Rumunsko a Moldavsko

Rumunsko a Moldavsko (Matěj Kubíček)

   Dne 28.7. 2012 jsem se sešli s partou na nádraží. Bylo nás šest, tři holky a tři kluci. Věděli jsme, že jedeme do Rumunska, každý na jinou dobu, nejdelší čas pobytu byl však 17 dnů. Plán byl vysloveně nejasný a jediné, co jsme měli, byly lístky na vlak do Budapešti.

            Plán byl vysloveně nejasný a jediné, co jsme měli, byly lístky na vlak do Budapešti. Do Budapešti jsme jeli, dojeli ráno, vzhledem k tomu, že jsme vyráželi v noci. Na štěstí jsme s sebou měli nějaké forinty, které jsme mohli utratit, takže jsme dokoupili věci, které jsme zapomněli, jako karty a karimatku a rozhlédli jsme se v okolí. Budapešť Keleti je moc pěkné nádraží s opravdu ošklivým okolím plným feťáků a podobné verbeže. Koupili jsme lístky na vlak do Aradu, který je již v Rumunsku, zde jsme přestoupili na vlak, který nás měl dovézt do Petrosani, což je město, z kterého se dá nastoupit na hory. Vlak se přes Rumunsko hrozně vlekl, a tak jsme se stihli dohodnout, kterou trasu půjdeme, zda profláklý Retezat a nebo Munti Sureanu a Munti Parang, což nakonec po velkém boji vyhrálo.

            Ve výstupu nám dost pomohlo taxi, jelikož jsme přijeli po půlnoci, nebylo zbití. Odvezli nás k hotelu Rusu, kde nám místní nevěsta z veselky přišla poradit, kudy se máme vydat vzhůru. Přespali jsme na otevřené stráni, kde byla alespoň trochu rovina a dal se zde zapálit oheň. Ráno (asi v pět) nás vzbudili borůvkáři, kteří kolem nás projížděli a jejich auto se přímo vedle nás zaseklo. K motelu Parang (Poslední cicilizace pod výstupem, asi 1300 m.n.m.) jsme došli celkem bez problému podél místní výletní dvousedačkové lanovky. Kamenité podloží, trávy a borovicová kleč přecházející ve smrky, to vše nás čekalo hned první den při výstupu do dvou tisíc metrů. Byl zde nádherný výhled na všechny čtyři strany. V pohoří Parang je mnoho jezer a jezírek, cesty jsou zde značené až k nim, ale problém byl, že sestup k jezeru je asi 300 výškových metrů, což s pětadvacetikilovou krosnou na zádech není žádná legrace. A tak jsme k cílovému bodu dnešní trasy ani nedošli a přespali jsme pod nejvyšší horou našeho putování, obklopeni kameny proti větru.

            Počasí na horách se velice rychle mění. O tom jsme se přesvědčili třetí den naší výpravy, kdy nás od rána pronásledoval vlhký vzduch a uprostřed dne nás všechny zastihl nepřipravené šesti hodinový slejvák. V dešti jsme stihli rozbalit stany a zbytek dne jsme hráli karty a vařili. Na štěstí jsme kempovali na hřebenové cestě, odkud se dalo sejít pro vodu a i se opláchnout. Okolo nás byly stáda se stovkami ovcí, honáckými psy a bačou, romantika.

            Další den ráno jsme brzy vstali a chtěli vyrazit, po dobalení všech věcí začal opět liják, tak jsme vše zase zabalili a čekali zhruba do 11 hodin. Pak jsme se opět sbalili a vyrazili přes sedlo k Lacul Calsescu. Sestup byl úchvatný, skály obepínající travnaté údolí s množstvím potoků a mezi nimi se klikatící naše pěšinka. Dorazili jsme k průzračnému jezeru, asi po 4 kilometrech nádherné cesty, když začalo opět pršet, tentokrát to byl teplý déšť, ale trval až do večera. Opět jsme trávili čas ve stanu a také jsme se vyběhli vykoupat a doplnit zásoby vody.

