Valdivia – Město Zemětřesení, Pobyt, Názvosloví na lodi

Valdivia je významný chilský přístav u pobřeží Tichého oceánu. Naše posádka se tu rozrostla na čtyři členy. Prováděli jsme nezbytné úpravy a údržbu lodi před cestou přes Pacifik. V roce 1960 bylo poblíž Valdivie zaznamenáno zatím nejsilnější zemětřesení v historii. Slabé zemětřesení jsme ve Valdivii  zažili i my, já ho ale zase zaspal… 

Pár faktů o Valdivii

Valdivia leží nedaleko pobřeží Tichého oceánu, v severní chilské Patagonii, na souřadnicích 39°49’S a 73°15’W, 842 kilometrů na jih od chilské metropole Santiaga. Je hlavním městem chilského regionu XIV (Los Ríos). Tento region byl vytvořen teprve roku 2007, a to rozdělením regionu X (Los Lagos) na dvě části.

Zatímco ostatní regiony Chile (s výjimkou hlavního města Santiaga) jsou obvykle číslovány pravidelně od severu k jihu, region XIV je jednou ze dvou výjimek – je vklíněn mezi regiony IX a X (tou druhou výjimkou je region XV – Arica a Parinacota – na samém severu Chile, který vzniknul rovněž v roce 2007). V současnosti má region XIV asi 360,0000 obyvatel (údaj z roku 2002).

Město Valdivia není situováno přímo na pobřeží oceánu, nýbrž nachází se na řece Río Valdivia, asi 15 kilometrů od Pacifiku. Řeka Río Valdivia pak vzniká soutokem řek Río Cruces a Río Calle Calle, přičemž v okolí města lze najít několik dalších řek a kanálů. Však se také Valdivii přezdívá „město řek“.

Valdivia je rovněž univerzitní město. Má dnes asi 140,000 obyvatel. Dosti silně tu prší, ročně v průměru spadne asi 2,600 mm srážek. Valdivia má autobusové dobré spojení se Santiagem i s argentinským městem Bariloche. Město bylo založeno v roce 1552 a jeho původní celý název zněl „Santa María la Blanca de Valdivia“.

V roce 1599 bylo město zcela zničeno Mapuči, místními Indiány, kteří povstali proti španělské nadvládě, záhy však bylo Španěly v roce 1602 opět obnoveno. Od 18. století se Valdivia stala základnou, ze které Španělé kolonizovali chilskou Patagonii. V 19. století začalo město rychle růst a rozvíjel se průmysl. Přišlo mnoho nových přistěhovalců, mezi nimiž zvláště vynikli Němci a jejich kulturní vliv je zde dodnes jasně patrný.

Dodnes se například ve Valdivii slaví cosi jako pivní Oktoberfest, na rozdíl od Mnichova však tento festival probíhá ve Valdivii v lednu či v únoru, kdy je zde vrcholná turistická sezóna (v lednu a v únoru jsou v Chile a v Argentině hlavní školní prázdniny). V 19. století také byly vybudovány hutě a loděnice, rozvíjel se chov dobytka i rostlinná výroba. Přesto měla Valdivia na začátku 20. století jen necelých 10,000 obyvatel a největší nárůst zaznamenalo město až po první světové válce.

Valdivia – Město Zemětřesení

Valdivia drží jeden světový rekord. 22.5.1960 zde bylo zaznamenáno zatím nejsilnější zemětřesení v historii zeměkoule. Epicentrum leželo v Tichém oceánu, asi 100 kilometrů od Valdivie a mělo sílu 9.5 stupně Richterovy stupnice. Právě Valdivia byla nejpostiženějším městem. Při zemětřesení se zvedly obrovské vlny tsunami, vysoké až 25 metrů, které zdevastovaly nejen chilské pobřeží, ale zasáhly i Havajské ostrovy (zde zabily vlny na ostrově Hawaii 61 lidí, protože selhaly poplachové sirény), Filipíny, Nový Zéland, Aleuty, Aljašku a Japonsko (142 mrtvých, vlny sem došly po 22 hodinách od zemětřesení, přičemž urazily vzdálenost 10,000 kilometrů).

