Ushuaia – Město na konci Světa, Magalhãesův průliv

Kde je konec světa, na to se samozřejmě názory mohou různit. Podle mého názoru si však toto přízvisko nejvíce zaslouží Ushuaia, nejjižnější velké město světa. Ushuaia leží v Ohňové zemi. Dále na jih už je pouze několik ostrůvků a pak Antarktida.

Ushuaia – Město na konci světa

Ushuaia je obvykle považována za nejjižnější město světa. Leží v Ohňové zemi (španělsky Tierra del Fuego). Název dostal tento ostrov podle ohňů,rozdělaných místními Indiány, které viděli na jeho březích Španělé, když proplouvali Magalhãesovým průlivem. Tierra del Fuego je název největšího ostrova Jižní Ameriky (rozloha 47,922 km²) a zároveň název nejjižnější argentinské provincie, která leží ve východní části tohoto ostrova, zatímco západ ostrova Ohňová země patří Chile.

Celá provincie má rozlohu jen 21,000 km² (nejmenší ze všech argentinských provincií) a žije v ní asi 100,000 obyvatel. V argentinských pramenech byste ovšem mohli najít i jiné údaje, neboť Argentinci si dělají nárok na Falklandy (Malvíny), Jižní Sandwichovy ostrovy a Jižní Georgii, které všechny patří Velké Británii, a rovněž na slušně velký sektor v Antarktidě.

Všechna tato území jsou považována za přímou součást Argentiny a na mapách jsou zakresleny jako součást provincie Tierra de Fuego, přestože skutečná realita je diametrálně odlišná. Hlavním městem provincie Tierra del Fuego je právě Ushuaia, která měla v roce 2009 61,000 obyvatel, žila zde tedy více než polovina obyvatelstva provincie.

Pro pořádek je nutno uvést, že na titul „nejjižnější město světa“ si dělá nárok i Puerto Williams v Chile. Toto sídlo leží jižněji než Ushuaia na souřadnici 54^o56‘S (na ostrově Isla Navarino) a má lehce přes 2,000 obyvatel, takže je otázka, zda ho lze považovat za město, zvláště když podstatnou část obyvatelstva tvoří místní vojenská posádka. Puerto Williams je totiž využíváno především jako základna chilského vojenského námořnictva.

Podnebně patří Ushuaia ještě do mírného pásu. Některé prameny ho sice řadí do subpolárního pásu, avšak pro subpolární pás je typická tundra, kdežto v okolí Ushuaia rostou lesy. Teoreticky by tu už tundra měla růst, protože průměrná teplota nejteplejšího měsíce (leden) je pouze +9.2°C. Avšak díky tomu, že Ushuaia leží u moře, je teplota nejchladnějšího měsíce (červenec) v Ushuaia +1.5°C, což je více než v Praze! Absolutní teplotní minimum, které bylo v Ushuaia naměřeno, je pouhých -21°C (to u nás byla letos větší zima a teplotní rekord ČR je -42°C). Průměrná roční teplota v Ushuaia je pak 5.5°C a ročně zde v průměru spadne 556 mm srážek.

Ushuaia je rozkládá na březích kanálu Beagle, který tvoří přirozenou vodní cestu mezi ostrovy Ohňová země a mnoha chilskými ostrovy na jeho jižní straně, z nichž nejvýznamnější je právě Isla Navarino, kde leží výše zmíněné sídlo Puerto Williams. Kanál byl pojmenován po slavné lodi Beagle, která podnikla cestu kolem světa v letech 1831-1836.

Na palubě cestoval mimo jiné i jeden mladý podivín. Jmenoval se Charles Darwin. Poznatky získané během jeho cesty významně přispěly k napsání jeho knihy „O původu druhů“, což je pravděpodobně nejvýznamnější dílo v dějinách biologie. V něm Darwin formuloval svou slavnou evoluční teorii. Beagle byla první lodí, která kanálem proplula, a tak byl podle ní pojmenován. Průliv je přibližně 240 kilometrů dlouhý a v nejužším místě 5 kilometrů široký.

