Rio De Janeiro – Město sportu, Copacabana, Katedrála, Maracanã Tramvaje, Most Rio-Niterói

Rio de Janeiro je považováno za nejkrásnější město Jižní Ameriky a jedno z nejkrásnějších měst na světě. Zdejší karneval, pláž Copacabana, sochu Krista na kopci Corcovado či fotbalový stadion Maracaná zná asi každý. Město nabízí skvělé možnosti i pro amatérské sportovce. Může tak směle kandidovat na titul hlavní město sportu.

Pár údajů o státu a městě Rio de Janeiro

Stát Rio de Janeiro je se svou rozlohou zhruba 44,000 km² jeden z nejmenších v Brazílii, je to však stát třetí nejlidnatější (po São Paulu a Minas Gerais) – má přes 15 milionů obyvatel. Řadí se do geografického regionu Jihovýchod. Většina obyvatel státu žije v metropolitní oblasti Rio de Janeiro, které je hlavním městem státu.

Samotné město v úředních hranicích mělo v roce 2008 7 milionů obyvatel, v metropolitní oblasti (či aglomeraci) Rio de Janeira však žije asi 14 milionů lidí, čili skoro všichni obyvatelé státu. Rio de Janeiro je druhým největším městem Brazílie a třetím největším městem Jižní Ameriky po São Paulu a Buenos Aires. Je všeobecně považováno za nejkrásnější město Jižní Ameriky, čemuž odpovídá i jeho přezdívka Cidade Maravilhosa (“nádherné město”).

Co se týče rasového složení obyvatelstva státu, převažují běloši (55%), následují pardo (hnědí – 32%), černoši (13%), Asiaté a Indiáni (přesně 0.4%). Je zde tedy mnohem více bílého obyvatelstva než ve státě Bahia. Z bělochů převažují lidé portugalského původu. Mnoho přistěhovalců sem však přišlo také z Německa, Švýcarska, Itálie a Španělska. Všechny následující údaje se již budou týkat samotného města Rio de Janeiro.

První Evropan přistál v zátoce Guanabara na území dnešního Ria 1.ledna 1502. Byl to Portugalec Gaspar de Lemos, kapitán jedné z lodí Pedra Álvarese Cabrala, který objevil Brazílii. Portugalci se mylně domnívali, že zátoka je rozvětveným ústím nějaké velké řeky, a protože tuto „řeku“ objevili v lednu, dali jí název „Lednová řeka“ – portugalsky Rio de Janeiro.

Město zde bylo ovšem založeno o něco později, přesně 1. března 1565. V následujících letech bylo město několikrát vydrancováno francouzskými piráty. V letech 1763 – 1960 bylo Rio de Janeiro hlavním městem Brazílie (z toho 1763-1822 hlavním městem portugalské kolonie a 1822-1960 hlavím městem nezávislého státu). Pak bylo hlavní město přesunuto do nově vybudované Brasílie.

V letech 1808-1821 zde také dočasně sídlila portugalská královská rodina, která utekla do  Brazílie z Portugalska před Napoleonem, který Portugalsko obsadil. Zpět do Portugalska se král přestěhoval až v roce 1821, tedy v roce, kdy Napoleon zemřel v internaci na ostrově Svatá Helena. Dnes je Rio de Janeiro pouze hlavním městem stejnojmenného státu. 2. října 2009 Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že se v Riu budou konat letní olympijské hry v roce 2016. Rio de Janeiro porazilo postupně další kandidáty – Chicago, Tokio a Madrid.

Rio de Janeiro leží přibližně na 23. rovnoběžce jižní šířky, čili těsně nad obratníkem Kozoroha. Je nejjižnějším místem, které jsem zatím navštívil, doufám však, že toto své maximum posunu ještě mnohem dále na jih. Ve srovnání se státem Bahia tu panuje chladnější, avšak vlhčí podnebí, což je znát na zdejší vegetaci. Krajinu pokrývají místy i zbytky pralesa, a to i přímo ve městě.

Průměrná roční teplota ve městě je 23°C. Nejnižší teplota vůbec byla v Riu naměřena v roce 1928:  + 4.8°C, nejvyšší teploty se pohybují kolem 43°C. To jsou ale extrémy. Teplota je v Riu většinou příjemná, ani zima, ani moc velké vedro. Oproti Salvadoru, Fortaleze či jiným městům poblíž rovníku je zde znatelně chladněji. Ročně tu spadne 1,086 mm srážek, což zase není tolik.

Obyvatelé Ria sami sebe označují jako cariocas. Mezi nejslavnější zdejší rodáky patří například fotbalisté Ronaldo, Romário, Zico či Garrincha, spisovatel Paulo Coelho, architekt  Oscar Niemeyer či trojnásobný mistr světa vozů F1 Nelson Piquet.

Když jsem přijel do Ria, odjel jsem do čtvrti Copacabana a ubytoval jsem se nedaleko tamní slavné pláže. Hned po příjezdu mě překvapily tři věci: 1) Večer venku lilo jako z konve asi 2 hodiny! Tak dlouhý déšt během mé Cesty nepamatuji. Ani nevím, kdy mi pršelo naposledy, asi ve Venezuele (Roraima) nebo v Surinamu.

Později jsem se od spolubydlícího na hotelu dozvěděl, že bouřka to byla taková, že letiště v Riu nepřijímalo a lety byly odkláněny do São Paula.  2) V Riu je o hodinu víc! Sice je to stejné časové pásmo jako Salvador, na rozdíl od hlavního města státu Bahia však mají v Riu zaveden letní čas. 3) Hned po příjezdu mě přátelé varovali, že situace je tu drsná. A opravdu – podle zpráv na internetu zuřila den před mým příjezdem v Riu válka drogových gangů, při níž byl dokonce sestřelen policejní vrtulník, který situaci monitoroval! Celkově zahynulo při pouličních bojích 17 lidí, včetně tří policistů ve vrtulníku (více o tomto incidentu najdete zde!)

