Arches National Park a Dinosaur (Utah) – Divoký západ 09

Z Colorada jsme se vrátili zpět do Utahu, kde jsme navštívili další dvě přírodní zajímavosti: Arches National Park a Dinosaur National Monument.

Arches National Park

Čtvrtým národním parkem z mojí soukromé „Velké pětky“, který jsme navštívili, byl Arches NP. Jak již název parku napovídá, najdeme tu spoustu skalních oblouků a oken. Podobné útvary máme ovšem i nás, Pravčická brána je dokonce největším pískovcovým skalním oknem v Evropě. Jenže v Arches jsou skalních oken stovky a některé z nich jsou opravdu hodně veliké.

A jelikož v této horské části Utahu nerostou, na rozdíl od Děčínska, téměř žádné lesy, jsou zdejší skalní okna vidět už z velké dálky a nic nebrání nerušenému výhledu.

Arches se již roku 1929 staly National Monumentem (nižší stupeň federálního chráněného území než národní park, něco jako u nás chráněná krajinná oblast či státní přírodní rezervace). V roce 1971 se pak toto území stalo národním parkem. Rozloha národního parku je 310 km², leží v nadmořské výšce 1245-1723 m.n.m. a nachází se zde kolem 2000 skalních oken a oblouků! Ročně tu spadne jen 269 mm mm srážek. Je tu tedy suché klima a okolní krajinu lze asi nejlépe charakterizovat jako horskou polopoušť. Rostou tu ovšem místy i keře a stromy.

Zdejší oblouky jsou tvořeny pískovcem a vznikly díky erozi. Na vytváření oblouků se podílí především mrazové zvětrávání (voda nateče do puklin, zmrzne a trhá skálu) a činnost větru, který zvětraliny pomáhá transportovat pryč. Měkčí části pískovce jsou postupně oderodovány a odneseny, pevnější zůstanou a vytváří ona skalní okna.

Tento geomorfologický proces je sice relativně pomalý, ale ne zase tak pomalý, jak by se mohlo zdát. Od roku 1970 tak spadlo díky erozi již 43 skalních oblouků, neboť nic netrvá věčně a i vzniklý oblouk je nakonec erozí zlikvidován.

Díky stejným pochodům se ale zase na druhou stranu nové oblouky na jiných místech tvoří. Vedle toho jsou tu i další zajímavé skalní útvary, viklany apod. V roce 2011 navštívilo Arches NP přes milion návštěvníků. Největším skalním oknem v tomto národním parku je Landscape Arch, jehož rozpětí je 88 metrů. Nejznámějším obloukem je ovšem Delicate Arch. Je to krásný, volně stojící oblouk, ne pouze skalní okno vyhlodané ve skále. Delicate Arch zdobí mimo jiné SPZ státu Utah nebo předsádku Školního atlasu světa, který používáme u nás ve škole.

Dinosaur National Monument

Dinosaur National Monument je chráněné území, které leží na hranicích států Colorado a Utah. Leží v dosti odlehlé oblasti, přesto ho ročně navštíví kolem 360000 turistů. Rozloha tohoto území je 853 km². Leží na východním úpatí pohoří Uinta Mountains (součást Skalnatých hor, nevyšší hora je Kings Peak 4114 m.n.m.).

Na území parku byly nalezeny spousty kostí různých druhů dinosaurů. V jurském období se tu proháněli například Allosaurus, Abydosaurus, Apatosaurus (dříve označovaný jako Brontosaurus), Ceratosaurus, Diplodocus (podobný brontosaurovi, jenže delší, měřil až 30 metrů), Stegosaurus, Iguanodon atd. Tato jména jsou nám hodně povědomá, neboť většinu těchhle přerostlých ještěrek zvěčnil na svých plátnech geniální český malíř Zdeněk Burian.

Západ USA je vůbec Mekkou dinosaurů a zdejší naleziště ve státech Colorado, Utah a Wyoming patří k nejznámějším na světě. Podobným výskytem dinosaurů se může chlubit snad jen argentinská Patagonie a poušť Gobi na hranici Číny a Mongolska. Status National Monumentu získal Dinosaur v roce 1915.

Dinosaur je i název městečka v Coloradu, ležící kousek na jih od tohoto chráněného území. Nejzajímavější částí parku je však patrně Dinosaur Quarry („Dinosauří lom“), kde mohou turisté obdivovat zbytky dinosauřích kostí přímo ve skále. Zde byly poprvé nalezeny dinosauří kosti již v roce 1909 paleontologem Earlem Douglassem, který v tomto „lomu“ nalezl několik tisíc dinosauřích fosilií. Dodnes zde bylo doslova vytěženo několik set tun dinosauřích kostí a výzkumy pokračují dodnes.

