Prvním venezuelským státem, který jsem navštívil, byl stát Bolívar. Hlavním městem tohoto největšího státu Venezuely je Ciudad Bolívar, tedy Bolívar. Ve státě Bolívar můžeme rovněž nalézt největší divy přírody, jako jsou stolové hory, řeka Orinoco či nejvyšší vodopád světa Salto Angel.
Venezuela – politický systém
Na úvod, jak je mým dobrým zvykem, několik úvodních informací. V tomto článku se nechci zabývat přírodními skvosty Venezuely, o těch si přečtěte v dalších článcích.
Oficiální název státu je poněkud neobvyklý: Bolívarovská republika Venezuela(španělsky República Bolivariana de Venezuela). Slovo „Bolívarovská“ bylo do názvu státu přidáno z úcty k Simonu Bolívarovi (žil 1783 – 1830), který osvobodil nejen Venezuelu, ale i Kolumbii, Panamu, Ekvádor, Bolívii, a Peru od španělské nadvlády. Venezuela vyhlásila nezávislost už v roce 1811. V roce 1819 se stala součástí Velké Kolumbie, ale v roce 1830 z ní vystoupila. Od té doby je Venezuela samostatnou republikou.
Samotné slovo Venezuela je pak zdrobnělinou slova Venezia, slovo Venezuela můžeme tedy přeložit jako „Malé Benátky“. Venezuela je na jihoamerické poměry průměrně velkou zemí – má však rozlohu 912,000 km2, což zhruba odpovídá rozloze Německa + Francie. V červenci 2009 měla Venezuela necelých 27 milionů obyvatel.
Venezuela je, podobně jako většina dalších amerických států, prezidentskou republikou. V čele stojí prezident, který je zároveň fakticky předsedou vlády. Má velmi silné postavení a je volen voliči na šestileté volební období. Podobně jako v USA, i ve Venezuele existuje funkce viceprezidenta. V současné podobě je prezidentem Venezuely kontroverzní politik Hugo Chávez (celým jménem Hugo Rafael Chávez Frías), vedle Fidela Castra asi nejznámější latinskoamerický politik.
Chávez se pokusil již v roce 1992 o vojenský převrat. Neuspěl a byl uvězněn, nakonec však byl po dvou letech z vězení propuštěn. V roce 1998 pak uspěl legální cestou, když byl zvolen prezidentem Venezuely. Úřadu hlavy státu se Chávez ujal v roce 1999. Od té doby je o něm hodně slyšet. V roce 2002 přestál pokus o puč. Velkým vzorem pro Huga Cháveze je bývalý kubánský prezident Fidel Castro.
Jako svůj cíl vyhlásil Chávez „socialismus 21. století“. Pomocí referenda se mu v únoru 2009 podařilo změnit ústavu v tom smyslu, že může být zvolen na neomezený počet volebních období. Narozdíl od Kuby je ovšem Venezuela ropnou velmocí (mj. je i členem OPEC) a její vliv ve světě tak rozhodně není zanedbatelný. Cháveze podporují hlavně nejchudší složky venezuelské společnosti, naopak bohatí Venezuelané jsou většinou jeho zapřisáhlými odpůrci.
Správní členění Venezuely
Venezuela je, podobně jako některé další americké státy (Brazílie, Argentina, Mexiko, USA, Kanada) federací. Skládá se ze 23 států a 2 zvláštních území. Jedním z nich je Distrito Capital, tedy území hlavního města, druhým pak Dependencias Federales de Ultramar, což je souhrnný název pro 72 venezuelských ostrovů, spravovaných přímo federální vládou. Hlavou každého státu je guvernér, státy mají rovněž svojí vlajku. Názvy států jsou rovněž uváděny na SPZ motorových vozidel.
Venezuela si dále dělá nárok i na tzv. Guyanu Esequibo, což je území které leží v západní části nezávislého státu Guyana (bývalá Britská Guyana). Toto území tvoří více jak polovinu území státu Guyana, takže v případě jeho připojení k Venezuele by toho z už tak malé Guyany moc nezbylo. Proto také Venezuela neuznává současnou hranici s Guyanou a mezi oběma zeměmi není ani hraniční přechod. Pozadí tohoto sporu sahá už do 19. století, kdy byla vytýčena hranice mezi nezávislou Venezuelou a tehdy ještě Britskou Guyanou.
