Srí Lanka v prosinci

Příprava před cestou

Proč zrovna na Srí Lanku? Někde jsem četl, že kolem Vánoc jezdí na Srí Lanku uprchlíci před evropskou zimou. Tak to jsem přesně já, uprchlík před zimou! Zimu moc nemusím a tak rád vyrazím někam do tepla. 

Celá cesta včetně leteckých přesunů by měla trvat 20 dní. Srí Lanka (rozloha cca 66,000 km², počet obyvatel 21 milionů, hlavní město Colombo) je nepatrně menší než Česká republika, takže se dá za tu dobu docela procestovat. Navíc v zimě je v jihozápadní části Srí Lanky období sucha, takže bychom snad neměli příliš zmoknout (na severovýchodě ostrova mají sice období sucha a dešťů obráceně, ale tam se nechystáme). Marco Polo prý napsal, že Srí Lanka je nejkrásnější ostrov na světě. Je tam hodně památek, hory, pláže, zvířata (sloni, levharti…), čajové plantáže. A také místní obyvatelé, Sinhálci a Tamilové. Prý jsou velice milí, i když sebe navzájem zrovna příliš v lásce nemají. Tak si myslím, že by se nám tam mělo dost líbit. Ale tohle všechno jsou vyčtené informace a není nad osobní zkušenost. Takže uvidíme. Také jsem zvědav, jak se budu mimo Čechy a domov cítit zrovna o Vánocích a na Silvestra. Silvestrovské oslavy tedy moc nemusím (proč bujaře slavit fakt, že jsme zase o rok starší?), ale na Vánoce jsem byl od kojeneckého věku až do svých 34 let (tedy přesně 35x) vždy doma s rodiči a s bráchou. Tož zase padne jedna tradice. 

Ale to všechno jsou spíše úvahy akademické, proto v návalu pracovních povinností nemám zatím ani moc času na Srí Lanku myslet. Takže teď ještě týden strávím v práci, v sobotu ráno vstanu, sbalím batoh a vyrazím na letiště. 

Den 1: Odlet na Srí Lanku

Letadlo nám letí z Ruzyně v 17:55 do Mnichova. Tam budeme tvrdnout asi 3 hodiny a pak se přesuneme do Dauhá (Katar).

Tentokrát nevylezeme ani z letiště. A pak se přesuneme z Dauhá do Colomba, kde bychom měli přistát po čtvrté hodině odpolední. Letíme společností Qatar Airways.

Arabové obecně mají na palubě moc dobré jídlo (pokud mohu soudit podle Kuwait Airways a Egypt Air, se kterými jsem už letěl). Letiště v Colombu je daleko za městem a blíž je to do města Negombo, takže tam se asi vydáme hned z letiště, oddychneme si tam a pak se přesuneme pravděpodobně do Anuradhapury v tzv. kulturním trojúhelníku, kde jsou nějaké starověké rozvaliny.

Z letiště jsme se tuk-tukem (motorka) přesunuli až za Negombo, kde jsme se ubytovali. Indický oceán burácel asi 100 metrů od hotelu, tak jsme se hned vykoupali. Večer jsme si v restauraci dali něco jako rizoto, které bylo dobré, ale moc pálivé i na mě (na chilli tu nešetří) a pivo.

Máme už naplánovaný výlet na zítřek – chystáme se do Anurádhapura, což je asi 170 kilometrů severně od Negomba.

Den 2: Anurádhapura a přejezd do Polonnaruwy

Hned ráno, jak jsme vylezli z hotelu v Anurádhapuře, odchytnul nás řidič tuk-tuku a nabídl nám, že nás bude vozit 3-4 hodiny po památkách, tak jsme to vzali. Ušetřili jsme totiž za vstupné, které stojí teoreticky asi 20 USD, ale nikde jsme nepotkali nikoho, kdo by kontroloval lístky, nebo s námi náš řidič možná jezdil jen na ta místa, kde se platit nemusí.

