Velká Francouzská Revoluce, Napoleonské války, Osvícentsví, Abslutismus

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 28.díl – Dějiny USA v 18. a 19. století – Válka za nezávislost, Občanská válka. Po tomto díle následuje – Habsburská Monarchie v letech 1790-1848 – Revoluce 1848-1849 v Evropě. Tento článek vám představí více následující témata: Velká Francouzská revoluce, Napoleonské války, Osvícenství a Absolutismus.

Osvícenství

Osvícenství je filosofický směr, který vzniknul v Anglii a Nizozemí, ale nejvíce se rozvinul a uplatnil ve Francii. Víra v rozum, v člověka, v jeho svobodu. Osvícenci kritizovali stát a náboženství (resp. církev). Jejich myšlenky přímo ovlivnily politické dění:

1) Revoluce – Velká francouzská revoluce (dále VFR), válka za nezávislost USA – revolucionáři se inspirovali osvícenstvím v boji proti „tyranii“.

2) Osvícenský absolutismus – zavádění osvícenských zásad shora absolutistickým panovníkem. Typické například v Rakousku (Marie Terezie a zejména Josef II.), Prusko (zejména Fridrich II. Veliký).

Nejvýznamnější osvícenci

Anglie

John Locke (1632-1704). Byl první, kdo vyslovil myšlenku, že veškerá veřejná moc pochází z lidu a ne od Boha. Odmítnul despotickou vládu, zasazoval se o rozdělení moci na zákonodárnou a výkonnou, přičemž zákonodárná má výkonnou kontrolovat. Jeho hlavní dílem je Dvojí pojednání o vládě (Two treatises of government) – zde rozvinul ideu přirozených práv. Každý člověk má přirozená (či věčná, nezcizitelná) práva a nikdo, ani stát, nemá právo mu je vzít. Pokud stát tato práva porušuje, mají poddaní právo odepřít poslušnost takovémuto despotickému státu.

Přirozená práva jsou podle Locka například právo na život, na náboženskou svobodu, právo na soukromé vlastnictví. Locke je považován za zakladatele politického liberalismu. Formuloval základní principy demokratického státu (tj. konkrétně, v Anglii té doby, konstituční monarchie). Jeho myšlenky výrazně ovlivnily Prohlášení nezávislosti USA (autor prohlášení, Thomas Jefferson, zde použil termín „nezcizitelná práva“ – viz USA).

Francie

Charles Montesquieu (1689-1755). Baron, právník a filosof. Vydal (anonymně) dílo „O duchu zákonů“ – moc státu má být rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto moci se navzájem kontrolují a vyvažují a jsou na sobě nezávislé.

Denis Diderot (1713-1784), spisovatel a filosof, a Jean d‘Alembert (1717-1783), matematik, spisovatel a filosof, vydávali Encyklopedii (vycházela v letech 1751-1772). Celý název byl „Encyklopedie, aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel). Encyklopedisté chtěli sepsat veškeré lidské vědění do jednoho díla a zpřístupnit je veřejnosti. V Encyklopedii ale uplatňovali i své osvícenské názory. Uznávají pouze rozum, ne zjevené pravdy, kritizují poměry ve Francii – privilegia šlechty, daňový systém, náboženskou nesnášenlivost. Chtěli rovnost před zákonem, zbavit církev vlivu, svobodu tisku. Hlavním nakladatelem byl Diderot. Encyklopedie měla 27 dílů. Ludvík XV. Encyklopedii zakázal a dal konfiskovat její výtisky.

Voltaire (vlastním jménem François Marie Arouet, 1694-1778). Spisovatel a filosof. Velký kritik katolické církve a francouzského státu. Francouzský absolutismus srovnával s anglickým parlamentarismem, který je podle něj pokrokovější. Filosoficky byl deista – Bůh stvořil svět, ale pak už do něj nezasahuje, jakýsi kompromis mezi materialismem a idealismem. Deisté neuznávali církev a její dogmata, člověk se má řídit rozumem. Pro své názory byl načas poslán do vyhnanství, během něhož žil v Anglii (zde poznal dílo Johna Locka) a ve Švýcarsku. Církev ho po smrti odmítla pohřbít.

Jean Jacques Rousseau (1712-1778). Na rozdíl od ostatních osvícenců nevěřil ve vědu a rozum, důraz kladl na citové hodnoty, emoce a návrat k přírodě. Lidé prý nakonec odvrhnou majetek a rodinné svazky a odejdou žít do lesů. Sám však žil úplně jinak, než hlásal, žil z přízně bohatých. Napsal spis o výchově dětí (Emile), sám však svých 5 dětí dal do nalezince. Požadoval zrušení soukromého vlastnictví. Nejvíce ovlivnil francouzské revolucionáře. Narodil se v Ženevě, zemřel u Paříže. Jeho stěžejní dílo je „O společenské smlouvě“.

Stát je podle něj dílo lidí. Vzniknul na základě společenské smlouvy. Jedinec se musí podřídit obecnému prospěchu (lidé se dobrovolně podřizují státu), ale stát má zajistit jeho práva. V díle se vyskytuje pojem „suverenita lidu“ – všechna moc vychází z lidu. Všichni lidé jsou si rovni. Rozhoduje většina, právo většiny je víc než právo jednotlivce. Další jeho díla: „Emile“ – o výchově dětí, „Nová Heloise“ – o lásce nespoutané konvencemi, „O původu nerovnosti mezi lidmi“. Za svého života byl pronásledován, na čas utekl zpět do Švýcarska, jeho díla byla pálena.

Nikdo z těchto osvícenců se nedožil počátků VFR.

