Objevení Antarktidy

Historie antarktických objevů

Antarktida byla ze všech kontinentů objevena poslední a dá se říct, že do dnešních dnů není podrobně prozkoumána. Asi žádný kontinent nebyl svědkem takových hrdinských činů, jaké se udály při přízkumech a objevení Antarktidy. Mnoho antarktických pionýrů se také domů nikdy nevrátilo.

Objevení Antarktidy

Antarktida byla objevována postupně a není zcela jisté, kdo se sem dostal první. Ne všechny zprávy prvních objevitelů jsou zcela věrohodné. Velmi často ze zpráv mořeplavců nedokážeme dnes vyčíst, zda viděli přímo pevninu, nějaký ostrov či jen plovoucí iceberg. Záleží také na tom, jak vymezíme kontinent a zda se k němu počítají i ostrovy. Podle mého názoru je třeba se zmínit i o objevování ostrovů, patřících k Antarktidě. Koneckonců, i Kolumbus  objevil v Americe nejdříve ostrovy (poprvé přistál 12.10.1492 na bahamském ostrově San Salvador – dnes Watling – a toto datum je považováno nejen za objevení Ameriky, ale často i za počátek novověku) a pak se teprve dostal na samotnou pevninu.

Podle mého názoru se k Antarktidě řadí i tyto vzdálenější ostrovy (kromě ostrovů, ležících bezprostředně u pobřeží): Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje, Jižní Georgie, Jižní Sandwichovy ostrovy, Bouvetův ostrov, Crozetovy ostrovy, Kergueleny, ostrov Heard a McDonaldovy ostrovy, ostrovy Amsterdam a Svatý Pavel a ostrov Macquarie. Je ovšem třeba říct, že zatímco u některých ostrovů je jejich příslušnost k Antarktidě nesporná (Jižní Shetlandy), u vzdálenějších ostrovů nepanuje ani zdaleka shoda a většina autorů se jejich zařazení „pro jistotu“ vyhýbá úplně, což platí zejména o ostrovech v jižní části Indického oceánu.

Antarktida byla kupodivu zakreslena na mapách již stovky let před svým objevením. Kartografové vycházeli z „logické“ úvahy, že není možné, aby kdesi na jihu nebyl nějaký obrovský kontinent. Většinou byla tato hypotetická pevnina nazývána Terra Australis Incognita, tedy „neznámá jižní pevnina“. Po objevení Austrálie se ovšem tento termín přestal používat a vžil se název Antarktida (anglicky Antarctica). Toto pojmenování vymyslel už ve 2.století našeho letopočtu fénický geograf, kartograf a matematik Marinus (či Marinos) z Tyru a znamená „proti Arktidě ležící“. Nakonec byla tato „předpokládaná“ pevnina skutečně nalezena, ale její objevování bylo velmi dlouhým procesem a pokračuje v podstatě dodnes, neboť ani v dnešní době není tento kontinent řádně zmapován.

První mořeplavci

Zdá se, že prvními mořeplavci, kteří se výrazně přiblížili k Antarktidě, byli novozélandští Maorové, kteří byli zřejmě i prvními lidmi, kterým se podařilo překročit jižní polární kruh (66°34’S). Z Evropanů se blíže k Antarktidě dostal  teprve v roce 1520 slavný Portugalec Fernão de Magalhães, který proplul na své cestě kolem světa (1519-1522) průlivem mezi Jižní Amerikou a ostrovem Ohňová země a tento průliv je dnes po něm pojmenován. Magalhães, jak známo, padl v bitvě s domorodci na Filipínách. Zbytku jeho slavné expedice pak velel Španěl Juan Sebastián Elcano, který 18. března 1522 objevil ostrov Amsterdam (francouzsky Île Amsterdam) a může tak být dle mého názoru považován za objevitele Antarktidy.