V Riu je k vidění spoustu věcí. V následujícím přehledu se omezím na ty nejzajímavější turistické atrakce, které jsem navštívil.

Rio de Janeiro – celkový dojem

Na prohlídku Ria si vyhraďte nejméně tři dny, raději však týden. Je zde toho totiž hodně k vidění. Zdejší pamětihodnosti jsou navíc roztahané na velké ploše, takže jejich poznávání Vám zabere nějaký čas. Při svém pobytu jsem měl pořád pocit, že nic  nestíhám, a to jsem tu byl týden. Pravda, kdybych si nedopřával snídaně, které byly v ceně hotelu a začínaly až v 9:00, mohl bych vstávat ráno dříve a vidět toho víc. Stejně ale Rio patří k těm městům, na které prostě jedna návštěva nestačí. Pokud do Ria jednou zavítáte, určitě se sem budete chtít jednou vrátit, to mi věřte.

Rio de Janeiro Vám nemůže nabídnout tolik historických skvostů jako Salvador a už vůbec se nemůže v tomto ohledu porovnávat s perlami evropské architektury, jako jsou třeba Praha, Istanbul či Benátky. Jeho kouzlo tkví v něčem jiném. Když Bůh stvořil zátoku Guanabara, dost se při tom zřejmě vyřádil. Pobřeží je tu nesmírně členité, samý ostrov, zátoka, průliv, a hory jsou mimořádně strmé a pokrývá je tropický deštný prales. Pak přišli lidé, kterým se tu zalíbilo, a vzali si do hlavy, že v tomto tropickém ráji vybudují město. leč příroda se nedala a bránila se zuby nehty.

Nakonec tento boj skončil zhruba nerozhodně. Člověk osídlil pobřeží, pláže a nížinu mezi kopci a domy se šplhají velmi odvážně do strmých svahů. Nicméně úplně zkrotit přírodu se tu lidem nepodařilo, a tak v Riu najdete nejen pobřežní promenády, paláce a mrakodrapy, ale také tropický deštný prales a další civilizací nedotčená místa. A pak ta panoramata, to se jen tak nevidí. Výhledy na Rio de Janeiro z Corcovada, Cukrové homole, ale i dalších kopců, jsou prostě jedinečné. V neposlední řadě tu také žijí přátelští a pohodoví lidé, jako ostatně v celé Brazílii.

Ještě se musím zmínit o bezpečnosti. Ve všech publikacích a průvodcích, LP nevyjímaje, se dočtete, že Rio je hrozně nebezpečné. Pomalu byste z nich získali dojem, že Vás za každým druhým rohem zabijí, znásilní nebo přinejmenším okradou. Nenechte se odradit! Tento pohled je zkreslený. Je to asi tak, jako když si přečtete u nějakého léku v příbalovém letáku, jaké že to má tento medikament možné vedlejší účinky. Při tomto čtení můžete snadno získat pocit, že Vás spíše zabije lék, než choroba, proti níž je určen.

Samozřejmě že stoprocentní záruku, že se Vám v Riu nic nestane, Vám nikdo nedá. Pokud se ale budete chovat rozumě, nebudete se v noci procházet sami na odlehlých místech a vynecháte exkurzi do místních slumů, na 99% se Vám nic nestane. Ostražitost je určitě na místě, nenechte si ale přílišnou úzkostlivostí zkazit dovolenou. (Poznámka: Těsně před uzávěrkou tohoto článku jsem se dozvěděl, že dvě holky a kluk z našeho hotelu byli přepadeni na ulici chlápkem s nožem. Nic se jim nestalo,ale museli vydat peníze. Stalo se večer kolem deváté hodiny, pouhou jednu ulici od našeho hotelu. To dost popírá  vše, co jsem napsal v tomto odstavci…)

Stinnou stránkou celé Brazílie jsou naopak obrovské sociální rozdíly, které jsou nejvíc vidět ve velkých městech. Rio de Janeiro je město evidentně hodně bohaté, potkáte tu ovšem velké množství žebráků a bezdomovců, daleko víc než třeba v Praze. Brazílie jde celkově ekonomicky rychle nahoru, ale nemůžu se zbavit pocitu, že v jejím sociálním systému je něco špatně.

Celkově ale u mě jednoznačně převažují pozitivní dojmy. Mám rád památky a centrum Salvadoru se mi líbilo víc. Ale kdybych si měl vybrat, kde bych chtěl žít (mimo Českou republiku), pak Rio je jedním z nejžhavějších kandidátů. Je tu prostě hezky!

Copacabana

Jelikož čas snídaně je v hotelu přizpůsoben nočním pařičům (podává se 9:00 – 11:00) a já se první den vzbudil už v sedm, sebral jsem se a vyrazil na pláž, která je odhadem tak 500  metrů od hotelu. Copacabana je pravděpodobně nejslavnější pláží světa. Rozkládá se na březích Atlantiku ve stejnojmenné čtvrti a je dlouhá přes čtyři kilometry a v nejširším místě odhadem tak 100 metrů široká (šířka písečného pruhu).

Teoreticky jsou zde tedy, co se týč názvů, pláže dvě – Copacabana a Leme (oboje jsou názvy čtvrtí, kterými pláž probíhá), avšak ve skutečnosti se jedná o pláž jedinou. Pláž je tvořena krásným pískem, který je přímo stvořen pro sportování. Potkáte tu mnoho běžců či lidí, kteří si vyrazili na procházku podél pobřeží. Také se zde hraje volejbal. Ale především je Copacabana doménou fotbalu! Na Copacabaně je desítky fotbalových hřišť, jedno vedle druhého. Možná právě zde vyroste nový Pelé, Romário nebo Ronaldinho.

