Island

Úterý (1. den) – Mohutné přípravy na Island vyvrcholily pátečním setkáním na Rychtě, kde jsme finálně dohodli, že si na Island půjčíme auto. Zjistili jsme také, že je možné cestovat pouze na OP a není zapotřebí pasu. Oproti jiným výpravám jsme se chystali důkladně a pro tentokrát jsme si koupili i návleky na boty, aby nám do nich neteklo.

V úterý jsem se sešli ve tři na ČM a vydali se přes Prahu na nákup na Zličín. Jedeme 4: Evča (Zav.), Matěj, Michal a Evka (Krup.). Odlétáme ve 21:30 z Mnichova s leteckou společností Air Berlin. Do letadla si může každý vzít zátěž až 23 kg, což splňujeme bohatě. Nutno podotknout, že letenky jsme kupovali značně dopředu, a tak nás přišly na sympatických 7 000 Kč,- . Auto necháme na parkovišti u letiště Franze Josefa Strausse. Pokud bychom jeli o německých prázdninách, pak by parking vyšel levněji, takhle to stojí 66 eur na celou dobu.

            V letadle jsme oproti očekávání dostali studené maso a sandwich zdarma. Během letu jsme se snažili spát, ale nebylo to ono. V 1:30 SEČ jsme přistáli na letišti v Keflavíku, což není v Reykjavíku, jak by se někdo mohl domnívat. Místního času je ale 23:30, což si každý spočítá na dvouhodinový posun. Jsem i dost unavení po cestě Twingem, a tak na letišti nalézáme 4 volná sedadla a domlouváme se, že se na nich ještě trochu dospíme. To se zde sice nesmí, ale je nás dost a místní ochranka má dost starostí s tím, aby vyhazoval ty, kteří si ustlali na zemi.

Středa (2. den)

Teda R.E.M. spánek to teda nebyl. Ještě navíc je polární den a je tu stále světlo. Střídavě jsme se probouzeli a spali opření o své krosny, o které se ještě vlivem nedostatečné aklimatizace docela bojíme. Zhruba v pět hodin odlétá větší skupina turistů a tím, že spíme přímo naproti automatům s check-inem  nás dokonale budí. Venku řádí klasické islandské počasí, prší a fouká silný vítr. Zpáteční jízdenka do Reykjavíku stojí 3 500 ISK na hlavu, což je asi 700,- Kč – 1 Kč = 6,25 ISK – chceme totiž do hlavního města, kde máme objednané auto v půjčovně. Stojí to při 4 lidech asi 4 600,- Kč na osobu na 12 dní, zatímco neomezený autobus stojí necelých 7 000,- Kč na hlavu. Do Reykjavíku přijíždíme na Bus terminál BSI, což vyčteme z plánků, kterých je tu všude, stejně jako ostatních informací, dost.

            Na nádraží jsme potkali nějaké Čechy, kteří zde spali na zemi. Poradili nám pár tipů, například, že nakupovat se zde vyplatí hlavně v obchodě, který se jmenuje Bónus, jak jsme ostatně sami zjistili, všude jinde je draho – Př. Cola 0,5l = 50 Kč, Twix = 50 Kč, chléb = 80 Kč. V Bónusu je asi jako v Německu. Nasazujeme si návleky a vyrážíme, stále dost leje, je před sedmou hodinou ranní a my si i za deště jdeme prohlédnout část hlavního města. Vydáváme se směrem k půjčovně aut Sixt. Sice jsme cestou našli podobné nabídky půjčení, ale Michal se nechal v ČR pro jistotu u Allianz připojistit za 2 000,- Kč tak, abychom neručili za nic a to se vztahuje pouze k této smlouvě a to podotýkám ještě nevíme, jestli přijmou naší debetní kartu.