Anurádhapura je hodně pěkné město, co se týče památek. Bylo to totiž hlavní město Srí Lanky už ve starověku a zachovaly se tu jednak pěkné ruiny, a jednak pěkné dagoby – velikánské buddhistické stúpy – největší jsou vysoké 70 metrů! Ty se nám také líbily nejvíc, velké jsme viděli tři nebo čtyři. U každé stúpy je malý chrám se sochou Buddhy, obvykle ležícího. U jedné dagoby bylo dost místních modlících se, kteří dávali na modlitební místa květy lotosu. A okolo číhající opičáci je přímo z oltáře hned kradli a pojídali. Opic se všude okolo chrámů potuluje mraky, stejně tak i bezprizorních psů. Byli jsme dost rádi, že jsme popojížděli tuk-tukem, protože jednotlivá místa jsou docela daleko od sebe a pěšky bych to chodit nechtěl. Bohužel celé dopoledne pršelo – chvíli málo a chvíli dost. A to píšou v průvodci, že to tu je celoročně suchá oblast a jen občas přijdou lijáky. Tak my jeden liják vychytali.

Po prohlídce jsme se sbalili a odjeli tuk-tukem na autobusové nádraží, kde jsme nasedli na bus do města jménem Polonnaruwa. Vzdálenost 101 kilometrů a jeli jsme to 3 hodiny. Cestou pěkná, i když plochá, krajina s rýžovišti.

Na celém ostrově je velké množství umělých nádrží, jakési veliké a mělké rybníky. Na těch je spousta vodního ptactva. Taky jsme viděli autonehodu (převrácený kamion) a jednou jsme museli zcela zastavit, protože nám silnici zastoupil slon, ale nakonec ho opodál stojící muž odlákal trsem banánů a jelo se dál.

V Polonnaruwě jsme se hned ubytovali a vyrazili na chvilku do města. Město má sice 100 000 obyvatel, ale turistická část je celkem malá. Viděli jsme pár ruin, ale už se stmívalo, tak zbytek si necháváme na zítra.

Dnes bylo relativně chladno, déšť srazil teplotu z cca 30 stupňů na nějakých 25 stupňů Celsia. 🙂

Den 3: Polonnaruwa

Ráno jsme vstali v šest hodin a pokusili jsme se proklouznout bočním vchodem do památkové zóny. To se nám bohužel nepovedlo, protože bdělí strážci nás zmerčili i za stálého deště a poslali nás pro vstupenku. Vstupenka do komplexu stála 30 USD. Na srílanské poměry je to neuvěřitelná pálka a ještě to zdražili – dříve stála vstupenka jen 20 dolarů. Památkový komplex je ale pěkný. Celý je oplocený a rozkládá se v jakémsi lesoparku. Je tu hrozné množství ruin a starých základů, z některých památek se však zachovalo podstatně víc. Nejvíc se nám líbily Čtyřúhelník, dvě velké dagoby a sousoší Buddhů.

Čtyřúhelník je kompaktní skupina 4 budov, které se dobře zachovaly. Nejhezčí z nich je asi chrám s kruhovým půdorysem. Okolo pobíhá spousta čilých opičáků a značně méně čilých vypelichaných psů, z nichž snad každý má svrab, nádor nebo nějakou vyrážku. O psy se evidentně nikdo nestará, ale ani je nevyhání a nebije. Psi také nejsou sebevědomí hlídači jako u nás, nýbrž bázlivá stvoření hodná soucitu… Nejvyšší dagoba měří přes 50 metrů.

Sousoší Buddhů bylo rovněž pěkné – Buddha je tu zobrazen ve všech zobrazitelných polohách – sedící, ležící a stojící, přičemž sedící Buddha může buď meditovat, nebo kynout směrem k modlícímu se. Všichni Buddhovi jsou vytesaní do pískovce. Památky byly pěkné, jenom jsme docela unavení, protože jsme toho nachodili docela dost a počasí je mírně řečeno velmi nestálé. Převážně déšť – chvíli poprchává, pak neprší a pak se zase strhne prudký liják, který trvá třeba 5 minut. Bez pláštěnky každopádně není radno vycházet ven.