Celkové ztráty na životech však byly, vzhledem k obrovské síle zemětřesení, relativně malé – celkově zahynulo (nejen v Chile) asi 6,000 osob (srovnej například s nedávným zemětřesením na Haiti, které bylo neporovnatelně slabší – viz tabulka dole). Velká část města Valdivia byla zničena a mnoho obyvatel město opustilo. Zničeno bylo asi 40% zástavby, 20,000 lidí se ocitlo bez přístřeší.

Po tomto zemětřesení se v Chile výrazně zpřísnily bezpečnostní předpisy a stavby postavené po roce 1960 jsou proti zemětřesení mnohem odolnější. To se jasně ukázalo při dalším velkém zemětřesení, které udeřilo v únoru 2010.

Drtivá většina budov, která se zřítila, byla postavena před rokem 1960, zatímco domy postavené po tomto datu zůstaly stát a byly poškozeny mnohem méně. Nebezpečí zemětřesení nelze v Chile v žádném případě podceňovat. Uvádí se, že v Chile zaznamenají každý rok kolem 1,000 zemětřesení, nejvíce na světě. V následujících dvou tabulkách je uvedeno šest největších zemětřesení v historii podle dvou kritérií.

Největší zemětřesení v historii podle magnituda (stupně Richterovy stupnice)

Pořadí a datum          Epicentrum                                                    Magnitudo

1) 22.5.1960               Valdivia, Chile                                                 9.5

2) 26.12.2004             Sumatra, Indonésie                                          9.3

3) 27.3. 1964              Prince William Sound, Aljaška, USA               9.2

4) 4.11.1952               Kamčatka, Rusko                                           9.0

4) 13.8. 1868              Arica, Chile                                                     9.0

4) 26.1. 1700              Kaskádová subdukční zóna, Kanada a USA   9.0

Jen o málo slabší bylo nedávné zemětřesení, které zasáhlo rovněž Chile. Udeřilo 27. února 2010 a mělo sílu 8.8 Richterovy škály, čímž se zařadilo na 7.-9. místo v historických tabulkách. Epicentrum bylo nedaleko města Concepción, jižně od Santiaga. Chile je tedy, co se týče zemětřesení, zemí poněkud nebezpečnou…

Největší zemětřesení v historii (podle počtu obětí)

Pořadí a datum          Epicentrum                            Počet obětí     Magnitudo

1) 23.1.1556               Shaanxi, Čína                           830,000           8.0

2) 28.7.1976               Tangshan, Čína                        255,000           7.5

3) 16.12.1920             Ningxia-Gangsu, Čína              234,117           7.8

4) 26.12.2004             Sumatra, Indonésie                  230,210           9.3

5) 12.1.2010               Haiti                                        230,000           7.0

5) 11.10.1138             Halab (Aleppo), Sýrie              230,000           8.5

V počtu obětí vede Čína, jejíž východní část je velmi hustě zalidněná. Ještě k Richterově stupnici: Stupnice je logaritmická a stupeň zemětřesení (magnitudo) se určuje na základě měření množství uvolněné energie, přičemž platí, že  množství uvolněné energie u každého následujícího stupně je 30x větší než u stupně předchozího.

Takže například stupeň 8.0 je 30x silnější než 7.0, stupeň 9.0 je 30x silnější než 8.0 a 900x silnější než 7.0 atd. Stupnice je pojmenována po americkém seismologovi Charlesu Richterovi (žil v letech 1900 – 1985), který ji navrhnul (spolu s Beno Gutenbergem) v roce 1935.

Richterova stupnice je dnes jednoznačně nejpoužívanější, protože množství uvolněné energie se dá poměrně přesně změřit. Někdy se používá i dvanáctistupňová Mercalliho stupnice, která určuje stupeň zemětřesení odhadem podle škod, které zemětřesení způsobí.