            Jako první jsme navštívili dominantu Reykjavíku, betonový chrám Hallgrímskirja, který není vymalován ani vyzdoben obrazy jako většina římsko-katolických kostelů. Jeho dominantou je výška, postaven je v severském stylu a nad vstupem se tyčí několika metrové obří varhany. Jelikož už jsme něco o zdejších cenách slyšeli, nakoupili jsme si už na letišti několik plechů piva v Duty free shopu. V ulici Langavegur, nejrušnější turistické ulici města, jsme chtěli zajít do turistické kanceláře, kvůli pár dotazům. Ta otevírá v 9 a my u ní byli asi v půl devátý, a tak jsme si otevřeli pivo a snažili se zahnat únavu po svém. V tom při bujarém rozhovoru kolem nás šel jeden Islanďan a jednu plechovku nám schoval za krosny a odešel. PROHIBICE, nikde tu neprodávají veřejně alkohol silnější než 2,5% a nesmí se tu konzumovat na veřejnosti. Dále jsme směřovali k autopůjčovně, chtěli jsme jít kolem parlamentu, ale ten nestál za řeč (i proto, že jsme si ho spletli s jinou budovou, jak jsme se později dozvěděli). Stále prší. Autopůjčovna je hned vedle OC Byko, což je něco jako u nás Hornbach. Autopůjčoven je tu mnoho, ale my si už v ČR vybrali tu nejvzdálenější. Když jsme dorazili, neměli jsme, navzdory očekávání, žádný problém. Rezervovali si pouze 300 euro na kartě a my jsme dostali zánovní Chevrolet Aveo. Nakoupili jsme si v Bónusu a vydali se na náš výlet. Ve městě je tu 50 km/h, mimo většinou 90 km/h. V autopůjčovně dostanete mapu, kam s autem smíte a kam ne.

            Kolem Reykjavíku nejsou žádné stromy a kopce lemují fialové květiny, které jsou všude. První zastávkou našeho putování je Thingvellir. Ještě před ním jsme však zastavili na západním břehu jezera Thingvalavatn, kde jsme postavili jednoho trpaslíka, nebo trolla, chcete–li. Mimo auto je zde opravdu zima a marast. Thingvellir je místem, kde se každý rok odsouvají pevninské desky o 3 mm. Je zde pěkná puklina skal s vodopádem, jezírkem a kostelíčkem. Celé je součástí NP, ty jsou specifické tím, že vjezd do nich je po silnici přes železný biokoridor, kde je nutné zpomalit.

            Dále se vydáváme přes hory po štěrkové cestě k řece Hvítá. Na kopcích, což je nejzazší místo, kam naše auto ještě může, nacházíme první termální prameny, poznáte je na první pohled i na velkou dálku, protože její bílá pára je v tomto studeném klimatu vidět i na kilometry, koupat se zde však téměř nedá. Putování po štěrku je zdlouhavé, a tak neváháme zastavit u velice teplého a zakouřeného místa, kterým jsou termální prameny v Deidaltunta, zde je pramenů mnoho a je u nich i elektrárna. Voda je však na koupání příliš horká.

            Proti proudu řeky narážíme na odpočívadlo se 7 vyhlídkami na do mléčné barvy zkalenou řeku Hvítá. Poprvé vidíme sluníčko. Je zde pár vodopádů, sopečná krajina a toalety za 100 ISK – pouze dobrovolně, ale mi mince nemáme, takže je to gratis. Kousek nad tím proti proudu řeky se nachází kemp v Husáfellu, kde se dá koupat v teplých termálních bazénech. Cena kempu je si 170,- Kč za noc. Už je zase zima a déšť, počasí se tu mění rychle. Koupe se tedy nakonec jen polovina z nás. Zajímavostí je v tomto kempu pračka se sušárnou. Usínáme v půl deváté, přeci jen únava z letiště je na nás znát.

