Praktické info – Divoký západ USA

V následujících článcích se chci s Vámi podělit o zážitky z cesty na „Divoký západ“, kde jsem v roce 2012 strávil dva měsíce. Sérii tentokrát začnu poněkud netradičně celkovým souhrnem, kterým jsem jindy končil série článků z nějaké delší cesty. Zde tedy najdete některé praktické informace, které by se Vám mohly hodit v případě, že navštívíte západ Spojených států.

Divoký západ USA – praktické info

1 USD = 21 Kč (kurs v červenci 2012)

Vízum do USA

Není to tak dávno, co bylo pro cesty do USA potřeba klasické vízum. Toto vízum platilo 10 let, a pokud náhodou ještě máte toto vízum v pase, můžete ho samozřejmě pro cestu využít. Před několika lety ovšem byla vízová povinnost do USA zrušena. Tedy oficiálně. Ve skutečnosti stále existuje, akorát už se tomu neříká vízum, nýbrž ESTA. Povolení ESTA je totiž de facto elektronické vízum. Zpočátku bylo zadarmo, ale nyní se platí.

V červnu 2012 jsem za jeho vyřízení zaplatil 14 dolarů. Funguje to úplně stejně jako elektronické vízum do Austrálie – vyplníte na oficiální internetové stránce pár údajů a za chvíli Vám přijde potvrzení, že je to v pořádku a můžete letět do USA.

Elektronické vízum

Zatímco do Austrálie se toto elektronické vízum vydává zdarma a jmenuje se to „vízum“, za elektronické „povolení ke vstupu“ ESTA zaplatíte, ačkoliv se to vízum oficiálně nenazývá. Nikdo mi však nenamluví, že vízová povinnost do USA byla zrušena – povolení ke vstupu, které musíte zaplatit, prostě vízum de facto je, ať už se tomu oficiálně říká jakkoliv.

Pravdou ovšem je, že vyřízení povolení ESTA je velmi rychlé a relativně levné, a hlavně odpadá potupná byrokracie, kterou dříve musel člověk podstoupit na ambasádě, aby ho do Států milostivě pustili (anebo taky ne – spoustě žadatelů vízum nedali, ačkoliv se nestyděli předem vybrat peníze za „vyřízení žádosti“).

Poté, co jsem žádost vyplnil a ihned poslal na uvedený účet kartou přes internet 14 USD, mi asi do 10 minut přišlo potvrzení, že ESTA mi byla udělena. Povolení ESTA platí dva roky, pak si ho musíte obnovit. Na území USA se pak můžete vyskytovat v tomto dvouletém období opakovaně, avšak nepřetržitě můžete při jednom pobytu strávit v USA maximálně 90 dnů. Pro cestu do USA musíte mít nový typ pasu s biometrickými údaji (tyto pasy obsahují čip). Povolení ESTA vyplníte na adrese https://esta.cbp.dhs.gov. ESTU musíte mít i v případě, že máte v USA pouze mezipřistání!

Letenky do USA

Do USA se samozřejmě dá dostat autem ze sousedních států a pravděpodobně i lodí, ale normálně se sem samozřejmě dostanete letadlem. Cena letenky záleží především na tom, kdy a kam letíte. Nejlevnější destinace jsou Boston a New York, kdežto letenky na západ USA jsou pochopitelně dražší. Téměř vždy totiž absolvujete nejméně dva lety: jeden po trase Evropa→východ USA a z východu potom druhým letadlem na západ.

Letenky jsou samozřejmě nejdražší o prázdninách a kolem Vánoc a Nového roku, jindy mimo sezónu jsou o dost levnější a navíc je mnoho akcí, kdy lze letenky sehnat ještě výhodněji. Jelikož jsem ovšem učitel a školní prázdniny mám v červenci a srpnu, mám smůlu a platím vždy relativně drahé letenky.

Nakonec jsem tedy za zpáteční letenku Vídeň→Los Angeles zaplatil přesně 17461 Kč. Koupeno na internetu přes slovenskou společnost pelikan.cz. Letěl jsem po trase Vídeň→Brusel→Washington-D.C.→L.A., zpět pak trochu jinak: L.A.→Chicago→Frankfurt→Vídeň. Z Vídně jsem vyletěl 27.6.2012.

Kdybych letěl o několik dní později, zaplatil bych více (červenec – high season), o několik dní dříve bych platil naopak méně, ale musel bych si brát v práci neplacené volno, takže by se mi to nevyplatilo. Hlavně jsem ale udělal chybu v tom, že jsem si koupil letenku pozdě. Kdybych si koupil lístek jen o týden dříve, byla k mání letenka z Mnichova za 15000 Kč. Takhle jsem platil o 2.5 tisíce víc, a ještě jsem tvrdnul celou noc v Bruselu na letišti (13 hodin na přestup…).

Takže základní pravidlo zní: kupovat letenku co nejdříve, klidně půl roku dopředu, a prohlédnout si pořádně různé internetové servery. Odlety z Vídně, Mnichova, Frankfurtu či Londýna jsou obvykle podstatně levnější, ale i z Prahy se dá občas koupit cenově zajímavá letenka. Pokud můžete jet mimo hlavní sezónu, udělejte to. K letence jsem si navíc musel koupit zpáteční jízdenku na autobus do Vídně za 920 Kč.

Toto je cena „open“ jízdenky. Je dobré si u Student Agency včas zarezervovat konkrétní zpáteční čas a datum, což jsem neudělal, a čekal jsem pak ve Vídni několik hodin, než bylo volné místo v buse. Jinak jsou služby společnosti Student Agency nepřekonatelné a často jsem na ně v USA vzpomínal.