Voda v Atlantiku je trochu chladnější než třeba v Salvadoru, odhadnul bych její teplotu (v říjnu) tak na 23°C. Jsou zde úžasné vlny, které působí jakoby zpomaleným dojmem, neboť písečné dno klesá do moře velmi pozvolna. Vlny se tedy zdvihají pomalu, dosahují ovšem výše několika metrů. Kdo má rád plavání nebo splývání na hladině, ten si tu moc neužije, zato pro surfaře je to paráda.

Kolem slavné pláže je mnoho obytných domů i hotelů, které odděluje od vlastní pláže třída  Avenida Atlantica, na které panuje rušný provoz. Mezi touto třídou a pláží je navíc pěší promenáda, vyzdobená černobílou dlažbou připomínající mořské vlny, a ještě navíc tu jsou dva pruhy pro pěší a cyklisty. Nejvíce jsou ovšem tyto pruhy využívány běžci – Copacabana je prostě pro běžce učiněný ráj. Málokde se také vidí tolik běžců, jako zde. Běhají tu ostřílení maratonci i lidé, kteří střídají běh s chůzí a cestou si stačí ještě popovídat s přáteli. Běžeckých a cyklistických stezek je ostatně v celém Riu spousty. Město evidentně hodně investuje do sportu, a zdaleka ne jen do toho vrcholového.

Názory na tuto pláž se různí. Mě osobně se ovšem Copacabana líbí moc. Samozřejmě nějaká malá opuštěná romantická pláž někde v Tichomoří nebo v Karibiku je možná hezčí, ale mezi plážemi ve velkých městech zaujímá Copacabana určitě přední pozici. Na Copacabaně se také mohutně slaví Silvestr – každý rok se tu 31. prosince shromáždí kolem dvou milionů lidí, aby přivítalo Nový rok.

O kousek dál se nachází sousední pláž, Ipanema. Vypadá téměř identicky jako Copacabana, přesto není zdaleka tak slavná. Možná proto, že je dále od centra.

Katedrála

Oficiálně se toto veledílo moderní architektury jmenuje Catedral de São Sebastião do Rio de Janeiro, říká se jí ale Metropolitní katedrála či zkráceně prostě Katedrála. Je zasvěcená svatému Sebastiánovi, patronovi Ria a byla postavena v letech 1964 – 1979. Hlavním architektem byl Edgar de Oliveira da Fonseca. Stavba je 96 metrů vysoká, její základna má průměr 106 metrů. Zvenku mně osobně připomíná mayskou nebo aztéckou pyramidu. Hezčí je určitě uvnitř.

Prostor v katedrále není rozdělen žádnými sloupy, loděmi apod. a působí ohromným dojmem. Však se sem také vejde 20,000 věřících! Zajímavá jsou vysoká okna zdobená barevným sklem. Velmi moderně působí i vchod do katedrály či ztvárnění „povinné výbavy“ všech katolických kostelů, křížové cesty. Ke katedrále patří i věž, která ovšem stojí kus opodál, samostatně. Před kostelem se nachází socha papeže Jana Pavla II. I když nejsem velkým fandou moderní architektury, stavba je to rozhodně zajímavá.

Zvenku působí trochu stroze, ale řešení interiéru se mi líbilo. V okolí Katedrály se tyčí několik mrakodrapů a dalších moderních budov, z nichž asi nejzajímavější je budova firmy Petrobras (největší brazilský petrochemický gigant), která připomíná poněkud přerostlou Rubikovu kostku.

Moje jízda tramvají

Až pojedete do Ria, určitě nevynechejte jízdu historickou tramvají do čtvrti Santa Tereza. K dolní stanici tramvaje se dostanete nejlépe tak, že vystoupíte na zastávce metra „Carioca“. Za hodně málo peněz (0.60 R$) se Vám dostane opravdu hodně muziky. Tramvaj zde jezdí již od roku 1896. Cestující sedí na dřevěných lavicích v jediném otevřeném voze a ti, co se nevejdou (jako třeba já), stojí na venkovních stupačkách a drží se madel. Jízda je to vskutku dobrodružná, a to zvláště v místě, kde vůz projíždí po viaduktu Lapa.

Vůz jede neustále do kopce a cesta trvá asi půl hodiny. Občas spadne trolej, řidič zastaví, nandá ji zpátky a jede se dál. Někdy se pasažéři, visící na stupačkách, musí pořádně přitisknout k vozidlu, aby se nepřerazili o nějaký ten klandr – je neustále třeba být ve střehu. Jízda je to ovšem zábavná a připomíná spíše nějakou atrakci z Matějské pouti než městskou hromadnou dopravu. Nicméně je to regulérní MHD a místní jí rádi využívají, i když turisté zde přece jenom asi převažují. Tramvaj vyjede na vrch Svatá Tereza a poté jede zase stejnou cestou zpět, Já jsem dal na zpáteční cestě přednost pěšímu sestupu. Cariocas  této tramvaji říkají „bonde“.

Velká žranice aneb návštěva churrascarie

Konečně jsem se také dostal k tomu, abych navštívil klasickou brazilskou churrascarii. Churrasco (čti šuhasko) je jakékoliv grilované maso. Navštívil jsem Churrascarii Monchique, která leží ve čtvrti Copacabana, nedaleko hotelu, kde jsem přebýval. Funguje to tu tak, že zaplatíte fixní částku (v tomto případě 22.60 R$) a pak můžete sníst tolik jídla, co se do Vás vejde (za pití se ovšem platí zvlášť). Základ tvoří grilované maso, které nosí obsluha na dlouhých mečích a na požádání Vám vždy kousek odkrojí.