Po naší okružní „sightseeing tour“ jsme se výborně najedli. Dali jsme si v místní jídelně rýži, čočku, ostré fazolky a kari omáčku se zeleninou a čaj. Pak jsme chvíli relaxovali a poté vyrazili do města. Navštívili jsme místní muzeum (normalka, vstup je v ceně vstupenky do památek, tak jsme to shlédli – no normální muzeum), najedli jsme se a zašli na internet. Dnes tu budeme spát druhou noc a zítra se pravděpodobně přesuneme do dalšího turistického megahitu Srí Lanky – Sigiriye.

Den 4: Dambulla a výlet do Sigiriye

Včera jsme se z Polonnaruwy přesunuli do Dambully. Rovnou řeknu, že pršelo od rána do večera. Konečně mi nějaký borec sdělil, jak je to v téhle oblasti s počasím – je období dešťů! Na Srí Lance jsou dvě období dešťů dle místa, kde se nacházíte – jedno v létě postihuje jihozápad ostrova, druhé udeří v zimě na severovýchodě.

Nefunguje to ale úplně pravidelně. My se teď například nacházíme v oblasti zimního monzunu, což nám jaksi oba dva naše knižní průvodce taktně zamlčely. Ale nakonec je to stejně jedno, protože místní nám prozradili, že momentálně prší na celém ostrově, i na jihu, kde by pršet nemělo…

Jeskynní chrámy v Dambulle

Jelikož jsme ale naivně doufali, že třeba pršet přestane, šli jsme nejdřív do jeskynních chrámů v Dambulle. Jak už název napovídá, jsou ukryty v jeskyních, takže jsme v nich skutečně nezmokli. Vstupné je opět relativně drahé – 10 USD (místní zdarma – na Srí Lance fungují oficiálně dvojí ceny – místní platí buď pakatel, nebo vůbec nic).

Před vchodem je kýčovitá stavba, která připomíná vstup do Disney Landu nebo vchod do strašidelného zámku někde na pouti. Nad tímto uvítacím tělesem se tyčí 30 metrů vysoká socha sedícího Buddhy, jedna z největších na Srí Lance. Celou tuhle legraci postavili Japonci. Jeskyně nad tímto komplexem jsou už pochopitelně starší.

Původně to možná jako jeskyně vypadalo, ale dnes je to vyzděné. Je jich celkem pět a najdete tu stovky soch Buddhy v různých pozicích i velikostech a pěkné nástěnné malby. Největší z těchto prostor je přes 50 metrů dlouhá. Mně osobně se jeskyně docela líbily. Je to také první místo, kde jsme potkali dost turistů.

Přejezd do Sigiriye

Jelikož na chvíli přestalo pršet a vítr trochu rozehnal mraky, rozhodli jsme se, že ještě téhož dne pojedeme do Sigiriye. Sigiriya je možná nejznámější památka na Srí Lance. Je to přes 200 metrů vysoká skála, tyčící se majestátně nad okolní krajinou. Nahoře jsou ruiny budov, o jejichž původním účelu se vedou spory. Legenda říká, že to byl královský palác, ale někteří vědci tvrdí, že to byl klášter.

Sigiriya je asi 20 kilometrů od Dambully, jeli jsme tam busem asi hodinu (courák, pořád někde zastavuje, lidi nastupují a vystupují kde se dá). Cestou pochopitelně začalo pršet. Když jsme vylezli kousek od skály, potkali jsme skupinu Čechů, jedoucí na slonovi. V pozadí se tyčila majestátní skála. Byl by to impozantní snímek, kdyby nepršelo a skála nebyla v mlze… No ale když už jsme se sem táhli, tak jsme zaplatili vstupné a vylezli na horu.

Skála je určitě moc pěkná. V průvodci píšou, že si máte vzít hodně vody, že výstup nahoru je obtížný a je tam hrozné vedro. My vodu nepotřebovali, voda padala na nás. Výstup obtížný nebyl, akorát jsme museli dávat pozor, abychom neuklouzli. Nahoru vedou schody. Skála je téměř kolmá, místy dokonce převislá! Po cestě je skalní galerie, kde jsou vyobrazeny ženy velmi bujných tvarů. Nahoře foukal vítr a nebylo skoro nic vidět, protože skála byla v mlze. Tak jsme zase sešli dolů a odjeli do Dambully.

