Vladimír Iljič Lenin – DÍL 1.

Vladimír Iljič Lenin

V jednom se od svého okolí lišil: nebyl velkoruským šovinistou. Snad i díky smíšenému původu; v žilách mu kromě ruské kolovala i kalmycko-tatarská, německá a švédská krev. Dědeček z matčiny strany byl žid konvertující ke křesťanství.

Jeho otec byl povýšen do šlechtického stavu, což se v kádrových materiálech budoucího profesionálního revolucionáře cudně zamlčí. On sám se ovšem v korespondenci s carskými úřady počátkem 90.let důsledně podepisoval jako „dědičný šlechtic Vladimír Uljanov“.

Mimochodem, ve dvacátých a třicátých letech někteří v sovětském Rusku páchali sebevraždy po zjištění, že se v jejich minulosti vynořuje příšera buržoazního nebo statkářského původu. Vůdcové strany byli samozřejmě předem omluveni jako revoluční výjimka.

Lenin byl třetí dítě ze šesti. O nejmladším Míťovi prohlásil: „Je to zcela obyčejný blázen, schopný tak jedině cucat své literární bonbónky.“

 

Jeden ze spolužáků bratra Alexandra vzpomínal, jak si po návštěvě Uljanovových uvědomil, že by se nemohl stát Vladimirovým kamarádem. Připadal mu nevybíravý, mimořádně sebevědomý a nafoukaný – celou rodinou byl považován za génia a (už tehdy) vystupoval jako neomylná autorita.

„Již v páté třídě střední školy (v šestnácti) jsem se rozhodně rozešel se všemi otázkami náboženství: sundal jsem si kříž a zahodil ho do popelnice.“

Na okraj Hegelovy Logiky si jako mladý muž už brzy poznamená: „Pámbíčka se mu zachtělo, darebákovi!“

 

V šestnácti mu zemřel otec.

V sedmnácti mu popravili obdivovaného 21letého bratra Alexandra, kterého se ve všem snažil napodobovat, za účast na pokusu o zavraždění cara Alexandra III.

Mimořádně sebevědomý Voloďa se de facto stává hlavou rodiny.

O carově rodině brzy napíše: „Zlikvidujem celou tu dlouhou šňůru!“

 

Mimochodem, Alexandr odmítl požádat o milost. Ti, kdo o ni v jeho procesu zažádali, byli omilostněni a jejich rozsudky byly změněny na dlouhodobé těžké práce. Alexandr byl jedním z pěti, který milost odmítl: „Nebylo by to upřímné.“

Na Kazaňskou univerzitu byl Vladimir přijat na přímluvu Fjodora Kerenského, ředitele gymnázia v rodném Simbirsku. Jeho syna (předsedu Prozatímní vlády) bude za 30 let chtít dát zastřelit.

Na podzim 1887 se účastní protestní demonstrace proti propuštění liberálních profesorů, poté je spolu se 40 jinými studenty zatčen, zatím bez větších následků (dán na matčin statek). Zde hospodaří jako kulak a máloco nasvědčovalo tomu, že jako profesionální revolucionář jednou pustí žilou lidem, jako byl on sám.

Ostatně z výnosu statku bude matka v dobré víře financovat jeho revoluční činnost.

Po roce se vrací do Kazaně. Začíná číst Marxe a organizuje marxistické kroužky.

Nejvíce ho zaujal Něčajevův Katechismus revolucionáře: „Revolucionář…musí přervat všechny vztahy k existujícímu řádu, ano i k celému civilizovanému světu s jeho zákony, způsoby, konvencemi a morálkou. Je jeho nemilosrdným nepřítelem a žije jen jednomu cíli: jeho zničení. Nenávidí a opovrhuje společenskou morálkou své doby. Všechno, co revoluci prospívá, je mravné, vše, co ji překáží, je nemravné…“

1891 skládá s vyznamenáním závěrečné zkoušky a v Samaře si otvírá advokátní praxi. Více se však věnuje práci v marxistickém klubu.

1892 vypukne v Povolží velký hlad. Samarská inteligence organizuje výbory pro pomoc hladovějícím a sbírá peníze, on však odmítá: „Hlad je přímým následkem určitého společenského řádu. Dokud tento řád existuje, jsou hladomory nevyhnutelné. Vymizet mohou jen tehdy, když bude odstraněn existující systém. Jelikož jsou nevyhnutelné, je dnes hladomor nositelem pokroku. Tím, že ničí hospodářskou základnu rolníků, nutí rolnické obyvatelstvo, aby hledalo spásu ve městech. Tak vzniká proletariát…“

 

1893 přesídlil ze Samary (kde mimochodem prohrál všechny soudní spory) do Petrohradu. Jde mu na čtyřiadvacet a už tehdy mu kvůli vizáži a chraplavému hlasu s ráčujícím „r“ přezdívali „Starý“. Pětadvacetiletý odjíždí do ciziny léčit si zápal plic, na radu lékaře zanechává kouření.

