Ještě než jsme vypadli z Monument Valley, napodobili jsme Forresta Gumpa a uběhli jsme v jeho stopách alespoň symbolicky pár metrů po místní highway. Pak jsme se přes Four Corners, kde se stýkají hranice čtyř amerických států, vydali na výlet do Colorada, kde leží jedno z nejhistoričtějších míst Spojených států, indiánská puebla Mesa Verde.
Stát číslo 5 – Colorado
Jen dva státy USA mají dokonale rovné hranice: Colorado a Wyoming. Na mapě tvoří jejich území dokonalý obdélník, i když, přísně vzato, se spíše jedná o lichoběžník, neboť rovnoběžky se směrem na od rovníku, jak známo, zkracují. Hranici Colorada tvoří rovnoběžky 37°N a 41°N a poledníky 102°03’W a 109°03’W. Colorado je velký stát, rozlohou 269837 km2 převyšující Velkou Británii, a je 8. největším americkým státem.
Rozměry státu jsou 612×451 kilometrů. V roce 2011 žilo v Coloradu přes 5 milionů obyvatel. Colorado sousedí s celkem sedmi státy: Utahem, Wyomingem, Nebraskou, Kansasem, Oklahomou, Novým Mexikem a v jednom jediném bodě, v oblasti Four Corners, i s Arizonou. Four Corners je jediným místem v USA, kde se stýkají hranice čtyř amerických států: Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika. Hlavním a daleko největším městem Colorada je Denver.
Colorado je stát veskrze horský, neboť jím prochází Skalnaté hory (Rocky Mountains). Nejvyšší horou Colorada je Mount Elbert (4401 m.n.m.), což je nejvyšší hora Skalnatých hor vůbec. Nejnižší bod státu, hladina řeky Arikaree River v místě, kde opouští Colorado a vtéká do Kansasu, leží v nadmořské výšce 1011 m.n.m. Colorado je jediným státem USA, jehož celé území leží v nadmořské výšce přes 1000 m.n.m. V tomto ohledu je to takové severoamerické Lesotho J. Na východě státu jsou nicméně rozlehlé roviny, i když, pravda, vysoko položené. V Coloradu však například leží, světe div se, i nejvyšší písečné duny v Severní Americe, a to v Great Sand Dunes NP na jihu státu. Další známé národní parky na území Colorada jsou například Rocky Mountains NP nedaleko Denveru nebo Mesa Verde NP na jihozápadě Colorada. Colorado má drsné kontinentální podnebí. Absolutní teplotní extrémy na území Colorada: +48°C (Bennett, 11.7.1888) a -52°C (Maybell, 1.2.1985). V zimě napadnou v Coloradu kvanta sněhu. Není tedy divu, že v Coloradu leží řada lyžařských středisek. Mezi ta nejslavnější patří například Aspen.
Území Colorada původně patřilo Mexiku. Po prohrané válce s USA však muselo Mexiko roku 1848 postoupit svému dravému severnímu sousedovi velkou část svého území. Teritorium zvané Colorado ovšem vzniklo až v roce 1861. Bylo totiž nově vytvořeno z částí teritorií Utah, Nebraska, Kansas a Nové Mexiko. Název Colorado byl zvolen, poněvadž se (jak se později ukázalo, oprávněně) věřilo, že stejnojmenná řeka na území tohoto teritoria pramení. Hranice Colorada se nezměnily dodnes, změnil se však jeho status: v roce 1876 se Colorado stalo regulérním, 38. státem Unie.
Ekonomika Colorada byla původně postavená především na těžbě kovů a dobytkářství. Dodnes se tu těží zlato, stříbro či molybden, v menší míře i ropa a zemní plyn, pěstuje se hlavně pšenice a kukuřice. Colorado je také jedničkou mezi americkými státy, co se týče produkce piva. Denver je rovněž významným finančním centrem a pyšní se jedním z největších světových letišť.
Mesa Verde
Často se Evropané vyjadřují vůči Američanům trochu přezíravě v tom smyslu, že Amerika nemá žádnou historii. Toto tvrzení je jednak nesmyslné (v čem je ostatně třeba zrovna naše historie tak významná?) a také zcela nepravdivé. Omílači tohoto klišé mají na mysli zřejmě to, že památky například u nás v Česku jsou daleko starší než ty americké. Je to však pravda? Není, protože i v USA najdeme památky, staré několik set let. Nejlepším příkladem tohoto faktu je právě Mesa Verde. Tato lokalita, ležící v jihozápadním cípu státu Colorado, byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO již v roce 1978, a to jako kulturní památka. A pěkně stará památka! Neboť lidé, kteří Mesa Verde vybudovali, tu žili dávno před příchodem Evropanů, a vybudovali tu impozantní skalní města už ve 13. století. Ani u nás v Česku nemáme moc starších památek.