Návrat do Dambully

V Dambulle jsme si dali večeři (smažené nudle s vejcem a zeleninou) a pivo v místní knajpě. Jinak je Dambulla dost smutné „město“. Prý má 70,000 obyvatel, ale večer je tu v podstatě jen jedna dlouhá ulice, okolo které jsou krámky a obchody. Městem bych to tedy nenazval.

A po setmění (což je tak kolem šesté hodiny večer) je na ulicích pusto a osvětlení je velmi sporé. Do toho se musíte vyhýbat různým nástrahám (třeba kravským lejnům, odkrytým kanálům apod.) a navíc dávat pozor, aby vás nesrazil třeba neosvětlený cyklista (neviděli jsme snad ani jednoho cyklistu, který by v noci svítil). Včera mě během několika vteřin málem přejela dvě auta. To je tím, že se tu jezdí vlevo. Takže jdu na přechod, rozhlédnu se doleva jako u nás – a zprava mě málem srazilo auto. Popoběhnul jsem přes přechod, pro změnu jsem zase koukal vpravo a druhé auto jelo zleva…

Den 5: Kandy

Ráno jsme vylezli z hotelu, mávli na autobus a odjeli do Kandy (68 km, 2 hodiny jízdy na stojáka). Po cestě jsme uviděli zázrak – slunce! To jsme spatřili asi po 4 dnech, už jsme ani nevěděli, jak vypadá.. V Kandy jsme se ubytovali a vyrazili do města.

Počasí se dnes konečně umoudřilo. Dneska je celý den jasno a docela i vedro. Až z té přemíry světla Jarda málem oslepl a musel si koupit sluneční brýle… Kandy vypadá skvěle. Má asi 100 000 obyvatel a podle Lonely Planet je to kromě Colomba jediné pořádné město na Srí Lance, čemuž věřím, protože rovněž stotisícová Polonnaruwa město moc nepřipomíná, o Dambulle ani nemluvě. Tady jsou však ulice plné života, zboží, kaváren, pekáren, internetových kaváren, obchodů… A velký provoz. A spousty turistů. Hodně mi to tu připomíná Yogyakartu v Indonésii.

Historie Kandy

Kandy je pro historii Srí Lanky mimořádně významné město. Pobřeží Srí Lanky nejprve ovládli Portugalci a po nich Britové, ale vnitrozemské království Kandy se jim nikdy ovládnout nepodařilo. Teprve Britové získali pod svou kontrolu celé území ostrova, který tehdy nesl název Ceylon. V Kandy je také nejposvátnější místo buddhismu na Srí Lance – Chrám Buddhova zubu. Toto místo jsme navštívili jako první. Výzdoba velmi pěkná.

Zub, o kterém se věří, že byl vyhrabán z pohřební hranice, na níž shořelo tělo velkého Buddhy, se dostal na Srí Lanku a stal se jakýmsi symbolem nezávislosti ostrova. Podle legend se s ním dělo mnoho různých příhod. Například jakýsi zlý král evidentně indického (a tedy hinduistického) původu ho prý chtěl zničit všemi možnými způsoby, ale nepovedlo se. Vždy se stal nějaký zázrak – například když chtěl zub rozbít kladivem, zub se vznesl do vzduchu a začal mocně zářit…

Den 6: Návštěva sloního sirotčince a přejezd do Dalhousie

Sloní sirotčinec Pinnewala

Vydali jsme se do 40 kilometrů vzdáleného sloního sirotčince Pinnewala. To je prý turisty nejnavštěvovanější místo na Srí Lance vůbec. Chovají tu asi 60 slonů, kteří se pohybují za doprovodu maháutů (ošetřovatelů) po velkém prostranství.

Maháuti mají v ruce hůl s kovovým bodcem a hákem na konci, takže běda, když slon neposlechne! Nejvíc nás zaujal chromý slon, kterému kdysi mina utrhla kus nohy, a tak chodí po třech, a slon – blázen, který se asi 20 minut kýval ze strany na stranu v pravidelném rytmu bez jakékoliv příčiny. Dalšího slona jsem pak podezříval, že je vycpaný, ale nakonec přece jenom pohnul očním víčkem, tak byl asi skutečný.

