Itaipu – Největší hydroelektrárna na světě

Ačkoliv nás média pořád masírují informacemi, že největší přehradou snad ve všech ohledech jsou čínské Tři soutěsky, pravda je taková, že největší hydroelektrárnou světa zůstává stále Itaipu na řece Paraná na hranicích Brazílie a Paraguaye. V nejdůležitějším ukazateli, množství vyrobené elektrické energie ročně, předčí Tři soutěsky i po jejich úplném spuštění. 

O elektrárně Itaipu

O hydroelektrárně Itaipu jsem se učil už někdy na základní škole, že je největší na světě. A ejhle, vydrželo jí to až do dnešních dnů! A jelikož se elektrárna nachází kousek od jedné z největších atrakcí celé Jižní Ameriky, vodopádů Iguaçu, nemohl jsem si její návštěvu nechat ujít. Itaipu je portugalský název a název v jazyce guarani (druhý oficiální jazyk v Paraguayi vedle španělštiny), španělsky se píše Itaipú. Vzhledem k tomu, že jsem dílo navštívil z brazilské strany, budu se v tomto článku držet portugalské transkripce.

Nejdříve několik údajů. Hydroelektrárna nese oficiální název „Itaipu Binacional“. Na její stavbě se totiž dohodly dva státy, Paraguay a Brazílie, a to už v roce 1966. Definitivní smlouva mezi oběma státy pak byla podepsána v roce 1973. Hráz elektrárny byla postavena v úseku, kde řeka Paraná tvoří hranici mezi oběma státy. Stavba trvala 9 let (1975–1984). Za tuto dobu byla postavena obří hráz, která je v nejvyšším úseku 196 metrů vysoká a celkově je 7,700 metrů dlouhá. Náklady na stavbu se vyšplhaly na tehdy neskutečných 19.6 miliardy amerických dolarů.

V hrázi hydroelektrárny je instalováno 20 obrovských turbín o celkovém maximálním výkonu 14 GW. Pro srovnání – Temelín má výkon 2 GW, čili Itaipu má výkon jako 7 Temelínů! První turbína byla spuštěna v roce 1984, další pak byly zprovozňovány postupně. Poslední, dvacátá turbína, byla spuštěna v roce 2007. V roce 2008 tak vyrobila Itaipu celkově skoro 95 miliard kWh (či 95,000 GWh) elektrické energie (světový rekord), což pokrylo 19% celkové spotřeby elektrické energie v Brazílii a 90% v Paraguayi.

Je to také více, než se za celý rok spotřebuje v České republice. Jezero, které vzniklo výstavbou přehrady, je 170 kilometrů dlouhé a zaujímá plochu 1,350 km². Naplnění této obrovské nádrže však trvalo jen 14 dní! Inu, Paraná je pořádná řeka, vždyť průměrný roční průtok elektrárnou Itaipu je 9,815 m³ za sekundu, což je více, než je průtok největší řeky Evropy, Volhy. Při stavbě se spotřebovalo tolik železa a oceli, že by to stačilo na výstavbu 380 Eiffelových věží a z množství použitého betonu by se dalo vybudovat 210 fotbalových stadionů Maracanã.

Na stavbě pracovalo celkem 40,000 lidí. V roce 1994 označila americká společnost „American Society of Civil Engineers“ hydroelektrárnu Itaipu za jeden ze sedmi divů moderního světa. V této anketě se hodnotily nejodvážnější technické projekty 20. století a nakonec byly vybrány tyto: Eurotunel (Channel Tunnel) pod kanálem La Manche, věž CN Tower v kanadském Torontu, mrakodrap Empire State Building v New Yorku, most Golden Gate Bridge v San Franciscu, hydroelektrárna Itaipu na hranicích Brazílie a Paraguaye, hráze a poldery  v Holandsku a Panamský průplav v Panamě.