Čtvrtek (3. den)

Ráno se probouzíme až v 11 hodin, ne však z toho důvodu, že bychom spali, ale protože byla hrozná zima a vítr. Za cca hodinu balíme. Chvilku se vracíme a vyrážíme směr Akureyri, je to odsud 300 km. U městečka Bifrost objíždíme celý areál university v domnění, že je zde nějaké „place of interest“, ale červeným místem na cedulích zde jsou značená i jiná místa. Naštěstí je zde úžasná sopečná krajina tvořená z velkých hromad černých kamenů porostlých mechem. Za univerzitou je kráter Grábtór, je to příjemná dvacetiminutová procházka. Pokračujeme cestou přes město Blonduós a rozhodujeme se, že se rozjedeme na fjord Stagi, kde se většina z nás dostane na nejsevernější místo svého života. Západní část fjordu je holá a cesta vede pozvolna do moře. Za zmínku snad stojí jen kamión, který nám kamínkem na štěrkové cestě udělal minipavoučka na předním skle. Západní část u zátoky Skagafjordur má být plná ptáků dle průvodce. Našli jsme však pouze jedno místo, kde byl útes, z něj srčel krásný vodopád a hnízdilo několik desítek racků.

            Přes městečko Saudárkrókur jsme dorazili do malého městečka Varmahlíd. Zde jsme v místním lokále, které bývají často spojeny s benzinovou pumpou, nakoupili pití za 65 Kč (2 litry obyč vody) a banány. Chtěli jsme od místní školy vyrazit na kopeček Reykjashell vysoký celých 111 m.n.m. Ale všude okolo byl proti očekávání hustý neprostupný les a nám se nepodařilo najít cestu. A tak jsme sedli do auta a vyrazili do NP Oxnadalur, což je park v údolí říčky, je zde lesík a tak jsme se trochu prošli a našli jsme neidentifikovatelnou houbu.

            Akureyry je hlavní město severu, dorazili jsme už na večer, vyfotili se se zajímavostmi místních obchůdků, podívali se na místní zajímavosti v podobě kachen a hus zakrytými vlasci (nebo aspoň nám to přišlo zajímavé téma k hovoru) – nejspíš proti útočníkům. Kousek od toho je místní dominanta – jak jinak než kostel, tentokrát Akureyrakirkja. Ještě jsme se podívali do Subway, za kolik bychom se mohli najíst, ale dali jsme přednost hostinci. V Akureyri je moře, které sem přivádí zátoka, na jejímž konci je letiště pro vnitrostátní linky uprostřed vody. Cestu do kempu za horami jsme se rozhodli si zkrátit po horší cestě, ale hezčí krajinou. Po 15 km z celkových asi 35 po štěrku je cedule „zákaz vjezdu“. Lepší je se vždy na otevřenost silnic podívat na road.is. Dojeli jsme tedy nakonec do jednoho z kempů za kopcem, ale sprcha byla za 3×100 ISK na jednoho, což jsme samozřejmě neměli, a tak jsme se rozhodli odbočit někde z hlavní silnice a ve skrytu stromů v klidu přespat.

Pátek (4. den)

            Ráno vstáváme až kolem 11 hodiny, krize. Vydáváme se k vodopádu Godafoss, ležícím na řece Skjálfandufljoti. U vodopádu jsme bohužel střetli autobus, a tak chvíli trvalo, než jsme si začali přírodu užívat naplno. Je zde poblíž také neméně krásný vodopád Geitos a spousta různě zbarvených kamínků a černý písek.

            Mývatn, krásné jezero na severu, je zde mnoho ostrůvků, ale také muško-komáři, po kterých je jezero pojmenované, je jich tu však opravdu mnoho. Takže naše jediná zastávka byla dost ovlivněna tímto nepříjemným hmyzem. Jsou zde okolo všude lávová pole, z dálky do údolí plyne hustý bílý dým sirných polí. Hned jedno nás čeká po projetí Reykjahlídu, je zde jezírko barvy nezdravé a přísný zákaz koupání, kromě vůně nelibé je zde mnoho Mývatňáků.