Stát Bolívar
Stát Bolívar je plošně největší ze všech 23 venezuelských států. Leží v jihovýchodní časti Venezuely, mezi Brazílií na jihu a řekou Orinoco na severu. Rozloha státu Bolívar je 238,000 km2 (26% rozlohy Venezuely), má však jen asi 1.5 milionu obyvatel (7. nejlidnatější stát Venezuely). Jeho území je tedy velmi řídce osídleno – průměrná hustota obyvatelstva je jen kolem 6 obyvatel na kilometr čtvereční.
Ciudad Bolívar
Hlavním městem státu Bolívar je Ciudad Bolívar, tedy Město Bolívar. Leží na řece Orinoco, tedy na samém severu státu, a má asi 350,000 obyvatel. Řeka Orinoco je zde přibližně 1.5 kilometru široká. Nadmořská výška města je pouhých 43 metrů nad mořem. Ciudad Bolívar bylo založeno v roce 1764. Město se původně se jmenovalo Angostura (respektive celým názvem „Santo Tomé de Guayana de Angostura del Orinoco“). Svůj dnešní název pak dostalo v roce 1846.
Ve městě jsem strávil dva dny. Turisté sem jezdí především kvůli návštěvě Národního parku Canaima. Do tohoto parku s nejvyšším vodopádem světa Salto Angel se dá dostat pouze letecky a právě město Ciudad Bolívar je nejčastějším východiskem pro tento výlet. Ciudad Bolívar má asi 350,000 obyvatel, nepůsobí však dojmem velkého města. Jeho historické jádro je poměrně malé a tvoří ho především náměstí Plaza Bolívar a blízké okolí. Všechny domy na Plaza Bolívar jsou v bezvadném stavu.
Nechybí tu samozřejmě socha velkého osvoboditele Simona Bolívara a místní katedrála. Samotné náměstí je rozlohou dosti malé a nedá se vůbec srovnat s poměrně velkými náměstími v našich městečkách. Působí poněkud ospalým dojmem. Ve skutečnosti je nejrušnějším místem města ulice Paseo Orinoco, což je vlastně silnice podél řeky Orinoco a přilehlá promenáda. Zde se prochází mnoho místních ve dne i večer, promenádu lemují stánky s jídlem a pitím a je tu hezký výhled na řeku.
Nejzajímavější pamětihodností ve městě je však most Puente Angostura. Nachází se asi pět kilometrů proti proudu řeky Orinoco. Podniknul jsem k němu „krátkou“ vycházku, která se ukázala býti docela dlouhou – nachodil jsem asi 15 kilometrů. A to hlavně díky své ješitnosti – chtěl jsem si prostě připsat do žebříčku Zeměpisného sdružení bod za další stát, v tomto případě Anzoátegui.
Ten leží na severním břehu Orinoka, zatímco na jižním břehu je stát Bolívar. Ale most je rozhodně zajímavým technickým dílem. Až do roku 2006 to byl vůbec jediný most přes celé Orinoco, které je tady asi 1 – 1.5 kilometr široké (není to řeka malá, ale s Madeirou či Rio Negro se nemůže srovnávat, s Amazonkou ani nemluvě). Most byl dokončen v roce 1967 a v době svého dokončení to byl nejdelší visutý most v Latinské Americe. Je dlouhý 1,678.5 metru (taky jsem se pěkně prošel, než jsem dorazil na druhý břeh).
Vozovka je v nejvyšším bodě 57 metrů nad řekou, šířka mostu je necelých 15 metrů a oba ocelové pilíře, na kterých je most zavěšen, jsou vysoké 119 metrů. Pro dopravu ve Venezuele má Puente Angostura mimořádný význam, protože spojuje severní a jižní polovinu země. Komunikace vedoucí po mostě má charakter dálnice a platí se zde mýtné. Řekl bych, že pěšky se po mostě chodit asi nesmí, ale proklouznul jsem. Na zpáteční cestě mě sice odchytli vojáci, ale i když jsem u sebe neměl pas, nakonec mě pustili.
Celkově město Ciudad Bolívar nenabízí zase tolik zajímavého k vidění, abyste sem museli za každou cenu jezdit. Pokud ale poletíte k Salto Angel, stejně se zde asi zastavíte. Příjemně se tu lenoší a vzhledem k tomu,, že jsem předtím strávil 2 dny v Santa Eleně, což je docela díra, návštěva města Ciudad Bolívar pro mě byla vítaným zpestřením.
