Texas a Výlet do Mexika – Divoký západ 18

Z Denveru jsem se autobusy Greyhound přemístil do Texasu, 2. největšího státu USA. Navštívil jsem tři texaská města, Amarillo, Dallas a El Paso, a rovněž jsem si udělal půldenní výlet do Mexika.

Stát číslo 10 – Texas

Texas byl až do roku 1959, kdy byly do Unie přijaty nové státy Aljaška a Havajské ostrovy, největším státem USA. Je větší než kterýkoli evropský stát kromě Ruska; jeho rozloha je přibližně 696000 km² (údaje se poněkud liší ve všech pramenech, na které jsem narazil!). V Texasu najdeme rozsáhlé pobřežní nížiny, prérijní oblasti i poměrně vysoké hory na západě státu. Nejvyšší horou Texasu je Guadalupe Peak (2667 m.n.m.). Počtem obyvatel (26 milionů v roce 2012) je Texas ze států USA rovněž na druhém místě (lidnatější je pouze California). Texas sousedí na jihozápadě s Mexikem (celou dlouhou hranici mezi Texasem a Mexikem tvoří řeka Rio Grande) a se čtyřmi státy Unie – Novým Mexikem na západě, Oklahomou na severu a s Arkansasem a Louisianou na východě. Jihovýchod Texasu pak omývá Mexický záliv.

Obyvatelstvo Texasu

Obyvatelstvo Texasu je velmi různorodé. Běloši tvoří přibližně 45 % populace. Asi 38% populace jsou Hispánci (mesticové), 12% černoši (Afroameričané), 4 % Asiaté a necelé 1% Indiáni (čísla z roku 2010). V poslední době ovšem stále vzrůstá podíl hispánského obyvatelstva. Hlavním městem Texasu je Austin, který má asi 700000 obyvatel. Texas je jediným státem USA, který má 3 města větší než 1 milion obyvatel – Houston, Dallas a San Antonio. Další velká města jsou Austin (hlavní město), El Paso a Fort Worth. Největším texaským městem, měřeno úředními hranicemi města, je Houston, který má 2.1 milionu obyvatel (6.4 milionu metropolitní oblast). Dallas má v úředních hranicích jen 1.2 milionu obyvatel, avšak celá metropolitní oblast Dallas-Fort Worth čítá 7.1 milionu obyvatel, tedy víc než Houston. San Antonio má 1.4 milionu obyvatel (metropolitní oblast 2.2 milionu). Všechna čísla jsou z let 2011-2012. Houston je známý především jako středisko kosmických letů – kdo by neznal věty typu: „Houstone, jak mě slyšíte?“ nebo „Houstone, máme tady problém!“ Houston je také druhým největším přístavem USA (první je přístav South Louisiana). Dallas – Fort Worth je zase čtvrtým největším letištěm USA (po Atlantě, Chicagu a Los Angeles) a osmým největším na světě (údaj z roku 2012).

Historie Texasu

Texas má za sebou velice pohnutou historii. Původně byl Texas součástí španělského a později nezávislého Mexika, což je konec konců dodnes patrné z mnoha zdejších zeměpisných názvů. Mexiko vyhlásilo nezávislost v roce 1821, bylo však velmi nestabilním státem a samo zvalo na území Texasu americké osadníky. Ti ale mexické vládě brzy přerostli přes hlavu. V roce 1835 žilo v Texasu už 30000 Američanů – desetkrát víc než Mexičanů! V roce 1836 pak vyhlásil Texas nezávislost na Mexiku. Mexiko poslalo proti vzbouřeneckému Texasu armádu. USA zatím nezasáhly, na straně Texasu však bojovalo mnoho amerických dobrovolníků. Zpočátku zaznamenali Mexičané vítězství. Podařilo se jim obsadit pevnost Alamo (nedaleko San Antonia), kterou bránila 188 Texasanů a amerických dobrovolníků. Mexičané pevnost dobyli a pobili všechny její obránce (zahynul zde například Jim Bowie, vynálezce slavného Bowieho nože), sami však zaznamenali mnohem větší ztráty, padlo totiž 1544 Mexičanů.

V mnoha pozdějších válkách si Američané dodávali odvahy bojovým pokřikem „Vzpomeňte na Alamo!“. Poprvé byl tento pokřik použit hned v následující bitvě, kdy Američané rozprášili mexické jednotky a zajali dokonce samotného mexického diktátora Santa Annu. Ten nakonec uznal nezávislost Texasu. Texaským prezidentem se stal vůdce Texasanů Sam Houston. Texas ihned usiloval o vstup do Unie, USA ale zpočátku kupodivu otálely. Nakonec byl Texas přijat v roce 1845 a stal se 28. státem USA. Hned poté vypukla americko-mexická válka v letech 1846-1848. Vyprovokovali ji samozřejmě Američané a splnila svůj účel – USA zvítězily a Mexiko nakonec přišlo (včetně už předtím ztraceného Texasu) o polovinu svého území. Hranice Texasu v rámci Unie se definitivně ustálily až v roce 1850. Texas přišel o velkou část svého území ve prospěch pozdějších států New Mexico, Colorado, Kansas, Oklahoma a Wyoming, federální vláda pak za něj zaplatila jeho dluhy ve výši 10 milionů dolarů. Když v roce 1861 vypukla občanská válka v USA, Texas vystoupil spolu s dalšími 10 státy z Unie a stal se součástí Konfederace.

Nejznámější událostí z dějin 20. století, která se udála v Texasu, je bezpochyby atentát na prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho. JFK byl zastřelen za dosud nevyjasněných okolností 22.11.1963 v texaském Dallasu. Za pachatele byl označen Lee Harvey Oswald, který však byl pouhé 2 dny po svém zatčení zastřelen „v přímém přenosu“ před zraky milionů televizních diváků během převozu do věznice.

