Vladimír Iljič Lenin – DÍL 2.

Vladimír Iljič Lenin

Lenin v úzkém kruhu svých stále málo chápajících: „Pánové, tady vůbec nejde o Rusko. Kašlu na Rusko… To je jen jedna fáze, kterou musíme projít na cestě ke světové revoluci…Ano, my všechno rozboříme a na troskách postavíme svůj chrám. Bude to chrám štěstí pro každého. Ale buržoazii zničíme celou, rozdrtíme ji v prach.“

Když mu Solomon oponoval, byl prudce přerušen: „Ke kontrarevolucionářům budu nemilosrdný, nasadím proti nim soudruha Urického (šéf petrohradské Čeky), ať je to kdokoliv. Neradil bych vám se s ním seznámit.“

„Na náladu spoléhej, ale na pušku nezapomínej.“  (Lenin, listopad 1917)

Dekretem z 27.prosince byly konfiskovány soukromé vklady v bankách i běžné účty. Stát, který hodlal všechno vzít, ovládat a řídit, bude ovšem v příštích letech nepřetržitě chudnout. V nehorázné inflaci a naprostém znehodnocení papírových peněz stoupnou v letech 1913-1921 ceny nejdůležitějších 12 výrobků (chleba, maso atd.) celkem 112x.

Nezapomene se ani na soukromé knihovny – ty, které měly více jak 500 svazků (tedy měšťácko-buržoazní), budou zabaveny. Zrušeny budou právnické a historicko-filologické fakulty, vytvořeny budou tzv. fakulty obecných věd, v nichž se studenti budou muset věnovat tzv. společnému základu, tedy marxismu.

Konání dlouho připravovaných svobodných voleb (prvních a posledních v sovětské historii) bolševici nezabránili. Díky masivní propagandě nepochybovali o svém vítězství. Z 36 milionů Rusů, kteří přišli k urnám, hlasovalo pro bolševiky jen 9,5 milionu, 21 milionů se vyslovilo pro stranu eserů.

Jak takovou nesnáz vysvětlit? Dějiny KSSS (Svoboda 1975) si vždycky ví rady: „Volby do Ústavodárného shromáždění se konaly v listopadu 1917 podle kandidátek, jak si je jednotlivé strany sestavily před Říjnovou revolucí. Probíhaly v situaci, kdy značná část lidu ještě nebyla s to pochopit význam socialistické revoluce. Toho zneužili praví eseři, kterým se podařilo v oblastech a guberniích vzdálených od hlavního města a průmyslových středisek získat většinu hlasů.“

Pochopit význam socialistické revoluce se patrně nikdy nepodařilo pochopit ani nám ve střední Evropě. Tak proto ty pokrokové jednotné kandidátky!

„Jedinou formou demokracie jsou sověty.“

18.ledna v 11 hodin začaly proudit masy neozbrojených dělníků a studentů s transparenty „Proletáři všech zemí, spojte se!“, „Půdu a svobodu!“, „Ať žije Ústavodárné shromáždění!“ k Tauridskému paláci. U tohoto sídla Ústavodárného shromáždění (zasedat stačilo sotva pár hodin) byli bez jakéhokoliv varování napadeni salvami z pušek a kulometů. Asi sto demonstrantů bylo zabito, stovky zraněny. Oddíl rudých námořníků vtrhl do nemocnice a na místě zastřelil dva přední liberální politiky a čerstvě zvolené poslance, známého vědce prof. Fjodora Kokoškina a dr.Andreje Žingarjova.

Umírající zakladatel ruského marxismu G.Plechanov napsal ve svých pamětech Rok ve vlasti: „Jejich diktatura není diktaturou pracujících tříd, nýbrž diktaturou kliky. A právě proto budou muset sahat ke stále terorističtějším metodám.“

„Krvavý Felix“ Dzeržinskij to vyjádří slovy: „My teď nepotřebujeme žádnou justici. Teď potřebujeme boj až na nože. Žádám vytvoření revolučního meče, který má za úkol zničit všechny kontrarevolucionáře. Ne zítra, nýbrž dnes, ihned!“

 

Vladimír Iljič to formuloval velmi zřetelně, když hovořil o vykořisťovatelích jako o trubcích a parazitech, kteří musí být vyhubeni.

„Ztratil jsem den, přátelé.“  (po rozehnání z voleb vzešlého Ústavodárného shromáždění v první den jeho zasedání, 18.1.1918).

Rozehnání parlamentu komentují sedmilhářské Dějiny KSSS slovy: „Lid tento akt schválil.“

Sovětské Dějiny světa 8 (Svoboda 1966): „Pracující masy tento akt sovětské moci schválily.“ Jakým způsobem, není známo.

„Formálně jsme porušili demokratické zásady, ale učinili jsme to ve jménu mnohem vyšších principů, principů sociální revoluce… Revoluční třída říká druhým třídám:  jděte z cesty!“  (Trockij o rozehnání parlamentu, leden 1918)

„Ani jediný třídní boj v dějinách se neřešili jinak než násilím. Ano, jsme násilníci, jsme pro násilí proti vykořisťovatelům a nás nespletou nářky těch, kteří zapomněli, že bez boje proti vykořisťovatelům nelze dosíci úplného vítězství…“  (Lenin poté, co bolševičtí námořníci zmasakrovali průvod na obranu Ústavodárného shromáždění)

„Ano, začali jsme a vedeme válku proti vykořisťovatelům. Čím příměji to řekneme, tím rychleji se skončí.“

 

