NP Torres Del Paine, Městečko Puerto Natales

Torres del Paine je jedním z nejkrásnějších národních parků Jižní Ameriky a spolu s dosti vzdáleným Velikonočním ostrovem se jedná asi o nejatraktivnější místo, které můžete v Chile navštívit. Nachází se v chilské Patagonii, 366 kilometrů na severozápad od nejbližšího velkého města Punta Arenas.

Puerto Natales

Puerto Natales  je malé město, které leží 254 kilometrů na severozápad od Punta Arenas a je hlavní vstupní bránou do NP Torres del Paine. Vstupní bránou je ovšem pouze v přeneseném slova významu, neboť do samotného národního parku je to z Puerto Natales ještě dalších 112 kilometrů, což je ovšem na jihoamerické poměry co by kamenem dohodil. Město je hlavním městem provincie Última Esperanza (Poslední naděje – provincie je nižší správní jednotkou, vyšší správní jednotkou je region).

Tento hezký název dal městu námořník Juan Ladrilleros, který do těchto míst zabloudil v roce 1557, když hledal Magalhãesův průliv. Nedočkal se úspěchu. Není divu, neboť Puerto Natales leží sice u moře, ale zdejší pobřeží je roztříštěno do nejpestřejšího labyrintu zálivů, průlivů, ostrovů a poloostrovů, jaký si lze vůbec představit. Schválně se někdy podívejte do podrobné mapy, tvary zdejšího pobřeží jsou opravdu neuvěřitelné.

Samotné město bylo založeno až roku 1911. Hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel, podobně jako i v jiných částech Patagonie, byl chov ovcí. První osadníci byli především Němci, Britové a Chorvati, teprve později přišlo více Chilanů. Chov ovcí a rybolov je důležitý dodnes, ale hlavním motorem místní ekonomiky je turistický ruch. Kromě  hlavního turistického taháku, kterým je NP Torres del  Paine, je Puerto Natales i oblíbenou zastávkou výletních lodí a jachet, které se plaví po chilských kanálech mezi městy Punta Arenas a Puerto Montt

NP Torres del Paine – základní info

Národní park Torres del Paine leží 112 kilometrů na sever od Puerto Natales, asi 2,500 kilometrů na jih od Santiaga. Byl vyhlášen v roce 1959 a rozkládá se na ploše 2,422 km². V parku žijí spousty zvěře. Vyskytuje se tu například  nandu menší (Rhea pennata), lama guanako (Lama guanicoe), kondor andský (Vultur gryphus), puma americká (Puma concolor), nebo plameňák chilský (Phoenicopterus chilensis). Já jsem během svého pobytu viděl pouze lamy, které jsou dost krotké a popásají se u silnice.

Pumu určitě neuvidíte, rovněž další zvířata se většinou nevyskytují podél hlavních cest.  Tím hlavním ovšem, co přitahuje návštěvníky tohoto parku, je spíše příroda neživá. Park nabízí úchvatné scenérie horských velikánů, jezer a ledovců, jaké se jinde jen tak nevidí. Však také jsou zdejší stěny výzvou pro nejednoho horolezce.

V neposlední řadě zdobí NP Torres del Paine také pěkné lesy, tvořené především místním pabukem (Nothofagus pumilio, španělsky Lenga). Velká část těchto porostů ovšem lehla popelem, když český turista Jiří Šmiták zacházel z benzínovým vařičem tak neopatrně, že se mu neúmyslně podařilo založit obrovský požár, který zdevastoval celkem 160 km² plochy parku.

Stalo se 17. února 2005. Jelikož tím způsobil škodu, kterou by těžko někdy mohl zaplatit, pomohl nakonec český stát. Česká republika se v současnosti podílí na vysazování nových stromů v oblasti. Než se ale les vrátí do původního stavu (jestli se tak vůbec někdy stane), potrvá to nejméně 100 let. V nižších částech parku se pak rozkládá typická patagonská step.