            Při hledání místa, kde se vykoupat nalézáme lázně jen několik stovek metrů od sirných polí. Jde o sirnou ozdravnou lázeň, která stojí 300,- Kč na osobu. Nejprve jsme se však rozhodli navštívit jeskyni Grótskája. Před námi jede autobus turistů J Takže se zprvu díváme na rift Americké a Evropské desky a po osamění se „osmělujeme“ a jdeme se koupat do 5O °C horkého jezírka v jeskyni. Člověk musí plavat a rychle ven, jinak se opravdu opaří, ale retrospektivně to byl skvělý zážitek. Oblékáme se na parkovišti, obklopeni více Mývatňáky než vzduchem a již jsme plně rezignovali na jejich přítomnost v autě. Naštěstí nekoušou. Přes kopec Námaskard nás čeká zastávka Hverir. Sirná pole, mnoho minivulkánů, které bublají, barvy tak apokalyptické a pohádkové, že si občas připadáme jako Alenka v říši divů. Nejzajímavější jsou asi „papiňáky“ (název autora), jde o hromádku kamenů, která bublá a má asi hodně přes 100 °C (ta pára) a vypařuje se z ní páry jako lokomotivy při výkonu služby.

            Stoupání k sopce Krafla je přes geotermální elektrárnu, kde bylo navrtáno okolo 20 vrtů, používá se jich však míň. Pod sopkou jest vyhloubán kráter Víti (překladem Peklo), který je za naší návštěvy pokryt z jedné strany ledovcem a na dně je světle modré (sirné) jezírko. Několik stovek metrů od toho se nachází lávové pole Leihnjúkur, jde asi o hodinu a půl dlouhý okruh přes místa vypálená lávou, sirná pole, ledovec, trávu, a sníh. Víc reklamy toto místo asi nepotřebuje. Snad jen dodám, že celé místo je asi 800 m.n.m. a je z něj vidět až na 13 km vzdálený Mývatn.

            Cestou k vodopádu Dettifoss je jedna odbočka vlevo značena jako F848. Silnice označené tímto písmenem jsou pouze pro terénní auta, avšak tato silnice je zcela nová, a tak jsme si ani po deseti kilometrech neuvědomili, že jedeme jinudy. Takže po 25 km přijedete k nejmohutnějšímu vodopádu Evropy, ale není možnost zde řeku přejet. Vodopád je krásný, je zde cítit vlhkost na kilometr daleko a dají se zde pořádat túry do parku Jókulságrjákur. Vedle je ještě vodopád Selfoss, který působí jako chudý příbuzný.

            Ze svízelné situace jsme se nakonec dostali tak, že jsme projeli po té cestě, kam jsme s půjčeným autem asi nesměli skrz národní park. Uprostřed národního parku je Verdalur, kde se dá za 1300 ISK ubytovat, sprchu zde nehledejte.

Sobota ( 5. den )

            Ráno se ihned vydáváme do kaňónu Hljódakettar, který je kousek pod námi. Jsou zde vyvrásněná krásná místa, včetně jeskyní, sopečných kopců a útvarů vypadajících všelijak. 5 km procházka je parádní probuzení po ránu i s přihlédnutím na to, že celý den svítí sluníčko.

            Další naší štací je krásný kaňón Asbyrgy, nejsevernější místo tohoto fjordu, které hodláme navštívit. V turistické kanceláři, kterých je na Islandu opravdu mnoho se dozvídáme o dvou okruzích. Kaňón je celý ve tvaru písmene „V“, přičemž v jeho nejspodnější části je jezírko, kde je mnoho turistů a asi 2 km okruh. Druhá procházka má asi 4 a půl kilometru a začíná v kempu. Avšak ani zde není koupání z nejlevnějších, cca 500 ISK za 5 minut.

            Vyrážíme po prašné cestě k druhé straně Detifossu. Opět jiný pohled na vodopád, tentokrát ze suché strany. Tříštící se voda se totiž v maličkých krupulích vrací nahoru a sprchuje vydatně lidi. Na této straně však ne a je možné jít k vodopádu blíže a i z parkingu je to blíž.

