Francouzská Guyana – Vítejte v tropické Francii!

Věřte nebo ne, Francouzská Guyana je nedílnou součástí Evropské unie. Také tu leží známý kosmodrom v Kourou. Ale nejvíc tuto zemi „proslavila“ její trestanecká kolonie a film „Motýlek“ se Stevem McQueenem v hlavní roli.

Správní členění Francie

Francie se v současnosti dělí na 26 regionů a 100 departementů. Rozloha celé Francie (ve smyslu právním) je 643,000 km². Prakticky se pak Francie dělí na tzv. metropolitní Francii (tj. evropská Francie včetně Korsiky, rozloha 547,000 km²) a zámořskou Francii. V metropolitní Francii se nachází 22 regionů a 96 departementů. Každý metropolitní region se skládá minimálně ze dvou departementů. Zatímco názvy departementů vznikly hlavně za Velké francouzské revoluce a jejich názvy se většinou nekryjí s historickým označením území, na kterém byly vytvořeny, regiony naopak nesou většinou historické názvy (například Burgundsko, Akvitánie, Île de France, Bretaň apod.). Samostatným regionem v rámci metropolitní Francie je i ostrov Korsika.

Zámořské regiony jsou zároveň i zámořskými departementy, čili v tomto případě se region dále nedělí, protože každý obsahuje právě jeden departement. Jsou čtyři – Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik a Réunion. Všechna tato území jsou přímou součástí Francie a státoprávně není mezi obyvatelem Francouzské Guayany a obyvatelem Paříže žádný rozdíl. Teoreticky je tak Francie jedinou zemí, která leží na čtyřech kontinentech. Oficiální měnou ve všech zámořských regionech (departementech) je euro a všechna tato území jsou rovněž přímou součástí Evropské unie.

Celá Francie měla v červenci 2008 64.1 milionu obyvatel, z toho metropolitní (evropská) Francie 60.9 milionu obyvatel. Kromě zámořských regionů patří Francii i další zámořská území s různým statutem, ta však nejsou považována za přímou součást Francie (sem patří například Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, Mayotte a další území). Zatímco závislá území (s různým statutem) používají svou vlastní vlajku, zámořské departementy používají oficiálně vlajku Francie.

Francouzská Guyana

Ze státoprávního hlediska je tedy Francouzská Guayana součástí Francie, z hlediska zeměpisného se mi však zdá přece jenom lepší považovat ji za samostatnou zemi. Název „Francouzská Guyana“ není oficiální – francouzsky se toto jihoamerické území nazývá Guyane. Přívlastek „Francouzská“ se používá z toho důvodu, aby nebyla zaměňována s nezávislými státy Guyanou (dříve Britská Guyana) a Surinamem (dříve Nizozemská Guyana). Francouzi samotní ovšem tento přívlastek nepoužívají.

Francouzská Guyana sousedí se Surinamem a Brazílií (je tedy poněkud zvláštní, když si uvědomíme, že Francie a Brazílie mají společnou vnitrozemskou hranici). Rozloha Francouzské Guyany je asi 83,500 km²(údaje o rozloze se poměrně dost liší), je tedy nepatrně větší než Česká republika. V roce 2008 však měla pouhých 220,000 obyvatel, patří tedy k zemím s nejnižší hustotou osídlení na světě. Hlavním městem je Cayenne, které mělo v roce 2002 asi 60,000 obyvatel. Občané Francouzské Guyany volí své zástupce do obou komor francouzského parlamentu – Senátu i Národního shromáždění.

Z hlediska fyzicko-geografického pokrývá drtivou většinu Francouzské Guyany močálovitá pobřežní nížina. Jen na jihu sem nesměle zasahuje okrajová část Guyanské vysočiny. Zde leží i nejvyšší bod Francouzské Guyany, hora Bellevue de l’Inini (851 m n. m.). Většina země je porostlá tropickými deštnými pralesy (asi 80 % území), u pobřeží jsou porosty mangrove a místy se vyskytují savany.

Obyvatelé žijí prakticky jen na pobřeží. Po pobřeží či v jeho bezprostřední blízkosti také vede jediná pořádná silnice v celé Francouzské Guyaně. Klima je velmi horké a vlhké (průměrná roční teplota v Cayenne je 27^oC a spadne zde 3,800 mmsrážek ročně!). Období dešťů trvá od prosince do června. Nejvýznamnější řekou je řeka Maroni, která tvoří celou hranici mezi Francouzskou Guyanou a Surinamem. Francouzská Guyana se rozkládá mezi 2. a 6. stupněm severní šířky.