Pak jsme viděli krmení sloních mláďat – ladují se kupodivu i dřevem, ale také listím a mlékem z velikých „kojeneckých“ lahví (odhadem tak pětilitrových). No, taková lepší zoologická. Zlatým bodem programu je sloní koupel v řece, při které slony vedou dokonce skrze vesnici kolem turistických stánků a hotelů.

Odpoledne jsme přejeli do vesnice Dalhousie, odkud se vyráží na túry a poutě na Adamův štít (místní název je Sri Pada, anglicky Adam’s Peak), je to asi 80 kilometrů, jeli jsme to ale asi 5 hodin (s přestupem). Busy zde totiž jezdí hrozně pomalu, asi tak 20 kilometrů za hodinu. Navíc v horách silnice dost kličkuje. Okolo převládají čajové plantáže.

Den 6: Výstup na Adamův štít

Adamův štít je posvátný pro muslimy, křesťany, buddhisty i hinduisty. Na hoře se totiž údajně nalezla stopa, kterou tam nechal buď Adam, Buddha, Šiva nebo svatý Tomáš – vyberte si (každé náboženství má svoji verzi). Hora je vysoká necelých 2300 metrů a je parádně špičatá. Právě v prosinci nastává období poutí, kdy věřící z celé země, ale pochopitelně i turisté, lezou nahoru, aby se tam pomodlili. Vyráží se z vesnice Dalhousie a na vrchol vede 4800 schodů. Vychází se v noci, aby se stihl východ slunce. Vyšli jsme před třetí hodinou ranní a za dvě a tři čtvrtě hodiny jsme byli nahoře.

Většina místních to leze buď v ťapkách, které se u nás nosí na pláži, nebo jdou dokonce bosí! Celá cesta je v noci osvětlena lampami a baterka tudíž není potřeba. Občas je po cestě občerstvení, kde se dá koupit čaj, limonáda apod. Nahoře jsme pak shlédli jednak východ slunce, jednak trojúhelníkovitý stín hory, který štít vrhá chvíli po východu slunce na druhou stranu.

Přejezd do Nuwary Eliya

Pak jsme tedy sešli dolů a přesunuli se dvěma busy do města dalšího – Nuwara Eliya. To je nejvýše položeným městem Srí Lanky, leží 1 893 m n. m. a je centrem pěstování čaje v celé oblasti Vysočiny.

Den 7: Nuwara Eliya

Nuwara Eliya je město, které postavili Britové co nejvýše v horách, aby sem unikli před horkým a dusným přímořským podnebím. Nejprve se tu pokusili pěstovat kávu, ale plantáže jim zničila tropická choroba. Pak zasadili čaj a ten se ujal. Nuwara Eliya je centrem čajového průmyslu celé Srí Lanky. Čaji se totiž daří nejlépe právě na Vysočině, kde je pro čaj ideální podnebí. Zdejší okolí je hezkým příkladem skutečnosti, že i člověkem přetvořená krajina má svůj půvab. Kam se podíváte, všude čajovníky. To jsou keře vysoké tak 50–70 centimetrů.

A kopírují tvar kopců, takže to tu vypadá jako v nějaké obrovské zahradě. Mezi čajovníky se pohybují tamilské sběračky. Sbírají se jen malé lístky… Právě tady zřídili své plantáže pánové Taylor, Lipton a další.

A protože se Angličané nemohli oprostit od svých anglických vymožeností, postavili si v Nuwara Eliya golfové hřiště, dostihové závodiště a spoustu domů v anglickém venkovském stylu.

Navštívili jsme dnes také čajovou plantáž „Pedro Estate“. Do místní továrny na zpracování čaje mohou chodit normálně turisté, i když je v provozu. Čaj se tu zpracovává do konečné sypací podoby a pak se vozí do Evropy. Teprve v Evropě si pak balírny čaje namíchají směs tak, jak jim vyhovuje, případně čaj narvou do nám známých papírových pytlíků a pak se to teprve prodává. V okolí továrny je pak samý čajovník. Čajové plantáže mají často krásná britská jména, jako například Edinburgh apod. Kousek od čajových plantáží je pak krásný vodopád Lover’s Leap.