            Další cesta vede do městečka Egilstadir. Bohužel je sobota a my přijíždíme až po zavírací době Bónusu. Podařilo se nám akorát sehnat líh do vařiče a koupit zmrzku. A tak se vydáváme dál až k městečku Reydalfjordur, kde však nenalézáme, co hledáme. Není zde ani kemp se sprchou, ani otevřený bazén. A tak s touto smůlou, již lehce prokleti vyrážíme skrz 5,6 km dlouhý tunel do města Fráskdkrúdsfjordur. Zde vidíme kemp hned na začátku, ale museli bychom brodit skrz jezero. Je tam však i druhá příjezdová cesta, a tak si nejprve prohlížíme městečko, žádný obchod, bazén zavřený. Jedeme tedy do kempu. Ten je rozdělený na dvě části potokem. Na první kempují dva Britové, rozhodujeme se tedy pro druhou část. Bohužel pro nás potok zabíhá hluboko do silnice a tou dobou zrovna zapadalo slunce, které řidiči svítí přímo do očí. Najeli jsme jedním kolem asi metr a půl nad potok a auto se zhouplo. Ihned jsme zastavili. Spolujezdec s jedním člověkem vzadu ihned auto opustili a řidič s druhým člověkem vzadu si na něj stoupli a vyvažovali ho. Pomocí různých metod jsme vymýšleli, jak auto dostat pryč, ale nakonec jsme zavolali 112. Po hodině stání na autě přijeli tři hasiči, zhlédli situaci a pomocí dvou robustních aut nás během 25 minut z potoka vyprostili. Pak přijel policista, vše přátelsky probral a řekl nám, ať už to neděláme znovu. Na autě nakonec není žádná škoda, a tak vše dobře dopadlo.

Neděle (6. den)

            Vyrážíme okolo 12 hodiny. Dnes nás čeká cesta k ledovcovému jezeru Jókulsárlón. Jedeme podél moře přes malé, ale přesto krásné fjordy. První naší zastávkou je městečko Höfn (čti H:), kde se budou začátkem července konat humří trhy.  Město je rybářskou kolonií, a tak zde navštěvujeme pěknou turistickou kancelář, výstava rybářských náčiní a ptáků. Ve vedlejším hangáru se nachází trh, který není zrovna rozmanitý takto odpoledne. Trochu problémem zde na Islandu je zde hledání obchodu. Je potřeba vědět, že obchod s potravinami je i Nettó. Dokupujeme zásoby a vyrážíme dál.

            U ledovcového jezera se zastavujeme jen na okamžik, obdivujeme kry, obojživelná auta, která vozí lidi na výpravy do jezera, jeden výlet však stojí 3500 ISK. Je zde hezky vidět i ledovec, který putuje údolím, jakoby se těšil do moře. Tyto ledovce zde vyplňují každé údolí.

            Cesta do Skaftafelu, národního parku na jižním pobřeží zabírá už jen chvíli času, a tak někteří z nás jdou ještě na menší trip k ledovci. Kemp stojí cca 200 Kč na os./noc, ale sprchu v ceně nečekejte, ta ke za dalších 80 Kč,-.

Pondělí (7. den)

Ráno vstáváme už v 8, abychom stihli 20 km výlet trasou S3. Procházka je to pěkná, ale park, cose týče přírody, nedostál našich očekávání. Těsně před polovinou cesty se dost ochladilo a začalo pršet, tak jsme tedy vynechali „černý“ 2 km úsek pro profíky a šli jsme asi jen 16 km. Trasy se zde dělí na zelenou, modrou, červené a černé, dle obtížností stejně jako sjezdovky.

            Celý zbytek odpoledne pršelo. Vydali jsme se po obědě na cestu do cca 160 km Skógaru, odkud vede cesta na pětidenní pochod podél pěkného vodopádu. Je zde kemp na louce asi za 1100 ISK na hlavu a 300 ISK za sprchu. V tomto městě je i relativně levný hostel, který je však v době našeho příjezdu plný. V místě se nachází i několik hotelů, ale nejlevnější varianty s vlastním spacákem vychází na 4000 ISK. Pokud zde budete mít více času, můžete využít i možnost koupat se v moři.

