Dunedin – Kousek Skotska na jižní polokouli, Otago Museum, Chinese Garden

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Z Curio Bay, kde jsem strávil dva dny, jsem si to namířil na východní pobřeží novozélandského Jižního ostrova. Nejdříve jsem se zastavil ve městě  Dunedin. Dunedin založili skotští vystěhovalci a nejen město, ale i okolní příroda, Skotsko dosti silně připomíná.

Stopem do Dunedinu (pátek 14. ledna   2011)

V Curio Bay jsem strávil tři noci a už bylo na čase zvednout kotvy a vyrazit zas dál, na východ a zpět na sever. Nejdřív jsem ovšem šlapal asi 6 kilometrů pěšky, než jsem dorazil za první vesnici jménem Waikawa. Zde jsem po půlhodině stopnul místního chasníka, který mě hodil dalších 5 kilometrů na důležitou křižovatku, kde mě po 5 minutách nabrali mladí sympatičtí Angličané a dovezli mě až do centra 170 kilometrů vzdáleného Dunedinu.

Zavezli mě přímo k hostelu, kde jsem se okamžitě ubytoval, takže sumasumárum, stop byl dneska zase parádní. Hostel Penny’s Backpackers (řetězec BBH) má internet (pevné připojení i wifi) pro hosty zdarma, takže odpolední program (internet + nákup jídla v supermarketu) se tak nějak naplánoval sám.

Dunedin (sobota 15. ledna – středa 19. ledna 2011)

      Původně jsem sice ještě uvažoval o cestě do hor, ale nakonec jsem se rozhodl, že pobyt na Novém Zélandu zakončím v relaxačním duchu a navštívím pouze dvě největší města východního pobřeží Jižního ostrova. První na řadě byl Dunedin. Zčásti jsem zde odpočíval v hostelu a zčásti jsem se jal prozkoumávat město. V následujících odstavcích popíšu pouze ta místa, která jsem v Dunedinu navštívil osobně.

   Dunedin je na novozélandské poměry sídlo veliké. V tomto druhém největším městě Jižního ostrova žije přes 100,000 obyvatel. Dunedin byl založen roku 1848 skotskými přistěhovalci. Byli to nábožensky vesměs presbyteriáni a název Dunedin zvolili proto, že to je starý keltský název Edinburghu, což je hlavní město kdysi keltského Skotska (Dunedinu se také zpočátku někdy říkalo Nový Edinburgh).. Nedaleko města leží poloostrov Otago, který dal název celému regionu, jehož je Dunedin hlavním střediskem.

   Hlavní náměstí v Dunedinu se jmenuje Octagon. Kdy by snad nevěděl, co toto slovo znamená, dovtípí se přímo na místě. Náměstí má totiž skutečně tvar pravidelného osmiúhelníku. Není nijak zvlášť veliké a dominuje mu novogotická budova radnice. Rovněž několik dalších ulic kolem náměstí vytváří osmiúhelník

Otago Museum

   Asi dvě hodiny jsem strávil v místním muzeu. Otago Museum je docela pěkné a hlavně, vstup do něj je zdarma. Respektive doporučuje se všem návštěvníkům, kteří nepocházejí z regionu Otago, vhodit 5 novozélandských dolarů do makety vejce ptáka moa, což je ve skutečnosti kasička na milodary. Muzeum mapuje přírodu i historii města Dunedin a provincie Otago. Většina objektů jsou pouze modely, sem tam se však vyskytne i pravý exemplář. Tak například tu mají vystavenou zkamenělou kostru plesiosaura nebo kostru velryby. Také je tu spousty koster ptáků moa. Zajímavější jsou však jejich modely v životní velikosti.

Tito velicí nelétaví ptáci připomínali pštrosy. Na Novém Zélandu jich žilo několik druhů. Ti nejvyšší z nich měřili v kohoutku 190 centimetrů, ale jejich celková výška až po temeno hlavy, čili včetně dlouhého krku, činila až tři metry a vážit mohli tito ve své době nejvyšší ptáci světa až 250 kilogramů. Moa však vyhynuli kolem roku 1500 našeho letopočtu.

Zatímco několik set let předtím se vesele proháněli po ostrovech, neboť zde neměli žádné přirozené nepřátele, po příchodu Maorů (asi kolem roku 1,100 n.l.) se z nich stala doslova štvaná zvěř. Nakonec se je podařilo Maorům zcela vyhubit ještě před příchodem prvních Evropanů.

Obličejová sekce muzea

Zlatým hřebem muzejní prohlídky je ovšem jednoznačně návštěva „obličejové sekce“. Zde si vyzvednete kartičku s čárovým kódem a necháte se vyfotit webovou kamerou. Počítač si vaši podobu uloží do paměti. Na dalších stanovištích se pak kartičkou identifikujete a na počítači může se svou vizáží dělat psí kusy. Nejpůsobivější pro mě byla demonstrace stáří. Na obrazovce můžete zhlédnout, jak pravděpodobně budete vypadat v 72 letech a řeknu vám, aniž bych se chtěl nějak holedbat svým současným zjevem, že jsem ještě docela krasavec ve srovnání s tou mumii, co na mě civěla z obrazovky.

