Ještě než opustím Amazonii, chtěl jsem vidět řeku Madeiru. Abych viděl celou „velkou trojku“, tři nejmohutnější řeky Amazonie – Amazonku, Rio Negro a Madeiru. Po všech třech těchto veletocích jsem se plavil při cestě z Manausu do městečka Novo Aripuana.
Řeka Madeira
Řeka Madeira je obrovská, jako ostatně všechny řeky v Amazonii. Plochou povodí (850,000 km2) je to největší přítok Amazonky, průtokem (17,000 m3/s) je druhá po Rio Negro, délkou (3,239 km) je třetí za přítoky Purus a Juruá. Čísla jsou ovšem sporná a každý pramen je uvádí jinak. Obecně můžeme říct, že Madeira je nejmohutnější pravostranný přítok Amazonky, zatímco Rio Negro je nejmohutnější přítok levostranný.
Řeka s názvem Madeira vzniká soutokem řek Beni a Mamoré na hranicích Bolívie a Brazílie. Za hlavní zdrojnici se považuje řeka Mamoré, která je delší, na dolním toku se nazývá Rio Grande a pramení v Bolívii. Největším přítokem řeky Mamoré je Guaporé, nejvýznamnějším přítokem druhé zdrojnice, Beni (pramení rovněž v Bolívii), je řeka s nádherným názvem Madre de Dios („Matka bohů“), která pramení v Peru. Asi nejvýznamnějším přítokem samotné Madeiry je řeka Aripuana, která se vlévá do Madeiry ve městě Novo Aripuanã, kam jsem měl namířeno.
Porto Velho
Nejvýznamnějším městem, ležícím na Madeiře, je Porto Velho, hlavní město brazilského státu Rondonia. Má asi 300,000 obyvatel a z Manausu se sem lze dostat poměrně pohodlně lodí. Město Porto Velho je i jakousi branou do Amazonské nížiny. Pod ním má Madeira klidný nížinný ráz, zatímco nad městem, směrem k bolívijským hranicím, tvoří řeka mnoho peřejí a vodopádů. Horní toky zdrojnic Madeiry a jejích přítoků pak stékají z východních svahů And či z Brazilské vysočiny.
Říční síť řeky Madeiry je silně rozvětvená a v místě ústí do Amazonky vytváří Madeira jakousi netypickou deltu, když se větví na mnoho ramen. Součástí této delty je mimo jiné i ostrov Tupinambaranas, s rozlohou 11,850 km2 (jiný údaj – 14,500 km2) čtvrtý největší ostrov Jižní Ameriky a jeden z největších říčních ostrovů světa. Madeira má nejvíce vody od října do května, v období dešťů (letní polovina roku na jižní polokouli). Kolísání výšky její hladiny dosahuje během roku 12-15 metrů. Na dolním toku je Madeira široká v průměru kolem 2.5 kilometru.
Řeka Aripuana
První část mé cesty lodí jsem absolvoval po řekách Rio Negro a Amazonas v noci. Ráno jsem se probral již na řece Madeira. Je to řeka široká asi jako Ucayali. Její barva je světlehnědá, podobně jako u Amazonky. Během plavby se nestalo nic pozoruhodného. Strava na všech lodích v Amazonii je velmi podobná. K snídani byly slané krekry s máslem, k obědu a večeři se pak podává maso (obvykle kuřecí) a „klasická“ kombinace příloh: rýže, špagety, fazole a farinha, pražená manioková mouka, která je velmi sytá a Brazilci velmi oblíbená – farinha se buď pojídá zvlášť, nebo se nasype do jakéhokoliv jídla či polévky, čímž se pokrm dostatečně zahustí. Přílohy jsou občas doplněny salátem či bramborovou kaší. K pití je na lodi dostatek chlazené pitné vody, k obědu trochu džusu a k snídani káva.
Město Novo Aripuana
Po 34 hodinách na lodi jsem dorazil do města Novo Aripuana. Málem jsem zapomněl vystoupit. Novo Aripuanã totiž není konečná, jak jsem se mylně domníval. Většina lodí konči ve městě Manicoré, ale některé pokračují až do Porto Velho. Jelikož jsou tři hodiny ráno, je ještě tma. Naproti dřevěnému kostelu svatého Františka z Assisi leží jakési pódium, pod které jsem se natáhnul a přečkal asi tři hodinky do rozednění.
