Marajó – Ostrov buvolů a cyklistů

Ležíte na břehu „moře“. Všude kolem Vás je bílý písek. Vane ostrý vítr směrem z obrovské vodní plochy, na níž jsou jistě metrové vlny a pomalu se zvedá příliv. Druhý břeh je v nedohlednu. Jenže nejste u moře, ale u řeky, voda je sladká a místo palem kolem vás rostou mangrovníky. Vítejte na ostrově Marajó!  

Ostrov Marajó

Ostrov Marajó (portugalsky Ilha de Marajó) leží ve společném ústí řek Amazonas a Tocantins v brazilském státě Pará. Je to největší ostrov na světě, který je obklopen pouze sladkou vodou. Se svou rozlohou 40,100 km² (zhruba velikost Švýcarska – lze ovšem najít i jiné údaje) je druhým největším ostrovem Jižní Ameriky. Střed ostrova leží asi jeden stupeň od rovníku, celé Marajó je na jižní polokouli. Na délku má Marajó asi 300 kilometrů, na šířku 200 km.

Je to ostrov velmi zvláštní. Většina pramenů uvádí, že to je největší říční ostrov světa. Dovolím si nesouhlasit a opírám se při tom o názor Joshuy Caldera, což je pán, který ví o ostrovech asi úplně všechno a má na to speciální server (http://www.worldislandinfo.com). Celý tento ostrov byl sice vytvořen říčními procesy, avšak z definice říčního ostrova logicky vyplývá, že říční  ostrov musí být obklopen řekami ze všech stran. A to Marajó není, protože na severovýchodě je omýván Atlantikem.

Největším říčním ostrovem světa je tak ostrov jiný, a to Ilha do Bananal (rozloha 20,000 km²) na řece Araguaia (přítok řeky Tocantins) rovněž v Brazílii. Jak to ale, že je celý ostrov obklopen sladkou vodou? To proto, že proud Amazonky je tak silný, že i tam, kde je ostrov omýván Atlantikem, je voda sladká. Amazonka oslazuje Atlantik až do nějakých 400 kilometrů od pobřeží! Teprve tam Atlantik definitivně zvítězí a voda je „normálně“ slaná.

Marajó tvoří jakýsi velký klín, který je vražen mezi ústí řek Tocantins a Amazonas. Obě tyto řeky jsou ovšem propojené přírodním kanálem, a proto je Marajó ostrov. Na jižním pobřeží ho omývá Baía de Marajó (tento tok vzniká – zjednodušeně řečeno – soutokem řek Pará a Tocantins), kolem severního pobřeží pak teče Canal do Sul, jedno z hlavních ramen samotné amazonské delty. Společná delta řek Amazonas a Tocantins má rozlohu asi 100,000 km², ostrov Marajó z ní tedy zabírá téměř polovinu. Zbytek tvoří říční ramena a řada dalších ostrovů, z nichž některé (třeba Ilha Grande) jsou také dost veliké.

Ostrov je placatý a žádné výrazné kopce zde nenajdete, jen místy je krajina lehce zvlněná. Nejvyšší bod ostrova je město Breves, které leží 40 m.n.m. Na Marajó žije asi 250,000 obyvatel, a to hlavně v jihovýchodní polovině ostrova, která je pokrytá jakousi lesnatou savanou. Zde je krajina poměrně intenzivně zemědělsky využívána a jezdí sem turisté (z turistů převažují Brazilci). Severozápadní polovina ostrova je naopak bažinatá a špatně přístupná.

Roste tu primární deštný prales a žije tu spousta hadů (mimo jiné se tu hojně vyskytují anakondy). V této části se také vyskytuje malárie – není tedy divu, že turista sem nepáchne. Část ostrova je pravidelně zaplavována v období dešťů (prosinec – květen), kdy se hladina Amazonky výrazně zvedá. Na ostrově je velké jezero Arari, které v období dešťů zabírá plochu 400 km², zatímco v období sucha (červen – listopad) se jeho rozloha zmenší o 80%. Najdeme tu také mnoho řek – jsme přece v Amazonii!

