Příjezd do Států a NP Sequoia (Kalifornie) – Divoký západ 01

Tak, po minulém duchaplném shrnutí, kdy jsem Tě, milý čtenáři a spanilá čtenářko, zahltil nepřeberným množstvím praktických informací, dostal jsem se konečně k tomu, abych Ti vylíčil, jak jsem se na ten Divoký západ dostal, proč jsem tam jel a co jsem tam viděl.

Tohle vyprávění bude mít mnoho dílů. Možná! To totiž záleží na tom, jestli to bude někdo číst. Další část vyjde, až si tenhle článek přečte alespoň 100 lidí. A basta fidli! Můžeš proto odkaz na tento článek šířit dál, protože pak se pravděpodobně mnohem dříve dočkáš dalšího pokračování tohoto napínavého příběhu. Takže jdeme na to! Část první je o tom, kterak jsem se na Divoký západ dostal a jak jsme dorazili do NP Sequoia.

„Řeknu vám, já tam nikdy nebyl, tam kde se nořej domy do mraků,

snad proto ještě nejsem debil, já ještě nebyl v zemi zázraků.“

„The law of the West was the law of the gun,

shoot on the best, live on the run“.

Takže proč jsem se vydal do země zázraků, to Ti ani přesně neřeknu. Možná proto, abych nebyl za debila. A kromě toho byla Severní Amerika jediným světadílem, kde jsem ještě nebyl, tak proto. A chtěl jsem vidět Divoký západ. I když už není tak divoký, jak býval, pořád je tam dost co k vidění. Dneska už se ovšem nemusíš, odvážný čtenáři, plavit dlouhé týdny přes Velkou louži parníkem, abys pak nasednul na železného oře a kodrcal se někam do Colorada nebo Arizony, kde bys potom přesednul na oře skutečného a za neustálého kvílení Komančů a vytí kojotů zažíval nesčetná dobrodružství.

Dneska prostě sedneš do letadla, komanče necháš daleko za sebou a doletíš do Států raz dva. A půjčíš si auto a sjezdíš, co se dá. Nebo sedneš na autobus. Anebo si stoupneš na okraj silnici, máváš zběsile palcem a doufáš, že Tě někdo sveze. A dost už filosofování. Víc se dočteš v mém cestovním deníku. Ale aby se nadšení zeměpisci a historici necítili býti ochuzeni, nakrmím Tě, krásná čtenářko, jako obvykle, i několika suchopárnými údaji.

Stát číslo 1 – Kalifornie

Kalifornie (anglicky California) byla prvním státem, který jsem navštívil a ve kterém jsem také strávil nejvíc času. Také je určitě nejrozmanitějším státem, který lze spatřit na Divokém západě. Najdeš tu krásné pobřeží, vysoké hory, lesy s největšími stromy na světě, pouště i úrodná pole a vinice. Kalifornie je větší než kupříkladu Německo a svojí rozlohou (423970 km²) je třetím největším státem Unie po Aljašce a Texasu.

Směrem od severu k jihu měří Kalifornie 1240 kilometrů, ze západu na východ je to 250 kilometrů. Navíc je státem daleko nejlidnatějším, v roce 2011 tu žilo skoro 38 milionů obyvatel. Je to taky v rámci USA stát s největší ekonomikou (produkuje se tu celkem 13% amerického HDP). V HDP na hlavu zaujímá Kalifornie v rámci Unie 11. pozici. Hlavním městem Kalifornie je Sacramento, které ovšem zdaleka není městem největším.

Nejlidnatějšími kalifornskými městy jsou Los Angeles (3.8 milionu obyvatel v úředních hranicích, 12.9 milionu obyvatel v metropolitní oblasti v roce 2010, po New Yorku 2. největší město USA), San Diego (1.3 milionu v úředních hranicích), San Jose (950000 obyvatel v úředních hranicích) a San Francisco (800000 obyvatel v úředních hranicích, ale 4.3 milionu v metropolitní oblasti!).

Oficiální přezdívkou Kalifornie je „The Golden State“. Vlajka Kalifornie je docela zvláštní. Jednak ji zdobí medvěd grizzly, čili živočich, kterého už dnes na území státu nenajdeš, pod ním se pak skví nápis „California Republic“.

