Když se mě strejda Robert na oslavě mých dvacátých narozenin jen tak mezi řečí zeptal, jestli s ním nechci někdy koncem zimy jet do Berlína, byl to pro mě docela vhodný dárek. Už nějakou dobu jsem po návštěvě Berlína toužila, protože mě fascinuje příběh „rozděleného města“.

Robert, který vystudoval germanistiku, prohlásil, že má Berlín moc rád a čas od času dostane chuť tam zase zajet. Naplánovali jsme tedy třídenní výlet na začátek února (shodou okolností v době, kdy se konalo Berlinale, takže jsme ve městě potkávali spoustu lidí s taškami s logem tohoto festivalu).

Berlín – Den první – teze

Cesta nočním autobusem byla velice pohodlná a do cíle jsme dorazili dokonce o hodinu dříve. Což ve výsledku neznamenalo žádné plus, protože byly čtyři hodiny ráno a pěkná zima. Vydali jsme se na metro a přemýšleli, co teď, do objednaného penzionu jsme se takhle brzo uchýlit nemohli.

Některé stanice U-Bahnu jsou opravdu pěkné. Stanice Schlesisches-Tor

 Už cesta metrem patřila mezi moje vytoužené zážitky. Nejen na povrchu byl Berlín rozseknutý na dvě části, i podzemí si musely znepřátelené strany nějak přerozdělit – a to nebylo vůbec jednoduché, protože metro samozřejmě tvořilo jednu celistvou infrastrukturu. Problém byl vyřešen tak, že po některých trasách pod východním Berlínem jezdily západní vlaky.

Vchody do stanic na těchto trasách byly zabetonovány, vlaky bez zastavení projížděly a na nástupištích hlídali východní vojáci. Ale k mému zklamání po této napínavé skutečnosti nezbyly žádné stopy. Německé metro se obecně dělí na podzemní U-Bahn a nadzemní S-Bahn. Pozor, S-Bahn není tramvaj, už proto, že v případě potřeby (např. v centru města) zajíždí do tunelu. A naopak, U-Bahn zase jezdí v okrajových částech města spíše po povrchu. Berlínská síť metra je docela rozsáhlá, ale díky dobrému informačnímu systému je snadné se v ní zorientovat.

Friedrichstraße

Dojeli jsme s Robertem na Friedrichstraße, důležitou stanici, která až donedávna fungovala jako hlavní nádraží. Před časem si Berlíňané postavili opravdové Hlavní nádraží, to ale stejně výsadní postavení Friedrichstraße neohrozilo. Zde jsme se usadili do kavárničky, abychom v teple zabíjeli čas až do doby, kdy jsou normální lidé vzhůru. Své kakao jsem měla vypité velice rychle a o svá práva se brzy přihlásil močový měchýř. Záchody se nacházely strategických pár metrů ode mě, ale při pohledu na otevírací dobu se úleva nedostavila. Ve vestibulu Friedrichstraße se pohybujte až od šesti!

Když se rozednělo, vypravili jsme se odložit zavazadla do penzionu. Robert objevil jeden za slušnou cenu jen pár minut metrem od centra, v klidné a příjemné čtvrti Wedding. I sám penzion byl moc milý, stejně jako paní domácí. Chvíli si s námi povídala, mimo jiné jsme se dozvěděli, že nedaleko vedla Zeď. Nechali jsme zavazadla u ní v kanceláři a vydali se do města.

Vrátili jsme se na stanici Friedrichstraße a konečně z ní vylezli na povrch. Jen pár metrů od metra se ulice Friedrichstraße kříží se slavnou třídou Unter den Linden.

 

Reichstag

Zde přišlo první ze zklamání, kterých mě ten den čekalo ještě několik. Třída musí vypadat o dost lépe, když jsou lípy plné listí, protože takhle v únoru to fakt nebylo nic moc. Než jsme se docourali k Braniborské bráně, museli jsme obejít několik stavebních jeřábů. Pak jsme tou obří šedobéžovou stavbou prošli a nadšení stále nikde. Nevím, co jsem čekala, památky mě nikdy nezajímaly…ale aspoň by mě nemusely odpuzovat, ne? Zamířili jsme k Reichstagu. Studovaný germanista své dosavadní pobyty v Berlíně trávil hýřením s kamarády, a tak jsem o zdejších památkách věděla víc než on. Poučila jsem ho, že do kupole na střeše Reichstagu je přístup zdarma, ale na výtah bývají velké fronty. No, pár minut po osmé tam ještě nikdo nebyl. Prošli jsme kontrolou přísnější než na letišti a za chvíli už se procházeli nahoře. Uvnitř skleněné kupole je pult informující o historii Reichstagu.