Texas byl v minulosti především dobytkářským státem. V roce 1901 však byla v Texasu objevena ropa a nastala obrovská hospodářská konjunktura. Začínala se rozvíjet petrochemie (mj. zde vznikly firmy Conoco-Phillips a Exxon-Mobil) a na ní navazující odvětví (výroba pneumatik a letadel – vyrábí se zde například stíhačky F-16). Později se začaly rozvíjet i moderní obory (špičkové technologie, počítače – například firmy Texas Instruments a Dell). Přesto je Texas dodnes v rámci USA první v chovu skotu a v produkci bavlny. Texas patří mezi nejbohatší státy USA a je (po nejlidnatější Kalifornii) druhou největší ekonomikou USA. Má vynikající podmínky pro podnikatele, mimo jiné jedny z nejnižších daní v rámci Unie.

Z Texasu pocházelo několik amerických prezidentů – George Bush starší i mladší a jejich předchůdci Dwight Eisenhower (všichni tři republikáni) a Lyndon Johnson (demokrat). Dalšími známými Texasany byli a jsou například cyklista Lance Armstrong (sedminásobný vítěz Tour de France, kterému ovšem byly nedávno kvůli dopingu všechny tituly odebrány), Stephen Austin („otec Texasu“ – pocházel z Missouri a byl prvním a nejslavnějším propagátorem osídlení Texasu), Michael Dell (zakladatel počítačové firmy Dell Computers),  boxer George Foreman, herci Woody Harrelson, Tommy Lee Jones, Patrick Swayze a Dennis Quaid, herec a zpěvák Kris Kristoferson, zpěvačka Tina Turner, herečky Eva Longoria a Renee Zellweger či velitel tichomořské flotily za druhé světové války admirál Chester Nimitz.

Město Amarillo (původně Oneida)

Město Amarillo leží v severním Texasu, na okraji oblasti zvané Llano Estacado (česky „Terasovitá rovina“), která se rozkládá v severozápadním Texasu a v přilehlé části Nového Mexika. Ačkoliv z knihy Duch Llana Estacada od Karla Maye člověk získá dojem, že Llano Estacado je vyprahlou pouští, není tomu tak. Ročně spadne v Amarillu v průměru 517 mm srážek, čili asi tolik, jako v Praze. Absolutní teplotní rekordy, naměřené v Amarillu: -27°C a +44°C. Nadmořská výška Amarilla je kolem 1100 m.n.m. Většinu Llana Estacada pokrývala dříve suchá prérie, která byla farmáři přeměněna na pastviny pro dobytek a pole, na nichž se pěstuje především bavlna. V poslední době se zde také staví velké množství větrných elektráren. V roce 2010 žilo v Amarillu 191000 obyvatel (metropolitní oblast pak čítala ve stejném roce 250000 obyvatel).

Amarillo se původně jmenovalo Oneida. Později bylo město přejmenováno na Amarillo (španělsky „žlutý“), pravděpodobně podle barvy květů zdejších prérijních bylin. Proto se Amarillu také někdy přezdívá „Žlutá růže z Texasu“. Od počátku to bylo především centrum obilnářství a obchodu s dobytkem, jehož rozvoji napomohla železnice, která spojila města Fort Worth a Denver, a byla zprovozněna v roce 1881. Později tudy vedla i slavná silnice Road 66, která už dnes v původní podobě neexistuje, neboť byla nahrazena v roce 1968 dálnicí Interstate 40.

Tato dálnice je v současnosti třetí nejdelší silnicí Spojených států. Je dlouhá 4112 kilometrů a spojuje město Benson v Severní Karolíně s Barstowem v Kalifornii. Dnes je Amarillo známé především masným průmyslem, těžbou hélia a montáží jaderných zbraní. V jeho blízkosti leží dvě známé turistické atrakce – Cadillac Ranch, kde lze spatřit mnoho pomalovaných nepojízdných cadillaců, zapíchnutých do země, a Big Texan Steak Ranch, kde se můžeš pro změnu přecpat obrovským dvoukilovým hovězím steakem úplně zadarmo.

Dallas

Dallas je třetím největším městem Texasu, žije tu 1.2 milionu obyvatel (v úředních hranicích). Ovšem celá metropolitní oblast Dallas-Fort Worth-Arlington čítá 7.1 milionu obyvatel, což řadí Dallas na první místo v Texasu a na 8. místo v USA. Město leží ve vnitrozemí, v nadmořské výšce 131 m.n.m. Absolutní teplotní rekordy, naměřené v Dallasu: -22°C a +45°C.

Ročně tu v průměru spadne 954 mm, podnebí je tu tedy o poznání vlhčí než v Amarillu. Největší přírodní hrozbou pro Dallas jsou tornáda, která řádí ve vnitrozemí Texasu poměrně často. Většinou pustoší téměř neobydlená vnitrozemí, avšak občas udeří i ve větších městech. Přímo v Dallasu zaznamenali smrtící tornáda v letech 1894 (1 mrtvý) a 1957. Tornádo z 2. dubna 1957 zabilo přímo v Dallasu 10 lidí.

Dallas byl založen v roce 1839. Tehdy se toto město nacházelo uvnitř nezávislého státu Texas, který se roku 1836 odtrhnul od Mexika. V roce 1845 pak USA Texas anektovaly, od té doby leží tedy Dallas na území USA.

22. listopadu 1963 byl v Dallasu spáchán atentát na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států.  V odkrytém voze tehdy jel JFK se svou manželkou Jacqueline a texaský guvernér John Connaly s manželkou Nellie. Connally byl při atentátu vážně zraněn, ale přežil, JFK to štěstí neměl.  Údajným vrahem byl Lee Harvey Oswald, který podle závěrů vyšetřovací komise jednal na vlastní pěst. Tomu ovšem dodnes věří málokdo, zejména proto, že Oswald byl zavražděn o dva dny později v přímém přenosu, před zraky televizních kamer, Jacobem Rubinsteinem, zvaným Jack Ruby. Oswald zemřel, ironií osudu, ve stejné nemocnici jako JFK o pouhé dva dny dříve.