5. den naší cesty. Jeden z nás si nalil celý camelbag do krosny, takže všechny věci, které sušil, měl opět promočené, trochu nás to zdrželo, ale i tak jsme si dali za cíl dneska šlapat konečně. Sešli jsme do údolí náročným sestupem mezi borovicemi, potoky a skrz dva brody přes řeku. Zde jsme náhodou potkali také šestičlennou skupinu Slováků horolezců, kteří byli rychlejší než my a tak nás chvíli táhli. Cestu lemují borůvkáři, malináři a houbaři nabízející lesní zboží. Došli jsme do Cabany (což je turistická chata), kde jsme si se Slovákama dali pstruhy. Ceny zde jsou jako u nás. Poté se začalo smrákat a my jsme raději již bez Slovenských bratrou vyrazili na další pohoří Munti Sureanu. Poradili nám zkratku přímo od Cabany, která není na mapě. Je to přímé stoupání stále vzhůru. Toto pohoří je nižší než Parang, ale má o proti němu zcela jiné podloží. Jsou zde trávy, lesy, potůčky, ale vše je již v takovém nížinatém rázu. Déšť nás zastihl těsně pod vrcholem, a tak jsme již tradičně narychlo rozdělali stany a do večera sušili na ohni věci a vařili na bombě.

            Ráno nás poprvé přivítalo slunce s krásně modrým nebem. Odhodlali jsme se dnes naplánovat trasu 15 kilometrů dlouhou, tak uvidíme. Před druhým vrcholem Poini Mueira nabíráme vodu. Střídají se zde 17-ti stovky s dvou tisícovkama, ale není výjimkou sejít ani do třinácti set.  Nejhorší byl výstup na Virful (Hora) Lui Patru, což bylo asi 600 výškových metrů bez cesty, to znamená borůvčím a nepříjemnou klečí. Výstup byl na dlouho, kolem našeho kopce se srážely černé mraky, blesky a voda halily mnoho míst, která jsme dnes prošli. Na vrcholu na nás čekal krásně vyřezávaný dřevěný kříž. Sešli jsme ještě kus cesty do údolí a přespali v místech, kde bylo dost dřeva na podpal a poblíž potok na umytí a vyprání prádla.

            Následující den jsme se rozdělili. Jedna skupinka šla napřed po trase a druhá sešla kus cesty doplnit zásoby do Cabany Sureanu. Toto místo je plné lanovek a sedaček na lyžování, ale v létě zde příliš turistů nehledejte. Tyto pohoří nejsou tak profláklá a za celé dni jsme nepotkali nikoho kromě bačů a jejich stád. Proto v Cabaně měli jen čokoládu a pivo. Procházeli jsme opět divu krásnou krajinou pokrytou loukami vyplněnými stády ovcí a krav. Dnešní cesta je rovná, a tak jsme ušli kus cesty. Za horou Virful Negru, neboli Černou horou jsme potkali bači a dost komickým způsobem jsme se jich ptali na ovčí sýr. Otázka: „Máte béé????“ se zapsala do kroniky naší party. Sýr jsme však nesehnali, ale dostali jsme tip, kde ho dostaneme. Asi v šest jsme zakempili na nejrovnějším možném místě poblíž pramen. Na ohni jsme si dali kuskus se sójou, což byla překvapivě dobrá strava po pěti dnech těstovin.

            Osmý den, opět Slunce. Pochopitelně máme skoro všichni puchýře a průjem, jen pro ty čtenáře, kteří by si mysleli, že to je pohodka bez útrap. Šlapeme poctivě už od rána. U jedné ze salší narážíme na místní statkáře s prasátky, ovečkami a další zvěří. S bábuškou jsme dohodli podivný obchod, Leje (Rumunská měna, asi 5,8Kč za jednu) za bryndzu. Bryndza je Rumunsky sýr, takže jsme dostali asi 2 kg poctivého ovčího balkánu asi za 110 Kč. Byl skvělý. Jen bych upozornil, že v horách pochopitelně nikdo nemluví anglicky, a tak je dohoda trochu kostrbatá a rozhodně nenechte nikdy ukazovat Rumuny na prstech, kolik jim máte dát, většinou s vámi totiž prsty rozehrají divadlo, kterému nelze rozumět, pokud se nenarodíte se slámou pod hlavou, lejnem u nohou a v Rumunských horách.

