Stopem kolem Jižního ostrova I. – Severozápad

Konečně jsem se přesunul na Jižní ostrov Nového Zélandu. Měl bych tu strávit delší dobu než na ostrově Severním, neboť je zde mnohem více přírodních krás a i vzdálenosti jsou větší. První fáze mého stopování mě vedla z Pictonu (kam jsem dorazil trajektem z Wellingtonu) k ledovci Franz Josef Glacier, čili poznával jsem severozápadní částí ostrova.

Jižní ostrov

Jižní ostrov je největším ostrovem Nového Zélandu. Zabírá plochu 150,737 km², čili asi jako dvě České republiky. Na této ploše ovšem žije mnohem méně obyvatel než na ostrově Severním. To platilo i za maorských časů. Maorové totiž osídlili především Severní ostrov a běloši je napodobili. Podnebí na Jižním ostrově je drsnější a hory jsou o dost vyšší než na severu. Nejvyšší horou celého Nového Zélandu je Mount Cook (maorsky Aoraki, 3,754  m.n.m.), ležící v pohoří Jižní Alpy (Southern Alps). Naopak zde nejsou aktivní sopky a další projevy vulkanické činnosti (fumaroly, bahenní sopky, horké prameny), jako na Severním ostrově. Zemětřesení se ovšem nevyhýbají ani Jižnímu ostrovu a v září 2010 poničilo silné zemětřesení město Christchurch.

Nedosti na tom! Následovalo mnoho dalších menších otřesů a v neděli 26. prosince 2010, tedy těsně před mým příjezdem na Jižní ostrov, udeřilo v Christchurchi další poměrně silné zemětřesení (magnitudo 4.9), při kterém se opět zřítilo několik budov… Západní břehy ostrova patří k nejdeštivějším místům na zeměkouli(Milford Sound má roční srážkový průměr 6,749 mm), zatímco východ ostrova je díky srážkovému stínu Jižních Alp mnohem sušší (v Christchurchi ročně spadne jen 640 milimetrů).

Proto se na východě daří vinné révě a v sušších oblastech se pěstuje dokonce i chmel. Oblast kolem Nelsonu (sever ostrova) pak má vůbec nejvyšší počet slunečných dnů z celého Nového Zélandu. Největšími městy Jižního ostrova jsou Christchurch (asi 350,000 obyvatel, druhé největší město Nového Zélandu), Dunedine (cca 110,000 obyvatel) a Invercargill (50,000 obyvatel).

Deníček

Čtvrtek 30.prosince 2010   Vzhůru na Jižní ostrov!

Poslední noc ve Wellingtonu jsem se moc nevyspal. Izraelci ode mě z pokoje to totiž s alkoholem evidentně trochu přeťápli a jeden z nich hodil šavli z horní palandy přímo dolů na koberec. Nebyl schopen skoro ani chodit, natož vstát a uklidit to po sobě. Následně borci ještě zavřeli okno a tropili hluk, takže paráda. Připomnělo mi to podobnou příhodu z ubytovny v Jeruzalémě, kde jsem zažil totéž. Souvislost s Izraelem bude v obou případech samozřejmě čistě náhodná… 

Asi tak hodinu a půl poté, co Izraelci konečně usnuli tvrdým spánkem nespravedlivých, tedy v 5:30, jsem se vzbudil, najedl a vyrazil jsem na trajekt společnosti Bluebridge, abych se dopravil na Jižní ostrov. Ulice byly kolem 6:30 téměř prázdné, čehož využilo nemálo cyklistů k ranní  vyjížďce. Zatímco svítalo, zavíraly poslední bary a opilci mi mávali zvesela na cestu. Jo, ve Wellingtonu to žije… Na trajektu se musí nejdřív jít na check-in, kde si vzali moje velké zavazadlo. Jako v letadle. Loď je obrovská, jezdí na ní i velké kamiony a vyrobili ji v Dánsku – soudě podle nápisů.

Je tu moc pěkný snídaňový bufet, bohužel dosti drahý. Vyjeli jsme krátce před osmou. Počasí nádherné, Cookův průliv klidný, vlny marginální, pohoda na lodi. Loď jela přes tři hodiny. V 11:30 jsme vystoupili z trajektu, načež nás autobusem převezli o kousek dál k odbavení. Zde jsem se šťastně shledal se svým zavazadlem. V 11:30 už jsem stál na výpadovce z Pictonu (celkem nezajímavé městečko se 4,000 obyvateli). A hned po dvou minutách mi zastavil jeden kluk a vzal mě až za Nelson, čili asi 150 kilometrů. Dokonce se kvůli mně zajel, aby mě hodil na dobrou výpadovku.