Pod střechou bylo celkem fajn, jen mě lehce znervózňoval veliký sklípkan, který lezl po stropě kousek nad mou hlavou. Zajímavé také je, že hned vedle kostela je bar. Že by se věřící v kostele nudili? Nebo v rámci motivace, proč do kostela vyrazit? Možná bar přímo ke kostelu nepatří, nicméně je natřen stejnými barvami – modrou a bílou.
Po rozednění jsem se vydal do „centra“ a ubytoval jsem se v hotelu za 10 realů na noc. Strávil jsem v Novo Aripuanã celkem 1.5 dne. Upřímně řečeno, není zde toho zase tolik k vidění. Město má asi 11,000 obyvatel, ovšem spíše je to veliká roztahaná vesnice. Nejdůležitějšími místy obce jsou nábřeží a náměstí. Na nábřeží je malé přístaviště, kde přistávají lodě, jedoucí dále proti proudu Madeiry či dolů do Manausu. Dál od břehu řeky je něco jako náměstí – spíše tedy veliký prázdný prostor mezi domy.
Procházka v Novo Aripuana
Přes den bylo velké vedro, a tak jsem byl většinou zalezlý na pokoji. Jen jednou odpoledne přišla asi desetiminutová průtrž mračen, která fakt stála za to. Jelikož je ale období sucha, tyto lijáky jsou vždy jenom krátké. Podniknul jsem také krátkou procházku za město podél řeky. Je tu náznak pralesa. Můžete tu pozorovat mnoho různých druhů ptáků, a to zejména ráno. Taky je tu k vidění mnoho motýlů.V pralese u jakéhosi rybníka je docela pěkné koupaliště – nechybí tu ani tobogány a skokanské můstky. Bohužel areál evidentně není v provozu a rybníček je vypuštěn.
Drtivá většina baráčků v Novo Aripuanã je dřevěných. Domky jsou pěkně vymalované a téměř u každého se skví televizní anténa. Mobilní síť tu funguje rovněž – prostě pokrok. Ve městě je několik kostelíků, vesměs dřevěných a několik škol. Večer to na ulicích docela ožije. Kluci hrají fotbal na malém hřišti. Přál bych Vám vidět tu techniku u výrostků kolem 15-16 let, takovou v naší Gambrinus lize věru neuvidíte!
Další část mládeže, především dívky ve věku 8-18 let, tancují na ulici nějaký brazilský tanec (samba? – tanci ovšem nerozumím…). Na ulici se prostě dají dvě reprobedny, pustí se hudba a tancuje se. I osmileté slečny mají pohyb evidentně v krvi. No a mě, netančícího nefotbalistu, potěšilo množství malých restaurací. V jedné z nich jsem si dal výborné grilované maso.
Nejzajímavější jsou ovšem v Novo Aripuanã asi řeky. Město leží na soutoku řek Aripuanã a Madeira, z nichž každá má zcela odlišnou barvu (viz foto). Aripuanã je krásně modrá (i když zblízka vypadá spíše zelená), Madeira je světlehnědá. Řeka Aripuana se do Madeiry vlévá vlastně nadvakrát, protože Madeira tu obtéká ostrov a tvoří dvě ramena.
Menší rameno nemá tolik vody a proto se zpočátku zdá, že modrá barva má navrch a že Aripuanã Madeiru pohltí. Ale za ostrovem se Aripuanã setká s druhým, hlavním ramenem Madeiry. Madeira nakonec v tomto barevném říčním souboji definitivně zvítězí a dále již teče řeka světlehnědá. Celá situace je ostatně pěkně znázorněna na znaku města Novo Aripuanã, a to včetně barev obou řek.