Ostrov Amsterdam leží na 37°50’S a lze ho považovat za nejsevernější místo Antarktidy (více ke spornému vymezení ostrovů, patřících k Antarktidě, najdete v článku „Zeměpisné rekordy Antarktidy“). Elcano kupodivu ostrovu nedal žádný název, takže to za něj udělal až v roce 1633 Holanďan Anthonie van Diemen, který ostrov pojmenoval podle své lodi Nový Amsterdam (holandsky Nieuw Amsterdam). Ostrov Svatý Pavel (francouzsky Île Saint-Paul, anglicky St. Paul Island), který leží od Amsterdamu pouhých 85 kilometrů směrem na jih, pak objevili v roce 1559 Portugalci.

Slavný následovník Magalhãese, Angličan Francis Drake, proplul v roce 1578 rovněž Magalhãesovým průlivem. Ještě předtím ho ovšem bouře zahnala kus na jih od ostrova Ohňová země. Dostal se tak vlastně na začátek průlivu, který se podle něj jmenuje Drakeův průliv (anglicky Drake Passage). Průliv je široký přibližně 1,000 kilometrů (nejširší mezikontinentální průliv světa) a odděluje Jižní Ameriku (ostrov Ohňová země a okolní menší ostrovy) od Antarktidy (Antarktický poloostrov a souostroví Jižní Shetlandy).

Tímto průlivem však první neproplul Francis Drake, nýbrž až v roce 1616 Holanďan Willem Schouten. Ten se narodil v holandském městečku Hoorn, podle kterého pojmenoval mys Horn (anglicky Cape Horn, španělsky Cabo de Hornos, holandsky Kaap Hoorn – občas používaný český překlad „Hornův mys“ je tedy nesprávný, neboť nebyl pojmenován podle žádného pana Horna). Mys Horn, všeobecně považovaný za „konec“ Ameriky, leží na malém ostrůvku Isla Hornos. Ten je součástí menšího souostroví Hermite, které leží na jih od Ohňové země.

Objevitelé z Francie

Dalšími objeviteli v Antarktidě se stali Francouzi, kteří objevili některé další ostrovy v Atlantickém a Indickém oceánu, nacházející se od Antarktidy poměrně daleko. Za dalšího objevitele Antarktidy (v případě, že by někdo nepočítal ostrov Nový Amsterdam k Antarktidě) může být považován Anthony de la Roché, anglický mořeplavec francouzského původu (narodil se v Londýně ve francouzské hugenotské rodině), který v roce 1675 objevil ostrov Jižní Georgie (anglicky South Georgia). Původně se tento ostrov jmenoval po svém objeviteli Roche Island, na jiných mapách lze také najít název Pepys. Další Francouz, Francouz Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier, objevil 1.ledna 1731 ostrov, který je dodnes pojmenován po něm – Bouvetův ostrov (anglicky Bouvet Island, norsky Bouvetøya).

Tento ostrov leží 1,750 kilometrů na sever od antarktického pobřeží (na 54°26’S – leží tedy severněji než město Ushuaia v Ohňové zemi), řadí se však k Antarktidě, ke které leží nejblíže. Dnes tento ostrov náleží Norsku. Zajímavé je, že Bouvet určil špatně zeměpisnou polohu ostrova, takže se ho znovu podařilo nalézt až v roce 1808. V roce 1772 pak dokonce dva Francouzi nezávisle na sobě objevili ostrovy v Indickém oceánu, které se rovněž řadí do Antarktidy. 24. ledna 1772 přistál Marc-Joseph Marion du Fresne na Crozetových ostrovech, jeho kolega Yves-Joseph de Kerguelen de Trémarec (Francouz bretonského původu) pak přistál v únoru stejného roku na soustroví Kergueleny. Obě tato souostroví jsou dnes součástí podivuhodného státního útvaru jménem „Francouzská jižní a antarktická území“. Hlavní ostrov Kerguelen leží na 49°15’S.