To se mi ostatně už na Zélandu stalo po několikáté. Řidič byl sice Kanaďan, ale s manželkou žil v různých zemích – například v Austrálii a v Hongkongu, a teď bydlí na Novém Zélandu. Mluvil jsem s ním skoro nepřetržitě anglicky, až mi odcházel hlas – no věřili byste tomu? Pak jsem se třemi dalšími rychlými stopy dostal až těsně před městečko Collingwood. Cestou jsme přejížděli krásné hory. Kopce jsou zde vysoké asi 1,500 m.n.m. a nepřipomínají, na rozdíl od vyšších hor na jihu Jižního ostrova, Alpy či Norsko, ale spíše nějaké hory u Středozemního moře, dejme tomu v Provenci.

Místy jsou tu stromy jako u nás, ale sem tam roste palma, stromová kapradina či jiná rostlina, která do mírného pásu jaksi nepatří. Francouzský dojem vzbuzují i vinice, rozeseté v nižších oblastech (hlavní vinařské oblasti Nového Zélandu se kupodivu rozkládají na Jižním, a ne na Severním ostrově), zato výše v kopcích se všude pasou ovce a sem tam krávy. Před Collingwoodem jsem tvrdnul přes hodinu a když už jsem skoro kapituloval, zastavil mi mladý kluk. Svezl mě sice jen asi dva kilometry, zato mi poradil nádherné místo na spaní.

Krásná písečná pláž u zátoky Golden Bay, zcela jasná (!) obloha, opodál dokonce záchody, no paráda. Stan jsem stavěl po dlouhé době (naposledy na Samoi) a poprvé řádně zderatizovaný. Po pláži se večer procházeli důchodci, mladé páry, lovili tu rybáři. Idylické místo. Vidět je dlouho, neboť zde je krátce po letním slunovratu na jižní polokouli a navíc i na Zélandu mají letní čas, takže slunce zapadá až po deváté hodině večerní. Jediné, co zde v podvečer trochu kazí celkový dojem, jsou štípající mušky a cosi jako písečné blechy, takže raději zalézám do stanu. Doufám, že se nestrhne nějaká přírodní kalamita.

Před dvěma dny prý napršelo zrovna v této části Nového Zélandu během jediné noci tolik deště, že to vyvolalo povodně a některé silnice byly dokonce uzavřeny.

Pátek 31.prosince 2010   Silvestr!

Předloni jsem oslavil příchod Nového roku v Colombu, loni na lodi poblíž Falklandských ostrovů a letos na Jižním ostrově Nového Zélandu. Mým dnešním cílem byl krajní sever Jižního ostrova. Zdejší pobřeží je nádherné, i když pro Jižní ostrov ne úplně typické. U městečka Takaka leží Abel Tasman National Park, což je nejnavštěvovanější národní park na Novém Zélandu: A i když jsou v něm poměrně vysoké kopce, nejpopulárnější je zde třídenní až pětidenní pobřežní trek, dlouhý 51 kilometrů, a dále jízdy na mořském kajaku. Oblast Marlborough (Blenheim a okolí), je pak vyhlášenou vinařskou oblastí.

Já jsem však pohrdl pěší turistikou (vícedenní treky mě již, po zkušenosti z NP Torres del Paine, nelákají), kajaky i vínem a vydal jsem se na nejsevernější cíp Jižního ostrova. Fotografie zdejšího pobřeží mě totiž v prospektech mimořádně zaujaly. A to co jsem tam viděl, mě velice překvapilo. Neboť severovýchodní cíp Jižního ostrova, toťnovozélandská Sahara! A jelikož celý den svítilo sluníčko, dojem Sahary byl téměř dokonalý. Ráno jsem nejdříve dostopoval na písečnou kosu Farewell  Spit. Je to něco podobného, jako písečné kosy v Baltském moři.