V Kalifornii leží mnoho přírodních divů a zajímavostí. Nachází se zde nejnižší a zároveň nejteplejší místo nejen Spojených států amerických, nýbrž i celého severoamerického kontinentu, a tím je Death Valley (Údolí smrti). Nejníže položené místo tohoto údolí, solná pánev Badwater, má „nadmořskou“ výšku -86 m.n.m. V roce 1913 zde pak byla v místě zvaném Furnace Creek naměřena druhá nejvyšší teplota na zeměkouli: +56.7°C (ve stínu samozřejmě). Leží zde i nejvyšší hora USA, ležící mimo Aljašku (čili nejvyšší hora 48 států), a tou je Mount Whitney (4418 m.n.m.) v pohoří Sierra Nevada.

V Kalifornii se také nachází mnoho národních parků, například Joshua Tree NP, Death Valley NP, Sequoia NP (s největšími stromy na světě co se týče objemu), Kings Canyon NP, Yosemite NP (Mekka všech horolezců), nebo Redwood NP (s nejvyššími stromy světa). Nejvýznamnějšími řekami na kalifornském území jsou Colorado (na hranici s Arizonou) a Sacramento (protékající stejnojmenným hlavním městem státu), nejznámějšími kalifornskými jezery jsou Lake Tahoe (na hranici s Nevadou, sladkovodní) a slané jezero Mono Lake. Nejvýznamnější kalifornskou pouští je Mohavská poušť (Mojave Desert).

Kalifornie byla původně součástí území zvaného Nové Španělsko. Když toto území vyhlásilo roku 1821 nezávislost na Španělsku, Kalifornie se stala jeho součástí. Nový stát, Mexiko, byl zpočátku císařstvím, ale roku 1824 vešla v platnost nová, republikánská ústava. Spojené státy mexické, jak se od té doby tento stát oficiálně nazývá, se stal federací podle amerického vzoru.

Velký bratr na severu však Mexičany rozhodně nešetřil a oloupil je postupně o polovinu jejich území. V roce 1836 se od Mexika odtrhnul Texas, který nejprve vyhlásil nezávislost, aby se později připojil k Unii. To ovšem hrabivým Američanům nestačilo a vidouce ve svém jižním sousedu snadnou kořist, vyprovokovaly USA v letech 1846-1848 americko-mexickou válku. V jejím průběhu obsadili Američané celý dnešní jihozápad USA, který předtím patřil Mexiku.

Součástí tohoto záboru bylo i území Kalifornie. Tu se Američané nejdříve pokusili od Mexika koupit, ale neuspěli. V červnu 1846 vyhlásili američtí „rebelové“ (či spíše provokatéři) nezávislou „Kalifornskou republiku“. Již tehdy použili vlajku s grizzlym, která je i dnes státní vlajkou Kalifornie. Kalifornská republika ale netrvala ani měsíc, protože mezitím vypukla již zmíněná americko-mexická válka a Kalifornii bleskově obsadily americké oddíly a prohlásily ji za území Spojených států. 9. září 1850 se pak Kalifornie stala 31. členským státem USA, přičemž odmítla zavést otrokářství a do Unie vstoupila jako „svobodný“ (tj. neotrokářský) stát.

Pro pořádek uveďme, že „California“ je nejen státem v USA, nýbrž toto slovo obsahují ve svém názvu i dva mexické státy, rozkládající se na Kalifornském poloostrově – Baja California Norte a Baja California Sur.

Sotva se stala Kalifornie státem USA, hned tu vypukla zlatá horečka. V roce 1848 měla Kalifornie 15000 obyvatel, v roce 1854 už ale přes 300000. V tomto počtu ovšem nejsou zahrnuti Indiáni, kteří byli v Kalifornii prakticky úplně vyhlazeni buď přímo osadníky, nebo infekčními nemocemi, které sem tito osadníci zavlekli. Ani v dalších letech příliv přistěhovalců do Kalifornie neustával. Naopak, zvláště po roce 1869, kdy sem dorazila první transkontinentální železnice, ještě zesílil. I ve 20. století se sem hrnuli osadníci z východu.

V roce 1926 byla zavedena do amerického silničního systému slavná silnice „Route 66“, která vedla z Chicaga do Los Angeles. Po této „hlavní silnici Ameriky“ proudily na Západ davy lidí zejména za hospodářské krize. A v menší míře sem proudí stále noví a noví přistěhovalci dodnes. Rok 2010 tak byl prvním v historii státu California, kdy většinu obyvatel státu tvořili lidé, narození v Kalifornii! Předtím vždy převažovali přistěhovalci, tedy lidé narození jinde. Jsou-li tedy USA typickou přistěhovaleckou zemí, platí to o Kalifornii dvojnásob.