Imigrační kontrola

Když přiletíte do USA, musíte jít na letišti nejdříve na imigrační. A to samozřejmě i se svým zavazadlem. Protože kdyby Vás do Ameriky nepustili, pošlou Vás i s kufrem zpátky přes oceán. Imigrační kontrolu musíte absolvovat v místě, kam poprvé přiletíte, byť je to pro Vás třeba jen tranzit.

Proto jsem imigrační kontrolu absolvoval ve Washingtonu D.C. I když to byl jen tranzit, musel jsem si tedy nejdříve vyzvednout velkou krosnu, kterou jsem odbavil už v Bruselu, a pak ji při letu do L.A. odbavit znovu. Samotná imigrační kontrola byla pohodová. Úředník mi položil pár otázek jako co že chci v USA dělat (cestovat), jaké je moje povolání (učitel) a kde že budu v USA bydlet (ukázal jsem platnou rezervaci v hostelu v L.A.).

Pak jsem prolezl ještě bezpečnostní kontrolou, kde Vás prosvítí a prohlédnou (musíte sundat i boty), a zabaví Vám případné nebezpečné předměty, kterými byste mohli ohrozit bezpečnost Spojených států. Mně například zabavili zubní pastu, neboť usoudili, že její obsah převyšuje povolených 100 ml (ačkoliv byla z poloviny vymačkaná). Jinak vše proběhlo v pohodě. Z Washingtonu D.C. do L.A. jsem pak už letěl vnitrostátní linkou, takže po příletu do L.A. už mě nikdo nekontroloval.

Daň, platební karty, pojištění

Ceny většiny zboží v USA jsou udávány bez daně! To se týká i jídla v restauracích a ve fastfoodech, prodeje suvenýrů apod. K udávané ceně Vám přičtou cca 10% navíc (něco jako DPH). U potravin v hypermarketech je daň o trochu nižší (kolem 6-8%), výjimkou jsou některé položky (alkohol apod.), kde je naopak vyšší. Daně se mírně liší v každém státě.

Taxa se platí i v hostelech, kde je však cena často udávána již s daní. Jsou i další výjimky – například ve státě Oregon se všechny ceny udávají včetně daně (jako u nás). Platit můžete samozřejmě hotovými penězi (cash), ale mnohem jednodušší je placení platební kartou. To je snazší a rychlejší než u nás. Původně jsem se obával, jestli budu moci platit se svou nejobyčejnější platební kartou Visa Elektron (mám ji od ČSOB). V Austrálii jsem s ní měl velké problémy, platit tam s ní nešlo skoro nikde a peníze my nevydaly ani mnohé bankomaty.

S elektronkou zaplatíte všude

V bance mi kvůli tomu cpali, abych si pořídil kreditku. Tu si ale do USA určitě pořizovat nemusíte. S Elektronkou jsem zaplatil úplně všude. Většinou se Vás zeptají, jestli je Vaše karta kreditní nebo debetní (tj. platební). Vždy řekněte, že je kreditní, a je to. Nikdy se mě dále neptali a prý to ani neumí zjistit, jestli je karta opravdu kreditní či ne (oficiálně se totiž někde, třeba v půjčovně aut, dá platit jen kreditkou).

Přestože má moje karta PIN kód, nikdy jsem ho nikde nezadával, vždycky stačilo jen projet strojem ten magnetický proužek, a bylo to. Takže zatímco u nás v obchodech placení dost zdržuje (musíte zadat PIN a podepsat papír), v Americe je to naopak rychlejší než platit penězi a počítat drobné. Jednou to pípne při projetí mašinou a to je většinou vše.

Na druhou stranu, když kartu ztratíte nebo Vám ji ukradnou, je mnohem snadněji zneužitelná než u nás. Jen někdy, při nákupu nad určitou částku, po Vás chtějí, abyste účet podepsali (a někdy se i kouknou, jestli podpis sedí s podpisem na kartě). A jednou jedinkrát po mě chtěli i ID (tj. pas) k ověření mé identity. V používání kartou jsem tudíž oproti Americe sto let za opicemi. A platit kartou můžete téměř všude. I když najdou se i výjimky.

Dokonce i v jednom hostelu, ve kterém jsem spal, se kartou platit nedalo. A sem tam je placení kartou nevýhodné (přirazí si nějaký menší poplatek za placení kartou – k vidění občas například u benzínek). Proto doporučuji mít s sebou pár set dolarů v hotovosti a kartu. Já měl s sebou v USA na dva měsíce 356 USD a bohatě to stačilo, vše ostatní jsem zaplatil kartou a hotovost z bankomatu jsem nevybíral ani jednou. Stejně tak jsem nikdy nevyměňoval peníze ve směnárně. A ještě jednu výhodu má platební karta – můžete si k ní uzavřít pojištění.

Pojištění do USA

U ČSOB jsem uzavřel pojištění Standard za 300 Kč (pouze na léčebné výlohy, nikoliv proti ztrátě zavazadel, okradení apod.). Jet do USA bez pojištění není asi dobrý nápad (nejdražší lékařská péče na světě), většina normálních pojištění je však hodně drahá. Pojištění v rámci karty mi přijde jako dobrý kompromis.

Konkrétně pojištění Standard má horní limit pojistného plnění 1 milion Kč, platí jeden rok do všech států světa (kromě ČR), avšak maximální doba nepřetržitého pobytu v jedné zemi je 90 dní. Čili můžete to pojištění využít pro libovolný počet cest do zahraničí během jednoho roku, avšak tyto cesty nesmí přesáhnout 90 dnů. Pochopitelně jsou tu různá omezení. Například zubní péči kryje toto pojištění do maximální výše 7500 Kč, což je na americké poměry pakatel. Zuby si raději dejte před cestou do USA do pořádku J.

