Roraima – Ztracený svět Venezuely

Kdo by neznal slavný román Arthura Conana Doyla „Ztracený svět“? Tato kniha byla poprvé vydána v roce 1912 a stala se světovým bestsellerem. Jako malý čtenář jsem této příběh hltal v časopise ABC, kde vycházel v obrázkové formě pod názvy „Výprava do ztraceného světa“ a „Druhá výprava“. Nyní tedy konečně nastala příležitost, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak to s tím Ztraceným světem je doopravdy.

Hora Roraima

V Guyanské vysočině, na pomezí Venezuely, Guyany a Brazílie, se rozkládá bizarní krajina stolových hor. Z relativně rovné travnaté savany se zdvíhá zhruba stovka hor charakteristického tvaru. Jejich stěny jsou téměř kolmé, zatímco temeno těchto hor je relativně ploché.

Stolové hory se nacházejí v mnoha částech světa (možná nejslavnější z nich je Table Mountain nad Kapským Městem), ale nikde jich není tolik jako v Guyanské vysočině. Tyto hory jsou mimořádně obtížně přístupné a není tedy divu, že na některé z nich ještě lidská noha nevkročila. Pro stolové hory v této části planety se ujal indiánský názevtepui (což doslova přeloženo z jazyka místních Indiánů, Pemonů, znamená prostě jen „hora“).

Jednou z nejvyšších stolových hor v této oblasti je Roraima (též Roraima Tepui, španělsky Cerro Roraima, portugalsky Monte Roraima, anglicky Mount Roraima). Tato hora leží na hranicích tří zemí – Guyany, Brazílie a Venezuely. Její nejvyšší bod zvaný Maverick Rock měří 2,810 metrů a nachází se na území Venezuely. Zeměpisné souřadnice Roraimy jsou přibližně 5^oN a 61^oW. Průměrná nadmořská výška náhorní plošiny je ovšem o něco nižší, kolem 2,700 m.n.m. Celé vrcholové plató pak zabírá úctyhodnou plochu 34 km².

Na  Roraimě se nachází rovněž hraniční bod všech tří států, který je zřetelně označen bílým hraničním kamenem. Tento Tripple Point má nadmořskou výšku 2,723 m.n.m. a na mapách je často uváděn místo bodu nejvyššího. Hranice na Roraimě je uznávána mezinárodně a uznávají ji i Brazílie a Guyana, nikoliv však Venezuela.

Ta si nárokuje poměrně velikou část guyanského území (tzv. Guyanu Essequibo) a hranici vůči Guyaně tudíž neuznává. Proto dodnes není mezi Guyanou a Venezuelou zřízen ani hraniční přechod. Zde je třeba zdůraznit, že slovo Guyana označuje nejen stát Guyana a Francouzskou Guyanu, ale také Surinam (bývalá Nizozemská Guyana) a dále právě oblast v jihovýchodní Venezuele, ve které se mimo jiné nachází Guyanská vysočina, jejíž je Roraima součástí.

Roraima je nejvyšší bodem Guyany (nikoliv však Brazílie a Venezuely) a dala rovněž název brazilskému státu Roraima (hlavní město Boa Vista, nejvyšším bodem tohoto státu je právě Monte Roraima, jak by řekli Brazilci). Poprvé popsal tuto horu již v roce 1596 anglický cestovatel a dobrodruh Walter Raleigh. Roraima byla první velkou tepui, která byla zdolána. Stalo se tak roku 1884, kdy na ní vystoupili Everard im Thurn a Harry Perkins. Přístupová cesta, kterou objevili, se pro výstup používá dodnes. Právě jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doyla k napsání  populárního románu Ztracený svět.

Nejlépe přístupná je Roraima z Venezuely. Hora leží ve východním cípu Národního parku Canaima, který má rozlohu 30,000 km² a kromě stolových hor se proslavil především nejvyšším vodopádem světa Salto Angel (výška 979 metrů). Zdejší krajinná oblast se také nazývá La Gran Sabana – Velká Savana. Je to oblast téměř liduprázdná, s jediným větším městem Santa Elena de Uairén, které má asi 20,000 obyvatel. Santa Elena je také výchozím bodem většiny turistů, kteří se chystají na horu vystoupit.