            Za Virful Godeanu začal brutální sestup až do vesničky Gradistea de Munde. Na mapě to vypadlo blíž. Hned po sestupu jsme zakempili u cesty, ale bohužel nás odhalila policie a poslal nás do 2km vzdáleného kempu. Bylo asi 7 večer. Už nás boleli nohy a přicházela únava, ale rozhodli jsme se přesto, že dojdeme až do vsi, někoho ukecáme, aby nás hodil do Oraštei a odtud chytíme noční vlak do Brašova, odkud se dá dostat na Drakulův hrad. Protože je sobota, dorazili bychom tam v neděli akorát. V pondělí mají totiž všude zavřeno. Jenže než jsme došli do Gradiště, tak a jsme museli šlapat pěkný kus cesty údolím. Ve vesnici bohužel nebyl signál pro zavolání si taxi, ten byl až v 8 kilometrů vzdáleném Costesti. Vesnice má asi 5 domů a bylo zde jen jedno auto. Bohužel ten vydřiduch prodavač chtěl asi 50 Kč za kilometr a ještě by musel jen dvakrát, což přicházel asi na 1200 Kč. Nenechali jsme se vydírat a raději jsme Drákulův hrad vzdali, přeci jen Slováci říkali, že je to jako pohlednice. (není tam nic moc k vidění). Zašli jsme za vesnici a asi okolo desáté hodiny jsme se uložili do stanů.

            Vstali jsme v šest a vyrazili do vesnice se signálem, dlužno říci, že stále po té prašné cestě. Jezdí zde dost aut překvapivě, protože na konci té cesty je nějaké regionální muzeum, které jsme shodou náhod včera minuli. Asi v půlce cesty nás na korbu nabral moc hodný pán s Dacii a dovezl nás až do vsi, zadarmo. Zde jsme neměli problém zavolat Taxi Klaus a nechat se odvézt do Oraštei za rozumný peníz. Je to město asi s deseti tisíci obyvateli. Nakoupili jsme v Kauflandu a vyrazili vlakem směr Simeria. Zde nás opustil jeden člen výpravy, který „musel“ na erasmus do Ameriky. Zbytek dne trávíme ve vlaku do Bukurešti.

            Po příjezdu si prohlížíme nádraží, kupujeme lístky na pobřeží do Mangalie. Jede tam osobák ve 2.30, už na peróně dávno před příjezdem vlaku je jasné, že se tam stěhuje snad půlka Bukurešti. Je to tu narvané k prasknutí a po příjezdu vlaku začíná nehorázná tlačenka a boj o místa. My si své ubojovali a až do rána spíme v tomto vlaku typu City Elephant. Většina lidí vystupovala v Constantě, což je největší Rumunský přístav, my však pokračujeme dál. Vlak staví každou chvíli a lidé se postupně trousí ven. My jedeme až na konečnou. Jde o větší městečko, ale za to je plné bordelu, opuštěných psů, sanatorií a přeplněných pláží. Doslechli jsme se (i v průvodci), že 7 kilometrů pod Mangalií je vesnička Vama Veche, ráj festivalů. Jedeme autobusem tam. Je to město na hranicích už s Bulharskem. Spíme na pláži, opalujeme se a odpočíváme. Na večer chodíme po promenádě a dáváme se rybí speciality. Kdo by si byl myslel, že Rumunsko je zaostalé, tak je na omylu, zdejší život u moře je srovnatelný jak úrovní, tak cenami s Itálií nebo Řeckem. Potkáváme zde dokonce dva páry Čechů. Po dvou dnech zde odjíždí další dva členové naší výpravy, takže na zbytek cesty zůstáváme tři.