Dnes je jediným úředním jazykem v Kalifornii angličtina, kterou jako svým rodným jazykem hovoří asi 58% obyvatelstva. Na druhém místě je španělština (28%). Hodně lidí hovoří i filipínsky (2%), čínsky (1.6%), vietnamsky (1.4%) a korejsky (1.1%). Jedním z nejslavnějších kalifornských přistěhovalců je i Arnold Schwarzenegger. Tento rakouský rodák, jeden z nejslavnějších kulturistů všech dob a herecká megahvězda, zastával v Kalifornii donedávna post úplně nejvyšší – byl guvernérem státu (zvolen byl za republikánskou stranu).

NP Sequoia

Národní park Sequoia leží v pohoří Sierra Nevada. Zaujímá rozlohu 1635 km² a byl vyhlášen už v roce 1890. V roce 2011 ho navštívilo přes milion návštěvníků. Dvojčetem tohoto parku je sousední Kings Canyon NP, který na něj svým územím souvisle navazuje. Na území NP Sequoia leží i nejvyšší hora 48 států USA, Mount Whitney (4418 m.n.m.).

   Především je ale NP Sequoia proslavený obrovskými stromy, které jako by ani nebyly z této planety. Roste zde totiž sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum, anglicky obvyklegiant sequoia). Tyto stromy rostou pouze na západních svazích pohoří Sierra Nevada, v nadmořské výšce 1500-2500 m.n.m., i když jako okrasné dřeviny jsou sekvojovce vysazovány na mnoha místech světa, a to dokonce i u nás – nejvyšší naše sekvojovce rostou v Ratměřicích na Benešovsku, měří kolem 40 metrů. Proti svým kalifornským bratrům jsou to ovšem nevýrazní drobečci. Sekvoje mohou dorůst do výšky až 95 metrů, průměru až 12 metrů a dosahují stáří až 3500 let.

Patří tedy k nejvyšším stromům na zemi. Jen sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens, anglicky obvykle California redwood, nejvyšší strom měří 115 metrů) a jeden druh eukalyptu (Eucalyptus regnans, nejvyšší jedinec měřil 98 metrů) dosahují ještě větší výšky. Sekvojovce ale drží jiný primát – jsou to největší stromy světa, co se objemu dřeva týče.

Světový rekord drží strom zvaný General Sherman, rostoucí právě v NP Sequoia. Tenhle drobeček je 84 metrů vysoký, obvod jeho kmene měří 31 metrů (průměr kmene hned u země 11 metrů) a zaujímá objem 1487 m³. Jeho hmotnost se odhaduje na 1256 tun, stáří na 2200 let.

   Nejen obří sekvojovce ovšem rostou v NP Sequoia. Najdeš tu například různé druhy borovic. Žijí tu medvědi baribalové, pumy, rysové, lišky, chřestýši a různé druhy veverek. Ačkoliv do NP Sequoia proudí davy návštěvníků, pravdou je, že se obvykle dostanou pouze na samý okraj parku, vyfotí si pár sekvojí a odjedou zase zpátky do civilizace.

Většině parku ovšem pokrývá odlehlá divočina. Mimo jiné i proto, že až do dnešních časů neprotíná pohoří Sierra Nevada v této oblasti žádná silnice. V NP Sequoia jsou také kvanta jeskyní. Zatím jich bylo popsáno 240, přičemž nejdelší z nich, Lilburn Cave, je nejdelší jeskyní celé Kalifornie a měří 32 kilometrů.

Cestovní deník – část 1.

Technická poznámka: Za kolik jsem koupil letenku a jízdenku na autobus, jaké člověk musí před cestou do USA vyřídit cestovní formality a další praktické informace, to všechno najdete v prvním článku s názvem „Západ USA-praktické info“.

Vzhůru do Ameriky! (Den 1. – středa 27.6.2012)

Ve škole jsem si vzal dva dny neplaceného volna a vyrazil jsem do Států ještě před vypuknutím hlavních školních prázdnin. Nejdříve jsem nasedl v Praze na Florenci na autobus Student Agency, který mě dovezl až na letiště do Vídně. Autobus Student Agency, toť luxus nebývalý! Jak se ukáže, ještě na něj budu v Americe vzpomínat. Protože o tak luxusních vozech si můžou Američané jenom nechat zdát.