Stálé větry, vanoucí z Tasmanova moře, a silné proudy k tomu, vymodelovaly písečnou kosu, dlouhou 27 kilometrů, nejdelší na Novém Zélandu. Písek je doslova všude. Někde jsou vyfoukaná místa, jinde se zvedají písečné duny, vysoké až 20 metrů, která jsou místy porostlé trávou. Podniknul jsem v této oblasti asi dvouhodinovou procházku. Na závětrné straně kosy bylo prakticky bezvětří, ale na návětrné straně to docela foukalo. V jednom místě je pak dokonce malé jezírko. Vstup pro veřejnost je povolen jen prvních 2.5 kilometru.

Dál se nedostanete, neboť zbytek tohoto území podléhá velmi přísné přírodní ochraně. Vůbec to ale nevadí a těžko by se našel turista, který by se vláčel těch 35 kilometrů až na konec kosy. Pak jsem stopnul kolumbijsko-brazilský párek, který mě hodil na pláž Wharariki Beach. Také nádhera! Pláž je písčitá rovina, kousek opodál se ovšem tyčí menší písečné duny. Byl tu opravdu silný vítr a do toho pralo sluníčko, zajímavá kombinace. Z moře se tu zvedají dvě velikánské skály, z nichž v jedné jsou vyhloubeny pěkné skalní brány.

Opodál je menší jeskyně a dokonce se tu na jednom místě povaloval tuleň (či lachtan?). Pak jsem ještě zhlédnul Cape Farewell, což je údajně nejsevernější místo Jižního ostrova (souřadnice dle cedule: 40°30’S a 172°41’E). Kupodivu je toto místo severněji než Wellington. Na Cape Farewell jsou krásné útesy. I do nich vyhloubila voda slušně velké díry (odborně se tomuto typu modelace pobřeží říká mořská abraze). Dole jsem zahlédl lachtana (tuleně?) číslo dvě. Všude okolo se pak rozkládají pastviny s ovečkami. Ovce jsou pro Nový Zéland typické a na jednoho Novozélanďana v průměru připadá asi deset ovcí.

V poslední době se ale prý více vyplatí chovat krávy a ovcí trochu ubylo. Na Cape Farewell jsem také potkal tři Čechy ze skupiny, se kterou jsem měl tu čest už v Taupu a v NP Tongariro. Jedou o dost rychleji než já, neboť mají pronajatá auta, ale na můj vkus se dost honí, neboť se přísně drží naplánovaného itineráře. Z Cape Farewell jsem stopnul dva sympatické Francouze, kteří jedou okolo světa skoro po stejné trase jako já, ale obráceně (začali v jihovýchodní Asii) a pouze na 11 měsíců (mají round the world ticket). Francouzi mě hodili do městečka Motueka (na pobřeží zátoky Tasman Bay), odkud vede silnice směrem na jih.

Dnes jsem měl neuvěřitelné štěstí na stopa – stopnul jsem čtyři auta, přičemž nejdéle (!) jsem stopoval asi dvě minuty. Z Motueky jsem ovšem moc štěstí neměl. K večeru jezdilo málo aut (Silvestr…) a tak jsem spíše začal řešit, kde budu spát. Nakonec se mi podařilo najít v tomto dosti roztahaném městě kemp, kde jsem si postavil stan.

Sobota 1. ledna 2011   Nový rok a třetí rok na Cestě

(tedy alespoň číselně, podle kalendáře). Ráno jsem vstal v 8:30, pomalu jsem se sbalil a vyrazil jsem na stopa. Čekal jsem přes hodinu, neboť provoz dopoledne na Nový rok nebyl právě nejhustší a většina Kiwis zřejmě vyspávala opici ze včerejška. Pak jsem se ale rychle dostal do městečka Charleston, které leží na západním pobřeží, asi 220 kilometrů od Motueky. Větší část tohoto úseku mě vezl chlapík, narozený v Jihoafrické republice, který převážel automobil pro turisty na konec jednoho treku. Zajímavé povolání…

Projížděli jsme krásnými horami, vysokými necelých 2,000 metrů. Podél silnice se střídavě objevovala a směrem k moři mohutněla řeka Buller, což je Mekka novozélandského raftingu. V Charlestonu mě však autostopařské štěstíčko opustilo. Stopoval jsem tu bezvýsledně přes dvě hodiny. Nakonec jsem to vzdal a po chvíli tápání jsem si postavil stan v jedné malé rezervaci, na krásné vyhlídce nad mořem. Celý den bylo hezky a já jsem při západu slunce sledoval, jak se mohutný příboj rozbíjí o zdejší útesy.