Vedle toho je zde bufet, kde si můžete sami vybrat z asi 50 dalších položek. Jsou zde různé omáčky, saláty, rýže, zelenina, brambory či různá masa v omáčkách. Hlavní zásada masového jedlíka v zařízeních obdobného typu zní: nepřecpat se přílohou! Neboť pokud se přejíte bramborami, těstovinami, rýží či zeleninou, na maso Vám už v žaludku moc místa nezbude.  Dopadlo to jako obvykle – zpočátku jsem měl hezký pocit, kolik toho do sebe dokážu narvat, avšak postupně mi pikolíci, přicházející se stále dalšími a dalšími kusy masa, připadali téměř dotěrní a s rostoucím obžerstvím jsem nabyl dojmu, že mi vlastně ani maso moc nechutná a nakonec snad skončím jako vegetarián.

Tento pocit mě samozřejmě po několika hodinách zažívání opustil. Nacpal jsem se opravdu hodně. Maso nebylo špatné, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by mohlo být lepší, kdyby bylo správně naložené – možná mi ale prostě už tolik nechutnalo proto, že jsem se s prominutím přežral.

Nicméně o tři dny později jsem šel do toho samého podniku a přežral jsem se znovu. Beru to jako přípravu na Paraguay, Uruguay a Argentinu, kde jsou údajně k mání  steaky jako kola od vozu. A já hubnu a žaludek se zcvrkavá, je tedy potřeba na cestu do tohoto masového ráje řádně potrénovat!

Most Rio-Niterói

Když už jsem sběratel těch rekordů, nemohl jsem, si nechat ujít pohled na nejdelší most Jižní Ameriky a zároveň celé jižní polokoule. Vede z Ria de Janeiro přes zátoku Guanabara na ostrov Niterói. Jeho oficiální název je „Ponte Presidente Costa e Silva“ (byl nazván podle brazilského prezidenta, který rozhodl o jeho stavbě) a byl dokončen v roce 1974.

Stavba trvala 5 let. Délka mostu je 13,290 metrů, z toho vede 8,836 metrů nad mořskou hladinou. V nejvyšším bodě se most klene 72 metrů nad zátokou Guanabara. V tomto místě je most výrazně „vyboulen“ směrem vzhůru, takže je zde poměrně významné stoupání a klesání. To proto, aby pod ním mohly projíždět i velké záoceánské lodě. Denně po mostě projede v průměru 140,000 vozidel, která platí za použití mostu mýtné.

Dostat se k mostu a vyfotit ho, to je pro pěšího turistu těžší, než se zdá. Z centra Ria jede trajekt na ostrov Niterói, který jsem použil i já. Most je ovšem od trasy  trajektu dost daleko a do záběru se nevejde ani náhodou. Navíc není ani celý vidět. V Niterói jsem hledal několik hodin místo, odkud bych mohl vyfotit alespoň nejvyšší úsek mostu. Nakonec jsem se přece jenom vyšplhal na jeden kopec, odkud byl most docela dobře vidět. Celkové záběry mostu z dálky pak lze pořídit z Corcovada, Cukrové homole a dalších kopců.

Samotný most není asi pro většinu turistů tak velkým lákadlem jako jiné pamětihodnosti Ria. Za hezkého počasí se však určitě vyplatí projet se trajektem na druhou stranu a zase zpět. Z lodě je totiž pěkný výhled na Rio a okolní kopce. Mně počasí moc nepřálo. Po kopcích nad Riem se honily mraky a sochu Ježíše Krista na vrcholu Corcovada jsem spatřil jen na okamžik. Naopak Cukrová homole byla vidět celkem dobře.

Stadion Maracanã

Maracanã – velechrám fotbalu

Každý Brazilec vyznává dvě náboženství – křesťanství a fotbal. Co z toho v duši průměrného Brazilce převažuje, těžko říct, ale řekl bych, že fotbal má navrch. A každé náboženství musí mít svůj svatostánek. O katolické katedrále už byla řeč. Fotbal v Riu má také cosi jako katedrálu – Estádio Jornalista Mário Filho. Pokud Vám tento název nic neříká, pak vězte, že to je oficiální název stadionu, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Maracanã. Mário Filho byl slavný sportovní novinář, po kterém tento stánek pojmenovali.

Maracanã se stavěla v letech 1948-1950. Stadion byl postaven pro mistrovství světa ve fotbale v roce 1950. Brazílie hostila šampionát poprvé a celá země věřila, že na tomto místě získají kanárci poprvé titul mistrů světa. Ve finále mistrovství světa však Brazílie senzačně podlehla právě na stadionu Maracanã Uruguaji 1:2. Bylo to jedno z největších překvapení v dějinách fotbalu, především však brazilská národní tragédie. Současníci si tenkrát asi mysleli, že Brazílii není souzeno titul mistrů světa nikdy získat.

Kdyby věděli… Onoho památného 16. července sledovalo finále MS 199,854 diváků. Stadion zažil i další památné události – 1000. gól Pelého v jeho kariéře (rok 1969 a gól byl z penalty), ale také velkou mši papeže Jana Pavla II. či kocerty rockových a popových megahvězd (Frank Sinatra, Tina Turner, Paul McCartney, Rolling Stones, Madonna…). A velmi slavné dny má stadion ještě před sebou – bude se zde hrát finále MS ve fotbale v roce 2014 a  Maracanã bude hostit i zahajovací a závěrečný ceremoniál letních olympijských her v roce 2016. Stadion byl několikrát rekonstruován, naposledy v roce 2007. Dnes jsou zde (v souladu s pravidly FIFA) pouze místa k sezení a kapacita stadionu je tak „pouhých“ 88,992 diváků.