Park leží v semiaridní oblasti. Ročně tu spadne necelých 300 mm srážek, čili o malinko více než v Arches NP. I zde převažuje horská polopouštní krajina (pro srovnání: pouště se nachází v oblastech se srážkami nižšími než 200 mm, u nás na Žatecku, což je nejsušší oblast ČR, spadne něco přes 400 mm srážek ročně). Parkem protéká řeka Green River, která se o několik set kilometrů dále vlévá do Colorada.

Cestovní deník – část 9.

„Až bude pokácen poslední strom, až bude poslední řeka otrávena, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“

Národní park Arches (Den 17. – pátek 13.7.2012)

Do Visitor Center národního parku Arches jsme tentokrát přijeli už v 10:00. Nafasovali jsme mapku a od Visitor Center jsme jeli 18 mil až na nejvzdálenější parkoviště jménem Devils Garden. Funguje to tady jako ve všech jiných amerických národních parcích. Po parku vedou silnice na základní parkoviště. Někde jsou tu i kempy, ty jsme ovšem nevyužili. Od parkovišť potom vedou kratší či delší pěší trasy. Na rozdíl od Grand Canyonu nebo Zionu tu však nejezdí shuttle busy, bez auta se proto nikam nedostaneš.

Zvolili jsme pro začátek sedmikilometrový trek. Celkem jsme šli tuto trasu tři hodiny. Nejzajímavější oblouky na této trase: Landscape Arch. Největší oblouk v národním parku Arches o celkovém rozpětí 88 metrů, vešlo by se tedy pod něj skoro celé fotbalové hřiště. Oblouk je velmi tenký a bohužel ho lze obdivovat jen z úctyhodné vzdálenosti. Pod něj se jít nesmí (lézt nahoru na něj samozřejmě už vůbec ne), poněvadž 1.září 1991 se část oblouku zřítila. Nebyl to žádný drobeček, odštěpený kus skály měřil 20 metrů a vážil 180 tun. Nějaký turista, co šel zrovna okolo, to dokonce vyfotil zrovna v momentě pádu.

Správa parku pak cestu pod tento oblouk zavřela, aby to na někoho náhodou nespadlo. Tenhle oblouk už asi moc dlouho stát nebude, dá se předpokládat, že při další podobné události spadne úplně. Double O Arch. „Double O“ se to jmenuje proto, poněvadž jsou to vlastně oblouky dva, jeden větší a jeden docela malý pod ním v rámci stejné skalní stěny. Tím malým obloukem se dá projít. Mně osobně se tenhle oblouk líbil víc než Landscape Arch. Může se totiž až k němu, lépe se tu fotí a není tu tolik turistů.

Jinak celá tato sedmikilometrová trasa byla hodně pěkná. Místy se leze po skálách, někdy to vypadá docela dobrodružně. Pak jsme popojeli autem na další parkoviště a absolvovali druhou vycházku, k oblouku Delicate Arch. Tahle trasa měřila 5 kilometrů, šli jsme ji celkem hodinu a tři čtvrtě. Možná, že jsi zdatný turista a zdá se Ti, že chodíme pomalu, ale nač pospíchat?

Navíc cestou hodně fotíme a občas se zastavíme a kocháme se výhledem. Delicate Arch se mi líbil ze všech oblouků nejvíc. Je krásně vystouplý směrem vzhůru (není to jen díra ve skále, okno, ale opravdový oblouk) a dobře se fotí. Ještě jsme absolvovali třetí výlet ze třetího parkoviště, který měřil jen něco přes dva kilometry. Zde jsme zhlédli čtyři další oblouky. North and South Window jsou dvě skalní okna v jedné skále nedaleko od sebe. Turret Arch ničím zvláštním nevyniká, prostě další velké okno.

Double Arch (neplést s Double O Arch!) je naopak nádherný oblouk. Kdyby to postavil člověk, řekl bych, že to je projekt nějakého megalomana. Okno je totiž dvojité, přičemž se jedná o dva oblouky, jakoby vyrůstající z jedné skály (mrkni se na foto). Impozantně to vypadá hlavně dole, když stojíš pod obloukem a koukáš se vzhůru. Celá „stavba“ je dost velká a ani se nevejde do záběru – zase by se mi tu hodil širokoúhlý objektiv. Větší z obou oken má rozpětí 49 metrů (3. největší oblouk v Arches NP) a výšku 33 metrů (nejvyšší v parku!).