Doprava v USA – auto

Cestování autem je v USA jednoznačně nejpohodlnějším způsobem dopravy. Autem se dostanete kamkoliv a všude se také v Americe automaticky počítá s tím, že tam přijedete autem – v restauracích, kempech, národních parcích. A pokud Vás jede víc, je to také způsob nejlevnější. V červenci 2012 vyšel litr benzínu skoro přesně na dolar (za galon benzínu jsem většinou platili kolem 3.80 USD, ceny se mírně liší podle států a konkrétní oblasti).

No nekupte to! To se pak člověk nediví, že americká auta žerou většinou více benzínu než evropská, a místní to přitom nijak zvlášť netrápí. Auta jezdící v USA jsou v průměru větší a pohodlnější než v Evropě. Často i stejný typ auta se v USA prodává v rozšířené verzi, jinak by se spousta Amíků do auta ani nenasoukala.

Každé auto v Americe je vybaveno klimatizací a automatickou převodovkou. Dávno pryč jsou ovšem doby, kdy se Američané proháněli po své zemi prakticky výhradně v amerických autech. Nejrozšířenější značkou na amerických silnicích je jednoznačně Toyota. Také další japonské a korejské automobilky jsou hojně zastoupeny.

Z evropských aut vede jednoznačně Volkswagen, následovaný dalšími německými auty, zatímco třeba takový Renault nebo FIAT v Americe prakticky nepotkáte. A Škodovku jsem neviděl ani jednu. Jen jednoho trabanta, ale to byla spíše recese. Jeden pěkný kousek si tu Američané vystavili coby raritu – auto z bakelitu tu opravdu budí zasloužený obdiv.

Americké silnice

   Amerika je protkána hustou sítí velmi kvalitních silnic a dálnic (freeway), což se týká i řídce osídleného západu – všude se autem dostanete rychle a pohodlně. Jen jízda ve velkých městech připomíná často horor. Zvláště takové Los Angeles je lahůdkou pro každého řidiče. Často se tu kříží dvě nebo i tři dálnice, přičemž běžné je, že v jednom směru napočítáte šest pruhů. Horší ovšem je, že ve městech se na dálnici jezdí jinak než u nás. Jezdí se rovněž vpravo, avšak na dálnici neplatí, že pravý pruh je nejpomalejší a levý nejrychlejší. Ve městě jsou všechny pruhy rovnocenné a většinou i plné aut.

V praxi to vypadá tak, že jedete třeba ve třetím pruhu zleva, čili máte po levé straně dva pruhy a po pravé tři. A auta Vás mohou předjet jak zprava, tak i zleva. Musíte být tedy neustále ve střehu. A to obzvlášť před výjezdem z dálnice, protože jak se včas nezařadíte do krajního pruhu, z dálnice už nevyjedete. Zácpy ve městech jsou normální a prodrat se rychle třeba přes tři pruhy směrem doprava těsně před výjezdem je často neřešitelný problém.

Prakticky nezbytnou pomůckou řidiče je proto v USA satelitní navigace. Říkal jsem si, že se bez ní obejdeme, ale to jsem si bláhově myslel předtím, než jsem se na té dálnici ocitnul – bez navigace bychom v L.A. bloudili možná ještě teď. Navigace Vás hlavně včas upozorní předem, kdy budete odbočovat a do kterého pruhu si máte najet. Tak si jí kupte. Naopak je třeba říct, že Amíci jezdí většinou slušně a dodržují rychlost. Žádného psychopata, který by se řítil vesnicí třeba stopadesátkou, jsme nikde nepotkali, toho by tu asi rovnou zabásli.

Kde si půjčit auto?

V autopůjčovně přece. A těch je v Americe mraky. Hodně jich je hned vedle letiště LAX (hlavní letiště v Los Angeles). Jsou ovšem trochu dražší než ty v centru, protože se tu platí nějaká letištní daň navíc. Před odjezdem do Ameriky jsme pročetli mnoho internetových diskusí, kde se lidé hádají, jestli je lepší si půjčení auta objednat rovnou z Česka předem, nebo až na místě. Podle mě záleží, kolik máte času. Objednáním předem možná nic nezkazíte, ale my jsme si půjčili auto až na místě a dostali jsme celkem dobrou cenu. Je fakt, že spolucestující Šárka dorazila do L.A. s týdenním náskokem, a měla tedy více času půjčovny prozkoumat na místě.

K celkové ceně: je třeba si uvědomit, že k základnímu půjčovnému musíte přičíst daň a povinné pojištění (něco jako u nás povinné ručení). Doporučuje se uzavřít k tomu i havarijní pojištění. Pak je tady řada příplatků za další služby, třeba za druhého řidiče apod. S auty z některých půjčoven navíc nesmíte vyjet mimo území státu, ve kterém jste si ho půjčili (v našem případě Kalifornie).

My jsme si nakonec půjčili auto v půjčovně Alamo. Půjčovné platilo pro všechny státy v USA, v ceně bylo i havarijní pojištění a druhý řidič zdarma. Za měsíc a dva dny půjčovného (ty dva dny navíc jsou za vyšší sazbu než dny v prvním měsíci) jsme zaplatili celkem 1355 USD. Vyfasovali jsme auto Volkswagen Jetta. Jezdilo dobře, bylo velké a pohodlné.