Předrevoluční Francie

Ludvík XV. (1715-1774)

Vnuk Ludvíka XIV. Na začátku jeho vlády mu bylo 5 let → do roku 1723 za něj vládne regent Filip Orleánský (jeho příbuzný, velký požitkář, měl 100 milenek). Země byla hospodářsky vyčerpána válkami, které vedl Ludvík XIV.

Rozvrat financí dovršil John Law (Skot, byl prezidentem Královské banky), jehož politika vedla ke státnímu bankrotu. Law zvýšil oběh papírových bankovek v oběhu (→ první velká inflace papírových bankovek v dějinách!). Bankovky kryl akciemi Západoindické společnosti, které měly vynášet velké peníze díky budoucím ziskům z kolonií (Louisiana). Do akcií investoval celkem milion rodin, které přišly o svoje investice (zatímco stát se zbavil svých dluhů díky inflaci).

Královnou (manželkou Ludvíka XV.) byla Polka Marie Lesczyňská. Král ji nikdy nemiloval, i když s ní měl 10 dětí! Vždy měl jednu „oficiální milenku“ a k tomu spoustu neoficiálních. Ludvík XV. se vládě příliš nevěnoval, vládli za něj ministři a velký politický vliv měly jeho milenky. Nejznámější z nich byla markýza de Pompadour, která de facto vládla Francii v letech 1745-1764. Ta mimo jiné dojednala „obrat aliancí“ (viz Marie Terezie). Rakouský státní kancléř Kounic přiměl Marii Terezii, aby markýze napsala a po jejich korespondenci přešla nakonec Francie na rakouskou stranu.

Zahraniční politika za Ludvíka XV. byla krajně neúspěšná. Francie prohrála sedmiletou válku a mírem v Paříži (1763) ztratila ve prospěch VB Kanadu, většinu území v Indii a další menší území.

Ludvík XV. se pokusil zdanit i privilegované vrstvy, ale neuspěl (šlechta + církev se ubránily) → stálý deficit financí.

Ludvík XVI. (1774 – 1792)

Dobromyslný, „počestný budižkničemu“ (Maurois). Byl zoufale nerozhodný. Bavil ho hlavně lov a kutilství (zámečník), o politiku a vládnutí se moc nezajímal. Jeho manželkou byla Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie, která byla ve Francii všeobecně nenáviděna. Ta řídila provoz dvora, který pohltil obrovský rozpočet.

Finanční krize za Ludvíka XVI. pokračovala. Šlechta a duchovenstvo neplatili daně, ty platil jen třetí stav (tj. všichni ostatní lidé ve Francii, chudí i bohatí). Když chtěl ministr Turgot zdanit první dva stavy, byl na nátlak těchto stavů nakonec králem odvolán.

Zahraniční politika za Ludvíka XVI. vypadala celkem úspěšně. Francie se stala spojencem USA proti VB ve válce za nezávislost, na stranu Francie se připojilo v této válce i Španělsko. V bitvě u Yorktownu (1781) byla francouzská pomoc rozhodující, protože Francouzi porazili na moři britské loďstvo a britská posádka v Yorktownu, musela bez naděje na pomoc z domova kapitulovat. Mírem v Paříži (1783) uznala VB nezávislost USA. Francie získala zpět hlavně prestiž (+ pár menších území, o které přišla při sedmileté válce, například Senegal). Tento úspěch stál ale Francii mnoho peněz, což způsobilo další růst deficitu.

V roce 1789 měla Francie 26 milionů obyvatel, zatímco Velká Británie jen 12 milionů a Prusko 8 milionů → jeden z důvodů pozdější francouzské vojenské převahy.

Deficit státních financí narůstal, protože dva privilegované stavy nechtěly platit daně a královský dvůr nebyl ochoten snížit obrovské výdaje. Privilegia získaly kdysi tyto stavy proto, že vykonávaly různé povinnosti na svých panstvích. Od dob Ludvíka XIV. však šlechta nežila na svých panstvích, nýbrž ve Versailles a prakticky žádné povinnosti nevykonávala. Deficit dále prohloubila válka. Navíc v letech 1785-1789 byla neúroda a vypuknul hlad → rostoucí nespokojenost třetího stavu!

Třetí stav – chce podíl na moci (hlavně měšťané). Jeho představitelé byli silně ovlivněni myšlenkami osvícenců. Třetí stav tvořil 96% obyvatelstva Francie.

1789 (leden) – po Francii koloval leták „Co je třetí stav?“, jenž vyjádřil základní požadavky třetího stavu: „Co je třetí stav? Všechno. Čím byl dosud? Ničím. Co požaduje? Aby se stal něčím.“ (autorem letáku byl duchovní, abbé Emmanuel Joseph Sieyès).

Aby bylo možné zdanit privilegované stavy, bylo nutné svolat generální stavy, které se sešly naposledy v roce 1614! Král svolal zasedání generálních stavů na květen 1789.

Velká francouzská revoluce

VFR proběhla v letech 1789 – 1799 (1794). Konec je sporný. V roce 1799 uchopil moc Napoleon Bonaparte. Podle části historiků však končí VFR popravou Robespierra v roce 1794 a období thermidoriánské reakce a direktoria už k ní nepočítá.

První fáze revoluce – období Ústavodárného (Národního) shromáždění

(14.7.1789 – září 1791)

květen 1789 (5.5.) – svolány generální stavy, po 165 letech (naposledy 1614). 1. stav bylo duchovenstvo, 2. stav šlechta, 3. stav všichni ostatní. V generálních stavech se nehlasovalo podle počtu zástupců, ale podle stavů – každý stav jako celek měl jeden hlas → třetí stav mohl být kdykoliv přehlasován. →

červen 1789 (17.6.) – Národní shromáždění. Z právního hlediska vlastně první revoluční krok. Třetí stav odešel z jednání generálních stavů a prohlásil sám sebe za Národní shromáždění, které zastupuje celý národ. Zástupci třetího stavu prohlásili, že bez souhlasu Národního shromáždění nelze vybírat daně a že vypracují novou ústavu. 20.6. přísahali poslanci v Míčovně ve Versailles (kde zasedali): „Nerozejdeme se bez Ústavy!“. K NS se připojila i část šlechty a duchovenstva a král nakonec NS uznal. V NS už se hlasovalo „podle hlav“, ne podle stavů. Národní shromáždění se záhy přejmenovalo na Ústavodárné shromáždění (Constituanta).

