Samotářem v Seattlu – Divoký západ 16

Seattle v americkém státě Washington byl prvním městem, které jsem navštívil během svého samotářského putování autobusy Greyhound po USA. Je to město docela hezké, rozkládající se u malebné zátoky. Strávil jsem tu necelé dva dny.

Stát číslo 9 – Washington

Washington je stát, ležící v severozápadním rohu Spojených států amerických, tedy na opačném konci kontinentu než Washington D.C., hlavní město USA. Washington má rozlohu 184827 km² a je tedy o něco menší než jeho jižní soused, Oregon. Na východě sousedí Washington s Idahem, na severu pak s kanadskou provincií British Columbia. Washington má necelých 7 milionů obyvatel. Hlavním městem státu je Olympia, městečko s pouhými 50000 obyvateli. Daleko největším městem Washingtonu je Seattle (viz níže). Dalšími velkými městy jsou Tacoma (200000 obyvatel, de facto předměstí Seattlu) a Spokane (rovněž kolem 200000 obyvatel, na samém východě státu).

Pobřeží Washingtonu omývá Tichý oceán. Úžiny Juan de Fuca a Georgia oddělují Washington od ostrova Vancouver, který je již součástí Kanady. V těchto úžinách pak leží spousta ostrůvků, z nichž některé patří USA a některé Kanadě. Nejvýznamnějšími řekami ve Washingtonu jsou Columbia (přitékající z Kanady a tvořící na jihu většinu hranice se státem Oregon) a její přítok Snake. Ve východní části státu leží Kolumbijská pánev, zatímco západ je velice hornatý. Především zde probíhá Kaskádové pohoří, ve kterém leží řada činných sopek.

Nejvyšší z nich, Mount Rainier (4392 m.n.m.) je zároveň nejvyšší horou státu Washington. Leží nedaleko Seattlu, z něhož je za pěkného počasí vidět jeho bílý vrcholek. Mount Rainier je nejvyšší činnou sopkou USA mimo Aljašku. Je považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek světa, mimo jiné i proto, že jeho vrchol pokrývá poměrně veliký ledovec, který by v případě výbuchu roztál a vznikl by lahar, smrtící bahenní proud. V případě velkého výbuchu by se asi v Seattlu nestačili divit. Co taková sopka dokáže, to ostatně předvedl jiný vulkán ve státě Washington, Mount Saint Helens. Tahle sopka měřila až do roku 1980 2950 m.n.m. Pak, 18. května 1980, došlo ke gigantické erupci, během níž špička hory prostě uletěla pryč. Hora tak dnes měří jen 2550 m.n.m. Jednalo se o nejkatastrofálnější erupci v historii USA. Naštěstí je Mount Saint Helens v téměř neobydlené oblasti, takže zahynulo jen 57 lidí.

Mimochodem, hora dostala svůj název po lordovi Saint Helensovi, britském diplomatu, často požívaný český „překlad“ Hora Svaté Heleny je tedy nesmyslný a nesprávný. Lavina bahna, kamenní a sutě se po výbuchu řítila rychlostí až 75 m/s a překonala vzdálenost více než 25 km. Nashromážděné úlomky vyplnily údolí do výše 195 m. Směs horkých plynů a lávy v čele laviny zničila přibližně 10 miliónů stromů na ploše 600 km². Rozpad sopečné základny měl za následek i vznik pyroklastických proudů o teplotě až 700 °C. Do vzduchu bylo při erupci vyvrženo 2.8 km³ materiálu. Tento výbuch byl nejlépe dokumentovanou gigantickou erupcí v historii lidstva. Dnes se kolem stále aktivního vulkánu rozkládá přírodní rezervace Mount Saint Helens National Volcanic Monument.

Stát Washington byl samozřejmě pojmenován po prvním prezidentu Spojených států Georgi Washingtonovi, jehož podobizna ostatně zdobí i vlajku státu. Washington byl, stejně jako území států Oregon a Idaho, původně součástí „Země Oregon“ (Oregon Country), což bylo zpočátku sporné území mezi Spojenými státy a Velkou Británií. Oregonskou smlouvou z roku 1846 si nakonec obě velmoci toto území rozdělily, přičemž za hranici mezi nimi byla určena 49. rovnoběžka. V americké části Země Oregon paky byla vyčleněna tři teritoria. Washington se stal samostatným teritoriem v roce 1853. V roce 1889 se pak Washington stal regulérním, 42. státem Unie.