Najezdili jsme s ním přes 5000 mil (8000 km). Jedinou nevýhodou se ukázal být jeho nízký podvozek. Na kvalitních amerických silnicích to samozřejmě nevadilo, ale pokud jsme odbočili na nějakou hrbolatou cestu třeba v národním parku, byl to problém. Jednou jsme jeli v noci po písečné cestě do nedalekého kempu a zahrabali jsme se do písku. Místní ranger nás sice se svým teréňákem z písku vytáhl, ale urvali jsme přitom umělohmotný kryt (zespoda, vepředu pod motorem). Taky nám od toho písku dočasně skřípaly brzdy.

Zavolali jsme tedy do Alama, co máme dělat, a oni nás poslali do prvního městečka do servisu (nabídli nám nejdříve, že nám auto vymění a dají nám nové, ale to bychom museli jet do několik set kilometrů vzdáleného Phoenixu, kde má Alamo pobočku, což se nám nechtělo). V servisu nám auto prohlédli, zjistili, že je pojízdné a že výměna krytu není bezpodmínečně nutná.

Za prohlídku nechtěli ani cent – prý když nic neopravili, tak se neplatí. Při vracení auta jsme pak za urvaný kryt neplatili nic, pokryla to ta havarijní pojistka. Takže nakonec jsme byli s půjčovnou Alamo velmi spokojeni. Nicméně bych Vám po našich zkušenostech s cestováním po národních parcích USA doporučil: půjčte si auto s vyšším podvozkem. Ideální je samozřejmě auto s náhonem na všechna 4 kola, u toho je ovšem půjčovné podstatně dražší.

Doprava v USA – autostop

Autostop v USA je možný, ale dosti svízelný. Původně jsem chtěl po Americe cestovat sám měsíc stopem, ale nakonec jsem to po 6 dnech vzdal a pokračoval jsem autobusem. Dojel jsem tedy nakonec jen z Kalifornie (San Francisco) do Oregonu (Portland). V Kalifornii to ještě šlo, řidiči mě celkem brali, ale většinou jen na velmi krátké vzdálenosti.

A směrem dál na sever to bylo čím dál tím horší. Jsem rád, že jsem to alespoň zkusil (a odškrtnul si tak stopování na všech kontinentech kromě Antarktidy), ale autostop Vám tu nedoporučuji. USA je určitě jednou z autostopařsky nejhorších zemí. Za celých šest dní jsem potkal jen asi šest stopařů, a to všechny na stejném místě, kde jsem sám stopoval (fakt pech). Všechno to byla víceméně dost podezřelá individua, kterým bych já osobně nezastavil (zvláště když jedni stopovali ve třech lidech najednou).

Doprava v USA – autobus Greyhound

Společnost Greyhound je prakticky monopolním autobusovým dopravcem v USA. Sice existuje i několik dalších společností, ale ty přepravují pasažéry jen v určitých regionech. Greyhound navíc pokrývá i celou Kanadu a severní část Mexika. Ve srovnání s Českou republikou je spojů daleko méně, jezdí ale pochopitelně na mnohem delší vzdálenosti.

Autobusy nejsou úplně nepohodlné (ocenil jsem dostatek místa pro nohy), ale není to žádný velký luxus. Ve srovnání třeba s autobusem Student Agency, kterým jsem jel z Prahy na letiště do Vídně, působí Greyhound jako chudý příbuzný, a už vůbec ho nelze srovnávat s megaluxusními autobusy v Brazílii, Argentině nebo Malajsii. Všechny busy jsou vybaveny záchodem.

Autobusy obvykle vyjíždí o něco později než je uvedeno v jízdním řádu, do cíle však většinou dorazí na čas. Greyhound (či jeho partneři) zajíždí do většiny měst, ale třeba do takového Santa Fe (hlavní město Nového Mexika), což je údajně jedno z nejhezčích měst v USA, nejezdí vůbec. Do národních parků se pak Greyhoundy nedostanete vůbec.

Jelikož v USA má skoro každý auto a na delší vzdálenosti se zase hodně létá letadlem, jezdí Greyhoundem spíše chudina, maximálně nižší střední vrstva. Některé věci mi pak silně vadily. Tak především, v Greyhoundu nemáte místenku. Kdo dřív přijde, obsadí jakékoliv místo. A když je lidí více než míst pro sezení v autobuse, máte smůlu a musíte počkat na další.

Můžete si ovšem zaplatit 5 USD za „priority seat“. V praxi to znamená, že držitelé priority seat jdou do autobusu první, pak teprve následují všichni ostatní. Dále je zarážející, že na autobusových nádražích (nádraží je většinou hodně nadnesený výraz, nejsou moc veliká ani ve velkých městech) nejsou klasické jízdní řády a někdy ani odjezdy autobusů – musíte se často ptát na přepážce. A personál je občas docela protivný, což je jinak v USA výjimka, protože jinde (v obchodech, restauracích apod.) je naopak personál v průměru mnohem vlídnější než u nás.

Nejvíc mi ale vadilo, že na některých stanicích nejsou úschovny zavazadel. A někde jsou, ale dost drahé – nejvíc jsem platil 8USD za půl dne (většinou jsem jezdil v noci, abych ušetřil za hostel, přes den jsem pak coural po městě a krosnu jsem nechal na nádraží), ale jednou po mě chtěli zcela vážně 30 USD! Nejsem rozmazlený cestovatel, ale nemohu si pomoci – autobusy Greyhound dělají USA spíše ostudu.

Nejspíš to bude tím, že prakticky nemají konkurenci, a tak na cestující kašlou. Ale abych zase jenom nehaněl: busy jezdí spolehlivě, a pokud si koupíte permanentku Discovery Pass, jsou i poměrně levné. Discovery Pass Vás opravňuje k neomezenému počtu jízd v rámci určitého časového období. Můžete tak projet celé Státy, Kanadu (tam ovšem musíte mít potupné vízum) a kus Mexika.