Můžete se podívat i na to, jak se váš zjev změní, pokud budete ještě navíc celý život kouřit nebo pokud pořádně ztloustnete (ještě o dost horší varianta, tloustnout se nebude!). Jinde se zase můžete kochat tím, jak by váš obličej vypadal, kdyby byl přesně souměrný (neboť levá půlka a pravá půlka obličeje, jak známo, není úplně stejná).

Také nic moc pohled. Všechny tyto hrůzné podobenky potom uložíte do paměti počítače a on vám je pak pošle mailem. Celá expozice je samozřejmě doplněno řadou informací vědeckého charakteru, takže vám vysvětlí, jak se tvoří vrásky, jaké parametry měly obličeje nejkrásnějších mužů a žen apod.

Velmi mě to pobavilo a vyděsilo zároveň. Dále můžete v muzeu ještě vidět třeba modely a obrazy polynéských lodí, zbraně a nástroje z různých polynéských ostrovů nebo několik artefaktů, týkající se sira Edmunda Hillaryho. Je tu například originál jeho posledního cestovního pasu. Konce jeho platnosti se ovšem už veleslavný Novozélanďan nedožil – zemřel v roce 2008 ve věku 89 let. V současné době jeho portrét zdobí pětidolarovou bankovku.

Ulička Baldwin Street

   Z muzea jsem šel kus mimo centrum, abych si prohlédnul uličku Baldwin Street.  Ta je údajně nejstrmější ulicí světa a je zapsána i v Guinessově knize rekordů. Mají to přesně změřeno. Informační tabule vás poučí, že na úseku, dlouhém přesně 161.2 metru, překoná silnice výškový rozdíl 47.22 metru, což dává poměr stoupání 1 : 3.41.

V nejstrmějším úseku je dokonce tento poměr jen 1 : 2.86. Ulice byla pojmenována po Williamu Baldwinovi, který seděl v radě provincie Otago a měl plánování zdejších ulic v druhé polovině 19. století na svědomí. Ulice tedy docela strmá je a zvláště pro otylé Novozélanďany, kteří celý život jezdí autem a každým krokem navíc vyloženě šetří, je výstup nahoru obrovským sportovním výkonem.

Někteří turisté po zdolání tohoto kopečku vypadali, jako by právě vylezli na Mount Everest. Ve skutečnosti se ale dá celá ta ulice vyběhnout. Myslím, že bych to zvládnul taky, ale nechtěl jsem se zpotit. Místní běžci si ovšem vybíháním této ulice zpestřují svůj každodenní trénink. Troufnu si tvrdit, že tato ulice určitě není nejstrmější na světě, tomu prostě nevěřím. Podle mě tu zase zapracoval geniální novozélandský marketing – všude se rozvěsí cedule s nápisy „The Steepest Street In The World“ a příliv turistů je zaručen. Ale jděte se sem podívat a uvidíte sami.

Chinese Garden a Otago Settlers Museum

   Chinese Garden. Nachází se v centru, kousek od náměstí Octagon. Uvnitř jsem nebyl, jelikož se zde platí vstupné 9 NZD. Asi to bude vevnitř malé, ale pěkné. Před vstupem do zahrady je pak krásná čínská brána. Hned vedle Číňanů se nachází muzeum Otago Settlers Museum, které, jak název napovídá, si klade za cíl mapovat osudy prvních osadníků. Vstup sem je zdarma, expozice je však v současné době opravdu miniaturní, neboť hlavní prostory prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

K vidění je pár naučných tabulí a docela pěkná trpasličí vesnička, kterou ocení hlavně děti. Malí dřevění skřítci jsou napojeni na různá hejblata a převody. Mají tu hasiče, řezníka, prodavače, děti na houpačce a další obyvatele. Trochu to připomíná staročeské střelnice. Hned vedle je něco jako dětský koutek. Tohle je věc, která se mi na novozélandských muzeích líbí – nejen že se tu poučíte, ale najdete zde i vyloženě zábavné expozice, takže nudit se tu nemůže prakticky nikdo, ani malé děti.

Vlakové nádraží – nejkrásnější budova

   Nejkrásnější budovou nejen v Dunedinu, ale možná na celém Novém Zélandu, je vlakové nádraží. Budova spíše připomíná zámek než užitkovou stavbu. A nádherná je i uvnitř. Architekti si vyhráli i s takovými detaily, jako jsou nádražní pokladny nebo prosklená okna, která připomínají okna v kostelech, avšak v barevném skle nejsou zobrazeny motivy světců, nýbrž mašinek. V prvním patře budovy je pak prodejní výstava obrazů i expozice o dějinách sportu (sem jsem ovšem nepáchnul – vstup 5 NZD). Nádraží však není pouze muzeem, nýbrž především budovou, sloužící stále svému původnímu účelu.