Dnes je Ushuaia především cestovatelskou Mekkou. Jezdí se sem pochopitelně hlavně v létě, tj. přibližně od prosince do března. V okolí se nachází například Národní park Tierra del Fuego (vstup do něj leží 12 kilometrů na západ od Ushuaia). Můžete se také projet lodí po kanálu Beagle, absolvovat celou řadu dalších výletů (například za tučňáky, k mysu Horn nebo na chilský ostrov Navarino) nebo využít služeb zdejších cestovních kanceláří a zavítat do Antarktidy. A pak – kdo by nechtěl vidět konec světa,že?

Cesta na konec světa přes Magalhãesův průliv

Jak se na konec světa dostat? Můžete sem letět letadlem, plout lodí či jet jednoduše autobusem. Zvolil jsem třetí možnost a jel jsem sem autobusem z Río Gallegos, města na nejzazším  jihu pevninské Argentiny. Autobusy vyjíždí z Río Gallegos pouze ráno mezi 8:00 a 8:30. Noční spoje nejezdí, protože v noci není v provozu trajekt, kterým se na Ohňovou zemi potřebujete dostat.

Poslední kilometry na pevnině má krajina ráz jakési suché stepi. Keře téměř zmizely, zato tráva je místy i zelená. Trasa autobusu vede přes chilské území. Hranice mezi Argentinou a Chile jsou v této části řešeny poněkud nelogicky, a to jednoznačně ve prospěch Chilanů, kteří kontrolují oba břehy Magalhãesova průlivu. První hraniční přechod mezi oběma státy je tedy ještě na pevnině. Je tu kvanta lidí a nesmírná byrokracie, takže i když jsme neměli žádné problémy se vstupem do Chile, trčeli jsme tu nejméně hodinu.

Na chilské celnici mě zaujala mapa Chile na zdi. Stejně jako Argentina, i Chile si činí nárok na svůj sektor v Antarktidě a ten je na mapě také zakreslen. Potíž je v tom, že podle Antarktické  smlouvy byly nároky všech států na jejich sektory zmrazeny, avšak i kdyby se tak nestalo, tak chilský „sektor“ se asi z poloviny kryje s argentinským. Oba státy si mimo jiné nárokují celý Antarktický poloostrov…

Hned za hranicí pak ještě nastoupil do autobusu chilský úředník a kontroloval, jestli náhodou nevezeme něco k jídlu. Skoro všechny státy Jižní Ameriky zakazují převážet potraviny do jejich země, avšak nikde mě zatím nekontrolovali, až tady. Úředník zabavil lidem přede mnou nějaké ovoce.  Když to viděli dva mladí Američané, sedící za mnou, okamžitě do sebe začali ládovat zásoby sýra a šunky, které vezli s sebou, a podařilo se jim v mžiku jídlo zlikvidovat. Když úředník odešel, dostali jsme od obsluhy v autobuse svačinu, zabalenou na plastovém tácku ve fólii. Mimo jiné tu byly housky se šunkou a sýrem. Komedie…

Vítaným zpestřením byl přejezd trajektem na Ohňovou zemi. Poprvé jsem tak spatřil Magalhãesův průliv (španělsky Estrecho de Magallanes, anglicky Strait of Magellan). Průliv je v těchto místech několik kilometrů široký. Kousek od přívozu je maják. Plavba přes průliv nám trvala asi 20 minut. Část cesty nás doprovázelo hejno černobílých Commersonových delfínů (též plískavice strakatá – Cephalorhynchus commersonii).