12. den ráno se balíme a jdeme na bus do Mangalie, zde jsme měli původně přestoupit na vlak do Constanty, ale jedeme busem, protože vlak nejede. Constanca je celkem pěkné město, veškeré památky jsou na malém poloostrově, který nemůžete minout. Je zde socha Voidia, mešita, vykopávky ze 13. Století a skvost, který Rumuni nechávají chátrat – Cazino. Je to nádherná budova u moře, která momentálně nemá využití. Vykoupali jsme se na městské pláži, což stálo za prd, díky silnému větru nás nepustili dál než s vodou po pás, byly totiž velké vlny, která nás občas ošplouchli celé. Dnes bychom se chtěli ještě přepravit do Tulcei, což je město, odkud jezdí lodě do Dunajské delty, ornitologického ráje. Lístky na vlak jsme si koupili hned po příjezdu na 14:30, takže to bylo zajištěné. Bohužel se nám po cestě rozbila lokomotiva a zdrželo nás to na tolik, že jsme přijeli do Tulcei až hodně pozdě večer. Kupujeme si zde poprvé ubytování na jeden den a jdeme prozkoumat město. Konal se zde folklorní festival, který byl moc fine, zašli jsme na pláž a zjistili si, kam a v kolik chceme jet.

            Dunaj se zde dělí na tři řeky. My si vybrali tu nejjižnější a tou je Sarful Georgia. Loď nám jede zítra ve dvě. Tak jsme po ránu nespěchali, navštívili jsme trhy, nakoupili vše potřebné a už jedeme. Cesta trvá 3 hodiny a z řeky není nic vidět. Přistáli jsme ve městečku, kde má vše svá vlastní pravidla. Jediné spojení se světem zde je tenhle trajekt, taxíky jsou koně s povozem a cesty jsou pouze blátěné. Všude jsou cedule s nabídkou výletu do delty. Je zde překvapivě dost obchodů, turistická kancelář, i bankomat. Chceme se ještě dnes vykoupat v moři. Pláž byla od městečka nechutně daleko, asi 2 kilometry pískem a blátem, chodí tam hodně lidí, ale také tu jezdí traktor vezoucí dva vozíky pro turisty za sebou. Je to tu celé písečné, velké vlny, pěkné mušle, ale žádný stín. Dozvídáme se, že spát tu je po ránu sebevražda, a tak bude lepší jít do kempu, asi na půli cesty do města. Aspoň zde budeme moci nechat věci, až pojedeme na výlet do delty. Kemp je moderní, probíhá zde festival, jsou zde stovky lidí, docela čisté sociálky, nestárnoucí a moderní chaty kryté, ostatně jako mnoho budov zde, doškovými střechami. Večer objednáváme výlet za 60 leí na hlavu na zítra od 15.40. Nutné je ještě si dokoupit v turistickém centru povolení na vstup do delty za 5 leí. Košou zde hodně komáři.

Následující den jsme zašli ještě lemřit na pláž před odjezdem. V 15.45 se setkáváme s Georgem, je sympatický a hned si nás vede ke své lodi. Cestujeme s dalšími 4 Rumuny. George dává výklad o ptácích střídavě v Rumunštině a střídavě v Angličtině. Jedeme do kanálu a postupně vidíme různé druhy volavek, jeřábů, heronů (což nevíme co je za ptáka česky), kormoránů a nakonec i pelikánů. Viděli jsme toho více než ostatní lodičky, měli jsme totiž podrobný výklad i dalekohled. Je zde obrovské množství kusů ptáků a prý až 60% celkové populace pelikánů ve volné přírodě. Cose týče jídla, moc nám zde chutná mamalica, což je kukuřičná koule podávaná jako příloha. Jdeme spát za zvuků Rumunského filmu.

Vstáváme v 5.15 a pokoušíme se rychle sbalit a běžet vybrečet nějaké místo na létajícím katamaránu. Bohužel již dle počtu lidí chodících do přístavu je jasné, že se nevejdeme. Obsazuje se zde však jeden výletní parník, ten také jede do Tulcei, jen o čtvrt hodiny později ale cesta mu trvá 5 hodin, tedy o hodinu a půl déle než nám trvala cesta sem a o 3 a půl hodiny déle než cesta lodí, která byla plná. Nejprve jsme jako většina cestujících chtěli jet nahoře a koukat na deltu, ale hodně foukalo a pršelo, takže to většinu cestujících zahnalo do podpalubí, kde jsme vytáhli karimatky, okolo jsme dali krosny a hráli Duraka. (Ukrajinská karetní hra) Cesta nám tak utekla docela rychle. V Tulcei jsme přesedli na minibus do Galati, který jel téměř hned.