Jezdí odsud denně turistické vlaky po Taieri Gorge Railway, což je v podstatě historická železnice, vedoucí z Dunedinu do Cromwellu. S její konstrukcí se začalo  v roce 1879. Na trase se nachází 7 tunelů a 15 mostů, přičemž jeden z nich, Wingatui Viaduct, je 197 metrů dlouhý a 47 metrů vysoký. Fotografie z trasy, které jsem viděl v expozici na nádraží, vypadají hodně dobře, cenu vlaku jsem však nikde neviděl. Délka této železniční trasy je 58 kilometrů, jízda tam a zpět (jedná se o vyhlídkový turistický vlak) trvá 4 hodiny.

Univerzita of Otago – další hezká budova

   Další nádhernou stavbou, na kterou jsem natrefil víceméně náhodou, je starobylá budova místní univerzity, která byla založena již v roce 1869 a je nejstarší univerzitou na Novém Zélandu. University of Otago, jak se tato vysoká škola oficiálně jmenuje, tvoří jeden velký komplex budov nedaleko centra. Jsou mezi nimi i moderní stavby, avšak mnoho domů je postaveno v tradičním viktoriánském stylu. Nejkrásnější je hlavní budova s věží, která svým stylem silně připomíná výše uvedenou nádražní budovu, až jsem byl v první chvíli na pochybách, jestli jsem nezabloudil zpět na nádraží, které ostatně není od univerzity daleko. Moc studentů jsem tu ovšem nepotkal, neboť jsou právě hlavní letní prázdniny.

Botanická zahrada

   Botanická zahrada je také docela pěkná. Jedná se o pěkný park, kde je vysázeno mnoho stromů, pocházejících ze Středomoří, Severní Ameriky či Austrálie. Nechybí ani záhony plné růží, skleníky či voliéry s papoušky a dalšími opeřenci. Vstupné do botanické zahrady je zdarma. Zdarma je dokonce i krmení pro kachny, které si můžete vyzvednout v informačním středisku a pak krmit zástupy kachen u místního rybníčku. Krmivo je speciální, neboť pokud krmíte kachny obyčejným chlebem, přitahuje to i racky, což je prý nežádoucí. Racci zkrátka z nějakého záhadného důvodu nemají na bezplatnou stravu z informačního centra nárok.

Poloostrov Otago

Původně jsem o návštěvě tohoto poloostrova neuvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl využít výhodné nabídky našeho hostelu. Pokud zde totiž strávíte více než tři dny, můžete si půjčit horské kolo na půl dne zdarma. Jednoho odpoledne jsem se tedy dočasně změnil z autostopaře na cyklistu. Chtěl jsem napsat jednoho krásného odpoledne, ale to by byla lež jako věž. Dunedin založili Skotové a bohužel i počasí v den mého výletu bylo typicky skotské – pršelo a nad „jezerem Loch Ness“ se válela mlha. No dobře, to jezero jsem si vymyslel, ale místní dlouhatánská zátoka Otago Harbour skutečně připomíná toto jezero.

Nebo také norské fjordy, ale kolem fjordů jsou vysoké hory a tady jsou jen kopce, jako ve Skotsku. Na kopcích se pasou (jak jinak) ovce, sem tam je tu i lesík. Nejdříve jsem jel po západním pobřeží poloostrova Otago, který právě kryje hluboce zařízlou zátoku Otago Harbour. Ta poskytuje vynikající přirozené kotviště a její poloha byla tudíž jedním z hlavních „lokalizačních faktorů“ (jak by řekli učení páni geografové) při založení města Dunedinu. Podle mě ale musela hrát roli i psychologie. Skotové se prostě usadili v krajině, která jako by té skotské z oka vypadla. Pak jsem vyjel (no, spíš vyšel) 3 kilometry do kopce, až jsem dorazil ke vstupu do zámku Lanarch Castle.

Lanarch Castle

To je místní rarita, neboť se údajně jedná o jediný zámek na jižní polokouli. V roce 1871 si ho nechal postavit místní bohatý politik a obchodník William Larnach. Larnach ovšem neměl v životě příliš štěstí, přišel na mizinu a nakonec spáchal v roce 1898 sebevraždu, a to přímo v budově parlamentu. Zámek je dnes v soukromém držení rodiny Bakerových. Vybírá se tu docela vysoké vstupné (27 NZD), takže na prohlídku jsem rezignoval. Bohužel se mi podařilo budovu zámku zahlédnout jen z dálky, a to ještě jenom její část, jelikož zámek je pro neplatiče důmyslně skryt za stromy v parku.