Vždycky akorát musíte na autobusovém terminálu checknout Vaše velké zavazadlo (dostanete na něj číslo), které poté putuje do podpalubí autobusu. Ani Discovery Pass Vám ovšem nezaručuje místo v autobuse – pokud je plno, musíte si počkat na další. Za 14 dní mého cestování se mi to stalo jednou. Busy byly většinou docela zaplněné, ale některé spoje jezdí i poloprázdné a můžete se rozvalovat na dvou sedačkách. Nebo i na třech – vzadu vedle záchodu je trojsedačka, kde se dá docela slušně natáhnout.

Autobusy dělají pauzy na benzínových pumpách, odpočívadlech a v některých městech. Na benzínových pumpách a odpočívadlech se někdy i přesedá na jiné spoje. Ceny za Discovery Pass v srpnu 2012: na 15 dní stál 360 USD, na 30 dní 460 USD, na 60 dní 560 USD. Využil jsem ten patnáctidenní a busy jsem za tu dobu najezdil asi 3900 mil (6275 km).

A mám pocit, že kdybych si místo Discovery Passu kupoval jednotlivé lístky, vyšlo by mě to zhruba nastejno. Někdy se dají jednotlivé lístky zakoupit přes internet s výraznou slevou. Pokud si ale koupíte Discovery Pass s dvouměsíční platností, tak se to jednoznačně vyplatí. Výhoda oproti letadlům je (kromě ceny) i v tom, že autobusové stanice Greyhound jsou, na rozdíl od letišť, vždy někde v centru. Vylezete tedy z busu a můžete rovnou vyrazit do města.

Doprava v USA – MHD

Ačkoliv my Pražáci občas nadáváme, že tramvaj dlouho nejede nebo že autobus uvízl někde v dopravní zácpě, pravdou je, že Praha (a Česká republika obecně) má jeden z nejlepších systémů MHD na světě. O tom si mohou nechat v Americe jenom zdát. V USA se jaksi samozřejmě předpokládá, že každý má auto. Děti jsou sice každé ráno sváženy do školy školními autobusy, ale jinak MHD moc v USA nefunguje.

Jsou ovšem i výjimky. Docela dobrou MHD má San Francisco (tramvaje – streetcar i cable car, trolejbusy, autobusy, podzemka) a Los Angeles (povrchové metro, autobusy). Jinde je to ale bída s nouzí a třeba v takovém Amarillu (Texas) nemají asi MHD vůbec – já jsem tedy alespoň žádnou nikde neviděl. Jízdné v autobusech MHD se často platí přímo u řidiče, musíte mít ovšem s sebou přesně drobné (strkají se do kasičky, načež Vám řidič vydá lístek).

Ubytování v USA

Hostely

Hostely v USA jsou dost drahé. V průměru jsem za jednu noc v dormitory room (společná ložnice pro cca 4-8 osob) platil kolem 30 USD (včetně daně – ceny hostelů se někde udávají s daní, někde bez daně). Nejméně jsem platil 20 USD (Denver), nejvíce (San Francisco) 42 USD za noc a osobu. V ceně může být, ale také nemusí, snídaně. Skoro vždy se platí vratná záloha (5-10 USD) za klíč. Síť hostelů je v USA naprosto nedostatečná a nedá se vůbec porovnávat třeba s takovou Austrálií nebo Novým Zélandem.

V Los Angeles a v San Francisku jich je docela dost, ale třeba zrovna v San Francisku jsem neměl rezervaci předem, díky čemuž jsem se často stěhoval z hostelu do hostelu a měl jsem velké štěstí, že jsem nemusel spát někde venku v parku. Důrazně proto doporučuji zajistit si v sezóně v San Francisku ubytování přes internet (nejlépe na www.hostelworld.com) předem, a to obzvláště o víkendech.

Některé hostely jsou výborné (hlavně ty, co jsou sdružené pod mezinárodní asociací YHA), zatímco některé jsou příšerné, a to i když jsou hodně drahé (platí hlavně pro San Francisco, kde je ubytovacích míst vzhledem k počtu turistů tak málo, že na to evidentně hřeší a na turisty kašlou). Někde ale hostely nejsou prakticky vůbec. Co si například myslet o takovém Dallasu: v šestimilionové aglomeraci Dallas-Fort Worth funguje jeden jediný hostel (!!!), a to ještě daleko od centra Dallasu. Dražších hotelů je naopak všude dost. Cenově výhodné pak jsou občas i motely, kde se dá občas sehnat pokoj za nějakých 50-60 USD (a na pokoji Vás může spát víc, klidně celá posádka auta). Motely jsou ale spíše podél dálnic, ne v centrech měst. Suma sumárum – ubytování ve městech v USA je mizérie.

Kempy

Naopak kempy jsou v USA skvělé. Jsou obvykle v národních parcích, jsou dobře vybavené a poměrně levné. Za kemp jsme obvykle platili kolem 20 USD. Cena je ne za člověka, nýbrž za „site“, čili za místo. Na tomto místě mohou parkovat dvě auta, dva stany a šest osob. Jeden site je často plocha, kde by se dalo postavit třeba 20 stanů.