Roraima dala pojmenování celé oblasti, které geologové říkají Roraima Formation. Tato formace patří mezi nejstarší na naší planetě a stáří místních hornin se odhaduje na 1.8 miliardy let! Miliony let se zde ukládaly vrstvy písku, které postupně vytvořily několik kilometrů silná souvrství. Dnešní stolové hory, tepuis, jsou tak vlastně pouhými zbytky kdysi mohutných vrstev, které byly postupně zerodovány. Pískovec je proto hlavní horninou ze které jsou tepuis tvořeny. Roraima výrazně převyšuje okolní krajinu Gran Sabany a její impozantní kolmé stěny jsou vysoké 400-500 metrů.

Vedle Roraimy se nachází její „dvojče“, Kukenán. Jedná se rovněž o výraznou stolovou horu s nadmořskou výškou 2,650 metrů. Vrcholová pošina Kukenánu je o něco menší než u Roraimy (má 21 km²), zato je mnohem hůře přístupná. Prvovýstup se podařil teprve v roce 1963 čtyřem Britům (Ogden, Leighton, Thompson, Parsons).

Zjistili, že povrch Kukenánu je velmi podobný Roraimě. Je ovšem dosti nepřehledný a lze v něm snadno zabloudit, protože najít cestu zpět k přístupové rampě je mimořádně obtížné. Nejméně jeden návštěvník zde zmizel beze stopy. Proto se v současnosti turistům nedávají povolení k výstupu na Kukenán. Kukenán je rovněž název vodopádu, který z této tepui spadá a dále řeky, která je tímto vodopádem živena.

Vodopád Kukenán je vysoký 610 metrů a je to druhý nejvyšší vodopád ve Venezuele a jeden z nejvyšších na světě. Množství vody v něm ovšem dosti kolísá. Nejvíc vody je v něm po silných deštích, v obdobích sucha pak vodopád někdy dočasně úplně vyschne.

Ztracený svět

Hrdinové románu Ztracený svět (The Lost World), profesoři Summerlee a Challenger, lord Roxton a novinář Malone, se vypraví do Venezuely. Všem čtyřem se na základě vyprávění jakéhosi Maplea Whitea podaří proniknout na jednu z plošin. Ta je obydlena nejenom místními Indiány, ale rovněž opolidmi a především všemožnou pravěkou havětí – pterodaktyly, iguanodonty, ceratosaury, plesiosaury a dalšími předpotopními tvory.

Doylova hlavní vědecká myšlenka, že na osamělé stolové hoře, jejíž temeno bylo díky své nepřístupnosti po miliony let odříznuto od okolního světa, může přežívat diluviální zvířena, není zase tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pomineme-li občasné výkřiky různých „záhadologů“, kteří věří v existenci pravěkých monster dodnes, musíme konstatovat, že stolové hory se skutečně vyznačují jedinečnou flórou a faunou, která se na nich zachovala díky dlouhodobé izolaci. Velká část druhů je endemická.

Fauna Roraimy je ovšem poměrně chudá. Největšími živočichy, které se nám zde podařilo spatřit, jsou místní ptáci, kteří svou velikostí příliš nepřevyšují vrabce. Viděli jsme i poměrně velkého pavouka a malou černou žabku. Zajímavé je, že zde nelétá téměř vůbec žádný hmyz. Což je pro turisty dosti příjemné, především bez komárů a ještě otravnějších mušek puri puri se klidně obejdu. Lze se zde ovšem setkat s černými motýli. Řada místních živočichů totiž podlehla jevu zvanému melanismus (česky bychom mohli říct „zčernání“).

Žáby, motýli, pavouci, larvy a další živočichové mají převážně černou či tmavě hnědou barvu. Důvodů je několik. Především je to pigmentová ochrana proti intenzivní ultrafialové radiaci, které je zde fauna vystavena (vysoká nadmořská výška, blízkost rovníku). Černé zbarvení také poskytuje dokonalou kamufláž, neboť skalnatý povrch Roraimy má převážně šedou až černou barvu.

Oproti poměrně chudému zvířectvu je naopak flóra Roraimy velice rozmanitá. Alespoň v době naší návštěvy (konec srpna) všechno kolem kvetlo. Roste zde mnoho druhů různých rostlin. Nenajdeme mezi nimi ovšem žádné vysoké stromy. Ty jsou buď nízké, nebo jsou to spíše menší keře. Velmi hezké jsou oranžové či červené keře Bonnetia roraima.