Indiánský národ Anasaziů žil v této oblasti přibližně mezi lety 600-1300 našeho letopočtu. Mesa Verde (španělsky „Zelený stůl“) je v podstatě velká stolová hora či menší náhorní plošina, tyčící se stovky metrů nad okolním terénem (národní park se nachází ve výšce cca 1800-2600 m.n.m.). Díky tomu zde bylo příhodnější podnebí (okolo jinak převažuje horská polopoušť) a Anasaziové se tu intenzivně věnovali zemědělství. Zhotovovali také zajímavou keramiku a jejich ženy vynikaly v oblasti košíkářství. Nejdříve si stavěli normální vesnice, ale kolem roku 1200 začali se stavbou puebel. Ta byla vystavěna z kamení a hlíny, a byla umístěna pod skalními převisy, kde byla dobře chráněna před nepřízní počasí. Tato puebla jsou dnes považována za největší předkolumbovská skalní obydlí v Severní Americe a v dobách největší slávy tu žilo několik tisíc lidí. Kolem roku 1300 však Anasaziové tato skalní puebla opustili. Dnes se soudí, že k odchodu je donutila dlouhá, 24 let trvající perioda extrémního sucha. Puebla pak již nikdy nebyla nikým znovu osídlena.
Prvními Evropany, kteří pronikli do této oblasti, byli Španělé, kteří sem dorazili roku 1776. Američané objevili toto místo až v 19. století a teprve v roce 1874 se indiánská obydlí podařilo bělochům vyfotografovat. V roce 1906 tu byl zřízen Mesa Verde National Park, který má dnes rozlohu 211 km2 a v roce 1978 byla lokalita (spolu s Yellowstone NP) zapsána na Seznam UNESCO jako první místo v USA vůbec. V roce 2011 navštívilo Mesa Verde NP téměř 600000 návštěvníků.
Cestovní deník – část 8.
„Jak už jsem řekl, měl jsem velkou společnost. Máma říkala, že člověk musí odložit minulost, a pak zase může jít dál. To byl asi důvod mýho běhání. Běžel jsem tři roky, dva měsíce, 14 dní a 16 hodin… Jsem už unavený, tak jdu, lidi, domů.“
„Narvaný kapsy, prsteny, řetězy zlatý, tam kolem krku místní Indiáni maj,
a ty co nemakaj, tak jsou nejvíc bohatý, musim si pohnout dokavaď tam rozdávaj.“
„666 the Number of the Beast!“
Do Colorada! (Den 15. – středa 11.7.2012)
Noc na okraji Monument Valley proběhla klidně. Hned ráno, pár mil od našeho nocležiště, jsme museli zastavit a napodobit Forresta Gumpa. Forrest Gump je jeden z mých nejoblíbenějších filmů a navíc také trochu běhám. Celou dobu jsem se v Monument Valley těšil, že najdu to místo, kde Forrest ukončil svoje běhání po Americe. Pamatujte si na tu slavnou scénu, kdy se Forrest najednou zastavil, řekl, že ho to už nebaví a zkoprnělým epigonům, kteří běželi za ním, věříce, že jejich běhání má nějaký vyšší cíl, oznámil, že jde domů? Tak to místo se najednou před námi objevilo jako na dlani. Krásná rovná dlouhá silnice tu nejdříve rozvážně klesá, aby se pak opět zdvihla směrem k pohádkově krásnému pozadí, které tvoří rozeklaná skaliska Monument Valley. Nedalo se nic dělat, museli jsme zastavit, a pořídit mnoho fotografií. Fotili jsme projíždějící auta a motorkáře, ale hlavně sebe, kterak běžíme vstříc svému osudu. Běž, Forreste, běž!
O kousek dál, u městečka Mexican Hat, jsme odbočili k další zajímavosti. Nachází se zde Goosenecks State Park. Označení „State Park“ znamená, že ho nespravuje americká federální vláda, nýbrž stát Utah. Park byl vyhlášen v roce 1962 a je zřejmě dobře utajený, protože v roce 2011 ho navštívilo jen necelých 64000 návštěvníků. Zabírá plochu jen 0.4 km2. V tomto parku vytváří řeka San Juan River (přítok Colorada) 300 metrů hluboký kaňon. Na tom by nebylo nic divného, v této oblasti jsou podobně hlubokých či ještě hlubších kaňonů stovky. Jenže žádný není tak extrémně klikatý.