Zahlédl jsem tu ve vodě i lachtana, naopak na nejmenší světové tučnáky, kteří se zde také občas objeví, jsem neměl štěstí. Pro biology – jedná se o poddruh tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor minor, anglicky Southern Blue Penguin). Tohoto tučňáka je velmi obtížné pozorovat, neboť na rozdíl od svých větších kolegů přešel na noční způsob života. Na pláži ho lze zahlédnout jen za úsvitu nebo za soumraku.

Neděle 2. ledna 2011   Stopařský den blbec

Noc proběhla klidně, ale ráno bylo zataženo, což vydrželo celý den. Ráno jsem  tvrdnul v Charlestonu na úplně stejném fleku jako včera 1.5 hodiny. Pak mi zastavil chlap a zavezl mě do Punaikaki. Punaikaki je vesnice s pár obyvateli, ale je to výrazné turistické centrum. Odsud je totiž spravován Národní park Paparoa (na Novém Zélandu je národních parků neuvěřitelné množství) a hlavně, přímo u silnice se nachází přírodní zajímavost jménem Pancakes Rocks, čili doslova „Palačinkové skály“.

Tyto skalní útvary se nacházejí přímo na pobřeží. Jsou vytvořeny z pískovce, který byl přírodními pochody rozvrstven tak, že skály skutečně vypadají, jako by byly poskládány z desítek palačinek či lívanců, položených na sobě. Rovněž se zde vyskytují blowholes, ze kterých tryská voda pod tlakem, ovšem to sem musíte přijít za největšího přílivu. Já jsem viděl jenom menší spršku, tryskající z místa zvaného „Chimney“ („Komín“) – voda tryská dost vysoko, ale spíše je to taková vlhká mlha, takže to skutečně připomíná kouř z komína.

Další zajímavostí v Punakaiki a okolí je místní druh palmy Rhopalostylis sapida (anglicky Nikau Palm). Tato palma je nejjižněji volně rostoucím druhem palmy na zeměkouli a dorůstá výšky kolem 10 metrů. Jižní ostrov je klimaticky opravdu zvláštní. Na jednu stranu tu rostou subtropické rostliny, na  stranu druhou zde hnízdí tučňáci, kteří jinak patří spíše do Antarktidy. Klimatické zařazení Nového Zélandu je problematické, ale Severní ostrov a severní část Jižního ostrova lze nejspíše označit jako vlhké subtropy, zatímco větší část Jižního ostrova lze zařadit do mírného pásu.

Z Punakaiki jsem stopoval asi dvě a čtvrt hodiny čistého času (+ mezi tím jsem si ještě dal šlofíka na mezi). Stopnul jsem dva sympatické Němce, kteří mě posunuli do města Greymouth. Bohužel mě vysadili na špatném místě, před městem. Když jsem zjistil, že je zde supermarket, McDonald‘s, pošta a hostel YHA, rozhodl jsem se zde strávit noc. Pošta je však bohužel až do 4. ledna zavřená a v McDonald‘s  nemají wifi připojení. Stejně jsem byl ale rád, že zase po čtyřech dnech spím v pořádné posteli. Jinak Greymouth je největší sídlo široko daleko, má 13,500 obyvatel. Kdysi se tu těžilo zlato, ale dnes město nepůsobí zvlášť zajímavým dojmem. Předpověď počasí na několik dalších dnů je bohužel velice nepříznivá („heavy rains“).

Pondělí 3. ledna 2011   Relax v Greymouthu

Ráno kupodivu nepršelo. Sbalil jsem se tedy a vyrazil jsem na výpadovku z Greymouthu, což je asi dva kilometry od hostelu. Místo krásné, počasí ovšem krásné být brzy přestalo. Předpověď nelhala. Začalo pršet, sotva jsem začal stopovat. Zdejší pobřežní oblast se nazývá Westland, ne nadarmo se jí ovšem přezdívá Wetland. Ocitnul jsem se v klasické autostopařské schizofrenii. Jeden hlas mi říkal: „Nebuď měkkej, vydrž a posuneš se dál na jih, času není nazbyt!“,  kdežto druhý hlas mi našeptával: „Nebuď blbej, vrať se zpátky do hostelu, je tam teplo, skočíš si do supermarketu, uvaříš si oběd a hodíš se do klidu, stopovat můžeš zítra.“

