Sucre (Bolívie) – Červenobílé Hlavní Město Bolívie , Potosí, Historie Bolívie

Po Potosí jsem navštívil první hlavní město Bolívie, Sucre. Sucre leží v nadmořské výšce 2,750 m.n.m., nehrozí zde tedy výšková nemoc jako v Potosí. Je to město velmi krásné a plné historických památek. Téměř všechny budovy v Sucre jsou červenobílé. 

Bolívie – základní zeměpisné údaje

Bolívie je spolu s Paraguayí jedinou vnitrozemskou zemí Jižní Ameriky. Země je to velmi řídce osídlená, neboť na ploše 1.1 milionu km² žije jen 10 milionů Bolívijců. Bolívie je nejindiánštější zemí Jižní Ameriky a jedinou, kde tvoří Indiáni většinu populace. Procentuálně tvoří Indiáni 55% obyvatelstva (30% Kečuové, 25% Aymarové), mesticů je 30% a bělochů pouze 15%.

Etnické skladbě odpovídají i tři úřední jazyky – kečujština (Quechua), ajmarština (Aymara) a španělština. Ačkoliv většinu obyvatel tvoří Indiáni, nejrozšířenějším jazykem v zemi je španělština, kterou hovoří asi 61 % populace. Téměř všichni obyvatelé se hlásí ke křesťanství, přičemž 95% jsou římští katolíci, zbytek protestanti. V andské oblasti však Bolívijci vyznávají vedle křesťanství i  stará pohanská božstva..

Bolívie je chudou zemí. Hůře je na tom v Jižní Americe pouze Guyana, nepatrně lépe pak Paraguay (měřeno ukazatelem HDP na hlavu). Země je poměrně bohatá na nerostné suroviny. Rozvíjí se těžba ropy a zemního plynu, z kovů je nejvýznamnější těžba cínu (4. místo na světě v roce 2004) a zinku. Daleko nejdůležitějším bolívijským obchodním partnerem (export i import) je Brazílie.

Bolívie má dvě oficiální hlavní města a většinou se uvádí obě, někdy se však můžete setkat i s jedním. „Ústavním hlavním městem“ je poměrně malé Sucre (250,000 obyvatel), které má tento titul hlavně z historických důvodů. Ve skutečnosti plní úlohu hlavního města La Paz, které má asi milion obyvatel (v aglomeraci však 1.5 milionu) a kde sídlí vláda, prezident i parlament. Je to obdobná situace jako v Holandsku (Amsterdam a Haag), na rozdíl od Haagu má však La Paz oficiální titul „administrativní hlavní město“.

La Paz leží v nadmořské výšce kolem 3,600 m.n.m. (střed města, předměstí leží ještě výše) a je nejvýše položeným hlavním městem světa, Sucre leží v 2,750 m.n.m. a je třetí nejvýše položenou metropolí světa po La Pazu a Quitu (2,800 m.n.m. – všechny nadmořské výšky jsou přibližné a údaje se leckdy lehce liší).

Velmi vysoko leží i Potosí (4,050 m.n.m.), často nesprávně označované za nejvýše položené velké město („city“) světa. Ještě výše však leží město El Alto, které má 650,000 obyvatel a leží v nadmořské výšce 4,150 m.n.m. Úředně je El Alto samostatným městem, fakticky se však jedná o předměstí La Pazu (leží zde i mezinárodní lapazské letiště El Alto International Airport).

Největším městem Bolívie, pokud nepočítáme aglomerace, je Santa Cruz (1.3 milionu obyvatel). Administrativně se dělí Bolívie na těchto 9 departmentů (departamentos – v závorce je hlavní město): Beni (Trinidad), Chuquisaca (Sucre), Cochabamba (Cochabamba), La Paz (La Paz), Oruro (Oruro), Pando (Cobija), Potosí (Potosí), Santa Cruz (Santa Cruz de la Sierra), Tarija (Tarija).