Na úseku, dlouhém vzdušnou čarou 1.5 míle, dosahuje řeka délky přes 6 mil, jelikož kličkuje a vytváří tu hned tři extrémně zaklesnuté meandry těsně vedle sebe. Jelikož na třech místech jsou ostrohy, vyhloubené řekou, velice úzké, připomínají tyto přeškrcené dlouhé skalní výběžky husí krky, odtud tedy název Goosenecks. Jednou řeka asi tyto skalní ostrohy prorazí a bude po legraci, ale to ještě pravděpodobně hezkých pár tisíc let potrvá. Mrkni se zase na fotku, můj milý čtenáři. Jen nebuď překvapen, že na fotce jsou vidět pouze dva meandry. Na to, aby se vešly do záběru všechny tři, bych musel fotit buď z letadla, nebo být vlastníkem velice širokoúhlého objektivu (tady by se hodilo rybí oko, které zabírá úhel 180°). Do parku se dostaneš po odbočce z hlavní silnice. Neplatí se zde žádné vstupné. Ono tu také skoro nic není. Jen zaparkuješ auto a můžeš se kochat výhledem na meandry seshora, z nadmořské výšky 1372 m.n.m. Dolů k řece žádná cesta nevede a jinak než střemhlavým letem se dolů nedostaneš. Je to zajímavé, a když pojedeš okolo, určitě se tu zastav. Nicméně pokud srovnám „Husí krky“ s „Podkovou“ (Horseshoe Bend), musím říct, že Horseshoe Bend je daleko hezčí, i když je ten meandr pouze jeden.
Pak jsme ujeli posledních pár desítek mil státem Utah, až jsme dojeli k Four Corners. Four Corners je jediné místo v USA, kde se kříží hranice 4 států: Utahu, Colorada, Nového Mexika a Arizony. Hraniční linie se tu stýkají po pravými úhly v jediném magickém bodě, kolem kterého místní Indiáni postavili Four Corners Monument, vybírají tu vstupné 3 dolary na osobu a prodávají tu všemožné cetky a suvenýry pro turisty. Nechybí samozřejmě žerď s všudypřítomnou americkou vlajkou, stejně jako vlajky všech 4 sousedících států. Uprostřed té taškařice se stýkají všechny hraniční čáry v jednom bodě, okolo něhož jsou na dlažbě zobrazeny státní znaky a názvy států. Na fotku se tu stojí fronta, protože na takovém místě se pochopitelně musí každý vyfotit, pokud možno vtipně s každou končetinou v jednom státě.
Pak jsme konečně vjeli do Colorada. Ve městě Cortez jsem se nadlábli v čínské restauraci a poté jsme vyjeli nahoru do Mesa Verde. Jelikož jsme se ocitli ve Visitor Center až v 17:15, neměli jsme už čas na zevrubnou prohlídku. Ale stejně jsme dobře udělali, že jsme sem jeli už dnes. Jednotlivá puebla mají totiž omezenou kapacitu a chodí se sem s průvodcem. Návštěvu je tedy třeba zamluvit dopředu na konkrétní čas, zvláště teď, uprostřed sezóny. Vstupné do Mesa Verde NP máme sice v rámci našeho Annual Passu zdarma, avšak do některých lokalit se smí jen s průvodcem a platí se tu proto ještě extra vstupné 3 dolary na osobu. Zaplatili jsme si tedy dvě prohlídky na zítřek. Dnes jsme si stihli prohlédnout jen muzeum (malé a celkem nezajímavé) a menší pueblo Spruce Tree House, kam se vstupné neplatí a může se sem i bez průvodce. Toto pueblo je třetí největší v rámci Mesa Verde, je tu celkem 130 místností. Bylo postaveno někdy mezi lety 1211 a 1278 a žilo v něm asi 60-80 lidí. Takže spíše je to taková skalní vesnička než skalní „město“. Zase tak extra podívaná to ale není.
Cestou zpět dolů z Mesy nás zastihnul první pořádný déšť za celou dobu našeho pobytu v Americe. Nepršelo naštěstí moc dlouho a my jsme se u nedaleké osady Mancos mohli konečně „ubytovat“. Tentokrát jsme museli spát za plotem, protože na nějaké solidní místo k táboření, které by nebylo oplocené, jsme nenarazili. Toto místo bylo zároveň nejvýchodnějším místem našeho autovýletu, na kterém jsme spali. Dnes jsme ujeli 199 mil.