Co se týče srovnání s elektrárnou Tři soutěsky,  čínská stavba prý téměř ve všech ohledech Itaipu předčí. Její maximální výkon bude (po dokončení v roce 2009) 18.6 GW a bude mít 26 turbín. Avšak  celkově vyrobí Tři soutěsky za rok méně energie než Itaipu, odhaduje se kolem 86 miliard kWh (86,000 GWh). Je to způsobeno tím, že řeka Chang Jiang v Číně má mnohem rozkolísanější režim toku během roku než Paraná, a proto nemůže jet po velkou část roku na plný výkon.

Takže i po dokončení Tří soutěsek zůstane Itaipu největší hydroelektrárnou světa co se týče množství vyrobené elektrické energie, což je myslím důležitější ukazatel, než maximální výkon. A navíc – u Tří soutěsek jsou to pořád jenom plány, odhady a předpoklady, kdežto Itaipu pracuje už od roku 1984 naprosto spolehlivě.

Itaipu je v Brazílii oslavována jako skvělé budovatelské dílo. Avšak stavba přinesla také obrovská negativa, o kterých se raději taktně mlčí. Brazílie se kvůli stavbě obrovsky zadlužila, protože sama neměla tolik financí. Kuriózní také je, že Brazílie kupuje elektrickou energii ze své vlastní elektrárny! Vyrobená energie se totiž logicky dělí mezi obě země napůl.

Avšak protože malá (7 milionů obyvatel) a relativně chudá Paraguay tolik proudu nespotřebuje ani náhodou, vyváží velkou část své poloviny do velké (téměř 200 milionů obyvatel) a relativně bohaté Brazílie. Pravda, podle smlouvy mezi oběma státy kupovala Brazílie paraguayské přebytky za pakatel. Avšak od letošního roku si Paraguay vymohla, že Brazílie bude platit za elektřinu mnohem férovější cenu.

A jak je to tedy s poměrem odebrané elektřiny? Tak kupříkladu v loňském rekordním roce odebrala Paraguay z celkového množství vyrobené elektrické energie jen 7 %, čili zbývajících 43% z paraguayské poloviny putovalo do Brazílie, která tak spotřebovala 93% produkce. Přesto pouhých 7% produkce jedné hydroelektrárny pokrylo spotřebu elektrického proudu v celé Paraguayi z 90%!

Ekologické škody stavby jsou však nevyčíslitelné. Zničeny byly mimo jiné nádherné vodopády Guaíra (údajně stejně krásné jako vodopády Iguaçu), daleko nejvodnatější vodopády Jižní Ameriky, které dokonce držely světový rekord v maximálním průtoku vody – v době nejvyššího stavu vody jimi protékalo až 50,000 m³ vody za sekundu. Za oběť stavbě padlo také 700 km²  pralesa (což je ovšem, pravda, nic ve srovnání s tím, kolik se vykácí pralesa v Amazonii za jediný rok – toto číslo se pohybuje kolem 20,000 km² ročně, což je čtvrtina rozlohy České republiky).

Zajímavé také je, že ačkoliv komunistická vláda v Číně je často (podle mého názoru oprávněně) kritizována, že nebere ohled na vlastní obyvatelstvo, protože kvůli Třem soutěskám bylo přesídleno 1.1 milionu lidí, tak při stavbě Itaipu bylo přesídleno 4.4 milionu lidí! Brazilci (a Paraguayci samozřejmě též) se zkrátka ukázali býti takovými megalomany, že ve srovnání s nimi byli naši soudruzi, kteří se v oboru hydroenergetiky nejvíce vyřádili na vltavské kaskádě, jen neškodnými dětinskými diletanty.

Exkurze v hydroelektrárně

V informačním centru elektrárny jsem bohužel zjistil nemilou věc – vstupné už sem není zdarma, jak to bývávalo dříve. Můžete si vybrat ze dvou typů exkurze. Dlouho jsem váhal, kterou možnost vybrat a nakonec jsem zvolil dražší variantu, „Special Tourist Circuit“. A dobře jsem udělal, neboť při tomto druhém typu exkurze uvidíte elektrárnu nejen zvenku, ale i zevnitř. A rovnou Vám prozradím, že uvnitř je to zajímavější.