Přírodně je Bolívie velmi rozmanitou zemí. Zemi lze rozdělit na dvě poloviny, které se mezi sebou zásadně liší přírodními podmínkami. Jihozápadní polovinu Bolívie pokrývají Andy a rozsáhlé náhorní plošiny, souhrnně nazývané jako Altiplano. Na Altiplanu leží i jezero Titicaca, které je největším sladkovodním jezerem Jižní Ameriky a je nejvýše položeným splavným jezerem světa (nadmořská výška jeho hladiny je kolem 3,810 m.n.m.). Titicaca leží na hranicích s Peru. Světovým rekordem se pak může pochlubit i Salar de Uyuni, největší solná pláň světa. Salar de Uyuni zabírá plochu asi 10,000 km² a leží v nadmořské výšce 3,650 m.n.m..

Většinu roku pokrývá tuto pánev silná vrstva soli a jen za silných dešťů se naplní vodou a vznikne dočasné slané jezero. Nejvyšší horou Bolívie je Nevado Sajama (6,520 m.n.m.). Severovýchodní část země pak tvoří především bolívijská Amazonie, a to povodí řeky Madeiry, která vzniká na bolívijsko-brazilské hranici soutokem hlavních zdrojnic Beni a Mamoré. Na jihovýchodě Bolívie pak leží suchá oblast bolívijského Chaca, kde se nachází i nejnižší bod Bolívie, a tím je hladina řeky Paraguay (90 m.n.m.).

Dějiny Bolívie

Území Bolívie začalo být kolonizováno Španěly v roce 1524. Její území bylo zpočátku nazýváno „Horní Peru“ (Alto Perú) a spadalo pod autoritu vicekrále, který sídlil v Limě. Bolívie je dnes poměrně chudou zemí, ale v 16. století byla zdrojem ohromného bohatství, které proudilo do Španělska především z Potosí, kde byly obrovské stříbrné doly. Španělská nadvláda však byla výrazně otřesena během napoleonských válek a Bolívijci zahájili válku za nezávislost.

Definitivní nezávislost vyhlásila Bolívie až po dlouhých šestnácti letech bojů, 6.srpna 1825 (6. srpna je státní svátek Bolívie). Paradoxně začala Bolívie svůj odboj proti Španělsku jako první jihoamerická země, nezávislost však získala jako poslední. Název dostala země podle nejslavnějšího jihoamerického osvoboditele Simona Bolívara. Kromě Bolívara se na osvobození Bolívie významně podílel i jeho kolega, maršál Sucre, podle kterého je pro změnu pojmenováno jedno z hlavních měst. Bolívar a Sucre se také stali prvními dvěma prezidenty nezávislé Bolívie.

Pak to ale šlo s Bolívií rychle z kopce.  Málokterý stát ztratil během své historie tolik území, jako Bolívie. Z Bolívie se stal jakýsi jihoamerický otloukánek, ze kterého okolní státy ukrajovaly další a další kusy území. I když je Bolívie pořád dosti velkým státem, na počátku své nezávislé existence zaujímala zhruba dvojnásobnou rozlohu. Nejhorší byla pro Bolívii pacifická válka (1879 – 1883), ve které bojovala proti Chile. Přestože měla za spojence Peru, válka skončila jasným vítězstvím Chile a Bolívie ztratila město Antofagasta a okolí.

Tím jednak přišla o území bohaté na měď a ledek, hlavně ale ztratila přístup k Tichému oceánu. Od těch dob až dodnes je Bolívie vnitrozemským státem. V roce 1903 zase pro změnu zabrala Bolívii kus území Brazílie, tentokrát v Amazonii. Jednalo se o území dnešního brazilského státu Acre, které bylo bohaté na přírodní kaučuk.

Pohromou skončila pro Bolívii i válka o Chaco (1932-1935), kterou vedla s Paraguayí. Hranice v Chacu nebyly v té době přesně vymezené a na území, o němž se předpokládalo, že oplývá velkými zásobami ropy, si dělaly nárok obě země. Bolívie zaútočila jako první a přestože byla její armáda o dost početnější,  válku prohrála. Ze sporného území Chaca obdržela Bolívie jen jednu čtvrtinu, tři čtvrtiny připadly vítězné Paraguayi.

Ani vnitřní poměry Bolívie neoplývaly právě velkou stabilitou a málokterá vláda se udržela delší dobu. Za všechno hovoří fakt, že za 181 let (1825 – 2006) existence nezávislé Bolívie se vláda změnila celkem 200x.