Území Francouzské Guyany bylo objeveno už v roce 1500. První stálou osadu, Cayenne, založili francouzští osadníci v roce 1643. Francouzi sem začali dovážet otroky na práci na zdejších plantážích, zároveň se však museli bránit Holanďanům a Britům, kteří do oblasti rovněž pronikali. Definitivní hranice mezi třemi Guyanami (Britská, Nizozemská, Francouzská) byly stanoveny až v roce 1814.

Dnes tvoří asi 50% obyvatelstva Francouzské Guyany kreolové (míšenci), asi 30 % jsou černoši, 10 % běloši a 10 % Asiaté a Indiáni. Velká většina obyvatelstva (80-90%) se hlásí k římskokatolickému vyznání. Ekonomicky je Francouzská Guyana mimořádně závislá na metropolitní Francii. Na jihoamerické poměry je Francouzská Guyana bohatou zemí, její HDP na hlavu je ale v současnosti jen poloviční oproti metropolitní Francii.

Ekonomicky se v podstatě jedná o silně dotovanou francouzskou enklávu. Pěstuje se káva, rýže, banány, cukrová třtina, maniok a další tropické plodiny. Těží se zlato a bauxit. V zemi je pouze 550 kilometrů silnic (z toho jen 350 kilometrů pokrytých asfaltem, což je prakticky jen již zmíněná pobřežní silnice). Turistů do Francouzské Guyany moc nejezdí. Místní měnou je euro. Úředním jazykem je francouzština, hodně obyvatel však hovoří kreolštinou.

Ve Francouzské Guyaně sídlí Evropské centrum kosmických letů. Využívá kosmodrom v Kourou, odkud vylétávají evropské rakety nesoucí obvykle komerční satelity. Kosmodrom má v rámci EU výhodnou polohu, protože leží blízko rovníku, kde je nejvyšší obvodová rychlost zemské rotace. Rakety tedy potřebují k dosažení oběžné dráhy kolem Země méně paliva (asi o 17%), než kdyby startovaly kupříkladu z metropolitní Francie nebo třeba z Bajkonuru (a navíc, kdo bude riskovat, že mu raketa při havárii spadne třeba na Paříž, že?)

Francouzská Guyana trestaneckou kolonií

V letech 1854-1938 byla Francouzská Guyana oficiálně trestaneckou kolonií. Rozhodl o tom sám císař Napoleon III. Francouzská Guyana měla velice nezdravé podnebí a kolonistům se sem dobrovolně moc nechtělo, poslali sem tedy vězně (stejný model ostatně zvolila Velká Británie v Austrálii). Kromě těžkých zločinců sem ovšem byli posíláni i vězni političtí, tj. zpočátku ti, kteří se znelíbili samotnému císaři.

Nic nového pod sluncem – již před Napoleonovým nařízením sem byli posíláni političtí vězni. Tak například za Velké francouzské revoluce sem putovali „kontrarevolucionáři“. Zatímco některé tyto „zločince“ čekala rovnou gilotina, ostatní vyfasovali „suchou gilotinu“, jak se tehdy galejím ve Francouzské Guyaně přezdívalo. Umíralo zde totiž 70% deportovaných.

Nechvalně prosluly zejména Ďábelské ostrovy. Ty dnes na mapě nenajdete, protože byly později francouzskými úřady přejmenovány na  Iles du Salut („Ostrovy Spásy“). „Ostrovy Spásy“ se skládají ze tří hlavních ostrovů: Ile du Diable (Ďáblův ostrov – zde zůstal ďábel v názvu kupodivu zachován), Ile Royale a Ile St Joseph.

Ďábelské ostrovy  leží asi 15 kilometrů od pevniny a útěk z nich byl téměř nemožný, zvláště když se moře kolem nich hemžilo  žraloky. Uvádí se, že věznicemi celé Francouzské Guyany (věznice byly i na pevnině) prošlo na 70 tisíc vězňů. Vězňové, kteří si odpykali trest, museli pak ještě stejně dlouhou dobu zůstat v Guyaně ve vyhnanství. Domů do Francie se nakonec vrátilo jen asi 2,000 vězňů.