Když jsem platil vstupné, prodavač u pokladny se mě ptal, odkud jsem. Česká republika, to je přece docela exotika, ne? Chyba lávky, přede mnou už elektrárnu navštívilo přes 5,000 krajanů! U vchodu je totiž velká cedule, ze které zjistíte, že do července 2009 navštívilo elektrárnu Itaipu přes 15 milionů turistů. A dále jsou zde uvedeny všechny země, ze kterých ti turisté byli, včetně jejich počtu.

Tak třeba ze Samoy, Džibuti nebo Středoafrické republiky přijel zatím jen 1 člověk a z Vatikánu nikdo, zato se sem přijelo podívat skoro 7 milionů Brazilců a 2 miliony Paraguayců. Z cizinců sem přijelo nejvíc Argentinců – 3.5 milionu. Však to mají blizoučko… Poté jsme shlédli krátký propagandistický film, který vychvaloval klady tohoto velkého díla. Pak jsme nasedli do autobusu a se dvěma průvodci odjeli na přehradu.

Musím říct, že zvenku mě zase elektrárna tolik neohromila. Je veliká, samozřejmě, viděli jsme však jen část hráze a navíc bylo zamračeno. Ale uvnitř se mi líbilo a i když nejsem žádným velkým fandou podobných megalomanských projektů, údivu jsem se neubránil. Uvnitř je všechno tak obrovské! Tak například velká chodba uvnitř hráze, ve které jsou umístěny turbiny, je 969 metrů dlouhá, 99 metrů široká a 112 metrů vysoká.

Když tu zaměstnanci něco kontrolují, jezdí na kole, jinak by jim asi nohy upadly. Každá z 20 turbín má výkon 700 MW (třetina Temelína) a váží přes 2,000 tun. A tak dále a tak dále. Marketing má tedy elektrárna zvládnutý perfektně. Loňský světový rekord v množství vyrobeného elektrického proudu je vyvěšen na pamětní ceduli na dobře viditelném místě. A hned vedle je velký display, na kterém je vidět aktuální výkon a dosažená produkce výroby elektrické energie letos a za celou dobu existence elektrárny.

V době naší návštěvy (kolem poledne) byl výkon elektrárny „jen“ 11.7 MW. Ale večer, kdy se vrátí domů obyvatelé Ria a São Paula a spotřeba se podstatně zvýší, vylétne i výkon elektrárny na maximálních 14.0 MW. V elektrárně se všechno dělí přesně napůl mezi Brazílii a Paraguay. Tak třeba v řídícím středisku elektrárny sedí 5 Paraguayců a 5 Brazilců.

Teoreticky je celá elektrárna a okolí společným vlastnictvím obou států, přesto je ale v elektrárně krásná žlutá čára, která vyznačuje pomyslnou geografickou hranici mezi Brazílií a Paraguayí. Samozřejmě je to jedno z míst, kde se žádný turista neopomene vyfotit.

Exkurze se mi moc líbila a jelikož se těsně po jejím konci strhla krásná tropická průtrž mračen (i když tohle už jsou vlastně subtropy), byl jsem rád, že jsem dnes nebyl na vodopádech.

Itaipu – shrnutí a praktické informace

Kurs v listopadu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

K přehradě se můžete dostat z paraguayské i z brazilské strany. Přijel jsem sem z brazilského města Foz do Iguaçu. Jízda autobusem trvá 20-30 minut a stojí 2.20  R$. Můžete si vybrat ze dvou typů exkurze. „Panoramic Tour“ stojí 19 R$ a uvidíte při něm elektrárnu jen zvenku, „Special Tourist Circuit“ stojí 36 R$ a zavede Vás i dovnitř elektrárny. Doporučuji neškudlit a zvolit druhou možnost, protože uvnitř je to velmi zajímavé. Pokud jste studenti, nezapomeňte si ISIC kartu, máte 50% slevu!