Den 8: Odjezd z hor

Z Nuwara Eliya jsme sjeli busem o 800 výškových metrů níže. I tak je vesnice Ella položená výše než 1000 metrů nad mořem. Ubytovali jsme se a vyrazili na výlet. Šli jsme pěšky po silnici pořád z kopce. Pouze v jednom místě jsme museli šplhat po schodech nahoru – to když jsme chtěli vidět jeskyni, ve které byla prý vězněná manželka boha Ramy Sita, když ji zlý démon unesl na ostrov Lanka, jak se praví v eposu Ramajana.

Jeskyně je docela pěkná, ale nic v ní ani v jejím okolí na tuto slavnou událost bohužel neupomíná. Pak jsme sešli po silnici ještě níže, kde jsme shlédli vodopád, částečně padá volně a částečně teče po strmém svahu a různě se větví. Je vidět hned ze silnice, takže tu v době našeho pobytu bylo tak 150 lidí (všichni místní), kteří se tu kochali výhledem na vodopád nebo se tu přímo koupali a myli. V okolí jsou pěkné výhledy na hory.

Přejezd na pláž Unawatuna

V Elle jsme nastoupili na autobus, který nás svezl až na slavnou pláž Unawatuna. Cesta to byla strastiplná. Vzdálenost asi 250 kilometrů, jeli jsme 6,5 hodiny a většinu cesty jsme stáli.

Nakonec jsme ale do té Unawatuny dojeli a ubytovali se. Je tu zátoka, mnoho hotelů a restaurací a pláž. 26.12.2004 přišla tsunami a zničila celé toto letovisko. Byly tu stovky mrtvých a celá Unawatuna je postavena znovu. Všechno je zde předražené, turistů je tu hodně málo a tak se o ně hotelieré a provozovatelé restaurací doslova přetahují. My jsme bydleli v hotýlku, kde se za měsíc ubytuje třeba 5 lidí, soudě podle návštěvní knihy.

Den 9: Odjíždíme do Galle

Ráno jsme vzali kramle, zklamali majitele hotýlku, který chudák čekal, že zůstaneme 2-3 dny, a odjeli do Galle. Jedná se o krásné historické město, které je na seznamu UNESCO. Staré město je obehnáno hradbami, původně postavené Portugalci, posléze zabráno Holanďany, kteří zde vybudovali velkou pevnost.

V době, kdy Galle smetla vlna tsunami, bylo nové město úplně zničeno, kdežto staré město alespoň částečně ochránily hradby, takže část se zachovala a pořád se to renovuje.

V Galle jsou asi 3 pěkné kostely, ve kterých nechybí jesličky či betlémy – jsou přece Vánoce! Buddhistické ani hinduistické chrámy ve starém Galle nenajdete. Tato čtvrť má vyloženě evropský ráz a je také na seznamu UNESCO. Nejhezčím objektem ve starém Galle je asi maják, pěkná je rovněž procházka po hradbách.

Zrovna se tu konají asi čtyřdenní slavnosti, takže v podvečer bylo všude plno lidí, probíhal jakýsi karnevalový průvod a všude bylo plno vojáků, kteří ukazovali návštěvníkům nejrůznější zbraně. Večer jsme zašli do místní putyky, měla dvě části – v první místnosti se pil pouze tvrdý alkohol. Na zemi zrovna ležel nehybný chlap a všichni místní se hned dušovali, že není mrtvý, nýbrž jen opilý. Stejně jsme ale raději přešli do místnosti číslo dvě a dali si „jen“ normální pivo…

Den 10: Letovisko Hikkaduwa

Přesunuli jsme se do letoviska Hikkaduwa, což je od Galle asi 20 kilometrů na sever podél pobřeží. A rovnou řeknu, že je to letovisko alespoň dvacetkrát větší než Unawatuna a je tu tak stokrát víc lidí, a to si myslím, že nepřeháním. V průvodci to totiž vypadá, že významem jsou obě pláže tak na stejno, ale kdeže… Hikkaduwa je blíže Kolombu.