Ani Kennedy, ani Oswald totiž nebyli mrtví hned na místě: Kennedy zemřel 30 minut a Oswald 47 minut po střelbě. Jack Ruby byl za vraždu Oswalda v roce 1964 odsouzen k trestu smrti. Proti rozsudku se odvolal, ale než mohlo být o jeho odvolání rozhodnuto, zemřel v roce 1967 ve vězení na rakovinu plic. Kdo ovšem skutečně stál za vraždou JFK, se asi nikdy nedozvíme, a tak se tento patrně nejslavnější atentát v historii lidstva bude jistě ještě hezkých pár desítek let omílat ve filmech, televizi, knihách apod., neboť je velmi vděčným tématem pro příznivce různých konspirativních teorií.

Dallas je město bohaté, o čemž mimo jiné svědčí jeho mrakodrapové centrum. Největším zaměstnavatelem v Dallasu je světoznámá firma Texas Instruments. Tato firma se kdysi proslavila výrobou rozhlasových přijímačů a kalkulaček. V současné době vyrábí čipy a různá digitální zařízení a počítačové komponenty. Letiště Dallas-Fort Worth je 4. největším letištěm USA a 8. největším letištěm na světě – v roce 2012 tu odbavili necelých 59 milionů pasažérů.

V Dallasu také sídlí mnoho vynikajících sportovních klubů. Asi nejslavnějším z nich jsou Dallas Cowboys, tým amerického fotbalu, který celkem 5x vyhrál Super Bowl. U nás je ovšem známější hokejový klub Dallas Stars. Ten vyhrál v roce 1999 Stanley Cup. Na tehdejším vítězství se podílel i český brankář Roman Turek, který dělal v Dallasu dvojku Edu Belfourovi.

Dallas ovšem není jenom město v Texasu, nýbrž také název jednoho z nejpopulárnějších amerických seriálů. V letech 1978-1991 bylo odvysíláno celkem 365 dílů tohoto seriálu.

El Paso

Město El Paso leží v nejzápadnějším výběžku Texasu, na hranici s Mexikem a americkým státem New Mexico, na řece Rio Grande. V roce 2011 tu žilo 666000 obyvatel (821000 v metropolitní oblasti na území USA). Se sousedním  mexickým městem Ciudad Juárez pak tvoří El Paso mezinárodní metropolitní území, které má nejméně 2.3 milionu obyvatel. Juárez je ovšem o dost větší, takže El Paso je dnes de facto předměstím Juárezu. El Paso leží v nadmořské výšce 1140 m.n.m. Kvůli své extrémně západní poloze (v rámci Texasu) používá El Paso jiný čas než zbytek Texasu, je tu tedy o hodinu méně než třeba v Dallasu. El Paso leží na okraji pouště Chihuahua. Poušť Chihuahua (Chihuahuan Desert, Desierto de Chihuahua) se rozkládá v severním Mexiku a na jihu USA a zabírá plochu 363000 km² (zhruba rozloha Německa).

Je druhou největší pouští Severní Ameriky. Průměrné roční srážky v El Pasu jsou ovšem 218 mm, takže se spíše jedná o polopoušť (za pouště se obvykle označují území se srážkami pod 200 mm ročně). Většina těchto srážek spadne od července do září, kdy sem pronikne vlhký vzduch od Mexického zálivu a nastává něco jako monzun.

Ten někdy tak zesílí, že může způsobit i lokální záplavy, jako se to stalo třeba roku 2006, kdy povodně způsobily ve městě škody za 100 milionů dolarů. Občas tu ale udeří i kruté mrazy. Absolutní teplotní rekordy pro El Paso jsou -22°C a +46°C. V okolní polopoušti se tedy můžete při velké smůle i utopit při záplavách nebo naopak zmrznout.

První Evropanem, který se kdy objevil v oblasti dnešního El Pasa, byl patrně Španěl Don Juan de Oñate. Ten zkoumal zdejší oblast kolem řeky Rio Grande v roce 1598. Není ovšem vyloučeno, že první Španělé sem pronikli již ve 30. letech 16. století. V roce 1659 založili Španělé na jižním břehu Rio Grande město El Paso del Norte (dnes město Ciudad Juárez na mexické straně hranice).

Španělé sice poté podnikali ojedinělé pokusy osídlit i severní břehy řeky Rio Grande, avšak časté nájezdy Indiánů (hlavně Apačů a Komančů) jim v této snaze poměrně účinně bránily. V roce 1836 Texas vyhlásil nezávislost na Mexiku. To se však tehdy netýkalo El Pasa, které nebylo součástí Texasu.

Součástí USA se El Paso stalo až po americko-mexické válce v roce 1848. Součástí Texasu se El Paso stalo definitivně až v roce 1850. Během první světové války dosáhl počet obyvatel El Pasa 100000 obyvatel. V současnosti je El Paso rychle rostoucím městem a těží především z ekonomických vztahů se sousedním Mexikem.

Dnes žije v El Pasu asi 80% Hispánců (drtivá většina z nich je mexického původu) a pouhých 15% bělochů nehispánského původu. 3% obyvatel tvoří černoši, 1% Indiáni a 1% Asiaté. Hispánců ovšem neustále přibývá. Převažovali vždy, ale například v roce 1916 bylo Hispánců 53% a nehispánských bělochů 44%. Ačkoliv úředním jazykem v El Pasu je samozřejmě angličtina, drtivá většina zdejších obyvatel používá jako svůj mateřský jazyk španělštinu.

Ciudad Juárez (Chihuahua, Mexiko)

Ciudad Juárez (dále jen Juárez) je jediným městem v Mexiku, které jsem v Americe navštívil. Leží na hranici s USA, kde ho od texaského města El Paso odděluje řeka Rio Grande. Juárez leží ve státě Chihuahua. Tento stát je ze všech 31 mexických států největší, co se týče rozlohy (247000 km² – zhruba rozloha Velké Británie), žije v něm však jen 3.5 milionu obyvatel, a patří tak ke státům s nejnižší hustotou obyvatelstva. Není divu, velká část tohoto státu je dosti suchá – mj. se tu rozkládá poušť Chihuahua. Hlavním městem státu je město Chihuahua, které má v současnosti asi 850000 obyvatel.