Názvosloví na lodi

Námořníci, podobně jako například někteří řemeslníci, používají svoje vlastní názvosloví. Oficiální odborné názvosloví má i čeština. Leč české spisovné termíny, které lze najít v učebnicích, žádný český jachtař, plavící se po moři, nepoužívá. Nebo používá jenom některé. A ne všichni jachtaři používají vždy stejné termíny. V této kapitolce Vás tedy seznámím s termíny, které používáme my na naší jachtě Oahu.

Některá slova jsou česká, jiná polská, většina jachtařských termínů je však přejata z angličtiny či němčiny. Všechny příslušné termíny jachtařské hantýrky jsou dále označeny tučně a kurzívou. Někde uvádím i alternativní pojmenování, v tom případě je pak tučnou kurzívou zvýrazněn pouze ten název, který používáme častěji.

Každá jachta se skládá z několika částí. Vepředu má loď příď (polsky dziób), vzadu záď(polsky rufa). Pod trupem se nachází kýl, který slouží k vyrovnání stability lodi, a kormidlo, kterým se loď řídí. Kormidlo je ovládáno tyčí, která se nazývá pína (polsky rumpel). Tyčí se pohybuje doleva či doprava, loď pak zahýbá v opačném směru.

Klasické kormidelní kolo či „volant“ na Oahu nejsou. Na trupu je potom nástavba, která zakrývá obytnou část jachty. Každá plachetnice má samozřejmě stěžeň (anglicky mast). Dolní část stěžně se nazývá pata, horní konec (vrcholek stěžně) se nazývá top. Na vrcholku stěžně máme rádiovou anténu a radarový odražeč, což je čtvercová destička, která odráží signály radaru.

My samozřejmě radar nemáme, ale větší lodě nás díky odražeči mohou zaznamenat na svém radaru. Ze stěžně kolmo vybíhá ráhno (bom). Stěžeň je ukotven několika ocelovými lany (štágy a vanty – v užším slova smyslu se jako štág označuje jen přední lano), z nichž některé mají vlastní názvy. Boční povolovací lano s kladkou, které se dá povolit, je backštág, lana, vedoucí  ze stěžně na záď, jsou achterštágy. Topenanta je lano, které spojuje vrchol stěžně (top) s koncem ráhna. Plachetnice má samozřejmě také plachty.

Hlavní plachta, grot, se staví na stěžeň. Tato plachta je obvykle největší a staví se nejčastěji. Pokud je vítr příliš prudký, plachta se zmenšuje – refuje. Druhá plachta, zvaná fok (česky kosatka), se vytahuje na přední štág. Foky se nerefují, ale máme několik foků různých velikostí, které měníme podle potřeby. Dále lze vepředu vytáhnout na další lano, baby štág, plachtu zvanou baby fok.

Pokud vane zadní vítr, lze na přídi umístit místo foka jinou plachtu zvanou spinaker.  Plachty jsou ke štágům připevněny karabinami, kterým se říká raksy. Šoty jsou lana, kterými lze řídit plachty. Šot grota vede k hlavní plachtě (grot), šot foka ke kosatce (fok). Na některých lanech jsou umístěny kladky (kladka = blok). Kabestan je naviják, na který se navíjejí lana. Pachole(poler) a knága jsou „výstupky“, na které se upevňují lana. Na přídi a na zádi je zábradlí tvořené z ocelových trubek – příďový a záďový koš.

Ve zbývajících částech lodi (na boku) je pak zábradlí tvořené tenkým lankem zvaným reling. Odbíječe (fendry) jsou jakési protáhlé balony, který visí na laně po straně lodi a chrání loď před nárazy, pokud kotví u jiné lodi či u mola. Bosák je pak nejenom známý sportovní komentátor, nýbrž i tyč, která je na konci osazena hákem, kterým je možno se například přitáhnout k jiné lodi, zaháknout lano apod.