Zase ten James Cook…

Dalším slavným objevitelem, jenž učinil významné objevy v okolí Antarktidy, nebyl nikdo menší než Angličan James Cook. Tento slavný mořeplavec, jehož jméno je spojeno především s objevy v oblasti Austrálie a Oceánie, objevil na své druhé plavbě v letech 1772-1775 Jižní Sandwichovy ostrovy a jako první se vylodil na ostrově Jižní Georgie (její objevitel  Anthony de la Roché ostrov viděl první, ale nepřistál zde). Cook se pokusil dostat co nejižněji, aby objevil případnou jižní pevninu a stal se prokazatelně prvním Evropanem, jemuž se podařilo překročit jižní polární kruh (stalo se tak 17.1.1773). 23.1.1774 pak dokonce Cook doplul až na 71°10’S, pevninu však neobjevil, ačkoliv byl velice blízko.

Na pevnině Antarktidy nakonec první Rusové

A tak nakonec jako první spatřili zřejmě antarktickou pevninu Rusové Fabian (rusky Faděj)von Bellingshausen (rusky Bellinsgauzen, etnicky to byl baltský Němec z estonského ostrova Saaremaa, který tehdy patřil Rusku) a Michail Petrovič Lazarev. Jejich výprava, skládající se ze dvou lodí (Vostok a Mirnyj), doplula v lednu 1820 až na vzdálenost 32 kilometrů od pobřeží kontinentu a zahlédla zde velké ledovce. Po Bellingshausenovi se dnes jmenuje moře, mořská pánev, ostrov v souostroví Tuamotu, mys na ostrově Sachalin, ruská polární stanice na ostrově krále Jiřího i kráter na Měsíci. Není stoprocentně jisté, že Bellingshausen a jeho druzi viděli pevninu, a tak si na objev pevniny dělali nárok i Američan Nathaniel Palmer (lovec tuleňů) a Angličané Edward Bransfield a William Smith. Nicméně jako nejpravděpodobnější se jeví varianta, že  skutečným objevitelem antarktického kontinentu byl Rus Fabian von Bellingshausen.

V každém případě ovšem Bellingshausen na kontinentě nepřistál. A tak pravděpodobně prvním člověkem, který vstoupil přímo na půdu sedmého světadílu, byl americký kapitán a lovec tuleňů John Davis, který 7.února 1821 přistál v Hughesově zátoce (64°01’S) na západním pobřeží antarktického poloostrova. Ani jeho prvenství však není zcela nesporné. Na titul „prvního muže v Antarktidě“ si opět dělal nárok i „věčně druhý“Američan Nathaniel Palmer. Pro toto období je příznačné, že mezi objeviteli byli ve velké míře zastoupeni lovci tuleňů a velryb. Tito lovci si ovšem často nechávali své objevy pro sebe, neboť žárlivě střežili jakékoliv informace o svých lovištích jako obchodní tajemství, a tak je možné, že na řadě míst stanuli jako první muži, jejichž jména se už asi nikdy nedozvíme.

Další významné objevy na Antarktidě

Z dalších mužů, kteří objevovali a mapovali pobřeží kontinentu a okolní ostrovy, uvedu jen tři nejvýznamnější. Brit James Weddell se v roce 1823 plavil v oblasti moře, které je dnes po něm pojmenováno. Američan Charles Wilkes objevil v prosinci 1839 pobřeží, které dnes nese název Wilkesova země.

Zvláštní pozornost si zaslouží Brit James Clark Ross. Ten se nejdříve v roce 1831 proslavil objevem severního magnetického pólu v oblasti severní Kanady. Poté se vypravil i do Antarktidy. Expedice proběhla v letech 1839-1843. Ross osobně  vyplul na lodi Jejího veličenstva s názvem Erebus, expedice se zúčastnila ještě druhá loď s názvem Terror. Že byla expedice mimořádně úspěšná, to je jasné i při zběžném pohledu na mapu Antarktidy. Po Rossovi je totiž pojmenováno v Antarktidě kde co –  Rossovo moře, Rossův šelfový ledovec (největší šelfový ledovec na světě) a dva ostrovy. Na ostrově Jamese Rosse, ležícím při pobřeží Antarktického poloostrova, leží první česká polární stanice, pojmenovaná po Johannu Gregoru Mendelovi, známější je však druhý Rossův ostrov, ležící v Rossově moři. Po Rossovi ho pojmenoval další legendární polárník, Robert Falcon Scott.