Advokátní praxi zanedbává stále víc. Svou matku, důchodkyni, často žádá o peněžní podporu.

„Celý život podporovala Lenina maminka, z rodinné kasy – na zahraničních cestách, v Petrohradě, ať utratil, co utratil, nemusel myslet na zaměstnání, ve vězení se mohl normálně stravovat, při transportu vězňů nemusel do etapových žalářů, ani sběrné stanice nepoznal, z emigrace jí mohl kdykoli o peníze napsat a ona mu je vždycky jako zázrakem dokázala poslat.“  (Alexandr Solženicyn, Lenin v Curychu)

1895 je po zabavení ilegálního sociálně demokratického časopisu zatčen. Ve vyšetřovací vazbě přijímá návštěvy (povoleny dvakrát týdně – hodinová a půlhodinová). Knihy a potraviny je dovoleno přinášet i mimo návštěvní dny. Hitler ve vězení napíše Mein Kampf, Lenin Vývoj kapitalismu v Rusku (kniha vyjde v Petrohradě 1899). Odbornou literaturu mu dodává matka nebo sestra. O takovém komfortu se vězňům komunismu jednou nebude ani zdát.

Na tři léta je poslán do vyhnanství u řeky Jenisej. Pošta chodí dvakrát týdně. Kromě místních rolníků se stýká i s ostatními vyhnanci a úřady nic nenamítají ani proti přistěhování „snoubenky“ Naděždy Krupské. Ta bude na dva vyhnanství (měli i pradlenu) v čistém domě s hospodářstvím jako na šťastné chvíle svého života.

Pro další ilustraci příšerných poměrů carských kriminálů: Lev Trockij se moskevské etapové věznici ožení a s novomanželkou odjede do sibiřského vyhnanství. Tam za dva roky ženy i obě malé dcerky opustí a uprchne (což, jak podotýká Solženicyn, za cara nebyl až tak velký problém) do Anglie. Do revolučního Ruska se vrátí 1905, znovu bude zatčen a uprchne tentokrát při transportu do Tobolské gubernie.

Propuštěni jsou v březnu 1900 a vydávají se spolu na koni a vlakem z vyhnanství domů. V témž roce podepisuje novou brožuru „Co chtějí ruští sociální demokraté“ – poprvé pod pseudonymem Mikoláš Lenin – a zakládá časopis „Jiskra“.

Jedna z teorií tvrdí, že si jméno zvolil na důkaz opozice vůči Plechanovovi, který používal pseudonym „Vogin“ dle Volhy. Lena teče opačným směrem – a je větší…

Ve švýcarské emigraci se dostává do sporů se staršími sociálními demokraty, kteří se drželi Marxe. Vyčítají mu primitivní zjednodušování, zaťatou nesmiřitelnost a hrubé nadávky všem lidem s odlišnými názory. Když Pjotr Struve (autor manifestu na I. sjezdu) stranu opustí, nazve ho odrodilcem a zrádcem  – „zaslouží si smrt“. (Přijde doba, kdy Struveho před Leninovým terorem zachrání pouze pražský a později pařížský exil.)

1903 se poprvé setkává se Lvem Trockým (tehdy Orlík, Péro), který právě uprchl ze Sibiře. V témže roce je redakce Jiskry pro neustálé spory mezi staršími a mladšími marxisty přemístěna do Ženevy. Potresov prohlásí, že s Leninem není možné spolupracovat – nesnáší žádný jiný názor kromě svého, což vedlo k nepřetržitým hádkám. Dokonce i Trocký prohlásil, že „Lenin je despota a terorista, který chce přeměnit ústřední výbor ve Výbor veřejného blaha, aby v něm mohl hrát úlohu Robespierra… Kdyby přišel k moci, postavil by celé revoluční hnutí proletariátu před revoluční tribunál, obvinil by je z umírněnosti a jako první by gilotinoval lví hlavu Marxe. Když Lenin mluví o diktatuře proletariátu, myslí tím diktaturunad proletariátem“ (L.D.Trocký: Naše politické cíle, Ženeva 1904)

Lenin kontroval a nazval budoucího soudruha ve zbrani „balalajkou, pozérem, podlým kariéristou, lotrem, ničemou, lhářem, lumpem, sviní“ atd.

Po říjnové revoluci bude pro něho Trockij „nejlepším bolševikem“.

„Menševici a eseři – a po nich dodnes většina buržoazních ideologů – líčili bolševiky jako nějakou hašteřivou sektu bez vnitrostranické demokracie, s nelidskou disciplínou a nedotknutelným diktátorem Leninem v čele. Rok 1917 svědčí o něčem jiném.“  (Dějiny a současnost 10/67)

Ruskou porážku ve válce s Japonskem (1905) Lenin uvítal: „Ruský lid může touto porážkou samoděržaví jen získat. Kapitulace Port Arturu je předehrou ke kapitulaci carismu.“  V bezpečí švýcarského exilu pokračuje v intrikách proti vedení své strany. Do Londýna svolává III. sjezd, ale pouze bolševiků.