Sedadla pohodlná, kafíčko a denní tisk v ceně, příjemná stevardka a přede mnou obrazovka s televizí a videem. Aby toho nebylo málo, mají tu dokonce i wifi a zásuvku. Takže jízdu do Vídně jsem strávil velmi příjemně surfováním po internetu (vzal jsem si malý laptop). Z Vídně-Schwechatu jsem se pak (po pár hodinách čekání) přesunul letadlem společnosti Brussels Airlines (lumpové, žádné občerstvení nám nedali) do Bruselu, kde jsem přistál kolem 23:00, po 1.5 hodině letu.

Přílet do Los Angeles (Den 2. – čtvrtek 28.6.2012)

Moje letenka nebyla z nejflexibilnějších a do L.A. jsem letěl třemi letadly po ose Vídeň-Brusel-Washington D.C.-Los Angeles. A ještě k tomu ten bus do Vídně. Nedosti na tom! V Bruselu jsem měl na přestup 13 hodin (nechápu, jak může rezervační systém vůbec vyplivnout letenku s tak šíleným přestupem). A jelikož to bylo přes noc, nemělo smysl trmácet se daleko do centra, spát tam v drahém hotelu a ráno zase jet zpátky na letiště. Spal jsem tedy přímo na letišti. Bylo to docela zajímavé. Po půlnoci nebyla v tranzitním prostoru ani noha.

Natáhnul jsem se pod sedačky na karimatku na zem a dokonce jsem se trochu i vyspal. Bál jsem se, že mě někdo vyhodí, ale okolo fakt neprošla ani noha, až ráno mi kousek za hlavou šůroval uklízeč. Před odletem jsem pak ještě prošel bezpečnostní kontrolou (kupodivu i vyzvídali, kde budu v L.A. bydlet, rezervace z hostelu docela bodla) a po poledni jsem se vznesl do nebes, abych přeletěl Velkou louži letadlem společnosti United Airlines. Tentokrát se nad námi letecká společnost smilovala a dali nám večeři i svačinu. Let trval 7.5 hodiny.

Ve Washingtonu D.C. (letiště Dulles International) jsme měli mezipřistání. Ve Washingtonu jsem si nejdříve u zavazadel vyzvednul krosnu, a pak jsem prošel imigrační a bezpečnostní kontrolou. Kdyby Vás totiž do USA nevpustili, poslali by Vás šupem i s báglem zpátky do Evropy. Vše však proběhlo v pohodě. Úředník mi položil několik otázek, jako jak budu v USA dlouho (dva měsíce), co tam budu dělat (turistika), jaké je moje povolání (učitel) a kde že budu bydlet (opět jsem doložil svoje tvrzení rezervací konkrétního hostelu v L.A.).

Jelikož ho moje odpovědi uspokojily, byl jsem vpuštěn do Spojených států. Do L.A. jsem poté pokračoval již vnitrostátním letem, opět společností United Airlines, takže po příletu se již žádná kontrola nekonala. Ačkoliv jsme letěli téměř 5 hodin, nedostali jsme k jídlu vůbec nic! Poslední dobou to tedy letecké společnosti s tím šetřením fakt docela přehání.

V L.A. jsme přistáli v 19:15 místního času (je tu o 9 hodin méně než v Praze). Jelikož jsem zde potřeboval jen jednu noc přespat, protože ráno jsem měl sraz s ostatními spolucestovateli, zamluvil jsem si přes internet hostel nedaleko (asi 4 km) od letiště. Hostel sice avizoval, že má transfer do hostelu z letiště zdarma (což byla pravda), jenže jsem s sebou neměl mobil, abych tam zavolal. A drobné na telefonní automat mi nikdo nechtěl rozměnit (potřebujete mince). Tak jsem se nakonec rozhodnul jít do hostelu pěšky.

Nejdřív mi chvíli trvalo, než jsem se vymotal z letiště. Letiště Los Angeles International (LAX) je neporovnatelně větší než letiště Václava Havla v pražské Ruzyni, v roce 2011 to bylo 6. největší letiště na světě. Nakonec jsem ale našel cestu ven a už za tmy jsem šel asi hodinu pořád rovně po ulici Century Boulevard, až jsem došel do hostelu. Okolní čtvrť, Inglewood, je prý docela nebezpečná, je to takové černošsko-mexické ghetto, ale po cestě mě nikdo neobtěžoval.