Typické pro Roraimu jsou ovšem především masožravé rostliny. Rostou zde v mimořádně velkém množství. Půdy na stolových horách jsou totiž velice chudé na některé živiny (obzvláště postrádají fosfor, vápník a dusík), a tak si je řada rostlin obstarává na úkor živočišstva.

Velmi hojné jsou hlavně rosnatky. Červené rostlinky Drosera roraimae se vyskytují úplně všude a jsou pravděpodobně nejrozšířenější rostlinou na Roraimě vůbec.

Ve světě je známo asi 100 druhů rodu Drosera (mimo jiné i naše rosnatka okrouhlolistá), z nichž sedm se vyskytuje pouze na stolových horách v této oblasti. Dalším místním masožravým endemitem je „Pitcher Plant“ Heliamphora nutans, která na rozdíl od rosnatek lapá svoje oběti do džbánovitého kalicha. Podobný tvar mají i masožravé bromelie

Brocchinia reducta a Brocchinia tatei. Z nemasožravých zástupců zdejší flóry uveďme například žlutě kvetoucí Stegolepis guianensis. Různých kvítků je tu skutečně velké množství a Roraima je rájem pro každého botanika.

   Kromě fascinující přírody živé se zde ovšem vyřádila i geologie. Základ hory tvoří především pískovec. Vrchol Roraimy však skrývá například křemencovou jeskyni Ojos de Cristal („Krystalové oči“) či dokonce dvě „Údolí krystalů“, kde je krystalů úctyhodných velikostí opravdu habaděj.

Výstup na Roraimu

Výchozím bodem pro většinu návštěvníků, kteří se chtějí vydat na vrchol Roraimy, je obvykle městečko Santa Elena de Uairén. To má asi 20,000 obyvatel a nachází se kousek od venezuelsko-brazilské hranice. Je to také jediné sídlo celého rozsáhlého regionu Gran Sabany, které lze nazvat městem. Jinak je zdejší krajina velmi řídce osídlena. Na vrchol můžete jít buď sami, s průvodcem, kterého si najmete sami, nebo s cestovkou, kterých je v Santa Eleně několik.

Turistika  je pro obyvatele Santa Eleny velice významná. V okolí se dále nachází i zlato a diamanty, které místní obchůdky vykupují (pro našince poněkud exotický nápis „koupím zlato a diamanty“ je na spoustě domů). V neposlední řadě se zde dobře daří i pumpařům (místní levný benzín sem často jezdí nakupovat Brazilci) a vekslákům (údajně tu mají nejlepší kursy z celé Venezuely).

Oficiální kurs venezuelského bolívaru je totiž uměle držen nízko, takže na černém trhu dostanete minimálně dvakrát více bolívarů za dolar než v bance (proto také není nejlepší nápad vybírat ve Venezuele v bankomatech hotovost platební kartou, přepočítají Vám to samozřejmě oním nevýhodným vládním kursem). Jinou hezkou vymožeností, kterou extravagantní venezuelský prezident Hugo Chávez ve Venezuele zavedl teprve před dvěma lety, je místní čas.

Aby prý děti chodily ráno do školy už za světla, posunul čas ve Venezuele o půl hodiny dozadu oproti pásmovému času, který zde platil dříve. Dříve se tedy rozednívá a dříve je tma. Při  příjezdu z Brazílie jsem tak poněkud netypicky posouval čas o půl hodiny dozadu.

V Santa Eleně jsem hned první den obešel pár cestovek. Zvažoval jsem i možnost jít na Roraimu sám, nakonec jsem si ale zvolil výlet s Aponwao Tours. Za šestidenní výlet jsem zaplatil 1320 bolívarů (asi 4,000 Kč). Druhého dne jsme vyrazili.

Den první

Ráno v osm hodin vyrážím z hotelu a jdu do cestovky, kde se pozvolna scházejí účastníci naší „expedice“. Neboť kromě průvodce Nestora a tří nosičů je nás celkem 15 výletníků! Kromě mně jsou tu Němci Christian a Katrin, Ruska Táňa, jeden Francouz a 10 Venezuelanů. Vesměs jsou tu tedy samí mladí lidé, ke kterým se snažím také ještě počítat. Nakládáme naše věci na přistavená terénní auta dodávkového typu a vyrážíme. Nejdříve jedeme asi 65 kilometrů po hlavní silnici do osady San Francisco.