Bydlíme v pěkném hotýlku a na pláž to máme asi 50 metrů. Včera jsme se váleli skoro celý den. Jsou tu veliké vlny, takže jsme se vyblbli. Poté, co jsem dle mého skromného mínění dokonale vypiloval techniku sjíždění vlny po břiše, zkusil jsem to sebevědomě i po zádech, ale to jsem si dal, protože jsem si slušně odřel záda.

Je také už několik dnů velice teplo. V Galle bylo odhadem tak 35 stupňů ve stínu, největší teplo, co jsme zažili na Srí Lance, a tady bude kolem třicítky taky. Někdy skoro s nostalgií vzpomínáme na deštivý počátek naší cesty.

Vždycky můžete ale skočit do moře, voda má ovšem taky tak třicet stupňů… Dneska jsem podniknul malý výlet k nedalekému jezeru a shlédnul jeden malý chrám, ale zbytek dne jsem se rozhodl strávit u oceánu.

Včera jsme už potřetí potkali na Srí Lance lidi, kteří s námi letěli na Srí Lanku ve stejném letadle. Bydlí asi 200 metrů od nás, tak jsme se u nich stavili na kafe. 🙂

Den 11: Surfování a želví líhně

Ráno jsem se rozhodl, že vzkřísím svou surfařskou kariéru, kterou jsem začal před dvěma roky na Bali. Jsou tu celkem pěkné vlny, i když na Bali byly nejméně dvakrát vyšší. Tentokrát jsem rovnou rezignoval na snahu postavit se na normální prkno a půjčil jsem si malé prkénko (tuším, že tomu tady říkají boogie) a vyblbnul jsem se ve vlnách i tak až až. Párkrát jsem se svezl až téměř úplně na břeh. Jelikož jsem byl ve vodě asi tři hodiny, taky jsem se slušně spálil.

Želví líheň v Kosgodě

Odpoledne jsem vyrazil do místa jménem Kosgoda, což je asi 25 kilometrů na sever od Hikkaduwy. Mým cílem bylo navštívit tři želví líhně, což se mi nakonec podařilo. Na Srí Lance žije celkem 5 druhů mořských želv – karety, kožatky a možná ještě nějaké další. Želví líhně mají za úkol zvýšit jejich šanci na přežití. Vykupují od místních lidí vajíčka, která by jinak za nižší cenu prodali načerno třeba do polévek nebo na omelety, a pak vylíhlé želvičky vypouštějí v noci do moře.

Taky vybírají od turistů peníze. Všechna tato místa jsou hned u moře, takže je poničila vlna tsunami. Ale fungují dál. První místo teda nic moc, ale druhé a třetí super. Nejroztomilejší jsou malinké želvičky, které neumí nic jiného než neúnavně komíhat ploutvičkami – je to vrozený reflex, aby se dostaly na moře dřív, než je něco sežere. Mohl jsem si je vzít i do ruky, stejně jako jednu větší želvu. Chovají tu i želvy postižené – albíny, slepé želvy či želvy bez jedné končetiny – ty by neměly v přírodě žádnou šanci přežít. A nakonec jsem si mohl i několik želviček vypustit do moře. Moc pěkné!

Večeře před cestou do Kolomba

Naši známí nám poradili super restauraci, kde je jídlo dobré, větší porce a je tak třikrát levnější než v běžných podnicích pro turisty.

A na závěr perlička ohledně stolování – v restauracích dávají na utření místo klasických ubrousků většinou jen nastříhané noviny. Ubrousek jsme dostali jen jednou. Zase ale když vidí turistu, tak mu automaticky přinesou příbor nebo lžíci, kdežto místní většinou jedí rýži s omáčkami rukama.

Den 12: Colombo

Vydáváme se z plážového povalečského letoviska na sever, do Colomba. Tentokrát jsme jeli poprvé a naposledy vlakem. Vlak měl zpoždění jednu hodinu a seděli jsme na schůdkách u výstupních dveří, protože i místa ve druhé třídě byla obsazena, ale jinak to bylo pohodlnější cestování než přeplněnými autobusy, pokud si člověk nesedne.