Po událostech Krvavé neděle (leden 1905) prohlásil v Ženevě: „Co se mne týče, raději bych revoluci odložil na jaro. Ale nás se na to stejně nikdo nebude ptát.“

 

V listu vojenské organizaci sociálně demokratické strany: „Jsem rozhořčen, víc než rozhořčen, že uběhlo více než půl roku řečmi o bombách a přitom žádná bomba nebyla vyrobena… Tvořte okamžitě bojové skupiny ze studentů a především z dělníků. Okamžitě je ozbrojte k zakládání požárů… Okamžitě začněte s cvičením skupin pro nejbližší operace. Některé mohou zavraždit špicla nebo vyhodit do vzduchu policejní budovu – jiné mohou přepadnout banku, aby tam mohli vyvlastnit (!) potřebné peníze pro povstání… Těch několik desítek obětí bude s úroky vyváženo vycvičením stovek bojovníků, kteří jsou povoláni, aby zítra vedli statisíce.“

 

Miloval Beethovena. Při poslechu hudby prý zjihnul a jeho nesmiřitelný výraz se změnil. Po jednom koncertu měl říci: „Člověku se přitom chce hladit lidi po hlavě…jenže to není možné. Do hlav se musí bít.“

 

V říjnu 1905 hrabě Vitte, bývalý ministr financí, cara v listu varoval: „Chod pokroku v dějinách se nedá zastavit. Myšlenka občanské svobody zvítězí – jestliže ne reformami, pak se tak stane revolucí. Jestliže by mělo dojít k druhému případu…krutosti možná překonajívše, co až dosud znají dějiny.“

V revoluci 1905 nehráli bolševici téměř žádnou úlohu; Lenin se do Ruska vrátil až v listopadu. Připravuje ozbrojené povstání, chodí s falešným průkazem na jméno Villy Frey, navazuje dlouholeté intimní styky s bohatou Jelizavetou K. a neúspěšně vyzývá ke generální stávce; uteče z první demonstrace a před dobytím moskevské dělnické čtvrti prchá přes Finsko s jediným komentářem: „Příště musíme být energičtější.“

 

Už v říjnu 1905 v pokynech Úkoly pro řadové vojáky revoluční armády doporučuje, aby „se jednotky co nejlépe vyzbrojily (puškami, revolvery, granáty, noži, boxery, holemi, hadry namočenými v petroleji, lany na provazové žebříky, rýči na hloubení překážek, střelnou bavlnou, ostnatým drátem, hřeby – k zastavení jízdy – a tak dále a tak dále). Místa a lidé, třebaže neozbrojeni, se musí připravit na házení kamenů na vojáky, na lití vřelé vody z hořejších pater, na rozlévání kyseliny na policii a na kradení vládních peněz.“  Je velmi důležité, psal, podněcovat „vraždy špionů, policistů, četníků, černosotněnců“ a bylo by přímo „zločinem“ důvěřovat „demokratům, kteří nesvedou nic jiného, než věčně žvanit o liberalismu.“

Výrobce nábytku Šmidt odkazuje sociálním demokratům několik set tisíc rublů. Lenin chtěl tyto peníze získat pouze pro bolševiky, vykonavatel závěti to však zamítl. Lenin hrozí kavkazskými teroristy a pomocí fingovaného sňatku člena bolševické strany se Šmidtovou mladší sestrou se mu podaří většiny peněz se zmocnit.

V roce 1907 je svolán sjezd do Londýna. Někteří z bolševiků jsou překvapeni, jací kumpáni se objevují v jejich řadách. Námitky odráží Lenin slovy: „To je přece zcela prosté. Aby byl ÚV účinný, musí se skládat z nadaných spisovatelů, důkladných organizátorů a několika inteligentních lumpů. Soudruha Viktora jsem doporučil právě jako inteligentního lumpa.“

 

„Revoluce je těžká věc, nedá se dělat v rukavičkách nebo s manikúrou na nehtech. Strana není dívčí penzionát. Členové strany nesmějí být posuzováni měřítky měšťácké morálky. Někdy lump je straně užitečný právě proto, že je lump… V dobře vedené domácnosti je i smetí užitečné.“

 

Peníze strana získávala prostřednictvím „vyvlastňovacích akcí“, tj. loupežných přepadů peněžních ústavů, pošt, vlaků apod (jedním z jich organizátorů byl dobrodruh a terorista Kamo, vlastním jménem Ter-Petrosjan, po revoluci bude čekistou v Baku). Někteří z bolševiků budou takovým metodám oponovat (někteří delegáti IV.sjezdu ve Stockholmu), ale Lenin prosadí svou.

