Národní Park Cotopaxi (Ekvádor) – Náš pobyt

Národní park Cotopaxi dostal jméno podle stejnojmenné hory, okolo níž se rozkládá. Cotopaxi (5 897 m.n.m.), druhá nejvyšší hora Ekvádoru, je často považována za nejvyšší činnou sopku světa. Leží asi 50 kilometrů jižně od ekvádorského hlavního města Quita, odkud je za dobrého počasí pěkně vidět z okolních kopců.

Neklidná hora     

Cotopaxi je sopkou  velice aktivní. V poslední době si dala na chvíli pauzu (poslední zaznamenaná erupce byla už v roce 1975), ale většinou intervaly mezi dvěma následujícími výbuchy nepřesahují dobu 15 let. Přibližně jednou za 100 let pak dojde k obrovské katastrofické explozi, která ničí města a vesnice v okolí lávou, bahenními proudy či spadem sopečného materiálu (sopečné pumy, prach, popel).

První takovou historicky doloženou katastrofu zažili španělští conquistadoři v roce  1534, když dobývali říši Inků (říše Inků měla centrum v Peru, ale na severu zasahovala až do Ekvádoru a Quito bylo významným inckým střediskem).

Co sopka dokáže, když se opravdu rozzlobí, o tom by mohli vyprávět zejména obyvatelé nedalekého města Latacunga. Toto město, ležící asi 35 kilometrů vzdušnou čarou od Cotopaxi, bylo během historické doby (od 16. století, odkdy jsou k dispozici souvislé záznamy kronikářů) celkem třikrát úplně zničeno výbuchem sopky a poté znovu postaveno!

Naposledy se to stalo v roce 1877 při největší zaznamenané erupci v historii, kdy byla Latacunga zasažena bahenními proudy, vzniklými roztátím ledovce kolem vrcholu sopky. Vzniklá směs bahna a sopečného popela pak město zcela pohltila. Jeden z bahenních proudů (laharů) dotekl tehdy až do 100 kilometrů vzdáleného Tichého oceánu!

Člověk ani nechce domyslet, co by se mohlo stát, kdyby sopka vybuchla dnes. Nedaleké Quito má hodně přes milion obyvatel (a to se ještě 60 kilometrů na sever od Quita nachází další obrovská činná sopka, Cayambe – 5 790 m.n.m., ta vybuchla naposledy už v 18. století, ale jeden nikdy neví…)

Okolí Cotopaxi

V okolí Cotopaxi se tyčí další činné sopky. Především jsou to „dvojčata“ Ilinizy. Jižnější, Iliniza Sur, měří 5263 m.n.m. a severní, Iliniza Norte, má 5126 m.n.m. Oba vrcholy leží jen jeden kilometr vzdušnou čarou. Při výstupu na Ilinizy zahynula v roce 2001 česká turistka, jejíž tělo se nikdy nenašlo. Případ byl před lety poměrně široce publikován v našem tisku. Účastníci tehdejší expedice se dopustili několika chyb (např. se rozdělili místo aby vystupovali společně), co bylo ovšem přesně příčinou jejího zmizení (přepadení? , pád ze skalní stěny?), to se dodnes nezjistilo…Přímo vedle Cotopaxi se pak skromně krčí Rumiñahui (4712 m.n.m.), vyhaslý vulkán.

V okolním národním parku, asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším v Ekvádoru (kromě ostrovních Galapág), lze při troše štěstí zahlédnout i zástupce zdejších vysokohorských živočichů – vlka andského (k evropskému vlku má daleko, spíše připomíná lišku), lamy, jelence běloocasého (velikostí něco mezi srncem a malým jelenem), medvěda brýlatého a dokonce i oba vládce andské divočiny – pumu americkou a kondora královského (rozpětí křídel až tři metry). Pro turisty, jedoucí do Národního parku Cotopaxi, není ovšem většinou hlavním cílem pozorování místní fauny, nýbrž treking či přímo výstup na sopku.

Náš plán

Vzhledem k tomu, že jsme se Zdeňkem oba spíše chudí a fyzicky nevýkonní, plán dobytí vrcholu Cotopaxi jsme ihned zbaběle zamítli. Nechtělo se nám dát několik set dolarů za výstup s průvodcem, navíc za výstup s krajně nejistým výsledkem. Většina turistů si zaplatí průvodce v některé cestovní kanceláři a těší se, že dobytí vrcholu bude hračka. Jenže to je velký omyl!

Výstup není sice sám o sobě příliš technicky obtížný, ale přece jenom je sopka Cotopaxi téměř šest kilometrů vysoká a ne každý lidský organismus snese pobyt v tak vysoké nadmořské výšce. Navíc výlet většinou probíhá tak, že turisty vyvezou jeepem až na horskou chatu José Ribas v nadmořské výšce 4800 m.n.m.

Turisté si tím sice ušetří dost velkou část cesty k vrcholu, ale pokud nejsou dostatečně aklimatizováni, může na ně vysokohorská nemoc dolehnout už zde, zvláště když v této výšce musí přespat. Na dobytí vrcholu je totiž nutno si pořádně přivstat – zdolat tisíc výškových metrů po ledovci na vrchol není žádná legrace.

Kdo ale překoná všechny těžkosti, je odměněn nádherným výhledem z vrcholu nejen do kraje, ale i do jícnu kráteru samotné Cotopaxi. Kráter má hloubku úctyhodných 366 metrů. Pravdou ovšem je, že většina turistů podcení náročnost výstupu a nadmořskou výšku a až na vrchol nedorazí.

Proto jsme si vytýčili náhradní cíl  –  výstup na „poměrně nevysokou“ horu Rumiñahui     (4712 m.n.m.), která leží kousek od Cotopaxi a není na rozdíl od svého mohutného souseda pokrytá ledovcem.