Součástí příslušenství lodi je i malý skládací člun, banán. Banán je vybaven vesly. A na závěr jedno polské slovíčko, které je pro nás Čechy poněkud matoucí: „statek“ není zemědělská usedlost, nýbrž „loď“ (plachetnice i velké motorové plavidlo).

Jaké existují uzly:

Kde jsou ty časy, kdy jsem jezdil na pionýrské tábory! Jednou z mých oblíbených činností na těchto táborech bylo uzlování. Tehdy to byla spíše zábava, avšak na lodi je znalost uzlů velice důležitá. Dobrý uzel nejenom že dobře drží, ale lze ho také dobře rozvázat. Každý správný námořník zná uzlů celou řadu. My na jachtě používáme uzlů jen několik. Nejpoužívanějšími uzly jsou tyto:

dračí smyčka: Dračí smyčku používají horolezci (například při vytahování osob na laně), ale i námořníci. Dračí smyčka má výhodu, že se  při velkém zatížení nepovolí ani příliš nestáhne. Na Oahu ji používáme například  k dočasnému uvázání kotvy na lano či k připevnění lan ke břehu, pokud kotvíme v nějaké zátoce.

škotová spojka: Používá se při spojování lan různé tloušťky. Na lodi ji nejčastěji používáme při kotvení lan, kdy na břeh nejdříve natáhneme tenkou šňůru a na ní připevníme lano, které se pak ze břehu za šňůru přitáhne.

ambulanční uzel: Používá se například k uvazování plachty při refování či ke svazování dvou lan stejné tloušťky. Jak název napovídá, používá se hodně i při poskytování první pomoci. Je to totiž uzel plochý, který pacienta příliš netlačí.

žiglarský uzel: Pojmenování je polské (doslova „námořnický uzel“), česká literatura ovšem označuje tento uzel dosti krkolomným výrazem „loďkový úvaz s dvojitým obtočením“. Tímto způsobem se připevňují lana ke sloupům. Jednoduchý a přitom spolehlivý uzel. Na rozdíl od dračí smyčky ho lze dobře rozvázat i při zatížení.

liščí smyčka: Ano, i tento primitivní uzel se na lodi používá, a to zejména k vázání kravat. Kravaty jsou kratší kusy provazu, které se váží na reling (lodní zábradlí), kde visí jako rezerva. Když je potřeba cokoliv rychle uvázat (plachty, kotvu na palubě), kravata je okamžitě k dispozici.

Náš pobyt ve Valdivii

Ve Valdivii jsme trávili druhou půlku dubna. Počasí bylo vskutku aprílové – někdy svítilo sluníčko, jindy bylo naopak dost nevlídno a během dne se obvykle přehnalo několik přeháněk. Teplo také moc nebylo, vždyť jsme stále v Patagonii a to na podzim! Samotné město má hezkou polohu na několika řekách, ale není kdovíjak zajímavé. Jsou tu dva větší kostely a náměstí.

Patrně nejvýznamnější historickou památkou je malá věž (postavená v 17. a zrestaurovaná v 18. století), která byla součástí městského opevnění. Neboť Indiánům se Valdivia zle nelíbila a neustále na ní útočili. Že by ale věž byla nějak výjimečná nebo dokonce krásná, to se neodvážím tvrdit. To mnohem víc mě zaujala velká ponorka, zaparkovaná přímo na nábřeží. V centru je pak spousty obchodů, kde se dá dobře nakupovat. Celkově je ovšem možné říci, že Valdivia není zrovna turistickým tahákem.

Po pravdě řečeno, do centra jsme chodili hlavně na nákupy, ale jinak jsme byli skoro pořád v marině. Marina (Club de Yates, založena v roce 1912) je celkem pěkná a nachází se nedaleko centra, na řece Río Calle Calle. Kromě nás a místních Chilanů tu kotvili i Angličané, Francouzi, Belgičané, Švédi a Američané. K dispozici jsou tu WC a sprchy a společenská místnost s wifi připojením.