Stadion je v současnosti plně vytížen – hraje se zde několikrát týdně. Pro svá domácí utkání ho využívají čtyři největší fotbalové kluby z Ria – Flamengo, Fluminense, Botafogo a Vasco da Gama. Hrát se zde může kterýkoliv den v týdnu, termínovka je nabitá… Pokud se Vám nechce přímo na fotbal, i tak můžete Maracanu navštívit.

Stačí metrem dojet na stejnojmennou stanici metra a odsud je stadion jen několik set metrů daleko. Přehlédnout ho opravdu nelze. Za 20 realů (200 Kč) můžete vstoupit na tribunu, do hráčských šaten i přímo k hrací ploše, to vše v doprovodu sličné průvodkyně. Od ní jsem se třeba dozvěděl, proč jsou sedadla různobarevná. Barvy odlišují jednotlivé druhy fandů. Tak žlutá a zelená sedadla (za bránami) jsou vyhrazena pro zdejší skalní fanoušky – u nás se tomu prostě a jednoduše říká kotel.

Sem jsou také nejlevnější lístky. Bílá sedadla na podélné straně hrací plochy jsou pro „normální fanoušky“ – chodí sem „slušní“ lidé, rodiny s dětmi apod. Modrá sedadla nahoře na hlavní tribuně jsou pak vyhrazena bohatším klientům, kteří si je koupili. Mezi ně je pak vklíněn sektor červených sedadel pro VIP klienty.

Prohlídka stadionu se mi velmi líbila, naopak muzeum, které zde rovněž funguje, raději vynechte. Nachází se v něm jen pár černobílých, vcelku nezajímavých fotografií zobrazujících, kterak se stadion stavěl (trochu to připomíná budovatelské filmy ze socialistického Československa), nechybí zde ani statistika, kolik tun betonu, dřeva, oceli a nevím ještě čeho dalšího se na stavbu spotřebovalo.

Pak je tu i pár barevných fotografií brazilských fotbalistů, ale celkově je to slabota. To mnohem zajímavější je prostor před vchodem do stadionu, kde se ani neplatí vstupné. Svá chodidla zde otiskly do sádry největší legendy brazilského fotbalu – Pelé, Garrincha, Zico, Romário, z těch současných třeba Kaká. Jen brankář Gilmar je výjimkou, ten tu otiskl svoje ruce. Jsou zde také otisky nohou dvou cizinců – Franze Beckenbauera a Eusébia. Proč se takové pocty dostalo z celé fotbalové zeměkoule pouze těmto dvěma borcům, to se mi zjistit nepodařilo.

Na brazilském fotbale

Navštívit stadion hezky v klidu v rámci exkurze je pěkná věc, pravé jihoamerické fotbalové atmosféře se však nic nevyrovná. Konečně se mi splnilo mé velké přání a vyrazil jsem na fotbal. Měl  jsem trochu obavy, jestli se vůbec dají sehnat lístky, ale je to v pohodě. Jelikož  na stadionu hrají všechny kluby velké čtyřky (Flamengo, Fluminense, Botafogo, Vasco da Gama), hraje se tu několik zápasů týdně – liga či nějaký pohár. Chtěl jsem navštívit nějaký zápas brazilské ligy, vybral jsem si tedy zápas Vasco da Gama – Bahia.

Brazilská liga se jmenuje Campeonato Brasileiro. Nejsledovanějším zápasem Brazílie je derby Vasco da Gama – Flamengo. S výjimkou letošního roku ovšem! Vasco da Gama totiž loni prožilo nejhorší sezónu ve své historii a poprvé sestoupilo z nejvyšší soutěže. Nicméně letos zatím vede druhou ligu (Série B) a postup zpět do první ligy už má téměř jistý, na pátého v pořadí mělo totiž 7 kol před koncem náskok dvanácti bodů.

Série B má 20 mužstev, postupují čtyři a rovněž čtyři sestupují do Série C. Naopak Bahia (klub ze Salvadoru) byla před zápasem na 16. místě, pouhé dva body před prvním sestupujícím. Kdo byl tedy v zápase favoritem, je celkem zjevné.

Vasco da Gama (celým názvem Club de Regatas Vasco da Gama, čti Vasko – čte se jinak než v evropské portugalštině) je jedním z nejslavnějších brazilských klubů. V Brazílii mu fandí zhruba 15 milionů lidí. Klub podporují hlavně Brazilci portugalského původu a jelikož v roce založení klubu (1898) se zrovna slavilo čtyřsté výročí slavné plavby Vasco da Gamy do Indie, byl klub pojmenován po tomto portugalském mořeplavci. Tomu odpovídá i znak klubu. Klubové barvy jsou černá a bílá.

Brazilskou ligu vyhrál klub celkem 4x (1974, 1989, 1997, 2000) a v roce 1998 dosáhnul největšího mezinárodního úspěchu, když zvítězil v Copa Libertadores (Pohár osvoboditelů – jihoamerická obdoba evropské Ligy mistrů). Za klub hrály i některé legendy brazilského fotbalu. U nás nepříliš známý Roberto Dinamite je nejlepším střelcem klubu v historii (a v současnosti i jeho prezidentem) – za Vasco da Gama vstřelil neuvěřitelných 702 gólů (celkově v kariéře pak 864). Další klubová megahvězda, Romário, zase drží klubový rekord v počtu branek v jedné sezóně – v roce 2000 dal za Vasco 65 gólů.

A teď si to srovnejte se „střelci“ v naší lize… Nejúspěšnějším fotbalistou, který kdy oblékl dres Vasco da Gama, byl však asi Vavá. Tento borec vystřídal ve své kariéře více klubů, nejdéle však hrál právě za Vasco (v letech 1951-1958). Získal dva tituly mistra světa (1958, 1962) a v obou finále vstřelil góĺ – jeden proti Československu v Chile roku 1962 a proti Švédsku v roce 1958 dokonce dva. V současném kádru Vasco da Gama jsou samí Brazilci, jedinou výjimkou je Paraguayec Benítez.