Průliv byl pojmenován podle slavného portugalského mořeplavce. Ten se jmenoval Fernão de Magalhães, ale známější je pod anglickým názvem Ferdinand Magellan (odtud například názvy galaxií Velké a Malé Magellanovo mračno). Magalhães byl sice Portugalec, ale vstoupil do španělských služeb. Proslavil se první plavbou kolem světa, kterou mimo jiné nezvratně dokázal, že je Země kulatá. Výprava vyplula 10. srpna 1519 ze Sevilly a původně ji tvořilo 5 lodí (Magalhãesova velitelská loď Trinidad, dále San Antonio, Concepción, Victoria a Santiago) a celkem 234 mužů posádky. Byli mezi nimi Portugalci, Španělé, ale i námořníci jiných národností.

Magalhães byl přesvědčen, že najde průliv mezi Atlantikem a „Jižním mořem“ (Tichý oceán), které bylo objeveno několik let předtím zajímavým způsobem – pěší cestou. Španěl Vasco Nuñez de Balboa  překročil v roce 1513 Panamskou šíji a hle – objevil evidentně velkou vodní plochu. Během cesty Magalhães nejdříve v bouři ztratil loď Santiago a loď San Antonio dezertovala a vrátila se do Španělska, kde svého velitele očernila u jeho Veličenstva. 21. října 1520 však nakonec loď přece jenom našla ústí do hledaného průlivu, který dnes nese Magalhãesovo jméno. Že je to skutečně průliv, se definitivně ukázalo po 38 dnech plavby, 28. listopadu 1520, kdy ostatní tři lodě dopluly na druhou stranu.

Následovala čtyřměsíční poklidná plavba napříč oceánem, během níž výpravě přálo počasí a lodě nepotkala ani jedna bouře – námořníci proto Jižní moře překřtili na Tichý oceán (španělsky El Mar Pacífico, odtud Pacifik). Poklidná byla ovšem tato fáze plavby pouze co se týče počasí –  námořníci trpěli hladem, žízní a kurdějemi, neboť posádka nezahlédla celé čtyři měsíce ani kousek země. Nakonec se námořníkům podařilo dostat na Filipíny, kde byl v bitvě místními domorodci Magalhães zabit a výprava ztratila třetí loď, Concepción.

Posádka lodi Tinidad byla po mnoha peripetiích zadržena Portugalci, a tak se nakonec do Španělska vrátila jen loď Victoria. Její velitel Juan Sebastián Elcano (někdy se přepisuje jako del Cano či de Elcano) a dalších 17 mužů jeho posádky přistálo v Španělsku 6. září 1522. Byl to tedy vlastně Elcano, a nikoliv Magalhães, kdo první obeplul zeměkouli.

Neméně důležitým přeživším členem výpravy, jak se nakonec ukázalo, byl Ital Antonio Pigafetta, který vedl záznamy výpravy a díky jeho deníku víme celkem přesně, co se během výpravy událo. Druhým člověkem, kterým se Magalhãesovým průlivem podařilo proplout, byl v roce 1578 anglický námořník a pirát (a později i šlechtic) Francis Drake. Ten byl druhým člověkem, kterému se podařilo obeplout svět a pojmenován je po něm Drakeův průliv.

Samotný Magalhãesův průliv je dlouhý 570 kilometrů a v nejužší místě je pouhé dva kilometry široký. V roce 1843 vyhlásilo Chile nad  Magalhãesovým průlivem svrchovanost a od té doby je průliv pod jeho kontrolou, Chile však v souladu s mezinárodním námořním právem umožňuje lodím všech států průjezd úžinou.

Po přeplutí Magalhãesova průlivu jsme projížděli Ohňovou zemí – nejdříve její chilskou a poté argentinskou částí. Odbavení na hranicích bylo opět bezproblémové, ale zoufale pomalé, a to hlavně ze strany Argentinců. Povrch ostrova byl zpočátku mírně zvlněný, pokrytý stepí a upřímně řečeno i dosti fádní. Najednou se zničehonic objevil les, tedy úkaz, který jsem už dost dlouho neviděl. Les byl sice zpočátku nízký, ale směrem na jih stromy kupodivu narostly do výšky.