„Přepadat banky už předtím, než bude uzákoněno všeobecné vyvlastnění kapitálu, v tom není teoreticky žádná chyba, to je, jako by si brali zálohu sami od sebe z budoucnosti. A prakticky – no, jak kdy. Co se v letech revoluce bolševikům bezesporu dařilo, bylo právě tohle vyvlastňování. Začali s přepadáváním nádražních pokladen a vlaků. Už prvních dvě stě tisíc z Gruzie změnilo život strany. A kdyby byli v roce 1907 sebrali v Berlíně v Mendelssohnově bance patnáct milionů (nepovedlo se to, Kama cestou zatkli), tak měli vystaráno! Metoda je to riskantní, ale velice účinná…“  (Alexandr Solženicyn, Lenin v Curychu)

Poté, co naprosto opovrhl „buržoazní morálkou“, se 1908 s Leninem rozešli všichni významnější spisovatelé a teoretici, Maximem Gorkým počínaje.

Trockij ve svých pamětech vzpomněl na epizodu z londýnské emigrace. Píše, že když mu Lenin ukazoval Westminsterské opatství, řekl, že to je „jejich“ Westminster, a pokračuje: „Slovem jejich nebyli arci mínění Angličané, nýbrž vládnoucí třídy. Této nuance, v níž nebylo docela nic strojeného…, užíval Lenin vždy, když mluvil o kulturních hodnotách nebo nových vymoženostech, o knižním bohatství Britského muzea, o informovanosti velkého evropského tisku…neviditelný stín vládnoucí třídy padal v jeho očích takřka na veškerou lidskou kulturu…“

Britského premiéra Davida Lloyda George Lenin označí za „ubohého, odporného idiota“ a„slaboduchou zrůdu“.

Své přítelkyně (zmíněná Jelizaveta K.) se Lenin zeptal, zda nemá v Petrohradě přátele s dětmi – potřebuje prý do Ruska poslat hračky pro dělnické děti. Když se pak do jednoho balíčku podívala, zjistila, že v barevných špalíčcích jsou stočeny výtisky časopisu „Proletarij“. Vyčetla mu to s tím, že mohla své známé přivést do vězení pro revoluční činnost. Odvětil, že by to nevadilo: „Pak by se z nich možná stali revolucionáři.“

 

Karl Rapport tehdy o Leninovi: „Kdo mu odporuje, je pro něho vyřízen… V trestu smrti vidí jediný způsob, jak zajistit existenci sociálně demokratické strany. Vyhlašuje válku každému, kdo nesdílí jeho názor. Místo aby se svými protivníky v sociální demokracii bojoval socialistickými prostředky, to znamená argumenty, používá jen chirurgické zákroky, totiž „pouštění žilou“. Žádná strana by nemohla existovat pod tímto sociálně demokratickým carem, který se považuje za nadmarxistu, ve skutečnosti však není ničím jiným než prvotřídním dobrodruhem… Leninovo vítězství by znamenalo největší ohrožení ruské revoluce. Lenin by ji objal tak silně, že by se musela udusit.“

Snad jediným, kdo tehdy mohl zabránit bolševické revoluci, byl premiér Petr Stolypin (1906-11). Jeho politika umírněných reforem umožnila prudce zvýšit zemědělskou výrobu (činila až 40% světového obchodu s obilím, Rusko se stalo vyhlášenou obilnicí a zásobárnou Evropy) a podstatně zlepšila situaci dosud hladovějící ruské vesnice (zejména v západních oblastech se spotřeba na hlavu v letech 1906-13 zvýšila téměř dvakrát).

Reformy byly od počátku odmítány ruskými socialisty, neboť v případě jejich úspěchu mizela naděje, že rolnictvo podpoří plánovaný revoluční převrat. Lenin výslovně varoval před nebezpečím triumfu stolypinských reforem výslovně varoval.

Stolypin požadoval alespoň dvacet let, ale musel se spokojit s pěti. V kyjevském divadle byl v září 1911 v přítomnosti cara zavražděn bývalým policejním agentem.

Na stávku dělníků pracujících za nelidských podmínek na rýžovištích na řece Leně odpověděla vláda masakrem 4.dubna 1912. Zahynulo přes 270 dělníků a ministr vnitra Makarov v dumě prohlásil, že taková bude vládní odpověď pokaždé.

V tomtéž roce Lenin ustanoví v Praze bolševiky jako samostatnou stranu.

Lenin 1913: „Válka mezi Rakouskem a Ruskem by byla pro věc revoluce v západní Evropě velmi užitečná. Avšak sotva se můžeme domnívat, že by nám Franz Josef a Mikuláš udělali to potěšení.

Ani vůdce bolševiků nevěřil, že by na podobný hazard chtěli jít. A přece se oba mocnáři svou vojenskou kamarilou nechali dotlačit – k pokusu o spáchání hromadné sebevraždy evropské civilizace.