Řeka Aripuana, jak už bylo řečeno, je asi nejvýznamnějším přítokem Madeiry. Podle řeky se mimo jiné jmenuje i rostlina Aripuana cullmaniorum z čeledi Gentianaceae, která byla podle řeky pojmenována. Délku řeky Aripuana se mi nikde nepodařilo vypátrat, ale odhadnul bych jí tak na 1,000 kilometrů. Na řece jsou krásné vodopády, k jejichž průzkumu jsem se nedostal, jelikož času mám na své Cestě sice relativně dost, ne však nekonečně mnoho.
Průzkumník Theodor Roosevelt
Velmi zajímavým přítokem řeky Aripuanã je Rio Roosevelt. Tuto 640 kilometrů dlouhou řeku prozkoumal Theodore Roosevelt, který sem zavítal v roce 1913. Tato řeka byla dříve nazývána Rio da Dúvida, čili Řeka Pochybností, neboť nebyla ani zdaleka řádně prozkoumána. Teddy Roosevelt byl významným politikem. Nejdříve byl guvernérem státu New York. V březnu roce 1901 se stal tento republikán viceprezidentem USA.
V této funkci vydržel pouze půl roku. 14. září 1901 byl totiž zastřelen jeho nadřízený, prezident William McKinley a Roosevelt se tak stal ve 42 letech nejmladším prezidentem (26.) USA vůbec, což platí až do dnešních dnů. Úřad vykonával celkem 8 let. Do druhého funkčního období byl Roosevelt řádně zvolen. Pak si dal 4 roky pauzu. V roce 1912 kandidoval na úřad prezidenta USA opět, tentokrát ovšem neuspěl.
A tak se místo prezidentování vrhnul Roosevelt na objevování. Pravda, v tomto ohledu nebyl žádným nováčkem! Roosevelt byl povahou dobrodruh a milovník přírody. Jeho popisy lovu africké zvěře jsou dodnes velmi čtivé. Tentokrát však Roosevelt zavítal do Jižní Ameriky, do Brazílie. Spolu se svým synem Kermitem a vědcem a vojákem Candidem Marianem da Silvou Rondonem.
Spolu prozkoumali povodí řeky Roosevelt, která dodnes nese jméno tohoto amerického prezidenta a cestovatele. Při expedici Roosevelt málem zemřel, protože se mu do jeho zraněného kolene dostala infekce a je velmi pravděpodobné, že jeho smrt o 5 let později v roce 1919 byla zapříčiněna i tímto zraněním. Pojmenování řeky svým jménem si tak rozhodně zasloužil. Ostatně Rondon také nepřišel zkrátka – byl po něm pojmenován brazilský stát Rondonia.
Na řeku Roosevelt jsem se tedy nedostal, ale o tenhle příběh jsem se s Vámi prostě musel podělit. Nebo myslíte, že je třeba u nás dnes možné, aby se bývalý prezident, který neúspěšně kandidoval v dalších volbách, vykašlal na politiku a jel prozkoumávat neznámou řeku někde v džungli? Asi ne…
Cesta zpátky
Sedím si tak po poledni na nábřeží v městečku Novo Aripuanã a dojídám oběd. Když tu – hle! – na řece se zjevila loď. Dotazuji se místních: „Manaus?“ – a místní pokyvují. Přitom včera mi dva lidé tvrdili, že loď do Manausu jede až večer. Mažu bleskově do hotelu (naštěstí bydlím asi 30 metrů od restaurace, která leží přímo nad přístavištěm), během pěti minut jsem sbalen a pádím na loď. Sotva jsem naskočil, loď vyplula. To je tedy klika! Tak se nakonec dostanu do Manausu dříve!
Což má, jak se ukázalo, další výhodu – uvidím to, co jsem při cestě opačným směrem v noci vidět nemohl. A je na co se dívat! Opět je podél řeky spousty baráčků na vodě, pod vodou jsou i celé lesy. Stromy, domy a voda jsou harmonicky propleteny v jeden celek. Zatímco u nás doma vídáme podobné výjevy pouze při katastrofálních povodních, tady je to normální. Všechny domky jsou samozřejmě umístěny na kůlech, u zápraží jsou pak přivázány loďky.