Ciudad Juárez je ovšem největším městem státu Chihuahua. Samotné město má asi 1.5 milionu obyvatel, metropolitní oblast pak kolem 2 milionů obyvatel. Město pochopitelně hodně těží z příznivé polohy na hranici s USA, od kterých ho na jednu stranu sice oddělují mohutné ploty, bránící ilegálním imigrantům a pašerákům v překročení státní hranice, na druhou stranu jsou však USA a Mexiko členy Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA). Města Juárez a El Paso spojují čtyři mosty, které jsou zároveň hraničními přechody. V roce 2008 tudy přešlo hranice celkem 23 milionů lidí.

Původní název města byl El Paso del Norte a založili ho Španělé v roce 1659. Ti zde také zřídili důležitou misijní stanici. Roku 1848, po americko-mexické válce, se město zničehonic ocitlo na nově stanovené hranici se svým mocným severním sousedem. Svůj dnešní název dostalo město v roce 1888 po Benito Juárezovi, který byl prezidentem Mexika v letech 1861-1863 a 1867-1872.

Juárez byl původem Indián z kmene Zapotéků. Je považován za jednu z největších postav mexické historie, a to především jako bojovník proti francouzské okupaci Mexika. Francouzi Mexiko okupovali v letech 1861-1867, nakonec však byli ze země vyhnáni. Během války proti Francouzům sloužilo město El Paso del Norte jako dočasná základna Juárezovy armády.

Cestovní deník – část 18.

„Tohle je Amerika. Máme právo na naše názory!

– Omyl. Tohle je Texas. A můj názor je jediný, který se počítá.“

„Mít Texas a peklo, tak pronajímám Texas a stěhuju se do pekla.“

„Kam nás vezete?

– Do Mexika.

– Co je v Mexiku?

– Mexičani.“

Den 47. – neděle 12.8.2012   V Amarillu, aneb pěší pouť za velikým steakem

Přes noc jsem se přesunul Greyhoundem z Denveru (Colorado) do města Amarillo (Texas). Vzdálenost 450 mil (724 km) jsme zvládli rychleji, než předpokládá jízdní řád. Díky tomu jsem málem zapomněl vystoupit, protože jsem si myslel, že stojíme na nějaké mezistanici, a ono to už bylo Amarillo. Navíc jsem zjistil, že v Amarillu už je zase o hodinu víc než v Denveru.

Hned na „autobusovém nádraží“ (docela nadnesený výraz) mě dost namíchli. Nemají tu totiž žádnou úschovnu zavazadel! Brzy ráno jsem tedy bloumal s krosnou po městě a přemýšlel, co budu dělat. Nakonec jsem ukryl bágl do jednoho křoví poblíž vlakového nádraží v místě, kde byla vystavena stará parní lokomotiva. To místo bylo naprosto nádherně ukryté a krosna nebyla vidět ani náhodou. Akorát jsem si říkal, že to místo je super až moc – uprostřed téměř neproniknutelného křoví byla malá plošinka, jako dělaná pro bezdomovce, který by tu chtěl hezky v skrytu přenocovat. Měl jsem tedy trochu obavu, že to místo někdo objeví, ale nakonec jsem to risknul.

Když si přečteš, že Amarillo má kolem 200000 obyvatel, řekl bys, že to asi bude docela rušné a živé město. Opak je však pravdou. Amarillo je hrozná díra uprostřed ničeho (tedy přesněji: uprostřed prérie), kde dávají kojoti dobrou noc. Evidentně to je bývalé farmářské městečko, které se sice dost rozrostlo, aniž ovšem ztratilo svůj vesnický charakter. Je to také město totálně nehezké a nezajímavé. Je tu jediná vysoká budova, kterou by bylo možné při notné dávce fantazie označit jako mrakodrap. Ostatní budovy jsou ovšem nízké. Ulice jsou široké a prašné, a celé je to tak nějak divně roztahané. Vyložené mrhání prostorem. Neočekávej také, že by tu měli nějaké honosné náměstí.

Big Texan Steak Ranch

Proč jsem tu tedy vlastně vystoupil? Protože jsem si během svého amerického putování pořád říkal: hamburgery, čína, grilovaná kuřata a mexická strava ve fast foodech je sice dobrá věc (a ne že ne!), ale ty si chlapče musíš dát pořádnej poctivej americkej stejk. A kde jinde si ho dát než v Texasu? Ale hlavně: v Amarillu je světoznámá restaurace s názvem Big Texan Steak Ranch, kde si můžeš dát obrovský dvoukilový steak úplně zadarmo. A to mě samozřejmě lákalo velice!

Bohužel jsem zjistil, že věc má jeden háček – ta stejkárna není přímo ve městě, ale 10 kilometrů od centra, u dálnice. A já tu neměl auto. A teď se podrž: v dvěstětisícovém městě nemají vůbec žádnou veřejnou dopravu! Možná tu ve všední dny jezdí žluté školní autobusy, ty tedy mají v Americe skoro úplně všude. Ale ani jedna linka normálního autobusu, nebo dokonce, nedej bože, trolejbusu či tramvaje. No ale když už jsem sem kvůli tomu steaku přijel, tak jsem si řekl, že si holt udělám delší procházku. Výlet tedy nebyl, pravda, dvakrát příjemný, jelikož jsem šel 10 kilometrů tam a zase zpět po dálnici či podél dálnice, kolem které člověk zjistí, jak je někdy Amerika neuvěřitelně ošklivá. No ale nakonec jsem tam přece jenom došel.