„Uplatníme nejostřejší revoluční teror… Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“  (únor 1918)

 

„My jsme hubili parazity, nikoli lidi. Najdete-li na hlavě veš a zabijete ji, kde je tu surovost? My prostě ničíme parazity.“  (bolševik Kalnarutkis)

„Budeme používat trest smrti ve jménu štěstí milionů dělníků a rolníků.“  (šéf Čeky Dzeržinskij)

 „Pravdu měl stařík-bolševik, objasňující kozáku, co je bolševismus. Na otázku kozáka: Je pravda, že vy, bolševici, loupíte? Stařík odpověděl: Ano, my loupíme naloupené.“  (v řeči k agitátorům, posílaným na venkov, 5.2.1918)

„Každý bude mít (v komunistické společnosti) právo – bez veškeré kontroly nad pracovním výkonem jednotlivého občana – požadovat libovolný počet lanýžů, automobilů, pianin a jiných věcí.“  (Stát a revoluce, 1918)

„Spojení bolševiků s levými esery nebylo rovnoprávnou koalicí dvou politických stran, nýbrž dočasné taktické využití spojence, přičemž hlavní snahou bylo učinit tohoto spojence bezmocným, převést jeho stoupence na svou stranu. Je to zárodek pozdější bolševické strategie „jednotné fronty“.  (Jan Slavík, Leninova vláda, 1935; srov. ČSR 1945-48!)

Politicky nespolehliví (tj. „prohnilá inteligence“ a příslušníci majetných vrstev) byli zařazeni do zvláštních pracovních táborů.

Pokud to u nás tehdy někoho zajímalo, mohl vidět, jaká bude za 30 let budoucnost jeho dětí.

Trockij vydupal ze země Rudou armádu způsobem jinde nepředstavitelným: rodiny příslušníků se staly prakticky rukojmími, které bylo možno v případě dezerce rodinného příslušníka uvěznit nebo rovnou zlikvidovat. Kromě toho v armádě samé byl tom případě každý desátý v jednotce bez milosti zastřelen.

Proti Trockého metodám „železné disciplíny“ vystoupí na podzim 1919 na VIII.sjezdu tzv. vojenská opozice. Lenin ovšem podpoří svého spolubojovníka Trockého. Zvítězí Trockého koncepce „militaristického socialismu“, tj. přeměny země v obrovské armádní kasárny. Trockij se prohlásí za zastánce „kulometných metod socialismu“. A bude na to hrdý.

Oficiální zpráva: „Byl vykonán rozsudek smrti nad carem o a jeho rodina byla odvezena do bezpečí.“ O brutální popravě carevny Alexandry, dcer – velkokněžen Olgy, Taťány, Marie, nejmladší Anastázie a malého careviče pochopitelně ani slovo.

„Iljič usoudil, že jim ho nemůžeme nechat jako živoucí prapor.“  (Sverdlov Trockému)

Jeden z vykonavatelů rozkazu P. Bykov později napíše, že sovětská vláda likvidovala rodinu Romanovových „nanejvýš demokraticky“. Nedělala prý u cara žádnou výjimku a zastřelila ho jako obyčejného banditu.

„Někteří nebyli úplně mrtví. No, chci říci, že někteří museli být doraženi později… Davydovové jsme museli sebrat polštář a zastřelit ji. Ano, chlapec byl ještě naživu, dlouho se svíjel a obracel, ale pak jsme to s ním skoncovali… Podle mého názoru jsme splnili úkol humánně…“  (člen popravčího komanda Nikulin o zabití 13letého Alexeje)

„Ve skutečnosti byla celá záležitost špatně zorganizována. Vezměte si Alexeje, spotřebovalo se hodně kulek, než umřel. Byl to tvrdý kluk…“  (Radzichovskij, další z bolševických nočních vrahů)

 

„Čechoslovácká vzpoura je vzpourou lidí, koupených desítkami milionů anglo-francouzských imperialistů.“  (o legiích na V.sjezdu sovětů, červenec 1918)

Zmíněný sjezd byl mimochodem poslední, kde ještě musel čelit opozici levých eserů. Po jejich likvidaci bude na příštím VI.sjezdu sovětů (listopad 1918) z 950 plnoprávných delegátů již 933 bolševiků. Návrh sovětské ústavy zde je schválen již jednomyslně ve stylu „lidové demokracie“.

„Bolševici prohlašují, že jednají jménem diktatury proletariátu, je to však diktatura nad proletariátem.“  (pravý eser Kogan-Bernštein)

Začátkem srpna napsal Lenin penzenskému sovětu, aby tam uspořádali veřejné popravy, aby se „lidé třásli na stovky kilometrů daleko“.

 

Maxim Gorkij se přimlouvá za liberálního historika Michajloviče, ale Lenin mu odsekne: „Revoluce nepotřebuje historiky.“  Až se příště spisovatel ozve ve prospěch intelektuálů coby „mozků národa“ deportovaných do nově zřizovaných koncentračních táborů (po procesu s tzv. taktickým centrem v létě 1920), dostane se mu odpovědi, že příslušníci intelektuální elity „nepatří k mozku národa“, ale že „jde o hovno“.

Když měl ovšem lepší náladu, odbyl Gorkého coby opětného prosebníka za životy odsouzenců k smrti: „Nemyslíte, že se v naší (tj. velké) době zabýváte malichernostmi? Kompromitujete se tím v očích našich soudruhů a dělníků.“

 

Romanu Malinovskému (hlavě bolševické frakce revoluční dumy), který za války narukoval a dostal se do zajetí, Lenin zaručil v případě návratu do Ruska beztrestnost. Zde byl pak postaven před soudní tribunál a okamžitě zastřelen.

