Sulawesi – Aneb na svatbě i na pohřbu

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Pare – Pare

     Prvním místem, které jsme navštívili na Sulawesi, bylo pobřežní město Pare-Pare. Připluli jsme sem trajektem z Balikpapanu (Kalimantan – Borneo). Opět jsme se mačkali se stovkami Indonésanů na palubě. Tentokrát se nám však podařilo vybojovat téměř exkluzivní místo v uličce hned vedle kuchyně. Místní kuchaři – kluci odhadem sedmnáctiletí – se nás coby cizinců ujali a občas jsme od nich dostali i něco navíc k snědku.

     Pare-Pare má asi 100 000 obyvatel. Pro nás se stalo pouze přestupní stanicí – pořádně jsme se najedli, vyspali (strava ani spaní na palubě trajektu nic moc) a vykoupali se v Makasarském průlivu. Ačkoli jsme právě byli dvacátý den na cestě Indonésií, bylo to naše první koupání v moři – předtím na Kalimantanu jaksi nebyl čas a moře v Jakartě spíš připomínalo stoku, do které jsme se opravdu neodvážili vlézt.

     V Pare-Pare jsme se zničehonic stali hosty na pravé indonéské svatbě! Při večerní procházce jsme najednou uviděli malé pódium, kde se evidentně něco slavilo. Jelikož ani v Pare-Pare se to zrovna nehemží bílými turisty, hned jsme byli coby exoti středem pozornosti a byli jsme pozváni dál. Záhy jsme se dozvěděli, že jde o svatbu. Před domem na ulici slavilo asi sto lidí. Byli jsme pohoštěni nápoji a zákusky. Zatímco ženich ani nevěsta nebyli nikde k vidění, svatebčané se bavili šíleně hlasitou karaoke hudbou – vždy někdo vylezl z davu na prkna jež znamenají svět a zazpíval. Chtěli dokonce, abych zazpíval i já, ale naštěstí se mi z této hrozící blamáže podařilo včas zdvořile vycouvat.

     Nevím, kde byl ženich, ale nevěsta byla v prvním patře vedlejšího domu. Pozvání, jestli si nechceme prohlédnout nevěstu, jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Nevěsta seděla velmi způsobně na nádherně vyšňořené posteli s nebesy, byla silně nalíčená a celá její úloha v této fázi před obřadem spočívala v “reprezentaci” – neustále se usmívala a nechávala se fotit a natáčet na video se spoustou známých i neznámých lidí. Byl to věru neobvyklý zážitek, když jsem se oblečen “a la vandrák” pouze v kraťasech, fotil přímo v posteli s nevěstou, obklopen nažehlenými svatebčany…  Skoro nic jsem neviděl, protože nám do očí svítily reflektory a do toho blýskaly fotoaparáty… Bohužel jsem nemohl celou událost zvěčnit já sám, protože jsem vyrazil do města jen “na skok” a můj fotoaparát zůstal v hotelu. Program slavnosti byl ovšem velmi, velmi dlouhý, takže jsme nakonec slavnost opustili ještě před samotným svatebním obřadem.

Rantepao (Tana Toraja)

     Naším hlavním cílem na Sulawesi ovšem bylo městečko Rantepao, centrum okolního kraje Tana Toraja (čti: toradža). Torajové jsou jedním z několika národů žijících na Sulawesi. Na tomto ostrově se obyvatelstvo hlásí přibližně z poloviny k islámu a z poloviny ke křesťanství. Občas dochází mezi oběma komunitami k násilným střetům, zejména na severu střední části ostrova.

Obrazek

     Torajové žijí spíše v jižnější části Sulawesi, v provincii Sulawesi Selatan (Jižní Sulawesi). Rantepao, kulturní středisko celého kraje, leží asi 320 kilometrů severně od největšího města ostrova – Makassaru. Z Pare-Pare jsme sem dojeli autobusem za pět a půl hodiny (170 kilometrů). Cesta je to tuze klikatá a vede přes krásné hory.

     V Rantepau vystupujeme a ubytováváme se v hotelu, v němž  to cizinci zrovna neklokotá – podle knihy návštěv zjišťujeme, že posledním zahraničním návštěvníkem byl před osmi dny nějaký Čech… Jinak je ale v Rantepau turistů poměrně dost. Přitahují je hlavně torajské zvyky, obřady a architektura.