Hostel Adventurer (alias Los Angeles Backpackers Paradise Hostel) se ukázal býti příjemným a na americké poměry i docela levným. Jedinou jeho nevýhodou je, že je dost daleko od centra, ale pokud chceš bydlet blízko letiště, je naopak jeho poloha téměř ideální. Platil jsem celkem 25 USD za noc v dormitory (společné ložnici) pro 20 osob. Naštěstí pokoj nebyl zcela zaplněn. V hostelu je i bazén. Voda v něm měla nejméně 35°C, což bylo velmi příjemné, neboť ačkoliv je v Kalifornii v létě dost horko, noc byla překvapivě poměrně chladná. Mají tady i wifi zdarma (pravda, dost pomalou a nespolehlivou). Jelikož dnešní den měl pro mě (díky časovému posunu) 33 hodin, padl jsem do postele téměř mrtev únavou.

Jsem v Kalifornii! (Den 3. – pátek 29.6.2012)

Chtělo se mi ráno téměř zvolat v radostné euforii. Navíc je pátek a mám svátek. Pravda, moc jsem toho nenaspal, ten časový posun mě nějak dostal. V ceně ubytování byla i „snídaně“ (kafe + muffin). Hotelový shuttle (dodávka pro cca 16 osob) mě pak hodil zdarma na zastávku metra. Zaplatil jsem 1.50 USD a dovezl jsem se až na konečnou do Norwalku.

Zdejší metro jezdí převážně po povrchu, akorát v centru L.A. jede pár stanic pod povrchem. Běloši jím téměř nejezdí a ani Asiaté jím nejezdí – všude jenom Mexikáni a černoši, spíše místní nižší střední třída až chudina, ostatní asi všichni jezdí autem. Pokud přestupuješ na jinou trasu, musíš si koupit další lístek za 1.50 USD. Ale zase na druhou stranu je metro poměrně levné – stojí prakticky stejně jako to pražské, a přitom jsem jel nejméně hodinu, poněvadž trasa je dlouhá a navíc zastávky jsou mnohem dál od sebe než v Praze.

Na konečné metra jsem sednul na autobus číslo 460 a jel jsem další hodinu do Anaheimu. Cena za autobus byla také 1.50 USD, platí se přímo u řidiče do kasičky a musíš mít přesně drobné. Za řidičem je namalovaná na zemi bílá čára a tu nesmíš během jízdy překročit směrem k řidiči.

Nepochopil jsem, jestli je to kvůli bezpečnosti pasažéra či řidiče, ale toto pravidlo platí ve všech autobusech, i v Greyhoundech a v shuttle busech, které vozí turisty v národních parcích. Také je v autobusech všude upozornění, že můžeš být snímán kamerou. Takže pokud bys dělal v buse brajgl, kamera Tě zachytí a pak Tě odchytí policie. Bezpečnost mají tedy Američané fakt vychytanou.

Anaheim je administrativně samostatné město v jižní části losangeleské aglomerace. Celá metropolitní oblast Los Angeles se totiž skládá z asi 80 samostatných měst (například Los Angeles, Anaheim, Santa Ana, Long Beach, Inglewood, Santa Monica), která ovšem dohromady tvoří souvislou zástavbu. Mně se při vyslovení Anaheim vybaví především zdejší Mocní kačeři (Mighty Ducks – zdejší klub hokejové NHL), turisticky je však Anaheim známý především tím, že zde leží Disneyland. Na jeho prohlídku ovšem nebyl čas. Nicméně právě před Disneylandem jsem měl sraz se svými spolucestovateli, Šárkou a Mirkem. Jen jsem vylezl z autobusu, hned jsem na ně narazil. A vyrazili jsme hned do autopůjčovny kousek za rohem.

Se Šárkou a Mirkem jsem se seznámil přes internetovou seznamku na Hedvábné stezce, což je největší český server, zabývající se nezávislým cestování (tedy kromě Kompasu, samozřejmě). Hlavně jsem se tedy potřeboval přifařit k někomu, kdo umí, na rozdíl ode mě, řídit. Mám sice řidičák, ale nikdy jsem neřídil. Samozřejmě je také lepší jet ve více lidech a podělit se o náklady.

Původně jsme měli cestovat po Americe ve čtyřech, ale Zuzana, která měla jet také s námi, nepřišla bez omluvy na letiště a prostě se na nás vykašlala. To se mi tedy ještě s nikým nestalo a nenapadá mě žádný slušný výraz, kterým bych její jednání charakterizoval. Ale nakonec se ukázalo, že jet ve třech bylo pohodlnější, protože auto jsme měli docela narvané, i když náklady se nám samozřejmě nečekaně zvedly hned na začátku. Se Šárkou i Mirkem jsem se párkrát setkal už před odletem.