Pobyt v národním parku Cotopaxi

1.den

Náš výlet začíná jednoho krásného dne v Quitu. Vstáváme v šest hodin ráno, nasazujeme na sebe třicetikilové batohy a vyrážíme na hlavní autobusové nádraží Terminal Terrestre. Po necelé hodince jízdy po hlavní ekvádorské silniční tepně (Panamericana) vystupujeme z autobusu u odbočky k národnímu parku. Vyrážíme po prašné cestě směrem ke Cotopaxi, ke které je to ještě vzdušnou čarou tak 10-15 kilometrů, ovšem pěšky to je dál. I když cesta stoupá do kopce jen pozvolna, s obrovskou krosnou na zádech je to stejně docela fuška. Občas nás míjejí terénní auta naložená movitějšími turisty.

Nakonec usuzujeme, že takhle by to dál nešlo a schováváme většinu našich věcí do křoví. S menšími baťůžky pak vstupujeme do národního parku hlavní branou, platíme vstup a pokračujeme dál. Park je oplocen a střežen. Placení vstupného se dá sice vyhnout, ale uvnitř parku strážci kontrolují povolení ke vstupu a kdo ho nemá, zaplatí tučnou pokutu.

Pokračujeme dál po cestě směrem ke Cotopaxi. Okolí lemují křoviny, sem tam keře a stromy, ale celkově převažuje paramo – vysokohorská step (či savana), v níž dominují obrovské trsy paramové trávy. Ojedinělý borovicový lesík nám do cesty seslalo samo nebe, protože k večeru začalo krápat. Za mírné přepršky stavíme stan a přenocujeme.

2. den

Rovník nerovník, přes noc napadlo na protějších Ilinizách trochu sněhu. Ráno je ale pěkně. Kromě nádherných výhledů na Cotopaxi a Ilinizy je vidět v dálce i nejvyšší hora Ekvádoru, vyhaslá sopka Chimborazo (6310 m.n.m.). My jsme si určili pro dnes jiný cíl, Rumiñahui (4712 m.n.m.). Pokračujeme stále dál do hor. Odchylujeme se od hlavní cesty, směřující na horskou chatu pod Cotopaxi, a pokračujeme přibližně směrem k vytýčenému vrcholu.

Bohužel zjišťujeme, že naše rozhodnutí nekoupit si poměrně drahou mapu nebylo nejšťastnější – bezlesý terén sice na první pohled vypadá přehledně, ale zdání klame. Cesta se kroutí nekonečnými serpentinami a po nějakém náznaku turistického značení ani památky. Cestou ukrýváme do křoví číslo 2 i naše menší batohy a dále pokračujeme jen s menší igelitkou.

Poněvadž cesta se stáčí kdovíkam, odbočujeme z ní a přes horskou „louku“ pokračujeme směrem k vrcholu (nepředstavujte si ovšem louku jako někde ve Švýcarsku, zde se jedná o dost nepřehledný křovinatý terén). O něco výše překonáváme i pole černého lávového písku, který docela klouže. Nakonec „dobýváme“ jakýsi méně významný vrchol (nadmořská výška dle barometru kolem 4150 m.n.m.).

Mezitím se ovšem zatáhlo, začíná krápat a posléze i padají kroupy a párkrát zahřmí. Rychle proto měníme plány a zahajujeme sestup. I když se nám původně směr zdál tak jasný, že není možné zabloudit, mýlili jsme se. Cesta zpátky je krkolomná, za chladu a deště klopýtáme přes nesčetné roklinky a hřbítky, které vypadají všechny úplně stejně a lámeme si hlavu, odkud jsme to vlastně přišli.

Nakonec jako zázrakem sestupujeme na naší „starou známou“ cestu přesně v místě, kde jsme ji předtím opustili. Vyzvedáváme v křoví číslo 2   malé batohy a vracíme se kousek zpět na místo, kde je regulérní kempinkové tábořiště. Zde stavíme stan vedle tří sousedů, kteří zde zakotvili před námi.

3. den

Opět se budíme asi v 6:00. Je 4^oC nad nulou, mlha a nevlídno. Okolo stanu se ráno motala nějaká vypelichaná liška (vlk andský? – včera jsme zahlédli i jelence, s jinými velkými zvířaty jsme se v parku nesetkali). V zimě a mlze scházíme zpátky po cestě. Opouštíme národní park, šťastně se shledáváme s velkými krosnami v „úschovně“ v křoví číslo 1 a kolem poledne jsme opět na hlavní silnici. Asi po čtvrthodině stopujeme autobus a pokračujeme dál na naší cestě Ekvádorem. Naším dalším cílem je turistické městečko Baños na východním úpatí And.

Výlet do národního parku Cotopaxi byl pěkný a výhledy stály za to, ale chce to být řádně vybaven. Především by se hodila pořádná mapa a ani kompas by nebyl k zahození…

Ceny a praktické informace

Autobusy

• Quito – odbočka ke Cotopaxi (cca 50 kilometrů) –  1,25 USD+0,20 vstup na nástupiště na hlavním nádraží v Quitu.
• odbočka ke Cotopaxi – Ambato (cca 80 kilometrů) – 1,5 USD
• Ambato – Baños (50 kilometrů)                                  –  0,80 USD

Jídlo v autobuse

• seco – 1 USD (kousek kuřete+rýže+vařený banán – výborné a syté)
• sladké koule s cukrem – 0,5 USD (dobré, chutná asi jako naše věnečky).

Vstup do Národního parku Cotopaxi

• 10 USD (Americký dolar je v Ekvádoru oficiální platnou měnou)

Fotogalerie – Národní park Cotopaxi