Mesa Verde (Den 16. – čtvrtek 12.7.2012)
Na našem nocležišti nás naštěstí nikdo neodhalil. Občas se tedy bavíme o tom, že v Americe nás při vstupu na soukromý pozemek může někdo klidně zastřelit, ale zatím se tak nestalo. Neriskovali bychom, jenže když se stmívá a není po ruce vhodné místo na spaní, občas se to prostě jinak nedá. Při spaní v otevřené opuštěné krajině, kde lišky dávají dobrou noc, by celkem nehrozilo, že nás někdo někde za bukem (či za plotem) objeví. Tak třeba dneska na nás od silnice vidět rozhodně nebylo. Jenže problém je vždycky s tím, kam loupnout auto. Dneska jsme tedy prolezli dírou v plotě na soukromý pozemek (místo, kde jsme spali, spíše připomínalo skládku), ale auto jsme museli nechat před vraty. A ono takové opuštěné auto s oregonskou poznávací značkou je v opuštěné coloradské pustině poměrně nápadné, kor když parkuje hned vedle silnice. Zůstali jsme však nakonec neodhaleni. Ráno jsme se však raději moc nezdržovali a rychle jsme vypadli. Cestou snídaně před benzínovou pumpou a hurá nahoru do Mesa Verde.
Obě dvě prohlídky, které jsme objednali a zaplatili už včera, trvaly zhruba hodinu. První na řadě byl Cliff Palace. Tento „palác“ je největší v Mesa Verde a je, stejně jako Spruce Tree House, situován pod skalním převisem. Celé obydlí je poslepované z pískovce a hliněného pojiva, někde jsou použity i dřevěné trámy. V Cliff Palace je celkem 200 místností a 23 věží, zvaných kivas. Druhá lokalita, Balcony House, je mnohem menší, je tu jen 45 místností a dvě kivas. Zato je to tu trochu dobrodružnější, protože místy se tu leze po žebřících. Jelikož jsem v Americe, museli jsme nejdříve absolvovat kratší instruktáž, kterak se správně leze po žebříku. Tak holoto, byli jste poučeni a zkuste nás žalovat, jestli spadnete!
Musím bohužel říct, že můj celkový dojem z Mesa Verde byl nevalný. Tento národní park mě docela zklamal, byl suverénně nejméně zajímavý ze všech národních parků v USA, které jsem navštívil. Obydlí zase nejsou tak obrovská, jak se to jeví na některých fotkách. Pokud nemáte moc času a Mesa Verde vynecháte, o moc nepřijdete. Ještě mě zaujalo, že Američané si vůbec neváží toho, že některé jejich památky (přírodní i kulturní) jsou zapsány na Seznamu UNESCO. Zatímco u nás i všude jinde v Evropě se faktem, že je nějaké místo na Seznamu UNESCO, všude oprávněně chlubí, a to nejen v místě samotném, ale i ve všech turistických publikacích, tady jsem viděl jen jednu jedinou prachmizernou ceduli s logem této organizace. Podobné to ostatně bylo už v Grand Canyonu. To samozřejmě vůbec neznamená, že Američané by se o svoje národní skvosty nestarali, naopak, opečovávají je s příkladnou starostlivostí. Ale jestli je nějaká památka v nějakém UNESCO nebo ne, to tu nikoho nezajímá.
Po návštěvě Mesa Verde jsme navštívili hypermarket Walmart a Taco Bell (mexický fast food), abychom naplnili naše žaludky i kufr našeho auta, neboť nejen kulturou a přírodními krásami je syceno tělo znaveného poutníka. Pak jsme to práskali po silnici směrem na severozápad, až jsme se opět ocitli ve starém známém Utahu. Tahle silnice, po které jsme jeli, měla ještě nedávno hezké označení „Highway 666“. Toto číslo získala silnice čistě náhodně, byla to prostě šestá odbočka z legendární silnice Route 66. U nás by si takového čísla možná ani nikdo nevšiml, ale ve Spojených státech toto „satanské číslo“ zdvihlo vlnu emocí a komunikace byla rovněž neoficiálně nazývána jako „Devils Highway“. Silnice znamenala problém už jenom tím, že spousty lidí tu kradlo cedule s označením 666 coby atraktivní suvenýr a místní úřady nestačily značky nahrazovat novými.
Nakonec nějaký trouba, který byl v té době náhodou guvernérem státu New Mexico (kterým část Route 666 rovněž prochází), prosadil změnu, a tak v roce 2003 dostala silnice po 77 letech nové číselné označení a stala se z ní prasprostě nezajímavá Highway 491. Škoda, v mé mapě USA totiž byla stále ještě označena starým satanským číslem a já se těšil, že se u ní zvěčním na památku. Leč v nejkřesťanštější zemi světa nemá ďábel na růžích ustláno…
V Utahu jsme ještě odpoledne projeli kolem zajímavé osamělé barevné skály, zvané Church Rock. Leží pár set metrů od silnice a dá se dojít až k ní po cestičce. Skála je jistě několik desítek metrů vysoká. Kousek za Church Rock jsme uhnuli z hlavní silnice doleva a postavili jsme stany na jakési opuštěné pastvině. Dnes jsme ujeli 148 mil.
Pro hodnocení se musíte 
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.