Zde odbočujeme a jedeme 27 kilometrůpo cestě do Paratepui. Zde jsme asi v 11:30. V Paratepui je něco jako brána, kde sedí úředník a zapisuje jména všech turistů, kteří jdou na Roraimu. Oficiálně sem můžete pouze s průvodcem, i když brána se dá lehce obejít a za ní už Vás nikdo kontrolovat nebude. Kromě naší cestovka je tu i další, zhruba stejně velká skupina, se kterou budou naše osudy dalších 6 dnů částečně propojeny, neboť budeme (s výjimkou vrcholu) tábořit na stejných místech.

Poté, co náš průvodce zapsal všechna naše jména do knihy, vyrážíme. Krajina je zde převážně travnatá, jako ostatně v celé Gran Sabaně. Neboť jsme v savaně! Trochu mi to tu připomíná východní Afriku. Stromy (či dokonce menší lesy)  jsou převážně v okolí vodních toků, jinak tráva naprosto převažuje. A v dálce se rýsuje Roraima, její „dvojče“ Kukenán a několik dalších stolových hor. Zatím jsou však slušně daleko. Krajina je mírně zvlněná a po cestě se jde jedna radost! Většinou se bavím s Němci Christianem a Katrin.

Vyrazili do Jižní Ameriky na půl roku a potkal jsem je již v autobuse z Boa Vista do Santa Eleny. Sympaťáci. I naši Venezuelané jsou velmi veselí a přátelští, navíc několik z nich mluví anglicky, především můj jmenovec Pedro, který žil asi 6 let v USA. Takže lidé jsou v naší partě v pohodě. Skupina 15 lidí ovšem ani nemůže tvořit kompaktní celek, a tak jdeme roztahaní, po částech, někdo rychle a někdo pomalu.

Během prvního dne brodíme dvě řeky. První z nich, Rio Ték, je spíše potok. Začíná se stmívat a hlavně začíná pršet, takže druhou říčku, Rio Kukenán, brodíme už za šera a za deště, což není moc příjemné. Důležité pravidlo: brodíme se v ponožkách! Klouže to daleko méně než naboso. Na druhé straně Rio Kukenán je tábořiště, kde strávíme dnešní noc.

Mezitím se ovšem rozpršelo velice silně. Naše i spřátelená skupina se krčí pod stříškou menší chatrče, zatímco naši průvodci a nosiči klohní  něco k večeři (kuře s rýží). Leje asi 3 hodiny a to dosti silně. Neboť v srpnu je ve Venezuele, na rozdíl od Manausu, období dešťů! Jsme už  totiž na severní polokouli, kde jsou roční období obráceně (období dešťů je vždy v létě). Neznamená to ovšem, že by pršelo neustále. Může být několik dní hezky, může ale také několik dní po sobě propršet. Zde je nutno podotknout, že to byl největší déšť na naší cestě a nakonec, za celých 6 dní, se nám počasí vcelku vydařilo.

To si ovšem nemyslím zrovna teď, kdy v noci, s poblikávající baterkou a za vydatného deště, stavím svůj stan a modlím se, aby do něj moc nenateklo. Neboť zatímco ostatním nesou a staví stany nosiči, já jsem kývnul na to, že si vezmu stan vlastní. Čili se s ním táhnu a stavím si ho sám, na druhou stranu v něm mám ale víc místa, protože všichni ostatní spí po dvou. Rio Kukenán a nižší polohy obecně mají jednu velkou svízel – mušky puri puri. Jsou mnohem menší než komáři, ale štípou stejně. Nejvíc jich je právě kolem vody. Ve vyšších polohách naštěstí nejsou.

Den druhý

Ráno je kupodivu docela hezky. Dnešní porce pochodu zahrnuje přesun od Rio Kukenán (1050 m.n.m.) do Base Campu (1,870 m.n.m.). Cestu jdu bohužel v mokrých botech. Neboť nestačí jen mít kvalitní goretexové boty, chce to také dlouhé kalhoty, aby Vám do nich jako mně nenateklo seshora. Navíc jsem si nevzal žádné boty na přezutí, ani ťapky či sandály (chyba číslo 2!), takže často večer chodím buď bos, nebo v těch mokrých trekovkách… Dnes jsem zjistil, že „everything including“ u naší cestovky nezahrnuje vodu!

Ráno jsme tedy měli kafe a k obědu a k večeři dostaneme trochu „džusu“ (prášek a la Vitacit rozmíchaný ve vodě), ale po cestě si musí každý svou vodu nést sám! A tato voda  se nabírá z horských potoků. Vypadá čistě, ale průvodce má pro nás i desinfekční tablety, takže je netřeba tahat je s sebou.