14.červenec 1789 – dobytí Bastily, počátek Velké francouzské revoluce (státní svátek Francie!). Lid dobyl Bastilu, královské vězení, symbol absolutismu (v Bastile byli totiž lidé na příkaz krále vězněni bez soudu). V bojích padlo asi 100 útočníků. Velitel Bastily + někteří další obránci byli zabiti davem, vězňové byli osvobozeni.

Po dobytí Bastily byla zřízena Národní garda. Jejím velitelem byl markýz La Fayette (1757-1834), hrdina americké občanské války. Národní garda byla něco jako domobrana a police zároveň – měla zabránit kontrarevoluci, ale udržovala i veřejný pořádek. Druhou vůdčí osobností této fáze revoluce byl hrabě Mirabeau. Oba byli v zásadě příznivci konstituční monarchie.

Až do začátku srpna 1789 pak ve Francii vládnul Velký strach (La Grande Peur). Na venkově vypuklo obrovské rolnické povstání, byly vypalovány zámky šlechty a část šlechty uprchla ze země. Uklidnění situace (konec Velkého strachu) přineslo až přijetí srpnových dekretů.

srpen 1789 (4.8.) – Srpnové dekrety. Ústavodárné shromáždění jimi zrušilo feudalismus, definitivní konec starého režimu (Ancien régime, tj. feudalismu a absolutismu). Dekrety zrušily daňová privilegia šlechty a duchovenstva. Robota (poddanství) byla rovněž zrušena. Zavedena rovnost před zákonem, zrušeny církevní desátky.

srpen 1789 (26.8.) – Deklarace práv člověka a občana. Schválilo ji Ústavodárné shromáždění. Deklarace zajišťovala základní  lidská práva – rovnost před zákonem, svobodu projevu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodu vyznání. Král byl nakonec nucen podepsat Srpnové dekrety i Deklaraci.

říjen 1789 – pochod trhovkyň. Král byl lidem donucen přesídlit z Versailles do Paříže., kde se pak vlastně stal jakýmsi „rukojmím revoluce“.

Ústavodárné shromáždění dále zestátnilo církevní majetek. Ten sloužil k vyrovnání státního dluhu a ke krytí nově vydaných papírových peněz (asignáty). Peněz bylo ovšem natištěno moc, což způsobilo inflaci. Až do června 1791 pak trvalo relativně klidné období. Francie byla již v této době de facto konstituční monarchií, i když nová ústava, která to potvrzovala, byla vydána až v září 1791. Hlavním heslem revoluce se stalo „Liberté, Égalité, Fraternité – Svoboda (volnost), rovnost, bratrství. V revoluci také vznikla francouzská trikolora, která vznikla spojením barev Paříže (červená a modrá) s barvou Bourbonů (bílá).

1791 (červen) – král se pokusil o útěk ze země i se svou rodinou. Byl však poznán ve Varennes (Lotrinsko) a vrácen zpět do Paříže, kde se stal de facto vězněm Pařížanů. Ti ho podezřívali, že plánoval s cizími mocnostmi intervenci do Francie.

1791 (srpen) – Pilnická deklarace (Pillnitz je zámek v Drážďanech). Rakousko (císař Leopold II.), Prusko a francouzští emigranti (Karel z Artois, bratr Ludvíka XVI.) v ní projevili solidaritu s francouzskou monarchií. Prohlášení bylo formulováno opatrně, ale ve Francii si ho vyložili jako hrozbu vojenskou intervencí.

1791 (září) – Vydána první ústava. Byla to ústava konstituční monarchie. Král měl podle ní suspenzivní (odkládací) veto. Volby do Zákonodárného shromáždění byly založeny na majetkovém cenzu. Ludvík XVI. musel přísahat na tuto ústavu. Francie byla podle této ústavy rozdělena na 83 departmentů (existují dodnes, akorát jich je víc).

Druhá fáze revoluce – období Zákonodárného shromáždění

(říjen 1791 – září 1792)

Podle nové ústavy se konaly volby → 1.10.1791 se sešlo nové, Zákonodárné shromáždění. V něm zasedali napravo (odtud pravice) royalisté, kdežto vlevo („levice“) seděli jakobíni (což byli, zhruba řečeno, republikáni).

jakobíni – politický klub. Oficiálně se jmenovali „Společnost přátel ústavy“. Byli to přívrženci revoluce a republiky. Začali se scházet v kostele sv. Jakuba, odtud název „jakobíni“. Později se rozdělili na několik směrů:

1. girondisté (girondini) – umírnění. Zastupovali hlavně měšťany z „venkova“ (= mimo Paříž). Část jejich předáků pocházela z kraje Gironde, odtud název.
2. montagnardi (Hora) – radikálové. Později prosadí popravu krále a nastolí hrůzovládu. „Hora“, protože seděli ve shromáždění v horních lavicích (francouzsky „hora“ = montagne). Také se jim říkalo jakobíni (v užším smyslu slova).
3. hébertisté („zuřiví“) – jejich vůdcem byl Jacques Hébert. Ultraradikálové. Později zlikvidováni Robespierrem. Dočasně ovládali Komunu (= pařížskou radnici).