Šárka je, stejně jako já, učitelka. A taky běžkyně, i když ona běhá závodně a já se spíše potloukám sám po cestičkách kolem Rokytky, kde na mě není moc vidět. Ale zase běhám delší tratě J. A Mirek bydlí u Mladé Boleslavi a pracuje ve Škodovce coby logistik. Oba jsou řidiči a při řízení se poctivě střídali, zatímco já jsem navigoval či chrápal vzadu. Šárka přiletěla do L.A. už týden přede mnou (díky tomu měla levnější letenku), Mirek den přede mnou. Oba přespali v Santa Aně u Šárčiny kamarádky (vzdálenost z letiště do Santa Any je kolem 80 kilometrů!) a sraz jsme si dali v Anaheimu.

Jelikož Šárka obhlédla v L.A. několik půjčoven, šli jsme hned z místa srazu najisto do půjčovny firmy Alamo. Půjčili nám auto Volkswagen Jetta za 1355 USD na měsíc + dva dny. Auto jelo bezvadně, i když jak jsme zjistili později, mělo jednu nevýhodu: nízký podvozek. Na hlavních silnicích sedělo bezvadně, ale při odbočení na nějakou cestu jsme občas drhli podvozkem o zem.

Půjčovnu Alamo jsme zvolili mimo jiné proto, že půjčuje auta do všech států USA (některé jiné půjčovny to měly omezené jen na Kalifornii, nebo se za další státy připlácí). V ceně bylo i povinné pojištění (něco jako u nás povinné ručení), dobrovolné pojištění (havarijní – povinné není, ale pokud nabouráte, musíte pak půjčovně nahradit škodu, takže je asi rozumné si ho pořídit), daň a zdarma druhý řidič (řídit smí jen řidiči, uvedení ve smlouvě, u některých jiných půjčoven se za druhého řidiče připlácí).

Zaplatili jsme kartou a vyjeli jsme. Nejdříve jsme se stavili v obrovském hypermarketu Walmart (největší a patrně nejlevnější řetězec v USA) a nakoupili tu velikánské zásoby. Kromě hromady jídla (v průměru tu je o něco levnější než u nás!) jsme koupili i další nezbytnosti, jako například plynový vařič a bomby, plastové boxy, do kterých jsme to jídlo nacpali a GPS navigaci, na čemž trvala Šárka. Já coby drobný škudlil jsem se sice ošíval, že to je vyhozených 110 dolarů, ale hned o několik minut později jsem musel dát Šárce za pravdu – bez GPS se třeba v L.A. nedá prakticky jezdit a kdybychom ji neměli, možná bychom v L.A. bloudili dodnes.

A pak jsme vyjeli směrem na sever. Naším prvním cílem byl NP Sequoia. Cesta z města se ukázala býti dosti nesnadnou. Co je na tom těžkého, řeknete si možná. Prostě jedete po dálnici pořád na sever. Jenže Los Angeles, to je betonová džungle nevídaných rozměrů. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je naprosto normální, že se tu kříží v jednom bodě dvě až tři dálnice, přičemž v jednom směru může být až 6 pruhů. Tyto pruhy jsou většinou dost plné. Kličkování mezi pruhy je opravdovou lahůdkou.

V Americe totiž neplatí, že pravý pruh je nejpomalejší a levý nejrychlejší – všechny pruhy jsou rovnocenné. Pokud tedy jedeš třeba ve třetím pruhu zleva, máš nalevo od sebe dva pruhy a napravo tři, přičemž auta Tě mohou vesele předjíždět zleva i zprava. Ačkoliv Američané jinak jezdí celkem slušně a pomalu (v porovnání s psychopaty na našich dálnicích), jízda v L.A. vyžaduje silné nervy a jistou dávku agresivity. Pokud totiž najednou potřebujete odbočit doprava, musíte se tam prodrat třeba přes tři pruhy.

Pokud to nestihnete, minete výjezd a další je třeba až za 20 kilometrů. Ne vždy také platí, že výjezd z dálnice je z krajního pravého pruhu, někdy se odbočuje na nadjezd třeba z pruhu levého nebo prostředního. Zde se právě jako nezbytná pomůcka jeví GPS navigace – ta Ti totiž dá vědět třeba kilometr předem, do kterého pruhu si najet, abys včas odbočil správným směrem.