O mém pobytu v parku si přečtěte v dalším odstavci, zde jenom několik slov o tom, jak na mě park celkově působil. Hory v NP Torres del Paine mi v něčem připomněly NP Yosemite v Kalifornii či Dolomity v Itálii. Hlavní vrcholy se zdvíhají neuvěřitelně strmě vzhůru. Zatímco na hranici národního parku se ocitnete v nadmořské výšce pouhých 100 metrů nad mořem, nejvyšší vrcholy měří kolem 3,000 m.n.m. Absolutní nadmořská výška tedy nic moc (měřeno andskými měřítky!), ale stěny jsou někde prakticky kolmé.

Nejvyšším vrcholem celého masivu je Cumbre Principal (3050 m.n.m., což nejvyšší vrchol hory Cerro Paine Grande), ale nejznámějšími horami jsou tři impozantní věže Torres del Paine, které také daly parku jeho jméno. Nejvyšší z „trojčat“ je Torre Sur (2,850 m.n.m.), jen o fous nižší je Torre Central (2,800 m..n.m.) a nejnižší je Torre Norte (2,248 m.n.m.).  Při pojmenovávání jednotlivých vrcholů, ledovců, jezer a údolí se autoři inspirovali v mnoha zemích světa, a tak se kupodivu jedna z nižších hor jmenuje Cerro Ostrava (1,566 m.n.m.). Byla skutečně pojmenována podle naší Ostravy.

Torres del Paine v podstatě tvoří jednolitý masiv, který je rozbrázděn mnoha údolími. Najdeme zde mnoho ledovců. Spousta z nich je docela malinká a drží se na strmých stěnách zuby nehty, jiné ledovce jsou však podstatně větší. Tak například ledovcový splaz Glaciar  Grey, ústící do stejnojmennného jezera (Lago Grey) je jedním z mnoha výběžků obrovského ledovce, který se jmenuje Campo de Hielo Sur (anglicky Southern Patagonian Ice Field).

Ten má rozlohu 16,800 km² a je druhým největším ledovcem na zeměkouli, ležícím mimo polární oblast. Velká většina tohoto ledovce leží v Chile, avšak pravděpodobně nejznámějším dílčím ledovcem, který je součástí celého obrovského Campo de Hielo Sur, je ledovec Perito Moreno v Argentině.

V parku se můžete pohybovat pěšky, případně na koni. Horská kola sem nesmí a automobily, s výjimkou kratičkého úseku cesty na počátku parku, rovněž ne. Na jezerech Pehoé a Grey se můžete svézt lodí. Ačkoliv park je masově navštěvován, není turistika v něm žádná brnkačka. Vybírat můžete z celé řady tras a okruhů.Většina návštěvníků volí trasu zvanou „W“, kterou lze zvládnout za 4 dny. Celá trasa je dlouhá 76 kilometrů. Což je v průměru 19 kilometrů na den. Mohlo by se zdát, že to není mnoho, zvláště když převýšení není, s výjimkou několika kratších výstupů strmými údolími, veliké. Nicméně projít tuto trasu s plně naloženým batohem je docela makačka.

V parku jsou dva druhy kempů. „Zelené“ kempy (zeleně jsou značeny v mapce, kterou dostanete po zaplacení vstupného u vstupní brány) jsou zdarma, respektive v ceně vstupného, a jsou spravovány správou národního parku (CONAF). „Černé“ kempy sice leží také v národním parku, avšak na půdě, která je soukromá, a proto se za ně platí. U těchto placených kempů jsou navíc i turistické chaty, kde je ovšem ubytování velmi drahé a navíc jsou skoro vždy plné, takže se zde doporučuje rezervace předem.

Vzhledem k svému rozpočtu jsem samozřejmě volil kempy zelené. Problém je, že obvykle jsou buď moc blízko sebe, nebo naopak moc daleko, takže noclehy v nich se plánují obtížně. V kempech můžete spát ve vlastním stanu. Oba mnou použité kempy byly v lese, který místo příhodně chrání před prudkým větrem. Vodu si naberete z potoka. Neptal jsem se, jestli je pitná, ale pil jsem ji a nic mi po ní nebylo. A chutná znamenitě! V kempech je i WC, naopak chybí odpadkové koše, takže veškerý odpad si musíte vzít s sebou.