1792 (duben) – vypukla První koaliční válka (1792-1797). Tato válka se řadí do francouzských revolučních válek, které začaly už za francouzské revoluce, ačkoliv je zakončil až Napoleon. Revoluční války probíhaly v letech 1792-1802 a skončily mírem v Amiens. Napoleonské války (které již začal Napoleon) pak následovaly v letech 1803-1815.

V této válce bojovala Francie proti koalici Rakouska, Pruska (hlavní protivníci) a dalších států. Rakousko a Prusko začaly shromažďovat vojska u francouzské hranice a Francie se rozhodla udeřit první. Vyhlásila proto válku Rakousku, na jehož stranu se však postavilo i Prusko (a později i VB, Nizozemí, Španělsko a spousta dalších států a rovněž jednotky francouzských emigrantů). Zpočátku má Rakousko a Prusko ve válce navrch. Válka znamenala další radikalizaci revoluce!

V červenci 1792 velitel rakousko-pruských vojsk pohrozil, že zničí Paříž, pokud bude ublíženo královské rodině → v srpnu 1792 zaútočili radikálové z ulice (sansculotti – „bez kalhot“) na královský palác v Paříži (Tuillerie). Král i jeho manželka byli uvězněni. Poté bylo rozhodnuto vypsat nové volby na základě všeobecného hlasovacího práva – pro všechny muže.

Třetí fáze revoluce – období Konventu

(září 1792 – říjen 1795)

září 1792 

1. bitva („kanonáda“) u Valmy – obrat ve válce. V dělostřeleckém souboji vítězí francouzská revoluční armáda. Většinu francouzské armády tvořili v této době dobrovolníci. Dobrovolníci z Marseille si s sebou přinesli píseň Marseillaisu, která se stala hymnou Francie (dodnes). Bitva u Valmy byla spíše morálním než strategickým vítězstvím, nicméně postup interventů byl zastaven. Později, v roce 1793, schválil Konvent všeobecnou brannou povinnost, čímž francouzská armáda výrazně narostla.
2. Konvent (rovněž v září 1792) zrušil království a vyhlásil republiku (1. francouzská republika: 1792-1804). Konvent (celým názvem Národní Konvent) byl nový název zákonodárného orgánu. V Konventu byli girondisté (umírnění republikáni), montagnardi (radikálové) a mezi nimi nevyhraněný střed (Rovina, též Bahno – franc. Marais). Vláda Konventu měla tři fáze:

Konvent Girondy (září 1792 – leden 1793)

Rovina se z počátku přiklonila k girondistům, kteří ovládli Konvent.

Jakobínská diktatura (leden 1793 – červenec 1794)

Poprava krále – 1793 (leden) – bývalý král („občan Kapet“) byl poměrem hlasů 361:360 odsouzen Konventem k smrti a popraven gilotinou. Girondisté hlasovali proti, montagnardi pro smrt. Rozsudek navrhnul Maximilien de Robespierre, původně právník z Arrasu. Fanatik, „Neúplatný“. Poprava krále pobouřila proti Francii celou Evropu.

Po popravě krále ovládli montagnardi Konvent a nastal Velký teror. Hlavními vůdci montagnardů byli Maximilien de Robespierre, Jean Paul Marat a Georges Jacques Danton. V červnu 1793 vydali novou, jakobínskou ústavu, která byla formálně velice demokratická, avšak nikdy nevstoupila v platnost.

Montagnardi vytvořili Výbor pro veřejné blaho (fakticky něco jako vláda, zatímco Konvent byl parlament). Tento výbor měl diktátorské pravomoci a v jeho čele stál zpočátku Danton. Bojoval proti nepřátelům revoluce. Později se do něj dostal i Robespierre a postupně v něm na sebe strhnul veškerou moc. Byly zřízeny revoluční tribunály, které soudily kontrarevolucionáře. Rozsudek byl buď smrt, nebo svoboda, odvolání nebylo. Popravovalo se gilotinou.

Gilotinu vymyslel doktor Guillotin. Měl pro to dva důvody: 1)humánnost, 2)rovnoprávnost (všichni měli právo být sťati – to měli dříve pouze šlechtici).

Nejprve byli zlikvidováni girondisté. Byli vyhnáni z Konventu a jejich vůdci byli popraveni (červen 1793). V červenci 1793 byl zavražděn ve vaně girondistkou Marat. Marat byl fanatik, vydával časopis „Přítel lidu“. V říjnu 1793 byla popravena i Marie Antoinetta (vězněna od srpna 1792).

Proti montagnardům vypuklo veliké povstání ve Vendée (severozápadní Francie). Povstali zde royalisté, zatímco jinde se bouřili i girondisté. Francie se ocitla ve stavu občanské války. Konvent reagoval zavedením všeobecné branné povinnosti a zesílením teroru. Povstání ve Vendée bylo nakonec brutálně potlačeno armádou.

Byl zaveden nový, revoluční kalendář. Letopočet začínal rokem 1792 (vyhlášení republiky – rok 1). Měsíce dostaly nové názvy. Každý měsíc měl 30 dnů a dělil se na 3 dekády po 10 dnech. Letopočet platil až do roku 1805. Dále byl zaveden kult Nejvyšší bytosti – nové náboženství. Robespierre totiž odmítal katolickou církev, ale i ateismus.

Robespierre strhnul postupně veškerou moc na sebe. Nejdříve se spojil s ultraradikály („zběsilí“), ale pak se jich zbavil (Hébert popraven). Pak zatočil i s umírněnými montagnardy. Danton byl popraven, protože chtěl zmírnit teror. Robespierre pak nastolil osobní diktaturu.

červenec 1794 (thermidorský převrat) – Robespierrovi protivníci v Konventu se sjednotili. Robespierre a jeho přívrženci byli zatčeni a popraveni. Konec Velkého teroru. Robespierre byl zatčen 27.7.1794 – 9. thermidoru. Druhý den, 10. thermidoru (28.7.1794) pak byl popraven. Spolu s ním byli popraveni i jeho nejbližší spolupracovníci – jeho bratr Augustin Robespierre a Antoine Louis Léon de Saint-Just.