Do Base Campu mi cesta trvala 3.5 hodiny. Bohužel jsem vlastní vinou bez oběda, protože oběd se podával někde níže a já to místo přešel – ostatní dorazili o hodnou chvíli později. Počasí je jinak lepší než včera. Sice také trochu pršelo (pláštěnka na batoh i na sebe je nezbytností!), ale nebyla to žádná tragédie. V Base Campu je celkem hezky, tak se pokouším sušit věci, ale pak vždycky přijde menší přeháňka a můžu sušit znovu.

Base Camp je přímo pod stěnou Roraimy. Horní hrana tepui je vidět jen občas, protože se okolo ní neustále honí mraky. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je oblačno, chvíli lehce prší – typické počasí pro oblast Roraimy, alespoň v období dešťů určitě. Stolové hory přitahují mraky a jejich vršek není často vidět. Nejlepší je to ráno, kdy bývá obyčejně hezky. Během dne se spíše zatáhne. V kempu je desítky lidí! Je hlavní  sezóna a turistů je tu hodně, z Venezuely i z ciziny.

Nad Base Campem je krásný vodopád, alespoň dvě stě metrů vysoký, avšak nepříliš vodnatý. To na protějším Kukenánu je vodpopád Kukenán, vysoký 610 metrů (jeden z nejvyšších na světě)! Dnes ráno v něm bylo hodně vody, protože včera v noci hodně lilo, jinak ale někdy úplně vysychá.

Den třetí

Den vrcholového výstupu! Nad námi se tyčí 500 metrů vysoké, naprosto kolmé stěny Roraimy. Místy je skála dokonce převislá. Nicméně je zde jedno místo, po kterém se dá relativně lehce vylézt nahoru. Nazývá se Rampa. Tuto cestu na vrchol objevili Thurn a Perkins v roce 1884 a leze se tudy i dnes. Jinde jako prachobyčejní turisté nemáte šanci vystoupit, je to výzva i pro špičkové horolezce.

Výstup po Rampě je opravdu hodně do kopce, někdy téměř kolmo! Jde se po vyšlapaném chodníčku. V této části roste jakýsi nízký prales, stromy jsou jenom několik metrů vysoké. Technicky není výstup obtížný, ale dá to zabrat. Trochu jsem se bál průchodu pod vodopádem, na který nás kde kdo upozorňoval, ale byla to pohoda. Dnes je hezky, a tak ve vodopádu není skoro voda – jen na Vás trochu sprchne. Máme štěstí, že je sucho – nedovedu si představit, jak bychom se za silnějšího deště po kluzkých kamenech vydrápali nahoru.

Cesta z Base Campu až nahoru (cca 2,700 m.n.m.) mi trvala 4 hodiny. Cestou potkávám 2 Čechy, kteří jdou seshora dolů. Měli smůlu, na Roraimě měli hnusně a zimu. Nahoře čekám na zbytek skupiny a pak jdeme ještě asi hodinku do našeho „hotelu“. Hotely jsou místa se skalními převisy, které poskytují přímo ideální útočiště pro turisty a jejich stany. Neprší sem ani tu téměř nefouká. Naše útočiště se jmenuje „Hotel  Sucre“. Dnes jsme nedostali žádný oběd! K večeři jsou špagety, ochucené tuňákem.

Den čtvrtý

Dnešek je celý vyhrazen procházce po Roraimě. Pravda, než se naše celá patnáctičlenná výprava najedla a vypravila, bylo 10:30…

Jak to vlastně na takové stolové hoře vypadá? Není to rovina jako stůl, k čemuž by mohl svádět název „stolová hora“, i když to tak zezdola vypadá. Povrch pokrývají šedé až černé pískovcové skály. Jsou zde vyvýšeniny, průrvy, skalní okna, jezírka. Při procházce musíte dávat pozor, abyste nezapadli do bahna. Půdní pokryv je zde chudý a pískovec je nepropustný, takže voda se nemůže dobře vsakovat a povrch je poměrně bažinatý. Jak už jsem zmínil výše, fauna je tu dosti chudá.