Demokratický režim je v Bolívii teprve od roku 1982. V roce 2005 zvítězil ve volbách levicově orientovaný Evo Morales (hovorově označovaný pouze jako Evo, celým jménem Juan Evo Morales Ayma), když získal historicky nejvyšší počet hlasů. Zvítězil již v prvním kole prezidentských voleb, kdy získal absolutní většinu 54% hlasů.

Stal se vůbec prvním  prezidentem indiánského původu v celé Americe a jeho inaugurace proběhla podle starých aymarských rituálů v posvátném Tíwanaku. Morales se netají obdivem k venezuelskému prezidentovi Hugo Chávezovi, se kterým sdílí ne právě velké sympatie k USA.

Sucre – základní info

Sucre je tzv. „ústavním hlavním městem“ Bolívie, zatímco La Paz je „administrativní hlavní město“. Většinou se za hlavní města označují obě, ale je v tom trochu chaos, takže někde se uvádí jenom La Paz, jinde jenom Sucre. Z logiky ústavního vymezení se mi formálně zdá „hlavnější“ město Sucre, avšak ve skutečnosti je faktickým hlavním městem La Paz, kde sídlí vláda, prezident i parlament. V Sucre sídlí pouze Nejvyšší soudní dvůr a Ústavní soud. Sucre tedy v současnosti plní v ústavním systému Bolívie stejnou úlohu, jako u nás Brno.

Sucre je hlavním městem především z historických důvodů. Původní domorodý název tohoto místa (než sem přišli Španělé) byl Charcas. Dnešní město založili Španělé v roce 1538, jeho původní krkolomný název ovšem zněl Ciudad de la Plata de la Nueva Toledo (Město stříbra z Nového Toleda), což se zkracovalo obvykle na La Plata („Stříbro“). Roku 1766 zavedli Španělé nové teritoriální dělení a La Plata byla přejmenována.

Nový název města zněl Chuquisaca a stejně se jmenoval i okolní department, který si toto jméno podržel, na rozdíl od samotného města, dodnes. 25. května 1809 vyšli studenti zdejší univerzity, následovaní občany města, do ulic. Požadovali propuštění Jaimeho de Zudáñeze, jenž byl toho dne obviněn a uvězněn za „spiknutí“, a odstoupení Ramóna Garcíi de Leóna y Pizarra, předsedy Královského soudu. Ještě téhož dne byl Jaime de Zudáñez propuštěn.

Chuquisacká revoluce, známá jako „první osvobozenecký výkřik v Americe“ či „první osvobozenecký výstřel“, je obvykle považována za začátek bojů za nezávislost v celé Latinské Americe. Španělé tehdy nemohli klást osvobozeneckému boji účinný odpor, neboť Španělsko v té době bylo okupováno Napoleonem a sám francouzský císař měl jiné priority, než bránit španělské državy kdesi za Atlantikem.

Přesto boj za nezávislost Bolívie trval dlouhých 16 let. 6.srpna 1825 byla v „Domě svobody“ (Casa de la Libertad) v Chuquisace oficiálně vyhlášena nezávislá Bolívijská republika a Chuquisaca se stala jejím hlavním městem. V roce 1839 pak bylo město pojmenováno po hrdinovi boje za nezávislost, kterým byl maršál Antonio José de Sucre. Celkově tedy mělo toto město v historii čtyři názvy (Charcas, La Plata, Chuquisica, Sucre), a proto se také Sucre říká „Město čtyř jmen“.

Sucre dlouho těžilo z blízkosti města Potosí, kde se těžilo stříbro. Španělská honorace raději sídlila v Sucre než v Potosí, neboť v Sucre je příjemnější podnebí (Potosí leží již v dosti nepříjemné nadmořské výšce 4,050 m.n.m.). Jakmile však těžba v Potosí výrazně poklesla, zmenšil se i význam Sucre. V roce 1899 proto vláda natrvalo přesídlila do většího a významnějšího La Pazu a od té doby až dodnes trvá stav, kdy Bolívie má hlavní města dvě. Sucre je dále hlavním městem departmentu Chuquisaca..

Dnes má Sucre asi 250,000 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 2,750 m.n.m., čímž je třetím nejvýše položeným hlavním městem světa po La Pazu (3,600 m.n.m.) a Quitu (2,800 m.n.m.). Sucre patří k městům s nejlépe zachovanou španělskou koloniální architekturou a bylo v roce 1991 zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Sucre se někdy přezdívá „Bílé město“, neboť většina jeho historických budov má bílou barvu.