Thermidorská éra Konventu (červenec 1794 – říjen 1795)

Toto období se vyznačovalo likvidací montagnardů a radikálů z ulice (sansculotti). V roce 1795 (srpen) byla nakonec vydána nová ústava (tzv. thermidoriánská ústava). Podle ní bylo volební právo opět omezeno volebním cenzem. Proti nové ústavě vypuklo v říjnu 1795 royalistické povstání, ale bylo potlačeno Napoleonem.

Čtvrtá fáze revoluce – vláda Direktoria (říjen 1795- listopad 1799)

Vládnou spíše bohaté vrstvy (volební cenzus) – buržoazie. Ta nechce ani vládu radikálů (montagnardi), ale ani návrat předrevoluční aristokracie. V čele státu stojí pětičlenné Direktorium (= vláda). Nový zákonodárný orgán má dvě komory – Radu starších a Radu pěti set. Direktorium se opírá o armádu, její vliv roste. První koaliční válka pokračuje. Vedoucím politikem direktoria byl Paul de Barras.

V květnu 1796 vypuklo Spiknutí rovných (Francois Babeuf – měl přezdívku Gaius Gracchus) – pokus o státní převrat, cílem bylo nastolení proletářské revoluce. Skončilo neúspěšně, spiknutí (ve fázi příprav) bylo prozrazeno, Babeuf byl v roce 1796 zatčen a roku 1797 popraven.

listopad 1799 (9.11.1799 – 18. brumaire roku 8)- generál Napoleon Bonaparte provedl státní převrat. Direktorium sesazeno, Rady rozpuštěny, zaveden konzulát. Konec Velké francouzské revoluce.

Napoleon Bonaparte

Životopis Napoleona, vnitřní politika

Napoleon se narodil v roce 1769 v Ajacciu na Korsice, zemřel na ostrově Svaté Heleny v roce 1821.

Poprvé se vyznamenal v roce 1793, když osvobodil Toulon z britského obklíčení (přístav na jihu Francie, východně od Marseille). V říjnu 1795 potlačil royalistický puč proti vládě (nechal povstalce rozstřílet z děl, a to přímo v Paříži) → za odměnu byl v roce 1796 jmenován vrchním velitelem francouzských vojsk v Itálii. Zde dosáhnul obrovských úspěchů. V letech 1798-1799 podniknul vojenskou výpravu do Egypta, která skončila neúspěchem.

1799 (9.11.1799 – 18. brumaire roku 8) – Napoleon se vrátil z Egypta a provedl státní převrat. Direktorium svrženo, Rady (Rada pěti set a Rada starších) rozpuštěny. Konec Velké francouzské revoluce!

Konzulát (1799 – 1804)

V první fázi Napoleonovy vlády byla Francie nadále republikou (1. republika: 1792-1804). V čele státu stáli formálně 3 konzulové, ale rozhoduje pouze první konzul – Napoleon. (dalšími dvěma konzuly byli Emanuel Joseph Sieyès a Roger Ducos). Nejdříve byl konzulem na 10 let, později doživotním. Novou ústavu (za konzulátu byly celkem tři!) si vždy nechal potvrdit lidem v plebiscitu.

1801 – Napoleon uzavřel konkordát s církví, podřídil ji ovšem státnímu dohledu.

1802 – založil řád Čestné legie (existuje dodnes).

1804 – vydal (ještě jako konzul) Občanský zákoník (Code civil, též Code Napoléon). Ten stvrzoval hlavní výdobytky Velké francouzské revoluce- rovnost před zákonem, osobní svobodu, odluku církve od státu, ochranu soukromého vlastnictví. Napoleon jmenoval komisi, která zákoník sestavila, některé pokyny komisi ale vydával osobně. Zákoník platil (s úpravami) i po pádu Napoleona a je dodnes základem francouzského právního řádu.

1. císařství (1804-1815) – 1804 (2.12.) – Napoleon císařem! Nechal se korunovat císařem jako Napoleon I.
2. císařství – Napoleon I.   1804-1815
3. císařství – Napoleon III. (synovec)   1852-1870

Napoleon II. (syn Napoleona a Marie Luisy, občanským jménem František, přezdívaný „Orlík“, žil 1811-1832), se nikdy císařem nestal, i když v jeho prospěch Napoleon v roce 1815 formálně abdikoval).

Papež byl korunovaci sice přítomen (kvůli zdání legitimity), ale Napoleon si sám vložil korunu na hlavu. Císařství bylo kompromisem mezi republikány a royalisty – většina lidí nechtěla ani návrat jakobínů, ani království.

Napoleon vytvořil císařskou šlechtu – svým příznivcům a rodinným příslušníkům uděloval tituly doma i na ovládnutých územích. Vybudoval Velkou armádu s cílem dobýt celou Evropu. Vybudoval i tajnou policii (v čele stál Joseph Fouché).

Měl dvě manželky, obě byly korunovány císařovnou:

1. Joséphine (de Beauharnais), vzal si ji roku 1796.
2. Maria Luisa – dcera jeho „spojence“, rakouského císaře Františka I. S Josefínou neměl dědice, a proto se s ní roku 1809 rozvedl a v roce 1810 si vzal Marii Luisu. S tou měl jediného syna, „Orlíka“ (Napoleon II.). Ten se císařem sice nikdy nestal, avšak Napoleon ho dal již v kolébce korunovat za římského krále.

Napoleonské války

Formálně se války, které vedl Napoleon, dělí na francouzské revoluční války (1792-1802), které Napoleon vítězně zakončil, avšak nezahájil, a na napoleonské války (1803-1815), které již celé vedl Napoleon.