Největší živočich, kterého jsme spatřili, byl pták o  málo větší než náš vrabec. Kytek je ale všude jako máku, všechno kvete. Krajina působí díky černé barvě trochu ponuře, ale je krásná a různobarevné květy jí hezky oživují. Nad tím vším se neustále honí mraky, prší nebo svítí  sluníčko. Často se počasí mění z minuty na minutu, a to doslova! Najednou se nesmírnou rychlostí zatáhne a sprchne, pak se zase zčista jasna vyjasní. Může tu být pěkná zima, ale také docela teplo. Noci jsou ovšem téměř vždy poměrně chladné – přece jenom jsme 2,700 m.n.m. nad mořem.

Po Roraimě vedou turisty vyšlapané cestičky, orientace zde je však poměrně nesnadná, a to i s mapou. Znační tu pochopitelně neexistuje a chodit bez průvodce bych tu nechtěl. Na Tripple Point (Punto Triple), kde se stýkají hranice Venezuely, Guyany a Brazílie, je to dost daleko, chodíme tedy v poměrné blízkosti našeho hotelu.

Dvakrát jdeme okolo jakuzzi, jakýchsi přírodních bazénků, napuštěných průzračně čistou, avšak dosti studenou vodou. Někdy jsou tyto prohlubně naplněny bílými kaménky či krystaly. V jedné z těchto prohlubní se koupeme. Voda je fakt studená, ale je to osvěžující. Navíc jsme se předtím 4 dny nemyli, nebylo kde… Navštívili jsme také dvě pěkné vyhlídky, kde se můžete koukat z nedozírných skalních stěn směrem dolů.

Navečer vyrážíme do jeskyně! Pískovec je sice nepropustný, tvoří se však v něm spousty puklin, zářezů a dutin. V jednom takovém místě potok najednou míří pod zem. Rozsvěcujeme baterky a sledujeme jeho tok dále pod zemí. Jeskyně je dosti dlouhá, jdeme odhadem tak 300 až 500 metrů a konec nikde. Docela by mě zajímalo, kde se ten potok zase vynoří ven – tipnul bych to na nějaký pěkný vodopád, který vyvěrá někde ze skály a řítí se pár set metrů dolů. Do našeho „hotelu“ se vracíme za úplné tmy. Měli jsme kliku na počasí – za celý den jen párkrát káplo a bylo poměrně teplo.

Den pátý

Zahajujeme sestup z hory. A není to žádná legrace! Sice jdeme směrem dolů, není to taková námaha, ale nohy bolí, i šplhání dolů po kamenech je obtížné. Cestou se mi udělaly dosti velké puchýře na patách (aneb chyba číslo 3 – nechoďte na dlouhé treky v úplně nových botách, nejdřív si je někde za humny hezky vyšlápněte). V Base Campu dáváme přestávku na oběd, pokračujeme ale dále. Opět cestou potkávám Čechy. Tentokrát jsou čtyři a šinou si to optimisticky nahoru.

K Rio Kukenán docházíme už docela pozdě, je pět hodin odpoledne a začíná se smrákat. Je tu ale moc lidí, tak jdeme o kus dál až k Rio Ték, kde dnes budeme tábořit. Po krátké koupeli v Kukenánu opět brodíme obě říčky. U Rio Ték stavím stan. Sotva jsem sem došel, paty mám sedřené. Nicméně někteří jsou na tom podstatně hůře – posledních 6 členů výpravy dorazilo až 3.5 hodiny po mě, ve 21:00 a vypadají ještě podstatně hůře než já.

Den šestý

Dnes by nás čekaly tak tři hodinky pochodu v mírně zvlněném terénu – cesta z Rio Ték do Paratepuí. Naprostá brnkačka, řeklo by se. Jenže já mám paty nadranc. Jdu tedy naboso. Zpočátku je to celkem pohoda, cesta je plochá. Místy jsou však velmi ostré kamínky, po kterých se téměř nedá přejít. Druhou část cesty tedy zalepuji paty posledními náplastmi a pokračuji v botách. Nakonec jdu celkem 4.5 hodiny a mám toho tak akorát dost. Došlo nás celkem 6, zbylých 9 lidí vzalo kousek cesty auto a dorazili hodinku po nás.

V Paratepuí nás Nestor, náš průvodce, obdaroval pivem. Předtím jsem si ještě koupil pivo ve zdejším kiosku. Měl jsem celkem 4 malé  desítky, ale je teplo a jsem vyčerpán, takže alkohol docela stoupá do hlavy. Fotíme se, nasedáme do aut a jedem zpět do Santa Eleny. Cestou se zastavujeme v San Franciscu na oběd (platí Nestor). Konečně pořádné jídlo – kus masa s rýží.