Nutno říct, že Amíci mají vychytaný marketing. Podél dálnice upozorňují na blízkost legendární restaurace billboardy. Samotná restaurace je velikánská dřevěná budova. Před ní stojí dřevěná socha býka, který na tebe hledí smutným, smířeným výrazem, jelikož dobře ví, že jeho svatým posláním je být v této restauraci sněden. V restauraci prodávají spousty různých suvenýrů. Restaurace má také pěkné internetové stránky, na ty se mrkni: http://www.bigtexan.com/

Obří steaková výzva

Hlavním hřebem restaurace Big Texan Steak Ranch je konzumace dvoukilového steaku, který můžeš sníst zcela zdarma. Má to samozřejmě háček: celý ten obrovský flák masa, která váží přesně 72 oz (uncí, 2038 gramů), musíš sníst do jedné hodiny. A nejen flák masa, nýbrž i vařenou bramboru, salát, housku a krevetový koktejl. Pokud to ovšem do té hodiny všechno nespořádáš, zaplatíš 72 dolarů, čili dolar za unci. Během konzumace sedíš u speciálního vyvýšeného stolu. Jsi s velkým potleskem uveden coby odvážný vyzyvatel, a jsou ti přečtena pravidla. Nesmíš třeba během konzumace odbíhat na WC, asi abys to nevyzvracel a neulehčil si to. Pak je ti přinesen flák masa jak hovado. Však taky z hovada pochází. Je to opravdu obrovský kus masa, zabírá celý velikánský talíř.

K tomu ti ještě přinesou ty přílohy. Pak spustí časomíru, která ti visí nad hlavou a odpočítává ti čas do konce. A pak už jenom žereš a žereš a žereš, až buď praskneš, nebo kapituluješ, zaplatíš a odejdeš. Anebo budeš za hvězdu a podaří se ti to všechno spořádat. Vysloužíš si potlesk početného publika, které tvůj boj upřeně sleduje. Nejenom že se napereš zadarmo, ale dostaneš i upomínkové tričko. Předpokládám, že je na něm napsáno něco jako: „Pokořil jsem 72 oz steak“. A navíc jsi zanesen do databáze všech jedlíků, kteří ten steak spořádali, a visí to na těch jejich oficiálních stránkách. Však se mrkni! I nějaký Čech tam je zvěčněn. V průměru ovšem uspěje jen každý šestý vyzyvatel.

Ta restaurace to má jistě dobře spočítané a určitě se jí to vyplatí, je to reklama jako hrom. A vedou se tu také oficiální rekordy. Tak například nejmladšímu úspěšnému jedlíkovi bylo pouhých 11 let. A nejstarší byla naopak 69-letá dáma. Rekordní čas: nějakému chlápkovi se 24.3.2008 podařilo ten steak i s přílohami spořádat v neuvěřitelném čase 8 minut a 52 vteřin! Ten chlápek nebyl vůbec tlustý, na stránkách je jeho fotka. To chlápek jménem Klondike Bill je pořádný kus chlapa. Však je to taky profesionální wrestler. Ten je pro změnu jediným borcem, který během hodiny spořádal ty večeře rovnou dvě. Dovedeš si to vůbec představit, sníst čtyři kila masa a k tomu hromadu příloh během jedné jediné hodiny? Já si to tedy představit nedovedu, a to přesto (nebo spíš právě proto), že jsem ty porce viděl na vlastní oči. Jsou věci mezi nebem a zemí…

Chtěl jsem se o tu hromadu masa také pokusit. Ale pak jsem vyměknul. Viděl jsem ten steak na fotce a viděl jsem ten vyvýšený stůl a viděl jsem desítky a možná i stovku lidí okolo (ta restaurace je fakt hodně velká). A odvaha mě najednou opustila. Ale steak jsem si samozřejmě dal, i když menší a musel jsem za něj zaplatit. Můj steak měl 21 uncí (cca 600 gramů), k tomu jsem měl pečenou bramboru, housku a těstovinový salát. A ještě jsem si dal 27 uncí točeného piva (cca 0.8 litru, takový menší tuplák). A steak byl výborný a bylo mi dobře. Najedl jsem se do sytosti, ale nepřecpal jsem se úplně, a celé mě to stálo 37.30 USD, včetně dýška pro personál. Mimochodem, číšníci a číšnice vypadají stylově, jsou oblečeni po kovbojsku – jsme přece v Texasu. A řeknu vám, že kilový steak bych tedy určitě v pohodě spořádal, ale ten dvoukilový nevím nevím.

Zatímco jsem si pochutnával na výborném, velikém, ne však extrémně velikém steaku, zasedli kousek ode mě k vyhrazeným stolům pro vyzyvatele dva odvážlivci. Jeden byl velikánský tlusťoch, který vypadal na to, že by se do něj ten steak mohl pohodlně vejít. Druhý byl hubeňour, na toho bych nesázel. Přinesli jim ty obrovské fláky masa a všichni, včetně mě, je očumovali. Alespoň jsem si tedy ten megasteak vyfotil. Akorát ti nemůžu říct, jak ti chlapíci nakonec dopadli. Nechtělo se mi tam čekat až do konce. Ale potichu jsem jim záviděl. Já snad do toho Amarilla budu muset jet ještě jednou, jenom kvůli tomu steaku…

Příjemně najeden jsem se poté vydal nazpět po dálnici do Amarilla. Krosna v křoví naštěstí nedošla žádné úhony, nikdo ji neobjevil. Ještě jsem se cestou stavil na zmrzlinu v Mekáči a na internetu ve veřejné knihovně (cena, 1 dolar za hodinu, je přijatelná, nicméně to byla jediná knihovna v USA, kde jsem platil za internet, všude jinde je internet v knihovnách zdarma). V osm hodin večer jsem pak opět sedl do autobusu Greyhound a vyrazil jsem směrem na Dallas.