Zápas měl výkop v 16:10. Samozřejmě se začalo o něco později. Fanoušci se ovšem houfovali v útrobách stadionu už dlouho před samotným výkopem. Stadion se nakonec zaplnil zhruba z poloviny. Což znamená, že utkání sledovalo 52,000 diváků. Docela slušná návštěva na zápas druhé ligy! Diváci celou dobu zpívali a skandovali, vzduchem se neslo dunění bubnů, no prostě atmosféra skvělá. Mnoho zdrojů varuje před návštěvou fotbalových utkání v Brazílii a před návštěvou kotle obzvlášť.

Tak například Lying Planet píše, že fanoušci na Maracanã občas házejí na fanoušky ve spodních sektorech mrtvá kuřata či PET láhve naplněné močí! Nic takového se samozřejmě nestalo a nebezpečně jsem si na stadionu  nepřipadal. A to jsem seděl jsem ve žlutém sektoru, který je doménou domácích vlajkonošů. Vlajkonoši jsou to doslova, protože vlajky vlají v celém hledišti. V Brazílii zatím nebyly zakázáno nosit do hlediště žerdě, takže se tu mává jako na pouti. Všechna místa jsou oficiálně k sezení, ale v kotli všichni stojí, tak musíte stát také, abyste něco viděli.

Co mě ovšem překvapilo nejvíce – v hledišti vlály vlajky s Eddiem, což je, jak jistě všichni dobře víte, oficiální maskot nejlepší kapely všech dob, Iron Maiden. Toto monstrum si dal do znaku fanclub Vasco da Gama, který si říká Força Jovem (Mladá síla – založen 1970). Připadal jsem si tu tedy jako na heavymetalovém koncertě.

Nechyběly samozřejmě ani „křižácké“ vlajky – kříž, který kdysi zdobil lodě portugalských objevitelů, je ve znaku klubu (a loď koneckonců také). Méně jasné už mi je, proč byl na jedné z vlajek zobrazen masový vrah Josif Stalin se srpem a kladivem… Nicméně symbolika klubu, která spojuje slavnou historii objevitelských plaveb s britským heavy metalem, mě naprosto uchvátila. Ode dneška se považuji za skalního fanouška klubu Vasco da Gama!

K samotnému zápasu: Vasco da Gama nastoupilo ve svých tradičních domácích bílých dresech s diagonálním černým pruhem (venku hrají v inverzních dresech – bílých s černým pruhem), hosté z Bahie v červenomodrých. V prvním poločase měli domácí navrch, ale gól ne a ne padnout. Poločas už se chýlil ke konci, když tu domácí vstřelili branku.

To bylo radosti! Zato v druhém poločase Vasco polevilo a Bahia občas zazlobila. Když už se zdálo, že by hosté mohli vyrovnat, domácí udeřili a zvýšili na 2:0. Pak už ale byli patrně myšlenkami v šatně, ztratili koncentraci a soupeř asi za dvě minuty snížil. Nicméně vyrovnat už Bahia nestihla. Domácí zvítězili a fanoušci byli evidentně spokojeni – už jen zázrak by mohl připravit Vasco da Gama o postup do první brazilské ligy.

Pão de Açúcar (Cukrová homole)

V Riu jsou dva kopce, jejichž návštěva stojí opravdu za to – Corcovado a Cukrová homole. Oba kopce jsou velmi špičaté a z obou je nádherný rozhled. Pokud je ovšem dobré počasí.  První dva dny mého pobytu v Riu bylo zataženo a Kristus na Corcovadu se zahalil rovnou do oblak, takže jsem ho ani nezahlédl. Ale třetího dne odpoledne se docela vyjasnilo a jelikož LP doporučuje vyrazit na Cukrovou homoli na západ slunce, poslechl jsem ho. A dobře jsem udělal, neboť tentokrát Lying Planet nelhala. Cena za zpáteční cestu lanovkou je sice nemalá, ale těch peněz nelituji, protože to, co jsem viděl, fakt stálo za to.

Kopec zvaný Pão de Açúcar neboli hezky česky Cukrová homole, je 396 metrů vysoká kolmá skála, která cukrovou homoli skutečně silně připomíná a na kterou se lze po svých dostat jen s notnou dávkou odvahy a především s horolezeckým vybavením. Obyčejným smrtelníkům tedy nezbývá než použít lanovky. Jezdí zde velká kabinová lanovka, do které se vejde asi 50 lidí a nahoru Vás vyveze docela bleskurychle. Cestu ovšem absolvujete nadvakrát. Nejdříve Vás jedna kabina vyveze na kopec Morro da Urca (215 m.n.m.).

Zde vystoupíte a popojdete kousek k druhému nástupišti, odkud Vás druhá kabina vyveze na samotnou Cukrovou homoli. Odtud pak můžete zírat, jak dlouho chcete, na tu nádheru, která se rozprostírá pod Vámi, před Vámi i nad Vámi. Krásně vidět je centrum Ria, pláž Copacabana, most na ostrov Niterói i hora Corcovado s malinkou sochou Ježíše Krista (malinká se samozřejmě jeví pouze odsud). A dále  můžete vidět bezpočet kopců, ostrovů, poloostrovů či zálivů, které se v Riu a kolem Ria nacházejí.

Nejhezčí pohled se však naskytne po západu slunce, kdy obloha tmavne a Rio se začíná rozsvěcet. Opravdu nádhera! Kromě světýlek na souši (domy, auta) můžete vidět i spoustu světýlek na moři (lodě) a sem tam nějaké to světýlko ve vzduchu (letadla). Dál to nemá cenu popisovat – to musíte vidět!