     Torajové jsou teoreticky křesťané. Kostely výrazně v tomto kraji převažují, mešit je tu poměrně málo. Ovšem místní obyvatelé zároveň uctívají animistické kulty svých předků, které s křesťanstvím nemají pranic společného. Celý život Torajů se točí hlavně kolem smrti. Tradičním cílem života Torajů vždy bylo nashromáždit co největší majetek. Ten pak byl po smrti člověka použit k vystrojení co největšího možného pohřbu. Tělo mrtvého je uloženo ve zvláštním domečku, který se vyznačuje typickým tvarem střechy s dlouhými rohy.

Obrazek

Proč Torajové staví zrovna střechy tohoto tvaru, o tom jsme zaslechli dvě “zaručené” teorie – podle jedné z nich Torajové původně na Sulawesi připluli na lodích z jiného ostrova nebo z pevniny a “rohy” mají vlastně symbolizovat jejich lodě. Podle druhé verze se jedná o napodobení tvaru buvolích rohů…Ať je to jak chce, člověk, který je sem po smrti uložen, není zatím oficiálně mrtvý, nýbrž pouze “nemocný”. Teprve po několika měsících či dokonce letech je uspořádán samotný pohřeb. Jedná se o velkou slavnost, při které je obvykle obětováno několik buvolů. Buvoli jsou totiž tradičním symbolem bohatství a majetku – Torajové vlastně obětují to nejcennější co mají. Teprve po tomto obřadu je člověk definitivně považován za mrtvého a konečně regulérně pohřben. Těla se tradičně pohřbívala hlavně do jeskyní či dutin stromů. Dnes si nejčastěji rodiny nechají vyhloubit hrobku v nějaké skále zručným kameníkem.

  Sadan – pohřební slavnost

     Hlavní “pohřební sezóna” je v Tana Toraja v létě. A skutečně – hned příští den po našem příjezdu se v nedaleké vesnici Sadan konal pohřeb, jak jsme zjistili v turistických informacích v Rantepau (Dovedete si to představit u nás? Zajdete do cestovky a řeknete: „Dobrý den, chtěl bych vidět nějaký tradiční český pohřeb…!). I když pohřební obřady jsou v zásadě rodinnou záležitostí, turisté jsou na nich většinou vítáni. Místní Vás i pohostí a poklábosí s Vámi a rádi Vám vysvětlí vše, co se týká pohřbu samotného i dalších místních tradic. Sluší se ovšem přinést s sebou nějaký malý dárek – vhodné jsou například cigarety.

     Hned jak jsme v Sadanu vylezli z bema (hromadné taxi), směřovali jsme neomylně k nedalekému prostranství, kde už byla slavnost v plném proudu. Okolo dvorku či malé návsi stálo několik rohatých domů, okolo nichž už posedávala asi stovka Torajů. Sympatická paní celá v černém se nás ujala a usadila nás hned vedle sebe na jednom z čestných míst. Místní byli velice milí a zdvořilí, nálada byla spíše slavnostní – v žádném případě nepůsobil celý obřad dojmem nějaké smutné události. Ze strany turistů je ovšem nutné dodržovat určitá zdvořilostní pravidla. Nemůžete například sedět kdekoliv Vás napadne – nejčestnější místa jsou vyhrazena pro blízké příbuzné nebožtíka.

     “Naše” paní byla ve vesnici asi jediná, kdo uměl trochu anglicky, a ochotně nám vysvětlila vše, co se dělo okolo. Zašla s námi i do “umrlčího domečku”, kde byly uloženy dvě rakve s mrtvými, jichž se obřad týkal a pohostila nás kávou (vynikající!  – z kraje Tana Toraja se káva vyváží i do zahraničí) a palmovým vínem (nic moc – není to vlastně víno v pravém slova smyslu, spíše burčák nevalné chuti).

     Hlavní náplní každé pohřební slavnosti je ovšem vždy rituální porážka buvolů. Přiléhavějším označením je ovšem spíše slovo masakr. Během naší přítomnosti byli zabiti čtyři buvoli, dohromady pak během dne celkem osm. To už je na dnešní dobu poměrně velký pohřeb. Ovšem v minulosti porážely nejbohatší rodiny během pohřbu až 200 buvolů! Avšak i porážka čtyř kusů byla hodně drsným zážitkem.