Nejslavnějším zdejším vězněm (kromě Motýlka – viz dále) byl  Alfred Dreyfus, francouzský důstojník židovského původu, který byl ve známé Dreyfusově aféře v roce 1894 nespravedlivě odsouzen za domnělou špionáž ve prospěch Německa. Dreyfus byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Ďáblově ostrově (ten byl mimo jiné určen pro politické vězně a Dreyfus zde přistál v roce 1895)  a přestože se později našly jasné důkazy o jeho nevině, s ohledem na prestiž francouzské armády (odsoudil ho vojenský soud) nebyl rozsudek zrušen.

Dreyfus byl celých pět let na Ďáblově ostrově (Ile du Diable) jediným vězněm, byla pro něj dokonce zbudována speciální opevněná cela a hlídalo ho ne méně než 14 dozorců! (ti měli asi radost,  zřejmě sem nebyli přeložení za odměnu…). Dreyfus neměl žádný kontakt s okolním světem a nesměl mluvit ani se svými dozorci! Dreyfus měl nakonec relativně štěstí. Postavili se za něj někteří francouzští intelektuálové (například Émile Zola, který napsal v roce 1898 slavný otevřený dopis prezidentu Francouzské republiky pod názvem J’accuse – „Žaluji“).

Později byl Dreyfusovi trest snížen na „pouhých“ 10 let, záhy byl propuštěn poté,co dostal v roce 1899 milost. Plně rehabilitován byl ale až v roce 1906. Zní to téměř jako anekdota – 13. července 1906 byl Dreyfus plně rehabilitován a hned 21. července 1906 byl dekorován nejprestižnějším francouzským vyznamenáním – řádem Čestné legie. Tento řád mu byl udělen na stejném nádvoří, kde byl před lety oficiálně degradován. Zemřel v roce 1935 ve věku 76 let.

Pro většinu jiných trestanců však znamenalo odsouzení na galeje ve Francouzské Guyaně de facto trest smrti. Podmínky byly mimořádně kruté a většina odsouzenců brzy zahynula v důsledku těžké práce v nezdravém klimatu a na tropické choroby. Poslední konvoj vězňů směřoval do Francouzské Guyany v roce 1938. Trestanci, kteří zde už byli, však byli repatriováni (pokud samozřejmě přežili) až v letech 1946-1954.

Teprve rokem 1954 tedy přestává být Francouzská Guyana s konečnou platností trestaneckou kolonií. Mezi vězni, kteří se v roce 1954 mohli konečně vrátit domů, byl i zdejší „rekordman“ Theodor Rousell, který strávil na Ďábelských ostrovech celých 50 let, z toho 22 let v okovech…

Motýlek

Slavný film Motýlek (Papillon) natočil v roce 1973 režisér Franklin J. Schaffner. V titulní roli zazářil Steve McQueen, ve vedlejší roli jste mohli shlédnout neméně slavného Dustina Hoffmana. Hlavním hrdinou filmu je skutečná postava, Henri Charriére (žil 1906-1973). „Motýlek“ byla jeho přezdívka, kterou dostal podle svého tetování na hrudi. Charriére byl v roce 1931 odsouzen na doživotí za vraždu pasáka, sám ovšem tvrdí, že byl nevinný.

Film vzniknul na základě Charriérova románu (vyšel v roce 1969). Kniha se stala naprostým bestsellerem – jen během prvního roku se dočkala devíti vydání, byla přeložena do devíti jazyků a prodalo se jí deset milionů výtisků! Charriére díky ní velmi zbohatnul a získal za přátele mnoho známých osobností. Později se vyrojila řada dohadů, do jaké míry je příběh autentický.

Charriére tvrdil, že vše, co vyprávěl, je pravda pravdoucí. Zdá se, že některá dobrodružství Charriére alias Motýlek skutečně zažil, zatímco jiná převzal z vyprávění jiných vězňů nebo si je vymyslel a vše dovedně skloubil v jeden celek, možná byl ale pravý Motýlek někdo úplně jiný. V každém případě Charriére neutekl z Ďábelských ostrovů (jak je to v knize i filmu), nýbrž z pevniny.

Ať tak či onak, příběh je to velmi napínavý a je obžalobou otřesného francouzského vězeňského systému, který se svou krutostí nijak nezadal se sovětskými gulagy nebo nacistickými koncentračními tábory. Komu se zdá toto tvrzení přehnané, nechť si uvědomí, že není mnoho lidí, kteří věznění na Ďábelských ostrovech přežili.