Vzdoroval jsem statečně našeptávači asi hodinu, ale pršelo a pršelo, tak jsem kapituloval a v dešti (slušně jsem promoknul) jsem se vrátil zpět do hostelu. Sotva jsem dorazil na základnu, přestalo pršet. Pršet začalo znovu až v pět večer. No nic…  Cestou do hotelu jsem našel dnešní noviny. Nejzajímavější zpráva byla z Austrálie: v Queenslandu zuří potopa biblických rozměrů a půlka tohoto státu (čili území veliké jako Francie a Německo dohromady) je pod vodou.

Vida, někde jsou na tom ještě hůře! Do Queenslandu se také chystám, tak snad vody do té doby opadnou. Předpověď počasí pro Jižní ostrov Nového Zélandu na následující tři dny: západní část („Wetland“) déšť, déšť a ještě jednou déšť. Východní část: celkem hezky, oblačno až polojasno, sem tam přeháňka. Ach jo. Takže zase relax. Ne že bych si rád neodpočinul, ale začíná mě tlačit čas, pokud chci na Zélandu alespoň rámcově stihnout to, co jsem si naplánoval.

Úterý 4. ledna 2011

Dnes jsem se konečně trochu posunul dál. Ráno jsem vstal brzy, odešel jsem na výpadovku  a už v 8:00 jsem začal stopovat. Po půlhodině mi zastavil muž, který mě posunul sice jen o 5 kilometrů dále, ale vyvezl mě z města. A navíc, hned po dalších 20 minutách jsem stopnul sympatickou mladou Němku Sabinu (manažerka z Frankfurtu), která mě odvezla dalších 200 kilometrů až k ledovci Franz Josef Glacier. Mimochodem, německých turistů je na Novém Zélandu spousty, asi nejvíc ze všech cizinců (na rozdíl třeba od Brazílie, kde jsem spíše potkával Francouze).  Cestou jsme se ještě stavili na kafe (byl jsem pozván!) v městečku Hokitika.

Franz Josef je nejen název jednoho z nejznámějších novozélandských ledovců, ale rovněž název vesničky, které se nachází poblíž ledovce, na hlavní silnici. No vesničky, podobně jako třeba v případě Punakaiki se spíše jedná o turistický komplex, kde je informační středisko pro turisty, benzínová pumpa, parkoviště, WC, supermarket, hostely, turistické kanceláře atd.  Turistická infrastruktura na Novém Zélandu je opravdu dokonalá. V turistickém informačním centru je tolik informací, že mě to ani nebavilo procházet a číst.

Nechal jsem si tu v úschovně batoh a svezl jsem se se Sabinou ještě 5 kilometrů na parkoviště poblíž ledovce. Odsud vede k ledovci a zpátky turistická cesta. Zpáteční cesta trvá hodinu a dvacet minut, pokud se ovšem nechcete vydat například přímo na ledovec. Chodí tam turistické skupiny, zřejmě s průvodcem a s lanem. Mě samotného ovšem chůze přes ledovcové trhliny, navíc bez jakéhokoliv vybavení, ani trochu nelákala. Rovněž se můžete nad ledovcem proletět ve vrtulníku.

Franz Josef Glacier je mohutný ledovcový splaz, spadající z centrálních svahů Jižních Alp. Kdesi za ním se tyčí nejvyšší vrcholy Nového Zélandu, Mount Tasman (3,498 m.n.m.) a Mount Cook (3,754 m.n.m.). Ty jsem ovšem neviděl. Pokud si chcete prohlédnout Mount Cook, musíte objet celý centrální hřeben Jižních Alp, což znamená mnohasetkilometrovou zajížďku. Z vesnice Franz Josef do vesnice Mount Cook, která leží v podstatě na druhé straně nejvyššího novozélandského kopce, je to po silnici přesně 506 kilometrů! Podkopat nejvyšší horu Nového Zélandu tunelem, jako je tomu například v případě Mont Blanku, kupodivu zatím nikoho nenapadlo.