Občas koukají z vody ohrady pro dobytek, brány fotbalových hřišť apod. Krásná krajina! Těsně před soutokem s Amazonkou se řeka dělí na mnoho ramen. My plujeme po nějakém vedlejším, protože Madeira nám odbočila doleva. Soutok našeho ramena a Amazonky je dost nezřetelný – mezi Madeirou a Amazonkou nejsou pevné břehy, nýbrž tisíce malinkých, větších i velikých ostrovů.
Postupně se tedy ocitáme na Amazonce. Musel jsem vidět i tenhle úsek, protože Brazilci by mohli tvrdit, že jsem plul po Solimõesi a ne po Amazonce. Rovněž Amazonka v tomto úseku nemá pevné břehy, nýbrž zaplavuje okolní lesy a louky, takže říct, kde končí řeka, je velmi nesnadné. Řeka se také dělí na mnoho ramen.
Občas se mezi zaplavenými domky pasou i kravičky. Jak se ale dostanou z jednoho ostrůvku na druhý, mi není jasné. Buď je tam mělko a přejdou, nebo že by přeplavaly? Anebo voda časem opadne? Těžko říct. Místní jsou asi napůl rybáři a napůl chovatelé dobytka… V jednom místě vidíme, zdá se, celou šíři Amazonky. Je sotva vidět na druhý břeh! Jinde plavou po řece nákladní lodě. Jedna třeba veze několik návěsů kamionů, další pro změnu stavební materiál.
Snoubení řek
Kousek před Manausem nakonec spatříme i slavné „snoubení řek“ (či „svatba řek“ – portugalsky encotras das águas). Černé Rio Negro se zde stéká se žlutohnědým Solimõesem. Hranice obou různobarevných toků je opravdu velmi zřetelná a dost dlouho trvá, než se oba toky definitivně smísí a o trochu mohutnější Solimões zvítězí.
Výsledná Amazonka je tak žlutohnědá, asi jako Madeira. Na styku obou veletoků jsou pěkné vodní víry a turbulence. Bohužel už jsme k onomu místu dojeli už za velkého šera, takže jsme jev nemohli pozorovat v ideálních podmínkách. To už se ale v dáli objevuje večerní Manaus. Už jsem téměř doma, chtělo by se říct! Neboť v Manausu jsem zatím ze všech míst na Cestě strávil nejvíc času.
Plavba Manaus – Novo Aripuanã – praktické informace
(orientační kurs v srpnu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč)
Doprava: Loď Manaus – Novo Aripuanã vyjíždí z hlavního manauského přístavu. Cesta tam trvala 34 hodin, zpět 31 hodin, cena 70 R$. Jídlo na palubě je v ceně, neberte si s sebou ani jídlo ani vodu, zato budete potřebovat hamaku a provazy na její přivázání.
Ubytování: Hotel „Sol Nascente“ v Novo Aripuanã na nábřeží stál 10 R$ na osobu a noc. Jeho poloha hned vedle přístavu je velmi strategická, jak se ukázalo!
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.
Tak dnes přespím už sedmou noc v Manausu a doufám, že i poslední. Nabízí se otázka, co tu vlastně dělám. Celkem nic. Pracuji tedy – píšu články, což zabere dost času. Sjíždím internet a stahuju si další info. Jinak si zajdu do města se najíst. Po dalších pamětihodnostech města se nepídím, chodím akorát do krámu a ke stánkům se najíst. Jelikož přes den je vedro, trávím čas v hotelu, kde je alespoň větrák, sprcha a lednice s chlazenými nápoji. Jo, i takové je cestování. Ale občas je třeba nabrat síly a když je čas… Zítra už doufám konečně vyrazím směr Venezuela. Chci vidět Roraimu a vodopád Angel. Tož uvidíme, konečně by ale mohla začít dobrodružnější fáze mého cestování. Tak zatím 🙂
Petře, ten příběh o Rooseveltovi je naprosto skvělý! Já to prostě vidím, jak říká „tak když jsme mě nezvolili, tak víte co, já jedu do Jižní Ameriky“. Jak už jsem jednou napsal, je neuvěřitelný, že v každý vesnici je internet a ještě k tomu za babku(koneckonců znám to i z Bolívie a Nicaragui), v tom jsme za nima trošku pozadu. A asi bych řekl, že oni si tam ten život víc užívají, pohoda, klídek a tabáček. 🙂