28. ledna 1841 se naskytl Rossově posádce  neuvěřitelný pohled. Uprostřed věčného sněhu a ledu náhle spatřili obrovskou sopku, která právě explodovala. Bylo to něco naprosto neočekávaného, protože tehdy vědci předpokládali, že není možné, aby uprostřed antarktického sněhu a ledu byly činné sopky. Pro nově objevenou sopku zvolil James Ross jméno Mount Erebus podle své lodi. Menší vyhaslý kužel opodál pak byl pojmenován Mount Terror podle druhé lodi expedice. Teprve 60 let po Rossově výpravě se zjistilo, že sopky neleží na pevnině, nýbrž na ostrově, který byl nazván podle Rosse. Výprava se dostala až na 78°04’S, zde však narazila na ledovou bariéru (Rossův šelfový ledovec, též Rossova ledová bariéra či Rossův pobřežní led), kterou nebylo možno proplout. Dnes je po Rossovi pojmenován (kromě antarktických objektů) i průliv v severní Kanadě a kráter na Měsíci.

Heroická doba (1897 – 1922)

V roce 1895 se konal mezinárodní geografický kongres v Londýně, na kterém bylo přijato usnesení, že „výzkum antarktického regionu je největším úkolem, který ještě zbývá podniknout na poli zeměpisných objevů“. Tento kongres odstartoval „heroickou dobu“. Během této doby bylo učiněno mnoho dalších objevů a svět s napětím sledoval, zda se někomu podaří proniknout až na jižní pól. Řada tehdejších expedic měla mezinárodní obsazení.

V roce 1897 byla podniknuta velká mezinárodní výprava, která zahájila „heroickou dobu“. Výpravě velel Belgičan Adrian de Gerlache, na palubě však byl i Rumun, Polák, Američan a také jeden Nor, který se později stal asi nejslavnějším antarktickým hrdinou všech dob – Roald Amundsen. V roce 1899 pak v Antarktidě přezimovala vůbec první polární výprava. Expedice byla britská, avšak velel jí Nor Carstens Borchgrevink. Brit Tannatt William Edgeworth David pak se svými kolegy Alistairem Mackayem a Douglasem Mawsonem zdolali v březnu 1908 činnou sopku Mount Erebus (3,795 m.n.m.) a v říjnu téhož roku dosáhli společně jižního magnetického pólu. Všichni tři byli součástí Shackletonovy expedice.

Závod o pokoření Jižního pólu

Svět však v této době především s napětím sledoval závod o to, kdo první pokoří jižní pól zeměpisný. Brit Ernest Shackleton dosáhnul v lednu 1909 zeměpisné šířky 88°23’S. Toto místo je od jižního pólu vzdáleno pouhých 180 kilometrů (97 námořních mil). Zde však polárníky zastihla třídenní sněhová bouře a docházely jim zásoby, takže se museli vrátit. Za tento heroický výkon byl Shackleton po svém návratu králem Jiřím VII. povýšen do šlechtického stavu.

Konečný souboj o to, kdo první stane na jižním pólu, svedli Nor Roald Amundsen (1872 – 1928) a Brit Robert Falcon Scott (1868 – 1912). Scott už měl bohaté zkušenosti ze své předchozí polární výpravy, kterou vedl v letech 1902-1904. Tato výprava definitivně prokázala, že Antarktida není souostrovím, nýbrž jednou velkou  pevninou. Se svými kolegy Ernestem Shackletonem a Edwardem Wilsonem dosáhli zeměpisné šířky 82°16’S. Cestou zpět Shackleton dostal kurděje a málem zemřel – oba jeho kolegové ho museli táhnout na saních, protože nebyl schopen chůze. Oproti tomu Roald Amundsen upíral svůj zrak zpočátku k pólu  severnímu. Ten ovšem dobyl roku 1909 Američan Robert Edwin Peary, i když dodnes je  sporné, zda pólu skutečně dosáhnul. Dobytí severního pólu si nárokoval i další Američan, Frederick Cook, který údajně dorazil na severní pól už v roce 1908, ale nebyl to schopen věrohodně doložit. Amundsen tak okamžitě upřel svoji pozornost k pólu jižnímu.