Na Marajó byly objeveny pozůstatky předkolumbovské kultury zvané Marajóara, která zde vzkvétala přibližně mezi 5. až 14. stoletím. Proslula především krásnými keramickými urnami. Ostrov byl vždy dosti izolován od ostatního světa, což se mu v jednom případě hodně vyplatilo. V letech 1918-1919 bylo Marajó jedinou větší obydlenou oblastí na světě, kde nebyl zaznamenán ani jeden případ španělské chřipky.

Pro Marajó je typické dobytkářství, a to konkrétně chov vodních buvolů, kteří se jinak v Brazílii nevyskytují (vodní buvoli se chovají hlavně v jižní a jihovýchodní Asii). Na ostrově Marajó se buvoli objevili až v 19. století. Podle legendy se sem buvoli dostali ze ztroskotané francouzské lodi, která vezla náklad buvolů z Indie do Francouzské Guyany.. Tato nepěkná událost dala vzniknout zdejší pěkné „buvolí kultuře“. Jí se buvolí maso, vyrábí se zde vynikající buvolí sýr, buvoli se používají jako tažná zvířata.

Buvol je prostě takovým neoficiálním symbolem ostrova. Dalšími typickými atributy zdejší kultury jsou zdejší tance lundu a carrimbo, které sem  přinesli černí otroci v 18. století. Ostrov je rovněž rájem pro každého ornitologa. Žije zde obrovské množství druhů ptáků, z nichž nejznámější a patrně i nejkrásnější je ibis rudý(někdy též ibis nachový, lat. Eudocimus ruber), zvaný portugalsky guará. Je to brodivý pták s typickým zahnutým zobákem, jehož domovem jsou především mangrovníkové  porosty na severu Jižní Ameriky.

Pobyt na ostrově

Na ostrov Marajó jsem se vydal z Belému. Odjezd lodi v 6:30 ráno je termín dosti šibeniční, kupodivu se mi ale podařilo vstát v pět a stihnout to. Jelikož loď jede pouhé tři hodiny, vypadá to tu trochu jinak než na dálkové lodi, která jede několik dní. Chybí místa na uchycení hamak i kajuty, na obou dvou palubách jsou sedadla. Plavba je to pěkná a opět se člověk nestačí divit, jak také může vypadat řeka, která je zde širší, než kdejaký mořský záliv.

V Camará, cílové stanici na ostrově Marajó, jsem vystoupil. Už zde čekaly dodaávky a autobusy, které jedou buď do Salvaterry nebo do Soure (respektive k trajektu do Soure). Chvíli jsem váhal, které z těchto dvou městeček zvolím za svůj cíl, ale nakonec jsem se rozhodl pro větší Soure. To má asi 17,000 obyvatel (Salvaterra jen 6,000) a je jakýmsi neoficiálním hlavním městem celého ostrova. Od konečné autobusu jsem se sem dostal zdarma trajektem.

Bohužel v mém LP je uveden jen jeden hotel, není tu však mapka. Bloudil jsem proto chvíli městem. Asi po 40 minutách bezvýsledného pátrání po jakémkoliv ubytování, mě na ulici odchytil Němec Bernd, že má hotel. Měl i auto, tak jsem se s ním svezl. Jeho hotel Casa Alemã se mi líbil na první pohled a cenově je také celkem přijatelný, takže jsem tu rád zůstal. Berndovi bude odhadem tak 65 let, jeho manželka Stella je Brazilka. V zahradě jsou dva domy, v jednom bydlí Bernd se svou rodinou, druhý slouží pro ubytování hostů.

Bernd mě hned na ulici šokoval sdělením, že se narodil v Praze! Pak to trochu poopravil – narodil se „hned za Prahou“, v Litoměřicích. Jeho maminka se ovšem narodila v pražské Tróji. Jsem teprve druhý Čech, který je hostem jeho penzionu. Spíše se ovšem u něj ubytovávají Brazilci, než cizinci. Letošní rok je prý ostatně na turisty slabý, Američané (z USA) a Evropané šetří kvůli krizi. Bernd je sympaťák a jeho ubytování je super.

Hotel Casa Alemã se tedy stal na několik dní mou základnou, odkud jsem podnikal vycházky po městě a okolí. Soure je na brazilské poměry malinké městečko, co se týče  počtu obyvatel. Ale plošně je hodně veliké. Spíše je to obrovská vesnice. Pouze centrum má jakžtakž městský charakter. Ulice jsou pravoúhlé a velmi široké. Obvykle jsou to prašné cesty, jen několik hlavních komunikací je vyasfaltováno. Ulice tvoří pravidelnou čtvercovou síť. Nemají názvy, ale čísla, svislá je vždy travessa, vodorovná rua,či dokonce avenida – třída.