Den 48. – pondělí 13.8.2012  Nepřátelský Dallas

Z Amarilla do Dallasu je to 386 mil (621 kilometrů). Dojeli jsme do Dallasu přesně na čas, ráno ve 4:30. Na autobusovém nádraží bohužel opět nemají úschovnu zavazadel. Venku byla ještě tma, tak jsem chvíli klimbal na nádraží. Pak jsem se vydal do města. Velmi rychle jsem našel turistické informace, kde mě ovšem věru nepotěšili. Ale ani já je v tomto svém článku nepotěším a kritikou šetřit rozhodně nehodlám! V informacích jsem se totiž dozvěděl, že: 1)krosnu mi tu schovat nemohou a v celém Dallasu žádná úschovna není. 2)Přímo v Dallasu neexistuje ani jeden hostel! Jen drahé hotely. Jeden hostel je tedy na předměstí Dallasu, v Irvingu, což je ovšem z centra 30 minut vlakem. Vlak taky není zadarmo a hlavně, kdybych se tam ubytoval, řešil bych zítra ten samý problém – kam s ním (s báglem), pokud se pro něj nechci odpoledne vlakem vracet zpět do Irvingu a hned zase jet zpět do Dallasu na noční bus??? Stupidní Dallas! Nejhorší destinace pro osamělého batůžkáře, jakou si lze představit. A jelikož Dallas není ospalá díra jako Amarillo, nelze v centru ani najít nějaké opuštěné křovíčko, kam by se dala krosna nenápadně ukrýt.

A tak jsem strávil den uprostřed sedmimilionové texaské metropole pochodováním s plnou polní na zádech. Za úmorného vlhkého vedra jsem se plahočil se svojí stařičkou Gemmou mezi místními mrakodrapy. Po pár hodinách už jsem byl úplně grogy. Ještě že tu je na každém rohu Mekáč. V něm je vždy klimatizace. A neodolatelná nabídka, kdy se za 1 dolar můžeš upít kolou (či jinou limonádou) k smrti, jelikož za ten dolar si můžeš sám načepovat libovolné množství tohoto lahodného amerického nápoje, a to opakovaně. No nekup to! Vynalézaví bezdomovci se samozřejmě napájejí limonádou zcela zdarma, jelikož přijdou do Mekáče už s vlastním kelímkem, a jdou rovnou ke kohoutku a načepují si (kdežto ty, který řádně zaplatíš u pultíku, dostaneš kelímek od obsluhy). Nikdo je nevyhání, protože než by se obsluha hádala s bezdomovcem a budila rozruch, raději to nechá být. To je země! Nechápu, že se sem ještě všichni čeští bezdomovci neodstěhovali…

S plnou polní na zádech jsem toho tedy v Dallasu za těch pár hodin mnoho neobešel. Ale hrubou představu o městě jsem si udělal. Něco extra zajímavého tedy v Dallasu rozhodně nehledej. Centrum vypadá typicky americky, samý mrakodrap. Mrakodrapů je tu hodně. Ze všech měst amerického Západu (i když Dallas je už spíše ve středu Ameriky), co jsem viděl, byl Dallas nejmrakodrapovatější. Výškových budov je tu asi ještě víc než v Los Angeles. Zdejší mrakodrapy nejsou ani superhezké, ani ošklivé. V Dallasu jsem vlastně neviděl vůbec nic zajímavého, s výjimkou míst, která jsou spojena se smrtí JFK.

Místo odkud zabili Kennedyho

Údajný vrah prezidenta Kennedyho, Lee Harvey Oswald, střílel ze skladiště knih. To je taková vysoká budova. Oswald střílel z předposledního patra. Člověk by řekl, že k dějišti takové světodějné události povedou nějaké šipky, ukazatele apod., avšak není tomu tak. Dallasané se vraždou Kennedyho moc nechlubí a těžce nesou, že jejich milované město si každý automaticky spojí s tímto atentátem. Jako by prý nebyly v Dallasu spousty dalších hezkých míst!? V tom se ovšem Dallasané mýlí, protože jiná hezká místa v Dallasu opravdu nejsou. Nebo jsou před turisty hodně dobře maskovaná. V té budově je dokonce muzeum, ale nebyl jsem v něm (měli zavřeno).

Budovu samotnou jsem ovšem našel velmi rychle. V centru totiž bloumají kvanta samozvaných průvodců, kteří, využívaje absence průvodců oficiálních, odlovují turisty na ulicích a nabízejí jim své průvodcovské služby. Ty jsem nevyužil, ale podle fotografií, které mi cpali pod nos, jsem tu budovu našel dost rychle. Kennedy projížděl v době atentátu ulicí před budovou, i když tehdy, před 50 lety, to tu vypadalo poněkud jinak než dnes. Jestli ovšem střílel jenom Oswald, či i někdo další, a hlavně proč, to ví jen Bůh. Kus od místa atentátu pak na jednom náměstíčku stojí památník JFK. Je to takový veliký bílý rozdvojený kvádr. Co to má představovat či symbolizovat, ví taky asi jenom Bůh.

A to je tak všechno, co jsem viděl v tom Dallasu. Večer jsem zvednul kotvy a vyrazil jsem autobusem do El Pasa. První autobus v 18:30 byl ovšem pořádně narvaný, tak jsem si počkal na další, ve 21:30. Nebylo kam spěchat. Druhý bus byl naopak skoro prázdný, čehož jsem ihned využil a drze jsem zabral strategickou zadní trojku sedadel vedle záchoda, díky čemuž jsem se v noci pěkně natáhnul a dokonce jsem se i docela vyspal.

Den 49. – úterý 14.8.2012   El Paso

Do El Pasa jsme dorazili po osmé hodině ráno. Hned po příjezdu jsem se nejdříve jal zjistit, v kolik hodin mi odsud jede další autobus do L.A. Společnost Greyhound je totiž tak neschopná, že tu ani nejsou vyvěšeny jízdní řády či alespoň odjezdy autobusů. Musel jsem tedy vystát u přepážky patnáctiminutovou frontu, aby mi paní u ní sdělila, kdy že to ten autobus jede.