Berlín je asi největší staveniště Evropy – pohled ze střechy Reichstagu. Foto: Denisa Novotná 2008

Mě samozřejmě nejvíc zajímalo období studené války, tu část o nacistech jsem přeskočila (nemám ráda příběhy, ve kterých jsou Němci ti zlí). Ráda bych zamachrovala nějakými zajímavostmi, ale bohužel si z toho moc nepamatuji. Matně se mi vybavuje něco o tom, jak západní Berlíňané pořádali nějakou slavnost přímo před Reichstagem a komunisté nad prostranství poslali letadla, aby imperialistům zkazili radost.

Na vrcholek kupole vedou dvě lávky, jedna pro cestu nahoru a druhá dolů. Shora se vám naskytne jedinečný výhled na obří staveniště. Pro nějaký alespoň trochu reprezentativní dojem jsem se snažila vyfotografovat hrdě vlající německé vlajky, ale pokaždé, než se můj foťák k něčemu rozhoupal, vlajka zase zplihla.

 

Kurfürstendamm

Od Reichstagu jsme se vydali na pořádnou procházku. Podél parků jsme došli až na další slavnou třídu, Kurfürstendamm. Zkráceně se jí říká Ku’damm a je to tři a půl kilometru dlouhá ulice lemovaná obchody, obchoďáky a restauracemi. Na náměstí na jejím východním konci (kam jsme přišli) stojí zbytky rozbombardovaného kostela, který má připomínat druhou světovou válku a je také odpovídajícím způsobem depresivní. Tady mi nejprve udělalo radost, když jsem v obdobě českých Levných knih objevila několik krásných fotografických knížek o berlínské zdi.

Přesně něco takového jsem si dlouho přála a tak tu, která se mi zdála nejlepší, jsem si za směšných deset euro koupila. Ale brzy ze mě radost vyprchala. Poté, co jsme se najedli ve švýcarské samoobslužné restauraci, jsme si s Robertem dali asi tříhodinový rozchod. Dychtivě jsem zapadla do prvního obchodu s hudbou, protože Robert mi tvrdil, že se v Berlíně dají cédéčka nakoupit „hrozně levně“. No, evidentně to nebyl případ mých oblíbenců. Zklamaně jsem chodila od regálu k regálu a pak jsem se vydala na druhou stranu náměstí, do obchodního domu Saturn, který už dobře znám z Řezna.

Zde mě kromě dalšího zklamání čekal i údiv nad tím, že i v rámci jednoho obchodního řetězce se ceny můžou výrazně lišit. Alba, která v Řezně stála pár euro, tu měli za dvacet. Znechuceně jsem odešla a chvíli se bezcílně potulovala po náměstí. Zdálo se mi čím dál tím šerednější. Nakonec jsem zalezla do velkého knihkupectví. Našla jsem si několik průvodců Stuttgartem, do kterého jsem se dva týdny nato chystala, abych se uklidnila, že mě nečeká podobné zklamání jako v Berlíně. Mezi každým patrem obchodu bylo jakési mezipatro s pohodlnými gauči, kde se zákazníci mohli posadit a prohlížet si knížky. Posadila jsem se taky a najednou se ozvala únava po probdělé noci. Ztěžka jsem mžourala na fotky Stuttgartu a po chvíli jsem usnula (!). Probrala jsem se o tři čtvrtě hodiny později, když už se pomalu blížil sraz s Roberem.

Alexanderplatz

Z Ku’dammu jsme se vrátili metrem na Friedrichstraße a odtud se vydali postranními ulicemi na Alexanderplatz. Po cestě jsme míjeli ministerstvo zahraničí, v jehož zaskleném „nádvoří“ je veřejnosti přístupná kavárna. Požitkář Robert si nemohl nechat ujít příležitost vypít kávu na ministerstvu, takže jsme prošli ten den už druhým bezpečnostním rámem a posadili se ke stolečku hned vedle improvizované galerie s nějakými ujetými obrazy. Seděli jsme tam hrozně dlouho, protože Robert si nejprve sháněl popisky k těm obrazům a pak si je jeden po druhém pozorně prohlížel.