Do Santa Eleny dorážíme asi v 16:30. Vyzvedávám si věci, které jsem měl v cestovce v úschovně a jdu se ubytovat do hotelu. Už dlouho mě nebolely nohy tak jako teď – částečně od puchýřů, částečně od únavy. Ale až bolest přejde, budu si  moci určitě říct, že výlet na Roraimu stál za to. Protože příroda Gran Sabany a tepuis obzvláště jsou prostě jedinečné a pokud někdy zavítáte do Venezuely, neopomiňte navštívit také Roraimu.

Roraima a Santa Elena – praktické informace

Kursy v létě 2009: 1 nový bolívar (dále B) = 3 Kč, 1 USD = 6 B

Peníze: V Santa Eleně jsou údajně nejlepší kursy z celé Venezuely. Kurs je samozřejmě pohyblivý, neboť i kurs dolaru se neustále mění. Já jsem za 1 americký dolar dostal 6.2 B, čili jeden bolívar jsou asi 3 koruny. Měnit musíte u veksláků, kteří postávají na ulici Urdaneta, což je nejdůležitější místní „třída“, kde je i řada hotelů a cestovek. Peníze si dobře přepočítejte! Veksláci jsou lumpové, mě chtěli dát o 100 B méně. V žádném případě Vás ovšem neokradou o víc peněz než venezuelský stát, pokud byste si náhodou chtěli vyměnit peníze v bance nebo si je vybrat kartou z bankomatu. Dostanete 2-2.5x méně bolívarů za dolar než u veksláků!

Do Venezuely si proto s sebou berte pouze hotovost, nejlépe dolary. Oficiální měnou ve Venezuele je nový bolívar. Staré bolívary měly o 3 nuly více. Místní jsou ale stále zvyklí počítat spíše ve staré měně, takže Vám řeknou 6,200 B za dolar, což je ovšem 6.2 B nového. Jako bankovky jsou platné pouze nové bolívary, jako mince jsou ale platné bolívary staré i nové. Takže pokud je na minci nápis 1,000 B, je to samozřejmě jeden nový bolívar, na nových mincích je obvykle nápis centimos (setiny bolívaru). 50 nových centimos rovná se 500 starých bolívarů. Nejvyšší bankovkou, se kterou jsem se setkal, je 50 B (nových samozřejmě), takže pokud měníte více peněz, máte bankovek po kapsách slušnou hromádku.

Ubytování: Bydlel jsem v Santa Eleně na ulici Urdaneta v podniku zvaném „Posada Michelle“. Za pokoj pro jednu osobu jsem platil 45 B na noc a pochybuji, že je v Santa Eleně něco levnějšího. V Pokoji máte i koupelnu s teplou vodou. Michelle má na ulici Urdaneta dvě budovy, které jsou od sebe vzdálené asi 100 metrů – „Posada Michelle“ a „Hotel Michelle“. Cena je stejná, recepce je pouze v Posadě. V Michelle Vám i vyperou, 1 kg špinavého prádla za 7 B, a ještě Vám to usuší a vyžehlí. To je servis!

Doprava: Do Santa Eleny jsem přijel z Brazílie. Bus z Boa Vista (Brazílie) do Santa Eleny stál 20 brazilských realů (asi 200 Kč), vzdálenost je 242 km, jede se asi 4 hodiny po výborné silnici. Odbavení na hranicích z obou stran je bez problémů – dostanete výstupní  a vstupní razítko a je to. Jen brazilská úřednice se velmi podivovala, co že je to za stát ta Česká republika… Nikdy o nás neslyšela! Autobus staví v Santa Eleně na autobusovém „nádraží“, které je bohužel asi 3 km od centra. Takže musíte jít buď pěšky, nebo si vzít taxi (stálo 10 B).

Jídlo a pití: Stravoval jsem  se hlavně pouličně – grilované maso či kuře s rýží a salátem stálo 20 B. Plechovka piva „Polar Light“ (desítka, 0.295 litru) stála tamtéž 3 B. Láhev Big Coly (3.1 litru) v obchodě stojí 10 B, malý kanystřík s vodou (5 litrů) v obchodě rovněž 10 B. V Santa Eleně najdete i několik restaurací. V obchodech je nabídka slabší – sušenky, konzervy s tuňákem apod., hypermarkety či velké samoobsluhy zde nejsou. Láhev poměrně dobrého rumu (0.75 litru) stojí kolem 35 B.