Seattle – Space Needle, Columbia center, Kurt Cobain

Seattle je největším městem státu Washington. Má něco přes 600000 obyvatel v úředních hranicích, avšak jeho metropolitní oblast čítá 3.5 milionu obyvatel, což řadí Seattle v rámci USA na 15. místo. Je největším městem amerického severozápadu a největším městem na pacifickém pobřeží na sever od San Franciska. Město leží na pobřeží malebné zátoky Puget Sound. Na východ od města zase leží velké jezero Lake Washington. Nejznámějším symbolem Seattlu je bezpochyby Space Needle, 184 metrů vysoká televizní věž, dokončená roku 1961. Seattle má typicky americké mrakodrapové centrum. Nejvyšší budovou ve městě je mrakodrap Columbia Center, vysoký 295 metrů (včetně antény).

   Seattle byl založen v roce 1853. Svoje jméno získalo město po Seattlovi, místním indiánském náčelníkovi. Byl to velice moudrý muž, soudě alespoň podle řady citátů, které byly zaznamenány. Zpočátku bylo město Seattle především střediskem těžby dřeva. Během zlaté horečky na Aljašce se Seattle stal branou pro dobrodruhy, mířící na sever za zlatem. V Seattlu v té době prosperovalo především loďařství. Význam Seattlu později upadl, avšak po roce 1945 se město opět začalo bouřlivě rozvíjet. Hlavní zásluhu na tom měla firma Boeing, která zde sídlí. Letecký průmysl se stal motorem zdejší ekonomiky. Později zde vyrostlo mnoho technologických a internetových firem. V Redmondu, který leží na východním předměstí Seattlu, má hlavní sídlo softwarová firma Microsoft.

   Málokteré město v USA hrálo tak významnou roli v historii moderní rockové hudby jako právě Seattle. V roce 1942 se tu narodil Jimi Hendrix, jeden z nejslavnějších rockových kytaristů všech dob. Byl mj. hlavní hvězdou slavného festivalu ve Woodstocku v roce 1969. Hendrix zemřel v roce 1970 v Londýně, když se zadusil zvratky po požití barbiturátů, jeho smrt je však dodnes nejasná. Bylo mu pouhých 27 let.

   Asi ještě slavnější hudebník než Hendrix byl Kurt Cobain, frontman kapely Nirvana, jedné z nejslavnějších formací historie populární hudby. Kurt Cobain se narodil ve městě Aberdeen, ležícím jihozápadně od Seattlu, v roce 1967. Zemřel v Seattlu v roce 1994, když, jak známo, spáchal sebevraždu, Prostřelil si hlavu kulovnicí, přičemž v jeho těle byla zároveň nalezena smrtelná dávka heroinu. Bylo mu 27 let, tedy stejně jako Hendrixovi. Nirvana a další kapely ze Seattlu (Pearl Jam, Soundgarden, Alice In Chains) daly vzniknout novému rockovému směru zvanému grunge.

V Seattlu a jeho blízkém okolí se rovněž narodily další známé osobnosti, mj. oba dva hlavní zakladatelé firmy Microsoft, Paul Allen (narozen v Seattlu) a Bill Gates (narodil se ve městě Medina, ležícím kousek na východ od Seattlu).

Cestovní deník – část 16.

„Země nepatří nám, my patříme zemi. Vezmi si jen vzpomínky, nezanechej tu nic než svoje stopy.“

„Raději budu nenáviděn pro to, co jsem, než milován pro to, co nejsem.“

„Je lepší shořet než vyhasnout.“

Den 41. – pondělí 6.8.2012   Přesedám na Greyhound!

Původně jsem si říkal, že se v Portlandu zdržím, ale na stanici autobusu Greyhound jsem zjistil, že bus do Seattlu jede za chvíli, zatímco přes noc nic nejede. Rozhodl jsem se tedy okamžitě změnit plán. Koupil jsem si Discovery Pass a hned po chvilce jsme vyjeli.

