Kalimantan
Kdo chce vidět v Indonésii orangutana ve volné přírodě, má v zásadě dvě možnosti – jet na Sumatru, nebo na Kalimantan (indonéský název Bornea). Zvolili jsme druhou možnost a vyrazili jsme do „městečka“ Kumai v provincii Kalimantan Tengah (střední Kalimantan). Nasedli jsme na loď v Surabayi (druhé největší město Indonésie, 4 miliony obyvatel) a trajektem se přeplavili přes Jávské moře do Kumaie na jižním pobřeží Kalimantanu.
Už samotná plavba trajektem je zajímavá. Na lodi se tísní stovky Indonésanů a zabírají téměř veškerý volný prostor na podlahách uvnitř lodi i v uličkách kolem zábradlí na palubě. Sotva jsme vybojovali flek, abychom měli na noc kde hlavu složit. No žádný komfort jsme neočekávali, ale spát na papírové „karimatce“ na holé zemi je opravdu poněkud nepohodlné, zvláště když vás pořád někdo překračuje a obchází a občas okolo přeběhne šváb a hledá něco na zub… Navíc jsme jediní běloši na lodi (!), a tak si s námi chce každý povídat. Indonésané jsou milí, ale někdy je té pozornosti příliš…
V ceně lodního lístku je i jídlo 3x denně. Lodní nasi goreng (smažená rýže) ovšem nemůže uspokojit náš žaludek ani množstvím, ani kvalitou…Čas trávíme hlavně tlacháním s domorodci a kouříme místní hřebíčkové cigarety (kreteg). Po 24 hodinách loď skutečně doplula až k břehům Kalimantanu. Bohužel jsme však těsně před cílem naší cesty najeli na mělčinu, takže jsme strávili neplánovitě druhou noc na lodi a do Kumaie nás příští den ráno odtáhla vlečná loď.
Kumai je sice podle průvodce město, které má 25 000 obyvatel, ale ve skutečnosti je to spíš velká roztahaná vesnice. Leží na břehu stejnojmenné řeky, kterou byste doma v atlase těžko hledali, ale pořád je minimálně 4x širší než Vltava v Praze. Na Kalimantanu totiž dost často prší a protože jsme téměř na rovníku, tak spíš leje jako z konve. Před naším příjezdem lilo 14 dní v kuse a byly tu velké záplavy, ale my měli obrovské štěstí – za celý náš pobyt jen jednou spadlo z nebe symbolicky několik kapek – deštěm se to ale nazvat nedalo.
Hned první den jsme zajistili vše potřebné pro čtyřdenní výlet s průvodcem do národního parku Tanjung Puting. Ihned jak jsme vylezli z trajektu, odchytil nás místní průvodce pan Suyono. Rádi jsme využili jeho služeb, protože je doporučován průvodcem Lonely Planet a nutno říct, že to byla dobrá volba.
Pan Suyono je majitelem klotoku – motorové lodi, která se stala na 4 další dny naším dopravním prostředkem, jídelnou i domovem. Míša odjela s Yonem, jak si zkráceně říká, na motorce do vedlejšího města, kde je nejdřív nutno zaplatit povolení ke vstupu do národního parku. Pak usmlouváváme cenu za samotnou loď – pro nás dva to bude celkem za 4 dny na lodi včetně jídla rovný milion rupií na osobu. Když se řekne milion, ovane člověka příjemný pocit zámožnosti. No tak zámožní ale zase nejsme (1 000 000 indonéských rupií je asi 2 500 Kč).
Příští den náš výlet začíná. Na palubě je kromě majitele, kapitána, průvodce a kormidelníka v jedné osobě (pan Suyono) i druhý člen posádky – kuchař Jiu (říká si ale po americku Joe) – a já s Míšou. Na dva pasažéry dva členové personálu – opravdový luxus! Jiu s Yonem osídlili podpalubí, kde je kormidlo i kuchyně a my coby pasažéři sedíme či ležíme na palubě pod stříškou a sledujeme okolní krajinu. Přejíždíme místní veletok a postranní říčkou plujeme nejdřív kolem palmových plantáží, až se dostáváme do nefalšovaného pralesa.