Úterý (8. den)

            Ráno balíme na túru. Opouštíme náš Chevrolet Aveo, že se shledáme za pět dní. Cesta vzhůru mezi ledovce se jejího hledání zdá nekonečná. Jdeme kolem krásných vodopádů řeky Skógá. Hnédě kameny střídají černé a je to stále do kopce. Na rozcestí volíme lehčí a obecně populárnější variantu. Kousek pod vrcholem je odpočívárna, vykládaná dřevem, je zde teplo a dá se zde posedět a uvařit. Dokonce i zbrusu nové palandy. Na to však nemáme čas. Pokračujeme po ledovci dále. Výstup trvá cca 5 hodin a to zdaleka nejdeme ze všech nejpomaleji. Při průchodu mezi ledovci cesta skýtá potešení mezi střídavou chůzí po ledovci a lávových polích. Zdaleka to není plánovaných 10 – 15 km. Sestup je daleko příkřejší krásným zeleným údolím, různými jeskynními útvary. Je zde zapotřebí i několikrát využít zabudované řetězy, o čemž nás přesvědčují i kamínky odlamující se ze skály a letící několik stovek metrů. Na jednou sestupu uklouzla Evka a již z domova na zlomený a namožený loket tak ještě více poškodila. Další dvě hodiny sestupujeme k místu zvanému Básar, kde již končíme. Celý den naštěstí nepršelo a my jdeme dost opotřebení spát.

Středa (9. den)  

            Cesta do Thorsmorku je asi 2 km dlouhá, ale to bychom nebyli my, abychom trefili první most. Museli jsme třikrát brodit přes říčku a pak jsme teprve dorazili k mostku do dalšího kempu. Zde se Evka s Michalem rozhodli ze zdravotních důvodů nepokračovat. Takže pokračujeme ve dvou a naše zápisky jsou jen o nás.

            Krajina je nahoru – dolů a rychle se střídá klima. Trochu jsme překvapeni prvním brodem, je dost hluboký a už teď nás mrzí, že s sebou nemáme sandály, ale že zůstaly v autě. Cesta je rovná, ale dlouhá, nabízí se zde mnoho výhledů na ledovce, černé skály a černá lávová pole mířící do nekonečna.

    Po přechodu malého můstku a použití silného lana se vyškrábeme až na vrchol, odku je vidět „hut“ s campem Emrastrur. Zde akorát sníme poslední toastový chleba a pokračujeme dále. Bohužel nám nestačily síly dále než 2 km za kemp. Zde u potoka leží dva stany, a tak zde i my postavíme své bydlo a jdeme spát, začíná totiž pršet.

Čtvrtek (10. den)

            Celou noc lilo jako z konve a foukal prudký nárazový vítr. Stan se nám kolikrát ohnul až k pasu, a tak jsme ho pro jistotu celou noc drželi. Usnuli jsme až v sedm ráno a trochu lépe se prospali do 12.30. Stále prší, ale už je to na pohodovou chůzi. Jdeme opět měsíční krajinou až k brodu. Je zde cesta pro auta, ale nic nejede. Sundáváme botky a hurá do toho. Voda je hluboká až nad kolena. Evče odplavaly kalhoty, které si před tím prozíravě sundala, aby se nenamočily. Zachránili jsme je, ale dalo to fušku. Během našeho oblékání kolem nás projela v opačném směru 3 auta, všechna zastavila, jestli nechceme svézt zpátky J. Pak ještě skupina Japonců ve 4 v autě, kteří si nás vyfotili.

            Je to prý už jen 10 minut do kempu, kde se sušíme a pak pokračujeme do 5 km vzdáleného kempu u jezera Alfavatn. Cestou nás čekal ještě jeden brod a dvakrát jsme díky tomu, že máme dobré boty, řeku přeskákali bez zouvání, ale bylo to na knop. Kemp je v překrásné krajine u jezera, do dalšího hutu je to 5 hodin a zítra od 12.00 má být bouře.