A pak se objevily hory, částečně pokryté sněhem, nádherné jezero Lago Fagnano, dlouhé 98 kilometrů, moře, řeky… Úžasný pohled, celý autobus ho přímo hltal očima. Krajina tu vypadá jako v Norsku. Nakonec jsme dorazili do Ushuaia, kde jsem se večer stačil akorát ubytovat. Přijel jsem sem 19. prosince, tedy téměř v době letního slunovratu. Ushuaia leží skoro na 55. rovnoběžce, a tak tu slunce touhle dobou zapadá kolem 22:00 a vychází asi v 5:00. Ve 23:00 bylo už dost šero, ale ještě ne tma, kolem 2:00 už začíná nad východním obzorem svítat…

„Domov“ na konci světa

Hezká příroda v okolí města mě nepřekvapila, ale po pravdě řečeno jsem se dost obával, že město bude vypadat stejně jako Puerto Madryn, Trelew či Río Gallegos, což jsou města naprosto nezajímavá až ošklivá. Není tomu tak, Ushuaia je docela pěkné město. Kulisa kolem Ushuaia je dokonalá – krásné hory jsou částečně pokryté sněhem.

Nejvyšší z nich se jmenuje Cerro Martial a měří 1,264 metrů. Přes tmavomodrou úžinu kanálu Beagle pak na jeho druhé straně vykukují zasněžené kopce ostrova Isla Navarino, který už patří Chile. V Ushuaia kotví mnoho lodí. Jsou tu k vidění velké ledoborce, které vozí turisty do Antarktidy, vojenské křižníky i soukromé jachty.

Hezké jsou i domy ve městě. Často se jako stavební materiál používá dřevo a stavení tvoří pestrobarevnou mozaiku. Nepřipadal jsem si tu jako v Argentině nýbrž jako někde v Norsku. V Ushuaia jsem také potkal zástupy turistů, možná nejvíc z celé Jižní Ameriky. Město je opravdovou cestovatelskou Mekkou, kterou navštěvují především baťůžkáři, případně námořníci a jachtaři. Naopak rozmazlení turisté, které potkáte v každém druhém letovisku, nemají toto místo v oblibě. Co by tady  také dělali, že? Koupat se tu nedá a v Antarktidě je zima…

První den mého pobytu jsem vyrazil na pěší výlet k ledovci Glaciar Martial, který leží pod stejnojmennou horou, asi 7 kilometrů od města. Cesta nahoru vede hlavně po silnici, která se kroutí v mnoha serpentinách. Silnice končí u lanovky, která Vás za 35 pesos (asi 175 Kč – zpáteční lístek) vyveze o necelých 300 výškových metrů výše. Lanovku nedoporučuji, je drahá a pomalá. Cesta jí trvá 15 minut, já jsem nahoru vyšel za 25 minut. Od horní stanice lanovky pak pokračuje cestička směrem k ledovci. Počasí mi celkem přálo.

Buď svítilo sluníčko, nebo bylo zataženo, ale nepršelo. Nebyla úplná zima, odhadnul bych to tak na 5-10°C, ale když pořádně zafouká, je to znát – pořádná větrovka a několik vrstev oblečení je nezbytností. Konečně využiju teplé svršky, které tahám už skoro půl roku napříč Jižní Amerikou.

Samotný „ledovec“ mě  zklamal a nejsem zcela přesvědčen, že tu vůbec nějaký je. Směrem k němu se jde po mnoha sněžnících a jako větší sněžník vypadá i „ledovec“ – nikde ani známka po typickém modrém ledu či trhlinách. Podezřívám místní, že roztání ledovce turistům zamlčeli. Co je naopak pěkné, je výhled na město Ushuaia a kanál Beagle.

Cestou jsem také procházel místním lesem. Tvoří ho hlavně zvláštní listnaté stromy, které jsem nikde jinde neviděl. Jejich kmen a kůra připomíná borovice, akorát jejich větve jsou jaksi více rozeklané. Když jsem je poprvé viděl z autobusu, pokládal jsem je za jehličnany, jenže to byl omyl – větve jsou pokryté mnoha malilinkými lístečky, které zdálky vypadají jako jehličí.