Pak už jsme byli poněkud přeobloukováni, takže jsme se už stavili jen u Balance Rock, což je moc pěkná skála s velkým balvanem nahoře. Celé to skoro vypadá, jako by to tu někdo postavil naschvál a nemůžeš se ubránit dojmu, že to jednou nějakému turistovi určitě spadne na hlavu, a doufáš, že to nebudeš zrovna ty, kor když je dneska pátek třináctého. Dobře to ale nakonec s námi dopadlo, kámen na nás nedopadl, a tak můžeme pokračovat dál.

Kromě oblouků, popsaných výše, jsme viděli i některé další, přičemž ty malé kolikrát ani nejsou pojmenovány. Moje soukromé pořadí nejkrásnějších oblouků v Arches NP je následující: 1)Delicate Arch, 2)Double Arch, 3)Double O Arch, 4)Landscape Arch. Jinak skalní oblouky a okna jsou i v jiných národních parcích a některá jsou i větší, ale nikde jich nejsou taková kvanta jako v Arches NP.

Jelikož jsme dnes nachodili docela dost kilometrů, sjeli jsme z Arches NP zpět do městečka Moab, kterým už jsme předtím projížděli, a zaslouženě jsme se tu naprali v hamburgrárně Wendy’s – Bůh žehnej Americe! Zdrželi jsme se tu déle i kvůli internetu (ve fast foodech je obyčejně k dispozici wifi) a nabíjení baterií, takže nocleh jsme hledali až za tmy. Nakonec jsme spali opět za plotem, zase na nějakém soukromém pozemku, neboť nebyla šance najít potmě něco lepšího. I když projíždíme často téměř liduprázdnou krajinou, stejně je většinou každý kousek půdy oplocen a někomu to patří, to není jako u nás, kde si vyjdeš do lesa jen tak nazdařbůh, protože ten les „nepatří nikomu“. Dnes jsme ujeli 107 mil.

Možná se ti zdá, milý čtenáři, že tu machruju s mílemi, jako bych byl snad Američan nebo co. Jenže v Americe jsem si na ty míle zvyknul. Míle se udávají na dopravních značkách (vzdálenosti i povolená rychlost), v mílích jsou vzdálenosti označené i na naší mapě, přestože je vydaná v Evropě. A přepočet je jednoduchý, jedna míle je cca 1.6 km.

Jen u pěších tras mi to dělá trochu problémy; jak jdu po svých, tak raději počítám kilometry místo mílí. Ostatně turistické trasy v národních parcích jsou udávány v mílích i v kilometrech (kvůli zahraničním turistům), kdežto na silnicích jen v mílích. Na co jsem si ale nikdy nezvyknul, to jsou stupně Fahrenheita. Ty se přepočítávají z hlavy na stupně Celsia dost obtížně. Když mi někdo řekne, že ujel 50 mil, jsem hned v obraze, ale když vidím na teploměru údaj, že venku je dejme tomu 87°F, musím dlouho přemýšlet a počítat, kolik že to vlastně je.

Dinosaur National Monument (Den 18. – sobota 14.7.2012)

Dneska jsme vstali už ve čtvrt na šest a již ve tři čtvrtě na šest jsme (bez snídaně) vyjeli, protože jsme nechtěli čekat, až nás někdo chytí za tím plotem. Pak jsme se vydali na velký přesun na sever, protože do Dinosauru je to docela štreka. Cestou jsme ovšem nakoupili zásoby ve Walmartu, kde jsme si koupili i snídani – koblihy. Americké koblihy (donuts) jsou přesně takové, jaké rád pojídá Homer Simpson. Jsou kruhové s dírou uprostřed a většinou je na nich nějaká poleva. Cena za jednu koblihu, 0.58 USD, je také příznivá, ovšem pouze v hypermarketu, ve fast foodech jsou koblihy podstatně dražší. Drze jsme si ty koblihy vzali s sebou do Mekáče, kde jsme si k tomu koupili za 1.10 USD kafe. Pravá americká snídaně!

Cestou se nám stala záhadná nehoda: asi polovina z dvacetilitrového kanystru s vodou se vylila a vsákla se nám do sedačky. A to máme ten kanystr celou dobu nastojato. Na zadním sedadle auta, protože kufr máme plný. Máme celkem dva dvacetilitrové kanystry na vodu a ani jeden pořádně netěsní, je to děs. Nechápu, že v Americe neumí vyrobit kanystr. Takže jsme si byli nuceni v poledne udělat velkou sušící pauzu a zároveň jsme si na odpočívadle uklohnili oběd.