Ostatně, velitel věznice to v úvodu filmu říká vězňům zcela jasně: „Od této chvíle jste majetkem správy káznice ve Francouzské Guyaně. Až si odpykáte svůj trest ve vězení, tak ti  z vás, kteří dostali osm let a víc, zůstanou v Guyaně jako dělníci a osadníci po dobu odpovídající jejich původnímu trestu. Tak se Francie zbaví lidí jako jste Vy. Francie zavrhla vás všechny, jak tu stojíte. Zapomeňte na Francii…“  Kdo by to byl řekl, že tato země bude jednou „přímou součástí Francie“?

Ze Surinamu do Francouzské Guyany

Rozloučil jsem se s hotelem „TwenTy4“ v Paramaribu poslední pořádnou snídaní a odešel jsem do centra. Měl jsem štěstí, v hromadné dodávce jsem zaplnil poslední volné místo a hned jsme vyjeli. Dodávka do Albiny, pohraničního města na surinamsko-francouzské hranici,  jela asi 2 hodiny. Utratil jsem poslední surinamské dolary a přeplavil se člunem na druhou stranu hraniční řeky Maroni, kde je město St Laurent du Maroni (dále jen St Laurent).

Policisté na francouzské straně byli zrovna na obědě, tak  jsem musel chvíli počkat. Policista (běloch, což je zde menšinový zjev) mi dal razítko, pak mě posadil do policejní dodávky a udělal se mnou krátkou projížďku městem. Poradil mi  nejlevnější ubytování, navíc mluvil anglicky. Tomu se říká „pomáhat a chránit“!

St Laurent du Maroni – zpátky v EU!

Toto město je městem hraničním. Leží na břehu široké řeky Maroni, na jejímž druhém břehu už je Surinam. Právě St Laurent byl prvním místem, které Motýlek a další vězňové po dvacetidenní plavbě v Atlantiku spatřili (a prvním místem ve Francouzské Guyaně, které jsem navštívil i já – podobnost s vězni je ovšem čistě neúmyslná  a náhodná).

Byli umístěni do věznice Camp de la Transportation. Dnes je tato věznice v podstatě muzeem a vybírá se zde patrně vstupné, alespoň podle Lonely Planet. Já jsem zde však žádného výběrčího nezastihl a tak jsem měl prohlídku zdarma, nedostal jsem se ovšem dovnitř některých baráků. Místo působí lehce tísnivým dojmem a připomnělo mi loňskou návštěvu Malé pevnosti v Terezíně. I domy jsou tak nějak podobné, jen ten nápis „Arbeit macht frei“ zde chybí.

Rovněž z okolních budov sálá provinční koloniální atmosféra let meziválečných. Domy v okolí tábora sloužily jako obydlí dozorců, dnes v nich bydlí normální civilisté. Překročením řeky Maroni jsem se ocitl opět v Evropské unii, a to ve Francii. Takže všude se mluví francouzsky a na domech vlají francouzské vlajky, i když obyvatelé jsou většinou černoši.

Platí se tu eurem a jezdí se (na rozdíl od Guyany a Surinamu) vpravo. Auta mají klasické francouzské poznávací značky. A ještě jedna věc se změnila – auta zastaví před přechodem a nechají Vás klidně přejít na druhou stranu a většinou to udělají i mimo přechod. Jako u nás doma! Už jsem zapomněl, jaké to je, protože v ostatních zemích Jižní Ameriky (alespoň v těch, které jsem zatím navštívil), Vás řidič radši přejede, než aby před přechodem byť jen zpomalil.

Ďábelské ostrovy

Narazit ve Francouzské Guyaně na něco tak nepravděpodobného, jako je železnice či dokonce tramvaj, je zcela vyloučeno. Nejezdí tu ani meziměstské autobusy. Ty jsou pouze ve městech a slouží buď jako MHD, nebo jsou to školní autobusy. Pokud se však chcete dostat z jednoho města do druhého, musíte použít hromadné taxi.