Znát dělení na koaliční války a vždy jen hlavní velmoci, které stály proti Francii, malé státy ne! U mírů uvedeny jen nejdůležitější územní změny.

1. koaliční válka 1792-1797

Proti Francii stála koalice Rakouska, Pruska a VB, válku vyhlásila revoluční Francie. Hlavním protivníkem bylo Rakousko. Jako generál Direktoria a vrchní velitel italské armády porazil Napoleon několikrát Rakušany a jejich spojence v Itálii (bitvy u Montenotte, Lodi…) v letech 1796-1797, čímž válku rozhodl ve prospěch Francie (na jiných bojištích francouzské armády zdaleka tak úspěšné nebyly).

Poznámka: VB bude jedinou zemí, která bude stát proti Francii ve všech 6 koaličních válkách. Vedle koaličních válek byly ovšem i války proti jedinému státu. Ostatní státy koalice se měnily, ale vždy byly, kromě VB, alespoň dva. VB byla skoro pořád (s výjimkou let 1802-1803) ve válečném stavu s Francií, ale její účast v koalicích většinou nebyla tak významná (slabá pozemní armáda).

1797 – mír v Campo Formio – konec 1. koaliční války, mír mezi Rakouskem a Francií. Mír vnutil Rakousku přímo Napoleon, podepsal to jako generál. Rakousko se vzdalo ve prospěch Francie Rakouského Nizozemí (Belgie). Vzdalo se také části svých italských držav (Lombardie), ale obdrželo za to jiná italská území (Benátsko, Istrie, Dalmácie).

Mírem skončila 1. koaliční válka, Francie je ale nadále ve válečném stavu s Velkou Británií → Napoleon se rozhodne zasáhnout VB na citlivém místě →

• 1798-1801 – tažení do Egypta. Napoleon chtěl VB odříznout od Indie. Válčilo se i v Sýrii.
• 1798 – bitva u pyramid – vítězství Francie nad mamlúckým vojskem („Vojáci, čtyřicet století hledí na Vás“).
• 1798 – bitva u Abú Kíru – námořní bitva, ve které VB (admirál Nelson) porazil francouzské loďstvo. Tato bitva rozhodla o neúspěchu Francouzů. Téměř celé francouzské loďstvo bylo zničeno a francouzská vojska v Egyptě byla odříznuta od zásobování. Francouzská armáda v Egyptě nakonec kapitulovala až v roce 1801, ale to už v Egyptě nebyl Napoleon → v roce 1799 zanechal armádu svému osudu a vrátil se do Francie, kde provedl státní převrat a stal se konzulem.

2. koaliční válka 1799-1802

I tato válka se řadí k revolučním válkám, protože začala ještě před Napoleonovým převratem. Proti Francii tentokrát stála koalice VB, Rakousko a Rusko. Válku vyhlásilo Rakousko!

Ve válce se proslavil ruský generál Suvorov, který se svou armádou přešel přes Alpy a porazil několikrát Francouze (ne však přímo Napoleona) v severní Itálii.

Válku nakonec rozhodl Napoleon opět v Itálii – bitva u Marenga – 1800. V této bitvě mělo Rakousko velkou početní převahu (35000 rakouských vojáků proti 23000 francouzských) a bitva byla pro Francouze již prakticky prohraná, ale situaci na poslední chvíli zachránil útok generála Desaixe do boku rakouských armád, přičemž sám Desaix v bitvě padnul.

2. koaliční válka byla zakončena dvěma míry:

• mír v Lunéville – 1801 – mír mezi Francií a Rakouskem. Potvrdil předchozí mír z Campo Formio.
• mír v Amiens – 1802 – mír mezi VB a Francií. VB ztratila menší území v zámoří (Karibik). Mír ale trval jen do roku 1803, pak VB obnovila válku. K VB se pak přidaly další státy, čímž vypukla →

3. koaliční válka 1805

Proti Francii stojí opět koalice Rakousko + Rusko + VB. Válku zahájila VB (již 1803), k níž se připojilo Rakousko a Rusko.

Válka na moři – bitva u Trafalgaru

Na moři byli Francouzi drtivě poraženi (nevelel Napoleon) →

bitva u Trafalgaru – 1805 (21.10.1805 – Trafalgar je mys jižně od Cádizu)

Britové bojovali proti spojenému loďstvu Francie a Španělska. Britové měli 27 lodí, Francouzi a Španělé 33. V bitvě padlo 2800 Francouzů a Španělů a jen 429 Britů. Největší vítězství britského admirála Horatia Nelsona, který však sám v bitvě padl. Poslední velká bitva plachetnic v dějinách. Prohra u Trafalgaru znamenala, že Napoleon mohl zapomenout na invazi do Velké Británie, kterou plánoval.

Válka na pevnině – bitva u Slavkova

Na pevnině se ale válka vyvíjela jednoznačně ve prospěch Napoleona. Válku rozhodla →

bitva u Slavkova (Austerlitz) – 1805 (2.12.)

Největší Napoleonovo vítězství vůbec. Bitva tří císařů – proti Napoleonovi stály spojená armády Rakouska (císař František I.) a Ruska (car Alexandr I.). Asi nejslavnější bitva, která kdy proběhla na našem území. Rusové a Rakušané měli ztráty 35000 vojáků (15000 mrtvých, 20000 raněných), francouzské ztráty byly 10000 vojáků (Encyklopedie), jiný údaj tvrdí, že padlo 27000 vojáků Ruska Rakouska a jen 7000 Francouzů (Kronika lidstva) →

1805 – Bratislavský mír – mír mezi Rakouskem a Francií. Rakousko se jím vzdalo ve prospěch Francie všech svých držav v Itálii.