Když jsme vylezli ven, byla už dávno tma. A možná to tak bylo lepší. Další architektonické skvosty na Alexanderplatzu bych už v plném světle nevydýchala. I tak mi stačilo projít kolem pár rozestavěných / rozbořených (záleží na úhlu pohledu) staveb a chtěla jsem pryč. Po Unter den Linden jsme se vrátili zpět na Friedrichstraße, stavili se v Kulturkaufhausu (obchodní dům s knihami, hudbou a cédéčky – ano, zase tak „hrozně levnými“) a pak se konečně vydali do penzionu. Tou dobou už jsem měla slušnou depresi. Berlín, na který jsem se tak těšila, se mi jevil jako město plné ošklivých šedivých budov.

Ačkoliv Robert objednal dva jednolůžkové pokoje, čekalo nás překvapení v podobě sedmilůžkového (!) apartmánu. Měla jsem opravdové dilema, kterou z pěti postelí v mé ložnici si vybrat. Nejdřív jsem se nadšeně vrhla k palandě, ale pak jsem si to rozmyslela a spokojila se s obyčejnou postelí, kterou jsem si mohla přisunout až těsně k topení. S oblečením na noc jsem to totiž zrovna neodhadla. Ubytování bylo skromné, ale hezké. Jedinou větší výtku mám vůči sprše, která zprostředkovávala buď ledovou, nebo vařící vodu. K mytí jsem musela využít krátké okamžiky, kdy se zrovna teplota měnila:-)

Berlín – Den druhý – antiteze

Prvním znamením, že druhý den bude o mnoho lepší, byla už snídaně. Podávala se v podobě švédských stolů a výběr byl opravdu bohatý. Ve svojí nenažranosti jsem do sebe nacpala co jsem mohla a značně se mi zlepšila nálada. Po snídani jsme vyrazili na metro a teprve po cestě vymýšleli program dne. Navrhla jsem návštěvu East Side Gallery a Robert souhlasil. Jenže když jsme se na Friedrichstraße chystali přestoupit, napadlo mě, že bychom se mohli podívat na Checkpoint Charlie. Netušila jsem, že z původně zamýšlené „zastávky po cestě“ se nakonec stane hlavní atrakce dne.

Checkpoint Charlie

Checkpoint Charlie byl jeden z nejznámějších hraničních přechodů mezi NDR a Západním Berlínem. Byl určen pouze pro cizince a diplomaty. Jeho poloha přímo v centru města (křižovatka Friedrichstraße a Zimmerstraße) zapříčinila mnoho nepokojů, pokusů o útěk i tragédií. Dnes je místo obyčejnou, docela frekventovanou křižovatkou, jen uprostřed ulice stojí maketa celní kukaně s velkým portrétem sovětského a amerického vojáka. Co mě ale uchvátilo, byly tabule s historickými informacemi.

Vedou podél obou ulic křižovatky a jsou úplně skvělé. Je na nich mnoho fotografií, texty v němčině a angličtině a jsou barevně rozlišeny podle témat. Část tabulí se věnuje historii NDR obecně – politickým jednáním a krizím studené války. Další část se věnuje střípkům z každodenního života Východních Němců, jiná zase výstavbě samotného přechodu – obyčejnou budku vystřídal neustále se rozšiřující složitý komplex zábran, kvůli kterému dokonce musely být zbourány okolní domy. Celý tento vývoj je zaznamenán leteckými snímky přechodu v různých obdobích.

Několik tabulí se věnuje pokusům o překročení přechodu – úspěšným i neúspěšným. K oblíbeným (ale také brzy odhaleným) způsobům útěku patřilo obstarání cizích vojenských uniforem nebo ukrytí se v autě podplaceného cizince/vojáka. Další tabule informují o nejrůznějších památnících, které připomínají tragické události střetů východu a západu, nebo předkládají holá fakta o berlínské zdi. Víte, co se s ní vlastně nakonec po tom všem stalo? Byla rozdrcena a použita jako podloží silnic. Je to zvláštní, jet po německé silnici a vědět, že třeba právě teď jsou pode mnou kousky berlínské zdi.

Než jsem si všechny tabule prohlédla, musela jsem několikrát posouvat sraz s Robertem. Nakonec jsem na té křižovatce strávila téměř tři hodiny, což je u mě nepřekonatelný rekord ve čtení informačních popisků. Jen kousek od Checkpointu Charlie stojí původní kus berlínské zdi. U něj se nachází „Muzeum teroru“. To se věnuje jak období komunismu, tak i nacismu. Zase spousta textů a fotek. Tentokrát jsem se k nim raději nepřibližovala, abych tam nestrávila celý den.