Ciudad Bolívar – praktické informace
kurs na černém trhu v srpnu 2009: 1 bolívar (dále B) = 3 Kč
Doprava: Přijel jsem do Ciudad Bolívar ze Santa Eleny (městečko u brazilské hranice)- Autobus jede 12 hodin, stojí 60-70 B (jezdí více společností), vzdálenost 716 kilometrů. Autobus je tedy ve Venezuele asi pětkrát levnější než v Brazílii – za zhruba stejnou vzdálenost Manaus – Boa Vista jsem platil v Brazílii 1,000 Kč! Dálkové autobusy jsou (stejně jako v Peru a Brazílii) nesmírně pohodlné, protože tady myslí především na pasažéry a ne na to, jak narvat do autobusu co nejvíc lidí.
Sedadla jsou velká, se spoustou místa pro nohy a spí se v nich výborně. Ovšem pozor – vemte si s sebou do autobusu teplé oblečení a ještě lépe deku nebo spacák. Měl jsem dlouhé kalhoty a košili, ale nestačilo to, málem jsem zmrznul. Logika místních dopravců mi připadá zvláštní – v autobuse je zima a všichni klepou kosu a jsou zabalení do dek. Jediné místo, kde bylo teplo, bylo WC, kde klimatizace nebyla a bylo otevřeno okénko, takže sem luftoval teplý vítr.
Výlet na Salto Angel: Výlet byl třídenní a stál mě 1,800 B. Více o něm si přečtěte v minulém článku.
Jídlo a pití: Stravuji se především pouličně. V Bolívaru jsem se například živil hot dogy. Zajímavé je, že španělsky se hot dog řekne „perro caliente“, čili doslova rovněž „horký pes“. Většinou mají ale na stánku jenom nápis perros, čili psi, tak se nelekněte, že by tam prodávali psí maso J. Horký pes stojí 5 B a je moc dobrý, dávají do něj i nějakou zálivku.
Na promenádě Paseo Orinoco jsem si také dal vynikající parrilu. To je směs nakrájeného pečeného masa a zeleniny. Bylo to skvělé, byla toho hromada a stálo to 30 B. Co se týče piva, tak ve Venezuele pijí pouze třetinky a pivo je k dostání buď v lahvi, nebo v plechovce. Nejrozšířenější značkou je Polar a na ulici stojí většinou 4 B, u nás v hotelu pak 5 B.
Ubytování: Bydlel jsem v hotelu „Posada Don Carlos“. Je to tu moc pěkné. Pokoj pro jednoho stojí ovšem 90 B, což je dost drahé. Ale je tu něco jako dormitory room, kde spí tak 10 lidí. Je to pod střechou, spát můžete na posteli, v hamace či na podlaze na zemi a stojí to 40 B na noc. V hotelu dělají i snídaně za 15 B. Majíí tu moc hezký nábytek. Je tu také „pivní samoobsluha“ – v lednici jsou piva (Polar, dvanáctka, 0.33 l, 5 B) a každý si bere kolik chce a pak to nahlásí a zaplatí.
Hotel také zprostředkovává výlety na Salto Angel, čehož jsem využil a byl jsem spokojen. Internet v hotelu je zdarma, je tu ovšem jediný počítač a tak musíte většinou čekat, než se uvolní. Je tu ale zdarma wifi síť, a to s docela rychlým připojením, takže jsem tu internetoval pořád, neboť jsem vybaven notebookem (kde jsou ty časy, kdy nejsložitější položkou mého cestovatelského vybavení byl vařič na pevný líh…?). Hotel je hned vedle náměstí Plaza Bolívar a je plný baťůžkářů. Zatím to bylo asi nejlepší ubytování na mojí Cestě, vřele doporučuji!
Jak jsi nakousl to s tím pasem – nosíš ho s sebou nebo necháváš společně s notebookem na pokoji, resp. ve skříňce?
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.
Ahoj Franto, ja nechavam pas, penize i pocitac vzdy na pokoji. Skrinky nikde nejsou (Manaus byl vyjimkou), proste spoleham na to, ze to nikdo neukradne. Hotely vetsinou vypadaji sporadane, takze si porad myslim, ze riziko okradeni je tam podstatne mensi nez ve meste – kdyz me nekdo prepadne, ukradne mi maximalne fotak a par drobnych…