Souboj Roalda Amundsena a Roberta Falcona Scotta

Oba soupeři vyrazili na pól přibližně ve stejnou dobu, zvolili však jiné prostředky k jeho dosažení. Scott vyplul na své lodi Terra Nova v listopadu 1910. Ačkoliv Scott měl značné zkušenosti již z minulé expedice, příliš se z ní nepoučil. Vzal si s sebou psy, poníky a motorové sáně. Jenže poníci útrapy cesty nepřežili. Motorové sáně vypověděly v polárních podmínkách službu a psů měl Scott málo (pouze 18) a měl je špatně vycvičené.

Amundsen naproti tomu svoje přípravy expedice k jižnímu pólu dost dlouho tajil a „na souboj“ vyzval Scotta až v říjnu 1910, kdy mu poslal telegram, v němž ho informoval o svém záměru. Na své lodi Fram, na které se už před ním plavil jiný slavný norský polárník, Fridtjof Nansen, vyplul z Osla v červnu 1910. Telegram Scottovi o svém záměru poslal v říjnu 1910, když už kotvil na Madeiře. Scott měl navíc problém s lodí a zdržela ho oprava. Amundsen na rozdíl od Scotta vsadil pouze na psy, kterých měl dostatek a měl je navíc skvěle vycvičené.

Nejprve je nutné si vybudovat tábořiště

Oba dva soupeři se nakonec utábořili na úpatí Rossova pobřežního ledovce. Scott zřídil svůj tábor na Rossově ostrově, kdežto Amundsen vybudoval základnu poněkud západněji, ve Velrybí zátoce. Jeho základna byla k pólu asi o 100 kilometrů blíže než Scottova. Oba polárníci na své základně strávili většinu roku 1911.

Amundsen vyrazil na svou cestu k pólu ze své základny 19. října 1911. Měl s sebou 52 psů a čtvery sáně. Během samotné výpravy měl Amundsen, narozdíl od Scotta, mnohem větší štěstí na počasí. 14. prosince 1911 dosáhnul Amundsen spolu s dalšími 4 kolegy (Olav Bjaaland, Helmer Hanssen, Sverre Hassel, Oscar Wisting) a 16 zbývajícími psy jako první člověk jižního pólu. 25. ledna 1911 se celý tým vrátil v pořádku na základnu, a to i s 11 zbývajícími psy. 7. března 1912 pak jeho loď přistála v Tasmánii, odkud se zpráva o jeho ohromujícím úspěchu roznesla do světa.

Robert Scott vyrazil na cestu k pólu později než Amundsen, až 1. listopadu 1911. Na jižním pólu stanul Scott spolu s dalšími 4 druhy 17.ledna 1912 (Edward Wilson, H. R. Bowers, Lawrence Oates, Edgar Evans). Jeho úspěch se ovšem změnil v bolestné zklamání, když zjistili, že Amundsen sem dorazil o 34 dnů dříve. To však ještě Scott netušil, co ho čeká na zpáteční cestě. Cestou postupně vypověděly službu sáně, poníci i psi a členové expedice museli svoje sáně táhnout vlastními silami.

Na závodníky čekala smrt

Nejdříve zemřel Evans a po něm i Oates, který zaostával za ostatními a zvolil raději dobrovolnou smrt, aby zvýšil  šance svých kolegů. Ani jeho hrdinství však nebylo nic platné. Zbylé tři členy expedice zastihla sněhová bouře a byli uvězněni ve svém stanu, kde jim postupně došly zásoby jídla i paliva. Scott a jeho druhové zemřeli asi 29. nebo 30.března 1912, pouhých 18 kilometrů od nejbližšího skladiště potravin, které by jim pravděpodobně zachránilo život.  Záchranná skupina je nalezla v listopadu 1912.