Co se týče dopravy, tak odhadem tak 85 % vozidel v ulicích tvoří kola,  10% motocykly a zbylých 5 % připadá na buvolí potahy a sem tam nějaké to auto či autobus. Soure je prostě město cyklistů. Jelikož je ostrov rovný a cesty, i když nejsou většinou vyasfaltovány, jsou (alespoň v období sucha) poměrně kvalitní, je ostrov pro cyklistiku jako stvořený.

Problém je večer. Město je osvětleno celé, lampy však nesvítí příliš intenzivně a jelikož všichni cyklisté jezdí bez světla (nezaznamenal jsem ani jednu výjimku!), vyplatí se mít oči na šťopkách. Po ulicích chodí dále v hojné míře buvoli. Často se volně pasou, můžete je ale vidět i zapřažené do různých vozíků. Pokud je někde nějaká  větší louže, často v ní uvidíte buvola – jsou to přece buvoli vodní!

V okolí města je buvolů ještě mnohem více, jsou prostě všude. Dalším hojně rozšířeným zvířetem je kůň, Ve městě je koní méně a koňské povozy kupodivu (na rozdíl od buvolích) moc neuvidíte, ve volné krajině se jich ale pase také dost. Pro mě je Marajó především ostrovem buvolů a cyklistů.

V samotném městě těžko hledat nějaké výrazné pamětihodnosti. Nejhezčí budovou je katolický kostel. Důležitými orientačními body jsou benzínka a stanoviště trajektu. Ve městě je i nemocnice, banka, policie.

Zajímavější je prozkoumávat okolí města. Ze všeho nejdřív jsem se vydal na pláže. První dvě z nich, Barra Velha a Araruna, se nacházejí asi 3 kilometry od města. Sem jsem došel pěšky. Po cestě jsem viděl hejno nádherných ibisů rudých. I když jsem je zahlédl jen zdálky, jejich sytě červená barva neuvěřitelně prozařuje celou krajinu. Potkal jsem samozřejmě také nějakého toho buvola, koně a staříka, který si natisknul „povolenky“ za to, že můžu fotit okolní přírodu (chtěl 10 R$, nedostal nic).

Samotné pláže pokrývá písek a mangrovníkové porosty. Poměrně výrazně se zde projevuje příliv a odliv, takže pozor, když někam jdete, abyste se také stačili vrátit stejnou cestou zpět. Ačkoliv je téměř pořád hezké počasí, z vody vane silný vítr, který dělá na „moři“ slušné vlny, ve kterých jsem se vyblbnul. Na pláži jsem potkal asi 3 lidi, jinak tu bylo jen několik rybářů. Na druhou stranu tohoto „moře“ není vůbec vidět, podle mapy by to mohlo být tak 30 kilometrů.

Voda je ovšem sladká (pro jistotu jsem to ochutnal, jestli mě průvodce nebalamutí) a není to moře, nýbrž „tok“ zvaný Baía de Marajó. Tady je třeba poznamenat, že Amazonka těsně před ústím do moře teče tak strašně pomalu, že v podstatě neteče vůbec a proud není nijak patrný. Patrné jsou jenom ty velké vlny a příliv a odliv – jako na moři.

Třetí pláž, Pesqueiro, je asi 13 kilometrů od města. Dojel jsem sem pohodlně na kole, půjčeném od Bernda v mém hotelu. I zde jsem se vyráchal ve vlnách. Do vody se jde po písku, občas je zde ale nějaký tlející zbytek mangrovnníkového kořene. Písek je i na pláži, ale je to takový ten tvrdý udusaný písek, žádná Copacabana.

Za prohlídku dále stojí zdejší maják a okolí. Pokud si chcete prohlédnout Salvaterru, stačí přejet trajektem či loďkou na druhý břeh. V Salvaterra jsem byl na pláži. Nádhera! Pokud chcete vidět přírodu, jsou lepší pláže u Soure, kde rostou mangrovníky, ale na klasickou koupačku je pláž v Salvaterra jako stvořená. Opět byly veliké vlny, jako na moři. Pokud pojedete na zdejší pláž ze Soure, určitě si půjčte kolo, od trajektu až na pláž, která je prakticky přímo ve městě, je to asi 6 kilometrů, což je vzdálenost, která dá pěšky ve zdejším horku docela zabrat.