O 30 kilometrů dále na jih se pak nachází další mohutný ledovcový splaz, Fox Glacier. Ten jsem vynechal, jeden ledovec stačil. Samotný ledovec Franz Josef Glacier vypadá úplně normálně, zkrátka ledovec. Je dobře přístupný po cestě, kterou se valí mračna výletníků. Z ledovce pak vytéká docela mohutná řeka jménem Waiho River. Malá část ledovce je zapadaná sutí. Docela efektní jsou mnohasetmetrové vodopády, které spadají z okolních, mnohdy kolmých svahů. Zda-li pak byly všechny řádně změřeny? Pochybuji.

Franz Josef Glacier v posledních 150 letech převážně ustupuje směrem do hor, avšak ne nepřetržitě. Občas se jakoby nadechne, pár let se posunuje směrem zpět do údolí, ale pak opět začne ustupovat. Posledních 25 let (od roku 1985) zrovna dochází k jednomu takovému zvratu a ledovec se sune směrem dolů rychlostí asi 70 centimetrů za den. Zdá se ovšem, že tento postup je jen dočasný. Nahoře v horách, kde je sběrná část ledovce, napadne ročně 4,000 – 5,000 mm srážek.

Přes tento úctyhodný přísun nového sněhu ledovec zatím celkově v boji s globálním oteplováním spíše prohrává. A proč se ledovec jmenuje po rakousko-uherském císaři? Trochu mi to vrtalo hlavou, vždyť koneckonců Nový Zéland bojoval v první světové válce na straně Dohody, tedy i proti Rakousku-Uhersku! Jenže název si ledovec vysloužil už mnohem dříve (a slouží ke cti Novozélanďanům, že ani po válce ho nepřejmenovali). Prvním Evropanem, který tento ledovec důkladně prozkoumal, byl totiž Rakušan Julius Haast. A jak bylo tehdy dobrým zvykem, pojmenoval ho po tehdejším císaři. Stalo se tak v roce 1865. Samotný Haast nakonec také nepřišel zkrátka – jeho jméno nese město, ležící nějakých 140 kilometrů na jihozápad od ledovce.

Po prohlídce ledovce jsem se ubytoval ve vesnici Franz Josef, jelikož do dalšího města je to docela flák cesty a i když dnes pršelo jen minimálně (na počasí jsem měl, navzdory mizerné předpovědi, nakonec celkem kliku), nechtěl jsem pokoušet osud a spát pak někde na mezi v mém chatrném stanu. Moc jsem se ovšem nevyspal, osazenstvo vedlejšího pokoje dělalo brajgl dlouho do noci… Z Franz Josefu vyrazím zítra směrem na jih Jižního ostrova. O tom si však přečtete až v dalším článku.

Jižní ostrov I. – praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč

Loď na Jižní ostrov: Lodě na Jižní ostrov jezdí z Wellingtonu a konečnou mají v Pictonu. Jezdí sem dvě společnosti – Interislander a Bluebridge. Bluebridge je pravděpodobně o něco levnější, ale cena lístku je, podobně jako u nízkorozpočtových leteckých společností, závislá především na datu a čase, kdy jedete a rovněž na tom, jak dlouho dopředu lístek kupujete. Nejdříve totiž vyprodají levné lístky. Není tedy od věci zakoupit si lístek předem. Lístky jsou elektronické. Já jsem si koupil jízdenku přímo v hostelu

Base ve Wellingtonu skrze recepčního a platil jsem 56 NZD. Lístek byl na druhý den (30.prosince), odjezd v 8:00 ráno. Je nutno být na trajektu už o hodinu dříve. Loď jede (podle jízdního řádu – záleží samozřejmě na počasí na moři) 3 hodiny a 18 minut. Lodě Bluebridge jezdí čtyřikrát denně (8:00, 9:30, 18:30, 21:00), přesto bylo mnoho spojů vyprodaných. Loď je veliká a docela  luxusní, vyrobená v Dánsku. Mají tu i moc pěkný bufet, ceny ovšem nejsou pro našince příliš příznivé.