Ministr války Polivanov 4.srpna 1915 ve zprávě o vojenských debaklech na frontě: „Důvěřuji neschůdným prostranstvím, širým bažinám a milosti sv.Mikuláše Mirlikijského, ochránce Svaté Rusi.“

„Rusko je rádo, když cítí bič – je to jeho přirozenost… Ukaž vladařskou ruku, to Rusové potřebují… Třeba vládnout otěžemi: popustit, přitáhnout je, ale vždy nechť je cítit ovládající ruku.“  (carevna Alexandra Fjodorovna v listě svému muži, 1916)

1916 začal Lenin psát bibli leninismu – Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Války jsou prý v kapitalismu nevyhnutelné, teprve socialismus je zcela odstraní. Připomeňme, že v masakrech občanské války vyvolané velikým Říjnem a následkem strádání, hladu a nemocí zahyne do roku 1920 kromě 1 milionu vojáků i téměř 10 milionů civilistů.

1916 umírá Leninova matka Marie Alexandrovna. Stalin jednou řekne, že smrt jednoho člověka je tragédie, ale smrt milionů pouhá statistika.

V listopadu 1916 při plánování švýcarských „šťastných zítřků“: „Ve Švýcarsku se bude muset vyvlastnit…maximálně…všeho všudy asi třicet tisíc buržoů. A samozřejmě ihned obsadit všechny banky. Teprve pak bude Švýcarsko proletářské.“

 

I ten nejlevicovější Švýcar (je-li alespoň trochu při smyslech) si dnes musí gratulovat, že v zemi pod Alpami nedostal Iljič šanci.

„V mé knize Imperialismus je naprosto jasně dokázáno, že ve všech průmyslových zemích v Evropě musí dojít co nejdříve k revoluci.“  (listopad 1916)

Vjačeslav Menžinskij (pozdější vedoucí sovětské tajné policie) 1916 v emigrantském časopise Naše echo: „Lenin, toto nelegitimní dítě ruského absolutismu, se považuje za jediného přirozeného dědice ruského trůnu… kdyby přišel k moci, nenapáchal by o hodně méně škod než Pavel I. (=pološílený car před Alexandrem I.). Leninisté nejsou ani tak frakcí jako kmenem stranických cikánů, kteří s rozkoší práskají svými biči a domýšlejí se, že mají nesporné právo být náhončími proletariátu.“

V Rusku se o bolševicích do dubna 1917 mnoho nevědělo. Podle vlastní statistiky jich koncem 1916 bylo v Petrohradě 1.500-2.000, v Moskvě 300-600, v Samaře 80-100, v Charkově 120 atd.

V událostech předcházejících svržení cara (Lenin se o tom dozvěděl v Curychu z novin) hráli bolševici jen malou úlohu – jejich poslední velká skupina (včetně Leninovy sestry) byla v Petrohradu zatčena 36 hodin před vypuknutím revoluce. Během ní končí v březnu 1917 abdikací cara jedna epocha ruských dějin. Novou demokratickou vládu uznávají jako první Spojené státy, a to 22.března.

Německý hlavní stan ministerstvu zahraničí, Berlín 13.březen 1917: „Proti přejezdu ruských revolucionářů ve skupinovém transportu se spolehlivým doprovodem není námitek.“  A tak se Lenin se v proslulém vlaku se „zaplombovanými“ vagóny s požehnáním Němců spěšně vrací. Bouři, kterou se soudruhy zažije při plavbě přes Baltské moře, veze s sebou do Ruska. Cestou přes Finsko se obává, že jakmile přejedou hranici, všechny je pozatýkají a uvězní v Petropavlovské pevnosti. Domlouvá se s ostatními, jak by se měli chovat při výsleších. Všechno ale kupodivu prochází bez následků.

„Němci dopravili Lenina do Ruska jako bacil moru.“  (Winston Churchill)

„Musíme se nyní především snažit, aby v Rusku vznikl co největší chaos… Pak bude převrat nevyhnutelný a nabude forem, jež otřesou stabilitou ruského státu.“  (německý velvyslanec v Dánsku hrabě Brockdorff-Rantzau ministerstvu zahraničí 26.3., přísně tajné). Bolševická revoluce bude z Německa financována astronomickou sumou 50 (?) milionů zlatých marek – mj. 41 periodik  (již v červenci 1917).

„Došlo ke shodě zájmů. Byli bychom idioti, kdybychom z toho netěžili.“

„Leninův příjezd do Ruska se zdařil. Pracuje zcela podle našeho přání.“  (německá císařská zpravodajská služba ve Stockholmu v šifrovaném telegramu do Berlína, 17.4.1917)

Ministr zahraničí Prozatímní vlády Miljukov: „Nesmíme proti Leninovi použít násilí! Nechcete přece, abychom bojovali stejnými metodami jako starý režim.“  (duben 1917)

Socialisté jsou také přesvědčeni, že by mladá demokracie měla dát prostor i radikálům, tj. bolševikům. S heslem boje za čistou demokracii si v září vynutí i propuštění zatčeného Trockého. Není divu, že je Lenin později nazve „užitečnými idioty“.