Takže tu máte i soukromí, neboť tu nestojí stan vedle stanu, jako někde na Lipně. V kempu jsou skoro vždy záchody, pitná voda, odpadkové koše, u každého situ je plocha na zaparkování, stůl a lavičky. Existují ovšem i tábořiště, kde není pitná voda, a musíte si ji proto dovézt, nebo převařit třeba vodu z potoka. Celkově jsem byl z kempů v USA opravdu nadšen. Jedinou nevýhodou je, že kempy jsou v sezóně často úplně plné – platí především pro víkendy a nejatraktivnější národní parky (Grand Canyon, Yosemite apod.).

Někdy se dá ubytování v kempech zarezervovat přes internet předem, ale většinou platí systém „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Nejlepším řešením je proto do kempů dorazit kolem poledne, to je skoro vždy volno – část kempařů již odjela a ještě nenajeli další. Naopak pozdě odpoledne a večer jsou kempy často plné.

Což je někdy dost nepříjemné, protože v národních parcích je spaní mimo kempy zakázáno (jsou za to obrovské pokuty) a navíc se tu ještě mohou potulovat medvědi. V kempech jsou naopak protimedvědí kovové schránky, do kterých pohodlně uschováte potraviny, kosmetiku a další věci, po kterých jdou medvědi jako diví. V přírodě se doporučuje pověsit potraviny (kvůli medvědům) na strom, což je ovšem v případě, že máte desítky kilogramů potravin (u nás třeba zásoby pro 3 lidi z hypermarketu na několik dní, včetně těžkých konzerv), v praxi dost obtížně realizovatelné.

Spaní v přírodě:

V USA jsme ve městech spali v hostelech a v národních parcích v kempech, všude jinde jsme ale spali kdekoliv, kde se dalo. Nespali jsme ale nikdy v autě samotném. Většinou jsme odbočili z hlavní silnice na nějakou vedlejší cestu, zaparkovali a postavili stan.

V pouštních a polopouštních oblastech se dá i krásně spát pod širákem, ráno ani nepadala rosa. Jen v hustě obydlených a zemědělských oblastech (obzvláště v Kalifornii) je občas opravdu problém nalézt flek na spaní. Pozemky, včetně pastvin, jsou vždy oplocené, v pomerančových sadech zase volně pobíhali psi. Nakonec jsme se ale skoro vždy někam upíchli.

Jídlo – supermarkety

Ceny jídla jsou v USA v průměru přibližně na naší úrovni, je tu však větší cenový rozptyl v závislosti na typu obchodu. Jídlo v malých krámcích v centrech měst je dražší než u nás. Avšak ceny ve velkých hypermarketech jsou o něco nižší než v České republice. Velké hypermarkety ovšem nikdy nenajdete v centrech měst.

Vždy se nalézají na okraji města, či daleko za městem, a téměř vždy u dálnice. Před takovým hypermarketem je vždy obrovské parkoviště. Většina našich hypermarketů je o dost menších, než jsou ty americké. Asi nejrozšířenější, a patrně i nejlevnější, jsou hypermarkety Walmart. V těch jsme nakupovali nejčastěji. Jsou skoro všude. Neprodává se v nich pouze jídlo, nýbrž prakticky všechno – elektronika, hračky, drogerie, oblečení, potřeby pro domácnost, sportovní potřeby…

Ve Walmartu je vždy i lékárna a pochopitelně i nějaký ten fastfood – jsme v Americe J. Kromě Walmartu narazíte i na další řetězce, jako jsou Savemart, Keymart apod. Některé potraviny jsou až neuvěřitelně levné, zvláště když jsou v nějaké akci, ovšem řekl bych, že s kvalitou je to podobné jako u nás: ty nejlevnější věci jsou často dosti podezřelé. My jsme vždycky nakupovali ve velkém (pro tři lidi) do auta zásoby, které se pokud možno nekazí. Auto má sice klimatizaci, ale ta v kufru nefunguje…

Příklad cen z Walmartu

• nudlová polévka (made in USA):                               0.20 USD
• „chleba“ (toastový-levný, avšak nedobrý):                 1.18 USD
• chilli beans (plechovka, 350 gramů)                           0.68 USD
• 2 x plynová bomba (Coleman)                                   5.37 USD
• plynový vařič Coleman                                             23.88 USD
• omáčka na těstoviny (velká sklenice)                          1.68 USD
• banány (libra, cca 0.45 kg)                                         0.52 USD
• jablka (libra, cca 0.45 kg)                                          0.87 USD
• cibule (libra, cca 0.45 kg)                                          0.74 USD
• bageta (dlouhá, sleva)                                                0.98 USD
• instantní káva, (mexická, nic moc kvalita)                   1.00 USD
• kobliha (taková homerovská J, s polevou)                0.59 USD
• Pepsi (dvoulitrová plastová láhev)                              1.28 USD

Všechny tyhle ceny jsou bez daně, po sečtení všech položek Vám k tomu na konci účtu přičtou daň cca 6-8% (jak v kterém státě).

Jídlo v USA

Restaurace

Jídlo v klasické restauraci je drahé, a navíc se samo sebou očekává, že k ceně přihodíte nějaké to spropitné. Za celý svůj pobyt v USA jsem zavítal do klasické restaurace (tj. s obsluhou) asi 3x. Jednou to byla mexická restaurace, za burritos (u dálnice za L.A.) jsem zaplatil 6 USD. V mexickém bistru (taqueria, spíše možná fast food, San Francisco) jsem platil 8.80 USD za „carne asada“ (grilované hovězí + přílohy – rýže, fazole, zelenina, byla toho hromada).

Jen jednou jsem se opravdu rozšoupnul. V texaském Amarillu jsem zašel do steakhousu, kde jsem zaplatil 32.32 USD za 600-gramový steak (+ brambora, houska a těstovinový salát) a pivo (27 oz, tj. cca 0.750 litru) + 5 USD spropitné. Jinak jsem se restauracím z časových a finančních důvodů vyhýbal a chodil jsem do fastfoodů, nebo jsem baštil jídlo ze supermarketů.