„Dělníci a vojáci! Chopte se zbraní, učte se střílet, připravujte se na povstání kulaků a bělogvardějců. Postavte se proti každému, kdo agituje proti sovětské vládě. Deset kulek pro každého, kdo proti ní zvedne ruku… Buržoazie je náš věčný nepřítel, který nás podrývá zevnitř. Panství kapitálu skončí teprve posledním vydechnutím posledního kapitalisty, šlechtice, kněze a důstojníka.“  (Leninova výzva v Pravdě, 4.srpen 1918)

„Je nutno zorganizovat zvláštní oddíl z vybraných, spolehlivých lidí. Ti musejí provádět nemilosrdný masový teror proti kulakům, duchovenstvu a bělogvardějcům. Všechny podezřelé osoby je třeba posadit do koncentračních táborů mimo město. Ihned je třeba vyslat trestní výpravy. Telegrafujte splnění tohoto rozkazu.“  (příkaz z 9.srpna 1918)

„Naší povinností, když jsme my, dělníci a pracující rolníci, ovládli státní moc, bylo udusit odpor vykořisťovatelů. Jsme hrdí na to, že jsme to udělali a že to děláme. Litujeme jen, že to děláme nedostatečně tvrdě a prostoduše.“  (z Listu americkým dělníkům, srpen 1918)

„Musíme všechno vrhnout na československou frontu, abychom zadávili veškerou tu bandu, kryjící se hesly svobody a rovnosti a střílející dělníky a rolníky po stech a tisících. Nám zbývá jediné východisko: Vítězství nebo smrt!“  (o čs.legiích v továrně Michelson 30.8.1918, krátce před atentátem připsaným Fanně Kaplanové)

Dmitrij Volkogonov uvádí, že atentátníkem byl ve skutečnosti jistý Protopopov, pomocník náčelníka jedné jednotky Čeky. Kaplanová měla být pouze nastrčenou obětí. Podivné okolnosti kolem atentátu nejsou dodnes vyjasněny. Volkogonov se domnívá, že „jakkoli se to zdá paradoxní, atentán na Lenina systém zachránil.“ Teror, který následoval, odpůrce bolševiků prakticky zlomil.

Lenin v rekonvalescenci ve stranické instrukci: „Je nutné tajně – a bezodkladně – teror připravit.“  Schválil veřejné popravy několika ministrů bývalé Prozatímní vlády a dalších předních osobností předříjnové reprezentace. Kolik lidí bylo zavražděno tajně (abychom použili Leninův výraz), není možné zjistit; koneckonců nikdy nebyl dán  pokyn k zastavení teroru. Nejkrvavější leninská čistka proběhla v každém případě na podzim 1918.

(Ostatně ještě 1922 shrne Lenin své připomínky k trestnímu zákoníku RSFSR: „Zákon by neměl zrušit teror; slibovat to by bylo sebeiluzí nebo sebeklamem; teror by měl být v principu odůvodněn a legalizován, jasně, bez vytáček a přikrašlování.“)

V dekretu z října 1918 nařizuje zastřelit všechny, kteří byli v kontaktu s bílými; důkazů nebude třeba: „Vyhlazujeme buržoazii jako třídu, nehledejte důkazy.“

„Za půl roku budou sovětské vlády nejen v Rakousku, Uhrách a Německu, nýbrž i ve Francii, Anglii a Itálii.“  (Jakov Sverdlov v závěru VI.sjezdu sovětů, 9.listopad 1918)

Organizátor hromadné vraždy carské rodiny Jakov Sverdlov netušil, že do půl roku bude na věčnosti on sám (+16.3.1919 – chřipka, tuberkulóza, těžké zranění v továrně..?)

„Když slyšíme takové řeči od lidí, kteří prohlašují, že s námi sympatizují, říkáme si: teror i Čeka jsou věci absolutně nutné!“  (reakce na požadavek J.Martova na VII.sjezdu sovětů, aby byla zajištěna svoboda tisku a spolčování a zrušeny popravy bez soudů, prosinec 1919)

„Chápu, když takové řeči vycházejí z úst Clemenceaua, Lloyd Georgea, Wilsona, nejhorších to imperialistických dravců, ale opakuje-li to zde Martov jménem ruské sociálně demokratické dělnické strany, tu si říkám, že je třeba být na stráži a vědět, že v tom případě jsou revoluční tribunály (Čeky) nezbytné!“

 

První revize členů bolševické strany (tzv. přeregistrace) byla provedena na jaře 1919. Tenkrát byla vyloučena jedna třetina členů (první „řádná“ čistka se konala až 1921). Lenin k tomu: „Aby očištění bylo úplnější a rychlejší, je třeba, aby nám při tom pomohla upřímná bezpartijní inteligence.“

Tyto cenné zkušenosti se budou v ČSSR 1969-1970 věru hodit.

Straníků ubylo, byrokratů ovšem přibývalo. V celém carském Rusku bylo 436 tisíc úředníků správy (mluvilo se o předimenzování), v roce 1920 však už jich bylo kolem 2 milionů. Kontrolováno bylo vše, bolševik Larin později spočítal, že průměrně na 5 úředníků působil jeden kontrolor, v komisariátu dopravy dokonce kontrolor na dva úředníky. Fronty na úřadech byly průměrně 3-4 denní, například jen na povolení na cestu vlakem z Moskvy a zpět bylo vyžadováno 11-13 úředních rozhodnutí.