V červenobílém městě

Do Sucre jsem dorazil po relativně krátké jízdě autobusem z Potosí (3.5 hodiny). Ačkoliv jsem strávil v Potosí čtyři dny, přesto se mi nepodařilo plně aklimatizovat na zdejší nadmořskou výšku. Občas se mi špatně dýchalo, a tak jsem přesun do mnohem níže ležícího Sucre přivítal. Všechno je relativní. Nadmořská výška 2,750 m.n.m. je docela vysoká, ale proti bolívijskému Altiplanu (Potosí 4,050 m.n.m., La Paz 3,600 m.n.m., jezero Titicaca 3,810 m.n.m.) leží Sucre dost nízko. Lépe se tu tedy dýchá, je zde tepleji, ale zase tu není dusné vedro jako v Amazonii. Zkrátka, z klimatického hlediska má Sucre ideální polohu.

Hned prvního dne jsem zaznamenal, že vodní boje běsní i v Sucre. Válečnou zónou v době karnevalu není tedy jen Potosí, nýbrž celá Bolívie. Nejhorší je to kolem hlavního náměstí (Plaza 25 de Mayo) a v okolních ulicích, kde jsou celé legie střelců a vrhačů vodních „granátů“. Ostřelovači jsou i na balkónech a v okolo jedoucích autech.

Ačkoliv jsem si vždy dobře hlídal záda, stejně jsem byl párkrát zasažen granátem a kulometem Jednou jsem dostal ránu do hlavy, je to docela pecka. Občas se také útočník netrefí a granát se rozprskne někde vedle Vás. Prakticky nikdy se Vám nepodaří identifikovat agresora, neboť lidí je v ulicích spousty. Fotit se večer na náměstí prakticky nedalo, foťák by narozdíl ode mě vodní lázeň nemusel vydržet a navíc, jakmile se někde na chvíli zastavíte (abyste si třeba udělali fotku), hned se stanete terčem ostřelovačů a bombometčíků.

Městem také chodily menší karnevalové průvody. Nevypadalo, že by to bylo nějak zvlášť organizováno a rozhodně si nepředstavujte, že při karnevalu se tu tančí samba jako v Brazílii. Prostě se sebere parta tak 20-50 mladých lidí (většinou tak 12-20 let, občas ale i podstatně starší), navlečou se do masek a pestrých šatů, vezmou trumpety a bubny a za stále znějící pochodové hudby kráčí a poskakují ulicemi.

Okolostojící přihlížeči je pak bombardují vodou, čili všichni v průvodu jsou celí zlití. Někteří jen vodou, jiní navíc i alkoholem. Neboť v době karnevalu se ve městě hojně prodávají likéry, asi něco na způsob našeho vaječného koňaku. Tyto likéry potom Bolívijci nelijí na sebe, nýbrž do sebe. Dále se často ozývají výbuchy dělbuchů. Shrnuto a podtrženo, atmosféra během karnevalu připomíná trochu naše Velikonoce a trochu Silvestra, jenže v Bolívii tyto oslavy trvají mnoho dní.

Druhého dne jsem raději vyrazil do města hned brzy ráno. Byla neděle a válečníci ještě vyspávali doma, zatímco já jsem coural po památkách. Zatímco v Praze se jednotlivé památky od sebe často velice liší (mimo jiné uměleckým slohem), centrum Sucre má jednotnou architektonickou koncepci. Na rozdíl od Potosí, kde ulice vedou „jak je napadne“, ulice v Sucre vytvářejí pravidelnou pravoúhlou síť.

Ulice jsou také v průměru o dost širší než v Potosí. Ačkoliv se Sucre oficiálně přezdívá „Bílé město“, přesnější označení je spíše „město červenobílé“. Prakticky všechny domy ve městě jsou bílé, pokrývají je však červené střechy. Dole ve městě vidíte spíše bílou barvu, ale když vylezete na kopec, rázem pod Vámi celé město zčervená. Mezi červenými střechami pak tu a tam vykukují bílé věže kostelů.