Fast foody

Amerika je zemí fastfoodů! Přiznám se, že v Česku do Mekáče nechodím, raději si dám guláš s knedlíkem a pivo než hamburger a kolu. Ale v USA jsou fastfoody podstatně levnější než restaurace. Navíc nečekáte dlouho, jako v restauraci, a nemusíte platit spropitné.

A hlavně, konkurence je obrovská, a služby jsou na vyšší úrovni než u nás. Ve fastfoodech jsem jedl každý den, někdy i dvakrát. Zdravé to tedy určitě není, ale je to ukrutně dobré. Ani za dva měsíce se mi hamburgery nepřejedly, takže jsem přibral. Inu, dovolená J. Chodil jsem hlavně do tří druhů fastfoodů:

1)Hamburgrárny – McDonald’s, Burger King, Carl’s Jr., Wendy’s (po té holce copaté v jejich logu se mi bude fakt stýskat), Jack in the Box, In-n-out Burger.

Tyhle všechny jsem navštívil, ale je jich určitě ještě víc. Ceny a kvalita jsou velmi podobné. Většinou jsem se ládoval velkými dvojitými hamburgery + hranolky a kolou, hodně jsme si tu také dávali zmrzlinu. Velmi často si tu můžete nápoje doplňovat sami zdarma u automatu, takže kolikrát jsem vypil třeba dva litry nápoje. Zamiloval jsem si hlavně zázvorovou limonádu a Dr. Pepper.

Taky mě překvapili v Mekáči, kde mají veliké hamburgery (Double quarter with cheese, Angus), které se u nás vůbec neprodávají. I ty Mekáče jsou v Americe lepší než u nás, a to za cenu zhruba stejnou, ne-li nižší, než v Česku.

2)Mexické fastfoody, kde prodávají hlavně burritos a tacos. Jasně nejlepší a daleko nejrozšířenější mexický řetězec v USA je Taco Bell, po tom se mi také bude hrozně stýskat.

3)Číňani. Čínské fastfoody většinou fungují tak, že si koupíte za fixní cenu rýži nebo nudle a k tomu 2-3 libovolné přílohy. Některé jiné čínské podniky však fungují na principu „all you can eat“ – za fixní cenu můžete sníst vše, co se do Vás vejde. Pozor, na rozdíl od ČR jsou jídla v čínských fastfoodech v USA často velmi pálivá.

Jasně nejlepší čínské jídlo měli v Panda Expressu, i když ceny jsou tam mírně vyšší. Vedle toho jsou samozřejmě v USA fastfoody s kuřaty (KFC a spol.), bagetami (Subway) a lecčíms dalším. Za pořádný oběd (velké menu v Taco Bells, dvojitý hamburger + menu nebo 3 přílohy s nudlemi u Číňanů) jsem platil většinou kolem 8-11 USD a k tomu jsem si dával za dolar zmrzlinu.

Moc jsem na jídle nešetřil, i když najíst se dá i levněji – v Mekáči si můžete dát cheesburger za 1 USD, a co byla bomba: jedině v Mekáči měli v nabídce libovolné množství nápoje za 1 USD. Často jsem tam chodil jenom na pití, zvlášť když bylo venku vedro – vyfasoval jsem kelímek a třeba 3x jsem ho naplnil a vyprázdnil. To je servis J.

I proto jsem chodil v USA raději na kolu než na pivo, navíc pivo nesmíte pít na ulici (viz níže), kdežto kelímek s brčkem si můžete vzít s sebou na ulici i do auta. Jestli ovšem vyznáváte zdravý životní styl nebo jste třeba vegani, možná se Vám v Americe líbit nebude. Mně se tam ale líbilo moc. Vůbec se nedivím, že Američané jsou jedním z nejotylejších národů na světě.

Různé

Vařič: ve Walmartu jsme si koupili pěkný plynový vařič Coleman (za cca 25 USD). Na to, aby ho člověk nosil v báglu při kempování, je docela velký, ale do auta ideální. Ve Walmartu do něj prodávají velmi levné bomby. Bohužel, i když se vařiče Coleman prodávají i v ČR, mají jinak široký závit, takže americký vařič nelze na bomby, prodávané u nás, použít. Plynové bomby pochopitelně nesmíte brát s sebou do letadla.

Pohledy, známky: pohledy prodávají na všech turistických místech. Jsou pěkné a levné (kolem 25 centů). Známku do Evropy koupíte na poště, stojí 1.05 USD.

Americké jednotky: jednotky SI se v USA jaksi ještě neuráčili zavést. Nejběžnější jednotky, na které narazíte, jsou tyto:

česky               anglicky                      zkratka            hodnota         

míle                 mile                             mi                    1609 metrů

stopa               foot                             ft                     30.48 cm

palec              inch                             in                    2.54 cm

galon               gallon                          gal                   3.785 litru   (pozor, galon v USA a ve Velké Británii se liší!)

libra                 pound                         lb                     0.45 kg

unce                ounce                          oz                    28.3 gramu

Výše uvedené jednotky jsem měl za chvíli v malíku. Jediné, co mi fakt dělalo problém, bylo přepočítávání teploty. V USA se používají stupně Fahrenheita. Na převod mezi stupni Fahrenheita (°F) a stupni Celsia (°C) existují docela složité vzorečky:

Stupně Celsia = 0.55 x (stupně Fahrenheita – 32)
Stupně Fahrenheita = (1,8 x stupně Celsia) + 32

Z hlavy se to dost špatně počítá. 0°C = 32°F, 10°C = 50°F atd.