     Buvol byl přiveden doprostřed prostranství a přivázán provazem ke kůlu. Řezník nejdřív na buvola potichu mluvil, hladil ho aby se uklidnil a pak ho nečekaně bodnul dlouhým nožem někam mezi krk a hruď. Každopádně mířil přesně na velkou tepnu. Zvíře zařvalo, vzepjalo se a krev z něj začala stříkat silným proudem. Řezník bleskurychle uskočil, aby ho zvíře nerozdupalo. Později ještě několikrát zvíře bodnul, aby se rána rozšířila a buvol dřív vykrvácel. Buvol nejdřív vyváděl, ale poté, co z něj vyteklo odhadem několik desítek litrů krve, zmalátněl, lehnul si a síly ho postupně opouštěly, až nakonec vykrvácel a bylo po něm. Následovali další tři býci a celý krvavý rituál se opakoval. Po porážce bylo možno vidět v praxi, že úsloví “země byla prosáklá krví” není v některých případech zdaleka nadnesené… Vedle buvolů bylo zabito i několik prasat. Malá podsvinčata byla přinesena přivázaná na malých dřevěných nosítkách. Řezník je pak nožem píchnul do tepny a nechal rovněž vykrvácet.

     Maso z poražených buvolů a prasat se ihned na dvorku zpracovává a vaří. Ač jsem velkým milovníkem masa, nabídnutou porci jsem odmítl s chatrnou výmluvou, že jsem vegetarián, protože maso nevypadalo vábně a nebylo zrovna do zlatova propečené. Hosté ovšem většinu masa hravě spotřebují a zbytek si vezmou domů coby výslužku. Naší “průvodkyni” se sice samotný obřad zabíjení buvolů také moc nezamlouvá, ale tradice je tradice a kdyby slavnost neuspořádala, příbuzenstvo by to nepřijalo s povděkem a zřejmě by jí pomluvilo, že se snažila skrblit.

Okolí Rantepaa

     Další 3 dny jsme strávili v okolí Rantepaa. Okolí zdobí krásná kopcovitá krajina. Převažují rýžová políčka – buď plochá v údolí nebo terasovitá v kopcích. Občas je vidět na poli pracující domorodce a buvoly – pracující i rochnící se v nějaké louži. V okolí se rovněž pěstuje káva, údajně nejlepší v Indonésii. Místy jsme narazili na křesťanský kostelík, ovšem architektuře celé oblasti jednoznačně dominují rohaté “umrlčí” domky. Nejstarší z nich mají ještě dřevěnou střechu, často porostlou mechem – takové můžete zahlédnout například v Kete Kesu asi čtyři kilometry od Rantepaa v jakémsi skanzenu. Pokrok se ovšem nezastavil ani u Torajů, a tak novější “rohaté domy” mají již střechu pokrytou barevným plechem. Mnoho domů rovněž zdobí “trofeje” – rohy z poražených buvolů.

Obrazek

     Z ostatních kulturních objektů jsou v kraji nejzajímavější asi tau tau. To jsou pohřební figurky, umístěné ve skalách vedle vytesaných hrobů. Nejznámější z nich jsou k vidění ve vesnici Lemo. Tau tau původně pouze symbolizovaly zemřelé osoby, postupně však začaly znázorňovat podobu konkrétních nebožtíků. V Lemu jsou celé galerie figurek tau tau ve skalních výklencích. Bohužel se často stávají kořistí zlodějů a tak jich v kraji valem ubývá.

      V okolí Rantepaa je rovněž možno navštívit několik jeskynních hrobů, kam dříve své mrtvé Torajové pohřbívali. Jednu z jeskyň můžete například navštívit ve vesnici Londa.Trochu to připomíná naše kostnice, s tím rozdílem, že u nás (například v Kutné Hoře) jsou kosti úhledně poskládány v kostele, zatímco zde se válí kosti nazdařbůh po zemi. Místy jsou mezi jednotlivými lebkami, žebry či hnáty položeny hromádky cigaret, drobné mince a dokonce i láhev coca-coly s původním obsahem. To, co se nám zpočátku jevilo jako projev vandalismu nebo prostě odpadky, jsou ovšem ve skutečnosti obětiny – mrtví přece na věčnosti nepohrdnou tím, čeho si užívali už tady na Zemi!     Z přírodních zajímavostí je pěkný například vodopád Sarambu, k němuž jsme se svezli ojekem (mototaxi) s místními mladíky. Cesta to byla zajímavá, asi patnáctikilometrová. Po cestě jsme jeli po úzké silničce (přejeli jsme i nějakou neopatrnou kachnu) či drkotali po kamenité lesní cestě.

