameňáků. Kousek za Lagunou Colorada pak parkujeme a ubytováváme se v hotelu. Spát budeme v úctyhodné nadmořské výšce přes 4,300 m.n.m. V zimě (červenec – srpen) tu prý ráno může být až -20^oC! Ještě že je únor, čili léto…

Den třetí

Ráno jsme vyrazili v šest. Prvním cílem bylo gejzírové pole. Tak je alespoň značeno v průvodci, my jsme však žádný gejzír stříkat neviděli. Ve výšce kolem 4,900 m.n.m. však lze spatřit mnoho vřídel, v nichž voda bublá a klokotá, k nebi stoupá pára a ve vzduchu je cítit síra. Pak jsme sjeli kousek dolů, k termální koupeli.

Po ránu byla ještě trochu zima, a tak byla koupel v bazénku s krásně teplou termální vodou (teplota asi jako když si napustíte doma vanu) velice příjemná. Poté jsme ještě v cuku letu shlédli jezera Laguna Verde a Laguna Blanca. I v těchto jezerech se vyskytuje borax a díky tomu se i zde vyskytují sinice (či řasy? – biologové nechť prominou či doplní), které žerou plameňáci. Dost jsme pospíchali, abych stihnul autobus do Chile.

Nakonec  jsme dorazili na hranici včas. Okolí dominuje impozantní  kužel Volcánu Licancabur (5,930 m.n.m.), jehož vrcholem probíhá bolívijsko-chilská hranice. Byla zde jen bolívijská celnice, kde mi zkoukli razítko, které  jsem obdržel už v Uyuni. Autobus měl zpoždění, ale na hranici mě vzali chlapíci dodávkou až do města San Pedro de Atacama v Chile. Až zde je chilská celnice.

Okolí je naprosto pusté a poušť Atacama je zde velice nehezká. Ačkoliv Chile leží na západ od Bolívie, mají zde (díky letnímu času) o hodinu více než v Bolívii. O mé návštěvě severního Chile ale zase až příště…

Výlet – shrnutí

Výlet byl zajímavý, i když zde bylo několik hluchých míst. Hlavně opravy aut nás dost zdržely, neboť vozový park všech cestovek, pořádajících výlety do této oblasti, je (co jsem tak koukal i po ostatních vozidlech) dost zoufalý. I díky poruchám byl náš program druhý a třetí den dost uspěchaný

Náš řidič Alex byl ovšem, sympatický. Mluvil sice jenom španělsky, ale většinou jsem pochopil, o čem je řeč. Strava byla na polní podmínky, ve kterých jsme se pohybovali, výborná – řízky, kotlety, kuřata, brambory, těstoviny, zelenina.

Nejhezčí z celého výletu byl určitě Salar de Uyuni. Je to zvláštní pocit, když se řítíte tou obrovskou bílou plochou. A výhledy z ostrova Incahuasi jsou jedinečné, málokde se dají pořídit tak úžasné fotografie jako zde. Gejzírové pole a termální prameny také ušly, ale sotva jsme sem díky časovému presu nakoukli a už jsme zase jeli dál. Nejvíc na frak pak dostaly laguny, které jsme v podstatě jen minuli.

Asi by to chtělo na celý výlet tak den navíc, ačkoliv si nejsem jist, jestli sem cestovky jezdí i na 4 dny. Spolucestovat sám s 11 Izraelci má také své mouchy. Přesto – když se podívám na fotky ze Salaru de Uyuni, musím říct, že  výlet nebyl zbytečný. Něco podobného totiž jinde na světě neuvidíte, alespoň ne v takovém měřítku.

Salar de Uyuni – praktické informace

Orientační kursy v únoru 2010: 1 boliviano (B) = 3 Kč, 1 USD = 7 B

Obecně k cenám v Uyuni: Ceny v Uyuni jsou vyšší než v Sucre nebo Potosí, protože se jedná o extrémně turistické místo. Pořád je to ale Bolívie, takže je zde pro našince podstatně levněji než v Argentině nebo v Chile.

Doprava: Autobus Sucre – Uyuni: cca 400 kilometrů, 9 hodin jízdy, 50 B

Ubytování: Uyuni – hostel Cactu, 30 B na osobu v pokoji pro dva, bez snídaně. Velmi skromné ubytování.

Internet: 5 B na hodinu (jinde v Bolívii 2-3 B), rychlost připojení ujde.

Výlet: Výlet je všude avizován jako třídenní, fakticky však trvá pouze 48 hodin. Začíná se v Uyuni a končí se buď v Uyuni, kam Vás cestovka vezme zpátky, nebo v San Pedro de Atacama v Chile, kam Vás dopraví autobus. Nakouknul jsem do dvou cestovek. Cena byla stejná (630 B nebo 90 USD), rovněž programy se podobaly jako vejce vejci. Pokud jedete do Chile,  je třeba si v Uyuni nechat dát na imigračním úřadě bolívijské výstupní razítko (na razítku máte datum za dva dny, kdy opustíte Bolívii, a za tuto „nadstandardní službu“ zaplatíte 21 B! Dále není v ceně výletu vstupné do rezervací, které se platí zvlášť. Vstupné na ostrov Incahuasi je 15 B, na Laguně Colorada se platí 30 B Teplá voda v solném hotelu (první noc) je možná za příplatek 10 B. Celkově byla trasa z Uyuni do San Pedro de Atacama dlouhá asi 600 kilometrů.