 

„Je nutná nejostřejší centralizace a kázeň uvnitř politické strany proletariátu… Diktatura proletariátu je úporný boj, krvavý i nekrvavý, násilný i mírný, vojenský i hospodářský, pedagogický i administrativní proti silám a tradici staré společnosti…“

Aby byly získány masy, je možné „užít nejrůznějších triků, chytrosti, nelegálních způsobů, zamlčení, skrývání pravdy!“

 

Stejné zbraně uplatňoval i proti bývalým nepřátelům: na Krymu byly 1920 postříleny tisíce bývalých důstojníků a příslušníků inteligence, kteří se na základě slibu o beztrestnosti a zařazení do normálního života po porážce Wrangela dobrovolně přihlásili úřadům.

 

Maxim Gorkij ve svých Nečasových úvahách (1919) o nájezdu rudých gardistů: „Celkem v naší vesnici sebrali 85.350 rublů, které odvezli s sebou, kromě toho obrali naše občany o mnoho majetku, o mouku, obilí, šatstvo atd., takže není ani možno škodu spočítat, a jak mlátili knutami lidi, to je těžko popsat, ale tak silně je mlátili, že jen při vzpomínce na to vlasy hrůzou vstávají, tak to bylo hrozné… Všem se zdálo, že snadněji by se přežila muka pekelná, než trýznění těchto lupičů.“

Vyhnání z půdy patřilo k méně drastickým opatřením (vysídleny tak byly celé okresy – např. po tambovském povstání; proti povstalcům byl mimochodem použit plyn), zastřelení tzv. viníků bylo častějším trestem.

Lenin slaví padesátiny: „K čemu to všechno? Je mi protivné to všechno číst. Kam se podíváš, píšou jen o mně. Považuji toto nemarxistické vyzdvihování jedné osoby za velice škodlivé. Je to nesprávné, nepřípustné a zbytečné. A ty portréty! Všude! K čemu to všechno?“

 

Před Radkem si prý jednou postěžoval, že je obklopen samými pochlebovači a lichotníky. To bylo ovšem naprosto logické – kritiky a lidi se samostatnými názory na jeho činnost přímo živočišně nesnášel.

Ještě jedna črta ze soukromí – k dětem byl (jako ostatně většina diktátorů) nesmírně pozorný a laskavý. Jeho sestra Marie píše ve svých vzpomínkách, že když jel přes vesnici, běžely rolnické děti k jeho autu (bojovník za zničení kapitalismu vlastnil tři Rolls-Royce) a prosily ho, aby je svezl. „Nařídil řidiči zastavit a otevřený vůz celý obložený dětmi jel tak asi kilometr za konec vesnice, odkud se pak děti s křikem hnaly zpět.“

Na neděle jezdil z Kremlu asi 50 až 60 kilometrů – na jaře na lov sluk a jeřábů, v létě na koupání, toulky lesem a ležení v trávě, na podzim opět na lov zajíců a jeřábů. V létě spal vždy na půdě v seně.

 

„Obáváme se přílišného rozšíření strany, neboť do vládní strany se nevyhnutně snaží vetřít kariéristé a darebáci, kteří by si zasloužili aby byli postříleni.“  (květen 1920)

Existuje množství dokumentů z Leninovy ruky, které pro svou surovou bezohlednost do impozantní řady jeho Spisů nebyly zařazeny.

„Parlament se nesmí za žádných okolností stát dějištěm boje za reformy, za zlepšení životních podmínek dělnické třídy… Jedinou otázkou je, jak využít státních zařízení buržoazie k jejímu vlastnímu zničení.“  (na druhém sjezdu Komunistické internacionály, červen 1920)

„Zinověv, Bucharin a také já si myslíme, že je načase podnítit revoluci v Itálii. Podle mého názoru, aby k tomu mohlo dojít, musí být sovětizováno Maďarsko a snad i české země a Rumunsko. To všechno musíme pečlivě promyslet.“  (v telegramu Stalinovi, červenec 1920). Předpokladem k tomu bylo dobytí Polsko, tedy „prosondování buržoazně-statkářského Polska bajonetem“.

„Všude je proletářská armáda, třebas potřebuje přeorganizovat. Pomohou-li nám naši mezinárodní soudruzi organizovat jednotnou armádu, žádné síly nám nezabrání, abychom nevybudovali světovou sovětskou republiku.“  (na 2.kongresu Kominterny, 6.8.1920)

V říjnu 1920 činí kupní síla rublu už jen pouhé 1 % kupní síly oproti říjnu 1917. Komu by to ale vadilo? Národohospodář Preobraženskij zatím velebí odumírání peněz v sovětské ekonomice a oslavuje inflační spirálu jako kulomet, který vpadá buržoaznímu režimu do zad. Bucharin rozvíjí další ze svých teorií o tom, že trh, peníze, obchod a všechny ostatní znaky prohnilého kapitalismu rychle zmizí.

Skutečností se ovšem kupodivu stane to, co si ještě pamatujeme z ekonomiky socialismu: zboží nebude hledat kupce, ale kupci budou hledat zboží.

„Přes 20 let jsme den za dnem kovali svou bolševickou stranu. Je to strana vždy naší vůdčí hvězdou. Láska k straně – toť nejlepší a nejvyšší věc pro ruského dělníka, strana je mu dražší než život, milejší a bližší než všechno ostatní, je jeho majákem a vůdčí hvězdou. Po té stránce by měla dělnická třída celého světa následovat ruského dělníka.“  (G.Zinověv, popraven ve sklepení Lubjanky 1936)

V lednu 1921 Ordžonikidze dobyl Tbilisi, následovalo několik nekonečných dnů vraždění, znásilňování a dalších krutostí, kterých se jednotky Rudé armády dopouštěly na civilním obyvatelstvu. Dosud vzdorující Gruzie bude prakticky vyrabována.