Alkohol

Američané pijí alkohol, nicméně jejich předpisy jsou dosti pokrytecké. Pít se nesmí na veřejnosti. Paradoxní je, ačkoliv na ulicích (typicky v San Francisku) potkáte mnohdy kvanta opilců, na veřejném prostranství nikoho s láhví v ruce neuvidíte. Proto jsou Amíci po příjezdu do Česka úplně odvázaní z toho, že se mohou procházet po Praze s lahváčem v ruce.

Alkohol se dá koupit v obchodech (ne však úplně ve všech jako u nás), kde Vám ho zabalí do papírového sáčku, abyste venku nepobuřovali. V Americe jsem si koupil párkrát plechovku piva (stojí kolem 2 USD). Většinou je obsah velké plechovky více než půl litru (počítají to na unce).

Jednou měli dokonce i Plzeň, to jsem fakt neodolal. Jinak jsem jednou ochutnal americký Budweiser (hnusné) a jednou v hospodě točené pivo, to bylo docela dobré. Celkově ale americké pivo nic moc, takže jsem po něm ani nijak zvlášť netoužil. Navíc byl problém, kde ho vypít. Na veřejném prostranství se pít nesmí, v autě také pít nesmíte, a to ani jako spolujezdec (jednou nás zastavili policajti a kontrolovali, jestli nemáme uvnitř prázdné lahve od alkoholu) a než se s ním někam v klidu zašijete, tak Vám zteplá.

A v hospodě je alkohol hodně drahý. Alkohol se smí prodávat od 21 let (plnoletost v Americe). Počítejte s tím, že pokud jste mladí lidé tak do 30 let, občas po Vás budou při koupi alkoholu chtít ID (tj. pas), aby Vám zkontrolovali věk. Žádný prodavač ani v tom nejpokoutnějším krámku nebude riskovat, že prodá alkohol mladistvému a přijde o licenci.

Vstupné do národních parků

Národní parky (National Parks) jsou spravovány federální vládou USA a platí se do nich vstupné. Typické vstupné do větších a významnějších parků je 20 USD. Cena platí pro jedno auto a jeho posádku na jeden týden. Pokud hodláte navštívit více národních parků jako my, určitě si kupte Annual Pass. Ten platí jeden rok od jeho zakoupení a stojí 80 USD. Na Annual Passu jsou dvě políčka, do kterých se dají vepsat celkem dvě jména.

Pass pak platí pro vlastníka, podepsaného na kartičce + osádku auta, která jede s ním. Pozor, Annual Pass platí pouze pro National Parks a National Monuments (něco jako u nás chráněné krajinné oblasti či státní přírodní rezervace), čili pro chráněná území spravovaná federální vládou. Vedle toho jsou v USA ještě State Parks (spravované vládami jednotlivých států), indiánská území (třeba Monument Valley) a soukromé rezervace (například Meteor Crater v Arizoně).

V těchto nefederálních chráněných územích se platí vstupné vždy, Annual Pass do nich neplatí. Celkově bych řekl, že vstupné do národních parků je velmi levné, protože infrastruktura v národních parcích hraničí s dokonalostí. Vždy jsou k dispozici kempy (viz výše), někdy i ubytovny (velmi drahé ovšem). Často zde jezdí zdarma (v ceně vstupného) i shuttle busy – turistické autobusy, které Vás dopraví k jednotlivým zajímavým bodům.

Leckdy je pohodlnější použít shuttle bus, než jet na místo autem, protože často zde není dostatek míst k parkování. Shuttle busy jezdí například v Grand Canyonu, v NP Zion, nebo v Bryce Canyonu. Vstupné do národních parků určitě nepokryje všechny náklady, které spolyká správa parků. Ochrana přírody v USA je na velice vysoké úrovni, parky jsou nádherné a je v nich plno zvěře, která se člověka skoro vůbec nebojí.

Internet

Ve většině hostelů a ve fastfoodech je wifi připojení zdarma. Pokud nemáte s sebou vlastní notebook, využijete možná veřejné knihovny, v nichž je internet většinou rovněž zdarma, často je však Váš pobyt v nich časově omezen (například na jednu hodinu).

Elektřina

V USA je v síti napětí pouhých 110 V. Většina nabíječek do mobilů, počítačů apod. nabíjí při napětí 110 i 220 V, ale některé nabíječky (například na tužkové baterie) nižší napětí neberou. Proto si to raději při odjezdu do USA zkontrolujte. V USA jsou také jiné typy zástrček. Potřebujete mít na konci zástrčky plochý dvojkolík. Pokud ho nemáte, není problém v USA kdekoliv koupit redukci, ale sehnat se dá i v Česku.

Jazyky v USA

I když oficiálním jazykem v USA je na celém území (s výjimkou Havaje) pouze angličtina, ve skutečnosti jsou Spojené státy dvojjazyčnou zemí. Tím druhým jazykem, kterým mluví velká část populace, je španělština. Podle sčítání lidu z roku 2000 hovořilo španělštinou jako rodným jazykem 11% americké populace, dnes to ale určitě bude daleko víc.

Většina veřejných nápisů na západě USA je psána ve španělštině i angličtině. Občas narazíte i na lidi, kteří nerozumí anglicky. A v některých městech (El Paso) španělsky hovořící obyvatelstvo výrazně převažuje nad lidmi, jejichž mateřštinou je angličtina. Dále se lze, především ve velkých městech (Los Angeles, San Francisco), hodně setkat s čínštinou. Tu se asi učit nebudete, ale španělština se Vám bude určitě hodit.