Národní park Tanjung Puting je jedno z posledních míst na Kalimantanu, kde se ještě vyskytuje původní deštný prales. Než jsme sem přijeli, domnívali jsme se, že to tu bude samá džungle. Ale kdeže! Původní prales byl již na většině ostrova vykácen a zbyl jen v několika národních parcích a v horách. Ale i v národních parcích jsou pralesy ohroženy ilegálním kácením a vysazováním palmových plantáží, Na palmovém oleji se dá totiž slušně vydělat…
Naštěstí jsou i lidé, kteří uvažují jinak. Jedním z nich je kanadská profesorka Biruté Mary Galdikas, které zde ovšem nikdo neřekne jinak než „ibu profesor“ (paní profesorka). Před 35 lety zde v Tanjung Puting založila rehabilitační centrum pro orangutany. Sehnala peníze a vystavěla v džungli několik prkenných baráčků, které se staly nejen bydlištěm a pracovištěm pro místní zaměstnance a zahraniční dobrovolníky, ale hlavně domovem pro desítky orangutanů.
Malí orangutánci, kteří přišli o rodiče a byli většinou zabaveni pašerákům, jsou dopravováni přímo do tohoto rehabilitačního centra. Zde se o orangutany starají, krmí je a postupně je učí žít v přírodě. Jak orangutani dospívají, jsou stále méně odkázáni na lidskou pomoc a více času tráví v pralese. Zde si každý den postaví v korunách stromů hnízdo, v němž přenocují. Někteří se nakonec odstěhují do pralesa natrvalo.
Naštěstí pro nás turisty je tu pořád dost orangutanů, kteří sice žijí převážně v pralese, ale na každodenní krmení nedaleko Camp Leakey se rádi dostaví. Holt banány a mléko jim chutnají víc než lesní plody… Camp Leakey je hlavní centrum zdejšího národního parku a základna rehabilitačního centra, místní Indonésané to ale komolí spíše na „Kemliki“.
Kromě orangutanů se tu rehabilitují i gibboni. Ovšem vedle těchto polodivokých primátů můžete v pralese narazit na spoustu dalších zajímavých tvorů – mnoho druhů opic (mimo jiné kahau nosatý – kriticky ohrožený druh), divoká prasata, hady a dokonce i na krokodýly.
Ty jsme v řece naštěstí nepotkali – narozdíl od nešťastného anglického turisty, který před několika lety nedbal zákazu koupání v řece a stal se obětí těchto krvežíznivých tvorů…K pralesu samozřejmě patří i obrovské stromy bizarních tvarů, liány, masožravé rostliny (láčkovky Nephentes) a spousta druhů hmyzu.
Večer, po vynikající indonéské večeři (Jiu je opravdu Pan kuchař!) se pak můžete zaposlouchat do zvuků pralesa, v tichu trávit a doufat, že alespoň tenhle krásný kus přírody zůstane ještě nějakou dobu zachován. Pro turisty i pro orangutany.
Orientační ceny (rok 2006) – vše na 1 osobu.:
(Kursy – léto 2006: 1000 Rupií (Rp) = 2,50 Kč 1 USD = 22,50 Kč = 9 000 Rp)
trajekt Surabaya (Jáva) – Kumai (Kalimantan) 125 000 Rp
vstupné do NP Tanjung Puting 5 USD/den
loď+průvodce po parku+jídlo na 4 dny 1 000 000 Rp
(cenu jsme usmlouvali na 500 000 Rp denně pro dvě osoby – z toho bylo 350 000 Rp za loď a 150 000 za jídlo a vodu. Při vyšším počtu osob to samozřejmě vyjde o dost levněji, my byli pouze dva).
Kumai – ubytování v hostelu 17 500 Rp
(double room za 35 000 Rp)
cigarety kreteg (hřebíčkové – 12 ks) 6 500 Rp
cigarety Marlboro (klasické – 20 ks) 8 000 Rp
voda balená (1,5 l) 3 000 Rp
(V Kumaii nemají často nazpátek drobné – často místo 500 Rp vracejí bonbóny.)
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.