Cesta zpět do Dunedinu a hodnocení

Zpět jsem pak jel po krásné silnici jménem Highcliff Road, která vede přibližně po hřebeni poloostrova a zvolna klesá zpět do Dunedinu. Celá trasa z centra na zámek a zpět je dlouhá asi 30 kilometrů. Jelikož jsem zlenivěl a naposledy jsem jel na kole někde v La Pazu (a to ještě převážně z kopce – viz článek o Silnici smrti), a navíc pršelo, bohatě mi to stačilo. Ani žádné fotky jsem cestou neudělal, to prostě v té mlze nemělo smysl. Jinak, za krásného počasí, to musí být úžasná trasa s nádhernými výhledy a je to skvělý tip na cyklistický výlet. Pokud by vám pouhých 30 kilometrů nestačilo, můžete si zajet až na samý konec poloostrova Otago, kde lze spatřit tučňáky a lachtany. Ty už jsem ovšem viděl v Curio Bay, takže bych tam nejel ani za malebného slunečného dne.

   Vedle všech těchto pamětihodností a zajímavostí najdete v Dunedinu bezpočet starých domů a kostelů. Starých znamená, že jsou často z druhé poloviny 19. století, čili pamatují královnu Viktorii. Hodně je tu k vidění novogotika. Tak například v jedné z nejhonosnějších budov, která vypadá jako menší napodobenina středověkého hradu, vždy sídlila a sídlí i dnes chlapecká střední škola (high school).. Občas je ovšem účel původních budov poněkud pozměněn. V jednom bývalém kostele je teď kupodivu kino a hospoda…

   Dunedin je celkově pěkné město. Dýchá z něj kouzlo staré Anglie (pardon, Skotska) a ačkoliv město má přes 100,000 obyvatel, působí docela poklidným dojmem. Starobylé budovy netvoří nějaký sevřený komplex, spíše jsou rozeseté v centru města mezi modernější zástavbou. Zajímavé jsou také kovové požární žebříky, které zvenku zdobí mnoho domů. Hodně to připomíná některé budovy v americkém New Yorku.

   V Dunedinu jsem si také koupil nový foťák, neboť rozbitý autofokus u toho starého mě už fakt vytáčel. Možná se tedy v blízké době dočkáte nejen fotek s krajinkami, které šly dobře fotit i s předešlým foťákem (ostření na nekonečno nepůsobilo žádné potíže), ale i nějakých lidiček, kytiček, broučínků a podobné havěti.

Dunedin – praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč

   Ubytování: Penny‘s Backpackers (řetězec BBH): 26 NZD za noc v dormitory pro 6-8 osob (dvě postele jsou“dvojáky, jednu z nich jsem drze obsadil). Velmi sympatický podnik kousek od centra, k dispozici pevný internet i výborné wifi připojení zdarma, což je na Novém Zélandu velká výjimka! Dále je v kvalitně vybavené kuchyňce zdarma k dispozici káva, čaj a cukr. Pokud strávíte v hostelu více než tři dny, můžete si půjčit kolo na půl dne zdarma.A to se vyplatí! Asi nejlepší moje ubytování na Novém Zélandu.

   Vstupy: Otago Museum – dobrovolné vstupné 5 NZD. Otago Settlers Museum – vstup zdarma. Chinese Garden – vstup 9 NZD (nebyl jsem tam,ale asi to bude pěkné). Lanarch Castle – vstup 27 NZD (nenavštívil jsem). Vstupné do dalších objektů, které jsem navštívil, je zdarma.

   Jídlo: Ceny potravin jsou obdobné jako jinde na Novém Zélandě (viz minulé články). Jeden rada pro socky, jak ušetřit: některé obchody a restaurace zlevňují po 17. hodině jídlo o 50%, aby se včas prodalo a nemuselo se vyhodit. Viděl jsem v McCafé (zákusky), sám jsem pak této slevy využil v supermarketu Countdown, kde prodávají pečená kuřata a další dobroty. Ideální je do obchodu vyrazit tak v 17:15, kdy zásoby ještě nejsou vyprodány. Kupoval jsem si výborná grilovaná kuřecí stehýnka, 3 menší kusy (zabalené ve fólii, ještě teplé) stály po slevě 1.66 – 2.60 NZD (podle váhy).

   Různé: Mezi radnicí a knihovnou, pár metrů od hlavního náměstí Octagon, je úschovna zavazadel za nádhernou cenu 1 NZD za kus. Otevřeno denně do 20:00 (v neděli jen do 17:00), je tu navíc i WC zdarma. Na Novém Zélandu je ovšem veřejných WC spousty, zdarma jsou vždy a  navíc jsou perfektně čistá. Sem bych poslal pražské radní na exkurzi…

Fotoalbum Dunedin