Pátek (11. den)

            Ráno vstáváme velmi brzy, odpoledne nás má totiž zastihnout bouřka. Stoupáme velice rychle do druhého průsmyku duhových hor. Vidíme nyní cestu, kterou jsme ušli. Je to strmé stoupání, převážně po pevné půdě a celou dobu je vidět kemp u jezera, což po třech hodinách člověku na síle vyloženě nepřidá. Po dosažení horizontu se cesta neostýchá a dále stoupá přes rozbahněná sírová pole – snad to naše boty nezničí. Asi čtvrt hodiny po 11 začíná pršet. Zrychlujeme k hutu za vytrvalého deště. Setkáváme se zde s protijdoucími z Landmanalaugaru. Nikoho z nás kvůli bouřce již nepouští dále.

            Celý zbytek odpoledne trávíme v hutu se čtyřmi Čechy a moc přijemně si povídáme o cestování a dostáváme tipy na další cesty. Hut je krásně vybavený, první měkká postel na Islandu, společné vaříče, na který vaříme celý den čaje a hlavně teplo. Bohužel cen ja úměrná: 4500 ISK. Ji ž půl hodiny po našem příchodu vichřice sílí a na cestě je mlha tak hustá, že není vidět ani další kolík, kterými tu jsou trasy označené. Prší, sněží a po přechodu na WC kolem chaty, člověk vypadá jako když ho spolkla pračka a větrný tunel zároveň. Jsme rádi, že jsme uposlechli doporučení guidky.

            Sobota (12. den)

            Ráno se vzbouzíme brzy a společně s dalšími Čechy vyrážíme do Landmanalaugaru. Sběží a fouká, ale již to není bouře. Prvních 6 km jdeme jako v zimě po ledovci, na kterém je 30 cm čerstvě napadaného sněhu. Někdy není ani vidět stopy jiných lidí, takže vlastně cestu vytváříme i my. Při sestupu do údolí duhových hor, jak se také Landmanalaugar nazývá se sněžení mění ve velice nepříjemný déšť se sněhem, který za pomocí silného větru profukuje všechny turisty na kost. Poprvé máme mokro i v botech. Hory se zde barví do modra, černa, zelena, žluta i červena, zkrátka „rainbow“.

            Na konci naší cesty čeká kemp, v kterém ihned využíváme přírodního termálního jezírka, kde se teplá říčka stéká se studenou a naštěstí v tomto nečase zde nikdo není.

            V 15.30 nám jede autobus, a tak se loučíme s cestovatelem Marcelem a jeho partnerkou Luckou a vyrážíme za 4500 ISk na osobu autobusem do vesnice Leyurbakki, kde se máme sjít s druhou půlkou osazenstva. Blíž Landmannalaugar se náš Chevrolet v bouři nejspíš nedostane, protože nejspíš severní cesta byla bouří poškozena pro osobáky. Flybus, neboli Reykjavík Excursions je společnost vozící turisty po Islandu, poskytuje také službu výkladu průvodce během cesty a také nám během jízdy zastavila u výhledu na sopku Heklu. Zhruba 150 m.n.m. vysokou sopku bez kráteru, turistické trasy na ní však nevedou.

            Druhá část party mezitím navštívila městečko Selfoss a Hverágerdi, kde jsou termální prameny a možnosti krátkých procházek. Po setkání se jdeme ještě vykoupat do termálního bazénu v Selfossu, kde levný vstup a zrovna tuto sobotu mají otevřeno až do 23:00. V tomto městečku však vodopád nehledejte, protože tu není, ač slovo „foss“ v Islandštině vodopád znamená.

            Spíme v kempu se Stokkseyri, který sice není na mapě, ale za to po nás nikdo nechce peníze a jsme tu sami.

Neděle (13. den)

            Ráno se pořádně vyspíme a jdeme na procházku k moři, která má být dle průvodce nezapomenutelná, ale my při pohledu na mnoho řas a ostrůvků z čehosi raději zapomínáme a sedáme do auta a jedeme na sever.