Prováděli jsme zde jakousi generální údržbu lodi, která se musela udělat dřív, než vyrazíme na Pacifik. Olda hlavně seřizoval motor a věnoval se dalším technickým záležitostem, Karolína šila povlaky na plachty a vařila a já jsem dělal, co bylo zrovna potřeba.

Pátého dne našeho pobytu jsme si pak nechali s pomocí místních zaměstnanců vytáhnout loď na břeh. Dělá se to pomocí jakési konstrukce, která svým principem trochu připomíná lanovku. Konstrukce se spustí do vody, loď na ní najede a pak je pomalinku lanem vytažena na břeh. Jachta stojí kýlem na dvou dřevěných špalcích a dále je mnoha provazy připevněna k železné konstrukci, takže spadnout by neměla J.

Hlavním důvodem, proč jsme loď vytahovali z vody, byl nový antifoulingový nátěr. Antifouling. je speciální barva,, kterou se natírá trup lodi pod čárou ponoru a jejím smyslem je bránit tropickým škeblím, aby se zavrtaly do lodi. Antifouling je obzvláště důležitý v teplých mořích, jako je například jižní Pacifik, kam se chystáme my. Nejdřív jsme tedy trup lodi očistili, pak nanesli základovou barvu a pak antifouling. Detailním popisem dalších činností Vás nebudu vyčerpávat, ale bylo jich spoustu.

Tak namátkou: čištění lodi (vodou i šmirglem), natírání barvou, seřizování motoru, výměna těsnění u lodního šroubu, zašívání plachet, šití povlaku na grota (hlavní plachta), sušení chleba (kupujeme toastový chléb, který by normálně samozřejmě měsíc nevydržel, tak se musí sušit), ofocování námořních map Pacifiku (půjčili nám je Francouzi a Američané v naší marině, měli jsme jich málo), sváření všeho možného a další opravy všeho druhu.

Dále jsme ve Valdivii doplnili plynové bomby a nakoupili velké zásoby potravin a dalšího proviantu. Kupodivu jsme se dostali i k jedné společenské návštěvě. Pan Erwin Carrasco a jeho žena Světlana nás pozvali k nim domů. Jsou to známí Poláka Matěje, který se plavil na Oahu přede mnou. Světlana je napůl Polka a napůl Ruska. Bydlí asi půl hodiny jízdy od Valdivie a mají baráček v lese. Ve zdejších lesích stále najdeme pabuky, které jsou typické hlavně pro jižní Patagonii, lze zde ale vidět i smrky.

A cestou nás překvapily vysazované aleje eukalyptů – ty bych tedy v drsné Patagonii nečekal. Carrascovi mají doma spoustu psů (viděli jsme jich 11, z toho 7 štěňat, ale možná jich bude víc) a dále chovají ovce, bažanty a dokonce malého jelínka pudu jižního (latinsky Pudu puda), což je, jak jsem se dozvěděl na webu, nejmenší jelen na světě. Oba milí manželé byli velice pohostinní a dlouho jsem se tak nepřejedl, jako u nich. Kvůli nám dokonce zabili jehně. Hostinu jsme zapíjeli jak kvalitním chilským vínem, tak jablečným burčákem či jak to nazvat.

Také jsem tu poprvé ochutnal jídlo, kterému se v Chile říká humitas. Humita je jakási kaše z kukuřice a cibule, která může být dále ochucená dalšími igrediencemi – česnekem, paprikou apod. Kaše je zabalená v listí z kukuřičného klasu. Aby kaše při vaření v listí držela, je celý „balíček“ převázaný provázkem či nití. Humitas se prodávají i na ulici a jídlo je to opravdu moc dobré a poměrně syté.