1806 (srpen) – konec Svaté říše římské. Na nátlak Napoleona (už po válce) se František II. vzdal koruny římského císaře (nadále zůstal jen císařem rakouským jako František I.) a prohlásil Říši za rozpuštěnou (SŘŘ existovala od roku 962!). Místo SŘŘ vzniknul Rýnský spolek pod protektorátem Napoleona.

4. koaliční válka 1806-1807

Proti Francii stojí koalice Prusko + Rusko + VB.

1806 – bitvy u Jeny a Auerstädtu – proběhly současně v jeden den, Napoleon velel u Jeny. Drtivá porážka Pruska, po které Napoleon obsadil Berlín, kde vyhlásil →

Kontinentální systém (blokáda)

po bitvě u Trafalgaru bylo jasné, že Napoleonovi se nepodaří vylodit v Británii. Proto vyhlásil kontinentální blokádu – cílem je hospodářsky zničit Velkou Británii. Zákaz jakéhokoliv obchodu mezi kontinentální Evropou (Francie + její spojenci a satelity) a Velkou Británií. Blokáda byla neúčinná – jednak se hodně pašovalo (VB byla vyspělá a po jejím zboží byla velká poptávka), dále některé státy nechtěly blokádu dodržovat a navíc byla VB dost soběstačná, protože mohla obchodovat se svými koloniemi.

1807 – Rusko bylo rovněž poraženo Napoleonem (bitva u Friedlandu).

Bitva u Jílového (Eylau, 1807) skončila nerozhodně, ale u Friedlandu dosáhnul Napoleon vítězství. Obě města jsou ve Východním Prusku.

1807 – Tylžský mír – v Tylži, mezi Francií a Ruskem (7.7.1807) a Francií a Pruskem(9.7.1807), kterým skončila 4. koaliční válka. Podmínky, uzavřené s Ruskem a Pruskem, se diametrálně lišily:

1. mír s Ruskem. Napoleon a Alexandr I. se sešli na „neutrální půdě“ na voru uprostřed řeky Němen – hraniční řeka mezi Pruskem a Ruskem. S Ruskem jednal Napoleon ne jako s poraženým nepřítelem, ale jako se spojencem. Rusko nejenomže neztratilo žádné území, ale dokonce připojilo část bývalého pruského území. Rusko se zavázalo, že bude spojencem Francie a že bude dodržovat kontinentální blokádu. Francouzi (západní a střední Evropa) a Rusové (východní Evropa) si tímto mírem zároveň rozdělili sféry vlivu v Evropě. Na základě této dohody mj. Rusové zabrali v roce 1808 Finsko, které předtím patřilo Švédsku. Tylžský mír připomíná rozdělením sfér vlivu pakt Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939.
2. mír s Pruskem. Mír vůči Prusku byl naopak velice tvrdý. Prusko ztratilo spoustu území ve prospěch okolních států, a to včetně Ruska! Nově (a dočasně) vzniklo na bývalém pruském území Vévodství varšavské („Polsko“), stát pod kontrolou Francie (opět zaniklo v roce 1815 po porážce Napoleona).

Posledním velkým nepřítelem Napoleona po Tylžském míru zůstala Velká Británie. Po Tylžském míru: 1807 – Napoleon obsadil Portugalsko, protože Portugalci nechtěli dodržovat kontinentální blokádu. Portugalský královský dvůr uprchnul do Brazílie.

1808 – Napoleon obsadil Španělsko. Poraženi Španělé i Britové (dodali do Španělska expediční sbor). Španělsko bylo okupováno, ale proti Napoleonovi zde byl silný partyzánský odboj (guerilla), který se Francii nepodařilo zcela potlačit.

Válka Francie x Rakousko – 1809

Toto nebyla koaliční válka, Rakousko stálo proti Francii osamoceno. Rakušané chtěli využít potíží Francouzů ve Španělsku a zahájili válku, ale byli poraženi.

1809 – bitva u Wagramu – rozhodující bitva. Napoleon zvítězil přesto, že jeho nejlepší jednotky byly v té době ve Španělsku. Schönbrunnským mírem (1809) pak Rakousko ztratilo spoustu území ve prospěch Francie, Polska a dalších států. Rakousko muselo navíc přistoupit ke kontinentální blokádě.

A ještě, jako důsledek porážky, musel František I. dát Napoleonovi svoji dceru (svatba s Marií Luisou proběhla v roce 1810). V roce 1809 také Napoleon zrušil papežský stát.

Rok 1809 byl zenitem moci Napoleona.

Tažení do Ruska – 1812

Tažení začalo 24.6.1812, tedy skoro ve stejný den jako Hitlerovo (ten zaútočil na SSSR 22.6.1941). Hlavní záminkou k útoku bylo, že ruský car odmítnul dodržovat kontinentální systém. Napoleon vytáhnul do Ruska v čele Velké armády (600000 vojáků! – Francouzi + „Spojenci“, včetně pruských a rakouských jednotek) x Rusko (velitel generál Kutuzov, 200000 vojáků). Cílem Napoleona bylo dobýt Moskvu a přinutit cara ke kapitulaci. Kutuzov je mnohem slabší, a tak ustupuje. Používá taktiku spálené země → Napoleonova vojska mají potíže se zásobováním.

Bitva u Borodina

bitva u Borodina (7.9.1812) – dopadla v podstatě nerozhodně. Francouzi měli mírně vyšší ztráty, ale Rusům se je nepodařilo zastavit a museli ustoupit a vydat Moskvu.

Napoleon obsadil Moskvu (září 1812), která byla téměř opuštěná. Čekal, že car kapituluje, ten však na jeho mírové podmínky nereagoval. Napoleon byl v Moskvě měsíc. Pak vypuknul požár, což přinutilo Napoleona k ústupu zpět (říjen 1812). Kutuzov přiměl Napoleona ustupovat stejnou cestou (zpustošenou).