            Vodopád Gulfoss je hezky kaskádovitý, což v sezóně oceníte nejen vy, ale i kamión japonských turistů. Poté navštěvujeme několik kilometrů vzdálený Geysir, kde je turistů ještě více, ale dá se zde udělat pěkná procházka po skále, kde jste sami s prima výhledem i na ten proud vody, co ze země jednou za 6-8 minut vytryskne.

            Cestou k jezeru Thingvalavattn chceme ještě udělat nějakou procházku, a tak ještě za vytrvalého deště zastavujeme u kráteru Keriq, kde sice přispíváme poplatkem za vstup na přírodu, ale kromě obejítí kráteru a výhledu na les, kterých je tu minimum to není nic moc.

            V kempu pod jezerem je skvělá společenská místnost a sprchy zdarma. A tak protože opět vydatně prší, hrajeme celé odpoledne karty. Nikdo kromě nás a pár karavanů k kempu není, takže nakonec spíme v té společenské místnosti, přeci jen, kdo by chtěl mít mokrý stan.

Pondělí (14. den)

            Ráno vyrážíme brzy, nejprve se ubytovat do kempu v Reykjavíku a posléze vrátit auto do půjčovny. Kemp je fajn, dost místa pro společenské aktivity, sprchy zdarma a věci, které zde nechali předchozí turisté pro další – uhlí na gril, omáčky atd. (V Praze nereálné). A to celé za 1400 ISk / os. / den. Pak jsme přejeli na druhý konec Reykjavíku vrátit káru. Škoda na předním skle je vyčíslená na 18 000 Kč. Nejprve to strhnou z karty a my si to pak musíme vyřešit s pojišťovnou sami. Eskapáda s potokem je definitivně za námi.

            Zbytek odpoledne se couráme hlavním městem. Ujasňujeme si konečně, co je parlament a vybíráme vhodnou restauraci k obědu. Po dlouhém výběru jsme si jednu zvolili, ale nestihli jsme obědy, oni totiž do 14. 00 vaří, pak zavřou až do 17.30. Naproti však za 1900 ISk dělají polévku i s hlavní jídlem, tj. asi 310 Kč. Dáváme si dvě zdravé rybky a dvakrát kuřecí s nějakou omáčkou. Nelitujeme. Ryba byla „Lin“ což znamená česky asi lín a byly k ní vhodně zvoleny kroupy a výborný dresink. Po takové době instantních jídel oceňujeme zeleninovou oblohu s dobrou zálivkou. Platíme, díško zde není nezbytností, zvláště když platíte kartou.

            Zbytek dnes různě couráme po krámech, hrajeme karty a vaříme. Půlka z nás se vydává k Perlanu, ale ta druhá tam půjde nejspíš až zítra, tak „dobrou noc“.

Úterý (15. den)

            Něco na nás leze a už jsme i línější. Dá se zde udělat 4 hodinová túra na kopec Eysack, a nebo se zde dají půjčit kola za 3200 ISk za den, ale cyklostezek tu mnoho není. My si však vybíráme chození po krámech a zoo. V té však jsou pouze domácí zvířátka, a tak jdeme spíš k Perlanu. Ráno bylo krásně, teď se však již zatahuje, ale stále je bývalá vodárna Perlan krásné vyhlídkové místo, odkud je vidět velká část Reykjavíku. Poblíž je simulátor Geysiru, který jistě ze střechy vodárny nepřehlédnete. Když byste se vydali okolo něj k moři, má zde být pěkná termální pláž. Tam však nejdeme, protože je už zase zima. Určitě se vyplatí zastávka v některém z místních pekařství, nakupuje se zde levněji a kvalitněji.

            Balíme věci a s předstihem vyrážíme na BSI terminál. Cestou si ještě opět dáme výbornou točenou zmrzlinu v ulici Laugavegur. (Pozor na pendrek místo hořké čokolády).

            Let proběhl příjemně a my se ve středu nad ránem dostáváme bez větších komplikací domů.