Společenský život se odehrává i v marině. Jednou jsme byli pozváni na grilování s Francouzi. Moc dobrý oběd! Jindy nás zase pozvali Američané. Na „párty“ v místním jachetním klubu byli kromě nich i Francouzi a Švédi. Dobře jsme se napili a popili něco vína. Samozřejmě i my jsme přinesli něco do placu – víno a rybu, kterou Karolína koupila na trhu (neboť k rybolovu jsme se zatím nedostali) a upekla. Všichni jachtaři, kteří zde byli, jsou samozřejmě  velezkušení, ne jako já…

Asi v polovině našeho pobytu ve Valdivii se naše posádka rozšířila o dalšího člena. Slovák Magy přiletěl z Irska. Zde pracoval a odtud se také zná s Oldou a Karolínou. Z Irska ostatně vyrazila na cestu kolem světa i Oahu. Magy se bál, aby se do Chile vůbec dostal, protože letecká doprava v celé Evropě byla v dubnu 2010 paralyzována výbuchem sopky na Islandu a řada letů byla zrušena.

Zrovna v den, kdy Magy přijel, bylo v Chile zemětřesení. Olda mi ráno říkal, že kolem šesté se naše loď, která byla zrovna vytažená na souš a stála na kýlu, třásla. Pak jsem si na internetu přečetl, že v 6:03 opravdu bylo zemětřesení! Epicentrum bylo asi 60 kilometrů na jih od města Cocepción, které bylo zničeno při obrovském zemětřesení koncem února 2010.

Tentokrát bylo zemětřesení relativně slabé, v epicentru naměřili 6.1 stupně Richterovy stupnice. Jenže já jsem, na rozdíl od Oldy a Karolíny, spal velice dobře, takže jsem to zemětřesení zaspal. Asi mi není dáno, abych ho někdy zažil na vlastní kůži. Kromě toho, že nám Magy přivezl zemětřesení, je ale samozřejmě pro naši posádku velkým přínosem a ihned se vrhnul do pracovního procesu, zemětřesení nezemětřesení J.

Je zajímavé, že když jsem dorazil já, Oahu se v Puerto Natales div nepotopila ve vichřici, zatímco Magy přijel, zrovna když bylo zemětřesení. Nikdo další už nepřijede a tak nezbývá než doufat, že se nic závažného nestane a naše plavba Pacifikem bude úspěšná a v pořádku dorazíme na Nový Zéland.

Valdivia – praktické informace

kurs v dubnu 2010: 100 chilských pesos (dále CP) = 3.70 Kč

Marina: V jachtařském klubu ve Valdivii se platí za jeden den pobytu 8,000 CP nebo za jeden měsíc pobytu 80,000 CP. Marina je v klidném místě, je oplocená a hlídaná a do centra z ní dojdete za 15-20 minut. Vytažení lodi na břeh stojí 300,000 CP. Tato cena je za na 7 dní, za každý další den na suchu se platí 10,500 P navíc.

Jídlo a pití: Hypermarket Unimarc: 1 kg nejlevnějších housek (12 ks) 700  CP (pečivo se většinou v Chile váží, podobně jako u nás třeba ovoce), 250 gramů párků 500 CP (nejlevnější značka – u vážených uzenin a sýrů se většinou udává cena za 250 gramů a nikoliv za kilo), plechovka piva Cristal (0.350 litru, nic moc ležák) 322 CP, plechovka piva Heineken (0.350 litru, moc dobré) 450 CP, láhev piva Escudo 839 CP (litrovka, nezálohovaná láhev, dobré), plechovka piva Escudo 408 CP (470 ml), nejlevnější pálenka Pisco 1390 CP (35% alkoholu, 700 ml láhev), 2 litry krabicového vína Gato cca 2,000 CP (na to, že je to krabicák, je docela dobré – pili jsme červené, ale prodávají i bílého „Kocoura“). Levná pouliční restaurace:oběd 2,000 – 2,200 CP (za 2,200 CP jsem si dal celkem dobrý steak s vejcem, rýží a salátem + kávu),  káva 350 CP, hamburger 950 CP (velikánský).