Mojí hlavní starostí v Ushuaia ovšem bylo porozhlédnout se po lodi do Antarktidy. Lodí jezdí spoustu. Obvykle dělají „klasický okruh“ na 10-11 dní, což znamená, že se zastaví na Antarktickém poloostrově a několika ostrovech u jeho pobřeží. Pak jsou tu okruhy na 18-20 dní, které k tomu přidávají ještě návštěvu Falkland a Jižní Georgie (ta patří, stejně jako Falklandy a Jižní Sandwichovy ostrovy Velké Británii, ale Argentina všechny tyto ostrovy považuje za přímou součást svého území).

Nejlevnější last minute se pohybují kolem 4,000 USD. Sem tam lze u desetidenních zájezdů zahlédnout i cenu 3,000 USD, jiné last minute jsou naopak ještě dražší. Osobně se domnívám, že se všechny místní lodní společnosti dohodly, že nepůjdou s cenou níže. Ceny a nabídka jsou stejné u všech cestovních agentur, neboť cenu si evidentně určují sami majitelé lodí a cestovky prodej pouze zprostředkovávají.

V Río Gallegos jsem potkal Čecha Petra, který mi dal kontakt na stránky www.jachting.info, na kterých se dá občas sehnat spolujízda na klasických malých jachtách. Jedna česká jachta měla v době, kdy jsem v Ushuaia pobýval, zrovna do Antarktidy namířeno, a údajně na ní bylo jedno volné místo. Váhal jsem, jestli mám na tuto loď počkat, nebo zaplatit 3,995 USD za last minute do Antarktidy.

Nakonec jsem to napětí nevydržel a koupil ten last minute, čímž se moje veškeré výdaje za celou dosavadní cestu téměř zdvojnásobily. Měl bych ale vidět Antarktidu, Falklandy a Jižní Georgii, a to je přece naprostá bomba, ne? Více o Antarktidě si budete přečíst až poté, co se (doufejme) v pořádku vrátím. Udělal jsem zřejmě dobře, neboť česká jachta se nakonec neobjevila a navíc pětidenní přejezd Drakeova průlivu na malé plachetnici je asi hodně drsná záležitost.

Ushuaia se tak záhy stala prakticky mým domovem, neboť jsem zde strávil celých 10 dní při čekání na odjezd lodi (zatím nejvíce času na Cestě jsem strávil v Riu – 7 dní…). Navíc jsem tu strávil Vánoce. Víceméně jsem se tu poflakoval, chodil na procházky, internetoval, zkrátka jsem nedělal prakticky nic. J

Hodně drsný Štědrý den

Na Štědrý den jsem se rozhodl, že vyrazím na dvoudenní až třídenní trek do místních hor. Přece se nebudu válet pořád na hotelu, když je okolo tak nádherná příroda, že? Vybral jsem si „nenáročný trek“ k jezeru „Laguna Encantada“ Spolubydlící z pokoje Thomas mi půjčil průvodce LP „Trekking in the Patagonian Andes“, kde jsem nastudoval trasu, nakoupil jsem v supermarketu zásoby na tři dny a vyrazil jsem.

Zpočátku jsem šel po silnici, pak jsem odbočil doleva po prašné cestě do údolí „Valle de Andorra“. Cestou jsem lehce zabloudil, neboť mapu jsem neměl a šipka k „L.Encantada“ mě navedla k nějaké usedlosti. Naštěstí nějaký místní chlapík chtěl udělat na Štědrý den dobrý skutek a vzal mě autem asi tři kilometry do místa jménem Turbera, což je shluk několika stavení. Zde mi opět nějací dobří lidé ukázali cestu dál. Potkal jsem tu i dva další turisty, Američany z Washingtonu D.C., kteří rovněž hledali správnou cestu.