Discovery Pass je permanentka, která stojí 360 USD a platí 15 dnů. Za tuto cenu můžeš jezdit autobusy Greyhound po celých Spojených státech a Kanadě + ještě po části severního Mexika. Do Kanady ovšem musíš mít vízum. Cena není nijak extrémně výhodná, jak jsem později zjistil. Pokud bych si totiž kupoval jednotlivé lístky přes internet, vyšlo by mě to nakonec, jak jsem zjistil, zhruba na stejnou částku. Mnohem výhodnější je to na měsíc (460 USD) a na dva měsíce (560 USD), ale tolik času už mi nezbývalo. Koupit si permanentku na dva měsíce mi ale přijde jako docela zajímavý způsob, jak procestovat americká města.

Výhodou autobusů Greyhound je také to, že autobusové stanice jsou (na rozdíl od letišť) v centrech měst, odpadá tudíž zdlouhavá a drahá doprava na letiště (mimo město) a zpět. Nevýhodou je hlavně fakt, že se těmito busy dostaneš jen do velkých měst, a to ještě ne úplně do všech. Chtěl jsem například jet do Santa Fe, což je údajně jedno z nejkrásnějších měst Ameriky, ale přestože to je hlavní město státu Nové Mexiko, autobusy Greyhound tam nejedou. Nedostaneš se ani do národních parků, které jsou většinou od větších měst dost daleko. A co si budeme povídat, zatímco národní parky amerického Západu jsou nádherné, zdejší města (až na výjimky) většinou moc krásy nepobrala.

Druhá věc je úroveň této autobusové dopravy. Ta tedy není nic moc. V Americe bych očekával daleko lepší servis ve všech směrech. Jenže zatímco v jiných odvětvích kvete v Americe obrovská konkurence, která má blahodárný vliv na kvalitu zdejších služeb, pro autobusovou dopravu to evidentně neplatí, protože Greyhound má v USA na dálkovou autobusovou dopravu prakticky monopol. Samotné autobusy rozhodně nejsou luxusní, i když nemohu tvrdit, že by byly vyloženě nepohodlné.

Ale nesnesou srovnání třeba s busy naší Student Agency, natož s koráby silnic, jezdícími v Argentině nebo Brazílii. Autobusů jezdí také poměrně málo a stanice Greyhound jsou často docela malé, a to i ve velkých městech. Rozhodně si nepředstavujte Prahu-Florenc. Úroveň služeb na stanicích je pak velmi tristní. Někde nemají ani úschovny zavazadel, nebo za úschovu chtějí vysoké sumy. Jen jednou mi schovali bágl zdarma. Zaměstnanci se také občas chovají méně mile, než je jinak v Americe obvyklé. Autobusy jezdí v USA spíše chudí lidé.

Kdo je jen trochu lépe situován, jede na kratší vzdálenost autem a na delší letí letadlem. Na některých stanicích také chybí jízdní řády a musíš se na odjezd dalšího busu vyptávat často ne právě ochotných zaměstnanců u přepážky. Navíc na místa v busech neexistují místenky, takže se ti může poštěstit, že se do busu nevejdeš. To se mi stalo jednou a musel jsem jet busem o několik hodin později. Ale zase abych tě, milý čtenáři, úplně neodradil: autobus tě nakonec celkem bez problémů dopraví do zvolené destinace. A v každém autobuse je i WC. Cestou dělají autobusy přestávky, většinou u benzínových pump, kde je vždy nějaký fastfood či obchod, takže hlady také nezemřeš. A jsou klimatizované, ale rozumně, takže v nich nezmrzneš, jako někde v jihovýchodní Asii, kde se majitelé autobusových společností zřejmě domnívají, že čím nižší je teplota v autobusu, tím větší luxus pro zákazníka.

Kde se ubytovat v Seattle

Vzdálenost z Portlandu do Seattlu je pouhých 208 mil. Jelikož jsem si v Seattlu nebyl jist, jestli tu seženu ubytování, nechal jsem krosnu za 3 USD v úschovně na stanici a vyrazil jsem do města. Nejdříve jsem se šel podívat k symbolu Seattlu number one, a tím je bezpochyby televizní věž Space Needle. Je fakt hezká. Je vysoká 184 metrů a připomíná UFO, které jako by sem odněkud přiletělo a napíchlo se na vysokou tyč, kterou tam přdtím někdo šikovně umístil. Uvnitř tohoto létajícího talíře je pak restaurace s vyhlídkou na město, nahoře jsem ale nebyl. Od věže jsem pak došel přímo do centra, kde se mi podařilo sehnat hostel za 32 USD na noc v dormitory room pro 8 osob. Pak jsem doběhnul na nádraží pro krosnu a poté znovu do hostelu, kde jsem si zaplatil rovnou dvě noci. Hostel Green Tortoise mohu jen doporučit.