A poslední věc, celkem samozřejmá. Park je nádherný, ale musí vyjít počasí! A počasí je v Patagonii velmi proměnlivé, často se mění z minuty na minutu. Může být krásně, může být zataženo, může pršet i sněžit. A stoprocentně si můžete být jisti, že bude foukat vítr, a to pořádný! Spíše než o souvislý vichr se jedná o krátké, avšak mimořádně prudké poryvy, které přicházejí často naprosto nečekaně.

Předpověď počasí najdete na cedulích u vstupu i u jednotlivých chat, ale je to předpověď opravdu jen orientační. Shrnuto do jedné věty – počasí v Torres del Paine je velmi větrné a velmi proměnlivé. Což ovšem platí v celé přilehlé části Patagonie, to samé lze říct i o Punta Arenas či Ushuaia. I pro NP Torres del Paine proto platí krásná věta, kterou jsem četl v nějaké  informační brožuře o Ushuaia: „Během jednoho dne můžete zažít všechna roční období.“

Na Cestě do NP Torres del Paine

V Punta Arenas jsem se zdržel jeden celý den a  poté jsem se vydal autobusem do Puerto Natales. Autobus nebyl úplně plný, protože mezi Punta Arenas jezdí (alespoň v sezóně) spousty autobusů, řádově desítky denně. Cesta nejdříve vede mírně zvlněnou stepní krajinou. Trochu to připomíná východní Argentinskou Patagonii, jenže ta je daleko sušší a má spíše polopouštní charakter, kdežto v Chile je krajina díky častějším srážkám přece jenom zelenější a pokrývá ji klasická step.

Postupně se však objevují jednotlivé stromy (téměř výhradně pabuky druhu Nothofagus pumilio, španělsky nazývané Lenga) a kopce, a posléze i celé lesy, jezera a v dáli i pořádné hory. V Puerto Natales jsem se ubytoval v hostelu a hned jsem běžel do supermarketu nakupovat zásoby na několikadenní výlet. Po návratu na základnu jsem tu potkal své antarktické „soudruhy“ – Romana a Kärstin ze Švýcarska a Thomase z Německa. Přijeli karavanem z Ushuaia.

Roman a Kärstin spí v autě, neboť u hostelu je i tábořiště a Thomas se ubytoval na palandě hned nade mnou. Svět je malý… Pak jsem se byl chvíli projít po městě. Bylo hezky, ale foukal docela prudký vichr. Městečko samotné moc zajímavé není, ale leží u moře. Z nábřeží je docela pěkný pohled na hory, které jsou ovšem od města poměrně daleko. Večer jsem v hostelu potkal další dva Čechy, dělají Argentinu a Chile (6 týdnů).

Druhého dne jsem vyrazil do NP Torres del Paine. Autobus mě vyzvedl přímo na hotelu a byl úplně plný. Vystoupil jsem z něj hned u vstupní brány do NP, která je u Laguna Amarga. Zde musí všichni z busu vystoupit a zaplatit vstupné. Poté větší část osazenstva busu opět nasedla a jela dál (vystoupit lze na dalších dvou místech), zatímco já jsem vyrazil na trek.

Hned u vstupu jsem potkal další Čechy. Přiletěli do Chile s dvoudenním zpožděním, neboť si do svých velkých báglů neprozřetelně přibalili i plynové bomby do vařiče, načež byli vysazeni na poslední chvíli z letadla (zajímavé je, že je nechytli hned na rentgenu, ale až následně, když už seděli v letadle).