Ostrov Marajó – praktické informace

kurs v září 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

Doprava: Na ostrov Marajó jsem jel lodí z Belému. Loď jede ve všední dny dvakrát denně – v 6:30 a ve 14:30, v neděli jede pouze jednou v 10:00 (zpět z Camarrá do Belému jezdí trajekty v 6:30 a 15:00, v neděli jen v 15:00). Vyjíždí z přístavu Porto de Belém (na konci příbřežní ulice Avenida Marechal Hermes), jede 3 hodiny a lístek stojí přesně 14.57 R$. Loď přijíždí na ostrov Marajó do přístavu Camará. Zde už čekají připravené autobusy a dodávky s nápisy Salvaterra a Soure. Cena je stejná, 3.50 R$ (32 kilometrů, 30-40 minut jízdy). Obě města leží naproti sobě na opačných březích řeky Paracauari. Autobus Vás hodí do Salvaterry k trajektu. Pokud chcete přeplout na druhou stranu do Soure, můžete použít buď velký trajekt, který je zdarma a jede jednou za hodinu až hodinu a půl, nebo okamžitě využít služeb místních převozníků v malých člunech – cena je 1.50 R$ na osobu, + případné kolo.

Ubytování: Bydlel jsem v Soure. Je tu několik hotelů, ale velmi špatně se hledají, jsou roztroušeny po celé ploše města. Ptejte se. Mě odchytl na ulici Němec Bernd, který má se svou brazilskou manželkou hotel „Casa Alemã“. Bernd mluví německy, portugalsky, anglicky a francouzsky, takže se s ním určitě domluvíte. Jedná se v podstatě o rodinný penzion. Bydlíte v domě, kde je 5 pokojů. Dvě koupelny, kuchyňku a předsíň využíváte společně, k dispozici je malá lednička s pivní samoobsluhou (pivo Cerpa, 600 ml, 2 R$). V době mého pobytu tu bydlel pouze jeden brazilský pár, takže jsme měli každý svou koupelnu jen pro sebe.

U domu je krásná zahrada, ve které rostou všechny možné i nemožné druhy ovoce, které pak dostanete k snídani nebo jako občerstvení během dne. Platil jsem 30 R$ na den (prý sleva pro baťůžkáře, normální cena je 35 R$ za single a 50 R$ za dvojlůžák). Bernd půjčuje i kola (kvalita nic moc, cena 10 R$/den) a zdarma Vám půjčí mapku města, kterou sám nakreslil. Bez ní byste se tu opravdu těžko vyznali, všechny ulice vypadají stejně. K dispozici je zdarma wifi připojení, nutno ovšem říct, že internet je mimořádně pomalý.

To nejlepší nakonec – v ceně je obsažena i vynikající a veliká snídaně. Nejvíc mi chutnal vynikající buvolí sýr, ten musíte okusit! Celkově moc pěkné ubytování, všem doporučuji.

Jídlo: Po městě Soure je rozeseto několik krámků s potravinami s celkem přijatelnými cenami (1.5-litrová láhev vody 1.40 R$, 2 litry coly Schin 3.50 R$). Restaurací moc nenajdete, převažují rychlá občerstvení (hamburger či sendvič 4 R$, malá pizza 4R$, hot dogy…). V restauraci jsem byl jednou. Dal jsem si něco jako řízek + obvyklé brazilské přílohy (fazole, rýže, špagety, zelenina,, farinha) za 13 R$, bylo to dobré a bylo toho dost. Nejlepší volbou je asi stánek s výbornými „sendviči“ (spíše tedy hamburgery) hned vedle katolického kostela. Můžete si vybrat z několika druhů, jsou vynikající a zasytí. Sendviče stojí od 3 do 5 R$. Pivo v pouličních nálevnách stojí zhruba 3 R$ a méně. Převažuje značka Cerpa, která mi chutná z brazilských ležáků nejméně, naopak dobrý je Nova Schin. Obsah opět 0,600 litru.