Byl to jasně nejlepší hostel, ve kterém jsem spal během svého pobytu v USA. Cena je na americké poměry rozumná. Místnosti byly celkem pěkné. Mají tu i záclonky a lampičky, takže když jdeš spát, zatáhneš si záclonku a neruší tě světlem soused odvedle. V ceně ubytování je i snídaně a třikrát týdně tu dokonce podávají večeři zdarma. Samozřejmě tu mají zdarma i wifi a rovněž pevný internet, na který se ale čeká fronta. Ale zaplať pámbu za něj! Můj netbook, se kterým jsem v minulých letech objel zeměkouli, totiž definitivně dosloužil. Nemůžu tak pročítat maily ani se dostat k některým informacím, jako třeba k jízdním řádům autobusů.

V hostelu jsem nejdříve provedl komplexní očistu (přece jenom jsem byl předtím týden na stopu…) a přepral jsem si věci. Večer jsem pak vyrazil na krátkou procházku po městě. Coural jsem hlavně podél nábřeží. To je pěkné. Centrum Seattlu stojí na kopci. Všude je čisto, mrakodrapy jsou večer krásně nasvícené. Po moři jezdí lodě, lidé se baví v restauracích. U vody nechybí ani různé atrakce, například velké ruské kolo.

Den 42. – úterý 7.8.2012 – Den v Seattlu

Ráno jsem se pořádně napral snídaní, která byla v hostelu fakt skvělá. A pak hurá do města! Jelikož ráno byla mlha a zataženo, vyrazil jsem nejdříve na rybí trh, který je hned naproti hostelu. To je snad nejhezčí místo v Seattlu. Prodávají tu mraky krásných ryb, taky kraby, chobotnice, škeble a jiné mořské potvory. Ryby jsou obloženy spoustou ledu, takže to ani nesmrdí. A místní chlapíci u toho hulákají a zvou zákazníky. Jsou vtipní, a i když je to hlavně obchod, je na nich vidět, že je to baví. A ryby jdou na dračku. V tržnici prodávají také spousty suvenýrů a květiny a mraky dalších věcí, ale rybí trh je daleko nejzajímavější.

Mrakodrapy v Seattle

Pak jsem vyrazil mezi mrakodrapy. Nejvyšší z nich je Columbia Center. Tato budova má úroveň střechy ve výšce 284 metrů, špička je pak ještě výše, v 295 metrech. Má 76 pater a je v současnosti druhou nejvyšší budovou USA na západním pobřeží (první je nějaký mrakodrap v Los Angeles). Výtahem se dá zdarma vyjet do 40. patra, kde je restaurace. Nic jsem si tam nedal, ale nikdo nic nenamítal, když jsem si tam udělal pár fotek. Pak jsem vyjel do 73. patra. Tam je vyhlídka, ale za tu ti lumpové vybírají 9 USD a mě se platit nechtělo. Rozhodl jsem se, že sejdu po vedlejším schodišti o pár pater dolů. Jenže ouha – jakmile jsem vylezl na schodiště, zaklaply za mnou dveře a já se nemohl dostat zpět. Nebyla tam žádná klika a nedobouchal jsem se.

Bylo to bezpečnostní protipožární schodiště, co by se použilo, kdyby v budově hořelo nebo přestaly fungovat výtahy. I dveře byly protipožární. Ty bys možná nerozmlátil ani požární sekerou. Vydal jsem se tedy po schodech směrem dolů. Nikde nikdo. Už jsem se smířil s tím, že budu muset sejít těch 70 pater (to je docela štrapáce, i když jde člověk po schodech směrem dolů), když tu se ve 40. patře náhodou otevřely dveře a nějaký pracovník na mě houknul: „Co tady děláte?“  Snažil jsem se mu svou chatrnou angličtinou vysvětlit, kterak jsem se zde ocitl.