Kreuzberg

Rozhodli jsme se s Robertem pokračovat do blízkého Kreuzbergu a dát si kebap. Kreuzberg byla kdysi nejchudší část Západního Berlína s velkou tureckou „menšinou“ (která je zde spíš většinou). Loni na podzim se ve Světozoru konal několikadenní festival německy mluvících filmů, v jehož rámci jsem mimo jiné viděla dokument Princezny z Kreuzbergu (v originále Prinzessinnenbad – „koupaliště princezen“) o třech teenagerkách z této čtvrti. Neměla jsem z filmu moc dobrý pocit, protože zobrazoval svět, který je mi naprosto cizí, společenskou třídu s úplně jiným životním stylem i hodnotami.

Film to ale byl zajímavý a tu slavnou čtvrť jsem chtěla vidět na vlastní oči. Moc jsem z ní ale ten den neviděla, protože jsme hned na jejím okraji zalezli do první turecké restaurace, na kterou jsme narazili a kde si Robert naplánoval setkání se svým známým, Američanem, který v Berlíně žije – a to přímo v Kreuzbergu, nedaleko od oné restaurace. Ta se nachází na Mehringplatzu, náměstí s velice bohatou historií, které ale dnes už nevypadá moc reprezentativně.

Kolem dokola jsou obytné domy, které svým vzezřením odpovídají pověsti Kreuzbergu jako velmi chudé čtvrti. V restauraci jsem si dala obří vegetariánský kebap, který byl bezkonkurenčně tím nejlepším, jaký jsem kdy jedla. Po chvíli dorazil i Američan se svou manželkou, dítětem a kamarádkou, která přijela na Berlinale. Nebyl mi moc sympatický a setkání vypadalo nadlouho, tak jsem se po nějaké době odtrhla.

Friedrichstraße

Krátká pěší zóna vedoucí z Mehringplatzu je vlastně začátek Friedrichstraße. Kdo by to byl řekl, že taková veliká dopravní tepna začíná jako nenápadná ulička vycházející z chudinské čtvrti. Na oné pěší zóně se nachází Pfad der Visionäre (Stezka vizionářů), sestávající z 27 kovových desek o asi metru čtverečním s citáty významných evropských myslitelů (jeden z každé členské země EU). Citát je vždy uveden v původním jazyce, němčině a angličtině. Českou republiku reprezentuje Jaroslav Seifert svým výrokem „Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“

Šla jsem dál po nenápadné Friedrichstraße a velice rychle jsem si uvědomila, že už nemá cenu někam jezdit, protože brzy bude tma a žádné zajímavosti venku neuvidím. Rozhodla jsem se tedy uchýlit do Kulturkaufhausu, kde jsem mohla na Roberta čekat libovolně dlouhou dobu – od pondělí do soboty mají otevřeno až do půlnoci. Netušila jsem, že tam nakonec budu až do zavíračky, a to dobrovolně.

Po prohlédnutí mnoha různých knih jsem totiž objevila velice vtipný komiks. I když Robert za mnou dorazil „už“ kolem desáté, nechala jsem ho v obchodě prohlédnout si, co ho zajímá, abych komiks mohla dočíst (což se mi bohužel nepovedlo). Když jsme o půlnoci odcházeli, přirozeně jsme zamířili rovnou do penzionu. Tentokrát jsem byla s průběhem dne moc spokojená. Checkpoint Charlie mi připomněl, co mě na Berlíně tak zajímalo, a moje očekávání naplnil beze zbytku.

Berlín – Den třetí – synteze

Po další výborné snídani jsme se sbalili a nadobro opustili čtvrť Wedding. Jeli jsme na Friedrichstraße, kde jsme si v nádražní skříňce uložili zavazadla. Pak jsme se znovu vydali na East Side Gallery a tentokrát jsme tam dorazili. East Side Gallery je část berlínské zdi, která byla v roce 1990 pomalována více než stovkou umělců z celého světa. Každý dostal pár metrů zdi, aby namaloval, jak vnímá problematiku rozděleného a znovusjednoceného Berlína. Z druhé strany zdi je neoficiální galerie grafitti.

Bohužel, některým sprejerům ta odvrácená strana evidentně nestačila a můžu jen hádat, jak oficiální strana vypadala po dokončení projektu. V roce 2000 byla polovina maleb restaurována, někteří umělci přijeli svoje dílo obnovit. Přesto už je řada z nich zase přečmáraná zbytečnými tagy. Z toho, co bylo jakžtakž vidět, se mi nejvíce líbil obraz protržené zdi, zpoza níž se valí anonymní masa lidí. Ta polovina maleb, která před osmi lety restaurována nebyla, je úplně k nepoznání. Dokonce jsem si myslela, že to už součást East Side Gallery není, dokud jsem na jednom místě matně nerozeznala slavný portrét líbajících se komunistů Brežněva a Honeckera.