Amundsen, na rozdíl od Scotta, přežil a získal velké uznání, avšak i on nakonec zemřel v polární pustině, když se roku 1928 účastnil pátrání po trosečnících z  Nobileho vzducholodi Italia (této slavné expedice se zúčastnil i Čech František Běhounek, který o výpravě a jejím ztroskotání napsal knihu „Trosečníci na kře ledové“). Amundsenovo letadlo se zřítilo pravděpodobně do Barentsova moře někde u Medvědího ostrova. Dnes připomíná jména obou hrdinů mj. americká vědecká stanice Amundsen-Scott, která je situována přímo na jižním pólu a byla vybudována v roce 1957.

Vítězem se stal Amundsen

Amundsenův oslnivý úspěch rozladil i dalšího Brita, Ernesta Shackletona, který si rovněž dělal zálusk na dobytí jižního pólu.  Shackleton tedy změnil svoje plány a vytýčil si cíl přejít pěšky celou Antarktidu přes jižní pól. Jeho výprava vyrazila v roce 1914, Shackleton měl však opět smůlu. Jeho loď Endurance uvízla mezi plovoucím ledem a nakonec byla zničena. Shackleton a jeho druzi poté strávili dva měsíce na ledové kře, na níž driftovali na sever.

Poté byli nuceni přesednout na jinou kru. Když se tato druhá kra rozpadla na dvě, nasedli muži po 3.5 měsících driftování do záchranných člunů (byly celkem 3) a po 5 dnech se jim podařilo přistát na ostrově Elephant Island (ostrov v souostroví Jižní Shetlandy). Ostrov je však pokryt ledovcem, je velmi nehostinný a naděje, že by zde trosečníky nalezla nějaká loď, byla mizivá. Proto všichni muži nasedli do jediného záchranného člunu a po patnáctidenní plavbě se jim podařilo přistát v květnu 1916 na ostrově Jižní Georgie. Ani Shackleton se ale nakonec nedožil klidného stáří. Zemřel na další polární výpravě v roce 1922 na ostrově Jižní Georgie na srdeční selhání. Tímto zároveň skončilo heroické období antarktických dějin, kterým dominovali především Amundsen, Scott a Shackleton.

Pozdější objevy a expedice

Heroická doba skončila, ale expedice samozřejmě pokračovaly i v dalších letech. V následujícím přehledu uvádím jen ty podle mého názoru nejzajímavější a nejdůležitější:

29.11.1929 – Američan Richard Evelyn Byrd se stal prvním člověkem, který přeletěl nad jižním pólem v letadle. Byrd vyletěl ze základny ve Velrybí zátoce a let k pólu mu trval 10 hodin. Poté se opět vrátil na stejnou základnu. Celý let trval Byrdovi 18 hodin a 41 minut.

1947 – operace Highjump. Tato akce amerického námořnictva byla největší antarktickou expedicí v dějinách. Účastnilo se jí 4,700 mužů, 13 lodí a 23 letadel. Její cílem bylo podrobně zmapovat Antarktidu, mj. bylo pořízeno 70,000 leteckých snímků. Operaci velel Richard Evelyn Byrd, který v té době již zastával funkci admirála amerického námořnictva.

Objevy na Antarktidě v 50. letech

31.října 1956 – Američanům se poprvé podařilo přistát letadlem na jižním pólu. Použili k tomu stroj Douglas DC-3. Expedici velel Američan českého původu, admirál George John Dufek, který také na pólu vystoupil z letadla jako první. Let k pólu trval Dufkovi a jeho druhům 7 hodin. Dufkův tým měl za úkol zjistit, zda se dá na jižním pólu vůbec přistát. Povedlo se, a tak v následujícím roce vybudovali Američané na jižním pólu stálou polární stanici Amundsen-Scott. Materiál ke stavbě této stanice dopravovali letecky.