„Ode dneška za půl roku z nás budou buď ministři, nebo budeme viset.“  (Karel Radek; chlouba sovětské žurnalistiky a člen Výkonného výboru Kominterny, zemře ve vězení 1939)

17.dubna demonstrace námořníků, vojáků dělníků a studentů odsuzují Lenina za to, že použil k návratu do Ruska pomoci nepřátel. Studentský svaz gymnazistů nese transparent s požadavkem, který mohl změnit ruské a světové dějiny: „LENIN A SPOL. ZPĚT DO NĚMECKA!“

Z ruských novin oněch dní:

 „Lenin se k moci nedostane, ale zhorší porodní bolesti svobodného Ruska…“

„Jeho demagogie je nebezpečná právě dnes…“

„Lenin už je spíš šašek než co jiného a polemizovat s ním je vlastně k ničemu…“

„Černé živly se sápou po moci, a přitom se maskují rudým šatem revoluce…“

„Dobře že přijel, aspoň je teď všem na očích. Teď už se zdiskredituje sám…

„Lenin nemá široký politický program, spíš chystá jakési mlhavé spiknutí…vede dělnickou třídu do katastrofy.“

 

20.dubna nazývá Lenin v Pravdě Rusko „nejsvobodnější zemí na světě“.

To mu ovšem nebránilo, aby svou další činností tuto svobodu v Rusku dokonale nezničil.

(Kontrola: kdo s předchozí větou souhlasí, je dosud v zajetí předsudků buržoazně-měšťáckého chápání „svobody“. Takže buď ke zdi nebo do tábora nucených prací, do kriminálu či jen vyhazov z práce? – záleží na tom, v jaké etapě reálného socialismu bychom se právě pohybovali…)

V červnu 1917 vmetl 37letý ministr války (od července premiér) Prozatímní vlády Kerenskij na 1.sjezdu sovětů Leninovi do tváře obvinění, že pracuje k chaosu, aby mohl nastolit diktaturu, což bude znamenat potoky krve. Delegáti tehdy ještě Kerenskému tleskají.

Mimochodem, ještě v roce 1968 bude Kerenskij protestovat proti sovětské invazi do Československa.

Prozatímní vláda je znepokojena pověstmi, že se bolševici v nejbližší době pokusí převzít moc. V červnu 1917 tedy na tři dny zakáže všechny demonstrace. Lenin okamžitě protestuje, že „v každé ústavní zemi je organizování takových demonstrací nezadatelným právem každého občana“.

Za necelý půlrok budou občanská práva to poslední, co bude bolševického vůdce zajímat.

15.července přeroste v Petrohradě protestní bolševický ozbrojený průvod v pokud o povstání; tři dny urputných bojů (mj. i o palác primabaleriny Kšešinské, který si pro sebe zabrali bolševici) si vyžádá několik tisíc obětí. Morální porážka bolševiků byla tak značná, že když menševik Dan žádal veřejně soudit bolševiky na výkonném výboru sovětů, bylo přibližně z 300 hlasujících jen 11 proti a 6 se zdrželo. Lenin opět mizí do Finska.

Uvěznění bolševici jsou postupně propouštěni, neboť „jsme přeci demokraté“ – Trockij například 4.září. K jeho předchozímu propuštění z věznice kanadského Halifaxu (vězněn coby „nebezpečný agitátor“) došlo předtím také na přímluvu Prozatímní vlády.

Lenin to tehdy vyjádřil přesně: „Kapitalisté jsou ochotni podat nám provaz, na kterém je pověsíme.“

Ještě před revolucí Lenin v propagandistických materiálech slibuje, že každé straně zaručí možnost vydávat vlastní periodikum (kdo ho ovšem znal už z Curychu, věděl, že socialisté jiného názoru byli pro něho „sedlina, puchýře a vředy“Mohli se dovtípit, že brzy po svém puči zakáže všechny opoziční, byť socialistické listy.

Na 27.září svolala Prozatímní vláda konferenci o předparlamentu, který měl fungovat až do sejití se Ústavodárného shromáždění. Přítomni byli i bolševici, za což je Lenin (po nezdařeném červencovém puči opět v úkrytu) dokonale sepsnul: poslal ústřednímu výboru zlostný dopis, že jsou zrádci a ničemové, že měli místo toho tuto „demokratickou konferenci“ obklíčit a zavřít. Podle Bucharina byl dopis napsán tak hrubě a výhružně, že se ho ÚV jednohlasně rozhodl spálit.