Snad všude v USA fungují služby naprosto bezvadně, ale znovu, už poněkolikáté musím konstatovat, že společnost Greyhound je velkou výjimkou. Je to klasická ukázka toho, co se může stát s firmou i v jinak dobře fungujícím státě, když nemá konkurenci. Greyhound má na autobusovou dopravu po USA prakticky monopol. Jen mi vrtá hlavou, proč někdo nezaloží jinou firmu, která by Greyhound převálcovala. Při její neschopnosti a „flexibilitě“ by nemělo být pro jakoukoliv společnost příliš těžké roznést Greyhound na kopytech…

Pak se mi podle ofocené mapky z Visitors Center podařilo celkem rychle najít Gardner Hotel, patrně jediný hostel ve městě. Na hostelu je jasně vidět, že nejlepší léta už má za sebou, mírně to tu chátrá. Ale jinak zde bylo docela příjemně. Hostů bylo málo, takže tu panoval příjemný klídek. Kuchyňku jsem měl málem celou pro sebe. A pak, cena 25 USD za noc (v dormitory pro 4 osoby) byla velmi přijatelná. Chlapík v hostelu mě také vybavil hezkou mapkou, na které mi vysvětlil, kterak se dostanu do Mexika. Jak jsem záhy zjistil, byl to jeden z mála lidí v El Pasu, který mluví anglicky.

   El Paso je totiž téměř výhradně španělsky hovořící město. Na ulici moc anglicky mluvících lidí nepotkáš. Všude samí Mexičani. Někteří z nich se už v USA narodili, jiní se sem přistěhovali, ať už legálně nebo ilegálně, a další tisíce Mexičanů sem dojíždí každý den z Mexika do práce či na nákupy. Ačkoliv název El Paso zní krásně exoticky (člověk si hned představí kovboje, Indiány či desperáty, skrývající se před zákonem), ve skutečnosti je El Paso město nehezké a nezajímavé. Nelíbila se mi tu ani jedna budova. Navíc náměstí a jeho okolí procházelo v době mé návštěvy rozsáhlou rekonstrukcí. Čím více se pak blížíš k mexické hranici, tím víc připomíná El Paso jednu velkou tržnici. Tohle že má být Amerika?

Jelikož bylo dnes šílené vedro (odhadem tak 40°C, holt léto na okraji pouště), nakouknul jsem nejdříve do klimatizovaných budov. V prvé řadě jsem zavítal do městské knihovny na internet, samozřejmě. Kousek od knihovny se pak nachází El Paso Museum of Art. Jelikož byl do něj vstup zdarma, vlezl jsem dovnitř, ale zdejší poměrně rozsáhlá sbírka moderního umění mě nezaujala ani trochu. Pak jsem coural rozpáleným městem. Ještě že tu jsou oázy v podobě klimatizovaných fastfoodů. Strávil jsem v nich poměrně dost času. Nakonec jsem se probil přes moře stánků až k mexické hranici. Návštěvu Mexika jsem ovšem nechal až na zítra.

Jediné, co mě v El Pasu zaujalo, byla pamětní deska na jedné budově, upozorňující, že v tomto domě byl zastřelen John Wesley Hardin, jeden z nejobávanějších pistolníků na Divokém západě, který zabil nejméně 26 lidí. Sám Hardin se ovšem holedbal tím, že zastřelil lidí 42. Nakonec byl ovšem polapen a strávil 16 let ve vězení. Během svého pobytu za mřížemi Hardin napsal svůj životopis a studoval práva, neboť se chtěl stát advokátem. Ven se dostal až v roce 1894.

Kupodivu se stačil bleskurychle oženit (v lednu 1895 si vzal 15-letou dívku, jemu samotnému bylo tehdy už 42 let), zázračnou proměnu ze zločince- pistolníka na advokáta se mu však už dokončit nepodařilo. 19. srpna 1895 totiž Hardina ve zdejším saloonu odprásknul strážník John Selman, a to dosti nefér způsobem, to jest zezadu. Je ovšem fakt, že Hardin byl jedním z nejlepších střelců na Divokém západě, takže postavit se mu tváří v tvář ve férovém souboji by byla skoro sebevražda.

John Selman si ovšem své pochybné slávy také moc dlouho neužil. Byl zabit o několik měsíců později ve střeleckém souboji. V muzeu jsem pak zjistil, že v El Pasu se udála jedna slavná přestřelka už v roce 1881. Nebyla tedy, pravda, moc dlouhá, za vše hovoří její název: „Čtyři mrtví v pěti vteřinách“ („Four Dead in Five Seconds“). Na Západě tehdy holt doslova platilo: Be quick or be dead!

Den 50. – středa 15.8.2013   Výlet do Mexika

Vzhůru za dalším bodem, do Mexika! Neboť jsem člověk posedlý statistikami a počítám si samozřejmě i počet nezávislých států, které jsem navštívil. Mexiko bylo mým bodem číslo 72.

Dostat se z El Pasa do Mexika je velmi snadné. Stačí vzít pas a přejít most přes řeku Rio Grande. A jste v Mexiku, konkrétně ve městě Ciudad Juárez. Jo, a abych nezapomněl, na mostě se platí mýtné, a to i když jdete pouze jako já pěšky. Na americké straně je to 0.50 USD.

Na mostě mě ovšem zastavila americká pohraniční stráž, které se nelíbilo, že jsem fotil v „zakázané zóně“. Vyfotil jsem si jen americkou celnici s nápisem „Welcome to USA“, ani tento prostý snímek se však bdělým strážcům zákona v nejsvobodnější zemi světa nezamlouval a musel jsem ho z paměti foťáku vymazat. O kus dál jsem si alespoň vyfotil hraniční „řeku“. Uvozovky jsou plně na místě: ačkoliv se řeka Rio Grande tváří na některých fotografiích docela mohutně a místy vytváří na americko-mexické hranici slušný kaňon, mezi El Pasem a Juárezem to vypadá podstatně jinak: hranici tvoří vyschlá betonová strouha. Teprve po chvíli jsem to pochopil: tohle je Rio Grande! Ve skutečnosti to není tak, že by v létě Rio Grande vyschlo úplně. Jenže Američané si drze odvádějí z hraniční řeky vodu umělým kanálem do El Pasa. A když je za letních veder v řece málo vody, odchází všechna voda do toho kanálu a Rio Grande „vyschne“. Okolo té suché strouhy jsou samozřejmě všude ostnaté dráty, a to z americké strany, aby všichni Mexičané nevzali roha a neutekli do Spojených států amerických.