Prales Tijuca

V každém větším městě najdete nějaký les. Většinou se však nachází někde na okraji, nebo má podobu upraveného městského parku. V Riu však najdete nefalšovaný deštný prales přímo uprostřed města!  Tento les je zbytkem  původního rozsáhlého atlantického deštného pralesa, který kdysi pokrýval podstatnou část brazilského pobřeží. V roce 1961 zde byl vyhlášen Národní park Tijuca. Ten se rozkládá na úctyhodné ploše 120 km² a je jedním z největších městských parků na světě. Nejvyšší horou parku je Pico da Tijuca, která měří 1,021 metrů, což je docela dost na město, které leží u moře. Nejznámější horou v tomto národním parku je ovšem určitě Corcovado (710 m.n.m.), na níž se tyčí  obrovská socha Ježíše Krista.

Části tohoto parku je zpřístupněny turistům. Nejrozsáhlejší z těchto částí je území zvané Alto da Boa Vista, jehož výměra je 32 km². Dostanete se sem snadno autobusy MHD. Do parku se neplatí žádný vstup. Je zde mnoho cest. Odbočky na různá zajímavá místa jsou značeny šipkami, nechybí ani informační centrum pro návštěvníky. Prales je na některých místech původní, někde však byl znovu člověkem obnoven, neboť hrozilo úplné odlesnění této oblasti, což by určitě negativně ovlivnilo i mikroklima ve městě. Se znovuzalesňováním se začalo již v roce 1867! Park však není žádnou umělou botanickou zahradou a ocitnete se zde v nefalšovaném pralese, který má oproti tomu amazonskému tu výhodu, že je snadno přístupný.

V parku jsem strávil asi 3.5 hodiny. Byl pátek, všední den, takže lidí jsem tu mnoho nepotkal. Jednu školní výpravu a pár běžců. Ano, i zde jsou běžecké tratě, běhá se po silnici, která tudy prochází. Jakmile jsem ale odbočil po cestě směrem na nedalekou vyhlídku Morro da Pedra do Conde (819 m.n.m.), nepotkal jsem dvě hodiny vůbec nikoho. Což je uprostřed čtrnáctimilionového města docela unikát. Z vyhlídky byl krásný výhled na severní část Ria. Obzvláště stadion Maracanã byl pěkně vidět. Kousek od vchodu do areálu je také pěkný vodopád (výška 35 metrů). Návštěva pralesa je příjemnou změnou a místem, kde si na chvíli odpočinete od spěchu velkoměsta.

Socha  Krista Spasitele (Cristo Redentor) na Corcovadu

Corcovado je strmý kopec v Rio de Janeiru. Je vysoký 710 metrů a nachází se na něm nejznámější symbol celého Ria – socha Krista Spasitele (Cristo Redentor). Na vrchol vede ozubená železnice, a to už od roku 1884 – železnice je tedy podstatně starší než samotný Kristus. Vyhlídkovou plošinu na Corcovadu navštíví každoročně kolem 300,000 návštěvníků a výhledy odsud na Rio de Janeiro jsou jedinečné. Socha samotná je vysoká 38 metrů (včetně podstavce), rozpětí rukou je 28 metrů, váha sochy 1,145 tun.

Jejím tvůrcem je francouzský sochař Paul Landowski a vrchol Corcovada tento skvost zdobí od roku 1931. Ježíš zde není zobrazen jako trpící ubožák na kříži, ale naopak jako klidný a majestátní vládce – jeho široce rozepjaté ruce a pohled upírající pod sebe směrem k Riu jako by naznačoval: toto je moje město! Však si také tohoto díla váží celá  Brazílie a socha byla zvolena v mezinárodní anketě za jeden z nových 7 divů světa. Brazilci se při hlasování činili. Byla uspořádána velká celonárodní kampaň pod heslem „Hlasujte pro Krista“ (Vote no Cristo). A jak je vidno, byla úspěšná.

Mimochodem, za nových 7 divů světa bylo ve velké mezinárodní anketě v roce 2007 zvoleno těchto pamětihodností: Chichén Itzá (Mexiko), socha Krista Spasitele (Rio de Janeiro, Brazílie), Velká čínská zeď (Čína), Machu Picchu (Peru), Petra (Jordánsko), Koloseum (Řím, Itálie) a Tádž Mahal (Agra, Indie). UNESCO se od ankety distancovala a Egypťané, jejichž pyramidy v Gíze jsou jediným dochovaným ze starověkých 7 divů světa, zuřili. Nicméně turistický průmysl v zemích, které uspěly, dokáží výsledků této ankety využít. V Peru například visí plakáty, zobrazujících nových 7 divů světa, snad v každé turistické kanceláři. Není divu, že?

Corcovado jsem tedy musel také navštívit. Bohužel jsem měl velkou smůlu na počasí. Celý den bylo hezky, ale sotva jsem vyjel z hotelu, zatáhlo se. Ozubnicová železnice nahoru ke Kristovi jede velmi pomalu, trvá jí to 22 minut. Nahoře vystoupíte a výtahem se vyvezete na vyhlídkovou plošinu k samotné soše.

Socha Ježíše Krista je docela hezká, působí takovým klidným a vyrovnaným dojmem. Že by to ale bylo nějak výjimečné dílo, to bych neřekl. Podobných soch jsou ve světě stovky. Zatímco ostatních 6 „nových“ divů světa jsou architektonické skvosty, sochu Krista tímto přídomkem rozhodně označit nelze. To jen ukazuje na nesmyslnost této ankety.

Socha tedy výjimečná není. Co je ale naprosto výjimečné, to je rozhled, který se od sochy naskytne, když je hezké počasí. Výhledu na Rio dominuje Cukrová homole, celé město máte jako na dlani. Musíte mít ale víc štěstí než já – viděl jsem město v silném oparu a fotky nestojí za nic. Domníval jsem se, že alespoň vyfotím Rio, až se setmí. Omyl! Poslední vlak dolů z Corcovada jede v nesmyslných 18:30, kdy ještě není tma. Proč tomu tak je, to jsem nepochopil (z Cukrové homole jede poslední lanovka dolů ve 20:50).