Výlet na Roraimu: Klíčová otázka zní – sami nebo s cestovkou? Oficiálně smíte na Roraimu pouze s průvodcem. V Paratepui je něco jako brána, kde si Vás zapíší do knihy návštěvníků. Navzdory všem informacím, které jsem někde četl od různých cestovatelů, lze ale tuto bránu úplně jednoduše obejít, případně se můžete vmísit do skupinky turistů, kteří jsou zde s cestovkou. Výrazně tak ušetříte. Na druhou stranu však budete muset pravděpodobně ujít navíc 54 km (vzdálenost San Francisco – Paratepui a zpět), protože po této cestě jezdí pouze džípy cestovek, které Vás jako stopaře nevezmou.

Nebo si budete muset sami najmout džíp jen pro tuto destinaci, případně zaplatit řidiči nemalou částku, aby Vás vzal. Navíc si budete s sebou muset vzít stan a jídlo na 6 dní. Nahoru na Roraimu trefíte bez problémů – cesta je široká, chodí po ní desítky výletníků a nelze tu prostě zabloudit. V případě, že půjdete sami, určitě si kupte v Santa Eleně mapu. Podle této mapy se ale přímo na vrcholovém plató Roraimy orientuje dost špatně a snadno zde zabloudíte. Mít nahoře průvodce je tedy určitě lepší než se tam potulovat sám.

Berte navíc v úvahu, že výlet je docela fyzicky náročný. Osobně jsem si na začátku výletu říkal, že jsem měl jít na Roraimu sám, ale když jsem viděl, v jakém stavu byly moje nohy po výletě, nedovedu si představit, jak bych ušel ještě těch 54 km navíc. Nakonec jsem tedy toho názoru, že cestovka je lepší varianta. Pokud jste ale zdatní turisté a máte dobré vybavení (hlavně boty), zvládnete to i sami. Výstup se prý dá zvládnout za 4 dny, všechny cestovky na to však mají vyhrazeno dnů šest. Tento fakt mě mylně sváděl k dojmu, že výstup bude celkem pohoda. Opak je pravdou! Je to docela makačka.

Cestovka Aponwao Tours nebyla nic moc. Šestidenní výlet stál 1,320 B (usmlouváno z původních 1450 B). Strava nic moc (typické jídlo: těstoviny, zelenina, tuňák z konzervy…) a bylo jí málo, navíc dvakrát jsme neměli ani oběd. Průvodce Nestor byl sympaťák, neumí ale anglicky. Můžete zkusit jinou cestovku. Vedlejší cestovka Alvarez nabízí dokonce 3 varianty.

Plnohodnotnou („everything included“) za 1,450 B. Druhá možnost, za 1,100 B, znamená, že budete mít průvodce a budou Vám i vařit, ale ponesete si sebou nejen všechny svoje věci včetně stanu, nýbrž i 12 kg proviantu pro cestovku navíc. Budete tak vlastně dělat cestovce nosiče. Šílená varianta, neslyšel jsem o nikom, kdo by jí využil. Třetí variantu, za 700 B, zvolilo všech 6 Čechů, které jsem potkal. Máte v tom jen průvodce a dopravu do Paratepui, všechny svoje věci (včetně stanu a jídla) si však berete sami.

Neděláte ale cestovce nosiče jejích věcí. Výhodou je zajištěná doprava a průvodce se na vrcholu Roraimy také hodí, takže  možná je tato varianta nakonec nejlepším kompromisem mezi „plnohodnotnou“ variantou a variantou jít nahoru zcela sám. Všechny cestovky najdete na hlavní ulici Urdaneta. V každém případě v cestovkách smlouvejte, zvláště pokud je Vás více!

Různé: Internet v Santa Eleně stojí 4 B na hodinu, je však nesmírně pomalý i na pročítání mailů, natož na nějaké složitější operace typu stahování fotek apod. V Posadě Michelle prodávají pěkné turistické mapy. Za 25 B jsem si zde koupil mapu Roraimy. Je zde plánek cesty a mapka  vrcholového plató Roraimy, navíc je zde mnoho zajímavých informací a fotografií, takže její koupi určitě doporučuji. Řadu údajů a informací, zmiňovaných v tomto článku, čerpám právě z této mapy.