Příroda v okolí je krásná, všude na horách spousta sněhu a na jednom kopci je i malý ledovec. Na okolních lukách se pasou koně. Idylka – když je hezké počasí! A to na Štědrý den zrovna moc nebylo. Cestou jsme procházeli kolem míst, kde se těží rašelina. Pohled je to zajímavý, ale jen do doby, než jsem si uvědomil, že budu muset zbytkem tohoto rašeliniště projít.

Přeskákat bažinu bylo nesmírně obtížné a docela jsem se obával, že skončím také jako budoucí rašelina někde na dně močálu. Připadal jsem si jak v nějaké šílené počítačové hře, když jsem přeskakoval z jednoho drnu na druhý, na rozdíl od hry zde ale nemáte několik životů, pokud šlápnete vedle…

Nakonec se mi ale podařilo nástrahy zdejšího terénu překonat a dokonce jsem po chvíli bloudění našel i můstek přes řeku. Američané mi mezitím utekli, a tak jsem pokračoval sám. Cesta vedla prudce do kopce lesem. Našel jsem i odbočku, dále to však bylo horší. Často jsem s láskou vzpomínal na krásné turistické značení v naší vlasti, údajně nejlepší na světě.

Nic takového tady nehrozí. Značky tu jsou, ale jejich „hustotu“ bych odhadnul tak na jednu značku na kilometr trasy. Proto se mi opět podařilo špatně odbočit a po menším sněžníku jsem vystoupal prudce do kopce, abych poté zjistil, že hledané jezero je hluboko pode mnou. Zahájil jsem tedy opět sestup a podmáčenou loukou nakonec došel k jezeru.

Už cestou mrholilo a občas nepříjemně fouklo, ale u jezera se vítr změnil v regulérní vichřici a padal déšť se sněhem (a to je v nadmořské výšce pouhých 550 m.n.m.). Rozhodl jsem se postavit stan v nedaleké kosodřevině. Zde byl vichr menší a navíc půda nebyla podmáčená tak jako na nedaleké louce, o které jsem se dočetl v LP „Trekking in the Patagonian Andes“, že to je pěkné místo k táboření…

Nicméně ve stanu jsem vydržel necelou hodinu. Vichr nepolevoval a docela jsem se bál, že mě to v noci odfoukne, navíc byla zima a do mé mysli se začala vkrádat trudnomyslnost. Operativně jsem se tedy rozhodl, že ještě téhož dne zahájím návrat do Ushuaia.

Cestou zpět už jsem nebloudil a šel jsem docela rychle, opět s výjimkou přechodu bažiny, který mě zdržel snad ještě více než při cestě nahoru. Celá trasa může být dlouhá tak 14 kilometrů, takže jsem toho nachodil dost (s krosnou na zádech!), promrznul jsem a všechno jsem měl vlhké, načež jsem v hotelu obsadil téměř všechno volné místo na pokoji a zahájil velkou sušící operaci.

Opravdu hodně drsný Štědrý den! Mimochodem, v hotelu visí na zdi mapa. Kdybych jí měl s sebou, byla by mi houby platná. Na mapě v měřítku 1:50,000 vypadá cesta k jezeru téměř jako malá silnice, ale najít správnou pěšinu v reálném nepřehledném terénu není žádná legrace (zvláště když „cesta“ prochází bažinou).

Takže žádný další trek se již v Ushuaia konat nebude a já budu odpočívat, odpočívat a odpočívat až do odjezdu do Antarktidy.

Ushuaia – shrnutí a praktické informace

Kursy v prosinci 2009: 1 EUR = 5.5 P (argentinské peso, oficiálně se značí $, což zde nebudu používat, neboť se to plete s americkým dolarem), 1 USD = 3.7 P, takže 1 P = 5 Kč.

Obecně platí, že ceny v Ushuaia nejsou na argentinské poměry zrovna přívětivé, neboť jsou přizpůsobeny velké koncentraci turistů během letních měsíců. Potraviny v supermarketu jsou celkem levné a ubytování v hostelu také není extrémně drahé, avšak ceny v restauracích a obchodech jsou vysoké. Na levné zboží, které je jinde v Argentině všude k dostání, zde téměř nenarazíte.