„Soudruhu Sergo (Ordžonikidze), dostal jsem zprávu, že ty a čtrnáct vojenských náčelníků už celý týden neděláte nic jiného, než chlastáte a děvkaříte. Došla na vás formální stížnost… To je skandál a hanba. A já jsem se tě proti všem zastal. Musíš jít do sebe. To není dobré. Dáváš špatný příklad. Srdečně tě zdraví tvůj Lenin.“

Dekretem z 22.ledna 1921 byly pro naprostý nedostatek potravin sníženy chlebové příděly o plnou třetinu. Čeka poté v únoru hlásila povstání ve 113 oblastech Ruska, na Ukrajině informovala o existenci 29 partyzánských oddílů. Odpovědí na vlnu povstání a nepokojů byl pak taktický dočasný ústup v podobě Nové ekonomický politiky.

„Největší omyl je myslet si, že NEPem teror skončí. My se vrátíme k teroru, k ekonomickému teroru.“  (v listu Kameněvovi, březen 1922)

„Bolševická strana musí měnit kurz své politiky podle situace. V tom právě spočívá přednost bolševické strany a v tom se liší od ostatních politických stran, že dovede ve 24 sekundách změnit kormidlo. Bolševická strana vládne kolosálním uměním přizpůsobovat se historickýmsituacím…“  (N.Bucharin na X.sjezdu strany –  březen 1921 – ve snaze vysvětlit NEP; popraven po dalším otočení kormidla 1938)

„Nechceme skončit sebevraždou, a proto to neuděláme.“  (reakce na žádost radikálního bolševika A.F.Mjasnikova zavést v sovětském Rusku svobodu slova a tisku aneb zas tak velké změny po nás nemůžete chtít, soudruzi!)

„Všeruský sjezd výrobců, co to je? Budeme ještě ztrácet čas s takovými opozicemi ve straně? Nyní nám není třeba opozice, soudruzi. A já myslím, že bude třeba aby sjezd udělal závěr, že s opozicí je nyní konec. Víko na ni! Máme už opozice dost!“  (Lenin na X.sjezdu strany)

„Úchylka byla vyvrácena. Nebudeme si hrát na schovávanou – úchylka je úchylka, je ji třeba napravit, napravíme ji a diskuse bude diskusí teoretickou.“  (opět na X.sjezdu RKS)

Měsíc před známou vzpourou v Kronštatu  propuklo povstání sibiřských rolníků v oblasti horního Obu (Tobolsk – Išim). Na řadu týdnů odřízlo Moskvu od Sibiře a Dálného východu. Vláda neměla v tomto případě žádné prostředky, jimiž by mohla povstaleckému hnutí čelit, kromě ústupků a kompromisů.

„Všechnu moc sovětům, ale ne straně!“ (heslo kronštadtského povstání, březen 1921)

Reakce Lenina? „Je to bezesporu nebezpečnější než všichni bílí dohromady.“ 

„Do 24 hodin budete postříleni jako koroptve.“  (Trockého varování povstalcům, jejichž rodiny v Petrohradu se staly rukojmími). Hlavní útok povede Tuchačevskij (Stalin ho nechá zastřelit v červnu 1937): „Byl jsem už pět roků ve válce, ale taková jatka si nepamatuji.“

„Jestliže sociální demokrat říká…“Revoluce zašla příliš daleko…dovolte nám,abychom vám to ještě jednou připomenuli“, my na to ale odpovídáme: „Dovolte nám, abychom vás za to postavili ke zdi!“  (Lenin na 3.sjezdu Kominterny v létě 1921)

Koncem léta petrohradská Čeka „odhalila“ údajné bělogvardějské spiknutí a dala bez soudu postřílet mj. i několik známých intelektuálů, mezi nimi básníka a válečného hrdinu Nikolaje Gumiljova. Byl to jeden z prvních vykonstruovaných procesů. Gumiljov byl spolu s dalšími (celkem 61 osob) popraven v srpnu 1921 někde poblíž Petrohradu. Rehabilitován byl v roce 1992.

Čistka, s níž se začalo v srpnu 1921, vedla ke snížení členů strany o více než 20% (tj. 160 tisíc ze 660 tisíc členů). Všichni se museli podrobit prověrce. Na stanovisko k „bratrské pomoci“ se zatím ještě neptali…

„Vyvrhli jsme ven všechnu monarchistickou nečistotu jako nikdo, jako nikdy. Nenechali jsme kámen na kameni, cihlu na cihle na stoleté budově stavovství…“  (listopad 1921)

Jako „prohnilý inteligent“ byl označován každý samostatně uvažující člověk, a by režim nemohl potřebovat. V srpnu 1922 padl ve vedení strany návrh vypovědět ze země řadu význačných myslitelů humanitního zaměření. Krátce nato byla tato akce uskutečněna (u nás v jemnějším“ – jak se to vezme – vydání v 70.letech coby „Asanace).