Oberbaumbrücke

Když jsme došli až ke skutečnému konci galerie, která vede podél řeky ve čtvrti Friedrichshain, ocitli jsme se u krásného mostu Oberbaumbrücke. Na druhé straně řeky byl Kreuzberg. Protože jsem z něj předchozí den moc neviděli, vydali jsme se přes most. Hned za mostem se Robert usadil do kavárny na kafe. Šla jsem se podívat napřed s tím, že se za čtvrt hodiny vrátím.

Most, který jsme předtím přešli, má dvě patra – vyšší pro metro a nižší pro auta a pěší. Metro ale na konci mostu nezajíždí do tunelu ani nejede po zemi, nýbrž pokračuje na vysoké železné konstrukci, která vypadá jako prodloužení onoho mostu – ale prodloužení na řadu kilometrů. Je to vlastně nejstarší trasa berlínského metra (U1). Protože jsem v už zmíněném filmu Prinzessinnenbad v jednom záběru zahlédla právě tuto konstrukci, tušila jsem, že když půjdu podél ní, dojdu až do míst, kde se dokument natáčel.

Prinzenstraße

A opravdu, po pár blocích jsem došla k parku, do kterého hrdinky filmu chodily (aspoň myslím). Pak už jsem se musela vrátit za Robertem, ale protože jsem mezitím ušla pěkný kus, zvolila jsem metro. Po návratu do kavárny mi Robert nečekaně oznámil, že by se rád setkal s dalším kamarádem, takže jsme se stejně hned zase rozdělili. Byla jsem docela ráda, že se můžu vozit metrem jak budu chtít, aniž bych k tomu musela hledat nějaký rozumný důvod. Nasedla jsem tedy do dalšího vlaku a vydala se přes Kreuzberg. Ten den bylo moc hezky, svítilo slunce a z vlaku jsem měla výhled široko daleko. Podívala jsem se do plánku, jak se jmenují stanice na mojí trase. A vida – brzy budu projíždět Prinzenstraße!

Princové, ti by mohli mít něco společného s princeznami z filmu. A opravdu. Přímo pode mnou se objevilo koupaliště – onen Prinzessinnenbad. Zde se dívky často scházely a proto tak byl film pojmenován. Vystoupila jsem a šla se podívat blíž. Koupaliště bylo samozřejmě zavřené, ale když jsem se k němu přiblížila, otevřel se mi pohled na řeku a spoustu lidí, kteří se v tom hezkém počasí šli projít podél ní. Najednou jsem si uvědomila, jak krásná je to čtvrť. Ačkoliv je poznat, že v ní žijí spíše nižší vrstvy, řada domů je oprýskaná a ulice nejsou zrovna čisté, atmosféra Kreuzbergu se mi moc líbí. Je v něm řada parků, kde se scházejí děti nebo turecké ženy ve svých islámských oděvech.

Na některých domech jsou obrovské zvláštní kresby – například člověk složený ze spousty malinkých človíčků držících se navzájem nebo karikatura žlutého šikmookého muže v zašlém oblečení. Na zídce vedoucí podél hlavní silnice jsem viděla spoustu veselých dětských maleb – asi nějaký školní projekt. Jen na prohlédnutí Kreuzbergu a všech jeho zajímavostí (o kterých se v klasickém průvodci Berlínem určitě nepíše) by člověk potřeboval několik dní. Protože jsem ale měla už jen jedno odpoledne, jela jsem dál. Na konci Kreuzbergu u Mehringplatzu jsem přestoupila na jinou trasu a vydala se na Wannsee.

Wansee

Wannsee je veliké jezero hned za Berlínem a je to poslední zastávka metra, na které mi ještě platil lístek. Podél kolejí S-Bahnu už vedou koleje normálních vlaků. Vystoupila jsem na malém nádraží, prošla podchodem a vylezla na plácku s několika občerstveními. Koupila jsem si zase vegetariánský kebap (zdaleka ne tak dobrý jako v Kreuzbergu), přešla silnici, seběhla kopeček a už jsem stála před řadou výletních lodí v malém přístavišti.