Colombo je největším městem ostrova. Až někdy pojedete na Srí Lanku a budete váhat, zda sem zavítat a na jak dlouho, dám vám dobrou radu – Colombu se vyhněte. Není tady vůbec nic a troufnu si zařadit Colombo mezi nejhnusnější města světa. Trochu mi to připomíná Jakartu, ale obávám se, že Colombo je ještě horší. Je tu samozřejmě pár chrámů, mešit a kostelů, ale že by byly nějak extra výjimečné, to se nedá říct. Jediný důvod, proč sem zajet, je nakupování.

V Colombu bydlíme přímo v centru ve čtvrti Fort (což je jedna z 15 čtvrtí Colomba – Colombo je dlouhá nudle, natažená podél pobřeží do délky 60 kilometrů). Jediný levný hotel, který byl v Lonely Planet a nebyl plný, je YMCA. V ubytovně vedle je hospůdka s celkem levným pivem. A naproti je KFC… Pevnost Fort je doslova v obležení.

Ceny veškerého zboží jsou napsané přímo na výrobku. Takže v krámech stojí vše stejně, v hospodách je pak třeba mírná přirážka, ale pro turistu je to spíš výhoda – nikde nemůžou vyšroubovat cenu moc vysoko. Srilančané jsou také docela bordeláři. Všude se válí hromady odpadků. Dnes jsme byli v největším městském parku, ale taky ho zrovna moc neudržují. Jak říkám – Colombu se vyhněte, je to nejhnusnější město na světě a ještě ve stavu obležení!

Praktické informace o Srí Lance

Pekárny: Pekárny na Srí Lance jsou super. Prodávají tu jednak sladké zákusky, které já osobně moc nemusím, ale vypadají dobře. A pak slané pečivo. Nejběžnější jsou různé taštičky a housky plněné zeleninou, párkem, mletým masem, rybami či vajíčkem.

Autobusová doprava: Autobusová síť na Srí Lance je neuvěřitelně hustá. Snad každou chvíli jede autobus do kterehokoliv města, kam si usmyslíte jet. Nestalo se nám ještě ani jednou, že bychom na autobus čekali více než 5 minut. Buď už byl na nádraží, nebo hned přijel, nebo jsme ho stopli dříve, než jsme na to nádraží došli. Včera se Jarda na nádraží ptal řidiče, jestli si stačí koupit vodu. Jo, ale dělej, odpověděl řidič, odjíždíme za 3 minuty! No to už známe z Afriky, říkali jsme si, vyjede za 2 hodiny. Ale tady to chodí jinak – autobus opravdu vyjel přesně za 3 minuty!

Jezdí celkem pomalu – řidiči to sice pálí dost rychle, ale tím, že busy pořád zastavují a nabírají další lidi, pohybuje se průměrná rychlost busu mezi 20-40 km za hodinu. Zatím jsme v busech spíše stáli než seděli, jezdí dost plné.

Síť autobusů pak doplňují všudypřítomné tuk-tuky. Ty jezdí i v Indii, v Thajsku a jinde. Je to motorová tříkolka a slouží jako taxi. V tříkolce sedí řidič a my dva s Jardou se tam tak akorát vejdeme i s batohy. Takže pokud se dejme tomu teď rozhodnu jet do Colomba, vyjdu ven, mávnu na tuk-tuk, který mě hodí na nádraží a tam už pravděpodobně bude stát autobus, který maximálně do půl hodiny (spíše však mnohem dříve) vyjede. Funguje to geniálně.

Jídlo: Národní jídlo na Srí Lance je rice and curry. Curry pak znamená obecně jakoukoliv omáčku. Typické rice and curry tedy vypadá tak, že vám přinesou kopec rýže a k tomu třeba 6 mističek s přílohami – kari omáčka, fazolky, papričky a spousty dalších ingrediencí a vy si to mícháte s tou rýží podle libosti. Někdy je to fádní, někdy vynikající. Je fakt, že tohle jídlo mají na Srí Lance všude. Ale jinak je v restauracích malý výběr – kromě curry si dáváme výborné zákusky, samosy, což nám sice chutná, ale strava už začíná být jednotvárná.