Bitva na řece Berezině

bitva na řece Berezině (listopad 1812) – takticky se jednalo spíše o francouzské vítězství, podařilo se jim uniknout z obklíčení. Ale Francouzi zaznamenali velké ztráty. Navíc je trápili partyzáni a později i kruté mrazy, takže domů se nakonec vrátilo jen 60000 vojáků (ze 600000!).

Napoleon dobyl Moskvu a neprohrál v Rusku ani jednu bitvu, přesto pro něj ruské tažení dopadlo katastrofálně. Napoleon opustil zbytky Velké armády a odjel do Francie zorganizovat novou armádu.

5. koaliční válka 1813-1814

„Spojenci“ od Napoleona po tažení do Ruska odpadli a dali dohromady 5. koalici: Rusko + Prusko + Rakousko + V.B.   O osudu války rozhodla jedna bitva →

Bitva národů“ u Lipska

1813 – „bitva národů“ u Lipska  – největší bitva v dějinách (do té doby), celkem v ní bojovalo skoro půl milionu vojáků, Napoleon poprvé poražen. Rozhodující bitva napoleonských válek! Francouzi byli v bitvě početně slabší – 290000 vojáků koalice x 160000 vojáků Napoleona.

Francouzi pak ustoupili do Francie. Rýnský spolek byl zrušen. Napoleon se skvěle bránil, ale spojenci byli mnohem silnější a v roce 1814 obsadili Paříž (pruská, ruská, rakouská i britská vojska!). Napoleon abdikoval, byl mu vykázán exil („vláda“) na ostrově Elba.

Do Francie se vrátil král Ludvík XVIII. (1814 – 1824, bratr popraveného Ludvíka XVI.) → restaurace Bourbonů. Francie konstituční monarchií, Code civil a občanské svobody zůstaly zachovány.

1814 (květen) – první mír v Paříži – uzavřeli ho spojenci s novým francouzským králem Ludvíkem XVIII. Hranice Francie byly navráceny k roku 1792 (před vypuknutím 1. koaliční války). Pro Francii mírný mír, nemusela dokonce ani platit reparace.

Stodenní císařství a 6. koaliční válka – 1815

Během jednání Vídeňského kongresu (viz níže) uprchnul Napoleon z Elby (únor 1815) a vylodil se ve Francii. Armáda, kterou proti němu vyslal Ludvík XVIII., se přidala na jeho stranu. Opět koalice Rakousko + Rusko + Prusko + V.B.

Bitva u Waterloo – 18.6.1815

Napoleon drtivě poražen. Hlavními vítězi bitvy byli britský vévoda z Wellingtonu a pruský maršál Blücher. Napoleon byl nucen podruhé abdikovat (22.6.) a byl odvezen do internace na ostrov Svaté Heleny, kde roku 1821 zemřel.

Vídeňský kongres   1814-1815

Kongres jednal o poválečném uspořádání Evropy. Byl přerušen útěkem Napoleona z Elby. Účastnily se ho všechny evropské mocnosti s výjimkou Turecka. Hlavní slovo měli Rakušané (František I. a jeho kancléř Metternich). Francii zastupoval na kongresu ministr zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (původně biskup, kulhal), kterému se podařilo vyjednat pro Francii relativně mírné podmínky. Vídeňský kongres skončil 9.6., 9 dní před bitvou u Waterloo!

Hlavní výsledky Vídeňského kongresu:

1. Francie vrácena do hranic z roku 1792 (záhy změněno – viz dále)
2. SŘŘ už nebyla obnovena, místo ní vzniknul Německý spolek. Bylo v něm 35 německých států + 4 svobodná města, rozhodující vliv v něm mělo Rakousko.
3. Nejvýznamnější územní změny: Rakousko ztratilo jižní Nizozemí (to bylo spojeno s Holandskem a Lucemburskem do Spojeného Nizozemí. V roce 1830 se ale jih odtrhnul a vyhlásil definitivní samostatnost pod názvem Belgie), ale získalo celou severní Itálii (Benátky, Lombardie, Istrie, Dalmácie). Rusko si podrželo Finsko a získalo zpět Polsko – formálně existovalo „Polské království“ (tzv. Kongresovka), ovšem v rámci Ruska.
4. Restaurace Bourbonů ve Francii, Španělsku a italských státech. Opět byl obnoven i Papežský stát.

Hlavními vítězi nad Napoleonem bylo Rakousko a Rusko, kteří na Vídeňském kongresu vydělali nejvíc. Pozice Pruska byla slabší.

Po definitivní porážce Napoleona a jeho druhé abdikaci byl v roce 1815 podepsán druhý pařížský mír. Ten byl k Francii tvrdší než ten první. Hranice Francie byly vráceny do roku 1790. Francie navíc musela zaplatit velké válečné reparace (700 milionů franků). Až do jejich splacení (1818) zůstala ve Francii okupační vojska. Nakonec byly reparace sníženy a Francie zaplatila dohromady jen 265 milionů franků.

Svatá aliance

Svatá aliance vznikla mimo rámec Vídeňského kongresu. Uzavřeli ji ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. K alianci se nakonec připojili všichni evropští panovníci s výjimkou britského krále. Cílem Svaté aliance bylo udržet pořádek v Evropě, boj proti revolučním hnutím (byla potlačována vojenskými intervencemi), a to vše pod záminkou udržení křesťanských hodnot.

Datum poslední aktualizace: 14.11.2018

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 28.díl – Dějiny USA v 18. a 19. století – Válka za nezávislost, Občanská válka. Po tomto díle následuje – Habsburská Monarchie v letech 1790-1848 – Revoluce 1848-1849 v Evropě