V dalším listu Lenin naléhá na okamžitém převzetí moci. Šotman mu namítá, že ještě nemohou, protože ve svých řadách nemají žádné odborníky, kteří by mohli řídit státní aparát. Lenin odsekl: „Každý dělník se může za několik dní naučit řídit ministerskou kancelář. K tomu není zapotřebí žádného nadání. Technickou stránku obstarají úředníci, které donutíme pro nás pracovat.“

 

„Do Leninova příjezdu všichni soudruzi bloudili ve tmách, omezili se jen na přípravy k volbám do Ústavodárného shromáždění parlamentním způsobem. Jenže soudruh Lenin nám ukázal, co je to ta pravá chvíle.“  (soudružka Stalová, +1939)

 

10.října přijíždí v přestrojení za strojvůdce, padá mu paruka, do Smolného jede tramvají. Přípravu bolševického povstání, v jehož úspěch do poslední chvíle nevěří ani Leninovi spolupracovníci, v tisku nepřímo prozradí 1.listopadu Kameněv.

 

Ráno 6.listopadu 1917 vystoupil v předparlamentu Kerenskij a prohlásil, že má průkazné důkazy o tom, že Lenin a jeho druhové plánují převrat. Levý menševik Fjodor Dan mu namítl, že „příliš podléhá názorům reakčního hlavního stanu“ a že situaci příliš dramatizuje.

Ministr války, mladý generál Verchovský, se v rozhodných dnech ukryl do kláštera a dva dny tam rozjímal.

7.listopadu – v komunistický den D – vyšel v Izvěstijích úvodník „Šílenství nebo dobrodružství?“, v němž se mimo jiné psalo, že „bolševici využívají velké nespokojenosti a nezměrné zaostalosti a nevědomosti mas vojáků a dělníků a slibují jim chléb, mír a půdu, ač je nade vší pochybnost, že tento slib nemohou dodržet“.

Asi 12 tisíc příslušníků bolševických gard se zmocnilo podle předem připraveného plánu dvoumilionového města, v němž bylo přes 20 tisíc ruských důstojníků, prakticky bez boje.

Vyzbrojení bajonety, puškami a ručními granáty se bez výstřelu zmocnili klíčových bodů ve městě; obsadili pošty, nádraží, banky, telegraf a elektrárny. Gardisté vedení bývalým carským důstojníkem Antonem-Ovsejenkem (1939 zahyne v sovětském vězení) po ovládnutí Zimního paláce (velitel jeho obrany v naprostém zmatku nenašel plány objektu, takže jedny dveře zůstaly nakonec zcela nestřežené) zatkli vládu (mimochodem v Petrohradu to téměř nikdo nezaznamená, v „boji“ o palác padlo na straně útočníků pět námořníků a jeden voják). Obsazení bank během puče řídí odborník na „vyvlastňovací akce“ G.Sokolnikov (zemře ve vězení 1939).

Stalinskými čistkami bude semleta většina Leninových spolupachatelů z této doby: Dybenko (ubit ve vězení 29.7.1938), Medveděv (dvakrát vyloučen ze strany a dvakrát znovu přijat, po třetím vyloučení zatčen a popraven), Ordžonikidze (zabil se v obavě ze zatčení), Pjatakov, Preobraženskij, Serebrjakov, Radek, Uglanov, Smilga, Smirnov  (všichni vyloučeni, znovu přijati, vyloučeni a popraveni), Bošová (spáchala sebevraždu po obvinění z trockismu již 1924), Bucharin (patrně nejlepší teoretik bolševické strany), Hanecki (popraven se ženou a synem), Kameněv, Kosior, Krylenko (ubit ve vězení 29.7.1938), Miljutin, Lozovskij (zlikvidován za poslední čistky 1952), Oppokov, Rakovskij, Rykov, Safarov, Stěklov, Šljapnikov (i po třech letech mučení nic nepřiznal – zastřelen bez soudu),Ter-Petrosjan (srazí ho auto po zmínce o tom, že chce napsat paměti), Tomskij (po předvolání k výslechu spáchal sebevraždu), Trockij (zavražděn sovětským agentem v Mexiku 1940), Zinověv…

Zatčení neunikne ani prof. Boris Zbarskij, který bude po Leninově smrti léta pečovat o jeho mrtvolu. A Naděžda Krupská zemře na otravu v únoru 1939 několik hodin poté, co z Kremlu od Stalina doručili dort k jejím 70.narozeninám (oficiálně na zauzlení střev).

Zcela vyčerpaný Lenin píše v noci na 8.listopadu 1917 text prvního dekretu o vyvlastnění statkářské půdy. U ranního čaje říká: „Teď ho musíme co nejdřív uveřejnit a rozšířit po celé zemi. Ať si jen zkusí ho pak zrušit. Ne! Žádná moc na světě rolníkům půdu nevezme…!“ 

Inu vezme, a bude to moc sovětská. Za 12 let.