G.Fedotov to vyjádřil zcela jasně: „Stačí pouze jeden mozek – vůdcův.“

V Povolží v té samé době právě vrcholí hladomor. Jeho obětí se staly milióny lidí. Oficiální zpráva z října 1922 uváděla, že hladovou smrtí je bezprostředně ohroženo 23 miliónů lidí, zajistit výživu se podařilo jen pro asi 14 miliónů (Pravda, 13.10.1922). Pozdější statistiky uvádějí přes 5 miliónů obětí hladu. Zahraniční pomoc (zejména akce amerického Hooverova výboru) zachránila životy miliónů lidí.

V roce 1922 (tedy druhý rok po skončení občanské války) vydal směrnice pro boj s církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží: „Do tohoto úkolu se pustíme se zběsilou a bezohlednou energií… Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“  Vzhledem k mezinárodní situaci radí provést operaci proti církvi „tak krutě, že se na ni nezapomene po několik příštích desetiletí“.

 

„Měli bychom vlastně posadit do vězení celou církev…je kontrarevoluční.“  (státní žalobce Krasikov v petrohradském procesu, červenec 1922)

„Elektřina zaujme místo Boha. Rolník nechť se modlí k elektřině; moc ústředních orgánů pocítí více než moc nebe.“  (Lenin, 1918)

 

Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“

 

„Ochraňovat naši mladou republiku zavedením a prováděním tvrdých potlačení, odstranit všechny viníky a podezřelé nebo ty, kteří by mohli být podezřelí, dát do koncentračních táborů, vytvořit rudý teror, potrestat smrtí všechny osoby pokládané za vinné a členy jejich rodin dát do koncentračních táborů k tomu účelu zřízených.“

 

Za tím účelem požadoval v květnu 1922, tedy dlouho po skončení občanské války, „pokud možno co nejširší“ rozšíření trestu smrti zastřelením „na jakoukoli činnost menševiků, eserů atd.“ (v dopise tvůrci zákona Kurskému). Vlastnoručně připisoval paragrafy, na něž se měl vztahovat trest smrti – za propagandu a agitaci proti státu, za vyzývání k pasivního odporu proti vládě, za hromadné neplnění vojenských nebo daňových povinností, za nedovolený návrat ze zahraničí (tehdy se vypovězení ze země rovnalo trestu smrti – např. asi 300 humanitních vědců v druhé polovině 1922).

Nový trestní zákoník bude obsahovat 46 paragrafů, podle nichž bude možno dát nejvyšší trest.

V průběhu roku 1922 Lenin vážně onemocněl. Stačil ještě obvyklým způsobem odsoudit všechny stěžovatele a panikáře ve straně („proti panikářům jsou strojní pušky!“), ale pak už jenom přihlížel a zjevně propadl pesimismu.

 

Mezi prosincem 1922 a březnem 1923 nadiktoval několik důležitých vzkazů a dopisů, včetně Dopisu sjezdu, který bývá označování jako jeho závěť a ve kterém „oznámkoval“ vedoucí činitele strany. 10.března došlo k novému záchvatu mrtvice, přičemž již několik dní předtím úplně ztratil řeč. Zbyla z něho lidská troska. „Ležel v dlouhém křesle s podnožkou, zabalený do přikrývky, a díval se někam za nás s bezradným, pokřiveným, dětinským úsměvem muže prožívajícího druhý dětský věk“ (J.P.Anněnkov). Dožil se jeho příchodu nového roku. 22.ledna 1924 nastal konec.

Z Patnácti  přikázání vstupujícím do komunistické strany bolševiků (vydány v době tzv.leninského náboru do strany, 1924):

„První, co musí vědět a nač musí pamatovat každý vstupující do strany, je to, že do strany s nevstupuje pro nějaké osobní blaho a privilegia, nýbrž pro práci ve prospěch celé dělnické třídy. Lenin roku 1919 napsal: „Členů podle jména nám není třeba ani zadarmo. Nic vám neslibujeme. Zveme vás k velké práci pro dělnickou třídu.“

„Druhé. Vstupuješ-li do strany, musíš vědět, že se jí oddáš cele a bez výjimek. Kam tě pošlou, tam musíš jít. Nutno připomenout, že musíme postupovat, jak učil Lenin: Vstupuješ-li do strany, definitivně se jí oddáváš. Každá z nás musí žít společný život, věda, že čím lehčeji bude dělnické třídě, tím lehčeji bude i jemu samému.“

„Patnácté. Pomni, že není vyšší pocty nežli název „člen Ruské komunistické strany“. Pomni, že patříš ke straně, vytvořené soudruhem Leninem a nejlepšími bojovníky dělnické třídy. V letech revoluce se k nám pokoušelo přilepit mnoho cizorodých živlů. Pokoušeli se svýma špinavýma rukama potřísnit náš prapor, ale pošpinit jej se jim nepodařilo. Vyhnali jsme jich sta a tisíce. Náš prapor zůstal neposkvrněn.“

(Autorem „patnáctera“ byl G.Zinověv, popraven 1936)

„Krupská jako jedna z mála tehdejších představitelů komunistické strany a veřejných činitelů byla v těsném styku s pracujícími,“  povzdechly si Dějiny a současnost v lednu 1967.

Povstání dělníků, rolníků a vojáků proti komunistické moci byla na denním pořádku. Při jejich potlačování byly bez soudu popraveny statisíce lidí. Hladomor, který zavinily především rekvizice osiva, si vyžádal asi pět milionů obětí.

Bilance carismu: od 1835 ročně 17 poprav.

Bilance leninismu: 1918-19 (podle neúplných pramenů) tisíc měsíčně.

Carská Ochranka byla s počtem 1.500 lidí největší tajnou policií na světě.

Spolupracovníků leninské Čeky v plném pracovním poměru bylo do tří let 250 tisíc.