Odpoledne jsme se zastavili v městečku Dinosaur. To je v Coloradu a je to hraniční město, protože odsud jsme hned zase vjeli zpět do Utahu, silnice tu poněkud kličkuje mezi oběma státy. Městečko je zajímavé především svým názvem a názvy ulic, jinak v něm, kromě informačního centra, není celkem nic k vidění. Jedna z ulic se například jmenuje Brontosaurus. Také jsou tu k vidění sádrové skulptury jurských veleještěrů. V Dinosauru jsem si konečně koupil pivo – Budweiser v plechovce (stála 2.50 USD, asi 0.7 litru).

Pivo Budweiser tedy nic moc, s naším Budvarem se to nemůže vůbec porovnávat. Americký Budweiser má obrovskou reklamu, ale je to patok zoufalé kvality. Popíjel jsem ho ilegálně v autě na odpočívadle a dával přitom pozor, aby mě snad neodhalilo bdělé oko nějakého přičinlivého strážce zákona, jelikož alkohol se na veřejných místech pít v Americe nesmí. Zůstal jsem neodhalen. Nicméně při ceně a „kvalitě“ amerického piva se raději stanu dočasným abstinentem a budu se ládovat colou, Dr. Pepperem a zázvorovou limonádou ve fastfoodech, které jsou za babku a jsou vynikající. Američané vymysleli Coca-colu a Bůh jim za to žehnej, ale jejich sládci by měli jezdit do Čech povinně na stáže, aby se naučili vařit pivo.

Dinosaur National Monument je chráněné území hodně protáhlého tvaru a rozkládá se na území dvou států, Colorada a Utahu. Coloradská část je hůře přístupná a není tam nic moc zajímavého (kromě nějakých kaňonů a jakési vyhlídky, ale takových už jsme viděli…). Nejzajímavějším místem v parku je určitě Dinosaur Quarry (Dinosauří lom). Ten leží na území Utahu, u „městečka“ Jensen, dá-li se tedy slovem městečko (Američané říkají town) označit sídlo se 412 obyvateli.

Okolní krajina je ovšem prakticky úplně neobydlená, všude jen horská polopouštní pustina. V Dinosaur Quarry je zajímavá expozice pro turisty, jakou jen tak někde nemají. Je tu celá jedna velká skála, ze které přímo vystupují zkamenělé dinosauří kostry. Celé je to umně zrestaurováno, ale dává to pěknou představu, jak takové kosti vypadají v momentě, kdy jsou odkryty.

Aby tuhle drahocennost nerozhlodal zub času, je celá skála umístěna pod střechou a obestavěná ze všech stran jakousi velkou konstrukcí. Uvnitř jsou vedle samotné skály vystavené další kosti a informační panely, týkající se zdejších dinosauřích fosilií. Ještě jsem se poté trochu prošel po jakési turistické cestě, kde měly být nějaké zajímavé horniny či co, ale nic zajímavého jsem tu neviděl a ještě jsem zmoknul, neboť i ve zdejší suché krajině se sem tam přežene nějaká ta přeháňka.

Celkově se nám tu docela líbilo, ale určitě to zase není taková megabomba, abyste se sem kvůli tomu vláčeli stovky mil. My jsme ovšem směřovali autem z Arches do Grand Tetonu a Yellowstonu a tohle místo jsem si vyhlédli jako zajímavou zastávku po cestě. Druhou možností bylo jet přes Salt Lake City, ale dali jsme přednost dinosaurům před nástrahami amerického velkoměsta. Byla to dobrá volba, protože Dinosaur National Monument je určitě zajímavější než Salt Lake City (vím, o čem mluvím, během této cesty ho ostatně také ještě navštívím, i když jsem to touhle dobou ještě netušil).

Z Jensenu jsme pak jeli na sever směrem k hranici Wyomingu. Stoupali jsme zvolna do hor a vida, polopoušť zmizela a všude se objevily krásné lesy. Krajina v okolí mi silně připomínala Slovensko. V tom je americký Západ jedinečný, krajina se často výrazně mění. Není to jako v Austrálii, kde jedeš tisíc kilometrů a krajina pořád vypadá plus minus stejně (platí především o outbacku). Na hranici Wyomingu jsme se vyfotili u cedule a pak jsme sjeli zpět do Utahu, kde jsme rozbili naše dnešní tábořiště u jakési vedlejší cesty. Dnes jsme ujeli slušných 311 mil.

Fotogalerie – Arches a Dinosaur