Ze St Laurent jsem tedy jel opět dodávkou (taxi collectif), a to do Kourou. Řidič mě vysadil hned vedle přístaviště, odkud jezdí lodě na Iles du Salut (Ostrovy Spásy – hezčí a známější, i když neoficiální název, je ovšem Ďábelské ostrovy). Lodě ale jedou až ráno. Po večeři ze supermarketu (fazole s párkem – Francouzskou Guyanu jsem projel na fazolové dietě) jsem si rozložil stan na místním fotbalovém hřišti, protože 50 EUR za hotel fakt nedám.

Ráno jsem se probral, sbalil jsem si svých pár švestek (tj. hlavně ten stan) a vyrazil o pár metrů dál ke stanovišti lodí. Je lepší mít rezervaci, ale na jedné lodi se místo nakonec našlo. Na ostrovy, vzdálené nějakých 15 kilometrů od pobřeží (jsou z pevniny dobře vidět) jezdí s turisty několik společností. Vesměs se jedná o plavidla typu katamaran, která jsou poměrně stabilní. I tak to ovšem mezi pevninou a ostrovy pořádně houpe. Katamarany mají v přední části sítě, natažené mezi oba lodní trupy. Na nich se můžete natáhnout. Občas to sem ale pěkně cákne.

Plavba na ostrovy trvá něco přes hodinu. Vyloďujeme se na největším ostrově zvaném Ile Royale (Královský ostrov). Turisté mohou plout i na Ile St Joseph (Ostrov svatého Josefa), zatímco Ďáblův ostrov (Ile du Diable), je pro turisty uzavřen. Přistání na něm je dost nebezpečné – všechny tři ostrůvky jsou skalnaté a ačkoliv jsou od sebe vzdáleny jen několik set metrů, těžko byste doplavali bez újmy z jednoho na druhý – buď by Vás odnesl silný proud, nebo by Vás příboj rozmlátil o skaliska.

Vězňové měli případný útěk ještě podstatně těžší, protože dříve se moře okolo hemžilo žraloky. Když vězeň zemřel, hodili jeho tělo prostě do moře, kde ho žraloci hned sežrali. Na místním hřbitově mohli spočinout jen dozorci. Dnes plavou v okolí ostrovů jen mořské želvy.

První zmínka o těchto hezkých ostrůvcích je z roku 1552. Hned zpočátku se jim začalo říkat Ďábelské (skalnaté ostrůvky představovaly velké nebezpečí pro kormidelníky zámořských lodí) – jako by tím byl předznamenán jejich další osud. Nejdřív to tak ovšem nevypadalo, naopak – v letech 1763-1764 většina francouzských osadníků, kteří se vydali kolonizovat Francouzskou Guyanu, zemřela na  malárii či žlutou zimnici, tedy nemoci přenášené komáry. Zachránili se jen kolonisté, kteří utekli na Ďábelské ostrovy – zde totiž tehdy komáři (a tedy ani smrtící choroby) nebyly. Na paměť této události pak byli ostrovy přejmenovány na „Ostrovy Spásy“.

My jsme strávili několik hodin na Ile de Royale. Lodě jedou ráno z pevniny kolem osmé a ve čtyři odpoledne jedou zase zpátky. Hezký celodenní výlet. Můžete zde ovšem i přenocovat, musíte si ovšem s sebou přinést hamaku, jídlo a především dostatečnou zásobu pitné vody, protože ta na ostrovech chybí. Na Královském ostrově je několik starých, rozpadajících se ruin, které zde zbyly z časů trestaneckých. Docela hezky doplňují zdejší krásnou tropickou přírodu. Zajímavé informace o Dreyfusovi, Motýlkovi a dalších odsouzencích si můžete přečíst ve zdejším muzeu (dříve ředitelství vězeňské správy). Najdete tu ovšem i maják, kostel či hřbitov. A také vědecká zařízení, která používá nedaleký kosmodrom v Kourou.pro sledování odpalovaných raket.

Musím říct, že na rozdíl od věznice Camp de la Transportation v St Laurent na mě Ďábelské ostrovy nepůsobily ani zdaleka ponuře či depresivně. Naopak, vypadá to tady jako v tropickém ráji! Všude spousta kokosových palem, krásné moře, skály, vlny. Zahrál jsem si na Trosečníka a pokusil jsem se rozmlátit kameny jeden kokos. Nakonec se mi to podařilo, i když ne dokonale – kokosové mléko vyteklo, ale vydlabaný kokos mi poskytnul poněkud exotický oběd. Je to ale fuška, bez mačety!