A navíc, Los Angeles je opravdu, ale opravdu veliké! Jeli jsme nejméně 60 mil (1 míle = 1609 metrů), než jsme se vymotali z aglomerace. Po cestě jsme se stavili na naše první americké jídlo v mexickém bistru. Dal jsem si burritos za 6 USD. Při placení jsme zjistili, že v Americe se většina cen, včetně těch v restauracích, udává bez daně (asi něco jako DPH), čili cena je pak o cca 10% vyšší, než je na jídelním lístku. A ještě se v restauraci očekává, že jim necháte nějaké to dížko.

Jakmile jsme projeli Bakersfieldem, začali jsme hledat místo na spaní. Rozhodli jsme se totiž, že za ubytování nebudeme pokud možno utrácet, neboť máme stan. Kolem Bakersfieldu jsou ropná čerpadla a také rozlehlé pomerančové háje a celkem úrodná krajina, díky čemuž byl problém najít místo na spaní – všude nějaká farma, sad nebo plot. Nakonec jsme zaparkovali kousek od nějaké farmy a ustlali si na poli pod širákem. Dnes jsme autem ujeli 185 mil.

NP Sequoia (Den 4. – sobota 30.6.2012)

V noci kolem našeho nocležiště štěkali psi (i když Mirek se Šárkou se dušovali, že to vyli kojoti). Po snídani jsme vyrazili do NP Sequoia. Cestou jsme ovšem prostě museli zastavit u jednoho pomerančového sadu. Pomerančovníky byly úplně obsypané zralými plody, další kvanta pomerančů se válela přímo na zemi.

Nedalo se nic dělat, bylo nám jich chudinek líto, vždyť by mohly shnít na zemi bez užitku, a tak jsme jich pár kilo sesbírali a přibalili k našim zásobám. Ještě dlouho jsme potom ve vyprahlých nevadských a arizonských pustinách vzpomínali na pomerančové háje u Bakersfieldu. Pak jsme pokračovali směrem n sever a do kopce, protože sekvojovce rostou na západní straně pohoří Sierra Nevada.

Jednorázové vstupné do NP Sequoia je 20 USD na auto, ale my jsme si koupili za 80 USD Annual Pas. S Annual Passem totiž máte vstup zdarma do všech národních parků a dalších rezervací, které spravuje federální vláda na celý rok.

Do rezervací, spravovaných jednotlivými státy a do soukromých a indiánských teritorií, musíte ovšem zaplatit zvlášť, na ty se Annual Pass nevztahuje. Hned na začátku musím říct, že těch 80 dolarů mi přijde jako krásná cena. Jednak je to na rok a pro osádku celého auta, a pak hlavně, když člověk vidí infrastrukturu v amerických národních parcích, platí za ně skoro rád.

Všechno tu bezvadně funguje, jsou tu kvalitní kempy, informační centra, stezky pro pěší turisty, zkrátka paráda. Akorát se jaksi automaticky počítá s tím, že sem přijedete autem, a tomu je vše podřízeno. MHD sem nejezdí. U silnice jsou vždy odpočívadla a parkoviště, odkud se pak dá vyrazit na krátké i delší procházky.

Na ty dlouhé ale téměř nikdo nechodí. Američané jsou většinou hodně líní a od auta se příliš nevzdalují. My jsme pak zase chtěli vidět národních parků co nejvíc, a proto jsme nikde nezůstávali déle. Ale pokud si uděláš čas, můžeš chodit po národním parku třeba týden a nenarazíš na člověka. Davy turistů se totiž nikdy nevydávají příliš daleko od návštěvnických center.

A co jsme tedy při našem zhruba půldenním pobytu v NP Sequoia viděli? Kupodivu zejména a především sekvojovce. Tyto stromy jsou opravdu obrovské. Abyste si uvědomili jejich mohutnost, musíte si je vyfotit v porovnání s nějakým člověkem. Jinak na fotografii vypadají jako normální borovice. Když si ale všimnete človíčků u úpatí těchto velikánů, můžete si teprve udělat jakous takous představu o rozměrech těchto gigantů. Ne všechny sekvojovce samozřejmě dosahují obrovských rozměrů, najdete tu i úzké mladé stromy.