1957 – sovětské expedici se podařilo zdolat jižní „pól nedostupnosti“ (anglicky Pole of Inaccessibility). Jižní pól nedostupnosti je místo v Antarktidě, které má největší vzdálenost od oceánu. Leží na zeměpisných souřadnicích 82°06′S a 54°58′E  v nadmořské výšce 3,718 m.n.m. a je vzdáleno 878 kilometrů od jižního pólu. Poloha pólu nedostupnosti je ovšem sporná, podle jiných kritérií leží na souřadnicích 85°50′S a 65°47′E  a lze najít i jiné údaje.

1957-1958 – Brit Vivian Fuchs uskutečnil poprvé přechod Antarktidy přes jižní pól a dokázal tak to, co se nepodařilo Shackletonovi. Jeho expedice se zúčastnil i slavný Novozélanďan Edmund Hillary, který došel na jižní pól z opačné strany o něco dříve než Fuchs a stal se tak teprve třetím člověkem (po Amundsenovi a Scottovi), který dosáhnul jižního pólu pozemní cestou. Z jižního pólu Hillary odletěl zpět letadlem (polárníci již tehdy mohli využít logistické podpory z americké základny Amundsen-Scott, která byla na jižním pólu vybudována v roce 1957), zatímco Fuchs dokončil přechod kontinentu.  Fuchs urazil trasu dlouhou 3,473 kilometrů za 99 dní. Fuchs a Hillary využili k přepravě po Antarktidě speciálně upravené traktory.

1958 – první turisté v Antarktidě. Prvních 500 turistů přepravily v tomto roce argentinské a chilské lodě na souostroví Jižní Shetlandy. Počet turistů neustále stoupá a v roce 2008 navštívilo Antarktidu již 45,000 turistů.

Antarktická smlouva

1961 – vešla v platnost Antarktická smlouva (Antarctic Treaty, podepsána již v roce 1959), jíž mimo jiné signatářské státy pozastavily svoje nároky na sektory v Antarktidě. Smlouva se v roce 1991 prodloužila. „Antarktida“ je zde právně vymezena jako veškeré území na jih od 60. rovnoběžky. Antarktické ostrovy na sever od 60. rovnoběžky naopak pod Antarktickou smlouvu nespadají a patří několika státům (Velká Británie, Francie, Norsko, Austrálie).

Dá se dojít i pěšky

1989-1990 – slavný italský horolezec Reinhold Messner a Němec Arved Fuchs se stali prvními lidmi, kteří došli na jižní pól pěšky, bez pomoci techniky i psů a zároveň prvními lidmi, kteří přešli pěšky celou Antarktidu přes jižní pól. Celkem ušli za 92 dní trasu dlouhou 2,800 kilometrů.

Česká stopa na Antarktidě

26.12.1969 – první Čech na jižním pólu. Josef Sekyra dosáhnul pólu s americkou expedicí pomocí vrtulníku.

20. února 2006 – otevřena první česká polární stanice v Antarktidě. Stanice leží na ostrově Jamese Rosse u severního výběžku Antarktického poloostrova (neplést s jiným Rossovým ostrovem v Rossově moři, na němž leží sopka Mount Erebus) a byla pojmenována po jednom z největších českých vědců všech dob, Johannu Gregoru Mendelovi, zakladateli genetiky. Ostrov Jamese Rosse leží asi 15 kilometrů od antarktické pevniny. Základna má kapacitu 15-20 míst a čeští vědci zde provádějí především geologický výzkum. Hlavní zásluhu na vzniku české polární stanice má profesor Pavel Prošek z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

V Antarktidě existuje i soukromá česká stanice, a to již od roku 1987. Zřídil ji zde polárník Jaroslav Pavlíček a nachází se na ostrově Nelson (souostroví Jižní Shetlandy). Sám Pavlíček tuto základnu označuje nikoli za českou, nýbrž za mezinárodní a její oficiální pojmenování je ECO-Base Station. Pavlíčkův výzkum se zaměřuje na reakce člověka v extrémních podmínkách. Podle vědců se však údajně nejedná o skutečnou výzkumnou stanici.