Naštěstí podle mého zmateného výrazu správně usoudil, že terorista asi nebudu. Ale eskortoval mě výtahem (chvála bohu!) dolů do recepce, kde jsem nějakému pánovi vysvětlil, že jsem se tam ocitnul omylem a dveře se zaklaply. „Nic se neděje, to se může stát,“ řekl pán, usmál se na mě a jen mi zkouknul pas a zapsal si mě do nějaké knihy.

O několik hodin později jsem šel opět kolem Columbia Center a řekl jsem si, že bych mohl znovu vyjet do toho 40. patra a cvaknout tam pár fotek navíc, jelikož se mezitím vylepšilo počasí. Ve 40. patře jsem zjistil, že vedle restaurace je otevřená nějaká místnost. Nakráčel jsem do ní a jal se fotit, ale nějaký chlápek mě tu odchytnul a se slovy „Co tu děláte?“ mě eskortoval zpět dolů do recepce. Chlapík dole si mě tedy zapsal podruhé. Tentokrát už se neusmíval, ba tvářil se nepříliš přívětivě, a co prý jsem tam dělal. Říkal jsem mu, že tam nikde nebyl žádný zákaz vstupu. Moje vysvětlení ho zcela neuspokojilo, nicméně jsem byl opět propuštěn. Potřetí jsem už ale do toho mrakodrapu raději nelezl.

Čínská čtvrť v Seattle

Dále jsem se prošel čínskou čtvrtí. No, jmenuje se sice čínská, ale je spíše asijská, protože je tu i hodně Korejců, Vietnamců, Thajců a dalších Asiatů, soudě alespoň podle nápisů na obchůdcích a restauracích. Právě u Thajců jsem se dobře najedl. Za pozornost stojí také fakt, že jsem v místním obchůdku sehnal nefalšovaný pravý český Pilsner Urquell (cena za půllitrovou plechovku: 2.10 USD, no nekupte to).

Vrcholem dnešního rozežraného dne pak byla večeře u nás v hostelu. Domníval jsem se, že „večeře zdarma 3x týdně“ bude nejspíše nějaký špinavý reklamní trik, jak sem nalákat turisty. Ale večeře byla fakt skvělá. Byla v mexickém stylu, tortilla a různé salsy a ovoce a tak. A každý si nabral, co hrdlo ráčí. Napral jsem se pořádně a všichni ostatní taky a ještě toho fůra zbyla. A tak to má být! Láska přece, jak známo, prochází žaludkem. Na město Seattle proto nedám dopustit a na hostel Green Tortoise teprve ne! A vůbec, v Americe hlady rozhodně neumřu, naopak, moje trénované lehkoatletické tělo se počíná již povážlivě zakulacovat a stává se poněkud těžkoatletickým.

Shrnutí mého výletu

Ale teď vážně. Seattle se mi líbil. Je to hezké město. Z těch měst, co jsem v Americe viděl, bych ho zařadil na třetí místo za San Francisco a Las Vegas (které je ale hodně specifické, je to spíš gigantická herna než město). Hodně dělá jeho kouzelná poloha. Od mořské zátoky vane neustále svěží vítr, není tu smog a dusné vedro jako třeba v L.A. I ty mrakodrapy se mi docela líbily a Space Needle samozřejmě taky. A kdybych měl víc času a víc peněz, určitě bych tu zůstal déle. Je tu hodně možností. Mj. se lze trajekty přepravit na nedaleké ostrovy, Hodně by mě lákal i relativně nedaleký Olympic National Park, v němž roste deštný prales mírného pásu.

Ale peněz nebylo nazbyt a také čas se krátil, a když už jsem si koupil tu čtrnáctidenní jízdenku na Greyhound, chtěl jsem toho objet co nejvíc. Ale na severozápad USA bych se chtěl někdy určitě vrátit. Do Washingtonu a do Oregonu, a také do Montany. To jsou nádherné státy, ale chce si to půjčit auto. Stopem už raději ne, autobusem se zase nedostaneš přímo do lůna přírody. Zase jedno z mnoha míst, kde jsem si říkal – někdy příště… A až někdy ta proradná Kanada zruší víza i pro občany České republiky, mrknul bych se i tam – Vancouver je odsud co by kamenem dohodil.

Fotogalerie – Samotářem v Seattlu