Ale těch velikých je tu opravdu hodně a ty úplně největší jsou všechny pojmenované. Často rostou v celých skupinách. Viděli jsme například Sentinel nebo Four Guardsmen (4 stromy v řadě, mezi nimiž kličkuje silnice, působivé). Ale největší tlačenice je samozřejmě u Generála Shermana. Každý si ho chce vyfotit, a tak se před ním musíte postavit do fronty, abyste se nechali zvěčnit.

Strom je ovšem tak veliký, že se do objektivu aparátu nevejde ani náhodou. A nemůžete se bohužel postavit až úplně ke stromu, protože ten je obehnán dřevěnou ohradou. Proto se mi mnohem více líbily jiné stromy, na které si člověk může přímo sáhnout. Co je také zajímavé: strážci parku kolem velkých sekvojí úmyslně zakládají menší požáry!

Velké sekvojovce mají totiž kůru velmi odolnou proti ohni a běžně přežijí mnoho požárů, na rozdíl od menších stromů, které rostou kolem nich. Přeživší stromy pak dostávají více slunce, živin i vody. Při požárech navíc stoupající horký vzduch způsobuje rozevírání šišek, a pomáhá tak rozmnožování sekvojovců. V neposlední řadě pak občasné požáry zbavují stromy dřevokazných mravenců.

Obří sekvojovce zkrátka pro svůj další růst do nebes nějaký ten požár, který by je zbavil okolní konkurence, potřebují. Zatímco dříve byly tyto požáry v přírodě živelné, dnes je mají strážci parku pod kontrolou. Ale stejně je to divný pocit, chodit po spáleništi přímo uprostřed národního parku, zvláště když kolem Vás vyskakují z pod jehličí malé plaménky a vše okolo, včetně ohořelých stromů, doutná.

Naším největším zážitkem však bylo setkání s medvědy. Měli jsme kliku – náš první národní park, a hned jsme při procházce natrefili na samici baribala s mládětem. Medvědi se vůbec nebáli a klidně se producírovali nějakých 20 metrů od nás. Po chvíli už ovšem kolem nás postávalo alespoň 20 dalších turistů. Medvědy taková přílišná pozornost evidentně přestávala bavit, a tak si prostě vylezli na strom, odkud nás po očku pozorovali.

Nebezpečný medvěd Baribal

Baribal (Ursus americanus, anglicky American black bear) je jedním ze dvou druhů medvědů, na které můžete na západě USA narazit. Tím druhým je grizzly (Ursus arctos horribillis, poddruh medvěda hnědého), který ovšem žije pouze na Aljašce, v severozápadní Kanadě a v malé části amerických Skalnatých hor, nikoliv však v Kalifornii.

Baribal má mnohem větší areál rozšíření než grizzly. Žije prakticky v celé Kanadě, na Aljašce, ale i v Mexiku a na východě USA. Jelikož baribal je znám v mnoha poddruzích, jeho vzhled je velice variabilní a jeho barva kolísá od téměř černé až po světle hnědou. Na rozdíl od grizzlyho skvěle šplhá po stromech. Vždycky jsem si myslel, že obejme kmen prackami a pomalu se šine vzhůru, ale chyba lávky! Baribal šplhá velmi rychle, přičemž pracky drží před sebou, podobně jako třeba kuna.

Člověku je baribal málokdy nebezpečný a údajně ho lze celkem spolehlivě zahnat křikem. Při tom máte dát ruce nahoru, abyste vypadali větší, a medvěd se prý téměř určitě lekne a uteče. Tak alespoň praví informační cedule, které jsou všude po parku rozmístěny. Hlavně je ovšem třeba dávat pozor na potraviny, ale i kosmetiku, zubní pastu apod. Medvědi mají skvělý čich.

Na parkovištích jsou auta hlídána, ale v kempech jsou k uchování potravin umístěny kovové krabice, které mají speciální antimedvědí otevírání – medvěd je díky šíři své tlapy nedokáže otevřít, kdežto člověk ano. Podobné bezpečnostní zavírání je i na odpadkových koších. Jelikož se medvědi člověka evidentně vůbec nebojí, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, je opatrnost určitě na místě. Na druhou stranu není třeba se baribala přehnaně obávat, je to medvídek velmi sympatický.

Po prohlídce NP Sequoia jsme se vrátili po stejné cestě zpět. Cestou jsme uvařili naše první těstoviny a nocovali jsme na stejném místě jako včera, pod širákem, u „naší“ farmy za Bakersfieldem. Dnes jsme ujeli celkem 199 mil.

Fotogalerie – NP Sequoia