V obchodech převažují suvenýry všeho druhu a outdoorové vybavení pro pobyt v přírodě. Seženete tu skoro všechno – boty, kvalitní oblečení, sluneční brýle, batohy, vařiče atd. Pokud ovšem máte vlastní vybavení, raději si ho přivezte z domova, zde je opravdu drahé. Někdy také můžete narazit – náhradní bomby k mému vařiči Camping gas tu například neprodávají vůbec.

Doprava: Autobus Río Gallegos – Ushuaia: 665 kilometrů, 12 hodin jízdy, 170 P. Trasa autobusu vede přes chilské území a Magalhãesův průliv (trajekt).

Ubytování: První noc jsem se ubytoval v hostelu „Antarctica“. Cena 50 P za noc v dormitory, včetně snídaně, internet a wifi zdarma, krásné ubytování. Spal jsem tu ale jenom jednu noc, protože na tu další  měl hostel už všechna místa zarezervována – začíná sezóna. Druhou noc jsem se tedy přemístil o kousek dál, do hostelu „Los Lupinos“ – podmínky úplně stejné (50 P, dormitory, snídaně, internet a wifi zdarma). Také by to bylo dobré ubytování, kdyby se tu nekradlo – někdo mi šlohnul košili, kterou jsem si zapomněl na pohovce u recepce a jídlo ze společné lednice.

Oba hostely jsou typická baťůžkářská doupata. Antarctica je přísněji  vedená, nesmíte si sem kupříkladu donést vlastní pivo (a jiný alkohol), a to proto, abyste si koupili jejich předražené. Cena 50 P v dormitory je asi všude stejná, ne všude však  nabízejí snídani a ne všude mají internet, takže se vyplatí poptat. Pokud sem pojedete v lednu a v únoru, kdy je nejvyšší sezóna, zkuste si přes internet nějaký hostel dopředu zarezervovat.

Jídlo a pití: Ceny v supermarketu jsou vyšší než v Buenos Aires, ale ne o mnoho. Ve městě je mnoho různých restaurací. Co tu naopak úplně chybí, jsou různé malé stánky a pouliční prodavači párků v rohlíku, hamburgerů a dalších pochutin. Jako nejlepší podnik jsem vyhodnotil malou parillu (gril) „Lomito Martinica“ (ulice San Martín 68), kde mají levná grilovaná kuřata, párky i hovězí (vacío – slušná a dobrá porce – 22P). Navíc tu dostanete maso ihned přímo z grilu bez čekání.

Cesta do Antarktidy: Vybral jsem si 18-denní cestu se na lodi Clipper Adventurer. Termín 29.12.2009 – 16.1.2010, cena 3,995 USD. Platil jsem zčásti kreditkou, zčásti v hotovosti v eurech a dolarech, a to 8 dní předem. Loď nejdříve vyráží na Falklandy, poté na ostrov South Georgia a teprve poté následuje Antarktický poloostrov a okolní ostrovy. Více si dočtete v dalších článcích, pokud to ve zdraví přežiju J

NP Tierra del Fuego: V NP Tierra del Fuego jsem nebyl, neboť je to tu nechutně předražené a vyrazit na trek můžu vyrazit i mimo hranice parku. Nicméně informace pro toho, kdo by chtěl park navštívit: Vstupní brána je 12km na západ od Ushuaia. Vstupné stojí 50 P na den, která platí do následujícího dne (to znamená, že v parku můžete jednu noc přespat za stejnou cenu).

Každý následující den Vás však opět stojí 50 P! Do parku se dostanete buď pěšky, nebo předraženou místní turistickou dodávkou. Za vzdálenost 25 km si účtují 40-50 P (jedna cesta!). Pokud Vás bude víc, taxi pravděpodobně vyjde levněji. V době mé návštěvy navíc některé trasy v parku byly zavřené (dá se předpokládat, že konce léta, někdy v únoru, jich bude otevřených víc).