Na jih od hranice jsou sice také Spojené státy, ovšem jsou to Spojené státy mexické. Největším mexickým státem je právě stát Chihuahua, ve kterém se město Juárez nachází. Řeknu ti rovnou, spanilá čtenářko: není to hezké město. Je úplně stejně nezajímavé jako El Paso, akorát je viditelně chudší. Obyvatelstvo ovšem vypadá tak nějak podobně z obou stran hranice, všude samí Mexičani. V Mexiku jsem zjistil, že za jeden americký dolar bych dostal zhruba 13 pesos. Směnáren jsou v Juárezu okolo hlavní silnice, která vede směrem od hraničního mostu do centra, desítky.

Juárez rozhodně nemá pověst bezpečného města. V pohraničních mexických městech jsou, jak známo, velmi aktivní drogové gangy, čemuž odpovídá neuvěřitelná míra násilné kriminality. V poslední době vláda celkem v boji proti drogovým gangům zabodovala, a tak zatímco v roce 2010 bylo v Juárezu spácháno celkem 3115 vražd, v roce 2012 (tedy v roce mého pobytu) jich bylo už „jen“ 784. Pro srovnání: na území hlavního města Prahy (což je město se srovnatelným počtem obyvatel, jaký žije v Juárezu) bylo za celý rok 2011 spácháno 29 vražd. Většina obětí vražd v Juárezu padla za oběť drogovým gangům (vyřizování si účtů, přestřelky apod.), vysoký je ale i počet vražd žen se sexuálním podtextem. Nicméně chlápek v mém hostelu, který mi dal ofocenou mapku Juárezu, tvrdil, že kolem hlavní třídy je bezpečno, jinam ale abych nechodil, protože tam stejně není nic k vidění. Poslechnul jsem ho, a skutečně, na hlavní ulici jsem se cítil bezpečně. Peníze jsem nakonec ani neměnil, poněvadž jsem v Juárezu strávil jen pár hodin. Není tu totiž opravdu nic k vidění. Jediná památka, která celkem ujde, je katedrála. Ta vypadá starobyle, byla však postavena až ve 20. století. Vedle ní ovšem stojí budova zdejší misie, což je nejstarší budova ve městě, postavená Španěly v 17. století. Na náměstí Benita Juáreze stojí velikánský pomník tohoto mexického velikána, po němž bylo město pojmenováno. Jinak je v Juárezu jen velký provoz, spousta lidí na ulicích a vůbec nic zajímavého.

Obešel jsem tedy centrum (tato procházka ve slušném vedru mi trvala asi 2 hodiny) a vydal jsem se přes most zpět do Ameriky. Na mexické straně mostu se také platí mýtné, a to pouhých 0.25 USD. Horší je, že z mexické strany stojí směrem do USA dlouhé fronty Mexičanů, které každodenně jezdí do El Pasa za prací či na nákupy. Čekal jsem na odbavení asi 45 minut, a to jsem ještě asi slušnou řadu Mexičanů předběhl, protože ti všichni čekali spořádaně v dlouhatánské frontě a já celou tu frontu předběhl. Frontu samozřejmě vytvářejí američtí imigrační úředníci, kteří kontrolují a razítkují všechny pasy. Je to ovšem docela trapná komedie: Mexičané v amerických uniformách kontrolují, aby se jiní Mexičané z Mexika nedostali ilegálně do amerického města, kde žijí také skoro samí Mexičané. Ti už jsou ovšem „za vodou“ (chtělo by se říct doslova, v případě Rio Grande ovšem vody jaksi nět), protože bydlí v Americe a často už mají i americké občanství. Určitě si v Americe vydělají víc peněz než v Mexiku, ale hlavně nemusí každý den potupně stát v těch šílených frontách na hranici jako jejich méně šťastní sousedé z Juárezu. Jinak pro nás jako pro české občany je to naprosto v pohodě a bez jakýchkoliv formalit. Vízum pro návštěvu Mexika nepotřebujete a do Ameriky vám povolení ESTA (což je de facto elektronické vízum, i když oficiálně se tomu vízum neříká) platí dva roky pro libovolný počet vstupů, takže pohoda.

Výlet do Mexika mi zabral sotva půl dne, včetně pěšího přesunu. Odpoledne jsem tak ještě v El Pasu navštívil své oblíbené fast foody, knihovnu (internet) a El Paso Museum of History.  Ani tohle muzeum mě nijak zvlášť nezaujalo, i když je určitě zajímavější než muzeum moderního umění.

Den 51. – čtvrtek 16.8.2012   Odjezd z El Pasa

Obě dvě noci jsem v hostelu spal v místnosti pro 4 osoby sám, protože hostů je tu jako šafránu. Dobře tomu! Dopoledne jsem si odskočil do města na jídlo a internet, a ještě před polednem jsem vyrazil na autobusové nádraží. Chtěl jsem jet do L.A. busem ve 13:30, ale byl bohužel úplně plný, takže nakonec jsem jel až v 17:30. Odskočil jsem se najíst do Burger Kingu, jinak jsem tvrdnul na tom nádraží až do odjezdu busu.

V 17:45 (jako vždy o něco později) jsme vyjeli. Vzdálenost El Paso – Los Angeles je 832 mil (1339 kilometrů), čili docela slušná štreka. Nejdřív jsme chvíli jeli proti proudu řeky Rio Grande, která tu tvoří americko-mexickou hranici. Hle, před městem se řeka vskutku objevila! Okolní krajina se dá nejspíš označit jako polopoušť, vzrostlé stromy tu nerostou, ale bez vegetace to tu také není. Hned za El Pasem jsme vjeli do dalšího amerického státu, do Nového Mexika.

 Fotogalerie – Výlet do Mexika