Z uvedených skutečností vyplývá, že zatímco na Cukrovou homoli je nejlepší vyrazit před západem slunce, na Corcovado bych doporučil vyrazit tak, abyste nahoře byli mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední, kdy je nejlepší světlo. Pokud ovšem není zataženo…

Botanická zahrada a Lagoa Rodrigo de Freitas

Botanická zahrada (Jardim Botanico) se nachází nedaleko Copacabany a dostanete se sem autobusem. Je to docela hezký městský park, který má navíc zajímavou polohu – leží hned vedle nefalšovaného pralesa, který sem spadá ze sousedního kopce. Zahradu jsem navštívil v neděli, kdy sem vyrazila asi půlka Ria na procházku.

Z venkovních rostlin mě nejvíce zaujaly obrovské bambusy. V menších krytých expozicích jsou hezké sbírky orchidejí, masožravých rostlin a především bromélií – ty se mi líbily úplně nejvíc. Botanická zahrada není nějaké superterno, ale pokud chcete vyrazit na nějakou menší procházku a nechcete chodit zrovna v centru mezi mrakodrapy, je to celkem pěkné místo.

Návštěvu botanické zahrady navíc můžete spojit s procházkou kolem nedaleké laguny Lagoa Rodrigo de Freitas. Toto jezero je s nedalekou pláží Ipanema propojeno několika kanály. Okolo laguny je promenáda, kam o víkendu razí na procházku davy místních. Můžete si odtud zaplatit i vyhlídkové lety vrtulníkem (ceny jsem nezjišťoval). Za hezkého počasí je nad lagunou vidět vrch Corcovado se sochou Krista Spasitele.

Graffiti v Riu

V celé Brazílii kvete toto pouliční umění a na graffiti můžete narazit v každém městě ve velkém množství. Fantazie tvůrců je opravdu nevyčerpatelná a to jsem u mnoha výtvorů nepochopil vnitřní smysl díla. Nejvíce graffiti je ovšem v Riu. Ke cti zdejším umělcům slouží, že neničí zachovalé domy, nýbrž naopak zkrášlují nehezké zdi a betonové plochy prakticky kdekoliv ve městě.

Nejhezčí graffiti jsem objevil hned vedle Botanické zahrady. Je tu snad kilometr dlouhá zeď a na ní jeden obrázek hezčí než druhý, takže pokud se Vám toto umění líbí, doporučuji zajet k Botanické zahradě jen kvůli němu – zeď je hned naproti vchodu.  Protože se mi graffiti líbily fakt moc, zřídil jsem pro ně na Kompasu speciální fotogalerii – najdete ji zde.

Rio de Janeiro – shrnutí a praktické informace

kurs v říjnu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

Doprava: Autobus Salvador – Rio de Janeiro: 212.50 R$, 1730 km, 29 hodin jízdy. Autobus Rio de Janeiro – Ouro Preto: 7 hodin jízdy, 71.50 R$. Autobus jede denně ve 23:30. Doprava MHD v Riu: Autobusy MHD stojí obvykle 2.20 R$ – ty jsou nejlevnější a jezdí jich nejvíc, některé jiné busy jsou však o něco dražší. Tarif je vždy zřetelně označen cedulkou na předním skle autobusu. Metro stojí 2.80 R$ za jednu jízdu. Koupíte si kartičku, kterou strčíte nenávratně do turniketu a ten Vás pustí dál. Čili ceny MHD jsou asi jako v Praze, v Riu Vás však cestování vyjde dráž, protože tarif je nepřestupný – v každém vozidle se platí zvlášť. Historická tramvaj na kopec Svatá Tereza stojí hezkých 0.60 R$.

Ubytování: Ubytoval jsem se v hotelu Rio Backpackers, adresa je Travessa Santo Leocádia 38, což je malá strmá ulička ve čtvrti Copacabana. Hotel je i v Lonely Planet. Cena je 30 R$ za noc v dormitory pro 6 lidí. Pokoje jsou dost malé. V ceně je i snídaně, rovněž malá. V hotelu je internet za 6 R$ na hodinu, což je na Brazílii šílená cena. Objektivně vzato, není to dobré ubytování, ale těžko hledat v Riu něco levnějšího. Navíc je tu wifi připojení zdarma.

Jídlo: Churrascaria Monchique ve čtvrti Copacabana (Avenida Nossa Senhora de Copacapabana 796) – za 22.60 R$ (cena včetně 10% přirážky za obsluhu, v sobotu a neděli je cena asi o 2 R$ vyšší) můžete sníst tolik masa (či libovolných příloh), kolik Vás žaludek pojme (viz výše). Pití se platí zvlášť.

Vstupné: Maracanã – vstup na stadion (prohlídka s průvodkyní) 20 R$ (návštěva pro každého, kdo alespoň někdy slyšel o hře jménem fotbal, je téměř svatou povinností), vstup do fotbalového muzea 8 R$ (tam  nechoďte). Fotbal: na zápas Vasco da Gama – Bahia (2. brazilská liga) bylo vstupné 30 R$ do žlutého sektoru domácích vlajkonošů, hráno na stadionu Maracanã. Lístky se prodávají jeden až dva dny předem v pokladnách přímo u stadionu. Zpáteční lanovka na Pão de Açúcar (Cukrová homole) stojí 44 R$. Do NP Tijuca se vstupné neplatí! Dostanete se sem autobusem MHD. Botanická zahrada (Jardim Botanico) – vstupné 5 R$. Železnice na Corcovado a zpět stojí 36 R$.