Ostrovy mají jen jednu chybu z pohledu rekreanta – nejsou tu pláže, na kterých byste se mohli bezstarostně povalovat. Našli jsme jen jedno místo, kde je vybudován vstup do vody po betonových schůdcích, jinde jsou však rozmístěny cedule, varující před lezením po kluzkých skalách. Možná je to tak dobře, jinak by tu turistů bylo asi podstatně více.

Večer, po návratu z ostrovů, se opět „ubytovávám“ na stejném místě jako včera – stavím stan na fotbalovém hřišti.

Kourou – Centre Spatial Guyanais

Město Kourou není ovšem jen východiskem výletníků na Ďábelské ostrovy. Ve světě je známé především svým kosmodromem, po ruském (či kazašském) Bajkonuru a americkém Cape Canaveral asi třetím nejznámějším na světě. Kosmodrom leží asi 6 kilometrů od města a rozkládá se na úctyhodné ploše 700 km², což je více, než rozloha Prahy.

Kosmodrom se jmenuje Centre Spatial Guyanais  (CSG) a využívají ho společně francouzské společnosti CNES (Centre National d‘Études Spatiales) a Arianespace a evropská kosmická agentura ESA. Na práci v ESA se podílejí především země EU (včetně České republiky), ale také Švýcarsko a Norsko.

Kosmodrom zde byl vybudován z několika důvodů. Za prvé kvůli již zmíněné (téměř) rovníkové poloze. Zatímco na rovníku je obvodová rychlost zemské rotace 465 metrů za sekundu, tak v Kourou (5 stupňů severní šířky) je to 463 m/s, na Floridě (Cape Canaveral, odkud nejčastěji startují americké raketoplány) jen 440 m/s a v kazašském Bajkonuru, odkud létá většina ruských (a dříve sovětských) raket, je to pouze 328 m/s.

Dalším důvodem vybudování základny právě v Kourou je nízká hustota osídlení ve Francouzské Guyaně a skutečnost, že místo je u moře. Navíc v moři nedaleko jsou Ďábelské ostrovy, které rovněž slouží pro monitorování startu raket. Oblast okolo nepostihují zemětřesení ani tropické hurikány. Zkrátka – ideální poloha.

Jako nosiče se požívají již 30 let francouzské rakety Ariane. První z nich, Ariane 1, vzlétla poprvé roku 1979, byla vysoká necelých 48 metrů a unesla 1.85 tuny užitečného nákladu, poslední varianta Ariane 5 měří 55 metrů a vynese na oběžnou dráhu až 10 tun nákladu. Celá raketa Ariane 5 při startu pak váží úctyhodných 780 tun.

Od letošního roku (2009) je však kosmodrom v Kourou používán pro další dva nosiče – Soyouz (aneb stará dobrá ruská technologie, další Sojuzy startují nadále z kazašského Bajkonuru, raketa má výšku 42.5 metru a nosnost 3 tuny, pokud startuje z Kourou, avšak jenom 1.7 tuny, pokud startuje z Bajkonuru – tak velkou roli hraje rozdíl v rychlosti zemské rotace) a Vega (mezinárodní spolupráce, v níž hlavní podíl má Itálie, výška rakety 30 metrů, nosnost nákladu 1.5 tuny).

Návštěvu CSG rozhodně nevynechejte, pokud náhodou někdy zavítáte do těchto končin. Především se zde dvakrát denně koná prohlídka pro veřejnost i s průvodcem. Je lepší se objednat předem, což jsem neudělal, ale bylo volné místo. Tato exkurze je zdarma! Po důkladné osobní prohlídce (skoro jako na letišti – musel jsem u ostrahy nechat i kapesní nožík, který mi pak zase po prohlídce vrátili), nastupujeme do autobusu a vyrážíme.

Nejdřív jsem si myslel, že je to z bezpečnostních důvodů nebo že turisté jsou příliš rozmazlení, než aby je nechali chodit pěšky. Ale areál je skutečně hodně rozsáhlý a pěšky bych to v místním vedru chodit nechtěl. Není nad klimatizované vozidlo! Prohlídka je s průvodcem, který mluvil téměř nepřetržitě a jistě sděloval návštěvníkům mnoho zajímavých informací – bohužel však ve francouzštině, což je jazyk, ve kterém dám dohromady stěží pár slov. Viděli jsme několik budov, které netvoří souvislé komplexy, ale jsou vzdáleny několik kilometrů od sebe.