Pěkné jezero, ale nic zvláštního. Za pár minut už mi pobyt zde stačil, vylezla jsem zpátky k silnici, prohlédla si pár luxusních vilek nad jezerem a vrátila se k metru. Nastoupila jsem do prvního vlaku, který přijel, a přemýšlela, co dál. Nezbývalo žádné místo, které bych bezpodmínečně musela vidět, povolila jsem tedy uzdu svému fanouškovství a vydala se do Frohnau.

Frohnau

Ve Frohnau vyrostl Farin Urlaub, člen Die Ärzte. I kvůli nim, mojí nejoblíbenější hudební skupině, jsem se chtěla do Berlína podívat. Četla jsem článek, ve kterém Farin o místě svého dospívání mluvil, a byla jsem zvědavá, jak vypadá. Frohnau prý bylo druhou nejbohatší čtvrtí Západního Berlína. Jeho rodiče, chudí mladí úředníci, v ní koupili dům, aby jejich děti vyrůstali v hezkém prostředí.

Koupě domu je tak finančně vyčerpala, že si už pak nemohli pořídit nic jiného, ani pořádný nábytek. Jaká nádhera jim za tu oběť asi stála? Podívala jsem se do plánku metra. Měla jsem štěstí, Frohnau bylo na trase vlaku, ve kterém jsem seděla. Byla to zase úplně poslední zastávka, na které ještě platil můj lístek. Doufala jsem, že stihnu přejet přes celé město – a vlastně celou zemi, než se setmí.

Když jsem ve Frohnau vystoupila, už bylo docela šero. První, čeho jsem si všimla, byl venkovský vzduch, jiný, než jsem dýchala celé ty tři dny. Z malého nástupiště jsem skrz zvláštní budovu, připomínající malý kostelík, vylezla ze stanice a ocitla se na malém mostě (přemosťujícím nikoliv říčku, nýbrž koleje metra). Přemýšlela jsem, na kterou stranu se vydat…

Nakonec jsem zvolila pravý konec mostu. Došla jsem na malé půlkruhové náměstí, z něhož se paprskovitě rozbíhaly ulice. Proti mě stál hranatý kostel z červených cihel. Něco mi na tom místě připadalo zvláštní, jen jsem pořád nevěděla co.

Zkusmo jsem zašla do jedné ulice a po chvíli mi to došlo. Všude byly stromy. Lemovaly všechny ulice a několik jich stálo v každé zahradě. Vypadalo to, jako kdyby celá čtvrť byla napůl v lese. Vrátila jsem se k mostu a šla se podívat na jeho opačný konec. Čekalo mě další náměstí, tentokrát menší a kulaté. Zase se z něj rozbíhaly ulice do všech stran se zahradami plnými stromů. Obešla jsem pár bloků. Viděla jsem hodně honosných vil, které odpovídaly tomu, co jsem o Frohnau četla, ale narazila jsem i na řadu obyčejných domků, které působily skromně. Ta čtvrť mě naprosto uchvátila. Už to, jak je vystavěná, s tím mostem a dvěma náměstíčky (nebo spíše „návesmi“), je zajímavé, co mě ale fascinovalo nejvíc, byly ty stromy. Šla bych se projít dál, ale už byla téměř úplná tma. Vrátila jsem se tedy k metru a jela zpět do města.

Robert mi napsal, že je na výstavě v galerii u Braniborské brány, tak jsem ho tam šla vyzvednout. Dlouho jsem na něj čekala ve vstupní hale, aspoň jsem si mohla odpočinout. Cesta na záchod mi ale trochu zvedla adrenalin, protože jsem musela jít někam do podzemí, prostorami, které vypadaly úplně jako z nějakého thrilleru. Když Robert konečně vylezl, zbývala ještě do odjezdu autobusu spousta času. Šli jsme se tedy projít. V noci mě památky neodpuzovaly tak jako ve dne, zespodu osvětlená Braniborská brána vypadá docela hezky. Cestou jsme několikrát míjeli dvojitou řadu kočičích hlav, která značí polohu berlínské zdi. Tato značka vede skrz Berlín po celé délce zdi a působí docela děsivě, když si člověk představí, že domy, které po celá desetiletí stály proti sobě v jedné ulici, se najednou ocitly ve dvou nepřátelských státech.

Po procházce jsme s Robertem v kavárně vypili poslední berlínské kafe/kakao, vyzvedli si věci a vydali se na nádraží a odtamtud domů. Když jsem na Florenci vlézala do metra, bylo mi docela líto, že je tak nudné – jenom tři trasy!