Nedlouho před Leninovou smrtí byla v Egyptě objevena hrobka Tutanchamóna. A s ní nápad na balzamování novodobého faraóna.

Jeho ostatky přišly do mauzolea v dalších desetiletích uctít statisíce, milióny poutníků.

Nové náboženství slibující ráj už zde na zemi bylo na světě.

Ř E K L I   O   L E N I N O V I

„Kandidát na diktátora s touhou po moci.“  (Lev Trockij po rozchodu s Leninem, 1903)

„Člověk s pravdou v kapse.“  (vůdce eserů Viktor Černov, emigroval 1920)

„Lenin likviduje veškerý smysl a ideály marxismu.“  (Rosa Luxemburgová)

„Florentský sekretář Macchiavelli slavně přežil své století.“  (Jan Slavík, 1935)

„Zničit nepřítele, vyhubit, to jsou slova, jež se stále v Rusku vykřikují při budování socialismu. Jsou to hlasy par excellence bolševické teokracie.“  (týž)

„Vždycky přesně ví, co je dnes jedině správné, a někdy je to už navečer něco jiného než ráno.“  (Lev Trockij, zavražděn 1940)

„Nese odpovědnost za to, že vytvořil diktaturu, která po mnoho let fungovala podle jeho zákonů.“  (Dmitrij Volkogonov, 1994)

 „Jeho vůle byla ojedinělá, cílevědomost a z ní vyplývající důslednost mimořádná, byl ovšem i abnormálně netrpělivý, snadno se dostával do stavu podráždění a rozhorlení a hlavně byl doslova nesmiřitelný ke všem, kteří nekorespondovali s jeho názory a představami“  (Václav Veber v doslovu k Leninově vládě, 2009)

„Lenin byl logický následek ruské nelogičnosti. Plombované vozy německé přitom hrály úlohu velmi podřadnou. Lenin se zmocnil Ruska, jak se ho před ním zmocnili jiní samozvanci – samozvanectví je přece dlouhá kapitola ruské historie.“  (TGM, Světová revoluce)

„Lenin s naivní houževnatostí očekává konečnou pohromu kapitalismu v celém světě, ale v tom se právě mýlí; celé jeho nazírání na vývoj lidstva a jednotlivých národů je utopické, jeho filosofie dějin je pochybená. Lenin a společníci prorokovali datum konečné pohromy v Evropě již několikrát a vždy marně; postupně prodlužovali dobu očekávaného krachu, ale posud své věřící stoupence a sebe odkazují na – budoucnost.“  (T.G.Masaryk)

„Pokus rozluštit sociální problém byl učiněn v sovětském Rusku s výsledky, jejichž cenu odhadnout se nepokouším, řeknu jen, že doposud nejsou všeobecně považovány za tak znamenité, aby byly doporučením pro jiné státy opakovat ruský experiment. V každém případě byl a je tento experiment vyznačen nejdrastičtějšími metodami sociální, intelektuální, politické a hospodářské nesvobody, aby se neřeklo přímo tyranie.“  (Wickham Steed, 1935)

„Mé názory o socialismu vyplývají z mého pojmu demokracie; revoluce, diktatura může někdy rušit špatné věci, ale netvořívá dobrých a trvalých… Když tak povážím, že lidské dějiny, pokud o nich máme památky, trvají snad jen nějakých deset tisíc let, že jsme teprve na prahu vývoje, jakpak si mohu myslet, že nějaký ten vašnosta, césarista nebo revolucionář jedním rázem ten vývoj definitivně dovrší?“  (T.G.Masaryk)

„Leninova mluva je prosáknuta minulostí vojenského a šlechtického carství. Převládají v ní pojmy vojenské: vůdce, vedení, přední voj, diktatura, zničení, dobytí, úderník, manévrování, útočení, ustupování, zaskočení, vítězství, porážka, tábory bojující na život a na smrt apod.  Všechno toto názvosloví napovídá, že veliký bojovník za netřídní společnost je zatížen myšlením carského absolutismu.“  (historik ruské revoluce Jan Slavík, 1935)

Mimochodem, po podepsání čs.-sovětské smlouvy (1935) Melantrich ztratilo o další vydávání Slavíka zájem (připravoval knihy o Trockém a Stalinovi) a E.Beneš mu prostřednictvím Krofty důrazně vzkázal, aby komentování událostí v Sovětském svazu zanechal.

„Jaké bylo vlastně slovo Leninovo? Osvobozující, anebo naopak šálivé, nebezpečné a posléze zotročující? Zájemci o dějiny komunismu se o tom dosud vášnivě přou a zřejmě ještě dlouho přít budou. Já osobně jsem si na tomto slově všiml hlavně toho, že bylo trvale vzteklé.“

                                                                      (Václav Havel, Slovo o slově, 15.10.1989)

„Ultralevicové totalitní myšlení není žádným dědičným hříchem nebo psychickou úchylkou, za něž je…vydávají někteří málo vzdělaní představitelé našich pravicových stran. Je výsledkem hrubých chyb – ne demokracie, ale demokratů v první polovině našeho století.“

                                                                             (Vladimír Liberda, 1991)

„Ti bolševici jistě nejsou tak zlí, jak se u nás vykládá, vždyť mají ve vládě tolik učenců!“  (F.V.Krejčí při besedě o Gercenovi, leden 1920)

„Bylo nás jen několik, kteří jsme v bolševicích viděli důsledné demokraty, u nichž nám imponovalo, že neholdovali halasným frázím a houževnatě prosazovali spravedlivé cíle, které hlásali… Poznávali jsme, že revoluční Rusko mělo a má podstatný vliv na zdemokratičtění poměrů ve světě.“  (ruský legionář J.Procházka, ĎaS 10/67)

„Člověk už nebude neurvalý na člověka, konečně pomine vykořisťování, bída, špatnost hněvů, každý člověk bude svému bližnímu – soudruhem!