Mezitím vede nějaké to potrubí a také železniční koleje, po kterých se mimo jiné dopravuje raketa na startovní rampu. Rampy jsme viděli dvě, bohužel však bez rakety. Alespoň si můžete prohlédnout maketu rakety před vstupem do areálu. Koukněte se na foto – ten malý modrý človíček dole je zobrazen v životní velikosti a slouží jako měřítko – raketa samotná je vysoká skoro jak Petřínská rozhledna. Většinu prohlídky jsme absolvovali v autobuse, asi na třech místech jsme pak i vystoupili ven.

Na závěr tříhodinové exkurze jsme ještě shlédli nějaké filmy v řídícím středisku. Po exkurzi jsem pak prolezl místní Musée de l’Espace (Muzeum vesmíru). Zde se platí vstupné. Muzeum je celkem pěkné, asi polovina informací je přeložena i do angličtiny. Muzeum není zaměřeno jen na Kourou či na Francii, a tak jsou zde i fotografie a panely věnované Sputniku, Juriji Gagarinovi či projektu Apollo.

Úprk z Francie

Francouzská Guyana mě celkem příjemně překvapila, je tu rozhodně co k vidění. Ale ty ceny! Je tu asi ještě dráže než ve Francii. Jídlo ujde, přežíval jsem na fazolové dietě (neboť fazole s párkem a další konzervy ze supermarketu byly celkem levné). Ale ubytování je velmi drahé – v St Laurent jsem spal v hamace v soukromí, v Kourou jsem pak 3 noci strávil ve stanu na fotbalovém hřišti – poslední, třetí noc (po návratu z CSG), jsem nejdřív musel počkat, než fotbalisté skončí svůj trénink, pustili si na to dokonce umělé osvětlení. Doprava je také neskutečně drahá.

V St Laurent jsem chvíli (neúspěšně) zkusil stopovat, ale nakonec jsem kapituloval a jezdil dodávkami (taxi collectif) za nekřesťanské peníze (viz praktické informace). Francouzská Guyana docela zamávala mým rozpočtem, a to jsem tu strávil jen 4 dny! Opět jsem si ale připadal jako za studentských let, kdy jsem jezdil stopem, hladověl jsem a bydlel pod stanem…

Takže z Kourou jsem potom jel dodávkou do Cayenne, kde jsem se nezdržoval, přesednul jsem na další dodávku a odjel do Saint-Georges, což je městečko na francouzsko-brazilské hranici. Hranici tvoří (jako obvykle) řeka, a to konkrétně řeka Oyapok (to je francouzsky, portugalsky Oiapoqu). Je zajímavé, že všechny hraniční přechody mezi Guyanami navzájem i Guayanami a jejich sousedy tvoří řeky. A to řeky sice krátké, ale široké! Oyapok je z nich asi nejmenší, je jen o málo širší než Vltava.

Jen mezi Brazílií a Guyanou vede zatím most (a to teprve od letoška), všude jinde musíte použít trajekt nebo převozníka. Sedl jsem tedy ve Francii do lodi a za pár minut jsem přistál v Brazílii. A dost se mi ulevilo. Ne že by v Brazílii bylo nějak extra levně, ale není to chválabohu Evropská unie. Jenom zase musíte začít dávat pozor na přechodech pro chodce – brazilští řidiči kvůli Vám nezastaví, ba ani nezpomalí…

Francouzská Guyana – shrnutí a praktické informace

(Orientační kursy v září 2009: 1 surinamský dolar (SD) = 7 Kč, 1 EUR = 26 Kč)

Doprava: hromadná dodávka Paramaribo – Albina (Surinam, hranice s Francií) – 40 SD (přibližně 280 Kč), 2 hodiny jízdy, 144 kilometrů. Přes řeku Maroni z Albiny do St Laurent stojí regulérní trajekt 4 EUR, jede však jen dvakrát denně, ráno a odpoledne. Prakticky kdykoliv však seženete místní borce s motorovou lodí, kteří Vás převezou na druhou stranu za 5 EUR (nebo 15 SD). Jelikož jezdí přímo mezi surinamským a francouzským imigračním pointem, lze tento dopravy plně doporučit (na rozdíl od podobné hranice surinamsko-guyanské – viz minulý článek).