Zvolil jsem  klasický okruh „W“ a naplánoval jsem si ho na 5 dní. První den bylo krásné počasí, i když bylo velmi větrno. Vítr vanul v krátkých ostrých poryvech. Člověk by řekl, že velký těžký batoh člověku dodá větší stabilitu. Chyba lávky! Krosna vytváří poměrně velkou plochu, do které se může vítr opřít. A opírá se pořádně, takže místy nelze skoro proti větru jít a na několika místech jsem se bál, že mě to sfoukne do údolí. Ale jinak svítilo sluníčko a oku turisty naskýtaly se přenádherné  výhledy.

Po obloze pluly zajímavé mraky, jaké u nás pravděpodobně neuvidíte. Jeden z nich například silně připomínal UFO (odborně se tato oblaka nazývají Altocumulus  lenticularis). První část cesty do „Hostería Las Torres“ lze jet hromadnou dodávkou. Tou jsem ovšem pohrdnul a šel pěšky. Hned na začátku cesty se ukázalo, proč dále jezdí pouze dodávky a ne autobus. Přes říčku tu vede velice úzký most, přes který by autobus neprojel ani náhodou. Cesta jinak pohodová, vykračuji si zvesela s písní na rtech.

Z „Hostería Las Torres“ jsem pak odbočil na „Campomento Torres“, kde je první zelený  kemp, který jsem si v mapě vyhlédnul jako místo pro nocleh. To už taková legrace není. Cesta stoupá do horského údolí a i když převýšení není nijak obrovské, s plnou polní na zádech je to docela makačka, zvláště když vítr vane proti vám. Cestou jsem potkal Ondřeje, kterého jsem viděl v Punta Arenas. Dorazil sem o den dříve a už je na zpáteční cestě, zvolil si jen dvoudenní výlet. Dorážím v pořádku do kempu a stavím stan.

V noci lilo a ráno druhého dne bylo rovněž nevlídno. Vyrazil jsem na kopec, ze kterého je údajně nádherný výhled na tři věže Torres del Paine. Úplně nejlepší je to prý při východu slunce, kdy se skalní věže na chvíli zbarví do ruda. To ovšem platí za pěkného počasí. Já měl smůlu, byla taková mlha, že jsem věže ani nezahlédl. Bylo vidět jen malé jezero pod nimi. Když jsem byl nahoře, začalo dokonce sněžit. Sešel jsem tedy zpět do kempu, sbalil stan a vyrazil na cestu do „Campamento Italiano“.

Tato trasa je dlouhá asi 24 kilometrů a vede mírně zvlněným terénem. S krosnou na zádech jsem se však pěkně prošel, s přestávkami na odpočinek a jídlo mi to trvalo 9.5 hodiny. Navíc počasí se změnilo. Nebyla vyložená sibérie, ale celý den bylo zataženo a často poprchávalo. A výhledy byly mizerné, na focení velmi špatné počasí. Navíc se mi (jako vždy, když jdu delší pěší trasu), udělaly puchýře). Asi mám nějaký divný tvar nohy nebo co. Do kempu Italiano jsem tedy dorazil velmi unaven. A hlavně jsem během tohoto strastiplného denního pochodu změnil plány. Místo pěti dnů bude můj výlet pouze třídenní.

Třetí den jsem tak šel jenom necelých 8 kilometrů k jezeru „Lago Pehoé“. Odsud jezdí  loď do „Pudeto“. Je to sice jen půlhodinová projížďka, ale ti vydřiduši za ní chtějí 11,000 pesos (asi 440 Kč). Nicméně jsem nasednul, neboť jinak bych musel jezero obejít, což znamenalo dalších 17 kilometrů navíc. Na druhé straně už čekal autobus (jede dvakrát denně, z Pudeta ve 13:30 a v 19:00) a odjel do Puerto Natales. Konečně zpět v civilizaci – internet, teplá večeře (dal jsem si lososa), teplá sprcha, paráda… Dokonce jsem si nechal, teprve po druhé za celou Cestu, vyprat prádlo (jinak pořád všechno přepírám vlastnoručně). Prostě – užívám si luxusu.