            Galaťané jsou ochotní, ale téměř nikdo neumí Anglicky, a tak nás všichni posílají na zastávku místního busu. My však potřebujeme bus do Kišiněvi. Když už jsme byli schopní místním vysvětlit, co potřebujeme, tak sami nevěděli, odkud ty busy jezdí. Když jsme se na nádraží dostali, zjistili jsme, že už nic nejede, a tak musíme vlakem do Iaši (velké město na severu) a odtud teprve do Kišiněvi nám to pojede ve tři ráno. Vlak je velice moderní, dokonce natolik, že jsme neuměli pustit vodu a splachování (časem jsme na to přišli).

V půl třetí nacházíme bus, který jede do Kišiněvi, nikdo neumí Anglicky, tak je dohoda trochu složitá. Dvakrát nás budí hraniční kontrola a už v 6.30 poznáváme hlavní město nejchudší země Evropy. První co hledáme je směnárna, zjišťujeme, že se zde platí moldavskou lejí. pak vybíráme z bankomatu a opět hledáme WC. To nacházíme až na centrálním nástupišti místních autobusů. Zde nám také paní za pokladnou poradila, že bus, který jede do Prahy a my si ho chceme rezervovat, jede z perónu jedna každý den v 9.30. Mezitím neúspěšně hledáme ubytování. Dáváme si sýr z místního trhu, který je obrovský, celé ulice trhovců prodávají tutéž věc.

             V půl desáté se vracíme na autobusák. Zjišťujeme, že bus jede v tenhle čas, ale z Gara NORD, což je úplně jinde. Rychle jsme se tam přepravili. Bohužel ujel (stejně jsme ho potřebovali jen proto, abychom se dohodli, odkud jede další den). Tak zde aspoň kupujeme lístky na zítra, jsou dost drahé, cca 2200 Kč na jednoho. Poté si necháváme od taxikáře poradit hotel a necháváme se tam dovézt. Hotel Zara není zrovna luxus, ale není to za špatné peníze (3 lůžka za 555 MOD Leí, 15 MOD=1Euro, tedy cca 850 Kč pokoj). Po spánku se jdeme projít hlavním městem. Parlament, sídlo vlády, Štěpán Veliký a vše co je ještě v hlavní ulici hlavního města, v ulici Štěpána velikého. A nebyli bychom to ani my, kdyby celou dobu nepršelo. Po dešti jsme šli nakupovat suvenýry, jídlo na cestu a nějaké mňamky. Měli jsme toho opravdu hodně (Brandy, cigarety, bonbony, piva, vína atd.) a ve víru nakupování jsme se pak překvapivě rychle dostali se vším domů.

                        Ráno zvládáme vše na výbornou. Velice brzy chytáme bus směr Gara NORD. Zde V půl přijíždí bus směr Praha, končící v Plzni, je plný lidí, což je s podivem, když zde má začínat. Nasedli jsme a ani se nezabydleli, když jsme zase vystupovali. Bus 150 metrů od nádraží plánovaně zastavil a my museli přestoupit do jiného, nikdo nevěděl proč, ale všichni Moldavani jedoucí s námi se tlačili zabrat co nejlepší místo. Snažili jsme se také něco zabrat, ale většinou na nás teklo z rozbité klimatizace, prostě pech. Pokecali jsme s Moldavci a zkrátka čekali na Godota, během 28 hodin trvající cesty busem. Akorát na hranicích jsme se trošku zapotili, protože místo povolených dvou krabiček jsme vezli každý karton, ale vše prošlo, jak mělo.

18. den dovolené, přesně o dvě hodiny později než bylo v jízdním řádě, přijíždíme do Prahy. Loučíme se a uzavíráme kapitolu Rumunsko.