Ve Francouzské Guyaně prakticky jediný hromadný dopravní prostředek tvoří „taxi collectif“, což je  dodávka (většinou Ford Transit), kam se vejde kromě řidiče kolem 7-10 lidí. Jezdí opět podobným stylem jako jinde – vyjedou, až když jsou plné. Nejpravděpodobnější doba odjezdu je tak kolem deváté hodiny ranní, odpoledne je to slabší. Dodávky jsou velice pohodlné a na rozdíl od Guyany či Surinamu se nemačkáte. Jejich ceny mi ale pořádně zvedly mandle:

• St Laurent – Kourou – 190 kilometrů, 2 hodiny jízdy, 25 EUR
• Kourou – Cayenne – 60 kilometrů, hodina jízdy, 10 EUR
• Cayenne – Saint-Georges – cca 160 kilometrů, 3 a čtvrt hodiny (horší silnice), 40 EUR (!!! – doufám, že víc už nikdy nikde platit nebudu…)

Vždy, když jsem platil tyto nesmyslné sumy za jízdu  dodávkou, vzpomněl jsem si na nepříčetného Johna McEnroea, který kdysi řval na dvorcích Rolland Garros v Paříži: „Nenávidím Francii!“ (milovníci Francie nechť berou tuto větu s nadsázkou)

Ubytování: St Laurent – spal jsem v „hotelu“ Amazonie Accueil (ulice Rue R.Barrat 3, kousek od trajektu) za 10 EUR ve vlastní hamace. Pokud si zde půjčíte od majitele hamaku i s moskytiérou, platíte 15 EUR. Spí se venku pod střechou, k dispozici tu je lednice a koupelna s horkou vodou. Ne že byste tedy v tom vedru, které tu panuje, potřebovali horkou vodu, ale v Jižní Americe je to rarita. V Kourou jsem pak spal na fotbalovém hřišti tři noci pod stanem. Nejlevnější hotely totiž stojí kolem 50 EUR. Naštěstí největší město (Cayenne) má asi 60,000 obyvatel, takže nějaký ten plácek se snad vždy po chvíli hledání najde.

Jídlo a pití: Ceny potravin v obchodech jsou vyšší než ve Francii, neboť se sem skoro všechno dováží. Velké rybičky v tomatě 1.30 EUR, malá plechovka fazolí s párkem 1 EUR (ano, tohle jsem tu baštil). Kupoval jsem taky plechovkové pivo. Okusil jsem „francouzské“ ležáky (vyrobeno na Martiniku či Guadeloupe, což je také oficiálně Francie, plechovka 0.5 litru, 1 EUR), ale nebyly nic moc – marná sláva, víno mají Francouzi super, ale to karibské pivo mělo nasládlou příchuť (že by do toho míchali cukrovou třtinu?). Nejlepší volbou byl Heineken, to je prostě super pivo (0.5 litru plechovka, 1.30 EUR). Klasická (a vynikající) francouzská bageta – 0.70-0.90 EU. Dva litry limonády (Fanta, Pepsi, místní značky) 2.50 EUR (!), 5 litrů vody 2.80 EUR. V restauracích a pouličních stáncích jsem se vzhledem k místním cenám nestravoval – stačí, že jsem musel živit kolektivní taxikáře!

Centre Spatial Guyanais  (CSG), Kourou: Prohlídka dvakrát denně (ve všední dny) – v 8:15 a ve 13:15. Je dobré se předem objednat, počet míst je omezen. Exkurze je zdarma. Do Muzea vesmíru (Musée de l’Espace) je vstupné pro dospělou osobu 4 EUR.

Ďábelské ostrovy: Cena lodě (katamaran) byla 39 EUR za zpáteční lístek. Zpět můžete jet buď ten samý den, nebo kdykoliv později. Jezdí více společností, ostatní jsou o pár EUR dražší. Je dobré se předem objednat, nemusí být volné místo. Všechny lodě vyjíždějí ze stejného přístaviště v Kourou.

Bankomaty: Vybíral jsem dvakrát. Nejvyšší částku, kterou mi byl bankomat ochoten jednorázově vyplatit, bylo 900 EUR. Doma mi ČSOB strhla z účtu za výběr z Visa karty 197 Kč. Euro mě vyšlo na necelých 26 Kč, což je tuším asi tolik jako doma ve směnárně.

Pohledy: stojí 0.40 EUR. Pohledy jsou pěkné a na turistických místech jsou všude k dostání.