Toto nádherné slovo, které nám učarovalo, zrodilo se ve Velké říjnové socialistické revoluci.

Bylo to jako horký vítr.“  (Karel Konrád, Nevzpomínky 1963)

„Kam se podělo právo, jež hájil Lenin?  (dopis levicového španělského čtenáře redakci sovětského Sputniku v srpnu 1989 – to ještě reformní komunisté mluvili o návratu k „leninským principům“)

„My taky máme svýho boha, jen si nemysli!“  (mlátička StB pod obrazem Lenina, 1950)

„Celý svůj život zasvětil Vladimír Iljič revolučnímu zápasu. Dovedl nás pevně a jistě k svobodnému, šťastnému životu. V Leninově díle pokračuje náš veliký, milovaný vůdce Josef Vissarionovič Stalin.“  (N.Veretěnnikov, Voloďa Uljanov, SNDK 1952)

„Nevidět vyšší kvalitu socialistického humanismu v porovnání s humanismem předchozím, ať již si to uvědomujeme či nikoliv, znamená nepochopit samu podstatu socialistického humanismu.“  (Dějiny a současnost, 10/67)

„Když Lenin mluví k lidem, mluví bez rámusu, s klidem.

Nepřetvařuje se, nechytračí. Kdo ho chce pochopit, ten pochopit ho stačí.“

                      (Dějiny KSSS, Svoboda 1975)

„Nemusíme měnit svou politiku. Je to pravdivá, správná, opravdu leninská politika… Celý život, celý běh historie přesvědčivě potvrzují velikou správnost Leninova učení.“  (Gorbačov po „zvolení“ generálním tajemníkem, 1985)

„Dialektika, kterou uplatňoval Lenin při řešení problémů, je i klíčem k nynějším úkolům.“  (Gorbačov, 1987)

„Nemyslím, že je přímá souvislost mezi lidmi, kteří byli perzekvováni a končili v gulazích, a Leninem. Pro mě Lenin je symbolem pokusu o vybudování nového světa.“  (poslanec KSČM Jiří Dolejš, 2009)

„Návrat k Leninovým myšlenkám má svůj nepopiratelný smysl.“  (KSČM na svých internetových stránkách, 2007)

„Lenin proklamoval mír a poříjnovou shovívavost.“  (Jaroslav Kojzar v závěru svého článku Masový vrah Lenin?, Haló noviny, 27.3.2007)

„Jméno Lenin více než jiná irituje naši vládnoucí pravici… Lenin, na rozdíl od tvrzení pana Nečase a jemu podobných, byl veskrze prodchnut humanismem… . Leninovo jméno, na rozdíl od jmen dnešních představitelů české pravice, bude však zářit za sto let, na jejich jména lidstvo zapomene. Je málo filozofů, kteří se mohou pochlubit, že své myšlenky sami mohli uvádět i do praxe a ještě desítky let po jejich smrti jsou pro někoho podnětné. Je tragédií pro lidstvo, že tento neobyčejný člověk nedostal šanci dále ve svých vizích pokračovat. Jeho následníci, žel, ač se slovy k Leninovi hlásili, se nechali unést mocí a hluboce demokratický program, jenž je spojen především se socialismem, opustili.“  (předseda KSČM Vojtěch Filip, 2007)

„Poprvé v historii došlo k revoluci, která si dala za cíl vybudovat skutečnou společnost rovnosti, socialistickou společnost, a opravdu ji začala budovat.“  (týž v Haló novinách, 7.11.2007)

„Byl to geniální člověk.“  (do třetice Filip, 7.11.2007)

 

Kněz-skaut a mukl Antonín Huvar (+2009) o vyproštění členů brigády ČSM ze závalu ve Rtyni: „Vedoucí byl takový bejk, velký silný… Tak mu říkám: „Hele brácho, co jste tam dole dělali? Jste straníci, tak jste si jistě opakovali Marxe, Lenina nebo Gottwaldovy přednášky, ne?“ A on na to: „Držku ti rozbiju, jestli mi dáš ještě jednu takovou blbou otázku! Víš, co jsme dělali? Modlili jsme se všichni Zdrávas a děkovali našim babičkám, že nás to naučily.“

S využitím:

Dvořák L., Lenin je v Ječný, Horizont 1997

Liberda V., Otec totalitarismu, Optys 1993

Masaryk T.G., Nesnáze demokracie. O bolševictví. Listopad, 1990

Moulis V., Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002

Moynahan B., Rusko 20.století, Svoboda 1995

Reiman M., Lenin, Stalin, Gorbačov, KLN 1991

Slavík J., Leninova vláda, Lidové noviny 2009

Solženicyn A., Lenin v Curychu, Academia 2000

Švankmajer a kol., Dějiny Ruska, NLN 1995

Tejchman M., Říše zla Josefa Vissarionoviče Stalina, H&H 1992

Veber V., Komunistický experiment v Rusku (Historický obzor, 1992 – 1993)

Veber V., Muž, který mohl zabránit bolševické revoluci (Dějiny a současnost, 1/96)

Volkogonov D., Lenin. Počátek teroru, Dialog 1996