Ubytování: Motueka – kemping: 10 NZD za přespání ve vlastním stanu. K dispozici je tu pitná voda a sprchy. Nejdřív mě tu nechtěli nechat, jelikož to je jen kemping pro karavany (většinou tu v karavanech přebývají novozélandští důchodci), ale nakonec svolili, abych si tu postavil stan. Dostal jsem dokonce od správců (starší manželský pár) kafe a buchtu. Greymouth – hostel YHA „Kainga-ra“: 29 NZD za noc v dormitory pro 4 osoby (s členskou kartou), aneb moje zatím nejdražší ubytování na celé cestě kolem světa. Nejmenší hostel, ve kterém jsem zatím na Novém Zélandu spal, má jen 42 lůžek.

Prostředí velmi příjemné, takové rodinné. Mají tu například nádherný obývák s velmi pohodlnými sedačkami a aktuálně i s vánočním stromečkem. Nejlevnější postele jsou za 26 NZD (dormitory pro 10 osob) – zde jsem se ubytoval druhý den (první den byly obsazené). Internet stojí v hostelech YHA 1 NZD na každých 15 minut nebo 10 NZD na den, roční členství (kartička) přijde na 42 NZD, čili musíte strávit v hostelech YHA minimálně 14 dní, aby se Vám poplatek za kartu vrátil (nečlenové mají ubytování ve všech hostelech YHA o 3 NZD dražší), nebo si pořiďte kartu YHA v nějaké levnější zemi, například v Česku.

Franz Josef Glacier (village) – Montrose BBH – 24 NZD za noc v dormitory pro 6 osob, bez členské karty. BBH je další mezinárodní řetězec hostelů, podobně jako YHA. Členskou kartu BBH ovšem nemám a jelikož nová stojí 45 NZD na rok, ani si ji pořizovat nehodlám. Tento hostel jsem zvolil proto, že zde mají internet zdarma (pravda, mají tu jen pevné připojení na dvou počítačích a všechny stránky nefungují, ale na maily a facebook to bohatě stačí). Navíc tu mají čaj, kávu a cukr zdarma, jinak je zařízení srovnatelné s hostely YHA.

Jídlo: Nový Zéland je krásná země, ale vždy, když vidím ceny potravin v supermarketech, začne se mi silně stýskat po domově. Pokud se Vám některé následující ceny zdají přiměřené, pak vězte, že jsou to daleko nejlevnější položky, po kterých jsem v obrovském supermarketu dlouho pátral. V průměru jsou ceny v supermarketech alespoň dvakrát vyšší než v Česku, jen sem tam se dají najít levnější položky a naopak, řada potravin je ještě daleko dražších než u nás. Dále mají mnoho slev, pokud si koupíte větší množství stejného produktu. Jelikož jsem ovšem sám a navíc jídlo poté nosím v batohu na zádech, těžko můžu nakupovat ve velkém… Jedna rada pro podobné socky, jako jsem já: vyplatí se pátrat v hostelech, kde je většinou v poličce či v lednici přihrádka s nápisem „free food“, kde nechávají cestovatelé jídlo, které nepotřebují. Občas tam lze nalézt docela zajímavé položky…

Příklady cen v supermarketu Countdown (ve městě Greymouth): špagety v konzervě 420 gramů 0.77 NZD (extrémně levné!), hořčice 250 gramů 4.19 NZD (extrémně drahé! – vemte si, kolik stojí u nás 400 gramů hořčice, přičemž kvalita je stejná či spíše v Česku nepatrně lepší), párky 6 noh 3.90 NZD, toastový chléb 600 gramů 1.62 NZD (českou Šumavu žádný zdejší chléb ani vzdáleně nepřipomíná, české housky a rohlíky tu také ještě neobjevili), sušenky 250 gramů 1.25 NZD (něco jako naše bebe), plátkový sýr 250 gramů 2.54 NZD, marmeláda 375 gramů 2.99 NZD, pivo Holsin Pils (německé, plechovka 500 ml) 2.99 NZD (v podstatě nejlevnější pivo, které se dá pít, levnější koupíte jen v balení po šesti), těstoviny 500 gramů 1.09 NZD, omáčka na těstoviny 575 gramů 2.99 NZD.

Pošta: Z Franz Josefu jsem posílal malý balíček do ČR z benzínové pumpy, která slouží zároveň jako pošta. Platil jsem 10.70 NZD, přičemž 9.75 NZD stojí poštovné a 0.95 NZD speciální obálka.

Úschova batohu v informačním centru (Franz Josef): 2 NZD

Vstupy: Na žádném místě, uvedeném v článku, se neplatí vstupné.