Makassar (Ujung Pandang)

     Makassar je největším městem Sulawesi. Leží na jihu ostrova a má přes milion obyvatel. Město bylo v 17. století dobyto Holanďany a zdejší pevnost byla jimi přestavěna a přejmenována na Fort Rotterdam. Město bylo po získání nezávislosti přejmenováno na Ujung Pandang, ale nedávno byl jeho oficiální název opět změněn zpátky na Makassar (bylo zrovna před volbami a městští zástupci si od toho zřejmě z nějaké ho důvodu slibovali přísun hlasů). Obyvatelé však nadále používají i název Ujung Pandang.

     Kromě staré holandské pevnosti toho v Makassaru není moc k vidění. Nicméně jsme tu museli strávit tři dny, protože loď na další ostrov (Flores) prostě dřív žádná nejela. Čas jsme tedy trávili prohlížením místních mešit (v Makassaru muslimové výrazně křesťany početně převyšují), couráním po městě, na internetu a také nakupováním. Po dlouhé době jsme  narazili i na nefalšovaný supermarket, který jsme od opuštění Jakarty ještě nezahlédli. Konečně jsme si pochutnali i na tak exotickém jídle jako je čerstvá bageta nebo krabicové mléko, což jsou potraviny jinak na indonéském venkově nevídané. Nakonec jsme se dočkali i trajektu  a odjeli směrem Labuanbajo (ostrov Flores).

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Ceny a praktické informace

(kurs v roce 2006: 1000 Rp (indonéských rupií) = asi 2,50 Kč)

 

trajekt Balikpapan (Kalimantan) – Pare-Pare (Sulawesi)          120 000 Rp (asi 20 hodin jízdy)

Pare-Pare   –   internet – 35 000 Rp/ pokoj pro dvě osoby s koupelnou a větrákem.

Pare-Pare   –   internet                          5 000 Rp/hodina

autobus   Pare-Pare  –   Rantepao       35 000  (170 kilometrů, 5,5 hodiny jízdy)

Rantepao  – ubytování                        35 000 Rp/ pokoj pro dvě osoby.

Rantepao   –  internet                           8 000 Rp/ hodina (nejpomalejší a zároveň nejdražší v  celé Indonésii, ve městě byl pouze jeden…)

okolí Rantepaa – doprava    –    bemo (hromadné taxi)  –  orientační cena – 8 kilometrů = 5000 Rp/osoba. Ojek (mototaxi) k vodopádu Sarambu a zpět 20 000 Rp/osoba (celkem asi 15 kilometrů jízdy  + půlhodina čekání u vodopádu).

Lemo – figurky tau tau  – vstup do areálu 10 000 Rp.

Londa – jeskynní hroby – vstup 20 000 Rp (10 000 Rp samotný vstup + dalších 10000 Rp za chlapíka (průvodce) s petrolejkou, který nám svítil na cestu)

Kete Kesu – “skanzen” (rohaté umrlčí domky) – vstup 10 000 Rp. Je dobré jej navštívit, protože uvidíte opravdu původní architekturu. Oplechované nové       domky ovšem uvidíte v kraji všude v dostatečném množství a zadarmo…)

autobus Rantepao – Makassar    50 000 Rp    (320 kilometrů, cca 9 hodin jízdy).

Makassar – ubytování   45 000 Rp/pokoj pro dvě osoby. (Asi nejlepší naše ubytování v Indonésii, na pokoji byla dokonce i klimatizace, televize a sprcha, na chodbě lednička).

Makassar – pevnost Fort Rotterdam  – vstupné 0 (nula) Rp!  Za tuto “cenu” ovšem záhy zjistíte, že  Fort Rotterdam ani nestojí za shlédnutí.

trajekt Makassar (Sulawesi)- Labuanbajo (Flores)     107 000 Rp (17 hodin jízdy).

Jak se Vám líbí tento článek?

Poslední aktualizace:

Petr Daubner

Jmenuji se Petr Daubner. V “civilu” jsem normálně učitel zeměpisu a dějepisu, občas se však změním v cestovatele a vyrazím do světa. Neboť cestování je mojí největší vášní.

    Petr Daubner napsal celkem 866 článků. Zobrazit všechny články autora Petr Daubner

    2 komentáře: „Sulawesi – Aneb na svatbě i na pohřbu

    • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

      Reagovat
    • Dneska čelím jednomu zklamání za druhým…nejdřív přijdu o Hitlerovu sebevraždu ve Vašem podání a teď se ještě musím smířit s tím, že neuvidím fotku českého vandráka s indonéskou nevěstou!

      Reagovat

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.