Kostelů je v Sucre také nepřeberné množství a asi nemá cenu, abych je vyjmenovával. Všechny jsou pěkné, bílé a jsou postaveny v barokním slohu či pseudobarokním slohu. Neboť i když některé budovy byly postaveny až v 19. či 20. století, vypadají velmi podobně jako ty ze století 17. či 18. Do některých kostelů lze normálně vstoupit, jiné jsou zavřené. Střed města pak tvoří náměstí Plaza 25 de Mayo.

Na náměstí se mimo jiné nachází katedrála, „Dům svobody“ (Casa de la Libertad), kde byla v roce 1825 vyhlášena nezávislost Bolívie a velmi hezký arcibiskupský palác. Na jeho čelním štítu je zobrazen státní znak Bolívie, pod ním znak departmentu Chuquisaca a po stranách pak znaky zbývajících osmi bolívijských departmentů. Arcibiskupství bylo v Sucre založeno již v roce 1609.

V roce 1624 také byla v Sucre založena jedna z nejstarších univerzit v celé Americe. Loni byly v Sucre velké oslavy 200 let od Chuquisacké revoluce, která zažehla osvobozenecký boj proti Španělům v celé Latinské Americe. Ještě teď jsou všude po městě plakáty, oslavující toto významné výročí.

Mimo samotné centrum mě zaujal zdejší hřbitov, který je považován za nejkrásnější v Bolívii. Není zase tak velký, zato je dost zajímavý. Stejně jako jinde v Jižní Americe (Buenos Aires, Punta Arenas), i místní smetánka se chtěla zviditelnit i po smrti a tak si stavěla honosné hrobky velikosti malých vilek. Prostí lidé pak byli pohřbeni buď do země, nebo do jakýchsi malých „paneláků“, či jak to nazvat.

Takový panelák má obvykle 5 pater a je tak 4 metry vysoký. V každém „okénku“ tohoto paneláku je pak zazděná jedna rakev. Nechybí samozřejmě květinová výzdoba, obrázky, svíčky či kříže, to všechno obvykle za sklem. Jelikož do čtvrtého a pátého patra nelze ze země dosáhnout ani tam nějak vylézt, chodí po hřbitově kluci se žebříky a pokud truchlící pozůstalí chtějí ozdobit svoje okénko třeba květinou, hošík přistaví žebřík a za malý poplatek vyleze nahoru a ozdobí Váš hrob. Některé paneláky jsou pak ještě prázdné. Všechny „kóje“ v nich jsou očíslovány a čekají na další umrlce.

Nejkrásnější náměstí v Sucre je určitě Plaza Libertad. Nachází se zde mimo jiné historická nemocnice a především krásné divadlo „Velkého maršála Sucreho“ (Teatro Gran Mariscal Sucre). Hned vedle náměstí pak leží veledůležitá budova Nejvyššího soudu. Za Nejvyšším soudem se pak nachází malý, ale pěkný Parque Bolívar, kterému kromě zeleně dominuje malá kovová rozhledna, trochu připomínající Eiffelovu věž.

Sucre se mi líbilo asi stejně jako Potosí. Sucre je upravenější, čistší a má hezčí centrum. V Potosí nejsou jednotlivé památky součástí nějakého kompaktního architektonického celku a cetrum je poněkud chaotické, zase jsou zde ale fungující doly. Proto jsem rád, že jsem navštívil obě města a určitě neuděláte chybu, když se v obou zastavíte.

Potosí – shrnutí a praktické informace

Orientační kurs v únoru 2010: 1 boliviano (B) = 3 Kč

Opět musím ještě jednou zdůraznit, že v Bolívii je hodně levně a je to patrně nejlevnější země Jižní Ameriky.

Doprava: Autobus Potosí – Sucre: 164 kilometrů, 3.5 hodiny jízdy, 20 B. Mikrobus ve městě (MHD) 1.50 B.

Ubytování: Hostel Veracruz – 30 B za noc v jednolůžáku, bez snídaně.

Jídlo a pití: Nejlevněji se lze najíst na centrálním trhu (Mercado Central). Hamburger (středně velký, docela dobrý) tu stojí 3 B, lomito (kousek hovězího) + přílohy (brambory, rýže, zelenina, vejce) 10 B. Brambory + těstoviny + vejce na ulici 4 B.

Různé: V Sucre jsem chodil na internet (celkem rychlé připojení) za 2 B na hodinu!