„Víme, že bolševická strana při útoku na starý režim čítala sotva 50 tisíc členů. Ale i z této hrstky jen malá část se ukázala schopnou řídit stát. Víme, že Lenin sám kdysi prohlásil, že budoucí historik neuvěří, jak tenká vrstva bolševiků provedla převrat.“  (Jan Slavík, 1935)

Večer 8.listopadu přijímá Všeruský sjezd sovětů (kromě dekretu o půdě a výzvy válčícím zemím k uzavření míru) dekret o zrušení trestu smrti (!).

Tři dny po převratu posílá nemocný Plechanov z postele svůj Otevřený dopis petrohradským dělníkům s posledním varováním: „Ne, naše pracující třídy mají ještě daleko do toho, aby se pro své blaho i blaho země mohly chopit politické moci. Hodit jim tuto moc na krk znamená vehnat je do historické kalamity, která se ukáže pro všechny Rusy jako největší tragédie všech dob… “

13.listopadu ráno vtrhla jednotka rudých gardistů do Plechanova domu v Carském Sele. Ještě téhož rána ujišťovala manželka Plechanova, že ho v posteli asi sotva budou obtěžovat. „To je ještě málo znáš!“ odpověděl jí. „Ti jsou schopni najmout vraha, aby mě zabil, a po mé smrti prolévat krokodýlí slzy, aby vyvolali citu v lidu.“

17.listopadu odstoupilo několik bolševických komisařů v čele s Rykovem (lidový komisař vnitra) na protest proti tomu, že Lenin odmítal vytvořit koaliční vládu ze všech socialistických stran: „Považujeme za nutné vytvořit socialistickou vládu, v níž by byly zastoupeny všechny strany, z níž jsou složeny sověty. Domníváme se, že kromě tohoto východiska zbývá už jen jediné: zřízení čistě bolševické vlády politického teroru…. Docházíme k názoru, že (vláda) vede ke zřízení nezodpovědného režimu a ke zničení revoluce a země.“

21.listopadu, dva týdny po převratu, píše Maxim Gorkij ve svém časopise Novaja žizň:

  „Slepí fanatici a dobrodruzi rozpoutali „sociální revoluci“ – ve skutečnosti to je cesta k anarchii, k ruinám proletariátu a revoluce.

  Na této cestě se domnívají Lenin a jeho pomahači, že jsou oprávněni páchat jakékoliv zločiny, jako byly krvavé boje v Petrohradě, ničení Moskvy, odstranění svobody tisku, nesmyslná zatýkání. Samé nehorázné činy jako za Pleveho nebo Stolypina…

„Je třeba pochopit, že Lenin není všemohoucí čaroděj, ale chladnokrevný experimentátor… dobrodruh a šílenec… Dělnická třída musí pochopit, že Lenin na její kůži, na její krvi provádí jenom jakýsi experiment, snaží se dovést revoluční nálady proletariátu až k poslední krajnosti, aby viděl, co z toho vzejde. Jistě, že Lenin nevěří v možnost vítězství proletariátu v Rusku za daných podmínek, ale snad se spoléhá na zázrak. Dělnická třída musí vědět, že zázraků není, že ji čeká hlad, úplný rozvrat průmyslu, zničení dopravy, dlouhá krvavá anarchie… Ruský národ to zaplatí jezery krve.“  (Maxim Gorkij, Novaja žizň, listopad 1917)

Tento vášnivý levičák a současně bytost „nemající sílu způsobit někomu bezpráví či utrpení“ v jedné osobě se na bolševismus a jeho učení díval proměnlivě, ale vždy s podezřením. Neboť proletář zde vypadal „mile a rozumně – nikdy jsem se nesetkal s lidmi, kteří by takoví opravdu byli“. Po bolševickém převratu se mu zdálo, že Lenin a Trockij „byli omámeni pochybným jedem moci“.

24.listopadu byl uveřejněn dekret, jímž byla omezena svoboda tisku – s ujištěním, že toto opatření je dočasné a „bude zrušeno, jakmile se sovětská moc upevní“.

Jednotkou československé dočasnosti býval jeden furt, celkově trvala přes 20 let.

Dočasnost „po sovětsku“ se protáhne na dlouhých více než 70 let.

Dodejme, že po uzavření smlouvy v Brestu Litevském byla cenzura poněkud zmírněna, vydavatel však musel za každou zprávu, která se cenzorovi nelíbila, platit vysoké peněžní pokuty (viz dnešní Bělorusko). Tak třeba Gorkého Novaja žizň dostala za uveřejnění jedné takové zprávy astronomickou pokutu 35.000 rublů. V následující vlně zákazů přišla na řadu jako jedna z prvních.

„Gorkij nesouhlasil s Leninovou taktikou po VŘSR a doporučoval účast pravice na vládě sovětů. Záhy však uznal svůj omyl… (Kdo byl kdo, Albatros 1981)

Jak se Vám líbí tento článek?

Poslední aktualizace:

1 komentář: „Vladimír Iljič Lenin – DÍL 1.

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.