Moje dojmy z NP Torres del Paine jsou rozporuplné. Bezpochyby se jedná o nádhernou přírodní scenérii. Ale zjistil jsem, že moje chatrná tělesná schránka asi není na dlouhé treky stavěná. Dlouhé pochody s plnou polní mě moc nebaví, bolí mě nohy, záda a vždycky mám puchýře. Celkem jsem ušel za tři dny 50 kilometrů a měl jsem toho dost.

Zvláště druhý den, kdy jsem zdolal nějakých 26 kilometrů, byl dost náročný. Nikdy neříkej nikdy, ale tohle byl pravděpodobně můj poslední vícedenní trek s plnou polní na zádech. V tomto ohledu mi vyhovoval pobyt na ostrově Ilha Grande u Ria. Bydlel jsem v kempu pod stanem a každý den jsem vyrazil na výlet, dlouhý třeba 20 kilometrů.

Ale bylo pěkné počasí, cestou jsem se vykoupal na pláži a hlavně, šel jsem s malinkým batůžkem. Holt už se asi u mě hlásí stáří, nebo že by to byla jen prachsprostá lenost? Pokud Vám však nedělá problém ujít několik dní po sobě 20-25 kilometrů s plnou krosnou na zádech,  do parku určitě vyrazte. Když Vám vyjde počasí, bude se Vám tu líbit.

Torres del Paine – Shrnutí a praktické informace

Orientační kurs v lednu 2010: 100 chilských pesos (dále CP) = 4 Kč

Doprava: Autobus Punta Arenas – Puerto Natales: 254 kilometrů, 3.5 hodiny jízdy, 5,000 CP. Autobus Puerto – Natales: 112 kilometrů (jedna cesta, vzdálenost ke vstupní bráně u  Laguna Amarga), 1.5-2 hodiny jízdy, 12,000 CP (za zpáteční lístek, kupoval jsem v hostelu, viz níže). Lístek na bus má pevné datum odjezdu, ale zpáteční je „open“, čili můžete nastoupit kdykoliv, a to na jedné ze tří zastávek v parku.

Ubytování: Hostel „Josmar 2“ – noc stojí 5,000 CP na den v dormitory pro 6 osob, včetně snídaně. Hostel organizuje i dopravu do NP Torres del Paine. Zpáteční lístek stojí 12,000 CP, přičemž autobus zastaví přímo u hostelu, zpáteční datum je pak otevřené. Pokud si v hostelu koupíte lístek, uschovají Vám tu zdarma zavazadlo do doby, než se z parku vrátíte zpět.

V hostelu dále dělají jídla (výběr ze dvou jídel za 3,000 CP – řízek nebo losos s hranolkem či bramborovou kaší – obojí výborné a velká porce), je tu rovněž prádelna (kilo prádla Vám vyperou za 1,500 CP, ale trvá jim to dlouho, takže jsem si nechal vyprat naproti přes ulici za 1,600 CP za kilo, kde to měli vyprané i vyžehlené za tři hodiny!). Hostel je spíše menší a velmi příjemný. Internet a wifi připojení zdarma. Kromě ubytování na pokojích nabízí hostel i kempování venku (1,500 CP na osobu ve vlastním stanu).

Jídlo a pití: Kromě jídla v hostelu (viz výše) jsem nakupoval jen v supermarketu. Příklady cen: plátkový sýr 150 gramů 700 CP, pivo Austral (litrová láhev, ležák) 1,090 CP, „čínská“ nudlová polévka (dovoz z USA!) 290 CP, 200 dkg salámu (kápiový) 650 CP.

Národní park Torres del Paine: Vstupné do NP je 15,000 CP. Mapu parku si nekupujte, dostanete ji zdarma u vstupu. V ceně vstupného je dále zdarma místo v kempech (ve vlastním stanu), spravovaných správou parku (CONAF), zatímco jiné kempy a chaty jsou placené (viz výše). Dále je možné na jezerech Pehoé a Grey použít loď. Loď na jezeře Pehoé jede z „Lago Pehoé“ do „Pudeto“ půl hodiny a stojí 11,000 CP.